// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

15.01.2025 00:02

Exekuce přikázáním pohledávky z titulu penzijního připojištění

Exekuci (výkon rozhodnutí) přikázáním pohledávky z titulu penzijního připojištění povinného (fyzické osoby) u penzijního fondu lze za podmínek zákona (§ 303 a násl. o. s. ř.) provést bez ohledu na skutečnost, že část pohledávky může mít původ v exekučně nezabavitelných částkách mzdy povinného, neboť v tomto rozsahu částky mzdy vložením do úspor ve formě penzijního připojištění pozbyly původní charakter.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1211/2024, ze dne 7. 11. 2024

15.01.2025 00:01

Ukončení dohody o vymáhání pohledávky dle § 530 odst. 1 obč. zák.

Ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. postupiteli propůjčuje – při splnění v něm stanovených podmínek – tzv. procesní legitimaci, kterou se rozumí zákonem založené oprávnění domáhat se v řízení s úspěchem práva, jehož není postupitel ve sféře hmotného práva nositelem. V souladu s tím je i judikaturní závěr, že právní skutečnosti rozhodnou ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. není uzavření dohody o vymáhání pohledávky postupitelem na účet postupníka. Takovou právní skutečností je teprve zánik práva postupitele vymáhat na účet postupníka pohledávku. Na tomto základě pak judikatura dovolacího soudu dovozuje, že právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva vymáhat postoupenou pohledávku (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 530 obč. zák.) z postupitele na postupníka je například zánik tohoto práva postupitele splněním rozvazovací podmínky nebo dohoda postupitele a postupníka o ukončení dohody podle § 530 odst. 1 obč. zák.

Zmíněné závěry se uplatní i v situaci, kdy postupitel na základě dohody s postupníkem podle § 530 odst. 1 obč. vymáhá postoupenou pohledávku v řízení o odpůrčí žalobě. Právní skutečností, s níž právní předpisy v takovém případě spojují převod či přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, může být také dohoda o ukončení dohody o vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2045/2024, ze dne 30. 10. 2024

19.12.2024 00:02

Místní příslušnost soudu na výběr daná podle § 87 písm. b) OSŘ

Otázka místní příslušnosti soudu na výběr dané podle § 87 písm. b) o. s. ř. je v případě místa, kde došlo ke škodné události, založena na principu fakticity. U újmy způsobené trestním stíháním je místně příslušný soud, v jehož obvodu bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo-li vydáno v místě pracoviště Policie České republiky, byť mimo oficiální sídlo policejního orgánu (útvaru Policie České republiky), který usnesení o zahájení trestního stíhání vydal.

Soudy se proto měly zabývat nejen otázkou oficiálního sídla policejního orgánu (útvaru), ale i tím, kde bylo usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno, stalo-li se tak v místě pracoviště Policie České republiky, byť by se i jednalo o pracoviště jiného útvaru Policie České republiky. Odvolací soud nesprávně ztotožnil místo vydání usnesení o zahájení trestního stíhání s místem sídla policejního orgánu, aniž si ujasnil, zda jde skutečně o místa totožná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 999/2024, ze dne 25. 10. 2024

05.12.2024 00:02

Rušení fondů a nadací v 50. letech minulého století

Cílem vlády v letech 1951 až 1953 bylo kompletní zrušení dosud existujících a fungujících majetkových mas, jako byly fondy, účelová jmění a nadace, a získání jejich majetku do státního vlastnictví. V jednotlivých etapách vláda zmocněná rozpočtovými zákony postupně usneseními rušila resortní fondy, mezi kterými byly také nadace poskytující stipendia vysokoškolským studentům spadající pod Ministerstvo školství věd a umění a fondy na podporu hudebního umění. Rušením nadací, které byly spravovány národními výbory, či byly pod jejich dozorem, vláda pověřila Ministerstvo vnitra, které následně pověřilo jednotlivé krajské národní výbory.

Jelikož nebyly dostupné kompletní seznamy fondů, využila vláda tzv. generální klauzule a v rámci II. etapy zrušila veškeré zbývající resortní fondy, kromě fondů taxativně vymezených v seznamu C. Je tak zřejmé, že ke dni 31. 10. 1952 byly zrušeny veškeré fondy, kromě fondů výslovně vyjmutých, a jejich majetek přešel do vlastnictví státu. Stejně tak postupovalo Ministerstvo vnitra, které vytvořilo kategorii nadací „ostatní“, pod kterou spadaly nadace jakéhokoli druhu. Současně Ministerstvo vnitra uložilo krajským národním výborům se s nadacemi vypořádat do 31. 5. 1953 a jejich majetek převést do správy státu. K definitivnímu zrušení fondů, a hlavně k přechodu jejich majetku do vlastnictví státu, či k jeho inkameraci, tak došlo dle uvedených zdrojů nejpozději do konce roku 1953. Výjimkou byly pouze fondy zahrnuté v seznamu C, k jejichž zrušení byla přijata zvláštní legislativní opatření.

