// Profipravo.cz / Zvláštní řízení
Zvláštní řízení
05.10.2026 00:02
Rozhodování o opatrovnictví při přezkumu omezení svéprávnosti
I. Při zjištěné změně okolností podle § 60 o. z., která odůvodňuje změnu samotného rozhodnutí o omezení svéprávnosti, zejména jeho rozsahu, zůstává jmenování dosavadního opatrovníka dřívějším pravomocným rozsudkem zásadně nedotčeno. Právní úprava totiž preferuje kontinuitu opatrovnictví a každý zásah do již ustaveného opatrovnického vztahu musí být opřen o podstatné důvody týkající se ochrany práv a zájmů opatrovance. Není proto nutné ve výroku nového rozhodnutí stávajícího opatrovníka znovu jmenovat ani „potvrzovat“ či dokonce „ponechávat v platnosti“. Postačí, aby soud v odůvodnění jasně uvedl, že opatrovníkem nadále zůstává na základě dřívějšího pravomocného rozhodnutí dosavadní opatrovník, a vyložil skutkové a právní důvody tohoto závěru, s tím, že nebyly zjištěny okolnosti odůvodňující zásah do osoby opatrovníka. Ve výroku rozsudku soud naopak uvede, jaká má v souvislosti se změnou rozsahu svéprávnosti stávající opatrovník nově vymezená práva a povinnosti týkající se jeho zástupčího oprávnění.
Nedochází-li pozdějším rozhodnutím ke změně osoby opatrovníka, soud o tom žádný samostatný výrok nevydává. Rozhodne-li soud, že omezení svéprávnosti je třeba zachovat ve stejném rozsahu a prodlužuje se pouze doba jeho trvání, o dosavadním opatrovníkovi ve výroku pozdějšího rozsudku nerozhoduje, není-li dán důvod k jeho odvolání. Osoba dříve jmenovaná opatrovníkem může být odvolána jen výrokem rozhodnutí soudu (§ 463 odst. 2 o. z.), a současně musí být opatrovanci jmenován opatrovník nový.
II. Při změně rozsahu (či navrácení) svéprávnosti a stejně tak při jakékoliv změně osoby opatrovníka nebo rozsahu jeho zástupčího oprávnění musí výrok pozdějšího rozhodnutí obsahovat též údaj o tom, v jakém konkrétním (přesně vymezeném) rozsahu je tím měněno dřívější pravomocné rozhodnutí. V tom rozsahu, v němž nemohou obě rozhodnutí vedle sebe koexistovat, je nezbytně nutné vyslovit, že nové rozhodnutí (buď zcela, nebo v konkrétně vymezeném rozsahu) mění rozhodnutí dřívější. Jen tak je bez pochybností patrné, jaký rozsah omezení svéprávnosti a jaké opatrovnické oprávnění aktuálně platí a jaký je vzájemný vztah dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí. Nepřesné je proto vyslovit, že novým rozsudkem došlo ke změně (celého) předchozího rozsudku, neboť přinejmenším výroky o náhradě nákladů původního řízení, jež nejsou nikdy vydávány s výhradou změny poměrů, nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Prodlužuje-li se pouze doba stávajícího omezení svéprávnosti, aniž došlo ke změně poměrů týkajících se míry svéprávnosti nebo opatrovnictví, změní soud dřívější rozsudek ve výroku nového rozsudku jen co do délky trvání omezení svéprávnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 533/2026, ze dne 18. 8. 2026
25.09.2026 00:05
ÚS: Právo vyjádřit se k prozatímnímu rozhodnutí
Při vydávání prozatímního rozhodnutí musí obecné soudy všem účastníkům zajistit srovnatelnou možnost se vyjádřit a umožnit jim plnou realizaci procesních práv před vydáním tohoto rozhodnutí. Za tím účelem musí být všichni účastníci o podaném návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí zavčas informováni a musí být s návrhem seznámeni. Zároveň soud musí podniknout kroky ke zjištění názoru dítěte na možnost vydání prozatímního rozhodnutí a na jeho podobu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1971/26, ze dne 31. 8. 2026
16.09.2026 00:02
Přechod pravomoci a litispendence ve věcech péče o dítě
I. Systém Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (č. 141/2001 Sb. m. s.) vylučuje možnost vedení paralelních řízení týkajících se stejného předmětu řízení ve dvou nebo více smluvních státech. Ve smyslu čl. 13 Úmluvy je třeba již zahájené řízení zastavit, jestliže vyjde najevo, že v době zahájení řízení probíhá před orgány jiného smluvního státu, které samy v době zahájení „svého“ řízení měly pravomoc, řízení týkající se stejného předmětu. Výjimku z tohoto pravidla představuje toliko situace, ve které se orgány původního státu své pravomoci ve smyslu čl. 13 odst. 2 Úmluvy vzdaly. Účinek čl. 13 Úmluvy je obdobný vnitrostátnímu institutu litispendence a je vázán na předmět řízení; tento článek proto nebrání orgánům státu, do kterého pravomoc přešla, aby zahájily řízení v rozsahu těch věcí, ve kterých v původním státě (již) žádné řízení neběží.
