// Profipravo.cz / Zvláštní řízení

Zvláštní řízení

13.06.2025 00:06

ÚS: Asymetrická střídavá péče

Nemožnost přítomného účastníka efektivně participovat na jednání prostřednictvím svého advokáta z důvodu jazykových omezení může za určitých okolností vést k porušení jeho základního práva na rovnost účastníků řízení ve spojení s jeho základními právy na tlumočníka a projednání jeho věci v jeho přítomnosti (podle článku 37 odst. 3 a 4 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Byť lze rovnocennosti podílu obou rodičů na péči o dítě obecně dosáhnout i prostřednictvím modelu péče pouze jednoho z rodičů za současné úpravy tzv. „širokého“ styku dítěte s druhým rodičem, opatrovnické soudy mají v souladu se základními právy rodičů na soudní ochranu ve spojení s jejich základním právem na péči a výchovu dítěte (podle článku 36 odst. 1 a článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) povinnost ústavně konformně zvážit rovněž možnost svěření dítěte do tzv. asymetrické střídavé péče, která pro rodiče s úžeji stanoveným stykem může představovat významnou symbolickou hodnotu. Zvolí-li opatrovnický soud formu péče jen jednoho z rodičů s tzv. širokým stykem druhého rodiče, musí zároveň zásadně předestřít, zda a případně za jakých konkrétních podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči realizovatelná.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3378/24, ze dne 7. 5. 2025

05.06.2025 00:02

ÚS: Rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem

Obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí vzít soudy s přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí v úvahu i jeho přání, neboť názor dítěte zejména ve věku deseti let a vyšším musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Soudy však nemohou vycházet izolovaně pouze z jeho názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte.

Při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem musí soudy vycházet z individuálního rozměru každého jednotlivého případu. Rodinné vztahy jsou totiž primárně založeny na jiných než právních normativních systémech, a proto právo, byť má a musí do těchto vztahů vstupovat, musí být interpretováno a aplikováno nikoli mechanicky, formalisticky, ale citlivě, s výlučným ohledem na jeho účel.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 603/25, ze dne 15. 5. 2025

23.05.2025 00:06

ÚS: Povinnost zjistit příjmy rodiče při stanovení výživného

V řízení o výživném pro nezletilé dítě se uplatňuje vyšetřovací zásada, podle níž je soud povinen zjistit veškeré relevantní skutečnosti nezbytné pro správné stanovení výše výživného. Soud musí zohlednit skutečné i potenciální příjmy povinného, včetně těch, které mu plynou z účasti v obchodních společnostech. Tvrzení, že zisk mezi společníky není přerozdělován, nezbavuje soud povinnosti důsledně zkoumat ekonomickou situaci obchodních společností, v nichž má povinný majetkovou účast.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2492/24, ze dne 16. 4. 2025

14.05.2025 00:01

Řízení podle zákona upravujícího preventivní restrukturalizaci

I. Na řízení podle zákona upravujícího preventivní restrukturalizaci se vztahuje obecná část zákona o zvláštních řízeních soudních (srov. § 1 odst. 2 z. s. ř.). Z ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. se podává, že pravidla formulovaná v zákoně o zvláštních řízeních soudních mají přednost před jinou úpravou v občanském soudním řádu. Pravidlo vyjádřené v § 1 odst. 4 z. ř. s. vystihuje princip tzv. zbytkové subsidiarity, kdy úprava obsažená v zákoně o zvláštních řízeních soudních úpravu obsaženou komplexně v občanském soudním řádu nemění (neřeší jinak), nýbrž ji (navíc) doplňuje. Příkladem je úprava dovolacího řízení komplexně řešená v § 236 až § 243g o. s. ř., doplněná o § 30 z. ř. s.

II. V restrukturalizačním řízení má před úpravou obsaženou v obecné části zákona o zvláštních řízeních soudních vždy přednost zvláštní úprava obsažená v zákoně o preventivní restrukturalizaci (§ 1 odst. 2 z. ř. s. in fine).