S ohledem na vše výše uvedené proto není možné, aby jakákoli nadace (vyjma konkrétních nadací vládou z rušení vyjmutých) nadále existovala a vlastnila majetek po cíleném rušení fondů a nadací v 50. letech minulého století. Ke stejnému závěru ostatně dospívá též odborná literatura, podle které jedinou nadací, která přežila do roku 1989, byla Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových.

Žalovaná nadace (zřízená na základě poslední vůle sepsané a doplněné v letech 1927 a 1928) tak byla zrušena (a zanikla) nejpozději v polovině padesátých let minulého století. Tím pozbyla právní osobnost a zároveň způsobilost být účastnicí řízení (§ 19 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3939/2023, ze dne 20. 11. 2024

27.11.2024 00:02

Povinnost obmeškalého vydražitele k doplacení rozdílu na nejvyšším podání

V soudní praxi není pochyb o tom, že pakliže exekutor provádí dražbu podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu (exekučního řádu) o výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti (zástavy). Z uvedeného však nevyplývá, že by exekutor, provádějící dražbu na podkladě smlouvy s insolvenčním správcem podle § 286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, tzv. „pokračoval“ v původním exekučním řízení a byl výsledky původního exekučního řízení (např. usnesením o ceně nemovitosti, usnesením o dražební vyhlášce) jakkoliv vázán.

Možnost exekutora tzv. pokračovat v původním exekučním řízení by byla dána pouze za splnění podmínky uvedené v ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, tedy jedině tehdy, pokud by insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu předběžným opatřením omezil z důvodů hodných zvláštního zřetele některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona (zde tedy účinek spočívající v nemožnosti provedení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, a zároveň by uložil soudnímu exekutorovi „pokračovat v exekuci“), což se však v této věci nestalo.

Pakliže tedy v insolvenčním řízení došlo postupem podle ustanovení 286 odst. 1 insolvenčního zákona ke zpeněžení té části majetkové podstaty, která sloužila jako zástava, došlo tak k realizaci zástavního práva. Realizací zástavního práva právní vztah zástavního věřitele k zástavě zaniká (srov. § 1370 o. z.). Pokračování v exekučním řízení o prodeji takové zástavy je tak z povahy věci vyloučeno, je proto vyloučeno nařízení opakované dražby podle ustanovení § 336m odst. 2 o. s. ř. a nemůže být naplněn předpoklad pro uložení povinnosti obmeškalému vydražiteli zaplatit rozdíl na nejvyšším podání („… bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání …“).

Je-li tedy zástava postupem podle § 286 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení prodána, souběžné exekuční řízení o prodeji téže zástavy dále nepokračuje a končí v tom stadiu, ve kterém se nacházelo v době zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k povinnému, tedy v tomto případě ve stadiu pravomocného udělení příklepu.

Z uvedeného vyplývá, že exekutor již nemůže v takové situaci v exekučním řízení o povinnosti obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším podání rozhodnout. Vydražiteli, který nezaplatil ve stanovené lhůtě nejvyšší podání, tak nelze uložit povinnost k doplacení rozdílu na nejvyšším podání v případě, kdy po právní moci usnesení o udělení příklepu byl na povinného prohlášen konkurs a k udělení příklepu, na základě něhož úhrada na nejvyšší podání již byla provedena, došlo v dražbě provedené v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému na základě smlouvy o provedení dražby uzavřené insolvenčním správcem se soudním exekutorem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1212/2024, ze dne 30. 10. 2024

27.11.2024 00:01

K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114b o.s.ř.

I. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání) okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). Určení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní normy, jež má být ve věci aplikována.

II. Ve sporech o odpůrčí žalobě podle § 240 a § 241 insolvenčního zákona musí žalobce - insolvenční správce (tam, kde má jít o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern) alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu). Pokud žaloba tato konkrétní tvrzení neobsahuje, nelze na základě fikce uznání nároku vydat rozsudek pro uznání, protože nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 136/2023, ze dne 3. 10. 2024

19.11.2024 00:02

K obsahovým náležitostem kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 OSŘ

K náležitostem kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nepatří odůvodnění toho, proč její vydání vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu.

