// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
21.09.2023 00:02
Vztah mezi řízením o svéprávnosti a řízením o rodičovské odpovědnosti
Soud v řízení o omezení svéprávnosti rodiče je vždy povinen současně rozhodnout i o jeho rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Je-li tedy vedeno řízení o omezení svéprávnosti, je soud povinen z úřední povinnosti (ex officio) prověřit, zda posuzovaný je či není rodičem nezletilého dítěte. V kladném případě soud, který vede řízení o svéprávnosti dotčeného rodiče, bez dalšího zahájí řízení ve věci jeho rodičovské odpovědnosti a spojí s ním již vedené řízení o omezení svéprávnosti, případně obě řízení (spolu s řízením ve věci opatrovnictví posuzovaného rodiče), následně spojená soudem prvního stupně, mohou být též zahájena jedním návrhem. V tomto (spojeném) řízení se pak stanou dalšími účastníky nezletilé dítě (zastoupené kolizním opatrovníkem) a druhý rodič.
Obdobně bude soud postupovat, zjistí-li, že osobě již dříve (pravomocně) omezené ve svéprávnosti rozhodnutím soudu se narodilo dítě. V takovém případě již není nezbytné, aby o rodičovské odpovědnosti této osoby (již pravomocně omezené ve svéprávnosti) rozhodoval soud, který vedl řízení o svéprávnosti, ale (samotné) řízení o rodičovské odpovědnosti může vést i soud příslušný ve věcech péče o nezletilé [§ 466 písm. e) a § 467 z.ř.s.]. O rodičovské odpovědnosti přitom soud může rozhodovat jen tehdy, je-li posuzovaný (omezený ve svéprávnosti) již rodičem, a pouze ve vztahu ke konkrétnímu (již narozenému) dítěti, nikoliv do budoucna ve vztahu k doposud nenarozeným dětem. Je tomu tak proto, že rodičovská odpovědnost vzniká (až) narozením dítěte a rodič povinnosti a práva z ní vyplývající může vykonávat nejdříve po narození dítěte (viz § 858 věta prvá za středníkem o.z.). Předmět řízení o rodičovské odpovědnosti současně zahrnuje toliko složky rodičovské odpovědnosti vyjmenované v ustanovení § 858 o.z.; nezahrnuje právo posuzovaného dát souhlas k osvojení dítěte, ani právo učinit prohlášení o určení či popření rodičovství, která jsou předmětem řízení ve věci svéprávnosti, a o nichž lze rozhodnout i do budoucna bez vazby ke konkrétnímu dítěti.
Současná právní úprava zároveň nabízí odpověď na otázku, jaký je vztah mezi oběma řízeními, tedy řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti. Z dikce ustanovení § 468a odst. 1 z.ř.s. jednak vyplývá, že zahájení řízení o rodičovské odpovědnosti je podmíněno vedením řízení o svéprávnosti rodiče. Zjistí-li tedy soud, že osoba, o jejíž svéprávnosti je vedeno řízení, je rodičem, je povinen zahájit řízení o rodičovské odpovědnosti této osoby (rodiče). Současně je soud podle zmíněného ustanovení povinen toto řízení „spojit“ s řízením o svéprávnosti této osoby. Z takto pojaté právní úpravy je zřejmé, že zákon nakládá s řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti jako s relativně samostatnými řízeními, jinak by neukládal soudu povinnost tato řízení „spojit“. Tato relativně samostatná povaha řízení o svéprávnosti rodiče a řízení o jeho rodičovské odpovědnosti se projevuje nejen v odlišném okruhu účastníků řízení (v řízení o rodičovské odpovědnosti jsou účastníky též nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem, a druhý rodič), ale především v odlišném předmětu jednotlivých řízení, z čehož pramení povinnost soudu rozhodnout o svéprávnosti rodiče a jeho rodičovské odpovědnosti samostatnými výroky, které pak zásadně mohou samostatně (nezávisle na sobě) nabýt právní moci (srov. § 206 o.s.