// Profipravo.cz / Zvláštní řízení

Zvláštní řízení

07.10.2022 00:04

ÚS: Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče

Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče podle § 958 občanského zákoníku je zcela zásadním zásahem do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, který musí být vždy považován za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Zcela stranou nemůže zůstat úvaha soudu, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo odtrženo od svých rodičů a bylo jim navráceno až v pozdějším věku, kdy bude jeho citové pouto k pěstounům posíleno.

Rozhodující podmínkou pro svěření nezletilé do pěstounské péče je zjištění, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě jejího ponechání v péči biologických rodičů. Toto krajní opatření nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž by byla nezletilá umístěna, bude o ni postaráno „lépe“, než pokud by byla v péči rodičů. Absence jednoznačného zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být vrácena do rodičovské péče s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD, je porušením ústavně zaručeného práva rodičů i nezletilé na rodinný život.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3146/21, ze dne 13. 9. 2022

07.10.2022 00:03

ÚS: Podstatná změna poměrů při rozhodování o péči o dítě

Rozhoduje-li soud o návrhu na svěření dítěte do střídavé péče rodičů za situace, kdy bylo již dříve rozhodováno o úpravě výchovných poměrů dítěte nebo kdy již byla dříve schválena dohoda rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností, zda je v souvislosti s touto změnou nutno ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající poměry v důsledku změny okolností soudy zabývaly. Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, poruší ústavně zaručená práva účastníků řízení, zejména právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a jemu odpovídající právo dětí na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2002/22, ze dne 20. 9. 2022

23.09.2022 00:02

ÚS: Nevyrovnání se s kritérii pro posouzení střídavé péče

Napadené rozhodnutí odvolací instance se v rozporu s postulátem ochrany základních práv obecnými soudy nevyrovnalo nejen formálně, ale především věcně s kritérii, jež Ústavní soud nastavil pro posouzení aplikace institutu střídavé péče v nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1554/14 a celé řadě nálezů dalších. Namísto judikaturou vyžadovaných objektivních měřítek, jež pomáhají přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí, preferoval soud povýtce výlučně převzaté či vlastní, převážně empirií motivované předpoklady, jež navíc v relaci k institutu střídavé péče použil restriktivně.

V prostoru vymezeném konkrétními okolnostmi případu obecný soud zjevně opomenul, že střídavá péče nenastupuje pouze v situaci jakéhosi předem pro ni připraveného ideálního stavu, který v odůvodnění rozsudku popsal dokonce jako podmínku. Institut střídavé péče směřuje, vždy v nejlepším zájmu nezletilých, k zachování základního práva obou rodičů na výchovu a péči o dítě právě v situacích, kdy došlo k poruše v rodinných vztazích. Nezbytný zásah soudu, jakkoli obezřetný, tu nemůže být „dokonalý“, ale pokud možno co nejvyváženější. Pozitivní závazek státu tu musí být naplněn nikoli jen konstatováním konfliktního aspektu vzájemného vztahu rodičů stran výchovy dětí, zmíněného navíc v rozhodovacích úvahách v konečném důsledku k tíži jen jednoho z nich. Namístě je naléhavé upozornění a právní dopady zmiňující apel na oba rodiče, že respekt k právu druhého na péči a výchovu dětí je nejen v zájmu nezletilých, ale i jich samotných (srov. § 883, 884 odst. 1 občanského zákoníku).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 882/22, ze dne 22. 8. 2022

09.09.2022 00:04

ÚS: Rozhodování o styku nezletilého s prarodiči

Při rozhodování o úpravě styku nezletilého dítěte s prarodiči je třeba podmínky ustanovení § 927 občanského zákoníku vykládat široce, s ohledem na konkrétní okolnosti případu tak, aby byl hájen nejlepší zájem dítěte a respektováno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, zaručené článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování splnění podmínky existence citového vztahu, který není jen přechodný, je nutno přihlédnout k věku dítěte, a s tím související reálné možnosti dítěte takový citový vztah k prarodičům mít. Při pouhém jazykovém výkladu dotčeného ustanovení v případě rozhodování o styku dítěte velmi nízkého věku totiž hrozí, že bude účel ustanovení zcela vyprázdněn, jelikož podmínka citového vztahu nebude moci být v žádném případě dostatečně splněna.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 395/22, ze dne 28. 7. 2022

