// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
31.03.2020 00:02
Výše soudního poplatku v případě objektivní kumulace nároků
Zákon o soudních poplatcích výslovně neupravuje způsob stanovení výše soudního poplatku v případě objektivní kumulace nároků, vztahují-li se na tyto nároky shodné pevné (tj. nikoliv procentní) sazby poplatku. Nejvyšší soud má za to, že je nutno postupovat analogicky podle ustanovení § 6a odst. 2 ZoSP a soudní poplatky, stanovené za jednotlivé uplatněné nároky shodnou pevnou sazbou, sčítat.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2626/2019, ze dne 22. 1. 2020
31.03.2020 00:01
Mezitímní rozsudek o zrušení podílového spoluvlastnictví
I. Nelze rozhodovat nejdříve mezitímním rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků jako o „základu věci“ a teprve poté stanovit výši vypořádacího podílu jakožto „výši nároku“, neboť v tomto případě o základ věci a výši nároku nejde. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze nejdříve rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu z účastníků bez toho, aby bylo současně rozhodnuto o výši vypořádacího podílu, či předmět řízení v těchto případech štěpit jiným způsobem.
Pokud jde o vypořádání právního vztahu, jež je spojeno s povinností poskytnutí přiměřené náhrady za toto vypořádání, nejde o vztah základu nároku a jeho výše v intencích § 152 odst. 2 o. s. ř.
II. Jestliže v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví, odvolací soud zruší pouze výrok o stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníku a jen v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, postupuje vadně. To platí i v situaci, kdy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neprovedl soud prvního stupně, ale provedl ho až sám odvolací soud, který soudu prvního stupně vrátil věc k rozhodnutí o výši přiměřené náhrady (a o náhradě nákladů řízení).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3294/2019, ze dne 9. 12. 2019
24.03.2020 00:02
Předčasně podaná žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu
I. Okolnost, že žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání byla podána ještě před tím, než vypovídající straně uplynula lhůta k zpětvzetí výpovědi, není sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z. Je-li v době rozhodování soudu zřejmé, že lhůta pro zpětvzetí výpovědi již vypovídající straně uplynula a výpověď nebyla vzata zpět, pak soudu nic nebrání o této (původně předčasné) žalobě rozhodnout.
II. Již z výslovného znění § 2314 odst. 1, 2 o. z. je zřejmé, že podání námitek je nezbytnou podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Nesouhlasí-li vypovídaná strana s uplatněným výpovědním důvodem, případně má-li za to, že výpověď je neplatná či zdánlivá, a chce se proto domáhat u soudu přezkumu její oprávněnosti, musí vznést proti této výpovědi námitky, a to v písemné formě a vypovídající straně je musí dodat do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena. Jen tak jí zůstane právo na přezkoumání výpovědi u soudu. Podle § 2314 odst. 3 o. z. má pak vypovídající strana možnost zvážit důvodnost uplatněných námitek a vzít výpověď zpět, a to do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byly námitky doručeny.
Obsah námitek § 2314 o. z. neupravuje, je-li však jejich smyslem seznámit vypovídající stranu s tím, že vypovídaná strana s výpovědí nesouhlasí, a umožnit jí předejít sporu o přezkum oprávněnosti tím, že výpověď vezme zpět, pak postačí sdělení nesouhlasu; jejich obsahem nemusí být poučení vypovídající strany o možnosti vzít výpověď zpět.
III. Dá-li se podle obsahu žaloby (s přihlédnutím k dalším doplňujícím tvrzením) uzavřít, že se žalobkyně domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, a že se jedná o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z., není rozumný důvod, proč by měl soud jen pro nesprávnou formulaci petitu posuzovat takovou žalobu podanou ve lhůtě stanovené v § 2314 o. z. jako obecnou žalobu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1509/2019, ze dne 18. 12. 2019
24.03.2020 00:01
Přezkum exekučního titulu předloženého přihlášeným věřitelem
V exekučním řízení se ve vztahu k samotnému exekučnímu titulu uplatňuje princip, že soud (soudní exekutor) je oprávněn a povinen přezkoumat, zda exekuční titul byl skutečně vydán osobou mající pravomoc k vydání exekučního titulu a zda je exekuční titul vykonatelný.