ř.). Odlišnost předmětu řízení zároveň znamená, že každé řízení má rovněž svůj vlastní (relativně samostatný) skutkový základ významný pro posouzení věci, který se odvíjí od skutkové podstaty právní normy, která má být v dané věci použita, a tkví především v rozdílných hlediscích, k nimž je soud povinen při svém rozhodování přihlížet. Zatímco pro rozhodnutí soudu ve věci omezení svéprávnosti jsou zásadní zájmy posuzovaného člověka (rodiče) (srov. § 55 odst. 1 o.z.), pro rozhodnutí ve věci jeho rodičovské odpovědnosti jsou rozhodující zájmy dítěte (srov. § 866 o.z.), zejména – jak bude níže podrobněji vysvětleno – jeho právo na rodinný život. Proto, i když je mimo pochybnost, že soud při rozhodování o rodičovské odpovědnosti rodiče omezeného ve svéprávnosti musí přihlédnout též k rozsahu, v jakém byla svéprávnost rodiče omezena, přesto nelze výsledek řízení o rodičovské odpovědnosti bez dalšího předjímat jen na základě výsledku řízení o svéprávnosti rodiče, neboť úsudek soudu o rodičovské odpovědnosti vychází (musí vycházet) z jiných principů a hledisek než rozhodnutí o svéprávnosti rodiče. Uvedené není v rozporu s požadavkem zákonodárce, aby rozsah omezení rodičovské odpovědnosti „nebyl neproporcionální“ vzhledem k rozsahu omezení ve způsobilosti právně jednat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2347/2022, ze dne 30. 5. 2023
21.09.2023 00:01
(Ne)přípustnost dovolání ve věci odkladu exekuce
Žaloba pro zmatečnost podaná proti usnesení exekučního soudu o zamítnutí návrhu na odklad exekuce je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení vydanému ve věci odkladu exekuce, takže i rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení o takové žalobě pro zmatečnost je (stále) rozhodnutím vydaným ve věci odkladu exekuce, u kterého přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1705/2023, ze dne 30. 6. 2023
12.09.2023 00:02
Skončení řízení o odpůrčí žalobě soudním smírem
Má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., této povinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.
Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shora popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě.
Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z., jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.
Povaha řízení o odpůrčí žalobě podle o. z. tedy nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1772/2023, ze dne 31. 7. 2023
12.09.2023 00:01
Jednání v řízení o pozůstalosti bez souhlasu insolvenčního správce
I. Insolvenční správce dlužníka, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem (svědčí mu dědické právo), není účastníkem řízení při projednání pozůstalosti, neboť jeho účastenství nevyplývá z ustanovení upravujících řízení o pozůstalosti a ani insolvenční zákon jeho (přímou) účast v řízení o pozůstalosti nepředpokládá.
II. Požadavek souhlasu insolvenčního správce vyžadovaný (pod sankcí neplatnosti) ustanovením § 412 odst. 3 věty první a druhé ins. zák. je třeba (v době po 1. 1. 2014, tj. po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vztáhnout nejen k odmítnutí dědictví dlužníkem a k uzavření dohody o vypořádání dědictví, jestliže podle ní má dlužník z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, ale i ke každému právnímu jednání dlužníka (ve formě konání i opomenutí), v jehož důsledku dlužník nabývá z pozůstalosti méně, než kolik by (jinak) odpovídalo jeho dědickému podílu (např. ke vzdání se dědictví, neuplatnění námitky neplatnosti pořízení pro případ smrti učiněného zůstavitelem ve prospěch jiných dědiců, dohodě dědiců o výši dědických podílů nebo dohodě o rozdělení pozůstalosti).
Soudu (soudnímu komisaři) žádná konkrétní povinnost z právních předpisů v této souvislosti nevyplývá, přesto se jeví jako vhodné, aby po účastníku, jemuž svědčí dědické právo po zůstaviteli a zároveň je v úpadku řešeném oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, vyžadoval předložení souhlasu insolvenčního správce k právním jednáním dlužníka učiněným v řízení o pozůstalosti, v jejichž důsledku obdrží dlužník z dědictví méně, než kolik by odpovídalo jeho dědickému podílu.
Bylo-li dlužníku potvrzeno nabytí majetku v usnesení o dědictví (srov. § 185 odst. 1 z. ř. s.), nemůže být v rozsahu závaznosti výroku usnesení věc projednána znovu. Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení (řízení o pozůstalosti) nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.
