// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
19.01.2022 00:02
Stavení promlčecí lhůty v případě neplatné rozhodčí doložky
Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011 (NS sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11. května 2011), lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit.
Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů.
V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011, kdy bylo rozhodnutí R 121/2011 zveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí lhůty (ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19 šlo již o zneužívající postup).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 127/2019, ze dne 24. 9. 2021
19.01.2022 00:01
Vymezení skutku u nároku na náhradu škody
Skutek je u nároku na náhradu škody vymezen jednáním (zde porušením smluvní povinnosti provést dílo řádně, tj. bez vad) a následkem, tj. zde způsobeným poškozením stavby (vyduté podlahy, popraskaná dlažba, příčky atd.), nikoliv způsobem (metodou) vyčíslení výše škody.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 571/2021, ze dne 30. 9. 2021
11.01.2022 00:02
Místo hlavního poskytování služeb jednatelem s. r. o.
I. Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I, resp. čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
Pokud jde o pojem „místo“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I (čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis), kde závazek, který je předmětem žaloby, byl nebo měl být splněn, je třeba rozlišovat, zda uvedená žaloba spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. a), nebo pod čl. 5 odst. 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. a), nebo čl. 7 odst. 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I bis].
Podle hierarchie, která byla v písm. c) tohoto ustanovení zavedena mezi písmeny a) a b), se pravidlo pro určení příslušnosti upravené v čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis] může uplatnit pouze alternativně a v případě, že se neuplatní pravidla pro určení příslušnosti obsažená v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis].
Pokud povinnost charakteristická pro právní vztah existující mezi jednatelem a řízenou společností předpokládá určitou činnost za odměnu, je třeba tuto činnost kvalifikovat jako „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis].
Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis] „místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“, musí být vykládáno jako místo hlavního poskytování služeb.
Místem hlavního poskytování služeb (povinnosti vykonávat funkci jednatele s péčí řádného hospodáře) je místo skutečného sídla společnosti (místo, kde, resp. odkud jednatel společnost skutečně řídil).
Místo hlavního poskytování služeb musí být – pokud možno – vyvozeno z ustanovení samotné smlouvy.
Neurčí-li místo hlavního poskytování služeb smlouva, soud ověří, zda nelze místo hlavního poskytování služeb odvodit ze stanov společnosti nebo z nějakého jiného dokumentu definujícího povinnosti jednatele vůči uvedené společnosti.
Pokud ani stanovy společnosti ani žádný jiný dokument definující povinnosti jednatele vůči uvedené společnosti neumožňují určit hlavní místo poskytování služeb, je třeba zohlednit skutečnost, že uvedené služby byly poskytovány na účet uvedené společnosti.
Při neexistenci odchylných ustanovení ve stanovách společnosti nebo v jiném dokumentu, soudu rozhodujícímu ve věci přísluší určit místo, kde jednatel skutečně převážně vykonával činnost na základě smlouvy, za podmínky, že poskytování služeb na dotčeném místě nebylo v rozporu s vůlí smluvních stran, která vyplývá z toho, co mezi sebou sjednaly. Za tím účelem lze zohlednit zejména čas strávený na místě a význam tam vykonávané činnosti, přičemž vnitrostátní soud musí určit svoji příslušnost s ohledem na předložené důkazy.
II. Promítnuto do poměrů projednávané věci (řízení o náhradě škody způsobené jednatelem společnosti porušením péče řádného hospodáře) to znamená, že se odvolací soud měl především zabývat tím, zda místo hlavního poskytování služeb bylo ujednáno ve smlouvě o výkonu funkce, a pokud ne, zda je nelze odvodit ze zakladatelského či jiného dokumentu společnosti definujícího povinnosti jednatele vůči společnosti. Při neexistenci odchylných ustanovení v citovaných dokumentech se měl zabývat tím, kde jednatel skutečně převážně vykonával činnost (za podmínky, že poskytování služeb na dotčeném místě nebylo v rozporu s vůlí smluvních stran, která vyplývá z toho, co mezi sebou sjednaly). Za tím účelem měl zohlednit zejména čas strávený na místě a význam tam vykonávané činnosti.
