// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

15.04.2025 00:02

Věcná příslušnost ve sporu o zaplacení ceny za provedení díla

Spor o zaplacení ceny za provedení díla není sporem vyplývajícím z práva duševního vlastnictví podle § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. ani tehdy, pokud se zhotovitel ve smlouvě o dílo zavázal provést činnost, jejímž výsledkem je předmět práva duševního vlastnictví, nebo pokud pro takový případ strany sjednaly poskytnutí (licenčního) oprávnění objednateli k užití takového předmětu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1268/2024, ze dne 28. 2. 2025

15.04.2025 00:01

Zjevná nesprávnost v usnesení o připuštění změny žaloby

Usnesení o připuštění změny žaloby, které soud doručuje účastníkům, je ve smyslu § 171 odst. 1, 3 o. s. ř. (formálně) vykonatelné (není-li v něm výslovně uvedeno jinak), jakmile bylo doručeno účastníkům řízení; od tohoto okamžiku již soud může jednat a rozhodnout o předmětu řízení, jehož změna byla připuštěna. Materiální vykonatelnost takového usnesení je pak závislá na obsahu jeho výroku, neboť jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností. Je-li připuštění změny žaloby podmínkou pro to, aby byla změněná žaloba projednána a rozhodnuto o ní, pak nesprávné rozhodnutí ve věci by mohla mít za následek taková chyba v usnesení o připuštění změny žaloby, pro kterou by nebylo zřejmé, jakou změnu žaloby soud připustil.

V nyní posuzované věci je posuzována zjevná nesprávnost, neboť je zřejmé, že soud rozhodl, ale v písemném vyhotovení usnesení byla vynechána část textu záhlaví. Zjištěné chyby v písemném vyhotovení usnesení o připuštění změny žaloby se netýkají (ani zprostředkovaně) jeho výroku, a ani účastníci řízení nemohli být na pochybách o tom, že v této věci rozhodl soud o připuštění konkrétní změny žaloby; chyba v záhlaví usnesení nemá ani zprostředkovaný vliv na obsah jeho výroku.

Ačkoliv tedy písemné vyhotovení usnesení o připuštění změny žaloby obsahuje ve svém záhlaví zjevnou nesprávnost spočívající v chybějícím označení soudu, předsedy senátu a přísedících, nemá tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vyplývalo-li z obsahu usnesení, že soud v dané věci připustil změnu žaloby a v čem tato změna spočívala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3953/2023, ze dne 12. 3. 2025

08.04.2025 00:02

Posuzování přípustnosti odvolání podle § 202 odst. 2 o. s. ř.

Přípustnost odvolání podle § 202 odst. 2 o. s. ř. je posuzována ve vztahu k žalobě i vzájemnému návrhu samostatně.

podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 60/2023, ze dne 29. 11. 2023

08.04.2025 00:01

Místní příslušnost („nepřiměřená délka daňového řízení“)

Není vyloučeno, aby daňová kontrola probíhala před jiným finančním úřadem, než který vede vlastní nalézací daňové řízení. Tak je tomu v odvolacím soudem zmíněném případě výkonu vybrané působnosti ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jež měla být v posuzovaném řízení aplikována a kterou může vůči daňovému subjektu provádět (na rozdíl od obecné působnosti upravené v § 10 odst. 1 a 2 tohoto zákona) kterýkoliv finanční úřad jako správní orgán s celostátní působností (§ 8 odst. 2 věta druhá téhož zákona), přičemž se vždy jedná o ten konkrétní úřad, který kontrolní postup zahájil nejdříve (§ 12 odst. 3 zákona č. 456/2011 Sb.).

Ani tato skutečnost však nic nemění na tom, že je-li daňová kontrola součástí prvostupňového nalézacího daňového řízení, a to jeho součástí významnou (ne-li stěžejní), je namístě přisvědčit názoru, že důvody, pro které soudní judikatura ve vztahu k nárokům na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení omezila aplikaci § 87 písm. b) o. s. ř. pouze na volbu soudu, v jehož obvodu probíhala část posuzovaného řízení vedená v prvním stupni, svědčí i ve prospěch závěru, že za tento prvostupňový orgán je namístě považovat též územní pracoviště finančního úřadu, které provádělo daňovou kontrolu, byť tento orgán o daňové povinnosti sám nerozhodoval.