II. Neplatí, že překážka věci zahájené podle čl. 13 Úmluvy vzniká toliko v situacích, ve kterých v době zahájení „druhého“ řízení svědčí pravomoc jak státu „druhého“ řízení, tak státu původního řízení. Pro založení překážky věci zahájené postačí, že orgány smluvního státu, u kterých je vedeno dříve zahájené řízení, měly pravomoc podle Úmluvy alespoň v době podání žádosti o zahájení řízení před těmito orgány (nikoliv tedy v době podání žádosti o zahájení „nového“ řízení). Případný přechod pravomoci změnou obvyklého pobytu dítěte v průběhu dříve zahájených řízení v jiných smluvních státech proto nezbaví tato řízení jejich litispendenčního účinku, neboť rozhodnou skutečností je zde právě a jen existující pravomoc v době zahájení těchto řízení.
III. Ustanovení čl. 7 a čl. 13 Úmluvy sledují zcela odlišný cíl. Zatímco čl. 7 Úmluvy v případě protiprávního přemístění dítěte směřuje k zachování pravomoci státu původního obvyklého pobytu dítěte i tehdy, kdy by za běžného chodu věcí přešla do státu nového obvyklého pobytu, čl. 13 Úmluvy zajišťuje, že ohledně stejného předmětu nebude vydáno více navzájem si konkurujících rozhodnutí. Jakkoliv Úmluva umožňuje přechod pravomoci i během řízení, nespecifikuje přesně konkrétní procesní následky ztráty pravomoci ani způsoby jejího ověřování, které se mohou v jednotlivých smluvních státech lišit. S výhradou čl. 13 odst. 2 Úmluvy tak v zájmu zachování právní jistoty Úmluva umožňuje orgánům vedoucím pozdější řízení ve věci rozhodovat až poté, co je předchozí řízení v jiném smluvním státě prokazatelně skončeno, nikoliv již na základě toho, že by orgány vedoucí pozdější řízení samy shledaly, že orgány vedoucí řízení dřívější pozbyly svou pravomoc.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1207/2026, ze dne 27. 8. 2026
10.09.2026 00:01
Místní příslušnost v řízení o určení otcovství s mezinárodním prvkem
I. Otázku příslušnosti ve věci určení rodičovství neupravuje žádný předpis Evropské unie, když z působnosti nařízení Brusel II ter jsou tyto věci výslovně vyloučeny [čl. 1 odst. 4 písm. a) nařízení], neupravuje ji ani žádná mnohostranná smlouva, kterou by Česká republika byla vázána, ani dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Německem; místní příslušnost je proto třeba posoudit podle § 53 zákona o mezinárodním právu soukromém. Skutečnost, že citované ustanovení používá pojmy „žalobce“ a „žalovaný“, které neodpovídají nesporné povaze řízení o určení otcovství, je důsledkem toho, že zákon o mezinárodním právu soukromém byl schválen více než rok před schválením zákona o zvláštních řízeních soudních. Podala-li návrh na určení otcovství matka, je ji proto pro účely určení příslušnosti podle zákona o mezinárodním právu soukromém třeba považovat za „žalobkyni“ a domnělého otce za „žalovaného“.
II. Nelze-li v řízení o určení otcovství s mezinárodním prvkem určit místní příslušnost podle speciálního ustanovení § 53 zákona o mezinárodním právu soukromém, je třeba zvážit, zda ji nelze určit podle obecné úpravy v zákoně o zvláštních řízeních soudních.
