// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

25.02.2021 00:02

K posuzování stanoviska správního orgánu v exekučním řízení

I. Je-li soudu v občanském soudním řízení předložena listina vydaná správním orgánem, soud nejprve vyhodnotí, zda se jedná o veřejnou listinu, posoudí její pravost (zda je vydána tím, kdo je v ní jako její vydavatel označen) a skutečnost, zda je vydána v mezích pravomoci správního orgánu. Dospěje-li k závěru, že se jedná o veřejnou listinu, uplatní se v souladu s § 134 o. s. ř. presumpce správnosti jejího obsahu. Jedná-li se o rozhodnutí správního orgánu (tedy úkon správního orgánu, jímž jsou zakládána, měněna, rušena či deklarována práva či povinnosti určité osoby, případně je jím negativně zasaženo do právní sféry určité osoby ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, a k jeho případnému přezkumu jsou proto pravomocné soudy v rámci správního soudnictví), soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost takového rozhodnutí a nelze důkazem opaku vyvrátit správnost obsahu listiny. Jedná-li se však o jiný úkon správního orgánu, který není (správním) rozhodnutím ať již ve smyslu § 65 s. ř. s., části páté o. s. ř. nebo s. ř., je připuštěn důkaz opaku ohledně správnosti obsahu listiny. Takovými úkony mohou být též osvědčení, vyjádření, stanoviska, potvrzení a další úkony ve smyslu části čtvrté správního řádu.

II. Stanovisko správního orgánu, v němž se silniční správní úřad vyjadřuje ke splnění povinnosti stanovené exekučním titulem – správním rozhodnutím silničního správního úřadu, není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu, neboť k jeho vydání tento správní orgán není zmocněn zákonem, resp. ustanovením § 40 odst. 4 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb. Uvedenou listinu ovšem lze – vzhledem k tomu, že obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává působnost silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací – zařadit do kategorie jiných úkonů správního orgánu upravených v části čtvrté s. ř., tedy vydání prostého vyjádření či sdělení ke stavu předmětné komunikace, o nějž požádal povinný pro účely exekučního řízení.

Pro způsob hodnocení uvedené listiny jako důkazu v exekučním řízení (resp. občanském soudním řízení) je podstatné, že předložené stanovisko je veřejnou listinou (je vydáno orgánem veřejné moci v souvislosti s jeho správní činností) a současně není rozhodnutím správního orgánu – správním aktem, jímž by se zakládala, měnila, rušila či deklarovala práva účastníků nebo jímž by bylo autoritativně zasaženo do sféry jeho adresáta a k jehož přezkumu by byl příslušný správní soud, případně soud v řízení podle části páté o. s. ř. V souladu s § 134 o. s. ř. tedy platí presumpce pravdivosti jeho obsahu, ovšem správnost skutečností v něm uvedených může být v řízení zkoumána a zpochybněna prostřednictvím jiných důkazů.

Jinak řečeno, vyjádření (stanovisko) správního orgánu – silničního správního úřadu, který vydal exekuční titul, že povinnost uložená exekučním titulem byla splněna, není pro exekuční soud při posuzování návrhu na zastavení exekuce bez dalšího závazné. Je věcí exekučního soudu, aby sám na základě všech provedených důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil, zda je prokázáno tvrzení povinného, že povinnost uložená exekučním titulem byla splněna.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1358/2020, ze dne 14. 12. 2020


22.02.2021 00:02

Uplatnění započtení proti vymáhané pohledávce v odvolacím řízení

I. Žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 písm. f) o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky.

II. Jestliže odvolací soud nepřihlédne v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, k jednostrannému hmotněprávnímu úkonu, jímž žalovaný uplatnil vůči žalobci (mimo soud) svou pohledávku k započtení proti žalobou vymáhané pohledávce proto, že účastníci řízení tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatnili (§ 212a odst. 3 o. s. ř.), nebo proto, že posouzení důvodnosti započtení je spojeno s nepřípustným uplatněním dalších skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.), je tím současně deklarováno, že k zániku pohledávek takovým kompenzačním projevem nedošlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, ze dne 13. 1. 2021


22.02.2021 00:01

Fakultativní místní příslušnost podle § 87 písm. b) o.s.ř.

Ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zasláním nepravdivých informací elektronickou poštou je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má žalobce v době zásahu bydliště (§ 80 o. z. a § 85 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Při výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. je třeba vyjít z poněkud užšího vymezení, a to vztaženého k místu, v němž se v době neoprávněného zásahu vyskytuje právě a jen poškozený, neboť zde dojde ke střetu zásahu s jeho osobnostní sférou. Nemůže jít ovšem o konkrétní místo, kde se poškozený zrovna fakticky nacházel v okamžiku, kdy se dozvěděl, že je o něm šířena nepříznivá informace a jaký je její obsah, ani kde se pohyboval následně poté, již stižen nepříznivým působením difamačního zásahu, neboť to jsou relativně nahodilé okolnosti, které mohou být leckdy těžko zjistitelné. Dostatečnou míru objektivizace proto může přinést místo bydliště (§ 85 o. s. ř.), místo přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo zaměstnání, k nimž lze spolehlivěji vázat onen negativní účinek na osobnostní práva poškozeného. Výstižným pojmenováním takového místa je centrum zájmů poškozeného, jak je uvádí Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, ze dne 30. 11. 2020


18.02.2021 00:02

Právní režim finančních prostředků v advokátní úschově

Povaha advokátní úschovy a řešení otázky, jak má být naloženo s prostředky klienta složenými na úschovní účet advokáta, má-li být postižen majetek advokáta, nemění ničeho na tom, že vlastníkem peněz složených na úschovní účet je banka, a že tím, kdo může nakládat (nakládá) s prostředky na tomto účtu (coby pohledávkou vůči bance) je [nestanoví-li jinak (šířeji) smlouva o běžném (úschovním) účtu] advokát (nikoli složitel).

Je-li vedena exekuce (výkon rozhodnutí) na majetek složitele peněžních prostředků na úschovní účet advokáta, lze pohledávku složitele [z titulu vydání peněz složených na úschovní účet advokáta vedený bankou do advokátní úschovy] exekučně postihnout pouze přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.). Poddlužníkem povinného (složitele) totiž není peněžní ústav (banka), nýbrž advokát.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 78/2016, ze dne 3. 11. 2020


10.02.2021 00:02

Ustanovení kolizního opatrovníka v řízení o svéprávnosti

I když byl již dříve posuzovanému soudem ustanoven stálý (hmotněprávní) opatrovník podle ustanovení § 62 o. z., ustanoví mu soud v řízení o svéprávnosti kolizního opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., aniž by zkoumal a zjistil střet anebo alespoň hrozící střet zájmů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2497/2019, ze dne 15. 10. 2020


10.02.2021 00:01

Účastenství v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

I. Též v poměrech úpravy o. z. je uplatnitelný závěr, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto.

Při samotném určení okruhu spoluvlastníků ovšem není bez dalšího rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností. Jinými slovy, v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není pro určení okruhu věcně legitimovaných osob rozhodující, které osoby jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, nýbrž to, které osoby spoluvlastníky skutečně jsou; otázka okruhu skutečných spoluvlastníků se přitom posoudí jako předběžná.

II. Nelze však přehlédnout faktické a věcné souvislosti spojené s tím, že se řízení neúčastní osoby, kterým svědčí vlastnické právo podle katastru nemovitostí. Dospěje-li soud při posouzení předběžné otázky k závěru, že účastníci řízení jsou skutečnými podílovými spoluvlastníky, a ve výroku svého rozhodnutí jejich spoluvlastnictví zruší a vypořádá, není takové rozhodnutí soudu podkladem pro změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí potud, že by na jejím základě katastr nemovitostí vymazal dosavadního zapsaného vlastníka či vlastníky, kteří nebyli účastníky soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a místo něj jako vlastníka zapsal osobu (osoby), v jejichž prospěch bylo spoluvlastnictví vypořádáno. Pro katastrálního vlastníka, který se soudního řízení neúčastnil, navíc není rozhodnutí v něm vydané právně závazné.

Nelze dále přehlédnout, že pokud je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána osoba, které ve skutečnosti vlastnický vztah nesvědčí, hrozí skutečným vlastníkům riziko uplatnění dobrověrného nabyvatelství při nabytí věci za podmínek § 984 o. z. I těmto důsledkům lze čelit podáním žaloby o určení (spoluvlastnického práva), neboť na základě takové žaloby lze požadovat zápis poznámky spornosti ve smyslu § 985, resp. § 986 o. z.

