// Profipravo.cz / Zvláštní řízení

Zvláštní řízení

06.02.2025 00:06

ÚS: Souhlas s podáním žaloby nezletilého dítěte

I. Obecný soud při rozhodování ve věcech souhlasu s podáním žaloby nezletilého dítěte (§ 898 odst. 1 občanského zákoníku) musí jednak zjistit, zda je v zájmu nezletilého vést řízení, jednak zvážit případnou újmu, která by nezletilému v souvislosti s vedením řízení mohla nastat.

II. Ochrana nejlepších zájmů dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) vylučuje, aby prostřednictvím dětských žalob uspokojovali rodiče svou potřebu sjednocovat domnělé či skutečné nešvary ve státě a společnosti, pokud mohou stejného výsledku dosáhnout vlastní žalobou.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1162/23, ze dne 10. 12. 2024

03.02.2025 00:01

Zastavení řízení o svéprávnosti při nepředložení lékařské zprávy

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 24 Cdo 2412/2020 vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní. Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob.

Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“. Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z § 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy, je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za šikanózní. Jde navíc o výjimku v právu, pročež je jí třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem. V případě, že na základě pouhého neformálního šetření soudu nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 o odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 40 z. ř. s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 25/2025, ze dne 21. 1. 2025

20.12.2024 00:03

ÚS: Postupné rozšiřování styku rodiče s dítětem

K rozhodnutí o vhodnosti postupného rozšiřování styku rodiče s dítětem soud vyhodnotí skutková zjištění ohledně dosavadní péče obou rodičů, které je povinen shromáždit v dostatečném rozsahu k rozhodnutí o péči a styku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1718/24, ze dne 3. 10. 2024

24.10.2024 00:02

Naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace ve zdravotním zařízení

K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí; dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.

Ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Pojem "bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy", se váže k hrozbě samotné (resp. ke známkám duševní poruchy) a je třeba jej interpretovat v jeho kauzálním významu.

Lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je „bezprostředně“ přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient je pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. Naznačený výklad pak odpovídá i potřebám praktického života, kdy zdravotní ústav ve svém vyjádření k dovolání odpovídajícím způsobem připomíná specifika spojená s posuzováním aktuálního zdravotního stavu pacienta (vliv dříve podaných psychofarmak, změna prostředí, přítomnost policejního orgánu, užití omezujících opatření např. v podobě spoutání, proměnlivost projevů psychického postižení v čase apod.). Restriktivní výklad pojmu „bezprostřednost“ spojovaný s obligatorní potřebou projevů psychického onemocnění výlučně v době zvažování nedobrovolné hospitalizace lékařem v příslušném zdravotním zařízení by se mohl v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, ze dne 24. 9. 2024

05.09.2024 00:01

Řízení o určení členství v bytovém družstvu

I. Je nutné rozlišovat mezi věcnou legitimací účastníků řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.

II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o určení členství v bytovém družstvu řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], jehož účastníky jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř.). Je přitom zcela v dispozici žalobce, koho jako žalovaného označí (proti komu žalobu podá). Předpokladem úspěšnosti žaloby pak je – mimo jiné – i pasivní věcná legitimace.

III. Převede-li jedna osoba druhé svůj družstevní podíl a vznikne-li následně mezi stranami této smlouvy spor o její platnost, jsou strany smlouvy, jakožto účastníci právního vztahu, o který v řízení jde, věcně legitimovány v řízení o určení členství v bytovém družstvu.

IV. Upírá-li žalovaná původnímu žalobci (jeho právním nástupcům) postavení člena bytového družstva, majíc za to, že sporný družstevní podíl řádně nabyla a členkou bytového družstva je (místo původního žalobce) ona, nemá původní žalobce (jeho právní nástupci) k dispozici jiný (účinnější) právní nástroj, jehož pomocí by mohl své (tvrzené) právo ochránit, než žalobu o určení členství v bytovém družstvu (popř. o určení, že je vlastníkem sporného družstevního podílu). Právě prostřednictvím určovací žaloby tu lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

V. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že otázka určení členství v bytovém družstvu zasahuje (taktéž) do právních poměrů dotčeného bytového družstva. Tedy, že zde je osoba, jež by mohla být dalším žalovaným (s postavením samostatného společníka ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř.).