Dojde-li k tomu, že usnesení o dědictví nabude právní moci, je řízení o pozůstalosti skončeno a skutečnost, že dlužník činil v řízení o pozůstalosti právní jednání, v jejichž důsledku z dědictví obdržel méně, než činí jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nemůže nastalý účinek právní moci rozhodnutí o dědictví ovlivnit. Na účinek právní moci usnesení o dědictví nemůže mít vliv ani rozhodnutí soudu vydané ve sporném řízení o určení neplatnosti právních jednání dlužníka v řízení o pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1476/2022, ze dne 7. 6. 2023
16.08.2023 00:02
Konkludentní volba práva podle tzv. Římské úmluvy 1980
I. Dikce čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. „Římská úmluva 1980“, dále též jen „Úmluva“), materiály k ní, jakož i závěry nauky nezavdávají sebemenší pochybnost o tom, že volba práva, jímž se má hmotněprávní poměr stran řídit, může být učiněna konkludentně. Zda v právním jednání byla vskutku obsažena vůle stran zvolit si právo, musí soud posoudit se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. Mezi tyto okolnosti spadá především obsah smlouvy, okolnosti doprovázející její uzavření, stejně jako i následné chování stran. Zjištěné okolnosti musí soud náležitě hodnotit a zvážit, zda jsou postačující (slovy Úmluvy: „s dostatečnou jistotou“) k závěru o tom, že dané právní jednání zahrnovalo vůli stran zvolit si právo. Otázku konsensu na volbě práva je třeba posuzovat autonomně, tj. nezávisle na právním řádu, jenž má být aplikován na otázky uvedené v čl. 3 odst. 4 Úmluvy, případně podle objektivního hraničního určovatele dle čl. 4 Úmluvy.
Dospěje-li soud k závěru, že konsensus byl učiněn, pak podle čl. 3 odst. 4 Úmluvy aplikuje na ujednání o volbě práva ustanovení zvoleného práva. Podle tohoto právního řádu posuzuje dané ujednání o volbě co do výkladu a platnosti (se zřetelem na případné vady vůle, rozpor doložky s dobrými mravy, zákonem či jinými nástroji obsahové kontroly, které se dle zvoleného právního řádu provádí).
II. Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, že jednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu práva bez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne 25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybil však v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil, ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bez dalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony“, stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánském jazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá s tím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže se odvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba práva nebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce, zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrů neúplné.
V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná, že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášení nijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě práva nemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazky mezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řadě evropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostranného právního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavení příjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištění posíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovou výhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podle některých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního styku neočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění. Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může být dosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitom poskytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale daný závazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jen stěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek ze zajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchto specifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta k dosažení konsensu ohledně volby práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 923/2022, ze dne 26. 4. 2023
16.08.2023 00:01
Odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn
Je-li odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, odvolací soud je odmítne podle § 218 písm. b) o. s. ř. bez zřetele k tomu, zda o věci v prvním stupni rozhodl vyloučený soudce. Žalobě pro zmatečnost podané proti takovému usnesení odvolacího soudu proto nelze vyhovět, je-li jako důvod zmatečnosti uplatněna skutečnost, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 63/2023, ze dne 26. 5. 2023
02.08.2023 00:02
K okamžiku posuzování porušení speciálního inhibitoria
Také pro závěr, že porušení speciálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou povinný prodal majetek postižený pravomocným exekučním příkazem třetí osobě, je právně významné posouzení stavu exekučního řízení v době takového porušení. Ostatně, stav exekučního řízení je právně významný též pro účely posouzení, zda pravomocný exekuční příkaz v době uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl majetek exekučním příkazem postižený, nějaké účinky vůbec má. To plyne přímo z dikce § 47 odst. 7 exekučního řádu, z nějž se podává, že provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají (bez dalšího) účinky všech vydaných exekučních příkazů.
Jinak řečeno, uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem je majetek postižený pravomocným exekučním příkazem, poruší povinný speciální inhibitorium ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu jen tehdy, jestliže v době uzavření kupní smlouvy stále trvají účinky exekučního příkazu; srov. § 47 odst. 7 exekučního řádu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 76/2022, ze dne 25. 4. 2023
02.08.2023 00:01
Elektronický platební rozkaz; jiné právní posouzení věci
I. Obecně platí, že předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) je i to, že žalobou (podanou na elektronickém formuláři) uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1.000.000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem.
Mínění dovolatele, že pro vydání elektronického platebního rozkazu postačí, obsahuje-li návrh na jeho vydání (žaloba) uvedení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., není přiléhavé, jelikož pro vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu se požaduje vyšší kvalita žalobních tvrzení (předjímaná ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), totiž taková, aby ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo „samo o sobě“ k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.