Určil-li odvolací soud mezinárodní příslušnost českých soudů, vycházeje pouze ze zápisu z mimořádné valné hromady konané dne 14. 4. 2014 a z účetních závěrek založených ve sbírce listin v obchodním rejstříku, aniž se zabýval shora uvedenými skutečnostmi, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2913/2020, ze dne 27. 10. 2021
11.01.2022 00:01
Překážka věci rozsouzené; řízení dle OSŘ vs. řízení dle SŘS
Předmětem řízení podle občanského soudního řádu (včetně řízení podle části páté, mající vazbu na rozhodování správních orgánů) může být jen ochrana subjektivních práv vyplývajících ze soukromoprávních vztahů; oproti tomu předmětem řízení vedených podle soudního řádu správního může být jen ochrana subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo postupy (rozhodnutími) vyplývajícími ze vztahů veřejnoprávních. Předmět obou řízení (tedy řízení vedeného podle občanského soudního řádu a řízení vedeného podle soudního řádu správního) tak nemůže být nikdy totožný, a nemůže být samozřejmě ani totožný výsledek těchto řízení. Rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení vedeném podle soudního řádu správního, tak nikdy nemůže zakládat překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě, o níž může být rozhodnuto pouze podle občanského soudního řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, ze dne 5. 11. 2021
03.01.2022 00:02
K pojmu „pobočka“ ve smyslu čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis
Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie k čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis se podává, že:
1) Pobočkou lze rozumět takové zastoupení zahraniční osoby, jež se jeví jako permanentní „prodloužená ruka“ zahraniční osoby, zřízená pro účely podnikání v dotčeném členském státě, vybavená materiálně i personálně k tomu, aby mohla uzavírat obchody jménem svého zřizovatele, takže osoby s ní vstupující do kontaktu sice ví, že jednají se zahraniční osobou, nicméně nemusí jednat s jejím ústředím, ale pouze s tímto zastoupením.
2) Spory vyplývající z provozování pobočky v sobě zahrnují jak spory týkající se práv a závazků vzniklých ze vztahů souvisejících s řízením a správou pobočky, tak spory vzniklé ze smluvních i mimosmluvních vztahů, do nichž pobočka vstoupila jménem svého zřizovatele, popř. při činnosti jeho jménem či v jeho prospěch prováděné, na území státu, kde se pobočka nachází.
Promítnuto do poměrů projednávané věci je zjevné, že P. O. Box sloužící pouze k přijímání korespondence od zákazníků nesplňuje judikaturou Soudního dvora Evropské unie dovozená kritéria pro pobočku a pro spory vyplývající z provozování pobočky. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je v posuzované věci pro posouzení místní příslušnosti soudů rozhodné ustanovení čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, tak není správný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, ze dne 27. 10. 2021
03.01.2022 00:01
Soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události
Čl. 7 nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů konkrétního členského státu, ale i jejich příslušnost místní (s výjimkou odst. 6).
Zvláštní příslušnost uvedená v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je odůvodněna úzkým vztahem mezi deliktním či kvazideliktním jednáním a soudem, který má o sporu rozhodnout. Jestliže pak existuje více míst, kde došlo, nebo mohlo dojít ke škodné události, je třeba obratem „u soudu místa“ rozumět takové místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi deliktním či kvazideliktním jednáním a příslušným soudem. Nelze-li však takové místo stanovit, má každé z míst, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, a tedy významný vztah s ohledem na soudní příslušnost.
V poměrech projednávané věci, kdy žalovaná podle žalobních tvrzení bez licence přenášela prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání předměty chráněné autorským zákonem uživatelům na území České republiky, to znamená, že existuje více míst, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události. Protože však nelze určit místo, kde je vztah mezi deliktní či kvazideliktní odpovědností a příslušným soudem nejužší (k přenášení předmětů ochrany docházelo na území celé České republiky a každý v České republice měl potenciální přístup k nim), je místně příslušný každý soud České republiky, v jehož obvodu došlo nebo mohlo ke škodné události dojít, a který je věcně příslušný k projednání daného sporu. Volba konkrétního soudu je potom v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie ponechána na žalobci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, ze dne 27. 10. 2021
27.12.2021 00:02
Řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
Povaha řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nevylučuje, aby soud při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, aplikoval ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. a v odůvodněných případech určil delší lhůtu k plnění nebo stanovil, že peněžité plnění bude zaplaceno ve splátkách.