Obdobně to platí (tam, kde před vydáním rozsudku pro uznání není zapotřebí reagovat na námitku žalovaného, že fikce uznání nároku nenastala, jelikož vydání kvalifikované výzvy nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu) pro odůvodnění rozsudku pro uznání (jehož obsahové náležitosti omezuje § 157 odst. 3 o. s. ř. jen na uvedení předmětu řízení a stručné důvody, pro které rozhodl soud rozsudkem pro uznání). I při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Neuvede-li soud v rámci odůvodnění rozsudku pro uznání založeného na fikci uznání výslovně ničeho o tom, proč vydání kvalifikované výzvy vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu, pak pro účely odvolacího přezkumu odvolací soud posuzuje, zda povaha věci nebo okolnosti případu dovolující vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. plynou ze spisu (podle stavu v době vydání kvalifikované výzvy).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 136/2023, ze dne 3. 10. 2024

19.11.2024 00:01

Změna judikatury v průběhu dovolacího řízení

Přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.); dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1355/2024, ze dne 18. 9. 2024

13.11.2024 00:02

Odvolání souhlasu nového žalobce se vstupem do řízení

Souhlas osoby s jejím vstupem do řízení na místo žalobce podle § 107a odst. 2 o. s. ř. učiněný vůči soudu je procesním úkonem, na který se vztahuje § 41a odst. 4 o. s. ř. a který tudíž může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1369/2024, ze dne 25. 9. 2024

13.11.2024 00:01

Pojem „obvyklé bydliště dítěte“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis

I. Obvyklý pobyt (bydliště) dítěte ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.

K určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí, zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky. Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen konkrétními kroky. Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí.

II. V projednávané věci z obsahu vyplývá, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka (která má XY státní příslušnost) i s nezletilými dětmi bez souhlasu otce odcestovala za svými rodiči do obce XY na XY a zde zůstala i s dětmi natrvalo. Podle shora podaného výkladu pojem „obvyklého bydliště“ představuje koncept skutkový, nikoliv právní. To znamená, že rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě těžiště (středobod) svého života. Bylo tak určující, že ke dni zahájení řízení o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé i ke dni zahájení řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí obě nezletilé děti byly nejen (již déle než rok) přítomny na XY, ale také že zde byly dostatečně integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí (měly faktické bydliště v XY, kde žily s matkou v rodinném domě matčiných rodičů, měly zde vhodné zázemí, se slovenštinou neměly problém, byly zde hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře atd.). Za tohoto skutkového stavu proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že ke dni zahájení výše uvedených řízení bylo obvyklé bydliště dětí na XY.

Na uvedeném závěru nic nemění, že mělo být přemístění nezletilých dětí na XY protiprávní. Případná protiprávnost (v důsledku porušení otcova práva péče o dítě jednostranným přemístěním dětí) má (měla by) vliv na mezinárodní příslušnost soudu pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 10 nařízení Brusel II bis, tedy – mimo jiné – pokud by nositel práva péče o dítě podal podle čl. 8 Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 34/1998 Sb. žádost (návrh) o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo odebráno nebo kde je zadržováno. V dané věci se však otec u příslušných orgánů XY nepodal návrh na navrácení dětí podle Haagské úmluvy. Navíc v době, kdy mu běžela jednoletá lhůta podle čl. 10 nařízení Brusel II bis, uzavřel s matkou mimosoudní dohodu o právu péče o děti a styku, takže by bylo možno dovodit, že se s únosem dětí smířil ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2530/2022; 24 Cdo 2533/2022; 24 Cdo 2534/2022, ze dne 25. 9. 2024

07.11.2024 00:02

K existenci rozporu v právních zájmech žalobce a vedlejšího účastníka

I. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje.

Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník do řízení přistoupil.

II. V projednávané věci (o vyloučení obchodního podílu ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o. z majetkové podstaty dlužníka) bylo vedlejší účastenství J. P. založeno v souladu s vůlí žalobce, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat. Společným právním zájmem žalobce a vedlejšího účastníka je, aby z majetkové podstaty dlužníka byl vyloučen (označený) obchodní podíl ve společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o.; jinak řečeno, primárně jde o to, aby obchodní podíl nebyl zpeněžen v insolvenčním řízení dlužníka.