Nemají-li matka ani domnělý otec na území České republiky bydliště ani se zde v době podání návrhu nezdržují, přičemž jejich bydliště v zahraničí je zjistitelné, určení jejich obecného soudu podle místa formálně evidovaného trvalého pobytu nepřichází v úvahu. Nenachází-li se na území České republiky ani obecný soud dítěte, nelze místní příslušnost určit ani podle § 417 z. ř. s. Při splnění předpokladu pravomoci českých soudů jsou proto dány podmínky pro určení soudu, který věc projedná a rozhodne, podle § 11 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru se nadále uplatní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Nd 231/2012, přestože bylo vydáno před novelizací § 85 odst. 1 o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Nd 168/2026, ze dne 29. 7. 2026
03.09.2026 00:02
Nové omezení svéprávnosti po zániku účinků původního rozhodnutí
I. Dojde-li v průběhu odvolacího řízení v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti k uplynutí doby jednoho roku podle § 59 odst. 2 o. z., aniž bylo v této době o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnuto pravomocným rozsudkem, posuzovaný ex lege nabývá plné svéprávnosti, čímž odpadá důvod pro vedení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti. Odvolací soud v takovém případě řízení podle § 211 o. s. ř. a § 16 z. ř. s. zastaví za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v příslušném rozsahu (§ 222a odst. 1 o. s. ř. per analogiam).
II. V řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti není zcela zapovězeno, aby soud – s ohledem na účel sledovaný tímto řízením, tj. skutečnou a plnohodnotnou ochranu posuzovaného člověka – rozhodl o omezení svéprávnosti této osoby; nemůže tak však učinit, aniž by předtím řízení o omezení svéprávnosti vlastním usnesením zahájil, a to bez ohledu na to, zda již uplynuly právní účinky původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného či nikoliv. Ustanovení § 26 z. ř. s. neumožňuje soudu rozhodovat mimo rámec předmětu řízení; o změně předmětu řízení přitom soud nemůže rozhodovat až v rámci meritorního rozhodnutí, neboť předmět řízení musí být postaven najisto ještě před vynesením rozsudku.
III. Uvedený postup je zcela zapovězen v průběhu odvolacího řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti. Nelze-li v průběhu odvolacího řízení uplatnit nový nárok (§ 216 odst. 2 o. s. ř.), nepřísluší ani odvolacímu soudu změnit předmět řízení z řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti na řízení o omezení svéprávnosti, takové řízení zahájit ani o novém omezení svéprávnosti rozhodnout. Takovým postupem by dotčená osoba byla nebo mohla být zasažena na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by jí byla odebrána možnost podat proti rozhodnutí o omezení svéprávnosti řádný opravný prostředek – odvolání.
IV. Nemůže-li soud o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocně rozhodnout právě z důvodu uplynutí nebo v blízké době předpokládaného uplynutí doby podle § 59 odst. 2 o. z., v důsledku čehož dochází k pozbytí právních účinků původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti a k odpadnutí důvodu vedení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, není vyloučeno tuto situaci posoudit jako „skutečnost rozhodnou“ ve smyslu § 13 odst. 1 z. ř. s. pro zahájení nového řízení o omezení svéprávnosti z úřední povinnosti. Není také vyloučeno, aby důkazy opatřené v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti byly využity také v novém řízení o omezení svéprávnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 780/2026, ze dne 23. 6. 2026
28.08.2026 00:04
ÚS: Jmenování opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti
Zákon pro soudy stanoví závazná pravidla pro výběr opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti (§ 62 a § 465 odst. 1 občanského zákoníku), v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec (soud je povinen vyslechnout vyjádření opatrovance nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z tohoto stanoviska – srov. § 471 odst. 1 občanského zákoníku). Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné. Nevyjádřil-li opatrovanec své přání ohledně osoby opatrovníka nebo jím navržený opatrovník nesplňuje zákonné podmínky, soud jmenuje jeho opatrovníkem zpravidla osobu z řad příbuzných nebo osob blízkých, která o něj projevuje zejména dlouhodobý a vážný zájem, popř. jinou osobu, splňuje-li tato osoba podmínky pro výkon funkce opatrovníka, je-li schopna reprezentovat zájmy opatrovance, a se jmenováním do funkce opatrovníka souhlasí (srov. § 471 odst. 2 větu druhou a třetí občanského zákoníku). Orgán místní správy jako veřejný opatrovník nastupuje až subsidiárně, z čehož se podává zřejmá (a logická) intence ustanovit primárně opatrovníkem osobu, u níž se presumuje konkrétní „blízkost“ k opatrovanci, resp. existence určitého pozitivního „osobního vztahu“ k němu, což implikuje pomíjený fenomén „důvěry“ opatrovance.