Dospěje-li tedy soud při projednávání námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu k závěru, že je namístě postupovat podle ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. a určit delší lhůtu k plnění, nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, rozhodne o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti s tím, že povinnost uloženou směnečným platebním rozkazem žalovaný splní v nově určené (delší) lhůtě, případně tak učiní ve splátkách, jejichž výši a splatnost současně upraví.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, ze dne 22. 9. 2021
27.12.2021 00:01
K výkladu obsahu soudního smíru
Soudem schválený smír je svou povahou dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, která má jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv a povinností (res transacta), jednak i účinky pravomocného rozsudku (res iudicata). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání, privativní novace, započtení nebo vzdání se práva nebo dluhu.
Zatímco v procesní rovině je při výkladu soudního smíru třeba vyjít z pravidel, která jsou rozhodující pro zjišťování obsahu procesního úkonu, tj. z teorie projevu, při řešení hmotněprávních otázek je naopak třeba použít pravidla pro výklad právních úkonů (právních jednání).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, ze dne 22. 9. 2021
13.12.2021 00:02
Řízení o odepření uznání rozhodnutí dle nařízení Brusel I bis
Nařízení Brusel I bis zavedlo instituty odepření uznání a odepření výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, přičemž smyslem těchto řízení je zajistit ochranu práv na obhajobu dotčené strany, neboť v případě výkonu cizího rozhodnutí již nevyžaduje prohlášení vykonatelnosti. Jak vyplývá z čl. 47 odst. 2 nařízení, řízení o odepření uznání rozhodnutí se řídí vnitrostátní úpravou dožádaného členského státu.
Protože zmíněný druh řízení české vnitrostátní předpisy samostatně neupravují, je nezbytné přiměřeně aplikovat § 18 ZMPS, jenž se vztahuje na charakterem příbuzné řízení o uznání rozhodnutí a z něhož vyplývá, že soud rozhoduje rozsudkem a nemusí nařizovat jednání. Tato úprava koresponduje s čl. 48 nařízení, podle něhož soud rozhodne o odepření uznání či výkonu rozhodnutí neprodleně. S ohledem na uvedený požadavek má dovolací soud za to, že v řízení, které je oproti uznávání cizozemských rozhodnutí opačně polarizováno a lze tím spíše předpokládat jeho spornost, soud prvního stupně přihlédne (toliko) ke znění návrhu a k obsahu návrhem dotčeného rozhodnutí, popř. k dalším listinným důkazům, načež vyhodnotí, zda je dán některý z důvodů, pro který lze odepřít uznání cizího rozhodnutí, nebo zda je třeba návrh zamítnout. Jestliže je však proti rozsudku podáno odvolání, v němž se odvolatelé domáhají svého práva být slyšeni a navrhují provést důkazy, nelze již se zřetelem ke sporným momentům, o nichž se odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ve svém přezkumném řízení dozvěděl, rozhodnout bez nařízení jednání.
Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odepření uznání rozhodnutí se „nepočítá“ s tím, že by se provádělo dokazování či šetření mající povahu dokazování. Jestliže rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými (relevantními) důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 705/2021, ze dne 15. 9. 2021
13.12.2021 00:01
Rozhodování Nejvyššího soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř.
Má-li Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o. s. ř. určit soud, který věc projedná a rozhodne, a to na základě rozhodnutí, jímž procesní soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu, pak takový soud určí, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda chybějí podmínky místní příslušnosti nebo zda je lze či nelze zjistit.
V této souvislosti nelze pominout, že § 11 odst. 3 o. s. ř. nepředpokládá vydání rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud určí soud místně příslušný, nýbrž toliko soud, „který věc projedná a rozhodne“, a to právě proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. je zákonem předpokládaným východiskem ze situace, kdy přestože je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) tuzemských soudů, podmínky pro určení místně příslušného soudu chybí nebo je z různých důvodů nelze zjistit. Z logiky věci pak ani v rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neurčuje soud místně příslušný ve smyslu kritérií stanovených v příslušných procesních ustanoveních, nýbrž právě při absenci těchto kritérií ustanoví soud, který bude ve věci dále postupovat a rozhodovat.
V případě tohoto procesního postupu je však nutno mít na zřeteli, že determinace soudu, u něhož má řízení proběhnout podle předem stanovených zákonných pravidel, je institucionálním vyjádřením práva účastníka na spravedlivý proces, specificky pak konkretizací zásady, že nikdo nemá být odňat svému zákonnému soudci. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.
