// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

29.09.2022 00:02

Závaznost výroku rozsudku vydaného v řízení o poddlužnické žalobě

I. Z povahy poddlužnické žaloby, již podává jako procesně legitimovaný subjekt věřitel povinného proti dlužníku povinného, plyne, že výrok rozsudku vydaného v řízení o poddlužnické žalobě je (musí být) závazný nejen pro účastníky řízení o poddlužnické žalobě (věřitele povinného a dlužníka povinného), ale také pro nositele práva, jež poddlužnickou žalobou uplatňuje (jako procesně legitimovaný subjekt) věřitel povinného, tj. pro povinného. Jinak řečeno, ustanovení § 315 o. s. ř. rozšiřuje (byť tak činí toliko implicite) ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. závaznost výroku rozsudku, jímž soud rozhodl o poddlužnické žalobě, i na hmotněprávního nositele práva uplatněného poddlužnickou žalobou (povinného).

II. Z řečeného se pro posuzovanou věc podává, že výrok rozsudku vydaného v řízení sp. zn. 16 C 16/2013, jímž byla J. M. (věřiteli povinné, tj. žalobkyně) přisouzena pohledávka povinné (žalobkyně) za dovolatelkou ve výši 3.450.000 Kč s příslušenstvím z titulu části vypořádacího podílu, na který vznikl žalobkyni nárok v důsledku zániku její účasti v dovolatelce bez právního nástupce, je závazný i pro účastníky řízení v projednávané věci (pro dovolatelku coby dlužníka povinné, tj. žalobkyně, a pro žalobkyni coby nositelku práva, jež bylo uplatněno poddlužnickou žalobou).

Nicméně pro posouzení projednávané věci je rozhodné, zda výše vypořádacího podílu, na nějž vznikl žalobkyni nárok, přesahovala částku přisouzenou v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 věřiteli žalobkyně (J. M.). Řešení této otázky, přijaté v řízení sp. zn. 16 C 16/2013, již pro projednávanou věc závazné není (jde o otázku předběžnou, s níž se soudy v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 vypořádaly toliko v odůvodnění).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že princip právní jistoty vyžaduje, aby soudy v projednávané věci zohlednily závěry o výši vypořádacího podílu přijaté v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 a v zásadě z nich vycházely. Řečené nicméně neznamená, že v projednávané věci soudy nemohou dospět k odlišným skutkovým zjištěním (o výši čistého obchodního majetku dovolatelky k rozhodnému dni), zejména liší-li se důkazy provedené v projednávané věci od důkazů provedených v řízení sp. zn. 16 C 16/2013. Opačný závěr odvolacího soudu (který takovou možnost kategoricky vyloučil), ve svém důsledku v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou rozšiřuje závaznost rozsudku vydaného v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 i na jeho odůvodnění (řešení předběžné otázky).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 592/2022, ze dne 28. 6. 2022

29.09.2022 00:01

K opomenutí důkazu provedeného v řízení

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost uvedená v § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč soud ty které z provedených důkazů nevzal za základ svých skutkových zjištění. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané; takové opomenutí je porušením zásad volného hodnocení důkazů, jakož i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 592/2022, ze dne 28. 6. 2022

15.09.2022 00:02

Určení mezinárodní příslušnosti soudu ve věci rodičovské zodpovědnosti

I. Nařízení Brusel II bis nevytváří vlastní právní základ pro navrácení protiprávně odebraných nebo zadržovaných dětí. V tomto směru nařízení Brusel II bis toliko obsahově navazuje na Haagskou úmluvu ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a tuto úmluvu doplňuje (resp. modifikuje) o některá specifická pravidla, jež se uplatní v případě mezinárodního únosu dítěte mezi členskými státy Evropské unie. Pro vztah mezi nařízením Brusel II bis a Haagskou úmluvou přitom platí, že nařízení Brusel II bis se použije přednostně [srov. čl. 60 písm. e) tohoto nařízení].

II. V poměrech projednávané věci je však podstatné, že Haagská úmluva se vztahuje pouze na děti do šestnácti let. S ohledem na výše popsaný vzájemný vztah mezi nařízením Brusel II bis a Haagskou úmluvou je proto třeba současně dovodit, že také všechna ustanovení Nařízení Brusel II bis, která pouze doplňují, resp. modifikují Haagskou úmluvu, se použijí (mohou použít) jen do dovršení šestnácti let věku dítěte.