Jestliže zvláštní úprava procesní otázky v zákoně o preventivní restrukturalizaci chybí, nebo má sama jen povahu úpravy doplňující (jdoucí nad rámec obecné úpravy, leč nikoli proti ní), uplatní se pro restrukturalizační řízení bez dalšího (přímo) obecná část zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy ustanovení § 2 až § 30 z. ř. s. Má-li úprava obsažená v obecné části zákona o zvláštních řízeních soudních jen doplňující charakter k úpravě daného procesního institutu v občanském soudním řádu (promítá-li se v ní princip zbytkové subsidiarity), uplatní se pro restrukturalizační řízení bez dalšího (přímo) příslušné ustanovení obecné části zákona o zvláštních řízeních soudních ve spojení s ustanoveními občanského soudního řádu, která doplňuje (§ 1 odst. 4 z. ř.).

Jestliže zvláštní úprava procesní otázky v zákoně o preventivní restrukturalizaci chybí, nebo má sama jen povahu úpravy doplňující (jdoucí nad rámec obecné úpravy, leč nikoli proti ní) a ustanovení obecné části zákona o zvláštních řízeních soudních tuto procesní otázku neřeší (nebo je nelze použít pro restrukturalizační řízení vzhledem k tomu, jak jsou formulována), uplatní se pro restrukturalizační řízení bez dalšího (přímo) občanský soudní řád (§ 1 odst. 3 z. ř. s.).

III. Pravidlo obsažené v § 56 odst. 4 z. p. r. má (v intencích shora řečeného) přednost před úpravou obsaženou v § 58 o. s. ř. Vzhledem k jednoznačné dikci § 56 odst. 4 z. p. r. není v posuzované věci důvod prověřovat správnost úsudku soudů o (ne)omluvitelnosti uplatněných důvodů zmeškání lhůty k podání odvolání. Prominutí zmeškání lhůty v restrukturalizačním řízení totiž zákon nepřipouští, i když zmeškavší účastník uplatňuje omluvitelné důvody zmeškání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 907/2025, ze dne 9. 4. 2025

02.05.2025 00:06

ÚS: Úprava styku rodičů s dítětem nízkého věku

Upravují-li soudy styk rodiče s dítětem nízkého věku a považují-li za potřebné upravit styk zprvu v užším rozsahu jako tzv. navykací režim, musí pak současně upravit i rozsah styku po takovémto (ze své podstaty dočasném) režimu s presumpcí, že navykací režim splní svůj účel a dítě připraví na širší (pro dané životní období cílový) rozsah běžného styku, jakož i zvláštní prázdninový režim. Soudy by zásadně měly pro letní prázdniny upravovat styk odlišně od běžného roku, ledaže pro opak existují silné důvody. Těmi může být i vyloženě nízký věk dítěte. Obdobně to platí ohledně dalších prázdnin. Zároveň soudy nesmí pro budoucno pomíjet možnost upravit rozsah péče doposud nerezidentního rodiče i formou střídavé péče, a to zprvu alespoň asymetrické. Soudy i o styku rozhodují podle stavu ke dni rozhodnutí, rozhodují však o úpravě styku pro dobu budoucí, proto musí mít vizi budoucího vývoje dítěte určitého věku a přihlížet k ní. Nedodržení takových zásad může znamenat zásah do práva rodiče na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 212/25, ze dne 12. 3. 2025

06.02.2025 00:06

ÚS: Souhlas s podáním žaloby nezletilého dítěte

I. Obecný soud při rozhodování ve věcech souhlasu s podáním žaloby nezletilého dítěte (§ 898 odst. 1 občanského zákoníku) musí jednak zjistit, zda je v zájmu nezletilého vést řízení, jednak zvážit případnou újmu, která by nezletilému v souvislosti s vedením řízení mohla nastat.