09.09.2022 00:03

ÚS: Úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti

I. Názor dítěte, které se věkem blíží dospělosti, nelze v intencích čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v žádném řízení před obecnými soudy, které se týká rozhodování o jeho životě, pominout. To se týká i řízení o nařízení předběžného opatření. Tento obecný požadavek se promítá do povinnosti obecných soudů spolehlivě zjistit názor mladého člověka dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a také do povinnosti soudů považovat jeho přání za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, a to zejména za předpokladu, že je mladý člověk schopen názor na jeho nejlepší zájem vyjádřit a vnímat jeho konsekvence, nemá výchovný problém a schopnosti obou rodičů zajistit péči o něj jsou v zásadě rovnocenné.

II. Úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti, jdoucí proti řádně zjištěnému názoru nezletilého, za situace, kdy nejsou dány specifické okolnosti rozumně odůvodňující odchýlení se od jeho postoje, představuje zásah do soukromého a rodinného života dítěte ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušuje princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1626/22, ze dne 15. 8. 2022

30.08.2022 00:01

Řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu

I. V řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém je pokračováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s., musí soud rozhodnout nejen o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, ale (v kladném případě) také o tom, zda tyto důvody trvaly až do doby jeho propuštění (dodatečného souhlasu s hospitalizací).

II. K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient (umístěný) trpí duševní poruchou (resp. že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.

Protože v detenčním řízení se rozhoduje o nedobrovolném omezení (zbavení) osobní svobody umístěného člověka, musí tomuto závažném zásahu do jeho základních práv odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu proto musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, ze dne 21. 6. 2022

27.12.2021 00:02

Řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu

Povaha řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nevylučuje, aby soud při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, aplikoval ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. a v odůvodněných případech určil delší lhůtu k plnění nebo stanovil, že peněžité plnění bude zaplaceno ve splátkách.

Dospěje-li tedy soud při projednávání námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu k závěru, že je namístě postupovat podle ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. a určit delší lhůtu k plnění, nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, rozhodne o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti s tím, že povinnost uloženou směnečným platebním rozkazem žalovaný splní v nově určené (delší) lhůtě, případně tak učiní ve splátkách, jejichž výši a splatnost současně upraví.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, ze dne 22. 9. 2021

07.06.2021 00:01

Participační právo nezletilých v řízení o omezení svéprávnosti rodiče

I. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti. V řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti, spojeným s řízením o svéprávnosti, je (vždy) jednáno o právech a povinnostech nezletilého dítěte, a proto v posuzované věci jsou účastníky té části společného řízení, ve které jde o omezení svéprávnosti posuzované v oblasti rodičovské odpovědnosti, také oba nezletilí synové posuzované a svědčí jim právo participovat na řízení.

Povinnost soudu umožnit nezletilým synům posuzované, aby v této části společného řízení vyjádřili svůj názor, tedy povinnost vyslechnout je, která vyplývá z článku 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o výkonu práv dětí a ustanovení § 100 odst. 3 o. s. ř., je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ustáleně a opakovaně zdůrazňována.

Povinnost umožnit dítěti, aby participovalo na řízení přímo, bylo soudem vyslechnuto, není absolutní. Meze realizace participačního práva, tedy neprovedení výslechu dítěte jsou představovány jak rozporem s nejlepším zájmem dítěte, tak neschopností formulovat své názory, jakož i prevalencí ekonomie řízení. Nelze-li, aby dítě participovalo na řízení přímo, nezbývá, než se od tohoto pravidla odchýlit a zjistit jeho názor nepřímo (prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí).