V poměrech projednávané věci je rozhodující, že nezletilá u otce v České republice pobývá v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu, jímž jsou upraveny její poměry odlišně (doposud je svěřena do péče matky, která bydlí ve Francii).

Odvolací soud mezinárodní příslušnost českých soudů posoudil správně, neboť v okamžiku protiprávního přemístění nezletilé (tj. k 12.8.2020, kdy otec po uplynutí rozsudkem stanovených pěti týdnů z letních prázdnin matce oznámil, že nezletilou matce nepředá, nezletilá se již do Francie nevrátí a zůstane nadále bydlet u otce v České republice) již nezletilá dosáhla 16 let věku a příslušnost francouzského soudu podle čl. 10 nařízení Brusel II bis již založena být nemohla, protože chybělo základní kritérium takto určené příslušnosti v tzv. mezinárodním únosu (ve formě protiprávního zadržení).

Proto za dané situace nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že mezinárodní příslušnost soudu v posuzovaném případě, kdy má být rozhodnuto o návrhu otce podaném ve věci rodičovské (z)odpovědnosti v době, kdy nezletilá již byla starší šestnácti let, určil podle obecného pravidla obsaženého v čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis, jež vychází ze (skutkového) kritéria obvyklého pobytu nezletilého dítěte v okamžiku zahájení soudního řízení v členském státě Evropské unie.

III. Zbývá tak posoudit, zda nezletilá v okamžiku zahájení řízení před českými soudy měla v České republice obvyklé bydliště ve smyslu čl. 8 nařízení Brusel II bis. Z judikatury plyne, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.

Jak se podává i z recentní judikatury Soudního dvora Evropské unie, k určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu, přičemž fyzická přítomnost v členském státě, v němž je dítě údajně integrováno, je nezbytným předpokladem pro posouzení stability této přítomnosti; „obvyklé bydliště“ ve smyslu nařízení Brusel II bis tedy nemůže být stanoveno v členském státě, který dítě nikdy nenavštívilo.

Bylo tak určující, že kde dni zahájení řízení o výkon rozhodnutí před českými soudy (ke dni 9.9.2020) již nezletilá byla nejen přítomna v České republice, ale že zde žije a studuje i její starší bratr, že nezletilá žije v rodině svého otce, ovládá český jazyk, od září 2020 zde začala navštěvovat dvojjazyčnou česko-francouzskou třídu Gymnázia XY, má české občanství a pevné vazby k České republice. V rámci tohoto posouzení již pak nepochybně má význam skutečnost, že nezletilá setrvává u otce v České republice na základě svého rozhodnutí.

IV. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že s ohledem na výše vyloženou osobní působnost Haagské úmluvy a navazujících (doplňujících) ustanovení nařízení Brusel II bis sice nelze případě neoprávněného odebrání (přemístění) nebo zadržení dítěte staršího šestnácti let postupovat podle Haagské úmluvy (a tudíž se nepoužije ani ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis, které obsahuje doplňující ustanovení k tzv. návratovému řízení podle Haagské úmluvy), pro oprávněného rodiče se však nabízí jiný způsob navrácení neoprávněně odebraného (přemístěného) nebo zadrženého dítěte tohoto věku, a to cestou nařízení výkonu pravomocného soudního rozhodnutí (§ 502 z.ř.s.), jímž bylo (ze strany druhého rodiče porušené) právo péče o dítě upraveno.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2715/2021, ze dne 2. 6. 2022

15.09.2022 00:01

Obcházení zákona při určení bydliště jakožto jurisdikčního určovatele

Je-li v řízení o uznání cizího rozhodnutí namítán nedostatek pravomoci cizozemského soudu z důvodu obcházení zákona při určení bydliště jakožto kritéria pro učení kolizních norem a pro určení soudní pravomoci, soud je povinen se uvedenou námitkou zabývat a důsledně zkoumat časovou souslednost mezi změnou bydliště účastníka řízení a vedením cizího soudního řízení, a dále to, zda ze skutkových zjištění vyplýval úmysl účastníka řízení v novém bydlišti trvale pobývat, jakož i případnou motivaci účastníka řízení pro změnu bydliště v podobě (pro něj) výhodnější právní úpravy. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu je možné přistoupit k právnímu závěru o (ne)dostatku dobré víry účastníka při změně bydliště.

Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu nepovažuje za podstatné, zda žalovaná v posuzované věci namítala nedostatek pravomoci ruského soudu již v průběhu cizozemského soudního řízení, protože taková povinnost pro žalovanou z žádného ustanovení rozhodné Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. ani ZMPS nevyplývá, a není tak podmínkou pro úspěšné uplatnění námitky nedostatku pravomoci cizího soudu v řízení o uznání cizího rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1375/2022, ze dne 14. 6. 2022

30.08.2022 00:02

Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech nyní účinného občanského zákoníku jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.

Právě nastíněný závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. V případě zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, způsob, jakým byla pravost listiny popřena (zda se tak stalo jen paušálně či na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury citované odvolacím soudem), a tak podobně. Vždy pak bude třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022, ze dne 24. 5. 2022

30.08.2022 00:01

Řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu

I. V řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém je pokračováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s., musí soud rozhodnout nejen o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, ale (v kladném případě) také o tom, zda tyto důvody trvaly až do doby jeho propuštění (dodatečného souhlasu s hospitalizací).

II. K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient (umístěný) trpí duševní poruchou (resp. že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.

Protože v detenčním řízení se rozhoduje o nedobrovolném omezení (zbavení) osobní svobody umístěného člověka, musí tomuto závažném zásahu do jeho základních práv odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu proto musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, ze dne 21. 6. 2022

16.08.2022 00:02

Rodinné dávky podle Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68

Rodinné dávky podle čl. 67 Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 nejsou součástí základního platu, ale jedná se o dávky proplácené na žádost těm zaměstnancům, kteří mají nezaopatřené dítě, přičemž uvedené dávky nemohou být započteny k úhradě výživného stanoveného soudem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 626/2022, ze dne 1. 6. 2022

16.08.2022 00:01

K povinnosti soudu seznámit účastníky řízení s použitím tzv. soudních notoriet

Z ustanovení § 121 o. s. ř. vyplývá, že předmětem dokazování nejsou – mimo jiné – takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností. Ustanovení § 121 o. s. ř. proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování). I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný.

Tímto způsobem odvolací soud nepostupoval, jestliže neseznámil účastníky či jejich zástupce přítomné u jednání s tím, že hodlá vycházet ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství (doslova „stovky“) obdobných sporů, čímž ovšem účastníkům (zejména pak žalobci) znemožnil, aby se k této skutečnosti vyjádřili, předložili soudu tvrzení či návrhy na provedení dokazování, které by tento poznatek vyvracely, nebo případně argumentovali, z jakého důvodu by tato okolnost i v případě nespornosti neměla být brána v úvahu. Tím se rozhodnutí odvolacího soudu ocitlo též v rozporu se zásadou zákazu překvapivosti soudního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3060/2021, ze dne 3. 5. 2022

02.08.2022 00:02

Poučení manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř.

Z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř. nedoznalo změny až do 30. 6. 2021), nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na prakticky shodnou formulaci ustanovení § 304b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. co do vyloučení zákazů uvedených v § 304 odst. 1 a 3 Nejvyšší soud neshledává relevantní důvod, aby se vyloučení zákazů dispozice, které se uplatnilo u povinného podle § 304b odst. 1 o. s. ř., nemělo uplatnit u manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř.

Z toho tedy vyplývá, že i podle ustanovení § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na tom nic nemění, že výslovné vyloučení postupu podle § 307 odst. 1 a 2 o. s. ř. vůči těmto peněžním prostředkům manžela povinného bylo do zákona vloženo novelizací až od 1. 7. 2021.

Z toho současně vyplývá, že nemohou-li být uvedené peněžní prostředky exekucí postiženy, bylo by v rozporu s elementární logikou (nehledě na konformní gramatický výklad zmíněného ustanovení), aby zákon ve vztahu k fakultativní žádosti manžela povinného o výplatu „chráněných“ finančních prostředků určoval jakoukoli lhůtu, nadto lhůtu propadnou či svými důsledky sankční, neboť je čistě na manželu povinného, zda a případně kdy o výplatu peněžních prostředků požádá. Právní závěr, že samotné nestanovení lhůty v poučení manžela povinného exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup, je proto správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 868/2022, ze dne 27. 4. 2022

02.08.2022 00:01

Pravomocné zastavení exekuce po jejím skončení vymožením

Usnesení, jímž soudní exekutor k návrhu oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pravomocně zastavil exekuci po jejím skončení vymožením, nezakládá překážku věci rozsouzené (res iudicata) pro rozhodování o pozdějším návrhu povinné na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani pro možnost takovému návrhu vyhovět.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 798/2022, ze dne 8. 6. 2022

19.07.2022 00:02

Nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu

Podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu (provedení exekuce vyklizením) je zajištění bytové náhrady přisouzené vyklizovanému rozhodnutím, jehož výkon se navrhuje. Teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti osobě, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit, nařídit výkon rozhodnutí (provést exekuci).