II. Uplatňuje-li žalobce návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu požadavek na úhradu peněžitého plnění odůvodněný tím, že jde o (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle zákona o spotřebitelském úvěru, není vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu v takovém případě podmíněno tím, aby žalobce výslovně tvrdil, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zkoumal úvěruschopnost spotřebitele (úvěrového dlužníka) a jakým způsobem tak činil; jen proto, že takové tvrzení výslovně neobsahuje, není návrh na vydání platebního rozkazu nebo návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vadný, ani nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností způsobem, jenž „sám o sobě“ vede k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.
To, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., totiž plyne již z tvrzení, že žalobce uplatňuje konkretizované „smluvní“ nároky. Obecně totiž platí, že uplatňuje-li žalobce žalobou, návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu peněžité plnění, na něž mu vznikl nárok podle smlouvy, pak tím ve skutkové rovině též dává najevo, že kontraktační proces předcházející uzavření smlouvy byl prost vad, jež ji činí (nebo mohou činit) neplatnou nebo zdánlivou. S účinností od 29. května 2022 [po novele zákona o spotřebitelském úvěru provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, kterou byla v § 87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou: „Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“] řečené pro poměry spotřebitelského úvěru umocňuje, že bez předchozího zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by tvrzení o uplatnění nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru neobstálo (nemohlo by jít o nárok z platné smlouvy).
III. Jestliže elektronický platební rozkaz vydaný na základě návrhu (žaloby) obsahujícího tvrzení věřitele, že peněžité plnění požaduje jako (konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s dlužníkem podle zákona o spotřebitelském úvěru, nabyl právní moci a stal se vykonatelným, pak insolvenční správce, který odůvodnil popěrný úkon tím, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec (např. i rozporu s tím, co tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), uplatnil jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným elektronickým platebním rozkazem skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; o důvod popření pohledávky pro jiné právní posouzení věci nejde (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 16/2023, ze dne 27. 4. 2023
26.07.2023 00:02
Transparentnost a předvídatelnost určení zastupujících soudců
Rozvrh práce musí kromě okruhu zastupujících soudců stanovovat též jejich pořadí. Rozhodoval-li soud ve složení senátu sestaveného na základě pravidel rozvrhu práce, jež sice určují množinu soudců-náhradníků, avšak neupřesňují jejich pořadí, je tím zásadně založen zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nezákonné obsazení soudu by navzdory vadnému znění rozvrhu práce nebylo dáno, pakliže by zde byly dány okolnosti, s ohledem na něž nemohli v konkrétním případě na místo soudců vyloučených nastoupit jiní soudci než ti, kteří se náhradníky v dané kauze skutečně stali, tedy jestliže se diskrece soudního funkcionáře – obecně rozvrhem práce neústavně připuštěná – v řešeném případě fakticky nemohla prosadit a neprosadila.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3269/2022, ze dne 17. 5. 2023
26.07.2023 00:01
Závaznost právního názoru dovolacího soudu
Právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně), je pro soud v dalším řízení závazný, nezmění-li se skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace takového názoru na nový skutkový stav.
V poměrech projednávané věci lze s dovolatelem souhlasit v tom, že Nejvyšší soud v kasačním usnesení formuloval a odůvodnil [pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.)] právní závěr, podle něhož stav, kdy z obsahu žaloby nebylo seznatelné, jakou částku žalobce požaduje zaplatit z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie za dobu před rozhodnutím o úpadku žalovaného, respektive před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku, a za dobu po tomto datu, neumožňoval soudům přijmout závěr o tom, v jakém rozsahu byl dán důvod pro zastavení řízení podle ustanovení § 141a insolvenčního zákona (a v jakém rozsahu bylo možno věc meritorně projednat a rozhodnout).
Dovolatel ovšem přehlíží právní důsledky spojené s tím, že v dalším průběhu řízení (v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a před rozhodnutím odvolacího soudu) insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného [právní mocí tohoto výroku usnesení (3. srpna 2021) skončilo insolvenční řízení na majetek žalovaného] a osvobodil ho od placení pohledávek (§ 413 odst. 1 a § 414 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném). V důsledku této změny skutkového stavu totiž odpadl důvod, pro který nebylo možno v předchozí fázi řízení posoudit, v jaké části nebyly splněny podmínky pro (věcné) projednání žaloby (§ 141a insolvenčního zákona); jinak řečeno, již zde nebyla překážka, která by bránila soudu rozhodnout věcně o celém (žalobou vymezeném) předmětu řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023
17.07.2023 00:02
Rozhodování soudu o „návrhu na zamítnutí žaloby“
Navrhuje-li osoba, proti které směřuje žaloba (žalovaný), v řízení před soudem zamítnutí takové žaloby, zastavení řízení o ní nebo její odmítnutí, jde o vyjádření procesního postoje k důvodnosti žaloby, jež je podkladem pro rozhodnutí soudu o žalobě. Bez zřetele k tomu, jak je podání takové osoby (žalovaného) zevně označeno, nejde o podání, o kterém by soud měl jakkoli rozhodovat samostatně.