Obecné soudy tím, že nevyvinuly náležité úsilí, aby zjistily, zda se v okolí stěžovatele nenachází příbuzná, blízká či spřátelená osoba splňující podmínky pro výkon funkce hmotněprávního opatrovníka, které stěžovatel důvěřuje, a jež by byla schopna a ochotna opatrovnictví vykonávat, a jmenovaly mu veřejného opatrovníka, postupovaly při jeho určování formalisticky, neposkytly dostatečnou ochranu právům stěžovatele a porušily tak jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 434/26, ze dne 22. 7. 2026
21.08.2026 00:02
ÚS: Nepřesvědčivé odůvodnění úpravy péče o děti
Neodůvodní-li soudy své rozhodnutí o konkrétní úpravě péče rodičů o děti na velkou vzdálenost přesvědčivě, bez mechanických a paušalizujících závěrů, poruší právo rodiče na péči a výchovu dítěte ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 765/26, ze dne 28. 7. 2026
07.08.2026 00:04
ÚS: Změna péče o dítě a nová úprava výživného
Změní-li soud z důvodu změny poměrů úpravu péče o nezletilé dítě a stanoví-li výživné až od právní moci svého rozhodnutí, musí přezkoumatelně odůvodnit, zda se okolnosti významné pro novou úpravu péče a výživného nepromítly také do období předcházejícího právní moci jeho rozhodnutí; neučiní-li tak, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 331/26, ze dne 24. 6. 2026
07.08.2026 00:03
ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí o změně rozsahu péče o dítě
O tzv. vnitrostátní únos dítěte se nejedná v situaci, kdy k faktické změně bydliště nezletilého dojde na základě předběžně vykonatelného výroku rozsudku okresního soudu, jímž byl nahrazen souhlas druhého rodiče se změnou bydliště nezletilého.
Kritérium vzdálenosti bydliště rodičů při přestěhování jednoho z nich nemůže být samostatným důvodem pro změnu rozsahu péče o dítě, aniž by byl blíže zkoumán dopad častého stěhování (cestování) na vývoj nezletilého a celkový kontext případu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 901/26, ze dne 24. 6. 2026
31.07.2026 00:06
ÚS: Přezkum prozatímních rozhodnutí Ústavním soudem
Prozatímní rozhodnutí (jako institut upravený v § 465a až 465i zákona o zvláštních řízeních soudních) nejsou zcela vyňata z přezkumu Ústavního soudu, nicméně k posuzování ústavních stížností proti rozhodnutím o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí bude Ústavní soud přistupovat nadmíru zdrženlivě a podobně jako u předběžných opatření je bude podrobovat jen omezenému přezkumu ústavnosti.
Při vydávání prozatímního rozhodnutí je potřeba důsledně dbát na princip rovnosti účastníků, obzvlášť pokud je vyloučen opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Obecné soudy musí všem účastníkům zajistit srovnatelnou možnost se vyjádřit a umožnit jim plnou realizaci procesních práv před vydáním prozatímního rozhodnutí. Za tím účelem musí být všichni účastníci o podaném návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí zavčas informováni (i samotným navrhovatelem, je-li to možné, jinak soudem) a musí být s návrhem seznámeni. Zároveň soud musí podniknout kroky ke zjištění názoru dítěte na možnost vydání prozatímního rozhodnutí a na jeho podobu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1382/26, ze dne 2. 7. 2026
27.05.2026 00:02
Včasnost námitek vznesených proti směnečnému platebnímu rozkazu
Účastníku řízení (obecně vzato) nic nebrání v tom, aby se nechal v kterékoliv fázi řízení zastoupit zvoleným zástupcem, kterému udělí plnou moc. Může tak nepochybně učinit i poté, co podal podle § 30 o. s. ř. žádost o ustanovení zástupce. Pro závěr, zda prostřednictvím takto zvoleného zástupce lze následně již podané námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu doplnit o námitky nové, v takovém případě nebude významné, že zástupce účastníku nebyl (nemohl být) ustanoven soudem, nýbrž to, zda žádost o ustanovení zástupce podanou v námitkové lhůtě by bylo lze posoudit jako opodstatněnou.