Soudem, jenž je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušný pro řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného částečně před orgány finanční správy a částečně před správními soudy, je tudíž též soud určený podle sídla územního pracoviště finančního úřadu, které v rámci prvostupňového nalézacího daňového řízení provedlo daňovou kontrolu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 275/2025, ze dne 26. 3. 2025

26.03.2025 00:02

Korektiv dobrých mravů v případě bezvýsledně vedené exekuce

Uplynutí jakékoli lhůty, s níž zákon spojuje bezvýslednost exekuce (§ 55 odst. 7 a 11 ex. řádu), nemůže vést k zastavení exekuce v těch - byť zcela výjimečných - případech, kdy by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům; exekuce bude za těchto okolností vedena bez omezení uvedenými zákonnými lhůtami.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2176/2024, ze dne 11. 2. 2025

26.03.2025 00:01

Dovolání proti výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení

Jestliže odvolací soud usnesením, jímž podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně zamítl návrh na přerušení řízení vznesený v průběhu odvolacího řízení, není dovolání proti výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení objektivně přípustné proto, že dovoláním napadený výrok není ve smyslu § 237 o. s. ř. rozhodnutím odvolacího soudu, „kterým se odvolací řízení končí“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 1/2025, ze dne 30. 1. 2025

19.03.2025 00:01

Pokračování v exekuci na základě odpůrčí žaloby po smrti dlužníka

V exekuci vůči povinnému k uspokojení pohledávky oprávněného na základě úspěšně uplatněné odpůrčí žaloby lze pokračovat i v situaci, kdy dlužník zemřel bez procesního nástupce. Byla-li v projednávané věci za života dlužníka zahájena exekuce vůči povinné ohledně nemovité věci, která relativně neúčinným právním jednáním ve prospěch povinné ušla z majetku manželky dlužníka, je namístě pokračovat v exekuci prodejem předmětné nemovité věci ve vztahu k povinné, i když dlužník v průběhu uvedené exekuce zemřel, nemá právního nástupce a pozůstalostní řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3231/2024, ze dne 4. 2. 2025

13.03.2025 00:02

K dopadům dodatečného poučení podle ustanovení § 118a OSŘ

Lhůta poskytnutá ve výzvě a poučení k doplnění tvrzení a důkazů dle § 118a o. s. ř. není nikdy (sama o sobě) lhůtou určenou ke koncentraci. Její marné uplynutí (a opožděné uplatnění tvrzení či důkazů) se může projevit jen v možnosti separace nákladů řízení podle § 147 o. s. ř. Není však vyloučeno (a mělo by být naopak pravidlem), aby její konec připadl na stejný den, kdy na základě poskytnutého poučení podle § 118b o. s. ř. dochází ke koncentraci řízení.

Pokud je poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem poskytnuto nikoliv při přípravném jednání nebo při prvním jednání ve věci, ale až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., je v materiálním rozsahu tohoto poučení (resp. výzvy), jednou pro vždy prolomena koncentrace řízení, a to s účinky sahajícími až k vydání rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci (pokud byli účastníci poučeni o významu neúplné apelace ovládající odvolací řízení podle ustanovení § 119a a § 205a o. s. ř). Soud v takové situaci v souladu s § 118a odst. 1 nebo 3 o. s. ř. nově uplatněná tvrzení a důkazní návrhy nemůže odmítnout s odkazem na v minulosti proběhlou koncentraci, ale musí se s nimi vypořádat, jako by řízení v rozsahu poučení dle § 118a o. s. ř. koncentrováno nebylo. Uvedené pravidlo zákonodárce nešikovně formuluje prostřednictvím obratu, že soud „smí k uvedeným důkazům přihlédnout“. Uvedené formulaci je však třeba rozumět tak, že s takto uplatněnými tvrzením či důkazy je soud povinen se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3314/2024, ze dne 29. 1. 2025

13.03.2025 00:01

Nesprávné označení napadaného rozhodnutí v žalobě na obnovu řízení

Označí-li ten, kdo podává žalobu na obnovu řízení, v žalobě jiné rozhodnutí, než je uvedeno v ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř., jde o takovou vadu žaloby, která brání pokračování v řízení. Na základě takto vadné (nesprávné nebo neúplné) žaloby soud nemůže - vzhledem k tomu, že jde o obnovu řízení ukončeného jiným rozhodnutím, než které navrhovatel označil - v řízení pokračovat a o žalobě na obnovu řízení meritorně rozhodnout. Soud proto vyzve toho, kdo podal žalobu na obnovu řízení, aby žalobu doplnil o označení rozhodnutí, jež žalobou na obnovu řízení z hlediska ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. napadá, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba v tomto směru opravu nebo doplnění žaloby na obnovu řízení provést; nebude-li žaloba opravena nebo doplněna, soud usnesením žalobu odmítne, byl-li ten, kdo podal žalobu na obnovu řízení, o tomto následku poučen, neboť v řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat (§ 235a odst. 2 ve spojení s § 43 o. s. ř.).