Má-li být považován náhradní byt za zajištěný, musí jít o byt fakticky i právně volný. Správný však není právní názor, že byt není fakticky volný, je-li ten, kdo má byt vyklidit, a ten, kdo se má do něj nastěhovat, tatáž osoba. Jestliže v povinná v tomtéž bytě již bydlí, pak právě pro ni – objektivně posuzováno – fakticky volný je. Proto podmínka faktické volnosti náhradního bytu již z praktických důvodů a logiky věci je splněna. Náhradní byt může být shodný s bytem vyklizovaným. Jestliže účelem § 712 odst. 2 obč. zák. je zajištění adekvátního bydlení nájemce, pak poskytnutí bytové náhrady, která je totožná s bytem původním, nelze nic vytknout, ba naopak. Stěží si lze představit byt více rovnocenný.

Není v rozporu s ustanovením § 341 a násl. o. s. ř., bude-li exekuce provedena pouze formálně, zápisem o provedení exekuce, má-li již povinná své věci v náhradním bytě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3550/2021, ze dne 30. 5. 2022

19.07.2022 00:01

Příslušnost soudu založená na čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Jestliže se příslušnost soudu zakládá na čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis (pokud jsou splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené), právní základy žalobou uplatněných nároků nejsou rozhodující.

Ze znění čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis totiž nevyplývá, že totožnost právních základů nároků směřujících proti jednotlivým žalovaným je součástí podmínek stanovených pro použití tohoto ustanovení. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby posoudil existenci vztahu souvislosti mezi jednotlivými nároky, to znamená nebezpečí, že v oddělných řízeních dojde k protichůdným soudním rozhodnutím, a v tomto ohledu zohlednil všechny nezbytné skutečnosti ze spisu, což jej případně, a aniž by to bylo pro posouzení nezbytné, může vést k zohlednění právních základů těchto nároků. Skutečnost, že hmotněprávní povaha předmětu řízení umožňuje, aby jednotlivé nároky byly projednány a rozhodnuty samostatně, nepředstavuje překážku pro aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

Právní nároky jsou spojené – i přes chybějící identický právní základ – tehdy, pokud sledují tentýž zájem, např. vrácení chybně poukázané částky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3690/2021, ze dne 26. 4. 2022

12.07.2022 00:02

Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti

Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti mají přetrvávat jen do doby pravomocného ukončení pozůstalostního řízení, pak mají bez dalšího pominout. Ochrana věřitele, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti a jež plyne z existence usnesení o odloučení pozůstalosti, po ukončení pozůstalostního řízení rovněž zaniká. Smyslem ochrany skrze odloučení pozůstalosti totiž je, aby po dobu trvání pozůstalostního řízení nebyl z odloučené pozůstalosti uspokojen jiný věřitel zůstavitele než ten, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že usnesení o odloučení pozůstalosti není poté, co pozůstalostní řízení bylo pravomocně skončeno, aniž by odloučená pozůstalost byla zkonzumována ve prospěch věřitele zůstavitele, pro exekuční soud závazné, je jeho závěr správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 399/2022, ze dne 19. 4. 2022

12.07.2022 00:01

Vymáhání úroků z prodlení dospělých za trvání insolvenčního řízení

Z § 170 písm. b) insolvenčního zákona mimo jiné vyplývá, že úroky z prodlení, které se staly splatnými až po rozhodnutí o úpadku, se neuspokojují žádným ze způsobu řešení úpadku, tedy ani v případě konkursu. To však neznamená, že v případě konkursu neuspokojené úroky od rozhodnutí o úpadku do vyplacení plnění (jistiny) insolvenčním správcem zanikají; nejde-li o specifický případ zániku dlužníka ve smyslu § 311 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon totiž neobsahuje obecnou úpravu uspokojení úroků z prodlení, pouze stanoví pravidla, jakým způsobem jsou uspokojovány v insolvenčním řízení. Proto tedy oprávněné osobě nadále přísluší úroky z prodlení z přiznané jistiny od rozhodnutí o úpadku, a to až do vyplacení výtěžku zpeněžení, neboli vyplacení plnění insolvenčním správcem. Rozhodnutí insolvenčního soudu o zrušení konkursu nemá na dobu trvání prodlení s plněním pohledávky vliv, neboť jej soud ve smyslu § 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona vydá až po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 486/2022, ze dne 27. 4. 2022