Není-li tedy Nejvyššímu soudu ani v případě, kdy podmínky pro určení místní příslušnosti nechybějí a lze je zjistit, k dispozici jiný procesní postup než vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nesmí tím být obcházena pravidla zajišťující účastníkům, že v jejich případě bude rozhodovat zákonný soudce. Proto je třeba trvat na tom, že není-li některému účastníkovi řízení (zpravidla právě povinnému v exekučním řízení, ale srov. též obdobnou procesní situaci žalovaného, je-li spolu s návrhem žalobce podle § 11 odst. 3 o. s. ř. řízení zahajováno u Nejvyššího soudu) doručováno usnesení soudu, jímž vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a takový účastník proto neměl možnost uplatnit relevantní tvrzení týkající se místní příslušnosti soudu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, není usnesení Nejvyššího soudu vydané podle § 11odst. 3 o. s. ř. překážkou pro to, aby takový účastník za podmínek § 105 odst. 1 o. s. ř. mohl namítat, že je zde (na základě zákonných kritérií) místně příslušný soud, odlišný od toho, jenž byl Nejvyšším soudem určen k projednání a rozhodnutí věci samé.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 210/2021, ze dne 5. 10. 2021
02.12.2021 00:02
Dovolání v řízení o částce skládající se z více samostatných nároků
I. I po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. platí, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Nebylo-li zde žalobě vyhověno ve více nárocích se samostatným skutkovým základem, a to nároku na bolestné v částce 23 169 Kč a nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 232 928 Kč, nepřevyšuje nárok na bolestné limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku jako nepřípustné odmítl.
II. Dovolatelem rovněž uplatněný nárok na zaplacení nákladů na znalecké posudky ve výši 15 750 Kč je příslušenstvím uplatněných nároků ve smyslu § 513 o. z., podle něhož jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se k příslušenství při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu nepřihlíží. Proto dovolací soud dovolání směřující proti rozhodnutí o tomto příslušenství pro bagatelnost neodmítl, když zjevně jde o náklady spojené s uplatněním pohledávek na bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění. Přiznání tohoto příslušenství soudním rozhodnutím je závislé na výsledku řízení, v daném případě řízení dovolacího.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1924/2021, ze dne 22. 9. 2021
02.12.2021 00:01
Podání odvolání před počátkem běhu odvolací lhůty
Odvolání představuje procesní úkon, neboť jde o projev vůle účastníka adresovaný soudu, jímž uplatňuje řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení v prvním stupni. Pro odvolání zákon nepředepisuje určitou formu; uplatňuje se u něj zásada bezformálnosti procesních úkonů, a účastník je proto může učinit kteroukoliv formou. Písemná forma je zákonem předepsána jen pro odvolání, které účastník činí (a adresuje soudu) – v době, kdy není v přímém styku se soudem v rámci jednání, přípravného jednání nebo jiného soudního roku – podáním; procesní úkon a podání nelze ztotožňovat, neboť procesní úkon představuje širší pojem než podání, jímž se označuje jen procesní úkon činěný v době, kdy účastník není v přímém styku se soudem. Je-li účastník v přímém styku se soudem při jednání, přípravném jednání nebo jiném soudním roku, může odvolání učinit i ústně a odvolání je v takovém případě zaznamenáno (zachyceno) ve zvukovém nebo zvukově obrazovém záznamu, popřípadě v protokolu; takové zaznamenání (zachycení) ostatně naplňuje i požadavek písemné formy.
I za současné právní úpravy se tedy nadále uplatní závěr, k němuž rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla ve vztahu k právní úpravě ustanovení § 42 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého okolnost, že účastník učinil podání (odvolání) dříve, než ve smyslu ustanovení § 204 o. s. ř. začala plynout lhůta k podání odvolání, neznamená, že by takto podané odvolání nemělo procesněprávní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Ustanovení § 204 o. s. ř. totiž určuje pouze počátek běhu odvolací lhůty a její délku, nelze z něj však dovozovat, že by odvolání podané dříve, než běh odvolací lhůty započal, nemělo žádné procesněprávní účinky. Odvolání, které bylo podáno po vyhlášení rozhodnutí, je účinné i tehdy, jestliže k němu došlo před doručením rozhodnutí, a tedy před počátkem běhu odvolací lhůty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 943/2020, ze dne 26. 8. 2021
16.11.2021 00:02
Zničení záznamu odposlechu pořízeného dle § 88 odst. 1 tr. řádu
Pravomoc soudů rozhodnout v občanském soudním řízení o uložení povinnosti policejním orgánům zničit záznam odposlechu, učiněný na základě (nezákonného) příkazu dle § 88 odst. 1 tr. řádu, není dána. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. řádu a § 88 odst. 7 tr. řádu jsou normy veřejnoprávní a tento charakter mají i právní vztahy, které uvedené normy upravují, včetně předmětného zničení záznamů odposlechů policejními orgány. Splnění povinnosti vyplývající z veřejnoprávního poměru se nelze domoci prostředky sloužícími k ochraně soukromých práv, ledaže to výslovně připustí zvláštní právní předpis (§ 7 odst. 3 o. s. ř.). Žádný zvláštní předpis přitom pravomoc soudů v občanském soudním řízení k projednávání a rozhodování o povinnosti zničení záznamu o odposlechu policejním orgánem výslovně nestanovuje.
