// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
27.04.2021 00:02
Účast povinného na místním šetření k určení obvyklé ceny
I. Při exekuci rozdělením společné nemovité věci podle § 348 odst. 1 o. s. ř. je třeba aplikovat i ustanovení § 336 a 336a o. s. ř. o ohledání a určení obvyklé ceny nemovité věci, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s nemovitou věcí spojených.
II. Jestliže v posuzované exekuci rozdělením společné věci (jejím prodejem a rozdělením výtěžku zpeněžení mezi spoluvlastníky) znalec nevyhověl návrhu povinného o stanovení náhradního termínu a místní šetření provedl bez účasti povinného, nelze z jeho znaleckého posudku vycházet. Povinný byl sice řádně uvědomen o prohlídce předmětných nemovitých věcí, avšak pouze 2 dny před jejím plánovaným uskutečněním, za daných okolností proto nebylo na místě, aby znalec bez vážných důvodů nevyhověl žádosti povinného o náhradní termín, zvláště když povinný projevil aktivní snahu o účast. Povinnému byla jednáním znalce odepřena účast na ohledání nemovité věci a jejího příslušenství, v čemž Nejvyšší soud shledává rozpor s právem povinného na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V projednávané věci tak bylo při určení obvyklé ceny nemovité věci, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s nemovitou věcí spojených postupováno v rozporu s ustanoveními § 336 a § 336a o. s. ř. a uvedené pochybení nelze zhojit tím, že ohledání předmětných nemovitých věcí byl účasten oprávněný. Ačkoli v exekuci rozdělením společné věci mají všichni spoluvlastníci postavení oprávněných a je v jejich zájmu, aby společná nemovitá věc byla prodána za co nejvyšší cenu, nelze opomenout právo každého účastníka exekučního řízení vyjádřit se k získávání podkladů pro znalecký posudek a mít možnost konfrontovat znalce s případnými připomínkami. Nadto se účast povinného na místním šetření jeví v daném případě jako vysoce žádoucí vzhledem k tomu, že to byl právě povinný, kdo předmětné nemovité věci po celou dobu trvání spoluvlastnictví spravoval, a je tak vysoce pravděpodobné, že by byl schopen poskytnout znalci chybějící informace o stavu a vybavení, jakož i zpřístupnit celou nemovitou věc, k čemuž při prohlídce za účasti oprávněného nedošlo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3530/2020, ze dne 10. 2. 2021
27.04.2021 00:01
Řízení o ochraně zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství
Je-li řízení o žalobě pro ohrožení či porušení zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství a o protinávrhu na prohlášení neplatnosti tohoto vzoru přerušeno podle čl. 86 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 6/2002, je překážkou, pro kterou nelze v řízení zásadně pokračovat, existence takto zahájeného řízení před Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví, neboť o nárocích, jež jsou založeny na uplatněném důvodu neplatnosti, nelze do nabytí účinnosti rozhodnutí Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví rozhodnout.
Nicméně připouští-li nařízení, že mohou existovat zvláštní důvody, pro které při souběhu soudního řízení o žalobě pro ohrožení či porušení zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství s řízením o návrhu podaném u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví na prohlášení (průmyslového) vzoru Společenství za neplatný lze soudní řízení nepřerušit a v řízení pokračovat (čl. 91 odst. 1 nařízení), je možno dovozovat, že existenci obdobných zvláštních důvodů lze zohlednit i z hlediska úvahy, zda je možno podle čl. 88 odst. 3 nařízení ve spojení s čl. 111 odst. 2 o. s. ř. v již přerušeném soudním řízení pokračovat.
Lze tak uzavřít, že za situace, kdy řízení o žalobě pro ohrožení či porušení zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství a o protinávrhu na prohlášení neplatnosti tohoto vzoru bylo tuzemským soudem pro (průmyslové) vzory Společenství přerušeno podle čl. 86 odst. 3 nařízení, přičemž žalovaný podal ve stanovené lhůtě návrh na prohlášení neplatnosti tohoto vzoru u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví, lze v tomto řízení pokračovat pouze tehdy, je-li pro takový postup zvláštní důvod.