VI. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že se v řízení řešená otázka (členství v bytovém družstvu) dotýká i právních poměrů dotčeného bytového družstva (proto bylo bytové družstvo dle § 94 odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, vždy účastníkem takového řízení), není žádného důvodu nutit žalobce (prostřednictvím směšování otázek pasivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu) k tomu, aby žalobu (vždy, bezpodmínečně) směřoval i proti bytovému družstvu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1308/2022, ze dne 22. 9. 2023

05.09.2024 00:00

Řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným

S účinností od 1. 1. 2014 je i řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Uvedené závěry, byť přijaté v poměrech družstva, se obdobně prosadí i v poměrech společnosti s ručením omezeným.

Ani v řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným není žádného důvodu nutit žalobce, aby žalobu vždy (bezpodmínečně) směřoval i proti společnosti, jejímž společníkem má být určen; její případná neúčast v řízení nemá bez dalšího za následek nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2129/2023, ze dne 7. 3. 2024

02.09.2024 00:02

Přezkum rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné

Ze zákona i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že platnost usnesení valné hromady akciové společnosti lze přezkoumávat (neurčuje-li zákon jinak) pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 428 a násl. z. o. k.); v jiných řízeních nelze otázku platnosti usnesení valné hromady posuzovat ani jako otázku předběžnou (§ 429 odst. 2 z. o. k.). Nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je toto usnesení platné.

Úprava § 430 odst. 1 z. o. k. jasně stanoví, že pro přezkum rozhodnutí o prohlášení akcie či zatímního listu za neplatný se § 428 a 429 z. o. k. použijí přiměřeně. Přiměřené užití § 428 a 429 z. o. k. znamená, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí uvedených v § 430 odst. 1 z. o. k. se projednává podle pravidel upravených v § 428 z. o. k. a zprostředkovaně v § 258 až 260 o. z. Pro řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2021 proto platí zásadně stejná pravidla jako pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. To mimo jiné znamená, že soudy rozhodující v jiných řízeních nemohou posuzovat platnost rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné jako předběžnou otázku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3690/2023, ze dne 20. 8. 2024

02.09.2024 00:01

Řízení o umoření listin

I v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí pro řízení o umoření listin závěry, podle kterých:

1) Právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny má z pohledu ustanovení § 185j odst. 1 o. s. ř. podle ustálené judikatury soudů ten, kdo z důvodu vlastnictví nebo z jiného právního titulu má právo (nárok) mít listinu u sebe (ve své dispozici), jestliže se umoření ztracené nebo zničené listiny odrazí (může projevit) v jeho právní sféře.

2) Dovozuje-li navrhovatel svůj právní zájem na umoření listiny, která je cenným papírem, z toho, že je jejím vlastníkem, může být jeho návrhu na umoření listiny vyhověno, jen jestliže bude „jeho vlastnické právo jednoznačně (bez pochybností) prokázáno“.

Je-li tu „spor o vlastnictví“ listiny, která je cenným papírem, může být vyřešen pouze ve „sporném“ řízení podle části třetí občanského soudního řádu. V řízení o umoření listin nelze prostřednictvím dokazování řešit, komu svědčí vlastnické právo k listině (listinnému cennému papíru), jejíž umoření je navrhováno, a kdo proto má právo (nárok) mít listinu u sebe.