Skutečnost, že se vyloučení obchodního podílu z majetkové podstaty dlužníka (vedle žalobce v projednávané věci) domáhají (v řízeních vedených v rámci insolvenčního řízení dlužníka) i J. P., H. P. a společnost Bohemia Energy Holding B. V., jejichž (právní) zájmy mohou být (poté, kdy dosáhnou naplnění společného primárního zájmu) rozdílné, na shora uvedeném nic nemění. Vedlejší účastník totiž podporuje žalobce právě v řízení o vyloučení obchodního podílu z majetkové podstaty dlužníka, v němž insolvenční soud posuzuje otázku vlastnického práva k obchodnímu podílu jen jako otázku předběžnou. Nejvyšší soud proto změnil usnesení soudů nižších stupňů tak, že se připouští vstup J. P. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 115/2024, ze dne 25. 9. 2024

07.11.2024 00:01

Aplikace § 336h odst. 3 OSŘ při provádění elektronické dražby

Podle § 336o odst. 4 o. s. ř. pro dražbu provedenou elektronicky platí obdobně ustanovení § 336b až 336n o. s. ř. Legislativní termín „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Na dražbu prováděnou elektronicky je proto nezbytné aplikovat rovněž ustanovení § 336h odst. 3 o. s. ř., neboť ustanovení zákona upravující elektronickou dražbu obsahuje odkaz na obdobné užití konkrétně vymezených ustanovení o. s. ř. týkajících se dražby nemovitých věcí, do nichž spadá i ustanovení § 336h o. s. ř.

Podle § 336h odst. 3 o. s. ř. fyzická osoba může dražit jen osobně nebo prostřednictvím zástupce, jehož plná moc byla úředně ověřena. Za právnickou osobu, obec, vyšší územně samosprávný celek nebo stát draží osoby uvedené v § 21, 21a a 21b, které své oprávnění musí prokázat listinou, jež byla úředně ověřena, nebo jejich zástupce, jehož plná moc byla úředně ověřena. Z uvedeného plyne, že účastní-li se elektronické dražby právnická osoba, je za ní oprávněna dražit (tj. činit podání – příhozy) osoba uvedená v § 21, 21a a 21b o. s. ř. nebo zplnomocněný zástupce, přičemž oprávnění takové fyzické osoby musí být soudu či soudnímu exekutorovi, který dražbu provádí, prokázáno úředně ověřenou listinou.

Za dovolatelku, jež je akciovou společností, tedy v projednávané věci byl v souladu s § 21 odst. 1 o. s. ř. oprávněn dražit člen statutárního orgánu (předseda představenstva nebo pověřený člen představenstva), který své oprávnění prokázal úředně ověřenou listinou, případně osoba, která předložila úředně ověřenou plnou moc. V souladu s § 16a vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, lze totožnost dražitelů a dalších účastníků elektronicky prováděné dražby ověřit přihláškou k účasti na dražbě podepsanou a) před exekutorem nebo jeho zaměstnancem po prokázání totožnosti platným úředním průkazem, b) úředně ověřeným podpisem, c) uznávaným elektronickým podpisem, nebo d) prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle zákona o elektronické identifikaci.

Z obsahu spisu se podává, že v rámci předmětné elektronické dražby byla totožnost dovolatelky jako dražitelky prokázána prostřednictvím autentizace dražitele na dražebním portálu www.e-drazby.cz, kdy přihlášku za dovolatelku podepsal člen představenstva J. S., který byl v přihlášce uveden jako zástupce dražitelky – právnické osoby (jeho podpis byl na přihlášce úředně ověřen a přihláška byla následně konvertována z listinné podoby do podoby elektronické a nahrána na dražební portál). Ve smyslu § 336o odst. 4 a § 336h odst. 3 věty druhé o. s. ř. tak byl za dovolatelku oprávněn dražit, tj. elektronicky činit jednotlivá podání (příhozy) právě a pouze J. S. Pokud by bylo záměrem dovolatelky, aby příhozy činila jiná osoba (jiný člen statutárního orgánu nebo třetí osoba), pak by tato osoba musela být v přihlášce uvedena a její totožnost by musela být předem ověřena v souladu s § 16a vyhlášky č. 418/2001 Sb.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 821/2024, ze dne 18. 9. 2024

24.10.2024 00:02

Naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace ve zdravotním zařízení

K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí; dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.

Ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Pojem "bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy", se váže k hrozbě samotné (resp. ke známkám duševní poruchy) a je třeba jej interpretovat v jeho kauzálním významu.

Lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je „bezprostředně“ přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient je pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. Naznačený výklad pak odpovídá i potřebám praktického života, kdy zdravotní ústav ve svém vyjádření k dovolání odpovídajícím způsobem připomíná specifika spojená s posuzováním aktuálního zdravotního stavu pacienta (vliv dříve podaných psychofarmak, změna prostředí, přítomnost policejního orgánu, užití omezujících opatření např. v podobě spoutání, proměnlivost projevů psychického postižení v čase apod.). Restriktivní výklad pojmu „bezprostřednost“ spojovaný s obligatorní potřebou projevů psychického onemocnění výlučně v době zvažování nedobrovolné hospitalizace lékařem v příslušném zdravotním zařízení by se mohl v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, ze dne 24. 9. 2024

02.10.2024 00:02

K zákazu překvapivých rozhodnutí v rozhodčím řízení

Překvapivost rozhodčího nálezu může být dána i v případě, kdy sice nejsou splněny podmínky pro poučení účastníků řízení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., ale kdy je originálním právním posouzením věci rozhodčím soudem účastníkům řízení odebrána možnost skutkově a právně argumentovat.

O takový případ se přitom jednalo i v projednávané věci, neboť úvaha, podle níž nárok žalovaných proti právní předchůdkyni žalobkyně mohl být založen také její předsmluvní odpovědností, nebyla před vydáním rozhodčího nálezu zmíněna rozhodčím soudem ani žádnou ze stran rozhodčího řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nemohla na toto právní posouzení věci řádným způsobem reagovat. V konkrétních podmínkách řešené věci bylo povinností rozhodčího soudu upozornit strany rozhodčího řízení (zejména právní předchůdkyni žalobkyně) na možnost jiného, v řízení stranami dosud neuvažovaného právního posouzení věci, a dát jim tak příležitost, aby se k němu po skutkové i právní stránce vyjádřily. Jestliže tak rozhodčí soud neučinil, neposkytl tím předchůdkyni žalobkyně možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1814/2023, ze dne 31. 7. 2024

02.10.2024 00:01

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je samostatně účtovatelným úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a může se tak jednat o součást nákladů účelně vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3000/2023, ze dne 30. 7. 2024

19.09.2024 00:02

Vyklizení nemovitosti na základě notářského zápisu dle § 71b not. ř.

Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b not. ř. a může být exekučním titulem.

Předpokladem uzavření dohody podle § 71b odst. 1 not. ř. je existence závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Zpravidla bude nájemní či jiný závazkový vztah existovat již v době uzavření dohody; smlouva (dohoda apod.), kterou má závazkový vztah teprve vzniknout, může být i součástí (byť v oddělené části) notářského zápisu (v první části bude např. smlouva o nájmu, v druhé části bude obsažena dohoda se svolením k vykonatelnosti).

Obligatorní náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je podle § 71b odst. 2 písm. e) not. ř. doba plnění, tj. přesně a určitě stanovená doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě. Ustálená soudní praxe k výkladu § 274 písm. e) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 dobou plnění chápe dobu na splnění dluhu; doba plnění obsažená v notářském zápisu je dohodou procesní, jejímž účelem je zajistit vykonatelnost. Povinný svoluje k vykonatelnosti teprve – a pouze – pro případ, že to, k čemu se zavázal, nesplní řádně a včas; doba plnění tedy nemůže být sjednána tak, aby uplynula do okamžiku podpisu notářského zápisu účastníky; v takovém případě by totiž již nešlo o svolení k vykonatelnosti pro případ nesplnění povinnosti ze závazku.

Má-li být tedy notářský zápis se svolením k vykonatelnosti o dohodě, v níž se povinný zavázal k vyklizení nemovitosti (bytu), sepsaný podle § 71b not. ř., exekučním titulem, musí v době sepsání této dohody existovat smlouva o nájmu (či jiném závazkovém vztahu) a nájemce se musí zavázat, že nevyklidí-li nemovitost (byt) po jejím skončení ve lhůtě, na níž se s pronajímatelem dohodl, svoluje k vykonatelnosti – tedy k vyklizení předmětné nemovitosti.