Zvláštním důvodem pro pokračování v tomto řízení může být i okolnost, že některý z nároků uplatněných v žalobě nemůže být výsledkem řízení o prohlášení neplatnosti předmětného zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství, vedeného u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví, dotčen.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2800/2020, ze dne 28. 1. 2021
06.04.2021 00:02
Excindační žaloba povinného spravujícího majetek vlastním jménem na cizí účet
Povinný, který čelí exekučnímu titulu, jenž mu ukládá povinnost plnit z majetku, jež obhospodařuje vlastním jménem, ale nikoliv na svůj účet, nemůže uspět se žalobu o vyloučení tohoto majetku z exekuce (§ 267 o. s. ř.) s odůvodněním, že tento majetek vzhledem ke své oddělenosti od ostatního majetku povinného nelze při realizaci exekučního titulu znějícího v neprospěch povinného exekučně postihnout. Povinný má i za takových okolností k dispozici výhradně návrh na zastavení exekuce.
Smyslem tzv. excindační žaloby podle ustanovení § 267 o. s. ř. je poskytnout osobě odlišné od oprávněného a povinného procesní nástroj k prosazení jejích práv k majetku, který má být nepřípustně exekuován. Tato třetí osoba totiž není účastníkem exekuce, a proto nemá k dispozici univerzální nástroj, kterak se bránit provedení exekuce, jímž je návrh na zastavení exekuce. Povinný však tímto nástrojem disponuje a tento nástroj je efektivní i v případě, že se povinný domnívá, že exekucí je postižen majetek, jenž vlastním jménem, ale nikoliv na vlastní účet, spravuje a ohledně něhož exekuce není přípustná podle zvláštního právního předpisu. Taková případná okolnost je totiž důvodem pro částečné zastavení exekuce ohledně nepřípustně postiženého majetku podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jestliže povinný disponuje univerzálním a účinným prostředkem, jak se domoci nepřípustnosti exekuce ve vztahu ke konkrétní majetkové hodnotě (návrhem na částečné zastavení exekuce), není důvod nad rámec gramatiky zákona (ustanovení § 267 o. s. ř.) dovozovat, že má mít k dispozici i excindační žalobu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3298/2020, ze dne 5. 1. 2021
06.04.2021 00:01
Zastavení exekuce v případě marného uplynutí lhůty pro vyjádření
Ustanovení § 55 odst. 3 ex. řádu jednoznačně předpokládá, že exekutor návrhu povinného na zastavení exekuce vyhoví, uplynula-li oprávněnému marně lhůta pro vyjádření se k návrhu. Podává se v něm totiž, že jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Povinnost exekutora vyhovět návrhu povinného na zastavení exekuce se tedy za daných okolností opírá přímo o ustanovení § 55 odst. 3 větu druhou ex. řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3347/2020, ze dne 12. 1. 2021
25.03.2021 00:02
Dohoda stran o postupu při rozhodování o vyloučení rozhodce
S ohledem na široké uplatnění zásady autonomie vůle v rozhodčím řízení – zejména ve vztahu k možnosti smluvní úpravy procesních pravidel, podle nichž bude rozhodčí řízení probíhat, není důvod stranám v rámci jejich smluvní volnosti neumožnit upravit si ex ante vlastní (mimosoudní) postup pro vyloučení rozhodce pokrývající případy vymezené v § 12 odst. 2 ZRŘ, který by nahradil soudní postup při vyloučení rozhodce podle věty druhé § 12 odst. 2 ZRŘ.
To ovšem pouze za předpokladu, že tento bude stanoven uvnitř „mantinelů“ zmíněných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3227/07 vyplývajících z ustanovení § 18 ZRŘ – tedy bude respektovat rovnost stran a poskytne jim plnou příležitost k uplatnění jejich práv. Strany si tak mohou ujednat, že o vyloučení rozhodce rozhodne třetí nestranná osoba, v této souvislosti zejména připadá v úvahu využití institutu tzv. „appointing authority“.