Jestliže si tedy žalovaná zvolí zástupce (advokáta) v době, kdy soud prvního stupně dosud nerozhodl o její žádosti o ustanovení advokáta (podle § 30 o. s. ř.) uplatněné ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.), a takto zvolený zástupce následně doplní (žalovanou včas podané) námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu ve lhůtě patnácti dnů ode dne udělení plné moci, nelze na jím učiněné námitky pohlížet jako na námitky opožděné (a soud je povinen se jimi v námitkovém řízení dále zabývat). Pro přijetí takového závěru je nezbytné (jen pro tyto účely) posoudit, zda žalovanou podaná žádost o ustanovení zástupce (by) byla (v rozhodné době) opodstatněná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1270/2024, ze dne 31. 3. 2026
18.05.2026 00:02
Uplatnění negativní stránky principu materiální publicity
Vzhledem k tomu, že směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 negativní stránku materiální publicity veřejných rejstříků upravuje obecně vůči třetím osobám, a ne pouze ve vztahu k osobám, které „důvěřujíc údaji zapsanému ve veřejném rejstříku“ právně jednají, jak formuluje český zákonodárce, je nezbytné – v souladu s povinností soudů interpretovat národní právo eurokonformním způsobem – vyložit rozsah materiální publicity veřejných rejstříků extenzivně tak, aby zahrnoval všechny dobrověrné třetí osoby.
Stejně tak je třeba při aplikaci § 121 odst. 1 o. z. a § 8 odst. 1 z. v. r. vykládat rozšiřujícím způsobem slovní spojení „osoba, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku“. Osobou, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, je proto nutné rozumět i osobu, která sama stricto sensu právně nejedná, avšak v důsledku právního jednání osoby zapsané ve veřejném rejstříku nabývá práva.
Stejný závěr by bylo možno učinit i při neexistenci úpravy negativní stránky materiální publicity na evropské úrovni. Smyslem a účelem negativní stránky materiální publicity je ochrana právního styku (právní jistoty) v širším slova smyslu. Z teleologického hlediska tak není žádný rozumný důvod, proč odepřít účinky negativní stránky materiální publicity osobě, která nabývá práva na základě jednání osoby zapsané v obchodním rejstříku pouze z toho důvodu, že práva nabývá jako adresát jednostranného právního jednání protistrany (zapsané osoby). Závěr, podle kterého by se v takovém případě negativní stránka materiální publicity neprosadila, by byl v rozporu s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1812/2025, ze dne 30. 4. 2026
15.05.2026 00:06
ÚS: Odchýlení se od presumpce střídavé péče
Rozhodnutí, jímž se obecný soud v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému dítěti odchýlí od presumpce ve prospěch střídavé péče, musí být založeno na pečlivém, komplexním a přesvědčivém posouzení všech relevantních okolností případu z hlediska nejlepšího zájmu dítěte a náležitě odůvodněno. Izolované pochybení jednoho z rodičů, které je nutno hodnotit v kontextu ostatních zjištěných skutečností a které bylo navíc v průběhu řízení napraveno, samo o sobě neodůvodňuje vyloučení střídavé péče. Opomene-li soud posoudit poměry druhého rodiče, nevypořádá se s názorem nezletilého, jenž je schopen jej vyjádřit, a neposkytne-li řádné odůvodnění rozhodnutí již při jeho vyhlášení, zatíží své rozhodnutí vadami, jež vedou k porušení základních práv stěžovatele na rodinný život a na péči o dítě a jeho výchovu zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3060/25, ze dne 15. 4. 2026
14.04.2026 00:02
Účastníci řízení o určení otcovství zemřelého domnělého otce
Dědici zemřelého domnělého otce nejsou účastníky řízení o určení otcovství zemřelého domnělého otce. Okruh účastníků tohoto řízení je v § 420 z. ř. s. vymezen taxativně; dědici zemřelého domnělého otce mezi ně nepatří. Ustanovení § 420 z. ř. s. jako speciální úprava vylučuje použití obecného kritéria účastenství podle § 6 odst. 1 z. ř. s., a to i tehdy, může-li se výsledek řízení promítnout do právní sféry dědiců. Neuvedení dědiců v okruhu účastníků řízení o určení otcovství nepředstavuje mezeru v zákoně; zákonodárce vědomě zvolil, že v řízení bude za zemřelého domnělého otce vystupovat opatrovník, nikoli jeho dědici.
