// Profipravo.cz / Zvláštní řízení
Zvláštní řízení
05.03.2019 00:02
Účastníci řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným
I. V řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 odst. 3 z. o. k. se určí okruh účastníků podle § 6 odst. 1 z. ř. s.
Společnost, jejíhož jednatele má jmenovat soud v řízení vedeném podle § 198 odst. 3 z. o. k., je osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech se v takovém řízení jedná (ve smyslu § 6 odst. 1 z. ř. s.), a je tak (vždy) účastníkem řízení.
Pro tento závěr je přitom zcela bez významu, zda tu je osoba oprávněná za společnost v řízení jednat (nebo ji v řízení zastupovat). Skutečnost, že tu není osoba oprávněná za společnost jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, je nanejvýš důvodem, pro nějž má být společnosti jmenován procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř. (je-li tu nebezpečí z prodlení); to platí i pro řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních.
II. Společník bez dalšího (jen proto, že je společníkem) účastníkem řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným není (jeho práva a povinnosti řízením dotčeny nejsou).
Nicméně, jak Nejvyšší soud dovodil již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, je-li řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti soudem podle ustanovení § 194 odst. 2 obch. zák. zahájeno návrhem prvního navrhovatele, je nutno další návrh na jmenování člena představenstva soudem, podaný osobou odlišnou od původního navrhovatele ohledně téže společnosti a téhož skutkového stavu před pravomocným skončením řízení o původním návrhu, považovat za přistoupení do řízení zahájeného tímto původním návrhem. Byť byl přijat v poměrech akciové společnosti v režimu obchodního zákoníku, tento závěr se obdobně uplatní i v poměrech společnosti s ručením omezeným v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
Společník se tudíž řízení může účastnit v pozici (dalšího) navrhovatele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1875/2018, ze dne 29. 11. 2018
19.06.2017 00:02
Zjišťování obsahu cizího procesního práva při posuzování vzájemnosti
Jestliže český právní řád podmiňuje určitý postup vůči cizinci materiální vzájemností, stává se tento postup závislým na očekávání stejného jednání ze strany orgánu státu, jehož je cizinec občanem, vůči občanům České republiky. Má-li orgán aplikovat právní normu, jejíž použití je závislé na vzájemnosti, neaplikuje v důsledku ní cizí právo a nestaví se ani do pozice cizího orgánu, ale posuzuje toliko otázku, zda existují dostatečné záruky, že by cizí orgány postupovaly určitým způsobem. Závěry ohledně vzájemnosti učiněné jsou více či méně pravděpodobnostní, neboť tuzemský orgán, při respektu k suverenitě jiných států, nemůže uzavřít, že by cizí orgán nutně jednal (by byl povinen jednat) v souladu s názorem orgánu tuzemského.
Posledně uvedené ovšem neznamená, že by soud mohl ohledně vzájemnosti činit závěry hypotetické, podložené domněnkami. Pro takové rozhodování je zásadní zejména zjištění ohledně obsahu cizích právních norem, zachovávané praxe, případně též sdělení Ministerstva spravedlnosti, přičemž nelze a priori soudům nařídit, kterou ze skutečností mají hodnotit za významnější. Současně nelze ani uzavřít, že by soudy při zjišťování vzájemnosti musely nutně zjistit obsah cizích právních norem, neboť obsah cizího práva je pro posouzení vzájemnosti (pouze) jednou z právně významných skutečností. Jestliže zákonná úprava v situaci použití cizího práva na základě kolizní normy počítá s možností nezjištění obsahu cizího práva, tím méně lze po soudech vyžadovat, aby obsah cizího práva zjistily v souvislosti se zjišťováním vzájemnosti pro potřeby vydání procesního usnesení (zde o uložení povinnosti složit jistotu).