3) Právě uvedené znamená, že vznese-li osoba podávající námitky podle § 307 odst. 1 z. ř. s. námitku spočívající ve tvrzení, že vlastníkem umořovaných listin je ona a nikoliv navrhovatel, není soud oprávněn se v řízení o umoření listin zabývat důvodností této námitky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3690/2023, ze dne 20. 8. 2024

23.08.2024 00:03

ÚS: Povinnost převzít a předat dítě v bydlišti druhého rodiče

Ačkoliv lze s ohledem na meze přezkumu rodinněprávních věcí Ústavním soudem obecně přijmout krátkodobé či jednorázové vychýlení práv a povinností rodičů spojených s uskutečňováním styku s nezletilým ve prospěch jednoho z rodičů, založené rozhodnutím obecného soudu, z dlouhodobého hlediska může taková nerovnoměrnost – nadto není-li náležitě odůvodněna – představovat důvod k zásahu Ústavního soudu pro možný rozpor s právem "znevýhodněného" rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3431/23, ze dne 12. 7. 2024

19.04.2024 00:04

ÚS: Zjišťování názoru nezletilého

I. Chce-li soud v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé překročit návrhy účastníků řízení ve smyslu § 26 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, musí umožnit účastníkům řízení vyjádřit se ke všem skutkovým zjištěním a změnám právního hodnocení, zvlášť mohou-li vést k zásadním změnám dosavadního uspořádání péče. Jinak se soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dopustí překvapivého rozhodnutí.

II. Zjišťuje-li soud pro účely posouzení nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte názor nezletilého, musí vést pohovor tak, aby měl nezletilý úměrně svému věku a rozumové vyspělosti skutečnou možnost vyjádřit se ke všem uvažovaným formám péče.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1677/23, ze dne 19. 3. 2024

20.03.2024 00:02

Doba pro rozhodnutí o prodloužení omezení svéprávnosti

Dobu jednoho roku uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena.

Je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona) stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z.ř.s.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, ze dne 12. 12. 2023

06.03.2024 00:02

Účelnost výdajů vynaložených likvidátorem dle § 198 odst. 2 o. z.

Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.

Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2023, ze dne 14. 2. 2024

02.10.2023 00:02

Určení dne, který se pokládá za den smrti nezvěstného

Den, který se pokládá za den smrti člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen (§ 74 odst. 1 o.z.), může být určen zpětně ke dni, který bude předcházet konci ochranné sedmileté doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1761/2021, ze dne 29. 6. 2023

22.09.2023 00:03

ÚS: Řízení o svěření dítěte do péče jiné osoby

K porušení základních práv stěžovatele, ev. jeho dítěte, chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nedojde postupem obecného soudu, který po provedeném dokazování zaměřeném na zjištění tzv. nejlepšího dítěte zájmu řádně odůvodní výjimečnou odchylku od pravidla zakotveného v § 953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2884/22, ze dne 29. 8. 2023

21.09.2023 00:02

Vztah mezi řízením o svéprávnosti a řízením o rodičovské odpovědnosti

Soud v řízení o omezení svéprávnosti rodiče je vždy povinen současně rozhodnout i o jeho rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Je-li tedy vedeno řízení o omezení svéprávnosti, je soud povinen z úřední povinnosti (ex officio) prověřit, zda posuzovaný je či není rodičem nezletilého dítěte. V kladném případě soud, který vede řízení o svéprávnosti dotčeného rodiče, bez dalšího zahájí řízení ve věci jeho rodičovské odpovědnosti a spojí s ním již vedené řízení o omezení svéprávnosti, případně obě řízení (spolu s řízením ve věci opatrovnictví posuzovaného rodiče), následně spojená soudem prvního stupně, mohou být též zahájena jedním návrhem. V tomto (spojeném) řízení se pak stanou dalšími účastníky nezletilé dítě (zastoupené kolizním opatrovníkem) a druhý rodič.