II. Ve vztahu k schopnosti formulovat své názory, přesněji a komplexněji vyjádřeno, přijmout informace o řízení a jeho předmětu, vytvořit si vlastní názor a tento soudu sdělit, hraje podstatnou roli vyvratitelná domněnka zakotvená v ustanovení § 867 odst. 2 o. z.

Nezletilého AAAAA, který měl v době rozhodování odvolacího soudu 15 let, byl povinen odvolací soud, neučinil-li tak soud prvního stupně, vyslechnout za účelem zjištění jeho názoru (další povinnosti, které se týkají uplatnění participačních práv dítěte v celém rozsahu nejsou vzhledem k přezkoumávané právní otázce a mezím dovolacího přezkumu zmiňovány). Platí totiž vyvratitelná domněnka (§ 867 odst. 2 in fine o. z.), že se v jeho případě má za to, že je schopen přijmout informace o té části společného řízení, v níž jde o omezení svéprávnosti jeho matky v oblasti rodičovské odpovědnosti, vytvořit si vlastní názor a tento soudu sdělit, aniž by to bylo v rozporu s jeho nejlepším zájmem (způsobilo mu to újmu). Limity omezující participační právo dítěte výslechem zde schází. Platí to i pro ty, které vyvěrají z prevalence ekonomie řízení. Nejde o případ, kdy by již pro absenci jiných právně významných skutečností, byl takový postup nadbytečný a neúčelný. Naopak, svéprávnost posuzované v oblasti rodičovské odpovědnosti omezena byla.

V případě nezletilého BBBBB, narozeného dne XY, který měl v době rozhodování odvolacího soudu 7 let, bylo nutné, aby soud individuálně posoudil, zda je schopen vzhledem k svému věku, stupni vývoje a rozumové vyspělosti přijmout informace o té části společného řízení, v níž jde o omezení svéprávnosti jeho matky v oblasti rodičovské odpovědnosti, vytvořit si vlastní názor a tento soudu sdělit, aniž by mu to bylo na újmu. Minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory, stanoven není.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2837/2019, ze dne 25. 2. 2021

12.05.2021 00:01

Neprovedení zhlédnutí soudcem v řízení o omezení svéprávnosti

V řízení o omezení svéprávnosti soud v souladu s ustanovením § 38 z. ř. s. vždy vyslechne a zhlédne posuzovanou osobu. Od zhlédnutí soud nemůže upustit. Právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně.

Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. V konkrétní věci mohou být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo vybočeno a posuzovanou osobu nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být podle Nejvyššího soudu například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzované osoby ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezenčního znaleckého posudku, či má být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samostatnými poznatky ze zhlédnutí již provedenou jinou soudní osobou.

V posuzované věci nelze považovat za správné dožádání jiného soudu učiněné soudem prvního stupně ke zhlédnutí posuzované osoby, když důvod dožádání, resp. neprovedení zhlédnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé, nebyl soudem prvního stupně náležitě vymezen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 585/2019, ze dne 9. 2. 2021

12.05.2021 00:00

Rozšíření omezení svéprávnosti odvolacím soudem bez provedení zhlédnutí

Při rozhodování o omezení svéprávnosti v odvolacím řízení je třeba rozlišit dvě situace, a to ponechání rozsahu omezení svéprávnosti posuzované osoby v rozsahu, v jakém byla omezena soudem prvního stupně, nebo změnu tohoto rozsahu omezení. Pokud soud druhého stupně mění rozsah omezení svéprávnosti posuzované osoby, je nutno provést další doplňující dokazování, zejména zhlédnutí posuzované osoby, neboť před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 585/2019, ze dne 9. 2. 2021

26.03.2021 00:03

ÚS: Překážka litispendence ve věci rodičovské zodpovědnosti

Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Pravidla o přerušení a případném prohlášení nepřípustnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti může pouze a jedině soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je pak rozhodnutím prvního soudu vázán a zásadně nesmí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost.