Pokud však soudu není známa žádná dosavadní praxe ze strany orgánů cizího státu, sdělení Ministerstva spravedlnosti nepřinese poznatek o existující vzájemnosti, a nepodaří se ani zjistit obsah cizího práva, nebyla vzájemnost zjištěna.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4883/2016, ze dne 5. 4. 2017
10.02.2017 00:03
ÚS: Posouzení omezení svéprávnosti soudem
Při zkoumání míry způsobilosti člověka právně jednat vychází soud v řízení o svéprávnosti podle § 38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Bez provedení nově nařízeného znaleckého zkoumání nemůže soud dospět k dostatečnému zjištění skutečnosti, zda jsou nadále dány důvody, pro které byla stěžovatelka před osmi lety zbavena svéprávnosti. Okolnost, že se stěžovatelka odmítá podrobit znaleckému zkoumání, sama o sobě neodůvodňuje závěr, aby zůstala ve svéprávnosti omezena. Takový postup soudu svědčí o nerespektování § 127 odst. 4 občanského soudního řádu, na jehož základě může předseda senátu dát účastníka ke znalci předvést, jestliže ho o možnosti předvedení poučil.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 934/16, ze dne 13. 12. 2016
13.01.2017 00:01
ÚS: Posouzení a odůvodnění nevhodnosti střídavé péče
Rozhodnutí soudů ve věci výchovy nezletilých dětí neobstojí ve světle požadavků čl. 36 odst. 1 a 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud se nevypořádají s argumenty stěžovatele obsaženými v jeho návrhu svědčícími pro možnost střídavé výchovy dětí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 823/16, ze dne 6. 12. 2016
23.12.2016 00:03
ÚS: Předběžné opatření upravující poměry dítěte
I. Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odmítá odvolání proti usnesení o nařízení nebo prodloužení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle § 452 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, je přípustná i v případě, že stěžovatel nevyčerpal žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu.
II. Uplynutí doby, na kterou bylo usnesením soudu prvního stupně podle § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlouženo předběžné opatření upravující poměry dítěte, není důvodem, který by odvolacímu soudu umožňoval odmítnout odvolání proti tomuto usnesení.
III. Věcným projednáním odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým se podle § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlužuje předběžné opatření upravující poměry dítěte, a potvrzením tohoto usnesení je – za předpokladu, že potvrzující usnesení odvolacího soudu je ústavně konformní – zhojen zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž spočíval v bezdůvodném odmítnutí odvolání směřujícího proti nařízení nebo dřívějšímu prodloužení tohoto předběžného opatření.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2950/16, ze dne 7. 11. 2016
16.09.2016 00:02
ÚS: K řízení o určení, zda tu manželství je či není
Analytická právní věta
Bezvýjimečná povinnost soudu zastavit řízení o určení, zda manželství je či není, v důsledku smrti jednoho účastníka řízení zasahuje vzhledem k potřebě právní jistoty v této oblasti do práva na soudní ochranu, práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života a práva vlastnit majetek.
PRÁVNÍ VĚTY
Ustanovení § 376 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neumožňuje po smrti fyzické osoby určit, zda manželství uzavřené touto osobou vzniklo, či nevzniklo; tím je omezeno, příp. zcela vyloučeno spravedlivě ochránit subjektivní práva dotčených osob, která se odvíjejí od manželství, jako právního vztahu. Jeho aplikace je způsobilá porušit základní práva těchto osob na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2, příp. čl. 32 Listiny základních práv a svobod), vlastnit majetek a majetek dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a proto je rozporné s ústavním pořádkem (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 16/15 ze dne 23. 8. 2016
03.08.2016 00:00
Rozhodování o návrhu na obnovení omezení svéprávnosti
Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného - člověka omezeného ve svéprávnosti - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření.
Ustanovení § 55 odst. 2 o. z. umožňuje soudu, aby přistoupil k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití.
Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.). Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 944/2016, ze dne 25. 5. 2016
13.05.2016 00:03
ÚS: Povaha pokuty za nepředání dítěte druhému rodiči
1. Primární účel pokuty uložené podle ustanovení § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, nýbrž je prostředkem donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Jejím uložením je totiž sledována ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu a má tak zásadně charakter prostředku směřujícího k ochraně práva na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy).
2. Pokud ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí, přičemž nebylo prokázáno, že by příčinou jejich negativního postoje bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany tohoto rodiče, nelze považovat podmínky pro uložení pokuty za naplněné. Uložení této pokuty totiž nesmí vést k prosazení „násilné“ změny vůle (přání) nezletilých dětí ke stykům s jejich otcem, a to za situace, kdy ke změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany matky, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi či přímo krajským soudem prostřednictvím pohovoru s oběma nezletilými.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3489/15, ze dne 19. 4. 2016
28.04.2016 18:16
Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti
Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2015, ze dne 13. 4. 2016
14.05.2015 00:02
KS: Odevzdání dítěte do ústavní výchovy
Odevzdání dítěte do ústavní výchovy předběžným opatřením je možné jen postupem dle § 452 z.ř.s., nikoli postupem dle § 74 (eventuálně § 102) a § 76 o.s.ř.
podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21Co 14/2015, ze dne 12. 1. 2015
30.04.2015 00:03
ÚS: Soudní přezkum detence v psychiatrické nemocnici
V řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu se rozhoduje o zbavení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho základních práv. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu musí obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Soudce by měl umístěného člověka osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu. Rozsudek je nutno doručit i osobně umístěnému člověku, a zároveň učinit jiná vhodná opatření, aby se umístěný člověk mohl vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit.