Má-li soud na základě procesního postoje vyjádřeného (jako „návrh“) osobou, proti které směřuje žaloba (žalovaným), za to, že je důvod žalobu zamítnout, nebo že je důvod zastavit řízení o ní, anebo ji odmítnout, prostě tak učiní. Uzavře-li, že takový procesní postoj není důvodný, vypořádá se s ním v důvodech (jiného, než žalovaným prosazovaného) rozhodnutí o žalobě.
Jestliže soud prvního stupně přesto (nadbytečně) vydá usnesení o tom, že se zamítá „návrh žalovaného na zamítnutí žaloby“, nebo že se zamítá „návrh žalovaného na zastavení řízení“, anebo že se zamítá „návrh žalovaného na odmítnutí žaloby“, půjde o usnesení, jež má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), kterým soud není pro další fáze řízení vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.) a proti kterému není přípustné odvolání.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 165/2022, ze dne 26. 4. 2023
17.07.2023 00:01
Absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
Po nařízení soudního výkonu rozhodnutí (po pověření a nařízení exekuce) na podkladě titulu, jímž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, se otázka, zda oprávněná osoba má či nemá podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění, jinak řečeno, zda pohledávka nebo jiný nárok, jichž se dohoda v zápise týká, vychází ze závazku, který nikdy nevznikl, případně již zanikl, který je neplatný nebo se promlčel, řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení soudního výkonu nebo exekuce. Řešení této otázky pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby je nepřípustné.
Nařízením exekuce postižením závodu žalované 1) na návrh žalovaného 2) došlo ve skutkových poměrech projednávané věci podle § 338zn odst. 1 věty prvé o. s. ř. k odkladu exekuce vedené k uspokojení pohledávky žalobce za žalovanou 1), přičemž žalobce se podle § 338zn odst. 1 věty druhé o. s. ř. považuje v rámci vedené exekuce postižením závodu za věřitele uvedeného v § 338s o. s. ř. Takový věřitel je zároveň dle § 338zb odst. 2 o. s. ř. účastníkem rozvrhu disponujícím oprávněním popřít pohledávky ostatních účastníků rozvrhu co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí (§ 338zd odst. 3 o. s. ř.). O takto popřených pohledávkách následně soud rozhodne, a to buď v rozvrhovém usnesení podle § 338zg odst. 1 o. s. ř., nebo v rozhodnutí o odporové žalobě dle § 267a o. s. ř. ve spojení s § 338zg odst. 2 a § 337e odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Namítá-li tedy v projednávané věci žalobce, že žalovaný 2) nemá podle hmotného práva nárok na exekučně vymáhané plnění vůči žalované 1), může tuto námitku uplatnit nikoliv v rámci nalézacího řízení o určovací žalobě, nýbrž podle dle § 338zb odst. 2 o. s. ř. na rozvrhovém jednání v rámci vedené exekuce postižením závodu, potažmo ve zvláštním sporném řízení o odporové žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 338zg odst. 2 a § 337e odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Ze shora uvedeného ovšem vyplývá, že žalobce má k dispozici jiný prostředek ochrany, jehož pomocí může své právo hájit účinněji, přičemž žalobce se prostřednictvím určovací žaloby domáhá řešení otázek, které mají být dle zákona řešeny v jiném řízení. V případě určovací žaloby podané za skutkových okolností projednávané věci absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za uvedeného skutkového stavu určovací žaloba neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2387/2022, ze dne 31. 3. 2023
29.06.2023 00:02
Nařízení Brusel II bis vs. nařízení o výživném
Nařízení Brusel II bis upravuje (kromě manželských věcí) veškeré věci týkající se rodičovské zodpovědnosti (demonstrativně vymezené v čl. 1 bodu 2 a čl. 2 bodu 7), ovšem vyjma v čl. 1 bodu 3 taxativně vymezeného okruhu právních vztahů, které se týkají mj. „vyživovací povinnosti“. A právě na tyto „vyživovací povinnosti“ (právní vztahy týkající se výživného) se použije nařízení o výživném, které v tomto směru nařízení Brusel II bis doplňuje. Protože v tomto směru je právní úprava věcné působnosti obou dotčených nařízení zcela jednoznačná a nečiní interpretační obtíže, sdílí dovolací soud závěr odvolacího soudu, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu pro dané řízení, které se týká vyživovací povinnosti jednoho z rodičů (otce) k nezletilým dětem, je třeba posoudit podle pravidel (kritérií) obsažených v nařízení o výživném.