Obdobně bude soud postupovat, zjistí-li, že osobě již dříve (pravomocně) omezené ve svéprávnosti rozhodnutím soudu se narodilo dítě. V takovém případě již není nezbytné, aby o rodičovské odpovědnosti této osoby (již pravomocně omezené ve svéprávnosti) rozhodoval soud, který vedl řízení o svéprávnosti, ale (samotné) řízení o rodičovské odpovědnosti může vést i soud příslušný ve věcech péče o nezletilé [§ 466 písm. e) a § 467 z.ř.s.]. O rodičovské odpovědnosti přitom soud může rozhodovat jen tehdy, je-li posuzovaný (omezený ve svéprávnosti) již rodičem, a pouze ve vztahu ke konkrétnímu (již narozenému) dítěti, nikoliv do budoucna ve vztahu k doposud nenarozeným dětem. Je tomu tak proto, že rodičovská odpovědnost vzniká (až) narozením dítěte a rodič povinnosti a práva z ní vyplývající může vykonávat nejdříve po narození dítěte (viz § 858 věta prvá za středníkem o.z.). Předmět řízení o rodičovské odpovědnosti současně zahrnuje toliko složky rodičovské odpovědnosti vyjmenované v ustanovení § 858 o.z.; nezahrnuje právo posuzovaného dát souhlas k osvojení dítěte, ani právo učinit prohlášení o určení či popření rodičovství, která jsou předmětem řízení ve věci svéprávnosti, a o nichž lze rozhodnout i do budoucna bez vazby ke konkrétnímu dítěti.

Současná právní úprava zároveň nabízí odpověď na otázku, jaký je vztah mezi oběma řízeními, tedy řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti. Z dikce ustanovení § 468a odst. 1 z.ř.s. jednak vyplývá, že zahájení řízení o rodičovské odpovědnosti je podmíněno vedením řízení o svéprávnosti rodiče. Zjistí-li tedy soud, že osoba, o jejíž svéprávnosti je vedeno řízení, je rodičem, je povinen zahájit řízení o rodičovské odpovědnosti této osoby (rodiče). Současně je soud podle zmíněného ustanovení povinen toto řízení „spojit“ s řízením o svéprávnosti této osoby. Z takto pojaté právní úpravy je zřejmé, že zákon nakládá s řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti jako s relativně samostatnými řízeními, jinak by neukládal soudu povinnost tato řízení „spojit“. Tato relativně samostatná povaha řízení o svéprávnosti rodiče a řízení o jeho rodičovské odpovědnosti se projevuje nejen v odlišném okruhu účastníků řízení (v řízení o rodičovské odpovědnosti jsou účastníky též nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem, a druhý rodič), ale především v odlišném předmětu jednotlivých řízení, z čehož pramení povinnost soudu rozhodnout o svéprávnosti rodiče a jeho rodičovské odpovědnosti samostatnými výroky, které pak zásadně mohou samostatně (nezávisle na sobě) nabýt právní moci (srov. § 206 o.s.ř.). Odlišnost předmětu řízení zároveň znamená, že každé řízení má rovněž svůj vlastní (relativně samostatný) skutkový základ významný pro posouzení věci, který se odvíjí od skutkové podstaty právní normy, která má být v dané věci použita, a tkví především v rozdílných hlediscích, k nimž je soud povinen při svém rozhodování přihlížet. Zatímco pro rozhodnutí soudu ve věci omezení svéprávnosti jsou zásadní zájmy posuzovaného člověka (rodiče) (srov. § 55 odst. 1 o.z.), pro rozhodnutí ve věci jeho rodičovské odpovědnosti jsou rozhodující zájmy dítěte (srov. § 866 o.z.), zejména – jak bude níže podrobněji vysvětleno – jeho právo na rodinný život. Proto, i když je mimo pochybnost, že soud při rozhodování o rodičovské odpovědnosti rodiče omezeného ve svéprávnosti musí přihlédnout též k rozsahu, v jakém byla svéprávnost rodiče omezena, přesto nelze výsledek řízení o rodičovské odpovědnosti bez dalšího předjímat jen na základě výsledku řízení o svéprávnosti rodiče, neboť úsudek soudu o rodičovské odpovědnosti vychází (musí vycházet) z jiných principů a hledisek než rozhodnutí o svéprávnosti rodiče. Uvedené není v rozporu s požadavkem zákonodárce, aby rozsah omezení rodičovské odpovědnosti „nebyl neproporcionální“ vzhledem k rozsahu omezení ve způsobilosti právně jednat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2347/2022, ze dne 30. 5. 2023