Uplatňuje-li se tento princip ve vztahu k samotnému exekučnímu titulu, musí se na základě argumentu a simili uplatnit i v případě, kdy soud (soudní exekutor) má pochybnost o tom, zda exekuční titul předložený přihlášeným věřitelem byl vydán osobou oprávněnou a jestli jde o vykonatelný exekuční titul.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3293/2019, ze dne 3. 12. 2019
16.03.2020 00:02
Částečná neplatnost rozhodčí doložky z hlediska ujednání o určení rozhodce
I. Týká-li se důvod neplatnosti toliko části rozhodčí doložky, již lze oddělit od zbytku rozhodčí doložky, je neplatná pouze (důvodem neplatnosti dotčená) část rozhodčí doložky.
II. V projednávané věci si účastníci stanovili primární pravidlo pro určení rozhodce, v rámci kterého jmenovitě zvolili tři konkrétní rozhodce, z nichž kterýkoliv je oprávněn rozhodovat v budoucnu vzniklý spor. Pouze jako náhradní pravidlo pro případ, že by žádný z takto zvolených rozhodců nemohl či nechtěl případný spor rozhodnout, byl ujednán eventuální postup pro výběr jiného rozhodce. Z ujednání účastníků se podává, že pokud dojde k výběru rozhodce podle prvotního pravidla, náhradní postup výběru se neprosadí.
Ujednání o náhradním postupu při výběru rozhodce je oddělitelné od primárního pravidla, neboť primární pravidlo může samostatně existovat a prosadit se i bez ujednání o náhradním postupu (jak se ostatně skutečně stalo). Žádné z učiněných skutkových zjištění nezavdává pochybnost o oddělitelnosti ujednání o primárním a o náhradním postupu při výběru rozhodce. Uvedený závěr taktéž respektuje jasně vyjádřenou vůli obou účastníků dohody řešit jejich spory v rozhodčím řízení. Případná neplatnost ujednání o náhradním postupu tak nemůže způsobit (sama o sobě) neplatnost ujednání o primárním výběru rozhodce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, ze dne 12. 2. 2020
16.03.2020 00:01
Postižitelnost pohledávky povinného na náhradu nemajetkové újmy v exekuci
Pohledávka povinného na náhradu nemajetkové újmy je postižitelná v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, ze dne 3. 12. 2019
12.03.2020 00:02
Sankce neplatnosti v důsledku porušení speciálního inhibitoria
Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 47/2013 v souvislosti se zpětným posouzením kupní smlouvy sjednané v rozporu se speciálním inhibitoriem uzavřel, že jestliže v době, kdy měly nastat obligační účinky kupní smlouvy, kterou povinný a jeho manželka převedli na třetí osobu nemovitosti ve společném jmění manželů, bylo v právní moci usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy nebo osobami, jež by převod odsouhlasily, a oprávněným vymáhaná pohledávka nebyla uspokojena, je kupní smlouva absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění do 31. 7. 2013 (později viz § 47 odst. 5 ev. 6 e. ř.). Uvedený závěr se týkal porušení speciálního inhibitoria, avšak vztahoval se k odlišným skutkovým okolnostem než v posuzované věci; platnost kupní smlouvy zpochybnil insolvenční správce v následně zahájeném insolvenčním řízení (ovládaném odlišnými principy než je tomu u exekučního řízení), přičemž tomu předcházející exekuce sice skončila vymožením (uspokojením vymáhané pohledávky), avšak nikoli z kupní ceny předmětné kupní smlouvy (jinými slovy oprávněný z realizace věci stižené speciálním inhibitoriem žádný prospěch neměl).