Je-li notářský zápis podle § 71b not. ř. sepisován v době, kdy již závazkový vztah skončil, avšak povinný nesplnil povinnost vyplývající ze závazkového vztahu nemovitost (byt) vyklidit (jinak řečeno jeho povinnost vyplývající ze závazkového vztahu trvá), bude součástí jeho dohody s oprávněným určení (nové) doby, do kdy má povinný nemovitost vyklidit tak, aby tato doba uplynula až po sepsání notářského zápisu, a prohlášení povinného, že svoluje k vykonatelnosti sepsaného notářského zápisu, nevyklidí-li nemovitost v této (nově) stanovené době.

Je-li sepisován notářský zápis podle § 71b not. ř. v době, kdy závazkový vztah trvá, doba plnění se bude odvíjet od doby, na niž byl závazek sjednán. Smlouva o nájmu (stejně jako jiné obdobné závazkové vztahy) může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou.

Je-li nájem sjednán na dobu určitou, a to uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, po jejím uplynutí nájem (zpravidla) končí a nájemce má povinnost předmět nájmu vyklidit. Doba plnění tak bude známa, bude určena konkrétním datem, které bude navazovat na sjednanou dobu nájmu, a povinný svolí k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže do uplynutí této doby nemovitost nevyklidí (např. doba nájmu je sjednána na dobu jednoho roku do 30. 6. 2023, povinný se zavazuje nemovitost vyklidit do 15 dnů po skončení nájmu a svoluje k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže tak neučiní; nevyklidí-li tedy nemovitost do 15. 7. 2023, může se oprávněný domáhat nařízení exekuce).

Nájem sjednaný na dobu určitou však může skončit i před uplynutím sjednané doby nájmu (dohodou, výpovědí). Je-li ovšem dohoda o vyklizení v notářském zápise podle § 71b not. ř. vázána na skončení sjednané doby nájmu, tedy na konkrétní datum, nedochází k jeho změně „automaticky“, doba plnění sjednaná v notářském zápise (která je jeho obligatorní náležitostí a musí z něj vyplývat), na niž je vázána jeho vykonatelnost, se nemění jen proto, že nájem skončil dříve. Neuplynula-li tedy zatím (marně) doba sjednaná pro vyklizení v dohodě (§ 71b not. ř.), není notářský zápis vykonatelný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 225/2024, ze dne 10. 4. 2024

19.09.2024 00:01

Povinnost mlčenlivosti notáře a jeho svědecká výpověď

I. Povinnost mlčenlivosti notáře se (na rozdíl od ostatních právnických profesí) netýká všech skutečností, které se notář dozvěděl při výkonu notářské činnosti či poskytování právní pomoci, ale je dána pouze ve vztahu ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osob, vůči kterým se povinnost mlčenlivosti vztahuje.

Mlčenlivost notáře lze považovat za státem uloženou či uznanou povinnost a tato má být respektována všemi procesními ustanoveními příslušných předpisů upravujících podání svědectví či vysvětlení osobami vázanými tímto druhem mlčenlivosti. Svědecké výpovědi či vysvětlení v těchto případech nesmí být požadovány či mohou být odepřeny, pokud nedošlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nebo pokud zákon nestanoví jinak.

Mlčenlivost notáře je pravidlem, kdežto zproštění je (vedle jiných zákonných důvodů) výjimkou z pravidla a v případě jakýchkoliv pochybností je třeba výjimku aplikovat spíše zužujícím způsobem.

II. Zproštěním povinnosti mlčenlivosti zaniká notáři povinnost mlčenlivosti v rozsahu, který je ve zproštění mlčenlivosti uveden, nebo v rozsahu, který z něj jinak vyplývá. Aktivní legitimaci ke zproštění mlčenlivosti mají osoby, jejichž oprávněné zájmy povinnost mlčenlivosti chrání (rámcově jde o účastníka, žadatele nebo klienta), nebo jejich právní nástupci.

V případech, kdy povinnost mlčenlivosti v dané věci se vztahuje na více osob a některá notáře povinnosti mlčenlivosti nezprostí, povinnost mlčenlivosti v dané věci trvá, pokud by skutečnosti, z jejichž zveřejněním jeden z účastníků projevil souhlas, se mohly dotknout oprávněných zájmů účastníka, který tak neučinil.

III. Forma zproštění notáře povinnosti zachovávat mlčenlivost není v notářském řádu výslovně upravena (na rozdíl od většiny ostatních obdobných zákonů). Je proto nezbytné ve vztahu k notářům vycházet z obecné právní úpravy a v ní reglementovaných zásad právního jednání, zejména z ustanovení § 559 až § 564 o. z.

