// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
14.10.2019 00:02
Řádné poučení o následcích neuhrazení soudního poplatku ze žaloby
I. Neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil.
II. Na základě výzvy soudu k dodatečné úhradě poplatku za řízení splatného podáním žaloby dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, která neobsahuje poučení, že soud řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (§ 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích), nelze zastavit řízení; k úhradě soudního poplatku uskutečněné po marném uplynutí lhůty stanovené takovou výzvou, avšak ještě předtím, než se poplatníku dostane řádného poučení o následcích zmeškání lhůty, je soud povinen přihlédnout.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 156/2018, ze dne 31. 7. 2019
14.10.2019 00:01
Odměna za zpeněžení předmětu zajištění v exekučním řízení
Byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 180/2017, ze dne 29. 7. 2019
10.10.2019 00:02
Zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu
Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy.
Od těchto ustálených judikatorních závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani na základě argumentů odvolacího soudu. Ke změně rozhodovací praxe není dán důvod, neboť pouze na základě výroku o zastavení exekuce a o nákladech exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému a ani exekutorovi (jde-li o odměnu a náklady exekutora) nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění zde od samého počátku byl důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. Nelze ani souhlasit s názorem, že povinný má na základě závěrů judikatury dovolacího soudu možnost podat návrh na zastavení exekuce, která již byla provedena, „navěky“, což je „v rozporu v exekučním řízení platnou zásadou nemožnosti uvedení v předešlý stav a zejména s principem právní jistoty, která alespoň v minimální míře musí chránit i soudního exekutora“. Princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav totiž nelze vyložit tak, že soud ve všech případech rezignuje na potřebu ochrany povinného jestliže, že vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Uzavřel-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že exekuci nelze za žádných okolností zastavit, protože plnění z exekučního titulu již bylo vymoženo, je jeho právní závěr příliš paušální a tudíž nesprávný.
Odvolací soud přitom má v dalším řízení právo zvážit, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného – spotřebitele následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem. Taková úvaha bude v souladu s principem, že k zastavení exekuce již dříve ukončené vymožením má dojít nikoliv vždy, ale jde o prostředek „ultima ratio“.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, ze dne 10. 7. 2019
10.10.2019 00:01
Ocenění stavebního pozemku podle zákona o oceňování majetku
Okolnost, že oceňovaný pozemek, který je platným územním plánem evidován jako stavební (zde jako „průmyslová plocha“), není subsumovatelný do kategorie pozemků zastavěných, není sama o sobě důvodem, aby neobstálo jeho vyhodnocení jako pozemku stavebního ve smyslu § 9 zákona č. 151/1997 Sb., zákona o oceňování majetku.
Jinak řečeno, při ocenění pozemků podle § 9 cit. zákona je v zásadě třeba vyjít z toho, jaké je jejich určení stanovené účinným územním plánem, a nikoliv z toho, jakým způsobem jsou pozemky fakticky užívány, zda již ohledně nich bylo vydáno územní rozhodnutí nebo regulační plán, ani z toho, jaký stav jejich užívání je zapsán v katastru nemovitostí. Jestliže odvolací soud uzavřel, že funkční určení pozemků stanovené platným územním plánem je irelevantní, jeho právní závěr tedy neobstojí. Územní plán je totiž závazným podkladem pro vydání následného regulačního plánu a územního rozhodnutí.
Dlužno dodat, že výše uvedené nevylučuje, že obvyklá cena předmětných pozemků bude stanovena i s přihlédnutím k dalším skutečnostem, které ohledně předmětných pozemků vyjdou najevo, mimo jiné i vzhledem k tomu, zda právní nebo jiné reálně existující překážky brání jejich využití dle účinného územního plánu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1711/2019, ze dne 10. 7. 2019
03.10.2019 00:02
Exekuce rozhodnutí správce daně o nedoplatku podle exekučního řádu
I. Ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. ukotvuje specifický předpoklad pro zahájení a vedení exekuce pro případ, že exekučním titulem je rozhodnutí správce daně ve smyslu § 175 odst. 1 d. ř.