Dědici zemřelého domnělého otce jsou naproti tomu účastníky řízení o jmenování opatrovníka zemřelému domnělému otci (§ 6 odst. 1 z. ř. s.), neboť pro toto řízení zákon okruh účastníků výslovně nestanoví a výrokem rozhodnutí může být dotčeno jejich právní postavení. Tím je současně zajištěna ochrana jejich oprávněných zájmů vyplývajících z dědických souvislostí, a není proto nezbytné, aby byli účastníky samotného řízení o určení otcovství.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1502/2025, ze dne 24. 3. 2026
06.03.2026 00:04
ÚS: Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o stanovení výše výživného
Jestliže obecné soudy dostatečně neodůvodní, z jakých majetkových a výdělkových poměrů při rozhodování o výživném vycházely, resp. neuvedou, jaký příjem rodičů nakonec považovaly za rozhodný pro určení výživného, poruší ústavně zaručené právo účastníků řízení na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1952/25, ze dne 12. 2. 2026
06.03.2026 00:03
ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí o styku dítěte
Obecné soudy se dopustí porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rozhodnou-li o předběžné vykonatelnosti rozsudku podle § 27a zákona o zvláštních řízeních soudních bez řádného a přesvědčivého odůvodnění; musejí z něj vyplývat konkrétní okolnosti, které byly v řízení prokázány, a z nichž vyplývá, že by bez vyslovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí účastníku hrozilo nebezpečí těžko nahraditelné nebo značné újmy. Jde-li o rozsudek ve věcech péče soudu o nezletilé, musí odůvodnění takového výroku zahrnovat rovněž zhodnocení, zda je předběžná vykonatelnost v souladu s nejlepším zájmem konkrétního nezletilého.
Obecné soudy zasáhnou do práva rodiče na rodičovskou výchovu a péči chráněného čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud vysloví předběžnou vykonatelnost rozsudku, kterým stanoví styk nezletilého s osobou, která se považuje za osobou společensky blízkou, za situace, kdy není postaveno najisto, že kvalita vztahu mezi takovou osobou a nezletilým, stanovení a rozsah styku určeného předběžně vykonatelným rozsudkem odůvodňuje.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3700/25, ze dne 5. 2. 2026
13.02.2026 00:03
ÚS: Důvěra rodiče v soudní rozhodnutí
I. Při nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty (§ 502 zákona o zvláštních řízeních soudních) musí civilní soudy pečlivě posoudit, proč se styky rodiče s nezletilými dětmi neuskutečnily a co bylo příčinou jejich zmaření. Civilní soudy musí zkoumat všechny okolnosti každého případu včetně jeho kontextu. Ne každé porušení vykonatelného rozhodnutí vyžaduje, aby stát vždy a za každých okolností reagoval uložením pokuty.
II. Důvěra v právo zahrnuje též důvěru ve vydaná soudní rozhodnutí. Pokud rodič jednal v důvěře ve vydané předběžné opatření, pro jeho důvěru nemá význam, že o tři měsíce později odvolací soud označil předběžné opatření za nezákonné.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2966/25, ze dne 21. 1. 2026
11.02.2026 00:06
ÚS: Odůvodnění zpětného nepřiznání výživného pro dítě
Je-li navrženo přiznání výživného pro nezletilého za dobu nejdéle tří let předcházejících podání návrhu na jeho určení (ve smyslu § 922 odst. 1 občanského zákoníku), jsou obecné soudy povinny o takovém návrhu rozhodnout a náležitě své závěry odůvodnit. Pokud tak neučiní a stanoví výživné až od zahájení řízení, nebo dokonce až od právní moci rozhodnutí, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelná, porušující základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1895/25, ze dne 22. 1. 2026
11.02.2026 00:05
ÚS: Styk nepříbuzných osob s nezletilými dětmi
Při posuzování návrhu na styk nepříbuzné osoby s dítětem podle § 927 občanského zákoníku musí soud nejprve zkoumat, zda je účastník řízení osobou dítěti společensky blízkou a zda k ní má dítě citový vztah. Teprve poté přistoupí k posouzení, zda by absencí styku s takovou osobou vznikla dítěti újma. Dospěje-li soud k závěru o možné existenci újmy v případě absence styku, může jej upravit.
O stanovení styku mezi dítětem a nepříbuznou osobou lze rozhodnout pouze tehdy, je-li takový styk v jeho nejlepším zájmu, přičemž je nezbytné brát v úvahu vztahy se všemi dalšími příbuznými a osobami jemu společensky blízkými a posoudit, zda úpravou styku nevznikne rodinné napětí či vyhrocené vztahy.
Nedodrží-li obecné soudy při svém rozhodování uvedená kritéria, poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2724/25, ze dne 16. 1. 2026
02.01.2026 00:05
ÚS: Odmítnutí rozšíření styku rodiče s dítětem
Obecné soudy se dopustí porušení práva rodiče na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a porušení práva na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pokud odmítnou rozšířit styk rodiče s dítětem bez přesvědčivého a dostatečného odůvodnění, majícího původ v provedeném dokazování.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2160/25, ze dne 4. 12. 2025