Strany si použití odlišného režimu mohou sjednat rovněž cestou podřízení se řádu stálého rozhodčího soudu, neboť tímto způsobem jednoznačně (s ohledem na dikci § 13 odst. 3 ZRŘ) vyjadřují vůli postupovat podle zde upravených pravidel pro postup v řízení. Podle citovaného ustanovení je stranám v rámci jejich smluvní volnosti umožněno ujednat si jinak, mohou tedy mj. použití zde upraveného postupu při rozhodování o podjatosti rozhodce vyloučit.
Připuštění možnosti nahrazení postupu podle věty druhé § 12 odst. 2 ZRŘ postupem mimosoudního rozhodování o vyloučení rozhodců (byl-li tento sjednán a poskytuje-li adekvátní právní ochranu) v rámci probíhajícího rozhodčího řízení nevede k nepřiměřeným zásahům do kontrolní funkce soudu. Tuto kontrolní funkci může soud realizovat v případném řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4006/2019, ze dne 16. 12. 2020
25.03.2021 00:01
Vnitřní předpis organizační povahy; volby do dozorčí rady státního podniku
I. Volební řád stanovící způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku nepochybně představuje vnitropodnikový normativní akt (vnitřní předpis). Je-li jediným předmětem jeho úpravy způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, nejedná se (nemůže se jednat) o vnitřní předpis zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 305 odst. 1 zák. práce, ani o pracovní řád ve smyslu ustanovení § 306 zák. práce.
Z hlediska své povahy tedy volební řád představuje vnitřní předpis organizační povahy (akt řízení), který je pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance závazný; zaměstnanci musí být s volebním řádem seznámeni, jinak nemají povinnost jej dodržovat. Na volební řád se proto nevztahují důvody neplatnosti vnitřního předpisu a pracovního řádu podle ustanovení § 305 odst. 2 a § 306 odst. 4 zák. práce ani pravidlo uvedené v ustanovení § 305 odst. 2 větě druhé zák. práce, podle kterého se vnitřní předpis vydává zpravidla na dobu určitou; volební řád může být vydán jak na dobu určitou (např. jen pro konání konkrétní volby a následující volební období), tak na dobu neurčitou.
II. Soudy nejsou oprávněny rozhodovat k žalobě odborové organizace o neplatnosti volebního řádu stanovícího způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, o neplatnosti volby zástupců zaměstnanců do dozorčí rady státního podniku a o povinnosti zaměstnavatele (státního podniku) vydat nový volební řád v případě, kdy po přijetí stávajícího volebního řádu začne u zaměstnavatele působit další odborová organizace. Vydání volebního řádu a organizace volby je tak výhradně vnitřní záležitostí zaměstnavatele a odpovědností ředitele státního podniku, který je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře a i při neshodě více odborových organizací na podobě volebního řádu a organizaci voleb musí hledat vyvážená řešení k dosažení cíle všech účastníků kolektivních pracovněprávních vztahů, jímž je volba (zvolení) zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku. Do těchto vnitřních poměrů žalované by potom soud nepřípustně zasahoval, pokud by podané žalobě vyhověl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 515/2019, ze dne 17. 12. 2020
02.03.2021 00:02
Důkaz úředním záznamem o použití donucovacího prostředku
Úřední záznam o použití donucovacího prostředku sepsaný dle § 57 odst. 2 zákona o Policii ČR ve smyslu § 567 o. z. je podle § 134 o. s. ř. veřejnou listinou, a proto skutečnosti v něm uvedené zakládají vůči každému plný důkaz o původu této veřejné listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak.