Výše uvedené povinnosti obecných soudů v řízeních o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, obdobně jako v řízení o omezení svéprávnosti, by měly zohlednit i organizační předpisy a správa justice. Jde totiž o významnou, důležitou a často náročnou rozhodovací agendu a soudcům by měly být vytvořeny náležité podmínky pro její řádné vykonávání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1974/14, ze dne 23. 3. 2015
17.04.2015 00:03
ÚS: Náhrada souhlasu zákonných zástupců s hospitalizací
I. Osobní svoboda, jejíž ústavní garance je zakotvena v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a svým jednáním usilovat o vlastní štěstí. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek jejího omezení představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci.
II. Nařízením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) nebylo možné nahradit souhlas zákonných zástupců nezletilého dítěte s jeho hospitalizací. Takovýto právní následek jednoznačně vylučoval (a i dnes vylučuje) § 38 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (o zdravotních službách), který taxativně stanoví případy, kdy lze k hospitalizaci pacienta přistoupit i bez jeho souhlasu. Zbavení osobní svobody nezletilého za účelem vyšetření jeho duševního stavu pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, nebo k zamezení tomu, aby s ohledem na svůj duševní stav ohrozil sebe nebo někoho jiného, bylo navíc možné dosáhnout i jinak. Příslušné procesní instituty, upravené v § 58 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a § 191a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní § 75 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních), mu v této souvislosti poskytovaly vyšší míru ochrany před neoprávněnými zásahy do jeho osobní svobody a měly se aplikovat přednostně. Jejich existence tak rovněž vytvářela překážku pro takový výklad § 76a občanského soudního řádu, v témže znění, podle něhož by se umístěním nezletilého „do vhodného prostředí“ rozuměla i jeho případná hospitalizace.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 916/13, ze dne 17. 2. 2015
03.06.2014 00:01
Přímý zápis do obchodního rejstříku na základě notářského zápisu
I. Z ustanovení § 127 odst. 4 a § 141 odst. 1 obch. zák. lze za použití argumentu a contrario dovodit, že pro rozhodnutí valné hromady o odvolání jednatele není vyžadována forma notářského zápisu. Žádné ustanovení zákona ovšem nebrání tomu, aby průběh valné hromady byl osvědčen notářským zápisem podle § 77 notářského řádu.
II. Listinou, na jejímž podkladě provede rejstříkový soud zápis (výmaz) skutečnosti v obchodním rejstříku bez vydání rozhodnutí postupem podle § 200da odst. 5 o. s. ř., může být též notářský zápis osvědčující průběh valné hromady podle § 77 notářského řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2778/2013, ze dne 21. 5. 2014
04.02.2014 00:01
Změna místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé
Soudy vedou řízení týkající se péče o nezletilé děti až do jejich zletilosti. V době nezletilosti dítěte vyvstává potřeba rozhodnout ve věcech péče o nezletilé dítě v mnoha situacích, např. jde-li o změnu výchovného prostředí nebo výši výživného, resp. styk rodiče s dítětem. Místní příslušnost soudu se řídí zásadou perpetuationis fori vyjádřenou v § 11 odst. 1 o.s.ř., totiž že místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Je proto vyloučeno, aby soud, jehož místní příslušnost byla založena prvním rozhodnutím ve věci péče o nezletilé dítě, při podání dalšího návrhu na zahájení řízení reagoval na změnu okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu, vyslovením místní nepříslušnosti podle § 105 o.s.ř. Změna okolností daná změnou bydliště dítěte, může být pouze důvodem k přenesení příslušnosti na jiný soud, je-li to v zájmu dítěte, podle § 177 odst. 2 o.s.ř. Účelem této úpravy je zajištění důsledné ochrany nezletilého dítěte, neboť o dítěti by měl vždy rozhodovat ten soud, který si může v rámci svého obvodu zjistit o dítěti co nejvíce informací, zejména za součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení.
V teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že ust. § 177 odst. 2 o.s.ř. představuje výjimku ze zásady perpetuationis fori podle níž místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Přenesením příslušnosti nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale pouze místní příslušnosti, což znamená, že za významné jsou považovány změny těch okolností, které obecně zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v ustanovení § 88 písm. c) o.s.ř. redukovány na bydliště nezletilého dítěte. Pravidlo pro určení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má zajistit, aby o poměrech dítěte rozhodoval ten soud, který má nejlepší předpoklady pro jejich zjištění, čímž se současně naplňuje i zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejné východisko se pak uplatňuje i pro přenesení příslušnosti, tedy aby nadále o poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky, rozuměno zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně realizuje i zájem dítěte, aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází v naplnění požadavku, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak slouží jako korektiv, který i když by jinak byly dány místní souvislosti, ponechávající soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne. Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha jednoho z rodičů o „legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném), než je původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s druhým z rodičů.
Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 Úmluvy deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní rovině) zaujal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 (Rc 102/2012). Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, ze dne 19. 12. 2013
28.01.2014 00:00
K registračnímu principu v řízení o zápisu do obchodního rejstříku
O situaci předvídanou § 200d odst. 1 písm. e/ a odst. 3 o. s. ř. v projednávané věci nešlo. Rejstříkový soud posuzoval návrh dovolatelky podle § 200da odst. 1 o. s. ř., který rejstříkovému soudu ukládá zkoumat i to, zda připojené listiny skutečně osvědčují existenci zapisované skutečnosti. Nestačí pouhé zjištění, že listiny připojeny byly, ale soud zkoumá i jejich obsah. Postup dle § 200d odst. 3 o. s. ř. se v této situaci neuplatní, a přestože řízení podléhá registračnímu principu, nepřezkoumává soud pouhé „splnění předepsaných formálních náležitostí“ listin, jak tvrdí dovolatelka.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1953/2013, ze dne 19. 12. 2013
02.09.2013 00:01
Účastenství v řízení o určení, že navrhovatel je společníkem s.r.o.
Rozhodnutí o návrhu na určení, kdo je společníkem společnosti s ručením omezeným, řeší celý obsah a dosah sporného právního vztahu a vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu – tj. společnosti, osob, které jsou jako společníci společnosti zapsány v obchodním rejstříku a osob, které se tohoto postavení domáhají.
Okruh účastníků v takovém řízení je obdobný okruhu účastníků v řízení o určení, že navrhovatel je členem družstva, který Nejvyšší soud určil např. v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4323/2009 (jeho závěry, byť se týkají určení členství v družstvu, jsou obdobně použitelné též v případě určení, že navrhovatel je společníkem společnosti s ručením omezeným). Z povahy věci se rozumí, že v řízení o tom, kdo je společníkem společnosti s ručením omezeným, bude jednáno i o právech a povinnost příslušné společnosti; ta se tak musí řízení účastnit.
Jestliže se společnost řízení neúčastní, resp. soud ji jako účastníka do řízení postupem podle § 94 odst. 3 o. s. ř. nepřibral, přestože je jednáno taktéž o jejích právech a povinnostech, trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 488/2012, ze dne 13. 8. 2013
20.02.2013 00:01
Ke jmenování znalce k přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami
I. Ustanovení § 66a odst. 12 obch. zák. zakládá každému společníku (akcionáři) nebo členu ovládané osoby právo požádat soud, aby jmenoval znalce pro účely přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami. Zákon pamatuje na situaci, kdy tohoto práva využije více aktivně legitimovaných osob, když stanoví, že návrh každého dalšího společníka (akcionáře) na jmenování znalce podaný dříve, než je řízení pravomocně skončeno, se považuje za přistoupení k řízení.
Tuto procesní konstrukci volí zákon i proto, že všechny návrhy na jmenování znalce pro účely přezkoumání vztahů mezi týmiž propojenými osobami (za totéž období) mají totožný (jediný) předmět řízení. Tím je ovšem vyloučeno, aby o návrzích všech dalších společníků bylo vedeno samostatné „řízení“. Jinými slovy, zákon přepokládá toliko jediné řízení o jmenování znalce, v němž bude rozhodnuto jediným rozhodnutím.