II. Ochrana nejlepších zájmů dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) vylučuje, aby prostřednictvím dětských žalob uspokojovali rodiče svou potřebu sjednocovat domnělé či skutečné nešvary ve státě a společnosti, pokud mohou stejného výsledku dosáhnout vlastní žalobou.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1162/23, ze dne 10. 12. 2024

03.02.2025 00:01

Zastavení řízení o svéprávnosti při nepředložení lékařské zprávy

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 24 Cdo 2412/2020 vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní. Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob.

Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“. Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z § 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy, je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za šikanózní. Jde navíc o výjimku v právu, pročež je jí třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem. V případě, že na základě pouhého neformálního šetření soudu nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 o odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 40 z. ř. s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 25/2025, ze dne 21. 1. 2025

20.12.2024 00:03

ÚS: Postupné rozšiřování styku rodiče s dítětem

K rozhodnutí o vhodnosti postupného rozšiřování styku rodiče s dítětem soud vyhodnotí skutková zjištění ohledně dosavadní péče obou rodičů, které je povinen shromáždit v dostatečném rozsahu k rozhodnutí o péči a styku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1718/24, ze dne 3. 10. 2024

24.10.2024 00:02

Naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace ve zdravotním zařízení

K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí; dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.

Ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Pojem "bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy", se váže k hrozbě samotné (resp. ke známkám duševní poruchy) a je třeba jej interpretovat v jeho kauzálním významu.

Lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je „bezprostředně“ přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient je pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. Naznačený výklad pak odpovídá i potřebám praktického života, kdy zdravotní ústav ve svém vyjádření k dovolání odpovídajícím způsobem připomíná specifika spojená s posuzováním aktuálního zdravotního stavu pacienta (vliv dříve podaných psychofarmak, změna prostředí, přítomnost policejního orgánu, užití omezujících opatření např. v podobě spoutání, proměnlivost projevů psychického postižení v čase apod.). Restriktivní výklad pojmu „bezprostřednost“ spojovaný s obligatorní potřebou projevů psychického onemocnění výlučně v době zvažování nedobrovolné hospitalizace lékařem v příslušném zdravotním zařízení by se mohl v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, ze dne 24. 9. 2024

05.09.2024 00:01

Řízení o určení členství v bytovém družstvu

I. Je nutné rozlišovat mezi věcnou legitimací účastníků řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.

II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o určení členství v bytovém družstvu řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], jehož účastníky jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř.). Je přitom zcela v dispozici žalobce, koho jako žalovaného označí (proti komu žalobu podá). Předpokladem úspěšnosti žaloby pak je – mimo jiné – i pasivní věcná legitimace.

III. Převede-li jedna osoba druhé svůj družstevní podíl a vznikne-li následně mezi stranami této smlouvy spor o její platnost, jsou strany smlouvy, jakožto účastníci právního vztahu, o který v řízení jde, věcně legitimovány v řízení o určení členství v bytovém družstvu.

IV. Upírá-li žalovaná původnímu žalobci (jeho právním nástupcům) postavení člena bytového družstva, majíc za to, že sporný družstevní podíl řádně nabyla a členkou bytového družstva je (místo původního žalobce) ona, nemá původní žalobce (jeho právní nástupci) k dispozici jiný (účinnější) právní nástroj, jehož pomocí by mohl své (tvrzené) právo ochránit, než žalobu o určení členství v bytovém družstvu (popř. o určení, že je vlastníkem sporného družstevního podílu). Právě prostřednictvím určovací žaloby tu lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

V. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že otázka určení členství v bytovém družstvu zasahuje (taktéž) do právních poměrů dotčeného bytového družstva. Tedy, že zde je osoba, jež by mohla být dalším žalovaným (s postavením samostatného společníka ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř.).