Navíc, jde-li v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o nemovitost, probíhá její nezbytné ocenění (sloužící jako základ pro úvahu o přiměřené náhradě, je-li věc přikázána do výlučného vlastnictví některého z dosavadních spoluvlastníků) téměř vždy formou znaleckého dokazování, jehož úkolem je zjistit obvyklou cenu vypořádávané věci. Je-li taková věc katastrálně evidována na jiné osoby, než které se účastní řízení a rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a rozhodnutí nepovede ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí, jde nepochybně o významnou okolnost, která se promítá do určení obvyklé ceny právě pro nejistotu o vlastnickém právu. K tomu pak přistupuje i další skutečnost, že taková věc často bývá ve faktické držbě katastrálního vlastníka, což nejenom opětovně může mít roli pro určení obvyklé ceny, ale také to může v poměrech konkrétního případu ztížit ocenění takové věci z hlediska jejího zpřístupnění a zjištění faktického stavu věci.

III. Výše uvedenému lze čelit obecným požadavkem na to, aby již před zahájením řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl uveden do souladu stav skutečný se stavem katastrálním, buď na základě souhlasného prohlášení osob, kterých se zápis týká, nebo na základě soudního rozhodnutí o určení, kdo je spoluvlastníkem věci, vydaného v řízení, jehož se účastní i osoba, jíž svědčí stav zápisu v katastru nemovitostí.

Taková žaloba může být podána před zahájením řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, což lze považovat za obecně žádoucí postup; může být ovšem podána také až v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (i v návaznosti na jeho dílčí průběh). Procesně pak podání takové žaloby odpovídá postup, jímž soud řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby pravomocného skončení tohoto řízení. Byť se jedná o fakultativní možnost přerušení řízení, je namístě, aby soud tímto způsobem postupoval.

Dovolací soud považuje za obecně žádoucí, aby na výše uvedené souvislosti a faktické dopady soud v řízení účastníky výslovně upozornil a jejich obsah jim vysvětlil s tím, že předcházet těmto praktickým důsledkům lze podáním žaloby, jejímž výsledkem bude vyřešení vlastnických poměrů mezi osobou, které svědčí stav zápisu v katastru nemovitostí, a osobami, které svůj vlastnický, případně spoluvlastnický, vztah tvrdí. Rozhodnou-li se účastníci k podání takové žaloby, je na místě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení takového řízení.

Soud by k takovému postupu měl přistoupit vždy, ukáže-li se, že účastníky řízení jsou osoby, jimž nesvědčí stav zápisu, a naopak účastníkem řízení není osoba, jíž stav zápisu svědčí, neboť platí vyvratitelná domněnka správnosti zapsaného práva ve smyslu § 980 odst. 2 o. z. Takový postup není v žádném případě nepřípustným poučením, které by se vymykalo poučovací povinnosti vymezené § 5 o. s. ř.

Jestliže účastníci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedou spor v situaci, kdy vlastnické právo podle stavu zápisu svědčí jiné osobě, je takový postup rizikový především pro ně a výše naznačená informační povinnost soudu je má na to upozornit a umožnit jim zvolit postup, který rizika eliminuje. Budou-li však na projednání věci bez dalšího trvat, je takový postup možný, nicméně účastníci řízení musí zvážit rizika, která dovolací soud výše naznačil, a nemohou následně odpovědnost za ně přenášet na jiné osoby, jestliže jim nesvědčí ani tak zásadní a samozřejmý požadavek, aby stav zápisu v katastru nemovitostí odpovídal stavu skutečnému. Faktické důsledky pak už musejí přičítat pouze sami sobě.

IV. Vše výše uvedené platí i pro situace, kdy je účastník řízení zastoupen advokátem; je to z toho důvodu, že v daném případě nejde o poučovací povinnost, ale o informační postup ze strany soudu. Ten je ostatně plně v souladu s § 1 o. s. ř., v němž je primárně zdůrazněn ve vztahu k postupu soudu požadavek na zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 507/2019, ze dne 21. 10. 2020


28.01.2021 00:02

Rozhodčí doložka zakládající pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu ICC

Rozhodčí doložka, ve které smluvní strany projevily vůli, aby „všechny spory“ mezi nimi byly „řešeny právně“ před Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle „jeho zákonů“, je dostatečně určitá.

Odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v citované rozhodčí doložce obě smluvní strany jednoznačně založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce. V tomto smyslu soudy správně vyložily taktéž výraz „dle jeho zákonů“, jímž není míněno nic jiného, než že se obě strany podrobují pravidlům příslušné mezinárodní rozhodčí instituce. Z nich pak vyplývá i řešení dalších otázek, tj. před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat.