V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že povinný použil kupní cenu k úhradě vymáhané pohledávky včetně nákladů exekučního řízení a že exekuce proto skončila vymožením. Za dané situace nelze považovat kupní smlouvu uzavřenou v rozporu se speciálním inhibitoriem za neplatnou, neboť právě v důsledku jejího sjednání byl naplněn účel exekuce, když v té době nebylo proti povinnému zahájeno žádné jiné exekuční řízení. Nelze rovněž přehlédnout, že na rozdíl od řízení insolvenčního exekuční řízení je ovládáno zásadou priority, tedy že uspokojení pohledávky se domůže nejspíše ten, kdo získá exekuční titul a s podáním exekučního návrhu neotálí. Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož žalobce vlastnické právo k vozidlu z kupní smlouvy nenabyl (a proto lze vozidlo postihnout v následně zahájené exekuci), tedy není správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1503/2019, ze dne 4. 12. 2019
12.03.2020 00:01
Pojem „spotřebitel“ ve věci investičních nástrojů dle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis
Co se týče otázky, zda může určitá osoba pozbýt postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, má-li v oblasti, do níž spadá smlouva, kterou uzavřela, takové znalosti a odbornost, jaké má žalobkyně v oblasti rozdílových smluv ve věci v původním řízení, SDEU uvedl, že k tomu, aby mohlo být určité osobě toto postavení přiznáno, postačí, uzavře-li smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení v tomto ohledu nestanoví žádné další podmínky.
Dále SDEU upřesnil, že aktivní jednání určité osoby na trhu FOREX, kdy tato osoba zadává příkazy prostřednictvím brokerské společnosti, a v důsledku toho zůstává odpovědnou za výnos svých investic, je jako takové bez vlivu na její kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nepožaduje, aby spotřebitel v rámci smlouvy uzavřené pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, jednal určitým konkrétním způsobem.
Postavení určité osoby jako „neprofesionálního klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice č. 2004/39 jako takové v zásadě nemá vliv na kvalifikaci této osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3918/2017, ze dne 26. 11. 2019
03.03.2020 00:02
K možnosti částečného schválení soudního smíru
Povinnost k zaplacení soudního poplatku i náhrada nákladů řízení státu podle § 148 o. s. ř. nejsou způsobilým předmětem soudního smíru.
Dospěje-li soud k závěru, že smír v jakékoli jeho části odporuje kogentním ustanovením zákona (tedy např. i ustanovením zákona o soudních poplatcích či o náhradě nákladů řízení státu), včetně toho, že obsahuje úpravu práv, jimiž nemohou účastníci volně disponovat, nemá jinou možnost, než smír usnesením neschválit a v řízení po právní moci usnesení pokračovat [pokud při projednávání smíru, ještě před rozhodnutím o jeho (ne)schválení, za iniciativy soudu účastníci uzavřený smír neupraví].
Smír, v němž se účastníci dohodli o náhradě nákladů řízení státu a soudním poplatku, navíc odlišně od zákonné úpravy, nelze schválit pouze částečně. Schválit soudní smír lze pouze v celém jeho rozsahu, a to tehdy, pokud žádné jeho ujednání není v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů, tedy i zákona o soudních poplatcích a § 148 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení státu, když v opačném případě je nutno rozhodnout o neschválení smíru a po právní moci usnesení pokračovat v řízení.
Tuto otázku odvolací soud v posuzované věci správně nevyřešil, pokud smír v části o věci samé a o náhradě nákladů řízení účastníků schválil a ve zbývajícím (dohodnutém) rozsahu (o náhradě nákladů řízení státu a o soudním poplatku) rozhodl autoritativně, čímž narušil provázanost práv a povinností účastníků v dohodnutém smíru (promítajících se i do dohody o náhradě nákladů řízení mezi účastníky).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3330/2018, ze dne 12. 12. 2019
03.03.2020 00:01
K přípustnosti dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost
I. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o uložení pořádkové pokuty insolvenční správkyni, je usnesením o pořádkovém opatření. Žaloba pro zmatečnost podaná proti takovému usnesení, je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení o pořádkovém opatření, takže i rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu o takové žalobě pro zmatečnost jsou (stále) rozhodnutími o pořádkovém opatření, u nichž přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
II. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že předmětná žaloba pro zmatečnost je stále mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení, takže i na náklady účastníků řízení o takové žalobě se vztahuje pravidlo obsažené v § 170 písm. f) insolvenčního zákona. Výrok o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení tudíž do rozhodnutí soudu o takové žalobě nepatří.
III. Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 124/2019, ze dne 12. 12. 2019
22.01.2020 00:02
Přerušení řízení o ochranu proti zásahu do ochranných známek EU
Posuzované řízení o ochranu proti zásahu do ochranných známek Evropské unie, o ochranu před nekalou soutěží a o protinávrhu žalovaného na zrušení ochranných známek je namístě přerušit do doby pravomocného rozhodnutí Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví o návrzích na zrušení dotčených ochranných známek Evropské unie.
Čl. 104 odst. 1 Nařízení stanoví diskreční pravomoc soudů ochranných známek v případě potřeby a vhodnosti řízení ve věcech žalob pro porušení ochranných známek Evropské unie přerušit. Nejvyšší soud zkoumal, zda lze v dané věci shledat zvláštní důvody pro pokračování v řízení. Takovým důvodem by mohla být například okolnost, že některý z nároků uplatněných v žalobě nemůže být výsledkem řízení o zrušení ochranné známky Evropské unie dotčen, a rozhodnutí vydané v řízení před Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví tak nemá pro posouzení některého z nároků uplatněných v žalobě zásadní význam. V projednávané věci se však všechny nároky uplatněné žalobkyní opírají o existenci ochranných známek Evropské unie, jejichž zrušení je předmětem probíhajícího řízení u EUIPO, případně u Soudního dvora Evropské unie.
Nejvyšší soud pak nesdílí názor odvolacího soudu, podle kterého řízení probíhající před Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví nebrání soudu prvního stupně rozhodnout o zdržovacím nároku žalobkyně, jenž vychází z tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalovaného. Pokud totiž v řízení před EUIPO dojde ke zrušení ochranných známek Evropské unie náležejících žalobkyni, tak se tvrzení žalovaného, že označení „SPINNING“ zdruhovělo, ukáže být pravdivým, a nebude možné jej považovat za klamavé. V takovém případě nebude v rozporu s dobrými mravy soutěže ani používání tohoto označení žalovaným v druhovém významu.
Ohledně časových účinků rozhodnutí o zrušení ochranných známek Evropské unie lze odkázat na čl. 55 odst. 1 Nařízení, podle něhož toto rozhodnutí má účinky ke dni podání návrhu na zrušení (tj. ex tunc). V projednávané věci však žalobkyně uplatňuje pouze zdržovací nároky, tedy nároky směřující do budoucna, a proto dojde-li ke zrušení předmětných ochranných známek Evropské unie, žalobnímu nárokům uplatněným žalobkyní nebude moci být vyhověno.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2316/2018, ze dne 30. 10. 2019
22.01.2020 00:01
Žaloba o novém nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění
Při zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, který zakládá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nebo projeví-li se nové následky související s původním úrazem, vzniká v důsledku původní škodné události další – nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u nějž se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Ačkoliv je při hodnocení trvalých následků na zdraví třeba přihlížet i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik nového nároku, pokud se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané.
Vzhledem k tomu, že není vyloučeno, aby z téže škodné události vznikl nový, samostatný nárok, musí soudy rozlišit, zda není uplatňován nárok, o kterém již bylo dříve rozhodnuto mezi týmiž účastníky, tedy zda projednání žaloby nebrání překážka rei iudicatae – věci pravomocně rozhodnuté. Přitom právě pomocí žalobního petitu a základu, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž svůj nárok zakládá (skutkové okolnosti), žalobce vymezuje nárok, který je předmětem řízení. Mezi skutečnosti představující základ, které se musí v žalobě vymezit, patří v případě uplatnění nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění konkrétní popis zhoršení zdravotního stavu, ke kterému došlo ve srovnání se stavem, za nějž byla dříve přiznána náhrada. Žalobce tedy musí dostatečně určitě vymezit, v čem ono zhoršení zdravotního stavu spočívá, aby soud mohl posoudit, zda došlo ke vzniku nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popř. jaká je jeho výše. Popsané požadavky kladené na obsah žaloby jsou odůvodněny i tím, že hrozí potenciální nebezpečí, že by soud rozhodoval o nároku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto. I s ohledem na to, že pro stanovení nové náhrady je třeba vycházet z nynějšího stavu a stavu před zhoršením, je důležité, aby žalobce co nejpřesněji popsal předešlý zdravotní stav a újmu, o které na jeho základě bylo rozhodnuto, a stav nový, tedy konkrétní zdravotní obtíže, ze kterých nárok dovozuje a o kterých dříve rozhodnuto nebylo, a výši náhrady – to vše pak představuje předmět řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3014/2018, ze dne 16. 10. 2019
22.01.2020 00:00
K podjatosti soudce, který v minulosti zastupoval účastníka řízení
Skutečnost, že soudce byl v minulosti zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nezakládá jeho poměr k účastníkovi, který by měl za následek pochybnost o jeho nepodjatosti. Obdobně za takovou objektivní skutečnost nelze považovat předchozí advokátní praxi soudce, který v období mnoha let předcházejícím jeho jmenování zastupoval jednoho z účastníků řízení, neboť zde není dán vztah ekonomické či jiné závislosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1778/2019, ze dne 15. 10. 2019
09.01.2020 00:03
„Nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele a zajištění neuspokojených pohledávek
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo.