V posuzovaném případě matka oprávněných nezletilých dětí (jako jejich zákonná zástupkyně) podala návrh na úpravu vyživovací povinnosti otce vůči nezletilým dětem u Okresního soudu v Kolíně, v jehož obvodu má otec (odpůrce) místo obvyklého pobytu. S ohledem na pravidla příslušnosti soudu pro řízení ve věcech výživného je zřejmé, že podle čl. 3 písm. a) nařízení o výživném je tento soud, u něhož matka podala návrh, mezinárodně (i místně) příslušný pro projednání a rozhodnutí v dané věci.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudu je třeba dané řízení o výživném pro nezletilé děti považovat za součást řízení o rodičovské zodpovědnosti, pro které platí pravidla příslušnosti obsažená v nařízení Brusel II bis. Zde je třeba především zdůraznit „explicitní výluku“ obsaženou v čl. 1 bodu 3 písm. e) nařízení Brusel II bis, která vylučuje (znemožňuje) aplikaci tohoto nařízení na právní vztahy týkajících se (jakékoli) vyživovací povinnosti plynoucí z rodinného práva, a to bez ohledu na skutečnost, zda je o této vyživovací povinnosti vedeno samostatné řízení nebo zda je spojeno s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Vyživovací povinnosti přitom neobsahuje ani demonstrativní výčet právních vztahů vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, které mohou být upraveny nařízením Brusel II bis (srov. čl. 1 bod 2 a čl. 2 bod 7 tohoto nařízení), což svědčí o vzájemné racionální provázanosti jednotlivých ustanovení upravujících věcnou působnost nařízení Brusel II bis. Tento jazykový výklad ostatně odpovídá i smyslu a účelu nařízení o výživném, které v důvodech pro své přijetí proklamuje snahu o ochranu zájmů osob oprávněných požadovat výživné adekvátní úpravou pravidel o příslušnosti (bod 15) a předpokládá (bod 11), že „pro účely tohoto nařízení by měl být pojem ,vyživovací povinnosti‘ vykládán samostatně“.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3563/2022, ze dne 29. 3. 2023
29.06.2023 00:01
Příslušnost soudu ve věci výběrového řízení pro příděl kmitočtů
V poměrech projednávané věci se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se protiprávního jednání prostřednictvím vyhlášeného výběrového řízení pro příděl spektra kmitočtů. Žalovaná tak svojí žalobou brojí proti činnosti žalované v postavení státního orgánu provádějícího výběrové řízení za účelem udělení práv podle § 21 zákona o elektronických komunikací, jež je druhem řízení prováděného na základě zvláštního zákona formou výběru žádosti ve smyslu § 146 odst. 1 s. ř. Výsledkem tohoto řízení je (zásadně) vydání (správního) rozhodnutí o udělení přídělu rádiových kmitočtů ve smyslu § 146 odst. 6 s. ř. ve spojení s § 21 odst. 8 a § 22 odst. 1 zákona o elektronických komunikací.
Namítaný úkon orgánu veřejné moci je tudíž založen na výkonu jeho veřejnoprávní pravomoci. Žalobkyně se proto svým nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva, aby státní orgán výkonem svých pravomocí nadále nezasahoval do její právní sféry, přičemž takový zásah považuje za nezákonný, odporující právním předpisům, a to konkrétně právním přepisům o ochraně hospodářské soutěže před poskytováním veřejné podpory.
Na veřejnoprávní povaze činnosti státního orgánu nic nemění ani skutečnost, že jejím důsledkem může být zásah do soukromého práva jiné osoby, tudíž i zásah do jejího práva na účast v (neomezované) hospodářské soutěži. Pro účely tohoto posouzení není rovněž významné, zda se jedná o výkon veřejné moci žalované v souladu se zákonem či v rozporu s ním, tedy i s odvolacím soudem odkazovaným ustanovením § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže. Ostatně soukromá práva stanovená v § 2990 o. z. ve spojení s § 2988 o. z. jsou stanovena pro situaci, kdy je účast v hospodářské soutěži podle § 2972 o. z. omezována jiným účastníkem hospodářské soutěže. Vystupuje-li však stát prostřednictvím svého orgánu ve svém veřejnoprávním postavení při výkonu veřejné moci, nejedná jako soukromý subjekt, resp. v soukromém styku hospodářské soutěže.