Bylo-li dohodnuto, že spory budou řešeny v rozhodčím řízení, pak výsledkem řešení sporů je i rozhodnutí ve sporu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1258/2020, ze dne 29. 10. 2020


28.01.2021 00:01

Povaha lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů

I. Lhůta stanovená podle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů v rámci koncentrace řízení je lhůtou soudcovskou, nikoli zákonnou. Návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty není přitom soud oprávněn bez dalšího pominout, je třeba trvat na tom, aby se soud k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil. Je však dána možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným.

V posuzované věci žalobkyně řádně o prodloužení soudem poskytnuté lhůty k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů požádala a v jí požadovaném časovém prostoru skutečnosti a důkazy doplnila. Návrh však zůstal vlivem pochybení soudu zcela opomenut. Jelikož žalobkyně doplnila svá tvrzení v souladu s opomenutým návrhem na prodloužení lhůty, je nutné na dané podání nahlížet jako na učiněné v zachované lhůtě, neboť návrh na prodloužení lhůty je nezbytné za daného stavu věci hodnotit tak, jako by mu bylo fakticky vyhověno. Negativní důsledky administrativního pochybení soudu – spočívající ve zjevně chybném opomenutí řádně doručeného podání – nelze klást k tíži účastníka řízení, a to navíc způsobem, který by v souvislosti s účinky koncentrace řízení vedl k omezení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

II. Délka lhůty ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. není omezena, ve vztahu ke lhůtě může předseda senátu reagovat na specifické okolnosti dané věci a na vývoj prvního jednání. Stanovení lhůty delší jak 30 dnů by však mělo být spíše výjimečné a řádně odůvodněné okolnostmi konkrétního případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2189/2019, ze dne 21. 10. 2020


20.01.2021 00:02

Porušení notifikační povinnosti rozhodce dle § 8 zákona o rozhodčím řízení

Porušení povinnosti rozhodce podle § 8 ZRŘ oznámit okolnost, která by mohla vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti, není samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ může být skutečnost, že věc projednal a rozhodl vyloučený rozhodce, jestliže strana v rozhodčím řízení o okolnostech vyloučení rozhodce nevěděla, a nemohla je proto v rozhodčím řízení uplatnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, ze dne 18. 11. 2020


20.01.2021 00:01

Doplnění důvodů pro zastavení exekuce v rámci odvolání

Povinný může i poté, co podal návrh na zastavení exekuce odůvodněný určitými okolnostmi, dodatečně doplnit tyto okolnosti o další skutečnosti a argumenty, a to až do doby, než odvolací soud rozhodne o případném odvolání do usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud je přitom limitován pouze tím, že sám od sebe nevyhledává další případné důvody pro zastavení exekuce, jimiž se soud prvního stupně nezabýval a účastníci je ani v průběhu odvolacího řízení nevnesli.

Jestliže však povinný nové argumenty, pro které by mělo být vyhověno návrhu na zastavení exekuce, výslovně vnesl v rámci odvolání, odvolací soud se jimi musí věcně zabývat a nemůže konstatovat, že se s nimi má soud prvního stupně vyrovnat až v dalším rozhodnutí o zastavení exekuce. Na uvedeném nic nemění, podal-li povinný až po podání předmětného odvolání nový návrh na zastavení exekuce, jenž odůvodnil týmž způsobem, jako odvolání samotné. Taková okolnost by byla důvodem pro zastavení řízení o následném návrhu na zastavení exekuce pro překážku věci zahájené, posléze pravomocně rozhodnuté.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2117/2020, ze dne 7. 9. 2020


12.01.2021 00:02

Exekuce na majetek ze zaniklého a částečně vypořádaného SJM

Exekuci nelze vést k vymáhání dluhu vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů na majetek ze zaniklého (zúženého či zrušeného) SJM, který po vypořádání připadl do vlastnictví manžela povinného, byť se jednalo o vypořádání částečné, neobsahující dohodu manželů o vypořádacím podílu za takový majetek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2967/2019, ze dne 21. 9. 2020