Rozdíl mezi důkazem soukromou listinou a veřejnou listinou v občanském soudním řízení spočívá v jejich důkazní síle. Zatímco u důkazu soukromou listinou postupuje soud dle § 132 o. s. ř. uplatněním tzv. zásady volného hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy dle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti s přisuzováním hodnoty závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnoty zákonnosti, hodnoty pravdivosti, popřípadě hodnoty věrohodnosti jednotlivým důkazům, u důkazu veřejnou listinou postupuje soud dle § 134 o. s. ř. jako projevem tzv. legální teorie důkazní s tím, že důkazní síla veřejné listiny vyplývá ze zákona prostřednictvím presumpce správnosti jejího obsahu, neboť není-li pravdivost veřejné listiny vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah listiny za pravdivý. Praktický dopad odlišného charakteru veřejné listiny od soukromé tak nastává v případě jejího zpochybnění účastníkem řízení, kdy ať už se jedná o popření veřejného charakteru, nebo popření obsahu veřejné listiny, obojí prokazuje ten, kdo zpochybňuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, ze dne 25. 11. 2020
02.03.2021 00:01
Věcná legitimace v řízení o určení neexistence zástavního práva
I. Z hlediska posouzení věcné legitimace v řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, je určující, zda žalobce a žalovaný jsou nositeli práv a povinností, jež podle hmotného práva na straně žalobce odpovídají postavení zástavního dlužníka a na straně žalovaného postavení zástavního věřitele, tj. zda žalobci náleží vlastnické právo k předmětu sporného zástavního práva, tedy k nemovitostem, ohledně nichž se domáhá určení, že nejsou zatíženy zástavním právem, a zda žalovaný má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem.
II. V řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným k zajištění pohledávky postižené rozhodnutím o zajištění věci (majetku) vydaným orgánem činným v trestním řízení (soudem, státním zástupcem nebo policejním orgánem) podle zák. č. 279/2003 Sb., je pasivně věcně legitimovaný správce pohledávky (zajištěné nehmotné věci). Byla-li v trestním řízení pohledávka zajištěna teprve v průběhu řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, představuje rozhodnutí o jejím zajištění skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde.
III. V řízení, ve kterém se žalobce (zástavní dlužník) domáhá určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, žalobce tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnostech, ze kterých vyplývá zánik zástavního práva. Žalovaného (zástavního věřitele) naproti tomu tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnostech, ze kterých vyplývá opak (že k zániku zástavního práva nedošlo).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4625/2018, ze dne 30. 11. 2020
25.02.2021 00:02
K posuzování stanoviska správního orgánu v exekučním řízení
I. Je-li soudu v občanském soudním řízení předložena listina vydaná správním orgánem, soud nejprve vyhodnotí, zda se jedná o veřejnou listinu, posoudí její pravost (zda je vydána tím, kdo je v ní jako její vydavatel označen) a skutečnost, zda je vydána v mezích pravomoci správního orgánu. Dospěje-li k závěru, že se jedná o veřejnou listinu, uplatní se v souladu s § 134 o. s. ř. presumpce správnosti jejího obsahu. Jedná-li se o rozhodnutí správního orgánu (tedy úkon správního orgánu, jímž jsou zakládána, měněna, rušena či deklarována práva či povinnosti určité osoby, případně je jím negativně zasaženo do právní sféry určité osoby ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, a k jeho případnému přezkumu jsou proto pravomocné soudy v rámci správního soudnictví), soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost takového rozhodnutí a nelze důkazem opaku vyvrátit správnost obsahu listiny. Jedná-li se však o jiný úkon správního orgánu, který není (správním) rozhodnutím ať již ve smyslu § 65 s. ř. s., části páté o. s. ř. nebo s. ř., je připuštěn důkaz opaku ohledně správnosti obsahu listiny. Takovými úkony mohou být též osvědčení, vyjádření, stanoviska, potvrzení a další úkony ve smyslu části čtvrté správního řádu.