Nezabývají-li se svévolně a bez řádného odůvodnění obecné soudy existencí dřívějších rozhodnutí soudů jiného členského státu v téže věci rodičovské zodpovědnosti v přímém rozporu s Nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2449/20, ze dne 9. 2. 2021

25.11.2020 00:02

Účastenství v řízení o svéprávnosti a v řízení ve věcech opatrovnictví

Účastenství je v řízení o svéprávnosti i v řízení ve věcech opatrovnictví člověka vymezeno materiálně, odvozuje se z hmotněprávní účasti ve vztahu, o němž se v řízení jedná. Účastníkem konkrétního řízení je ten, jehož hmotněprávní sféra může být výsledkem řízení dotčena. Protože zákon o zvláštních řízeních soudních pro řízení o svéprávnosti i pro řízení ve věcech opatrovnictví člověka účastníky výslovně nevymezuje, definice účastníků podle ustanovení § 6 odst. 2 z. ř. s., která coby lex specialis má přednost před definicí obecnou (§ 6 odst. 1 z. ř. s.), se v těchto řízeních neuplatní. Účastenství se proto řídí definicí podle ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s.

Odlišné předměty obou řízení se logicky promítají do okruhu účastenství. Účastníci jednotlivých řízení zpravidla nebudou totožní, což není způsobilá změnit ani zákonem uložená povinnost soudu (zahájit a) spojit řízení ve věcech opatrovnictví člověka s řízením o svéprávnosti.

Účastníkem řízení o svéprávnosti i řízení ve věcech opatrovnictví člověka je tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (jehož práva nebo povinnosti jsou předmětem řízení). Těmito právy a povinnostmi se rozumějí jednak práva a povinnosti, o kterých má být přímo rozhodnuto, jednak práva a povinnosti, o nichž se ve výroku soudního rozhodnutí sice nerozhoduje, ale o nichž se přece jen jedná, a které výrokem soudního rozsudku mohou být dotčeny. Obligatorně je účastníkem – kromě navrhovatele, bylo-li řízení zahájeno na návrh – v případě řízení o svéprávnosti posuzovaný a v případě řízení ve věcech opatrovnictví člověka opatrovanec a opatrovník. O jejich právech a povinnostech je v řízeních vždy jednáno.

Osoba, která má být posuzovanému opatrovanci jmenována jako stálý opatrovník, není oprávněna (subjektivně legitimována) podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti, neboť není účastníkem řízení o svéprávnosti, se kterým bylo spojeno řízení ve věcech opatrovnictví člověka ke společnému řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1739/2020, ze dne 26. 8. 2020

27.10.2020 00:02

Formulace rozsudku omezujícího způsobilost samostatně právně jednat

I. Při vymezení rozsahu, v jakém soud omezuje způsobilost posuzované samostatně právně jednat v oblasti občanskoprávních majetkových vztahů, lze (a obvykle tomu tak je) rozsah omezení svéprávnosti definovat pomocí vyčíslení ekonomické hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu. Již z povahy věci pak vyplývá, že je nezbytné vztáhnout tento limit vždy k právnímu jednání. Může se tak stát jak k právnímu jednání jedinému, tak k množině právních jednání, která jsou učiněna za konkrétní časové období, např. denní, týdenní, měsíční.

Z formulace výroku předmětného rozsudku vymezující rozsah, v jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat soud omezil tak, že „(…) není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4 000 Kč (…)“, není zřejmé, zda stanovený limit ve výši 4 000 Kč soud váže k jednomu právnímu jednání nebo k vícero právním jednáním, přičemž pro tento případ jejich množinu ani nedefinoval (typicky konkrétním časovým obdobím). Takto zformulované vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat pro oblast majetkových právních vztahů není v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 a § 40 odst. 2 z. ř. s.