12.01.2021 00:01

Upravený seznam přihlášených pohledávek jako exekuční titul

Upravený seznam přihlášených pohledávek ve smyslu ustanovení § 197 odst. 1 insolvenčního zákona obstojí jako formálně řádný exekuční titul i v případě, že v něm není výslovně zapsáno, že v něm uvedená pohledávka, jež má být vykonávána, nebyla popřena.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2844/2020, ze dne 13. 10. 2020


14.12.2020 00:02

Postup exekutora po smrti povinného, je-li postižen majetek manželky

Zemře-li povinný bez procesního nástupce (zde pozůstalostní řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku na straně povinného) a v době smrti povinného se exekuce vedla i vůči bývalé manželce povinného, je na místě exekuci nadále vést jen ve vztahu k bývalé manželce povinného, a to ohledně majetkových hodnot, které z výlučného majetku manželky povinného nebo z majetku ve společném jmění (případně v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění) do doby smrti povinného již byly exekučně postiženy. Ohledně takových majetkových hodnot je bývalá manželka povinného po smrti povinného bez zanechání procesního nástupce jedinou osobou, vůči níž se exekuce vede. Pouze v případě, že takové majetkové hodnoty dosud exekucí nebyly postiženy, je na místě exekuci zastavit nejen ve vztahu k povinnému, ale jako celek. Je věcí bývalé manželky povinného, aby případně podala návrh na zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 o. s. ř., domnívá-li se, že exekuce je vedena nad rámec stanovený hmotným nebo procesním právem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2299/2020, ze dne 15. 9. 2020


14.12.2020 00:01

Exekuční prodej nemovité věci po zrušení spoluvlastnictví

I. Je-li určitá nemovitá věc postižena více exekucemi prodejem nemovité věci, které jsou vedeny za účelem uspokojení závazků povinného, postupuje se podle zákona č. 119/2001 Sb., jehož účelem je stanovit pravidla pro případ střetů exekucí. Naproti tomu smyslem exekuce vedené podle § 348 odst. 1 o. s. ř. je prodej společné věci a rozdělení získaného výtěžku mezi spoluvlastníky. Byť se v projednávané věci postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu o prodeji nemovité věci, nejedná se o prodej nemovité věci za účelem uspokojení pohledávky věřitele. Z tohoto důvodu se tedy řízení ani nepřeruší ve smyslu § 14 zákona č. 119/2001 Sb., ačkoli jsou proti povinnému souběžně vedeny dříve zahájené exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na téže nemovitosti.

Nedojde-li při střetu exekuce, jíž se vymáhá povinnost k peněžitému plnění a exekuce rozdělením společné věci, ani k přerušení exekuce rozdělením společné věci, tím spíš nemůže dojít k jejímu zastavení. V uvedeném případě se tak neuplatní pravidlo, podle kterého se při souběžném postižení téže nemovité věci provede exekuce, která byla nařízena nejdříve, ale přednostně bude provedena exekuce prodejem společné nemovité věci. Uvedenému závěru nebrání skutečnost, že na spoluvlastnický podíl povinného na předmětných nemovitých věcech jsou vedeny další, dříve zahájené exekuce, neboť podíl povinného z výtěžku exekučního řízení lze postihnout exekučním příkazem na přikázání jiné peněžité pohledávky.

II. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník v ustanovení §§ 1359 odst. 1 a 1113 rozlišuje veřejnou dražbu podle zákona přímo ve svém textu od dražeb prováděných podle jiných právních předpisů, při doslovném výkladu ustanovení § 1147 o. z. by bylo možné vyložit, že občanský zákoník při prodeji ve veřejné dražbě při prodeji nemovité věci po zrušení spoluvlastnictví měl na mysli jen dražbu podle zákona. Protože však zákonodárce ponechal v účinnosti ustanovení § 348 o. s. ř., je zřejmé, že i podle tohoto ustanovení ve spojení s ustanovením § 69 ex. ř. lze dospět k závěru, že i po účinnosti občanského zákoníku lze provést uvedenou dražbu i soudem či soudním exekutorem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1961/2020, ze dne 7. 10. 2020


08.12.2020 00:02

Započtení dluhu manželky povinného proti vymáhané pohledávce oprávněného

Je skutečností, že podle hmotného práva a v návaznosti na ně i podle práva procesního, jakož i podle hmotného a procesního práva účinného do 31. 12. 2013 manželka (bývalá manželka) povinného musí strpět, aby pohledávka, která byla exekučním titulem uložena k plnění pouze povinnému, byla zcela nebo zčásti v průběhu exekuce z takového exekučního titulu vymožena ze společného jmění manželů, případně i z nyní již výlučného majetku manželky povinného.