Usnesení, jímž soud samostatně vyhověl dalšímu (nikoli prvnímu) návrhu na jmenování znalce, který se podle ustanovení § 66a odst. 12 obch. zák. zákona považuje za přistoupení k řízení o původním (prvním) návrhu na jmenování znalce, je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., jelikož soud takto rozhodl o návrhu, kterého zde (vzhledem k úpravě obsažené v § 66a odst. 12 obch. zák.) není. Skutečnost, že takové zmatečné rozhodnutí bylo vydáno, však - lhostejno, zda je vydal jiný soudce, než ten, jenž byl povolán v prvním stupni rozhodnout o původním (prvním) návrhu na jmenování znalce - ono zmatečné rozhodnutí nezbavuje povahy rozhodnutí o podání, jež je přistoupením do řízení o původním (prvním) návrhu na jmenování znalce, tedy rozhodnutí vydaného v rámci řízení o původním (prvním) návrhu na jmenování znalce. Účastníky tohoto řízení jsou - vedle společnosti - všichni navrhovatelé. Pakliže bylo takto o návrhu na jmenování znalce rozhodnuto, usnesení nemohlo nabýt právní moci, nebylo-li doručeno všem účastníkům řízení.
II. Není-li rozhodnutí o jmenování znalce v právní moci, nemůže založit překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Důvod k zastavení řízení v projednávané věci zde proto není.
Z pojetí řízení o jmenování znalce jako jediného řízení nicméně plyne i závěr, podle něhož bylo-li o návrhu na jmenování znalce pro účely přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami již jednou rozhodnuto (byť nesprávně k pozdějšímu návrhu), přičemž toto rozhodnutí nebylo nijak odklizeno, nemohlo být o témže předmětu řízení rozhodováno znovu. Nesprávné je tudíž i rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl pro účely přezkoumání zprávy mezi totožnými propojenými osobami za stejné období jmenován další (v pořadí druhý) znalec.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4480/2011, ze dne 31. 1. 2013
18.01.2013 00:00
ÚS: Řízení o omezení/zbavení způsobilosti k právním úkonům
Zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž způsobilosti mít práva, které je garantováno čl. 5 Listiny, a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny“ [nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 224/47 SbNU 941)].
Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně (jako v posuzovaném případě). Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení. Nerespektování uvedených pravidel ze strany obecného soudu je porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 194/11, ze dne 22. 11. 2012
28.11.2012 00:00
K ustavení opatrovníka v řízení o určení otcovství zemřelého opatrovance
Byl-li ustanovován opatrovník zemřelému, aby proti němu bylo vedeno řízení o určení otcovství zemřelého opatrovance, je nepochybné, že v takovém řízení bude rozhodováno také o právech nebo povinnostech dědiců zemřelého, neboť případné určení otcovství zemřelého má přímý dopad do řízení o dědictví (srov. § 479 obč. zák.); výrokem rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, proti němuž bude řízení o určení otcovství vedeno, tak bude (může být) dotčeno jejich právní postavení. Proto také případní dědicové po zemřelém označovaném otci jsou ze zákona účastníky řízení o ustanovení opatrovníka podle ustanovení § 192 o. s. ř. pro potřeby řízení podle ustanovení § 55 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a je třeba jim usnesení o ustanovení opatrovníka doručit. Nestalo-li se tak, nebyl opatrovník pro potřeby řízení podle ustanovení § 55 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, řádně ustanoven a řízení o určení otcovství probíhalo proti osobě, která ve smyslu ustanovení § 55 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, nemohla být žalována.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2880/2011, ze dne 9. 11. 2012
09.05.2012 00:00
K zastavení řízení o způsobilosti k právním úkonům
Řízení o způsobilosti k právním úkonům podle § 186 a násl. o. s. ř. je řízením, v němž je na jedné straně založena povinnost soudu k zahájení řízení za podmínek uvedených v § 186 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. Zákon však v dalších ustanoveních umožňuje dokonce zrušení rozsudku o způsobilosti k právním úkonům (zbavení, omezení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům), jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky. Jde tedy o zvláštní druh řízení, v němž povinnost soudu k zahájení řízení a následnému vydání (případně nevydání) rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, plyne z ustanovení zákona. Případné zastavení takového řízení tak nemůže být považováno za případ nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno a s nímž by mohly být spojovány účinky předvídané v ustanovení § 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4512/2011, ze dne 25. 4. 2012