01.09.2023 00:02

ÚS: Faktory svědčící pro (ne)svěření dítěte do střídavé péče

1. Stabilita výchovného prostředí dítěte nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí dále stabilizuje, resp. dítě si na ně stále více zvyká. Ve výsledku by pak ke změně nemuselo dojít nikdy. Pokud by tedy soudy po uplynutí rodičovské dovolené, potažmo nástupu dítěte do mateřské školky, nezvážily změnu dosavadního modelu péče, či by dokonce tuto změnu odmítly s pouhým odkazem na nutnost stability výchovného prostředí, fakticky by variantu střídavé péče neoprávněně vyloučily.

2. Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Navštěvuje-li však již nezletilý předškolní či školní zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.). Opak by totiž znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnání. Rodič by byl vedle toho postaven před tíživé dilema – buď si pracovní pozici ponechat a střídavé péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo jako méně zatěžující. To by ale v praxi mohlo současně vést ke snížení platu (při podnikání zisku) a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1417/23, ze dne 7. 8. 2023

30.08.2023 00:02

Řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy

I. Zahrnul-li zákonodárce mezi řízení ve statusových věcech právnických osob všechna řízení, v nichž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánů právnických osob, aniž by rozlišoval, o jaké záležitosti orgány rozhodly, a je-li řízením ve statusových věcech právnických osoby též řízení o určení, jaké osoby byly nejvyšším orgánem právnické osoby zvoleny do funkcí členů statutárního orgánu právnické osoby, musí být řízením ve statusových věcech právnických osob též řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným, v němž soud závazně vykládá obsah zakladatelského právního jednání, jímž byla ustavena právnická osoba a jež (mimo jiné) upravuje i působnost jejích orgánů.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ve věci samé vydané v tomto řízení je podle § 27 z. ř. s. závazné pro každého. Uzavřel-li proto odvolací soud, že by „vyhovující výrok pravomocného rozsudku o neplatnosti předmětné dohody společníků o změně společenské smlouvy“ nebyl pro společnost závazný, spočívá jeho rozhodnutí v této otázce na nesprávném právním posouzení věci.

II. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným jako zakladatelské právní jednání, jímž byla společnost ustavena, nepochybně upravuje práva a povinnosti nejen společníků, ale i společnosti a jejích orgánů. Společnost je tudíž účastníkem řízení, v němž se rozhoduje o obsahu společenské smlouvy. Neúčastnila-li se řízení již od jeho zahájení (nebyla-li v návrhu na zahájení řízení uvedena jako účastník řízení), měl ji soud prvního stupně do řízení přibrat jako účastníka podle § 7 odst. 1 z. ř. s. Neučinil-li tak, zatížil řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2929/2022, ze dne 24. 5. 2023

21.07.2023 00:01

ÚS: Změna poměrů při rozhodování o svěření do péče

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči. Obecné soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvality komunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do střídavé péče může být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Nelze však vyloučit situaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemná komunikace natolik konfliktní, že brání svěření dítěte do střídavé péče. Poté však musí obecné soudy posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný, a zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit (viz nález sp. zn. I. ÚS 3065/21).