Je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, který žalobu bez dalšího zamítl proto, že navrhovatelka v žalobě na obnovu řízení (resp. v doplnění žaloby) jako napadené označila rozhodnutí, jež bylo rozhodnutím prvostupňovým, ač řízení skončilo vydáním rozhodnutí odvolacího soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 257/2025, ze dne 19. 2. 2025

11.03.2025 00:02

Aktivní legitimace dlužníka povinného k návrhu na zastavení exekuce

Jestliže dlužník povinného (poddlužník) dospěje k závěru, že ve skutečnosti proti němu povinný nemá přikázanou pohledávku, není povinen to oznámit soudu, nýbrž oprávněnému, a současně mu sdělit důvody, proč nařízená exekuce (výkon rozhodnutí) nemůže být provedena (proveden), a tímto způsobem se pokusit zabránit podání poddlužnické žaloby oprávněným.

Pokud se oprávněný i přes výhrady sdělené mu poddlužníkem rozhodne předmětnou pohledávku vymáhat, pak se soud těmito námitkami bude zabývat jen v řízení o poddlužnické žalobě. Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud existenci přikázané pohledávky nezjišťuje, nýbrž vychází toliko z tvrzení oprávněného.

Z uvedeného vyplývá, že dlužník povinného není osobou oprávněnou k podání návrhu na částečné zastavení exekuce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3450/2024, ze dne 4. 2. 2025

11.03.2025 00:01

K rozsahu zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. c) OSŘ

Zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. se může vztahovat i jenom na část exekučního titulu ukládajícího více platebních povinností, jestliže část z nich je splněna dobrovolně a pouze k nesplněné povinnosti (povinnostem) je podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci), přičemž nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) je následně zastaven pro materiální nevykonatelnost exekučního titulu. Důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přichází v úvahu pouze ve vztahu k té části exekučního titulu, kterým byla uložena povinnost, pro jejíž vymožení byl navržen výkon rozhodnutí nebo exekuce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3240/2023, ze dne 26. 2. 2025

04.03.2025 00:02

Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku

Nezaplacení soudního poplatku za řízení splatného podáním návrhu na zahájení řízení (odvolání nebo dovolání) v soudem určené kratší lhůtě než v zákonem stanovené minimální 15denní lhůtě k jeho dodatečnému zaplacení je důvodem pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích jen tehdy, byly-li naplněny zákonem předpokládané důvody výjimečného zkrácení minimální 15denní lhůty, jimiž bylo zkrácení lhůty ve výzvě k dodatečnému zaplacení poplatku odůvodněno.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 372/2024, ze dne 17. 2. 2025

17.02.2025 00:02

Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vozidla

Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vozidla a jeho následné umístění na odstavném parkovišti je nárokem zakládajícím právo žalobce zvolit si při podání žaloby místní příslušnost soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3151/2024, ze dne 14. 1. 2025

17.02.2025 00:01

Přípustnost dovolání v případě nesprávné aplikace cizího práva

I nesprávná aplikace cizího práva může založit přípustnost dovolání, neboť opačný přístup by vedl k nepřípustnému odepření spravedlnosti a znevýhodnění těch účastníků, v jejichž věci je aplikováno cizí právo, před těmi, v jejichž věci cizí právo aplikováno není.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 685/2023, ze dne 17. 12. 2024

03.02.2025 00:02

Rozdílnost skutkových tvrzení žalobce v různých řízeních

Z důvodu neunesení břemene tvrzení nelze žalobu zamítnout jen proto, že se rozhodná skutková tvrzení žalobce liší od toho, co tvrdí v jiném řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 704/2024, ze dne 17. 12. 2024

03.02.2025 00:01

Zastavení řízení o svéprávnosti při nepředložení lékařské zprávy

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 24 Cdo 2412/2020 vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní. Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob.

Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“. Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z § 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy, je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za šikanózní. Jde navíc o výjimku v právu, pročež je jí třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem. V případě, že na základě pouhého neformálního šetření soudu nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 o odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného podle § 40 z. ř. s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 25/2025, ze dne 21. 1. 2025