29.06.2022 00:02

Doručování rozsudku, jehož nedílnou součástí je geometrický plán

Rozsudek, jehož nedílnou součástí je geometrický plán vyhotovený v listinné podobě, nelze doručovat prostřednictví veřejné datové sítě do datové schránky. Pokud nedošlo k doručení stejnopisu rozsudku včetně jeho nedílné součásti v podobě geometrického plánu vyhotoveného v listinné podobě již při jednání či jiném soudním úkonu, jedinou možností, jak tuto písemnost účinně doručit, je využít služby doručujícího orgánu, nebo prostřednictvím účastníka řízení či jeho zástupce, neboť geometrický plán, který je součástí rozhodnutí a je vyhotoven jako originál v listinné podobě, nelze konvertovat do elektronické podoby, a to z důvodu nemožnosti dosáhnout shody ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) zákona o elektronických úkonech. V takovém případě proto nelze uvažovat ani o uplatnění materiální funkce doručení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 588/2022, ze dne 13. 4. 2022

29.06.2022 00:01

Pravomoc soudu ve sporu o vypořádání majetkových vztahů manželů

Pokud má být v řízení o vypořádání majetkových vztahů bývalých manželů s mezinárodním prvkem stanovena mezinárodní pravomoc soudu na základě čl. 25 odst. 5 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. („Smlouva“), ve spojení s čl. 25 odst. 1 Smlouvy podle společného bydliště manželů, je nutno posoudit otázku společného bydliště účastníků řízení jakožto bývalých manželů ke dni zániku jejich společných majetkových vztahů, tedy (v posuzované věci) ke dni zániku jejich manželství.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2855/2020, ze dne 9. 3. 2022

16.06.2022 00:02

Složení jistoty na náklady řízení dle § 11 odst. 1 ZMPS

I. Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení určená podle § 11 odst. 1 ZMPS je při platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen je-li stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet příslušného soudu.

II. K opožděnému složení jistoty na náklady řízení (§ 11 odst. 1 ZMPS) se nepřihlíží.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 280/2021, ze dne 30. 3. 2022

16.06.2022 00:01

Exekuční vymáhání výživného ve prospěch nezletilého oprávněného

I. Při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu k vymožení výživného od rodiče nezletilého dítěte může nezletilé dítě zastupovat druhý rodič, který je oprávněn přijímat výživné pro nezletilé dítě. Vznikne-li však při provádění exekuce nebezpečí střetu zájmů mezi rodičem a dítětem, musí být nezletilému dítěti jmenován opatrovník; tak je tomu zejména při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce nebo na odklad exekuce.

II. Dítěti jmenuje opatrovníka příslušný soud v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (§ 466 a násl. z. ř. s.); v rozhodnutí o jmenování opatrovníka se též uvede exekuční věc, v níž má opatrovník dítě zastupovat, jakož i doba a rozsah zastupování dítěte. Výjimečně může kolizního opatrovníka jmenovat i exekuční soud, je-li tu nebezpečí z prodlení (§ 29 odst. 1 o. s. ř.).

III. Po dobu a v rozsahu, v jakém hrozí střet zájmů mezi rodičem a dítětem, zastupuje nezletilé dítě v exekučním řízení místo rodiče, který je oprávněn výživné pro nezletilé dítě přijímat, soudem jmenovaný opatrovník; k úkonům, které přísluší vykonat opatrovníku a které by učinil rodič dítěte, se nepřihlíží. Rodič, který dítě dosud zastupoval, může být v exekučním řízení vyslechnut jako svědek.

IV. Opatrovníkem dítěte soud zpravidla jmenuje orgán sociálně-právní ochrany dětí. Vyžadují-li to okolnosti případu, může být jmenován opatrovník dítěte též z řad advokátů; o odměně a náhradě hotových výdajů advokáta jako opatrovníka rozhodne soud, který jej do funkce jmenoval.

V. Rozvrh práce může určit, že do soudního oddělení, do něhož byla přidělena exekuční věc, budou přidělovány též věci opatrovnictví nezletilého dítěte, které je účastníkem řízení v této exekuční věci, popřípadě některé z těchto věcí, které se dotýkají tohoto exekučního řízení.