Lze tak uzavřít, že k projednání nároku uplatněného žalobkyní v této věci a k rozhodnutí o něm jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2170/2021, ze dne 30. 11. 2021
21.06.2023 00:02
Správa pozůstalosti jedním z více dědiců
Správa pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti, ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale pozůstalost mohou spravovat i dědici. Z ustanovení § 157 z. ř. s. lze dovodit, že dědicům správa pozůstalosti náleží ze zákona, provádí ji tedy (v zásadě) bez toho, aby o tom soud rozhodl. A to zejména bezprostředně po smrti zůstavitele, kdy není žádný časový prostor k tomu, aby soud dědice pověřil výkonem správy pozůstalosti, nelze než uzavřít, že pokud dědic nezbytné činnosti ve vztahu k pozůstalosti činí, provádí správu pozůstalosti fakticky (správa je odvozena přímo ze zákona). Pokud je jediným dědicem, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu mohlo být v případě, kdy je dědiců více.
V průběhu řízení o pozůstalosti může vzniknout pochybnost (pozn.: nejen účastníků, ale i třetích osob) o tom, kdo má pozůstalost nebo její určitou část spravovat, tedy zda správa pozůstalosti náleží správci pozůstalosti povolanému zůstavitelem, nebo vykonavateli závěti, nebo jednomu dědici, nebo některému z více dědiců, anebo všem dědicům společně, popřípadě který z více dědiců je oprávněn spravovat pozůstalost, nebo kdo má jakou část pozůstalosti spravovat. Povolán řešit takovou pochybnost je na návrh nebo i bez návrhu soud v řízení o pozůstalosti usnesením (§ 156 z. ř. s.), v němž určí, kdo je oprávněn spravovat pozůstalost, popřípadě jakou její část.
Jinými slovy, nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). V takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 z. ř. s. Ustanovení § 156 z. ř. s. zřejmě opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 111/2023, ze dne 23. 3. 2023
21.06.2023 00:01
Mezinárodní příslušnost dle smlouvy vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.
Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k přijetí neodkladných (dočasných) opatrovnických opatření podle čl. 33 odst. 2 Smlouvy o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, sjednané mezi SSSR a ČSSR v Moskvě dne 12.08.1982 a vyhlášené pod č. 95/1983 Sb., je dána pouze vůči osobě, která je v rozhodné době alespoň fyzicky přítomna na území České republiky nebo zde má majetek, přičemž působnost těchto opatření lze vztáhnout pouze na území České republiky (vůči orgánům České republiky).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 214/2023, ze dne 29. 3. 2023
15.06.2023 00:02
Soukromá listina podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona
Za soukromou listinu podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona je nutné považovat i smlouvu, u níž byl rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle účastníka tuto smlouvu uzavřít (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), leda by šlo o smlouvu uspokojující restituční nárok nabyvatele práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, ze dne 28. 2. 2023
15.06.2023 00:01
Účastníci exekučního řízení po vydání usnesení o příklepu (předražku)
Účastníky exekučního řízení jsou zásadně oprávněný, povinný, případně manžel povinného. Účastníky dílčích fází exekuce jsou vedle nich též osoby, o jejichž právech a povinnostech se v dané dílčí fázi jedná, případně ti, o nichž to stanoví zákon. Zcela výjimečně dochází k tomu, že účastníci jen dílčí fáze exekuce se po dobu jejího trvání mohou stát i účastníky případného řízení o návrhu na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí, které se do této fáze vklínilo. Je tomu tak tehdy, když by jinak došlo k popření jejich práv, jimiž disponují v dílčí fázi exekuce.