VI. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že se v řízení řešená otázka (členství v bytovém družstvu) dotýká i právních poměrů dotčeného bytového družstva (proto bylo bytové družstvo dle § 94 odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, vždy účastníkem takového řízení), není žádného důvodu nutit žalobce (prostřednictvím směšování otázek pasivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu) k tomu, aby žalobu (vždy, bezpodmínečně) směřoval i proti bytovému družstvu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1308/2022, ze dne 22. 9. 2023

05.09.2024 00:00

Řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným

S účinností od 1. 1. 2014 je i řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Uvedené závěry, byť přijaté v poměrech družstva, se obdobně prosadí i v poměrech společnosti s ručením omezeným.

Ani v řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným není žádného důvodu nutit žalobce, aby žalobu vždy (bezpodmínečně) směřoval i proti společnosti, jejímž společníkem má být určen; její případná neúčast v řízení nemá bez dalšího za následek nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2129/2023, ze dne 7. 3. 2024

02.09.2024 00:02

Přezkum rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné

Ze zákona i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že platnost usnesení valné hromady akciové společnosti lze přezkoumávat (neurčuje-li zákon jinak) pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 428 a násl. z. o. k.); v jiných řízeních nelze otázku platnosti usnesení valné hromady posuzovat ani jako otázku předběžnou (§ 429 odst. 2 z. o. k.). Nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je toto usnesení platné.

Úprava § 430 odst. 1 z. o. k. jasně stanoví, že pro přezkum rozhodnutí o prohlášení akcie či zatímního listu za neplatný se § 428 a 429 z. o. k. použijí přiměřeně. Přiměřené užití § 428 a 429 z. o. k. znamená, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí uvedených v § 430 odst. 1 z. o. k. se projednává podle pravidel upravených v § 428 z. o. k. a zprostředkovaně v § 258 až 260 o. z. Pro řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2021 proto platí zásadně stejná pravidla jako pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. To mimo jiné znamená, že soudy rozhodující v jiných řízeních nemohou posuzovat platnost rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné jako předběžnou otázku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3690/2023, ze dne 20. 8. 2024

02.09.2024 00:01

Řízení o umoření listin

I v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí pro řízení o umoření listin závěry, podle kterých:

1) Právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny má z pohledu ustanovení § 185j odst. 1 o. s. ř. podle ustálené judikatury soudů ten, kdo z důvodu vlastnictví nebo z jiného právního titulu má právo (nárok) mít listinu u sebe (ve své dispozici), jestliže se umoření ztracené nebo zničené listiny odrazí (může projevit) v jeho právní sféře.

2) Dovozuje-li navrhovatel svůj právní zájem na umoření listiny, která je cenným papírem, z toho, že je jejím vlastníkem, může být jeho návrhu na umoření listiny vyhověno, jen jestliže bude „jeho vlastnické právo jednoznačně (bez pochybností) prokázáno“.

Je-li tu „spor o vlastnictví“ listiny, která je cenným papírem, může být vyřešen pouze ve „sporném“ řízení podle části třetí občanského soudního řádu. V řízení o umoření listin nelze prostřednictvím dokazování řešit, komu svědčí vlastnické právo k listině (listinnému cennému papíru), jejíž umoření je navrhováno, a kdo proto má právo (nárok) mít listinu u sebe.

3) Právě uvedené znamená, že vznese-li osoba podávající námitky podle § 307 odst. 1 z. ř. s. námitku spočívající ve tvrzení, že vlastníkem umořovaných listin je ona a nikoliv navrhovatel, není soud oprávněn se v řízení o umoření listin zabývat důvodností této námitky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3690/2023, ze dne 20. 8. 2024

23.08.2024 00:03

ÚS: Povinnost převzít a předat dítě v bydlišti druhého rodiče

Ačkoliv lze s ohledem na meze přezkumu rodinněprávních věcí Ústavním soudem obecně přijmout krátkodobé či jednorázové vychýlení práv a povinností rodičů spojených s uskutečňováním styku s nezletilým ve prospěch jednoho z rodičů, založené rozhodnutím obecného soudu, z dlouhodobého hlediska může taková nerovnoměrnost – nadto není-li náležitě odůvodněna – představovat důvod k zásahu Ústavního soudu pro možný rozpor s právem "znevýhodněného" rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3431/23, ze dne 12. 7. 2024