IV. V nyní posuzovaném případě bylo potřeba ke zproštění mlčenlivosti notáře souhlasné prohlášení obou účastníků, tj. původního nebo nynějšího žalobce a žalovaného. Protože žalovaný udělil výslovný a písemný souhlas se zproštěním mlčenlivosti notáře pro celé řízení, bylo třeba zkoumat, zda a v jakém rozsahu došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti i ze strany žalobce. Ten svou vůli zprostit notáře mlčenlivosti sice projevil konkludentně, ovšem právě a jen ve vztahu k jím (resp. jeho zástupcem) formulovaným otázkám položeným při jednání před okresním soudem, neboť jen s ohledem na žalobcovo jednání, kdy (prostřednictvím svého zástupce) kladl notáři konkrétní otázky, bylo lze mít nepochybně za to, že tím aktivně očekával i odpověď vyslýchaného (pouze a jen) na ně, čímž dal konkludentně najevo, že též v jeho prospěch zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti se k jím položeným otázkám nemá uplatnit. Pro zbývající část řízení, jakož i pro soudem, či žalovaným předkládané otázky svědkovi zproštění notáře k povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu ovšem dovodit nelze, a to ani v konkludentní formě.

Bylo třeba mít na paměti, že notář může být účastníkem zproštěn povinnosti mlčenlivosti buď ke všem skutečnostem, k nimž se mlčenlivost upíná, ale také jen zčásti, to je jen k některým skutečnostem (např. pokud se má výpověď notáře týkat nějakého konkrétního úkonu, k okolnostem nastalým jen v určitém období, zproštění mlčenlivosti může být také omezeno jen na určitou dobu, např. pro konkrétní výslech nebo na konkrétně vymezenou dobu od zproštění apod.). Z protokolu o jednání před okresním soudem se nepodává, že by žalobce (ať už sám či ústy svého zástupce) výslovně či jen mlčky zprostil povinnosti mlčenlivosti notáře, a to ať už zcela či zčásti pro spontánní část výpovědi svědka a pro dotazy, jež položil soud či žalovaný (jeho zástupce). Nelze proto než uzavřít, že vyjma té části výpovědi, kde notář (za výslovného písemného souhlasu žalovaného a konkludentního souhlasu žalobce) odpovídal jako svědek na dotazy žalobce, byla celá zbývající část výpovědi provedena procesně nekorektním způsobem, za porušení povinnosti mlčenlivosti (ať už soudem či svědkem) a nebylo možno ji při zjišťování skutkového stavu použít.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024

12.09.2024 00:02

Příslušnost soudů při uplatnění nároku z titulu ručení dle § 159 odst. 3 o. z.

Vzhledem k tomu, že – shodně jako u určení ručení v poměrech věci C 147/12 – smyslem ručení podle § 159 odst. 3 o. z. je dosáhnout splacení pohledávek, které společností nemohly být uhrazeny v plném rozsahu vzhledem k tomu, že člen voleného orgánu společnosti nesplnil své povinnosti, nepochybuje Nejvyšší soud o tom, že tam uvedené závěry Soudního dvora Evropské unie se obdobně prosadí i v řízení o žalobách opřených o § 159 odst. 3 o. z.

Proto i v případě žaloby vycházející z titulu ručení podle § 159 odst. 3 o. z. je žalobci dána na výběr mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis; místem, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, je místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané společností a finanční situace související s těmito činnostmi.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3032/2023, ze dne 22. 8. 2024

12.09.2024 00:01

Nárok soudního exekutora na odměnu po zahájení insolvenčního řízení

Ústavní soud se již zabýval otázkou nároku soudního exekutora na odměnu v případě, že v exekuci (zatím) nic nevymohl a v průběhu exekučního řízení bylo zahájeno insolvenční řízení. Dospěl k závěru, že skutečnost, že po nařízení exekuce (avšak dříve než soudní exekutor vymohl nějaké plnění) bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, nemůže být přičítána k tíži soudnímu exekutorovi, který již v řízení aktivně konal. Dovodil, že soudní exekutor má vůči dlužníku právo na náhradu nákladů exekuce, včetně odměny v minimální výši ve smyslu § 11 odst. 2 exekutorského tarifu již v době, kdy byl pověřen provedením exekuce, a to bez ohledu na to, že do doby zahájení insolvenčního řízení v rámci exekuce ničeho nevymohl; není přitom rozhodné, zda již byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce (nejedná se totiž o rozhodnutí, které by povinnost povinného k jejich úhradě zakládalo). Takovou pohledávku může soudní exekutor přihlásit do insolvenčního řízení.