Současně platí, že s ohledem na smysl a účel likvidace dědictví, ve které jde primárně o uspokojení věřitelů zůstavitele, na toho, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, nebo na stát, jemuž podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, společně s majetkem nepřešlo zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo, neboť majetek zůstavitele takto přešel na jiného (na stát), aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení nebo připadnutí státu) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek věřitelů; v zákonné úpravě likvidace dědictví zde nelze nacházet oporu k tomu, aby se činil rozdíl mezi majetkem zůstavitele, který zpeněžením přešel na jiného, a „nezpeněžitelným“ majetkem zůstavitele, který připadl státu proto, že po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“. Zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který patřil zůstaviteli, stejně jako samotné neuspokojené pohledávky, v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniká pravomocným skončením likvidace (právní mocí usnesení o rozvržení výtěžku likvidace).
Z uvedeného současně plyne, že na „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, který podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl státu, nelze vést exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele, neboť zástavní právo zaniklo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4543/2018, ze dne 30. 10. 2019
09.01.2020 00:02
K důvodnosti omluvy právního zástupce z jednání
Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (v tomto případě zdravotní neschopnost), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených.
Nadto ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci z důležitého důvodu), neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze vedle existence lékařské zprávy o pracovní neschopnosti (předložené v této věci) zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná. Protože však zákon přenechává řešení na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
V nyní projednávané věci nalézací soudy poukázaly na pasivní přístup žalobkyně k průběhu řízení, zejména nezaplacení soudního poplatku za řízení (řízení bylo pro tuto skutečnost nejprve zastaveno) a následné neplnění důkazní povinnosti navzdory opakovaným výzvám soudu. Opakovaná omluva právního zástupce žalobkyně pouhý den před důležitým jednáním ve věci samé se proto jeví jako účelová; odvolací soud navíc dodal, že právní zástupce měl možnost nechat se zastoupit jiným advokátem. Nalézací soudy tak závěr o účelovosti omluvy řádně odůvodnily, přičemž s přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem (značná procesní pasivita žalobkyně a opakovaná omluva z jednání na poslední chvíli) se takový závěr dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, ze dne 18. 9. 2019
09.01.2020 00:01
Žaloba pro zmatečnost v konkursním řízení vedeném podle ZKV
Z toho, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem podaným proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání, plyne, že:
1/ V řízení o žalobě pro zmatečnost soud postupuje stejně jako soud rozhodující o jiných opravných prostředcích (o odvolání nebo o dovolání) proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení úpadce.
2/ Účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jsou vedle úpadce i všichni další účastníci konkursní řízení vedeného na majetek úpadce (srov. § 7 ZKV) a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je soud povinen doručit všem těmto účastníkům na základě stejných pravidel, jimiž se řídí doručování jiných rozhodnutí vydaných v konkursní věci úpadce (srov. především § 66c ZKV). Jedinou změnou, kterou lze s účinností od 1. července 2009 pokládat na základě zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za uplatnitelnou v konkursním a vyrovnacím řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání a ve sporech takovým řízením vyvolaných (a to vzhledem k obsahu článku II. bodu 4. uvedeného zákona), je úprava doručování písemností a předvolávání k soudu, včetně důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009.
3/ Stejně jako pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání je pro konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání, včetně té jeho části, jež se týká projednávání mimořádných opravných prostředků (dovolání, žaloby pro zmatečnost) podaných proti rozhodnutím vydaným v konkursním řízení, nadále použitelný zákon o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007, je přitom řízení ve věci konkursu, včetně nuceného vyrovnání, od soudních poplatků osvobozeno. Z ustanovení § 11 odst. 3 písm. d) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007, pak plyne, že osvobození podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007, se vztahuje také na řízení o žalobě pro zmatečnost. Postupy konkursního soudu směřující ke zpoplatnění žaloby pro zmatečnost podané úpadcem v této věci tedy odporují zákonu o soudních poplatcích ve znění rozhodném pro projednání této věci (úpadce nemá povinnost k úhradě soudního poplatku ze žaloby pro zmatečnost).