Rodinné vztahy a okolnosti, jež je ovlivňují, se mohou měnit. Je nezbytné, aby na tyto změny bylo včas reagováno, přičemž je nepochybné, že musí jít vždy o změny závažné, pro dítě podstatné a jeho život ovlivňující. Ustanovení § 909 občanského zákoníku a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních stanovují, že změnou v poměrech je nutno rozumět podstatnou změnu v takových skutečnostech, které tvořily skutkový poklad pro předchozí rozhodnutí soudu. Posouzení podstatné změny v rodinných, resp. osobních poměrech vyžaduje velmi důkladné a podrobné důkazní řízení, neboť je stejně závažné a zásadní, jako bylo řízení předcházející. Je často velmi složité posoudit, zda změna poměrů je do té míry zásadní, že odůvodňuje změnu soudního rozhodnutí o výchovném prostředí dítěte a tím i změnu jeho způsobu života.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1349/22, ze dne 21. 6. 2023

14.07.2023 00:03

ÚS: Svěření do péče s ohledem na přání dítěte

Jestliže obecné soudy neprosazovaly dosažení co možná nejvyrovnanější péče o nezletilé děti oběma rodiči prostřednictvím uspořádání, které by bylo přímo proti vůli dětí, nelze v takovém postupu spatřovat porušení práv stěžovatele (jako otce dětí) podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny; pro takový závěr je rozhodující, že obě děti lze považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že jsou schopny uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nevyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že by postoje dětí nebyly autentické nebo že by jejich vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1318/22, ze dne 12. 6. 2023

23.06.2023 00:04

ÚS: Rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče

Analytická právní věta

Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria, která musí obecné soudy vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů, podobnou měrou, vytváří aplikace čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit pouze za pomocí pádných, náležitě objasněných a vysvětlených důvodů, majících oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.

PRÁVNÍ VĚTY

Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria podobnou měrou, vytváří aplikace čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.) presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné, náležitě objasněné a vysvětlené důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.

Obecné soudy by neměly při posuzování nejvhodnějšího výchovného modelu, jsou-li naplněna všechna výše uvedená kritéria, upřednostňovat výlučnou péči s širokým stykem pro nerezidentního rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče.

Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost obecných soudů reagovat v odůvodnění svých rozhodnutí na ve vyjádřeních účastníků řízení namítané nesrovnalosti a vady znaleckých závěrů či postupu znalce, a to v míře závislé na povaze, kvalitě a relevanci výhrad účastníků řízení [nález sp. zn. III. ÚS 2396/19 ze dne 29. 10. 2019 (N 180/96 SbNU 263)]. Vycházejí-li obecné soudy při svém rozhodování z názoru psychologů, měly by je v souladu se zásadou přímosti a ústnosti vyslechnout při jednání a konfrontovat s námitkami účastníků řízení (sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8. 2. 2023, bod 24). Relevantní přitom zásadně mohou být názory pouze těch psychologů, kteří měli možnost osobního kontaktu s nezletilým dítětem, matkou i otcem (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, body 47-49).

Nelogický a v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu je závěr nalézacího soudu, podporovaný odvolacím soudem mimo jiné i v jeho vyjádření Ústavnímu soudu, že nezletilý bude svěřen do výlučné péče vedlejší účastnice, avšak stěžovateli bude stanoven "široký" styk v rozsahu, který požadoval v návrhu na střídavou péči. Navzdory níže podrobněji rozebraným výhradám Ústavního soudu k vypovídající hodnotě a průkaznosti závěrů obecných soudů stran kvality péče stěžovatele o nezletilého, Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu nalézací soud stěžovateli stanovil dle svých slov široký styk, pokud má za to, že jeho praktická péče o nezletilého je slabě průměrná a jeho rodičovská odpovědnost slabší. Závěr obecných soudů ohledně modelu péče a rozsahu styku tedy postrádá obhajitelný důvod, vede však k nerovnému postavení obou rodičů, kdy rodič pečovatel bez legitimního důvodu cítí větší "oprávnění" při výchově dítěte a rozhodování v běžných záležitostech s ní související.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1775/22, ze dne 22. 5. 2023