II. V rozsudku, jímž soud omezuje svéprávnost člověka, nelze zástupně, za použití zkratek (apod., atp., atd.), vymezit rozsah, v jakém je způsobilost člověka samostatně právně jednat omezována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 844/2020, ze dne 29. 7. 2020

05.03.2019 00:02

Účastníci řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným

I. V řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 odst. 3 z. o. k. se určí okruh účastníků podle § 6 odst. 1 z. ř. s.

Společnost, jejíhož jednatele má jmenovat soud v řízení vedeném podle § 198 odst. 3 z. o. k., je osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech se v takovém řízení jedná (ve smyslu § 6 odst. 1 z. ř. s.), a je tak (vždy) účastníkem řízení.

Pro tento závěr je přitom zcela bez významu, zda tu je osoba oprávněná za společnost v řízení jednat (nebo ji v řízení zastupovat). Skutečnost, že tu není osoba oprávněná za společnost jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, je nanejvýš důvodem, pro nějž má být společnosti jmenován procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř. (je-li tu nebezpečí z prodlení); to platí i pro řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních.

II. Společník bez dalšího (jen proto, že je společníkem) účastníkem řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným není (jeho práva a povinnosti řízením dotčeny nejsou).

Nicméně, jak Nejvyšší soud dovodil již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, je-li řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti soudem podle ustanovení § 194 odst. 2 obch. zák. zahájeno návrhem prvního navrhovatele, je nutno další návrh na jmenování člena představenstva soudem, podaný osobou odlišnou od původního navrhovatele ohledně téže společnosti a téhož skutkového stavu před pravomocným skončením řízení o původním návrhu, považovat za přistoupení do řízení zahájeného tímto původním návrhem. Byť byl přijat v poměrech akciové společnosti v režimu obchodního zákoníku, tento závěr se obdobně uplatní i v poměrech společnosti s ručením omezeným v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Společník se tudíž řízení může účastnit v pozici (dalšího) navrhovatele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1875/2018, ze dne 29. 11. 2018

19.06.2017 00:02

Zjišťování obsahu cizího procesního práva při posuzování vzájemnosti

Jestliže český právní řád podmiňuje určitý postup vůči cizinci materiální vzájemností, stává se tento postup závislým na očekávání stejného jednání ze strany orgánu státu, jehož je cizinec občanem, vůči občanům České republiky. Má-li orgán aplikovat právní normu, jejíž použití je závislé na vzájemnosti, neaplikuje v důsledku ní cizí právo a nestaví se ani do pozice cizího orgánu, ale posuzuje toliko otázku, zda existují dostatečné záruky, že by cizí orgány postupovaly určitým způsobem. Závěry ohledně vzájemnosti učiněné jsou více či méně pravděpodobnostní, neboť tuzemský orgán, při respektu k suverenitě jiných států, nemůže uzavřít, že by cizí orgán nutně jednal (by byl povinen jednat) v souladu s názorem orgánu tuzemského.

Posledně uvedené ovšem neznamená, že by soud mohl ohledně vzájemnosti činit závěry hypotetické, podložené domněnkami. Pro takové rozhodování je zásadní zejména zjištění ohledně obsahu cizích právních norem, zachovávané praxe, případně též sdělení Ministerstva spravedlnosti, přičemž nelze a priori soudům nařídit, kterou ze skutečností mají hodnotit za významnější. Současně nelze ani uzavřít, že by soudy při zjišťování vzájemnosti musely nutně zjistit obsah cizích právních norem, neboť obsah cizího práva je pro posouzení vzájemnosti (pouze) jednou z právně významných skutečností. Jestliže zákonná úprava v situaci použití cizího práva na základě kolizní normy počítá s možností nezjištění obsahu cizího práva, tím méně lze po soudech vyžadovat, aby obsah cizího práva zjistily v souvislosti se zjišťováním vzájemnosti pro potřeby vydání procesního usnesení (zde o uložení povinnosti složit jistotu).