II. Stanovisko správního orgánu, v němž se silniční správní úřad vyjadřuje ke splnění povinnosti stanovené exekučním titulem – správním rozhodnutím silničního správního úřadu, není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu, neboť k jeho vydání tento správní orgán není zmocněn zákonem, resp. ustanovením § 40 odst. 4 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb. Uvedenou listinu ovšem lze – vzhledem k tomu, že obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává působnost silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací – zařadit do kategorie jiných úkonů správního orgánu upravených v části čtvrté s. ř., tedy vydání prostého vyjádření či sdělení ke stavu předmětné komunikace, o nějž požádal povinný pro účely exekučního řízení.
Pro způsob hodnocení uvedené listiny jako důkazu v exekučním řízení (resp. občanském soudním řízení) je podstatné, že předložené stanovisko je veřejnou listinou (je vydáno orgánem veřejné moci v souvislosti s jeho správní činností) a současně není rozhodnutím správního orgánu – správním aktem, jímž by se zakládala, měnila, rušila či deklarovala práva účastníků nebo jímž by bylo autoritativně zasaženo do sféry jeho adresáta a k jehož přezkumu by byl příslušný správní soud, případně soud v řízení podle části páté o. s. ř. V souladu s § 134 o. s. ř. tedy platí presumpce pravdivosti jeho obsahu, ovšem správnost skutečností v něm uvedených může být v řízení zkoumána a zpochybněna prostřednictvím jiných důkazů.
Jinak řečeno, vyjádření (stanovisko) správního orgánu – silničního správního úřadu, který vydal exekuční titul, že povinnost uložená exekučním titulem byla splněna, není pro exekuční soud při posuzování návrhu na zastavení exekuce bez dalšího závazné. Je věcí exekučního soudu, aby sám na základě všech provedených důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil, zda je prokázáno tvrzení povinného, že povinnost uložená exekučním titulem byla splněna.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1358/2020, ze dne 14. 12. 2020
22.02.2021 00:02
Uplatnění započtení proti vymáhané pohledávce v odvolacím řízení
I. Žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 písm. f) o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky.
II. Jestliže odvolací soud nepřihlédne v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, k jednostrannému hmotněprávnímu úkonu, jímž žalovaný uplatnil vůči žalobci (mimo soud) svou pohledávku k započtení proti žalobou vymáhané pohledávce proto, že účastníci řízení tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatnili (§ 212a odst. 3 o. s. ř.), nebo proto, že posouzení důvodnosti započtení je spojeno s nepřípustným uplatněním dalších skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.), je tím současně deklarováno, že k zániku pohledávek takovým kompenzačním projevem nedošlo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, ze dne 13. 1. 2021
22.02.2021 00:01
Fakultativní místní příslušnost podle § 87 písm. b) o.s.ř.
Ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zasláním nepravdivých informací elektronickou poštou je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má žalobce v době zásahu bydliště (§ 80 o. z. a § 85 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Při výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. je třeba vyjít z poněkud užšího vymezení, a to vztaženého k místu, v němž se v době neoprávněného zásahu vyskytuje právě a jen poškozený, neboť zde dojde ke střetu zásahu s jeho osobnostní sférou. Nemůže jít ovšem o konkrétní místo, kde se poškozený zrovna fakticky nacházel v okamžiku, kdy se dozvěděl, že je o něm šířena nepříznivá informace a jaký je její obsah, ani kde se pohyboval následně poté, již stižen nepříznivým působením difamačního zásahu, neboť to jsou relativně nahodilé okolnosti, které mohou být leckdy těžko zjistitelné. Dostatečnou míru objektivizace proto může přinést místo bydliště (§ 85 o. s. ř.), místo přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo zaměstnání, k nimž lze spolehlivěji vázat onen negativní účinek na osobnostní práva poškozeného. Výstižným pojmenováním takového místa je centrum zájmů poškozeného, jak je uvádí Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, ze dne 30. 11. 2020
18.02.2021 00:02
Právní režim finančních prostředků v advokátní úschově
Povaha advokátní úschovy a řešení otázky, jak má být naloženo s prostředky klienta složenými na úschovní účet advokáta, má-li být postižen majetek advokáta, nemění ničeho na tom, že vlastníkem peněz složených na úschovní účet je banka, a že tím, kdo může nakládat (nakládá) s prostředky na tomto účtu (coby pohledávkou vůči bance) je [nestanoví-li jinak (šířeji) smlouva o běžném (úschovním) účtu] advokát (nikoli složitel).