19.04.2024 00:04

ÚS: Zjišťování názoru nezletilého

I. Chce-li soud v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé překročit návrhy účastníků řízení ve smyslu § 26 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, musí umožnit účastníkům řízení vyjádřit se ke všem skutkovým zjištěním a změnám právního hodnocení, zvlášť mohou-li vést k zásadním změnám dosavadního uspořádání péče. Jinak se soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dopustí překvapivého rozhodnutí.

II. Zjišťuje-li soud pro účely posouzení nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte názor nezletilého, musí vést pohovor tak, aby měl nezletilý úměrně svému věku a rozumové vyspělosti skutečnou možnost vyjádřit se ke všem uvažovaným formám péče.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1677/23, ze dne 19. 3. 2024

20.03.2024 00:02

Doba pro rozhodnutí o prodloužení omezení svéprávnosti

Dobu jednoho roku uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena.

Je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona) stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z.ř.s.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, ze dne 12. 12. 2023

06.03.2024 00:02

Účelnost výdajů vynaložených likvidátorem dle § 198 odst. 2 o. z.

Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.

Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2023, ze dne 14. 2. 2024

02.10.2023 00:02

Určení dne, který se pokládá za den smrti nezvěstného

Den, který se pokládá za den smrti člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen (§ 74 odst. 1 o.z.), může být určen zpětně ke dni, který bude předcházet konci ochranné sedmileté doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1761/2021, ze dne 29. 6. 2023

22.09.2023 00:03

ÚS: Řízení o svěření dítěte do péče jiné osoby

K porušení základních práv stěžovatele, ev. jeho dítěte, chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nedojde postupem obecného soudu, který po provedeném dokazování zaměřeném na zjištění tzv. nejlepšího dítěte zájmu řádně odůvodní výjimečnou odchylku od pravidla zakotveného v § 953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2884/22, ze dne 29. 8. 2023

21.09.2023 00:02

Vztah mezi řízením o svéprávnosti a řízením o rodičovské odpovědnosti

Soud v řízení o omezení svéprávnosti rodiče je vždy povinen současně rozhodnout i o jeho rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Je-li tedy vedeno řízení o omezení svéprávnosti, je soud povinen z úřední povinnosti (ex officio) prověřit, zda posuzovaný je či není rodičem nezletilého dítěte. V kladném případě soud, který vede řízení o svéprávnosti dotčeného rodiče, bez dalšího zahájí řízení ve věci jeho rodičovské odpovědnosti a spojí s ním již vedené řízení o omezení svéprávnosti, případně obě řízení (spolu s řízením ve věci opatrovnictví posuzovaného rodiče), následně spojená soudem prvního stupně, mohou být též zahájena jedním návrhem. V tomto (spojeném) řízení se pak stanou dalšími účastníky nezletilé dítě (zastoupené kolizním opatrovníkem) a druhý rodič.