VI. V exekučním řízení a v řízení ve věcech opatrovnictví nezletilého dítěte se písemnosti doručují též dítěti, které je účastníkem těchto řízení, jestliže v době doručování dovršilo patnáct let.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2021, ze dne 9. 3. 2022

09.06.2022 00:02

Obecně formulované ujednání o mezinárodní příslušnosti

I. Čl. 25 nařízení Brusel I bis nebrání tomu, aby pod obecně formulované ujednání o mezinárodní příslušnosti spadaly spory deliktní povahy (jako je např. žaloba na náhradu škody vzniklá z důvodu nekalosoutěžního jednání), pokud takový spor souvisí se smluvním vztahem, v jehož rámci byla prorogační dohoda sjednána. Tak je tomu tehdy, pokud se deliktní jednání může projevit ve smluvním vztahu, pro které byla prorogační dohoda sjednána či se dovolávané skutečnosti takového smluvního vztahu týkají. Ověření této podmínky je nutné provést v rámci výkladu prorogační dohody za účelem určení, zda uvedený spor spadá do působnosti prorogační dohody, a to s ohledem na úmysl (vůli) stran, jak je vyjádřen ve znění prorogační dohody.

II. Explicitní uvedení „sporů souvisejících se smlouvou“ svědčí v dané věci o úmyslu stran podřadit pod rozsah prorogační dohody nejen spory, které mají smluvní základ v distribuční smlouvě, ale i další spory, jež mohou vyvstat v souvislosti s tímto smluvním vztahem, včetně sporů deliktních (které vyplývají ze zákona). Pokud by tomu tak totiž nebylo a úmyslem stran by měl být dopad dohody jen na spory ze smlouvy, bylo by výslovné zahrnutí „souvisejících sporů“ do rozsahu prorogační dohody nadbytečné.

Pro posouzení otázky, zda nároky, které jsou předmětem posuzovaného řízení, s distribuční smlouvou souvisejí, či nikoli, je podstatné ověřit, zda by je bylo možno uplatit i bez souvislosti s danou smlouvou, typicky proti osobám, které nebyly stranou této smlouvy.

Nelze popřít, že nebýt existence distribuční smlouvy, neměla by žalobkyně naději na realizaci zisku, jehož náhrada má být předmětem tohoto řízení. Souvislost mezi tímto ušlým ziskem a uvedenou smlouvou je však toliko korelační, nikoli kauzální. To je patrné z toho, že žalovaná 1) nebyla účastníkem dané smlouvy a ve vztahu k ní nelze uvažovat o tom, že by nárok, který je předmětem tohoto řízení, byl nárokem plynoucím ze smlouvy. Tentýž závěr lze učinit i ve vztahu k žalované 2), neboť žaloba stojí výlučně na okolnostech, které nastaly po ukončení jejího smluvního vztahu s žalobkyní. Sama žalobkyně, která je pánem tohoto sporu, přitom nenamítá porušení distribuční smlouvy a výslovně popírá, že by uplatněný nárok s distribuční smlouvou jakkoli souvisel.

Z uvedeného je zřejmé, že spor o náhradu škody z důvodu tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalované 2) nespadá do rozsahu působnosti prorogační doložky, která byla mezi ní a žalobkyní sjednána ve druhé distribuční smlouvě, neboť žalobkyně v době sjednání prorogační doložky nemohla předvídat tvrzené protiprávní jednání žalobkyně po skončení smlouvy a ani žalobou uplatněný nárok na náhradu škody nemá ve smluvním vztahu uvedených stran svůj původ.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1489/2021, ze dne 15. 3. 2022

09.06.2022 00:01

Místní příslušnost v řízení o soudním prodeji zástavy

S účinností od 1. 5. 2015 platí, že pokud je předmětem řízení o soudním prodeji zástavy zástava k nemovitosti, je místně příslušný soud podle místa dotčené nemovitosti (tj. okresní soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází), a pokud jde o zástavu k movitým věcem, je místně příslušný obecný soud zástavního dlužníka, tj. soud určený podle pravidel občanského soudního řádu (tj. § 85 o. s. ř., případně podle § 86 o. s. ř. v případě, že nemá zástavní dlužník obecný soud v České republice, ale je známo místo jeho posledního pobytu v České republice nebo místo, kde má v České republice majetek; v krajních případech podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 136/2022, ze dne 18. 3. 2022