Je-li vedena exekuce (výkon rozhodnutí) na majetek složitele peněžních prostředků na úschovní účet advokáta, lze pohledávku složitele [z titulu vydání peněz složených na úschovní účet advokáta vedený bankou do advokátní úschovy] exekučně postihnout pouze přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.). Poddlužníkem povinného (složitele) totiž není peněžní ústav (banka), nýbrž advokát.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 78/2016, ze dne 3. 11. 2020
10.02.2021 00:02
Ustanovení kolizního opatrovníka v řízení o svéprávnosti
I když byl již dříve posuzovanému soudem ustanoven stálý (hmotněprávní) opatrovník podle ustanovení § 62 o. z., ustanoví mu soud v řízení o svéprávnosti kolizního opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., aniž by zkoumal a zjistil střet anebo alespoň hrozící střet zájmů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2497/2019, ze dne 15. 10. 2020
10.02.2021 00:01
Účastenství v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
I. Též v poměrech úpravy o. z. je uplatnitelný závěr, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto.
Při samotném určení okruhu spoluvlastníků ovšem není bez dalšího rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností. Jinými slovy, v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není pro určení okruhu věcně legitimovaných osob rozhodující, které osoby jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nýbrž to, které osoby spoluvlastníky skutečně jsou; otázka okruhu skutečných spoluvlastníků se přitom posoudí jako předběžná.
II. Nelze však přehlédnout faktické a věcné souvislosti spojené s tím, že se řízení neúčastní osoby, kterým svědčí vlastnické právo podle katastru nemovitostí. Dospěje-li soud při posouzení předběžné otázky k závěru, že účastníci řízení jsou skutečnými podílovými spoluvlastníky, a ve výroku svého rozhodnutí jejich spoluvlastnictví zruší a vypořádá, není takové rozhodnutí soudu podkladem pro změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí potud, že by na jejím základě katastr nemovitostí vymazal dosavadního zapsaného vlastníka či vlastníky, kteří nebyli účastníky soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a místo něj jako vlastníka zapsal osobu (osoby), v jejichž prospěch bylo spoluvlastnictví vypořádáno. Pro katastrálního vlastníka, který se soudního řízení neúčastnil, navíc není rozhodnutí v něm vydané právně závazné.
Nelze dále přehlédnout, že pokud je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána osoba, které ve skutečnosti vlastnický vztah nesvědčí, hrozí skutečným vlastníkům riziko uplatnění dobrověrného nabyvatelství při nabytí věci za podmínek § 984 o. z. I těmto důsledkům lze čelit podáním žaloby o určení (spoluvlastnického práva), neboť na základě takové žaloby lze požadovat zápis poznámky spornosti ve smyslu § 985, resp. § 986 o. z.
Navíc, jde-li v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o nemovitost, probíhá její nezbytné ocenění (sloužící jako základ pro úvahu o přiměřené náhradě, je-li věc přikázána do výlučného vlastnictví některého z dosavadních spoluvlastníků) téměř vždy formou znaleckého dokazování, jehož úkolem je zjistit obvyklou cenu vypořádávané věci. Je-li taková věc katastrálně evidována na jiné osoby, než které se účastní řízení a rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a rozhodnutí nepovede ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí, jde nepochybně o významnou okolnost, která se promítá do určení obvyklé ceny právě pro nejistotu o vlastnickém právu. K tomu pak přistupuje i další skutečnost, že taková věc často bývá ve faktické držbě katastrálního vlastníka, což nejenom opětovně může mít roli pro určení obvyklé ceny, ale také to může v poměrech konkrétního případu ztížit ocenění takové věci z hlediska jejího zpřístupnění a zjištění faktického stavu věci.