Obdobně bude soud postupovat, zjistí-li, že osobě již dříve (pravomocně) omezené ve svéprávnosti rozhodnutím soudu se narodilo dítě. V takovém případě již není nezbytné, aby o rodičovské odpovědnosti této osoby (již pravomocně omezené ve svéprávnosti) rozhodoval soud, který vedl řízení o svéprávnosti, ale (samotné) řízení o rodičovské odpovědnosti může vést i soud příslušný ve věcech péče o nezletilé [§ 466 písm. e) a § 467 z.ř.s.]. O rodičovské odpovědnosti přitom soud může rozhodovat jen tehdy, je-li posuzovaný (omezený ve svéprávnosti) již rodičem, a pouze ve vztahu ke konkrétnímu (již narozenému) dítěti, nikoliv do budoucna ve vztahu k doposud nenarozeným dětem. Je tomu tak proto, že rodičovská odpovědnost vzniká (až) narozením dítěte a rodič povinnosti a práva z ní vyplývající může vykonávat nejdříve po narození dítěte (viz § 858 věta prvá za středníkem o.z.). Předmět řízení o rodičovské odpovědnosti současně zahrnuje toliko složky rodičovské odpovědnosti vyjmenované v ustanovení § 858 o.z.; nezahrnuje právo posuzovaného dát souhlas k osvojení dítěte, ani právo učinit prohlášení o určení či popření rodičovství, která jsou předmětem řízení ve věci svéprávnosti, a o nichž lze rozhodnout i do budoucna bez vazby ke konkrétnímu dítěti.

Současná právní úprava zároveň nabízí odpověď na otázku, jaký je vztah mezi oběma řízeními, tedy řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti. Z dikce ustanovení § 468a odst. 1 z.ř.s. jednak vyplývá, že zahájení řízení o rodičovské odpovědnosti je podmíněno vedením řízení o svéprávnosti rodiče. Zjistí-li tedy soud, že osoba, o jejíž svéprávnosti je vedeno řízení, je rodičem, je povinen zahájit řízení o rodičovské odpovědnosti této osoby (rodiče). Současně je soud podle zmíněného ustanovení povinen toto řízení „spojit“ s řízením o svéprávnosti této osoby. Z takto pojaté právní úpravy je zřejmé, že zákon nakládá s řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti jako s relativně samostatnými řízeními, jinak by neukládal soudu povinnost tato řízení „spojit“. Tato relativně samostatná povaha řízení o svéprávnosti rodiče a řízení o jeho rodičovské odpovědnosti se projevuje nejen v odlišném okruhu účastníků řízení (v řízení o rodičovské odpovědnosti jsou účastníky též nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem, a druhý rodič), ale především v odlišném předmětu jednotlivých řízení, z čehož pramení povinnost soudu rozhodnout o svéprávnosti rodiče a jeho rodičovské odpovědnosti samostatnými výroky, které pak zásadně mohou samostatně (nezávisle na sobě) nabýt právní moci (srov. § 206 o.s.ř.). Odlišnost předmětu řízení zároveň znamená, že každé řízení má rovněž svůj vlastní (relativně samostatný) skutkový základ významný pro posouzení věci, který se odvíjí od skutkové podstaty právní normy, která má být v dané věci použita, a tkví především v rozdílných hlediscích, k nimž je soud povinen při svém rozhodování přihlížet. Zatímco pro rozhodnutí soudu ve věci omezení svéprávnosti jsou zásadní zájmy posuzovaného člověka (rodiče) (srov. § 55 odst. 1 o.z.), pro rozhodnutí ve věci jeho rodičovské odpovědnosti jsou rozhodující zájmy dítěte (srov. § 866 o.z.), zejména – jak bude níže podrobněji vysvětleno – jeho právo na rodinný život. Proto, i když je mimo pochybnost, že soud při rozhodování o rodičovské odpovědnosti rodiče omezeného ve svéprávnosti musí přihlédnout též k rozsahu, v jakém byla svéprávnost rodiče omezena, přesto nelze výsledek řízení o rodičovské odpovědnosti bez dalšího předjímat jen na základě výsledku řízení o svéprávnosti rodiče, neboť úsudek soudu o rodičovské odpovědnosti vychází (musí vycházet) z jiných principů a hledisek než rozhodnutí o svéprávnosti rodiče. Uvedené není v rozporu s požadavkem zákonodárce, aby rozsah omezení rodičovské odpovědnosti „nebyl neproporcionální“ vzhledem k rozsahu omezení ve způsobilosti právně jednat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2347/2022, ze dne 30. 5. 2023