Je-li tomu tak, jen stěží lze s ohledem na potřebu zachování rovnosti hmotněprávních a procesních možností oprávněného na straně jedné a manželky (bývalé manželky) povinného na straně druhé při ochraně jejich majetkových práv dospět k závěru, že manželka (bývalá manželka) povinného nemá mít právo uskutečnit takové hmotněprávní a procesní kroky, které zabrání tomu, aby vymáhaný dluh byl vymožen ze společného jmění povinného a jeho (bývalé) manželky, případně z nyní již výlučného majetku bývalé manželky povinného. Mezi takové úkony, které mají ochránit majetek manželky povinného, patří i zápočet pohledávky manželky (bývalé manželky) povinného vůči pohledávce oprávněného, a to v rozsahu, v němž soudní exekutor (exekuční soud) s odkazem na ustanovení § 262a o. s. ř. již postihl majetek ve společném jmění manželů nebo nyní již ve výlučném majetku bývalé manželky povinného. Jestliže byl zápočet ze strany manželky (bývalé manželky) povinného proveden ve vztahu k exekučně vymáhané pohledávce oprávněného za povinným po právu a manželka (bývalá manželka) povinného z toho důvodu navrhne zastavení exekuce ohledně soudním exekutorem postiženého majetku ve společném jmění manželů nebo nyní již výlučného majetku bývalé manželky povinného, je na místě exekuci ohledně takového majetku zčásti zastavit, a to v rozsahu, v němž je zápočet po právu.

Toto oprávnění (bývalé) manželky povinného vzniká ve chvíli, kdy soudní exekutor v souladu s předpisy hmotného a procesního práva postihne majetek ve společném jmění manželů nebo nyní již výlučný majetek bývalé manželky povinného; do té doby není důvod toto oprávnění manželky (bývalé manželky) povinného dovozovat, protože majetek ve společném jmění manželů nebo výlučný majetek bývalé manželky povinného není ohrožen a manželka (bývalá manželka) povinného do doby takového postižení není na svých majetkových právech zasažena.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2582/2020, ze dne 22. 9. 2020


08.12.2020 00:01

Opětovné zastavení exekuce z jiného důvodu

Soudní exekutor není povolán k zastavení exekuce poté, co již skončila vymožením. K takovému v kroku má přistoupit za výjimečných okolností exekuční soud a nikoliv exekutor. Nelze však přehlédnout, že úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Pochybení exekutora, jenž po ukončení exekuce vymožením sám vydal usnesení o zastavení exekuce, je tedy třeba přirovnat nikoliv k situaci, kdy orgán moci soudní (soud, soudní exekutor) koná mimo rámec své pravomoci, ale se situací, kdy orgán moci soudní (zde soudní exekutor) rozhodl mimo rámec své věcné příslušnosti. Rozhodnutí soudu (a tedy ani soudního exekutora, jenž je podle zákona v postavení soudu) není bez dalšího na místě pokládat za nicotné dokonce ani v případě, že je soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci.

Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že dřívější pravomocné rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce poté, co exekuce skončila vymožením, nemá žádných právních účinků; naopak i toto usnesení vytváří překážku věci rozhodnuté, takže nelze exekuci po jeho právní moci zastavit znovu z jiného důvodu. Exekuce totiž už zastavena byla, exekuční soud neměl přistoupit k jejímu novému zastavení.

Došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce. Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2422/2020, ze dne 15. 9. 2020


25.11.2020 00:02

Účastenství v řízení o svéprávnosti a v řízení ve věcech opatrovnictví

Účastenství je v řízení o svéprávnosti i v řízení ve věcech opatrovnictví člověka vymezeno materiálně, odvozuje se z hmotněprávní účasti ve vztahu, o němž se v řízení jedná. Účastníkem konkrétního řízení je ten, jehož hmotněprávní sféra může být výsledkem řízení dotčena. Protože zákon o zvláštních řízeních soudních pro řízení o svéprávnosti i pro řízení ve věcech opatrovnictví člověka účastníky výslovně nevymezuje, definice účastníků podle ustanovení § 6 odst. 2 z. ř. s., která coby lex specialis má přednost před definicí obecnou (§ 6 odst. 1 z. ř. s.), se v těchto řízeních neuplatní. Účastenství se proto řídí definicí podle ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s.