III. Výše uvedenému lze čelit obecným požadavkem na to, aby již před zahájením řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl uveden do souladu stav skutečný se stavem katastrálním, buď na základě souhlasného prohlášení osob, kterých se zápis týká, nebo na základě soudního rozhodnutí o určení, kdo je spoluvlastníkem věci, vydaného v řízení, jehož se účastní i osoba, jíž svědčí stav zápisu v katastru nemovitostí.
Taková žaloba může být podána před zahájením řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, což lze považovat za obecně žádoucí postup; může být ovšem podána také až v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (i v návaznosti na jeho dílčí průběh). Procesně pak podání takové žaloby odpovídá postup, jímž soud řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby pravomocného skončení tohoto řízení. Byť se jedná o fakultativní možnost přerušení řízení, je namístě, aby soud tímto způsobem postupoval.
Dovolací soud považuje za obecně žádoucí, aby na výše uvedené souvislosti a faktické dopady soud v řízení účastníky výslovně upozornil a jejich obsah jim vysvětlil s tím, že předcházet těmto praktickým důsledkům lze podáním žaloby, jejímž výsledkem bude vyřešení vlastnických poměrů mezi osobou, které svědčí stav zápisu v katastru nemovitostí, a osobami, které svůj vlastnický, případně spoluvlastnický, vztah tvrdí. Rozhodnou-li se účastníci k podání takové žaloby, je na místě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení takového řízení.
Soud by k takovému postupu měl přistoupit vždy, ukáže-li se, že účastníky řízení jsou osoby, jimž nesvědčí stav zápisu, a naopak účastníkem řízení není osoba, jíž stav zápisu svědčí, neboť platí vyvratitelná domněnka správnosti zapsaného práva ve smyslu § 980 odst. 2 o. z. Takový postup není v žádném případě nepřípustným poučením, které by se vymykalo poučovací povinnosti vymezené § 5 o. s. ř.
Jestliže účastníci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedou spor v situaci, kdy vlastnické právo podle stavu zápisu svědčí jiné osobě, je takový postup rizikový především pro ně a výše naznačená informační povinnost soudu je má na to upozornit a umožnit jim zvolit postup, který rizika eliminuje. Budou-li však na projednání věci bez dalšího trvat, je takový postup možný, nicméně účastníci řízení musí zvážit rizika, která dovolací soud výše naznačil, a nemohou následně odpovědnost za ně přenášet na jiné osoby, jestliže jim nesvědčí ani tak zásadní a samozřejmý požadavek, aby stav zápisu v katastru nemovitostí odpovídal stavu skutečnému. Faktické důsledky pak už musejí přičítat pouze sami sobě.
IV. Vše výše uvedené platí i pro situace, kdy je účastník řízení zastoupen advokátem; je to z toho důvodu, že v daném případě nejde o poučovací povinnost, ale o informační postup ze strany soudu. Ten je ostatně plně v souladu s § 1 o. s. ř., v němž je primárně zdůrazněn ve vztahu k postupu soudu požadavek na zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 507/2019, ze dne 21. 10. 2020
28.01.2021 00:02
Rozhodčí doložka zakládající pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu ICC
Rozhodčí doložka, ve které smluvní strany projevily vůli, aby „všechny spory“ mezi nimi byly „řešeny právně“ před Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle „jeho zákonů“, je dostatečně určitá.
Odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v citované rozhodčí doložce obě smluvní strany jednoznačně založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce. V tomto smyslu soudy správně vyložily taktéž výraz „dle jeho zákonů“, jímž není míněno nic jiného, než že se obě strany podrobují pravidlům příslušné mezinárodní rozhodčí instituce. Z nich pak vyplývá i řešení dalších otázek, tj. před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat.
Bylo-li dohodnuto, že spory budou řešeny v rozhodčím řízení, pak výsledkem řešení sporů je i rozhodnutí ve sporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1258/2020, ze dne 29. 10. 2020
28.01.2021 00:01
Povaha lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů
I. Lhůta stanovená podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů v rámci koncentrace řízení je lhůtou soudcovskou, nikoli zákonnou. Návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty není přitom soud oprávněn bez dalšího pominout, je třeba trvat na tom, aby se soud k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil. Je však dána možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným.