Ústavní soud se dále vyjádřil k situaci, kdy v samotné exekuci nedošlo k vymožení reálného plnění a exekuce byla zastavena k návrhu oprávněného z důvodu uzavření dohody mezi účastníky o jiném způsobu plnění vymáhané pohledávky; v době podání návrhu na zastavení exekuce přitom soudní exekutor již provedl řadu úkonů směřujících k prodeji nemovité věci. Ústavní soud uzavřel, že takovou dohodu je třeba považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena, neboť k tomu došlo i pod tlakem probíhající exekuce. Je ústavně konformní, aby v takovém případě soudní exekutor měl nárok na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění a nikoliv pouze na sníženou odměnu podle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu. Při stanovení odměny (jejím přiměřeném snížení vzhledem k dosud neuskutečněným fázím provádění exekuce) je třeba zohlednit principy uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, tedy že odměna soudního exekutora nemá vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale musí odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost konkrétního exekučního řízení podle jednotlivého druhu a způsobu výkonu exekuce.

Nejvyšší soud nevylučuje, že obdobně lze při stanovení odměny soudního exekutora postupovat i v případě, kdy soudní exekutor není oprávněn dále provádět exekuci z důvodu, že bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému – srov. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Nejvyšší soud se nevyjadřuje k tomu, zda je v daném případě namístě výše odměny přiznané soudem prvního stupně, ovšem zdůrazňuje, že jestliže před zahájením insolvenčního řízení soudní exekutor již činil v rámci řádně nařízené exekuce úkony směřující k vymožení plnění, je třeba tuto skutečnost zohlednit při stanovení odměny, kterou soudní exekutor přihlašuje do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému, a lze mu proto přiznat odměnu vyšší než minimální podle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu, a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci, zejména složitost, odpovědnost a namáhavost dosud prováděné exekuční činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 20 ICdo 204/2023, ze dne 6. 8. 2024

05.09.2024 00:02

Právní ochrana oprávněného dědice proti nepravému dědici

I. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 zajišťovala ochranu práv oprávněného (pravého) dědice na principu bezdůvodného obohacení tzv. žaloba hereditas petitio, naposledy upravená v ustanoveních § 485 až 487 občanského zákoníku z roku 1964 (zákona č. 40/1964 Sb.). V současné (účinné od 1. 1. 2014) právní úpravě (občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.) obdobný právní institut chybí; došlo k tomu proto, že – jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) bylo „postaveno naroveň“ právu vlastnickému. I když nelze dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) ztotožňovat s právem vlastnickým, uvedené ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že dědické právo se nepromlčuje a že oprávněný (pravý) dědic se může domáhat vydání pozůstalosti vlastnickou žalobou a podle ustanovení o bezdůvodném obohacení; neoprávněný (nepravý) dědic je v postavení držitele, a to buď poctivého (a pak může nabýt vlastnictví vydržením podle ustanovení § 1089 a násl. o. z.) nebo nepoctivého (a pak se může pravý dědic domáhat vydání pozůstalosti bez omezení). Shrnuto, podle současné právní úpravy se může oprávněný (pravý) dědic domáhat svého dědického práva obdobnými právními prostředky, jaké se (jinak) poskytují vlastníku.

II. Neuplatnil-li dědic své dědické právo před soudem, nezaniká dědici jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (srov. § 1671 odst. 1 větu první o. z.). Tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou (§ 189 odst. 2 z. ř. s.).

Z hlediska aplikace ustanovení § 1671 odst. 1 věty první o. z. a § 189 odst. 2 z. ř. s. není významné, u koho měl soud v průběhu řízení o pozůstalosti (v jeho jednotlivých fázích) důvodně za to, že je dědicem zůstavitele. Rozhodné je – jak vyplývá již ze znění těchto ustanovení – právě a jen to, u koho měl soud důvodně za to, že je dědicem zůstavitele, až v závěrečné fázi řízení o pozůstalosti, a to v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s.; není proto podstatné, zda a případně kdo byl pokládán za účastníka řízení v postavení dědice v předchozích fázích pozůstalostního řízení, jestliže s ním soud v době vydání rozhodnutí o dědictví podle ustanovení § 185 z. ř. s. nejednal a své rozhodnutí o dědictví k němu nesměřoval.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1477/2024, ze dne 1. 8. 2024