4/ Pro konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání, včetně té jeho části, jež se týká projednávání mimořádných opravných prostředků (dovolání, žaloby pro zmatečnost), je nadále použitelný zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, jenž s účinností od 1. července 2008 zrušil (nahradil) zákon č. 189/1994 Sb., není použitelný již proto, že s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání nepočítá (působnost vyšších soudních úředníků v této agendě neupravuje). Námitkové řízení obdobné tomu, jež upravuje ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., pak zákon č. 189/1994 Sb. v rozhodném znění neupravuje. Postupy konkursního soudu, jenž takové námitkové řízení v dané konkursní věci připustil (námitky projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 121/2008 Sb.), tedy odporují zákonu č. 189/1994 Sb. ve znění rozhodném pro projednání této věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 619/2018, ze dne 24. 10. 2019
09.01.2020 00:00
Důkazní břemeno ohledně tzv. vnosu ze společného majetku manželů
Jestliže se prokáže, že v průběhu existence společného jmění manželů byly vynaloženy investice do výlučného majetku jednoho z manželů, druhý se však z důvodu informačního deficitu ocitne ohledně původu vynaložených prostředků v důkazní nouzi, nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které na výlučný majetek vynaložil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, ze dne 18. 9. 2019
19.12.2019 00:01
Vedlejší účastenství zástavního věřitele v incidenčním sporu
Zástavní věřitel, jemuž dal zástavní a osobní dlužník do zástavy svou pohledávku za insolvenčním dlužníkem, přihlášenou do insolvenčního řízení, má ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. právní zájem na výsledku incidenčního sporu, v němž se insolvenční správce domáhá určení, že přihlášený věřitel (zástavní a osobní dlužník) takovou pohledávku vůči insolvenčnímu dlužníku nemá.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 104/2019, ze dne 30. 9. 2019
19.12.2019 00:00
Posouzení mezinárodní příslušnosti
Ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanými není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalovaných. Vnitrostátní pravidla soudu sice musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení, resp. dokazování obecně, pokud nicméně má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování.
Odvolací soud proto v dané věci měl při svém posuzování vycházet ze všech dostupných informací předložených oběma stranami a přihlédnout tak i k námitce žalované stran existence prorogační dohody. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení mezinárodní příslušnosti neúplné a tudíž nesprávné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5120/2017, ze dne 26. 9. 2019
02.12.2019 00:02
K pravomoci soudů rozhodovat o návrhu na „umožnění eutanazie“
Podává-li se z žaloby, že žalobce není spokojen s postupem různých státních orgánů ve vztahu k němu, nechce v takové společnosti žít, a proto žádá o „umožnění eutanazie“, je i z takto kusého vymezení žalobního požadavku nepochybné, že se žalobce domáhá zásahu do své osobní integrity, tedy soukromoprávního nároku. Jelikož není žádný orgán zákonem povolaný rozhodovat o „umožnění eutanazie“, je nutno ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. uzavřít, že takto v občanském soudním řízení uplatněný nárok soud projedná.
Z hlediska posouzení pravomoci je nepodstatné, zda je žaloba, tak jak byla podána, projednatelná, neboť případná neurčitost žaloby nic nemění na žalobním žádání, pokud bylo vyjádřeno alespoň natolik srozumitelně, aby z něj bylo seznatelné, že spadá do oblasti soukromého práva. Otázku projednatelnosti žaloby soud řeší až v průběhu řízení podle příslušných procesních ustanovení.
Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, že se žalobce zřejmě domáhá něčeho, co náš právní řád nepřipouští a je-li realizováno, trestá. Hodnocením toho, zda je uplatněný nárok po právu, zda mu lze vyhovět, se totiž soud zabývá až při řešení věci samé. To, že uplatněnému nároku nelze vyhovět, se nemůže projevit v tom, že nebude vůbec projednán, ale v tom, že bude žaloba zamítnuta.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1262/2019, ze dne 29. 8. 2019