V posuzované věci žalobkyně řádně o prodloužení soudem poskytnuté lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů požádala a v jí požadovaném časovém prostoru skutečnosti a důkazy doplnila. Návrh však zůstal vlivem pochybení soudu zcela opomenut. Jelikož žalobkyně doplnila svá tvrzení v souladu s opomenutým návrhem na prodloužení lhůty, je nutné na dané podání nahlížet jako na učiněné v zachované lhůtě, neboť návrh na prodloužení lhůty je nezbytné za daného stavu věci hodnotit tak, jako by mu bylo fakticky vyhověno. Negativní důsledky administrativního pochybení soudu – spočívající ve zjevně chybném opomenutí řádně doručeného podání – nelze klást k tíži účastníka řízení, a to navíc způsobem, který by v souvislosti s účinky koncentrace řízení vedl k omezení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
II. Délka lhůty ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. není omezena, ve vztahu ke lhůtě může předseda senátu reagovat na specifické okolnosti dané věci a na vývoj prvního jednání. Stanovení lhůty delší jak 30 dnů by však mělo být spíše výjimečné a řádně odůvodněné okolnostmi konkrétního případu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2189/2019, ze dne 21. 10. 2020
20.01.2021 00:02
Porušení notifikační povinnosti rozhodce dle § 8 zákona o rozhodčím řízení
Porušení povinnosti rozhodce podle § 8 ZRŘ oznámit okolnost, která by mohla vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti, není samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ může být skutečnost, že věc projednal a rozhodl vyloučený rozhodce, jestliže strana v rozhodčím řízení o okolnostech vyloučení rozhodce nevěděla, a nemohla je proto v rozhodčím řízení uplatnit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, ze dne 18. 11. 2020
20.01.2021 00:01
Doplnění důvodů pro zastavení exekuce v rámci odvolání
Povinný může i poté, co podal návrh na zastavení exekuce odůvodněný určitými okolnostmi, dodatečně doplnit tyto okolnosti o další skutečnosti a argumenty, a to až do doby, než odvolací soud rozhodne o případném odvolání do usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud je přitom limitován pouze tím, že sám od sebe nevyhledává další případné důvody pro zastavení exekuce, jimiž se soud prvního stupně nezabýval a účastníci je ani v průběhu odvolacího řízení nevnesli.
Jestliže však povinný nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno návrhu na zastavení exekuce, výslovně vnesl v rámci odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce. Na uvedeném nic nemění, podal-li povinný až po podání předmětného odvolání nový návrh na zastavení exekuce, jenž odůvodnil týmž způsobem, jako odvolání samotné. Taková okolnost by byla důvodem pro zastavení řízení o následném návrhu na zastavení exekuce pro překážku věci zahájené, posléze pravomocně rozhodnuté.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2117/2020, ze dne 7. 9. 2020
12.01.2021 00:02
Exekuce na majetek ze zaniklého a částečně vypořádaného SJM
Exekuci nelze vést k vymáhání dluhu vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů na majetek ze zaniklého (zúženého či zrušeného) SJM, který po vypořádání připadl do vlastnictví manžela povinného, byť se jednalo o vypořádání částečné, neobsahující dohodu manželů o vypořádacím podílu za takový majetek.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2967/2019, ze dne 21. 9. 2020
12.01.2021 00:01
Upravený seznam přihlášených pohledávek jako exekuční titul
Upravený seznam přihlášených pohledávek ve smyslu ustanovení § 197 odst. 1 insolvenčního zákona obstojí jako formálně řádný exekuční titul i v případě, že v něm není výslovně zapsáno, že v něm uvedená pohledávka, jež má být vykonávána, nebyla popřena.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2844/2020, ze dne 13. 10. 2020