Zjevným smyslem ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. je, aby nedocházelo k zahájení a vedení exekuce v případech, kdy je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí správce daně o nedoplatku a jestliže je zahájení a vedení exekuce konané podle exekučního řádu zcela zjevně neefektivním nástrojem k vymožení pohledávky z takového exekučního titulu. Za tím účelem nelze exekučnímu soudu upřít právo a povinnost zvážit, zda exekuce má být zahájena a případně i nadále vedena za situace, kdy je nasnadě, že náklady exekuce konané podle exekučního řádu budou ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.
Úvaha exekučního soudu však má své meze předepsané zákonem, konkrétně ustanovením § 175 odst. 2 d. ř. Z tohoto ustanovení se podává, že nikoliv každý údajně nesprávný postup správce daně, který vyústil v podání exekučního návrhu podle § 175 odst. 1 d. ř., je důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu, případně pro zastavení již zahájené exekuce. Důvod pro zamítnutí exekučního návrhu nebo pro zastavení exekuce musí být kvalifikovaný.
Úvahu, zda výše nákladů spojených s exekucí konanou podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění, soud zásadně činí k okamžiku podání exekučního návrhu ze strany správce daně. Jestliže exekuce je již vedena, vychází ze situace existující v době, kdy zvažuje zastavení exekuce. Ustanovení § 175 odst. 2 d. ř. je totiž třeba vyložit tak, že nemá být vedena taková exekuce podle exekučního řádu za účelem vymožení nedoplatku podle § 175 odst. 1 d. ř., jejíž očekávané náklady jsou aktuálně ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění.
II. Ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. je ve vztahu k § 251 odst. 2 o. s. ř. v poměru speciality.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1766/2019, ze dne 10. 7. 2019
03.10.2019 00:01
Překážka věci zahájené v řízení o vypořádání společného jmění manželů
Podá-li jeden z manželů návrh na vypořádání společného jmění, je tím konzumováno i žalobní právo druhého manžela, který již žalobu nemůže podat. Žalobní právo je však konzumováno pouze ve vztahu k té části společného jmění, která je předmětem již probíhajícího řízení. Je-li předmětem dalšího řízení jiná věc náležející do SJM, která se nestala předmětem předchozího řízení, podání žaloby nic nebrání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1447/2019, ze dne 26. 6. 2019
19.09.2019 00:02
Aplikace čl. 8 nařízení o doručování soudních a mimosoudních písemností
I. Závěry Soudního dvora Evropské unie k aplikaci čl. 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech Evropské unie, shrnuté v bodu 89 usnesení Soudního dvora C-384/14 (Alta Realitat) se uplatní i v řízení vedeném před českými soudy s účastníkem se sídlem ve Slovenské republice.
II. Úprava formulovaná v článku 8 odst. 1 Nařízení se vztahuje i na přímé doručování dle článku 14 Nařízení.
III. Je nerozhodné, zda je soud v okamžiku doručování písemnosti přesvědčen, že adresát jazyku písemnosti rozumí. Adresát totiž musí být vždy vyrozuměn o právu písemnost odmítnout v souladu s článkem 8 odst. 1 Nařízení. Až v okamžiku, kdy by žalovaná (za předpokladu, že byla správně vyrozuměna dle článku 8 odst. 1 Nařízení) přijetí písemnosti odmítla, bylo by namístě, aby soud posuzoval, zda její odmítnutí bylo opodstatněné, tj. zda žalovaná jazyku písemnosti skutečně rozumí či nikoli.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1327/2019, ze dne 13. 6. 2019
19.09.2019 00:01
Zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem
Exekuční soud má v rámci úsudku, jestli jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vyhodnotit nejen to, zda rozhodčím nálezem přisouzená jednotlivá plnění jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, ale i to, jestli tato plnění nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy ve svém úhrnu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3498/2018, ze dne 11. 12. 2018
09.09.2019 00:02
Určitost žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi.
Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem. Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků.
Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ze dne 30. 5. 2019
09.09.2019 00:01
Žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku
Státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, není oprávněno k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka, ani proti rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 69/2017, ze dne 30. 5. 2019
05.09.2019 00:02
Mezinárodní příslušnost v případě nároku z individuální pracovní smlouvy
I. Nároky z porušení smlouvy, ať již jde o náhradu škody vzniklé v souvislosti se smlouvou nebo o povinnost hradit úroky z prodlení vzniklé z důvodu opožděně poskytnutého plnění, které má základ ve smlouvě, je třeba kvalifikovat jako nároky ve věcech týkající se smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis.
Samostatně uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení z pohledávky na náhradu újmy na zdraví, vzniklé zaměstnanci při výkonu práce tak je nárokem z individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis a je na něj použitelné ustanovení článku 21 nařízení.
II. Úprava mezinárodní příslušnosti v kapitole II, oddílu V nařízení Brusel I bis, do kterého spadají články 20 až 23 tohoto nařízení, je úpravou komplexní a taxativní. To plyne ze znění čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který připouští výjimku z aplikace v daném oddílu uvedených pravidel jen ve vztahu k článkům 6 (u žalovaného s bydlištěm mimo Evropskou unii, pokud nejde o výjimku dle článku 20 odst. 2), čl. 7 bod 5 (jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny) a v případě žalob podaných proti zaměstnavateli čl. 8 bod 1 (je-li žalováno více osob společně, pro případ žaloby o záruku nebo intervenční žaloby, vzájemné žaloby a ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároku ze smlouvy, kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému). Z uvedeného plyne, že v případě nároku z individuální pracovní smlouvy nemůže být mezinárodní příslušnost českých soudů posouzena podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4402/2017, ze dne 20. 6. 2019
05.09.2019 00:01
Smlouva o dodání zboží podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis
V případě tisku knih představuje dodání textu knihy v datovém souboru spíše individualizaci a přesnou specifikaci zboží než dodání podstatné části materiálů nutných pro jejich výrobu a zhotovení. Jestliže tyto materiály (papír, barvy, vazbu či obal) naopak poskytl prodávající, lze smlouvu mezi stranami charakterizovat ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis jako smlouvu o dodání zboží, nikoli poskytnutí služby.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, ze dne 20. 6. 2019
22.08.2019 00:02
Splnění poučovací povinnosti odvolacího soudu dle § 213b odst. 1 o.s.ř.
Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je poučením, které dává soud při jednání přítomnému účastníku. Plní-li proto poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. odvolací soud, plní ji při odvolacím jednání, a to logicky (neboť jak jinak) vůči přítomným účastníkům; není-li účastník odvolacímu jednání přítomen, odvolací soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže. Závěr, podle něhož je nepřípustné odročit jednání jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil, se však neuplatní v situaci, kdy účastník, jemuž by se mělo poučení dostat, požádal o odročení jednání a učinil tak z důležitého důvodu. Jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, který požádal z důležitého důvodu o odročení jednání, nelze mít za to, že to byl účastník, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo, a že tedy účastník svou neúčastí při jednání dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. pozbyl.
Žalované lze přisvědčit, že ve zde souzené věci se právě o takovou procesní situaci jedná. Požádala-li žalovaná o odročení odvolacího jednání z důvodu kolize s jiným jednáním, pak důvod, který uplatnila, nedůležitý není a judikaturou vymezené předpoklady proto, aby bylo ve věci rozhodnuto na základě závěru o neunesení důkazního břemene, aniž byl účastník poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ve zde souzené věci splněny nebyly. Skutečnost, že žalovaná vzala na vědomí, že její žádosti o odročení odvolacího jednání se nevyhovuje, a svou neúčast omluvila, ale o odročení odvolacího jednání již znovu nepožádala, považuje Nejvyšší soud za právně bezvýznamnou. Není zřejmé, z jakého důvodu by měla mít smysl opětovná žádost o odročení a co tedy odvolací soud dovozuje z toho, že nebyla podána.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, ze dne 15. 5. 2019
22.08.2019 00:01
Podjatost rozhodce z důvodu jeho „ekonomické závislosti“ na jedné ze stran
Opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost rozhodce nezakládá, a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzen žádný jeho osobní vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci.
Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může pak dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku je třeba pochopitelně ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje.
Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“, natožpak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 z. r. ř. co do spotřebitelských vztahů ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla některá ze stran. K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1034/2018, ze dne 22. 5. 2019
22.08.2019 00:00
Přezkum rozhodnutí o žádosti o sloučení administrativně rozděleného bytu
Právo rozhodovat o slučování a dělení bytů podle dříve platného ustanovení § 56 a § 57 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dnem 1. ledna 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno žádným jiným oprávněním. Po zrušení zákona o hospodaření s byty o slučování a dělení bytů již nerozhodují orgány obce, ale o jakékoli dispozici s bytem (bytovou jednotkou) rozhoduje výlučně vlastník.
Žalobkyně (nájemkyně) se tedy na žalovanou městskou část Praha 1 nemohla obracet jako na správní orgán s rozhodovacími pravomocemi, nýbrž jen jako na vlastníka bytové jednotky. Z uvedeného vyplývá, že při vyřizování žádosti žalobkyně o sloučení administrativně rozděleného bytu rada městské části nebyla v postavení orgánu moci výkonné či orgánu územního samosprávného celku, který by podle zvláštního zákona rozhodoval o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze vztahů soukromého práva, jak předpokládá ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. Vystupovala jako subjekt vykonávající práva a povinnosti vlastníka (na základě jí svěřené správy) a svým usnesením rozhodla o tom, jak naložit s obecním (vlastním) majetkem. Její rozhodnutí je proto projevem vůle obce v soukromoprávní záležitosti. Je pouze na účastnících soukromoprávního vztahu (v tomto případě nájemního), aby určili jeho obsah. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jedním z jeho účastníků je obec (městská část).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1166/2019, ze dne 28. 5. 2019
19.08.2019 00:02
Zpětvzetí žaloby učiněné z týchž důvodů jako předchozí neúčinné zpětvzetí
Rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 6 o. s. ř. představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o dalším zpětvzetí žaloby učiněném z týchž důvodů jako neúčinné zpětvzetí žaloby.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, ze dne 17. 6. 2019
19.08.2019 00:01
Ustanovení zástupce z řad advokátů v insolvenčním řízení
I. Judikatura se při výkladu § 30 o. s. ř. ustálila v závěru, že to, zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, přičemž jen okolnost, že účastník sám podá žalobu, reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje. Ochrana zájmů účastníka - bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné, nesporné, exekuční či jiné řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních - bude vyžadovat ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).
Uvedené závěry se uplatní i v insolvenčním řízení, avšak s přihlédnutím ke specifikům, která odlišují insolvenční řízení od sporných řízení, řízení vedených podle zákona č. 292/2013 Sb. a konečně i od incidenčních sporů. Zohlednit je nutno především to, že insolvenční řízení se člení na relativně samostatné části, které mají odlišné funkce a průběh, že v nich působí insolvenční správce a že insolvenční zákon stanoví pro tu kterou část řízení poměrně podrobná procesní pravidla.
Jiné podmínky pro ustanovení zástupce bude vyžadovat ta část insolvenčního řízení, v níž se zkoumá úpadek dlužníka, jiné podmínky pak budou zkoumány v dalších fázích insolvenčního řízení. Zcela odlišné předpoklady pro ustanovení zástupce budou zkoumány v první fázi insolvenčního řízení (přípravné, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu) půjde-li o dlužnický insolvenční návrh (kdy lze uvažovat o splnění předpokladů pro ustanovení zástupce jen výjimečně), jiné pro řízení o věřitelském insolvenčním návrhu, jemuž se dlužník aktivně brání. V dalších fázích řízení, kdy řízení není „sporem o úpadek“, bude možné mít podmínky za splněné v zásadě tehdy, bude-li mít dlužník zcela konkrétní odůvodněné výhrady k postupu insolvenčního správce, věřitelů či bude brojit proti rozhodnutí insolvenčního soudu.
Z uvedeného plyne, že obecný závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníku nelze v insolvenčním řízení ustanovit zástupce z řad advokátů (že to vylučuje povaha tohoto řízení), neobstojí.
II. Důvodem pro ustanovení zástupce však nemůže být v žádném případě jen obecně vyslovená obava dlužníka, že v řízení může „dojít k poškození jeho práv“.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 72/2017, ze dne 30. 4. 2019
19.08.2019 00:00
Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků v odvolacím řízení
I. Jde-li o výklad pojmu „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“, je judikatura Nejvyššího soudu založena na závěru, podle něhož se jím v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které − kdyby byly prokázány − mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod.
Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
II. Jestliže v posuzovaném odvolacím řízení žalobcem (nově) předložené listiny neměly být (samy o sobě) důkazy, jimiž by měl být zjištěn skutkový stav jinak, nýbrž šlo o další srovnávací materiál určený pro znalce a využitelný k posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporných směnkách (tj. k potvrzení či úpravě pravděpodobnostního závěru znaleckého posudku ve vztahu k případnému záměrnému komolení podpisu na sporných směnkách), šlo o listiny, jimž žalobce zpochybňoval (posuzováno z hlediska kvality srovnávacího materiálu, který měl znalec původně k dispozici) věrohodnost znaleckého posudku.
Nelze ani přehlédnout, že samotnými srovnávacími materiály (zde listinami s podpisy fyzické osoby) soud zpravidla neprovádí dokazování (výjimka může být dána např. tehdy, zpochybňuje-li žalovaný pravost svého podpisu na některé z listin, které mají sloužit znalci jako srovnávací materiál).
Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti „důkazů“ navržených žalobcem podle § 205a o. s. ř. proto není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, ze dne 30. 4. 2019
06.08.2019 00:02
Rozhodčí smlouva uzavřená výměnou e-mailů bez kvalifikovaného podpisu
V otázce platnosti rozhodčí smlouvy uzavřené mezi subjekty různých států v mezinárodním obchodním styku výměnou e-mailů bez kvalifikovaného elektronického podpisu je na místě aplikovat Newyorskou Úmluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů jako lex specialis vůči Evropské úmluvě o obchodní arbitráži.
Požadavek obsažení rozhodčí smlouvy „ve výměně dopisů nebo telegramů“ ve smyslu čl. II Newyorské úmluvy je třeba vykládat tak, že zahrnuje i výměnu komunikace prostřednictvím e-mailu.
Jestliže kvalifikovaný elektronický podpis rozhodčí smlouvy obsažené ve výměně e-mailů není podle čl. II Newyorské úmluvy stricto sensu vyžadován, pak ve smyslu tohoto ustanovení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi subjekty osob z různých států v mezinárodním obchodním styku může být uzavřena platně i rozhodčí smlouva sjednaná výměnou e-mailů neobsahující kvalifikovaný elektronický podpis.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3439/2018, ze dne 16. 5. 2019
06.08.2019 00:01
Možnost volby soudu v případě více místně příslušných soudů
Závěr dovozený v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o možnosti volby soudu žalobcem v případě, kdy jsou místně příslušné dva či více soudů, je použitelný i v případě, kde vedle sebe zakládá místní příslušnost vnitrostátní norma a přímo použitelný právní předpis Evropské unie.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, ze dne 21. 5. 2019