30.01.2025 00:02

Žaloba nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu

V případě, že se vyděděný nepominutelný dědic domáhá poskytnutí povinného dílu na základě tvrzení, že nebyl platně vyděděn, musí být v žalobě předmět řízení (nejméně) vymezen jednak požadavkem na poskytnutí určitého plnění vyjadřující jeho povinný díl (zpravidla zaplacení peněžité částky), jednak vylíčením skutkových okolností ohledně zůstavitelem provedeného vydědění (důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v prohlášení o vydědění). I když může být nepominutelný dědic platně vyděděn nejen z důvodu použitého v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i z jiného (prokázaného) důvodu uvedeného v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z., přestože na něm zůstavitel vydědění nezaložil, bylo by absurdní dovozovat, že by předmět řízení měl (musel) být žalobcem vymezen nejen skutkovými okolnostmi ohledně zůstavitelem provedeného vydědění, ale také dalšími důvody k vydědění, které jsou obsaženy v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že nepominutelný dědic byl zůstavitelem vyděděn právem, totiž nese žalovaný zůstavitelův dědic, a to nejen ohledně důvodu uvedeného v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i o jiných důvodech způsobilých mít za následek vydědění nepominutelného dědice, které zůstavitel v prohlášení o vydědění neuvedl. Jinak řečeno, žalovaný zůstavitelův dědic se úspěšně ubrání žalobě vyděděného nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu nejen tehdy, jestliže prokáže, že důvod vydědění uvedený v prohlášení o vydědění zůstavitel použil právem, ale i v případě, bude-li (zejména očekává-li, že důvod uvedený v prohlášení o vydědění nemusí obstát) tvrdit a také prokáže-li, že zůstavitel sice v prohlášení o vydědění nepoužil důvod vydědění právem, ale že vydědění žalujícího nepominutelného dědice způsobuje jiný důvod vydědění, obsažený v ustanovení § 1646 nebo 1647 o. z.

Na uvedeném závěru nic nemění ani poučovací povinnost soudu uvedená v ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem této poučovací povinnosti totiž není to, aby soud účastníku radil, co má za řízení učinit k tomu, aby byl ve věci úspěšný (na čem má vybudovat svoji procesní obranu), ale pomoci mu, aby unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, co sám (podle své vůle) učinil (na čem vybudoval svoji procesní obranu). Poučovací povinnost uložená soudu v ustanoveních § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tedy neznamená, že by soud měl žalovaného zůstavitelova dědice navádět k tomu, jaký jiný důvod vydědění by měl (mohl) v zájmu svého úspěchu ve věci tvrdit a prokazovat; ve skutečnosti spočívá v tom, že soud poskytne žalovanému dědici zůstavitele poučení o tom, aby splnil povinnosti tvrzení a důkazní ohledně důvodu vydědění žalujícího nepominutelného dědice, který byl již uplatněn (žalovaným zůstavitelovým dědicem tvrzen) nebo za řízení jinak vyšel najevo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024

30.01.2025 00:01

Uznání a výkon rozhodnutí podle smlouvy vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.

I. Za použití obvyklých výkladových pravidel (jejichž užití umožňuje i čl. 31 vyhlášky č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu) nelze ustanovení čl. 60 písm. a) a b) Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.) vyložit jinak, než že rozhodnutí nelze uznat a vykonat ve státě výkonu, pokud již ve státě původu vykonatelnosti pozbylo. Opačný výklad by pak byl v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), neboť by umožnil účastníkům řízení domoci se výkonu rozhodnutí ve druhém smluvním státě, i kdyby ve státě původu zmeškali příležitost domoci se výkonu rozhodnutí.

II. V poměrech projednávané věci dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzájemnosti uznávání rozhodnutí ruských soudů ve věcech insolvenčních na území České republiky, a že tedy k rozhodnutí, kterým byl dlužník (odpůrce) zproštěn od dalších závazků, neměl přihlížet.

Dovolatel nicméně opomíjí, že v daném případě nejde o uznání insolvenčního rozhodnutí, ale o posouzení, zda lze uznat na území České republiky rozhodnutí na majetkové plnění a zda je toto vykonatelné v Ruské federaci. Není tedy třeba zkoumat vzájemnost uznávání insolvenčních rozhodnutí. Na rozhodnutí v insolvenční věci se v daném případě nehledí jako na rozhodnutí, které je třeba uznat (neboť nejde o rozšíření jeho účinků na území České republiky), ale pouze zkoumat důsledky onoho rozhodnutí, tj. zda má vliv na vykonatelnost posuzovaného rozhodnutí na majetkové plnění v Ruské federaci. S rozhodnutím Arbitrážního soudu města Moskvy ze dne 28. června 2019, kterým byl odpůrce osvobozen od neuspokojených nároků dalších věřitelů, vydaným v insolvenčním řízení, tak soudy správně zacházely jako s důkazem listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Jinak řečeno, cizí rozhodnutí, které deklaruje určitý stav dle ruského práva na ruském území, je za daných okolností důkazem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3507/2022, ze dne 28. 11. 2024

22.01.2025 00:02

Rozložení důkazního břemene mezi zaměstnavatele a zaměstnance

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného.

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno.

Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn a za překonaný ho považuje i odborná literatura. Recentní judikatura a odborná literatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1993/2024, ze dne 10. 12. 2024

22.01.2025 00:01

„Věci občanské a obchodní“ dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis nespadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 511/2022, ze dne 19. 11. 2024