Právní posouzení neexistence pravomoci soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o uložení povinnosti ke zničení záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, pořízeného na základě (nezákonného) příkazu dle § 88 odst. 1 tr. řádu, bylo odvolacím soudem učiněno správně a odvolacímu soudu nezbylo než v souladu s § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. v uvedeném rozsahu rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a v tomto rozsahu řízení zastavit a věc postoupit dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jednotlivým policejním orgánům, jimž náležel spis, v němž se záznamy předmětných odposlechů nacházejí, jako orgánům, do jejichž pravomoci věc náleží, neboť jsou ke splnění uvedené povinnosti vyplývající analogicky z § 88 odst. 7 o. s. ř. příslušnými (a to ex officio).
Usnesení odvolacího soudu je tedy co do posouzení neexistence pravomoci soudů v občanském soudním řízení ve věci uložení povinnosti ke zničení záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, pořízeného na základě (nezákonného) příkazu dle § 88 odst. 1 tr. řádu a co do užití analogie legis ve vztahu k § 88 odst. 7 tr. řádu v posuzovaném případě správné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 756/2021, ze dne 31. 8. 2021
16.11.2021 00:01
Skutečnosti rozhodné pro neudělení příklepu dle § 336k odst. 4 o. s. ř.
Judikatura stabilně při aplikaci ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř. tenduje ke zvýšené ochraně dražitelů, potažmo vydražitele, proti takovým pochybením exekutora, která jsou objektivně způsobilá zapříčinit, že průběh a výsledek dražebního jednání nesplňují požadavek transparentnosti dražby, požadavek rovného přístupu účastníků dražby (dražebníků) k dražbě, že fakticky dojde ke zvýhodnění určité skupiny osob ve vlastní exekuci zúčastněných oproti skupině jiné. Typicky – v souvislosti s pochybením ve vyhotovení popisné části nemovitosti v dražební vyhlášce – je ovlivněno jednání dražitelů, kteří by (pokud by k pochybení nedošlo) již „další“ vyšší podání neučinili, popř. by se dražby vůbec nezúčastnili, a tím došlo k ovlivnění výše dosaženého podání, apod.
„Zjistitelnost“ vady dražené nemovitosti přitom nepředstavuje (pro posouzení oprávněnosti námitek vydražitele) kategorii určující; významné je jen a pouze, zda jde o vadu, která objektivně je způsobilá ovlivnit rozhodování dražitele o účasti na dražbě, resp. (vydražitele) o učinění nejvyššího podání právě v takové výši, v jaké bylo učiněno. Uvedené je nezbytné posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním zjištěným poměrům posuzované dražby.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1669/2021, ze dne 31. 8. 2021
10.11.2021 00:02
Použití přeplatku na soudním poplatku na jiný splatný nedoplatek
Soud nemůže přeplatek na soudním poplatku použít na jiný splatný nedoplatek soudního poplatku, i když vznikl u téhož soudu. Zákon o soudních poplatcích jasně stanoví, jak mají soudy s případným přeplatkem na soudním poplatku naložit. O možnosti „započíst“ přeplatek na soudním poplatku na úhradu soudního poplatku v rámci jiného řízení vedeného týmž účastníkem zákon o soudních poplatcích nehovoří. Závěr o možnosti „započíst“ soudní poplatky tímto způsobem nelze učinit ani na základě § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 154 daňového řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2952/2020, ze dne 11. 8. 2021
10.11.2021 00:00
Ke způsobilosti svěřenského fondu být účastníkem řízení
I. Svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity, která představuje autonomní majetek bez vlastníka vyčleněný zakladatelem k naplňování konkrétního účelu a spravovaný svěřenským správcem. Nemá-li svěřenský fond právní osobnost a ani zákon jinak této entitě nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v řízení vystupovat jako účastník řízení (§ 19 o. s. ř.).