Pokud však soudu není známa žádná dosavadní praxe ze strany orgánů cizího státu, sdělení Ministerstva spravedlnosti nepřinese poznatek o existující vzájemnosti, a nepodaří se ani zjistit obsah cizího práva, nebyla vzájemnost zjištěna.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4883/2016, ze dne 5. 4. 2017

10.02.2017 00:03

ÚS: Posouzení omezení svéprávnosti soudem

Při zkoumání míry způsobilosti člověka právně jednat vychází soud v řízení o svéprávnosti podle § 38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Bez provedení nově nařízeného znaleckého zkoumání nemůže soud dospět k dostatečnému zjištění skutečnosti, zda jsou nadále dány důvody, pro které byla stěžovatelka před osmi lety zbavena svéprávnosti. Okolnost, že se stěžovatelka odmítá podrobit znaleckému zkoumání, sama o sobě neodůvodňuje závěr, aby zůstala ve svéprávnosti omezena. Takový postup soudu svědčí o nerespektování § 127 odst. 4 občanského soudního řádu, na jehož základě může předseda senátu dát účastníka ke znalci předvést, jestliže ho o možnosti předvedení poučil.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 934/16, ze dne 13. 12. 2016

13.01.2017 00:01

ÚS: Posouzení a odůvodnění nevhodnosti střídavé péče

Rozhodnutí soudů ve věci výchovy nezletilých dětí neobstojí ve světle požadavků čl. 36 odst. 1 a 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud se nevypořádají s argumenty stěžovatele obsaženými v jeho návrhu svědčícími pro možnost střídavé výchovy dětí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 823/16, ze dne 6. 12. 2016

23.12.2016 00:03

ÚS: Předběžné opatření upravující poměry dítěte

I. Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odmítá odvolání proti usnesení o nařízení nebo prodloužení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle § 452 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, je přípustná i v případě, že stěžovatel nevyčerpal žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu.

II. Uplynutí doby, na kterou bylo usnesením soudu prvního stupně podle § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlouženo předběžné opatření upravující poměry dítěte, není důvodem, který by odvolacímu soudu umožňoval odmítnout odvolání proti tomuto usnesení.

III. Věcným projednáním odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým se podle § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlužuje předběžné opatření upravující poměry dítěte, a potvrzením tohoto usnesení je – za předpokladu, že potvrzující usnesení odvolacího soudu je ústavně konformní – zhojen zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž spočíval v bezdůvodném odmítnutí odvolání směřujícího proti nařízení nebo dřívějšímu prodloužení tohoto předběžného opatření.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2950/16, ze dne 7. 11. 2016

16.09.2016 00:02

ÚS: K řízení o určení, zda tu manželství je či není

Analytická právní věta

Bezvýjimečná povinnost soudu zastavit řízení o určení, zda manželství je či není, v důsledku smrti jednoho účastníka řízení zasahuje vzhledem k potřebě právní jistoty v této oblasti do práva na soudní ochranu, práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života a práva vlastnit majetek.

PRÁVNÍ VĚTY

Ustanovení § 376 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neumožňuje po smrti fyzické osoby určit, zda manželství uzavřené touto osobou vzniklo, či nevzniklo; tím je omezeno, příp. zcela vyloučeno spravedlivě ochránit subjektivní práva dotčených osob, která se odvíjejí od manželství, jako právního vztahu. Jeho aplikace je způsobilá porušit základní práva těchto osob na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2, příp. čl. 32 Listiny základních práv a svobod), vlastnit majetek a majetek dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a proto je rozporné s ústavním pořádkem (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 16/15 ze dne 23. 8. 2016

03.08.2016 00:00

Rozhodování o návrhu na obnovení omezení svéprávnosti

Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného - člověka omezeného ve svéprávnosti - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření.

Ustanovení § 55 odst. 2 o. z. umožňuje soudu, aby přistoupil k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití.

Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.). Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 944/2016, ze dne 25. 5. 2016