Při exekuci prodejem nemovitých věcí jsou ve fázi dražby po vydání usnesení o příklepu (předražku) přiznávána procesní práva též dražiteli, jenž se dražebního jednání nezúčastnil z důvodu, že mu to nebylo soudem (soudním exekutorem) umožněno, neboť je proti němu oprávněn podat odvolání a může docílit jiného výsledku dražby, tj. neudělení příklepu. Dražitel oprávněný podat odvolání proti usnesení o příklepu (předražku) je tedy po dobu odvolacího řízení o jeho odvolání účastníkem exekučního řízení ve fázi vydání nepravomocného usnesení o příklepu (předražku). Není-li rozhodnuto o odvolání oprávněné osoby proti usnesení o příklepu (předražku), nemohou nastat účinky spojené s pravomocným usnesením o příklepu (předražku), tj. nemůže dojít k ukončení daného úseku, které je předpokladem pro další pokračování v řízení a současně vylučuje možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Pokud se do této fáze exekučního řízení [v období po vydání usnesení o příklepu (předražku) do doby, než usnesení o příklepu (předražku) nabude právní moci] vklíní řízení o návrhu na zastavení exekuce (prodejem nemovitých věcí), je jeho účastníkem kromě oprávněného, povinného a vydražitele (předražitele), který již uhradil nejvyšší podání, též dražitel oprávněný podat odvolání proti usnesení o příklepu (předražku), který takové odvolání podal, neboť i na něj dopadá zvláštní postavení vydaného usnesení o příklepu (předražku) ve vykonávacím (exekučním) řízení, kterým jsou dotčena také jeho práva, a na které má vliv i řízení o návrhu na zastavení exekuce vklíněné do této specifické fáze vykonávacího (exekučního) řízení. S ohledem na § 337h odst. 3 věty první o. s. ř. totiž má být ve fázi exekučního řízení po vydání usnesení o příklepu (předražku) existence případných okolností, pro které by jinak exekuce mohla být zastavena, posouzena v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu, jehož účastníkem je též dražitel oprávněný podat odvolání proti usnesení o příklepu (předražku), který takové odvolání podal, a nikoliv v řízení o návrhu na zastavení exekuce (prodejem nemovitých věcí).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 336/2022, ze dne 8. 3. 2023
14.06.2023 00:02
Počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost
Subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost určená v § 234 odst. 3 o. s. ř. počíná běžet v okamžiku, kdy se účastník, který žalobu podává, dozvěděl (získal vědomost) o tom, že jsou zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nebo přísedícího, jenž vydal žalobou napadené rozhodnutí nebo se na jeho vydání podílel, nejdříve však dnem, kdy bylo tomuto účastníku doručeno rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno a proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1510/2022, ze dne 8. 3. 2023
14.06.2023 00:01
Účastenství různých organizačních složek státu v rolích žalobce a žalovaného
Nové ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., doplněné s účinností od 1. 4. 2020 zákonem č. 118/2020 Sb., je svojí povahou ustanovením procesním, neboť upravuje procesní účastenství. Jeho jazykový výklad je jednoznačný v tom směru, že umožňuje, aby v témže občanském soudním řízení vystupovaly za stát samostatně, v různých procesních rolích a vzájemně nezávisle různé organizační složky státu. Použití formulace, že organizační složky vystupují v řízení za stát, vede k závěru, že účastníkem řízení zůstává stát. Ohledně výrazu „samostatně“ použitého ve druhé větě je namístě závěr, že vyjadřuje postavení více organizačních složek vůči sobě navzájem, nikoliv snad to, že by stát a organizační složka měly být dvěma samostatnými, odlišnými subjekty.
Nová právní úprava provedená zákonem č. 118/2020 Sb. tedy nesledovala změnu koncepce založené zákonem č. 219/2000 Sb. a postavené na pojetí státu jako právnické osoby a organizačních složek jako jeho organizačních útvarů bez vlastní právní subjektivity. V civilním řízení soudním stále vystupuje příslušná organizační složka za stát, který je účastníkem řízení, a před soudem jedná jménem státu vedoucí organizační složky nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Nová právní úprava se nedotkla ani úpravy příslušnosti k hospodaření s určitým majetkem státu. Nadále jsou tak použitelné závěry ustálené judikatury, podle nichž je soud povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace.
Nová právní úprava zjevně zamýšlela dosažení takového stavu, aby tam, kde jde ve výsledku o vyvození odpovědnosti za škodu na majetku státu, mohly za stát vystupovat v témže řízení různé organizační složky státu. S účinností od 1. 4. 2020 tedy zákon pro tyto případy umožňuje, aby v témže řízení vystupovaly vzájemně samostatně dvě různé organizační složky státu (ale vždy za stát) i v procesních rolích žalobce a žalovaného.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3617/2022, ze dne 27. 3. 2023