II. Také při posuzování toho, kdo je jako účastník řízení v procesním úkonu označen, musí soud vycházet z projevu vůle účastníka (jeho objektivního významu), který procesní úkon učinil.
V poměrech projednávané věci, jestliže žalobkyně označila žalovaného 1) jako „S. s. f. R., Svěřenský správce R. S.“ a v žalobě uplatňuje svá práva ve vztahu k nemovitostem náležejícím do svěřenského fondu spravovaného správcem, projevila jednoznačně vůli uplatnit žalobu proti svěřenskému správci. Její skutečná vůle v procesním úkonu (žalobě) neprojevená (byť projevená později v odvolání či dovolání) nemá na posouzení obsahu žaloby jako procesního úkonu žádný dopad.
S ohledem na uvedené právní názor odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně v žalobě označila jako žalovaného 1) svěřenský fond – entitu, které zákon způsobilost být účastníkem řízení nepřiznává, není správný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3033/2019, ze dne 15. 12. 2020
03.11.2021 00:02
Přechod poplatkové povinnosti ve vykonávacím řízení
Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích se vztahuje i na výkon rozhodnutí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2182/2021, ze dne 18. 8. 2021
03.11.2021 00:01
Soudní poplatek ve věci zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti
Při výpočtu soudního poplatku ve věci výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti se užije položka č. 21 odst. 1 písm. a), b) nebo c) sazebníku, jenž je přílohou zákona o soudních poplatcích.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2182/2021, ze dne 18. 8. 2021
13.10.2021 00:02
Důkaz promítnutím (zhlédnutím) kamerového záznamu
V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).
Zásadu přímosti je třeba mít při dokazování na zřeteli i v případě, že spornou, pro rozhodnutí o věci významnou skutečnost je možné zjistit z videozáznamu (kamerového záznamu), jehož promítnutí lze považovat za specifický případ ohledání. V takovém případě se soud nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje obsah tohoto důkazního prostředku (na rozdíl od výpovědi svědka, který soudu pouze zprostředkovává to, co při zhlédnutí videozáznamu vnímal on sám, a který tak sám vyhodnocuje jeho obsah). Důkaz promítnutím (zhlédnutím) videozáznamu soudem navržený účastníkem řízení proto nelze považovat za nadbytečný [tj. za důkaz, kterým má být prokazována skutečnost, která již byla prokázána (bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy] jen proto, že k obsahu videozáznamu byl vyslechnut svědek, který videozáznam zhlédl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 678/2021, ze dne 13. 7. 2021
13.10.2021 00:01
Nařízení jednání k rozvržení rozdělované podstaty
Ode dne 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 396/2012 Sb., nemusí být při výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitých věcí rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty jen při rozvrhovém jednání, a to v zájmu „zrychlení a zefektivnění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti“. Soud (soudní exekutor) nařídí rozvrhové jednání pouze tehdy, navrhne-li to (požádá-li o nařízení rozvrhového jednání) věřitel, oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, nebo povinný, a to ve lhůtě 15 dnů od zveřejnění oznámení o přihlášených pohledávkách na úřední desce soudu (soudního exekutora) podle § 336p odst. 1 o. s. ř. nebo od doručení dodatečného oznámení podle § 336p odst. 2 o. s. ř. Požádá-li o nařízení rozvrhového jednání alespoň jedna z uvedených oprávněných osob, soud (soudní exekutor) jednání o rozvrhu rozdělované podstaty nařídí poté, co usnesení o příklepu nabude právní moci a po zaplacení nejvyššího podání, resp. poté, co usnesení o předražku nabude právní moci, a po zaplacení předražku vydražitelem, a po uplynutí lhůty podle § 336p. K jednání soud (soudní exekutor) předvolá účastníky rozvrhu, kterými jsou oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný a osoby, které podaly přihlášku, ledaže by jejich přihláška byla odmítnuta (srov. § 336q odst. 3 o. s. ř.).
Nepožádá-li žádná z oprávněných osob o nařízení jednání o rozvrhu nebo je-li žádost oprávněné osoby podána opožděně (po uplynutí zákonem stanovené lhůty), rozvrhne soud rozdělovanou podstatu bez jednání podle § 337c o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3072/2020, ze dne 29. 7. 2021