Odlišné předměty obou řízení se logicky promítají do okruhu účastenství. Účastníci jednotlivých řízení zpravidla nebudou totožní, což není způsobilá změnit ani zákonem uložená povinnost soudu (zahájit a) spojit řízení ve věcech opatrovnictví člověka s řízením o svéprávnosti.

Účastníkem řízení o svéprávnosti i řízení ve věcech opatrovnictví člověka je tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (jehož práva nebo povinnosti jsou předmětem řízení). Těmito právy a povinnostmi se rozumějí jednak práva a povinnosti, o kterých má být přímo rozhodnuto, jednak práva a povinnosti, o nichž se ve výroku soudního rozhodnutí sice nerozhoduje, ale o nichž se přece jen jedná, a které výrokem soudního rozsudku mohou být dotčeny. Obligatorně je účastníkem – kromě navrhovatele, bylo-li řízení zahájeno na návrh – v případě řízení o svéprávnosti posuzovaný a v případě řízení ve věcech opatrovnictví člověka opatrovanec a opatrovník. O jejich právech a povinnostech je v řízeních vždy jednáno.

Osoba, která má být posuzovanému opatrovanci jmenována jako stálý opatrovník, není oprávněna (subjektivně legitimována) podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti, neboť není účastníkem řízení o svéprávnosti, se kterým bylo spojeno řízení ve věcech opatrovnictví člověka ke společnému řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1739/2020, ze dne 26. 8. 2020


25.11.2020 00:01

Zastavení řízení o pozůstalosti podle § 154 z. ř. s.

Další postup v řízení o pozůstalosti, pokud zůstavitel zanechal jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty a obstaravatel pohřbu s jeho převzetím nesouhlasí, zákon výslovně neupravuje. Proto by bylo v zásadě na místě pokračování v řízení (zahájeného na základě oznámení matričního úřadu o smrti fyzické osoby) „klasickým“ projednáním pozůstalosti. Lze však také uvážit, zda náklady státu (soudu, u kterého řízení probíhá), vzniklé v souvislosti se zjišťováním dědiců a s vlastním projednáním pozůstalosti, a také náklady účastníků řízení nejsou výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku bez hodnoty nebo majetku nepatrné hodnoty. Takové posouzení nepochybně závisí na okolnostech konkrétního případu.

Případný závěr o výrazném nepoměru mezi majetkem, který by měl být projednán, a finanční i časovou náročností dalšího řízení o pozůstalosti (zejména je-li již na základě výsledků předběžného šetření zřejmé, že jde o pozůstalost značně předluženou a nelze tak předpokládat ani částečné uspokojení věřitelů), by pak mohl vést k aplikaci ustanovení § 154 z. ř. s. i v situaci, kdy tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nelze majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty pro jeho nesouhlas vydat, předpoklady pro zastavení řízení však jsou. Nelze-li majetek vydat vypraviteli pohřbu ani dědicům, může být nabývajícím subjektem i stát, a to proto, že tu není nikdo jiný, komu by bylo možné majetek vydat. Z toho pak logicky vyplývá, že je zcela bezpředmětné vyžadovat souhlas státu s takovým postupem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 785/2020, ze dne 27. 8. 2020


25.11.2020 00:00

Zjišťování existence dalšího postižitelného majetku povinného

Skutečnosti podstatné pro závěr, zda existuje postižitelný majetek, má soud zjišťovat z úřední povinnosti. Je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření (a nikoli jen na základě zprávy soudního exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce) prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce.

Opomněl-li se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkou oprávněného, že má být v exekuci postižen i majetek manželky povinného, která byla významnou pro posouzení správnosti rozhodnutí ve věci, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2240/2020, ze dne 7. 9. 2020


16.11.2020 00:02

Určení mezinárodní příslušnosti soudu dle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Ze znění čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis vyplývá, že toto pravidlo dopadá pouze na situace, kdy má ve státě, v němž byla žaloba podána, alespoň některý z žalovaných své bydliště. Článek 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak nelze využít v případech, kdy osoba, podle které má být určena mezinárodní příslušnost soudu, nemá bydliště ve státě, kde je žaloba podána, ale mezinárodní příslušnost soudů vůči ní je dána podle jiného než tohoto obecného pravidla, například postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4162/2019, ze dne 4. 9. 2020


< strana 1 / 155 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů