// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
26.02.2020 00:02
Promlčení práva na pojistné plnění ve smyslu § 635 odst. 2 o.z.
I. Právo na pojistné plnění se ve smyslu ustanovení § 635 odst. 2 o. z. promlčuje nejen současně s uplynutím objektivní promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, ale i uplynutím promlčecí lhůty subjektivní.
II. Dovolatel ve svém podání vyslovuje názor, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se v případě práva na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla u poškozeného neaplikuje. Dané ustanovení se má aplikovat pouze v případě odpovědnosti, kdy je poškozený uspokojen prostřednictvím škůdce, tj. v případě, kdy škůdce (pojištěný) poskytne poškozenému plnění z titulu náhrady jím způsobené škody a toto plnění následně požaduje po pojišťovně. I na tuto otázku nastíněnou dovolatelem je třeba odpovědět negativně. Takový výklad občanský zákoník nepřipouští a ani sám dovolatel neuvádí, z čeho ho dovozuje. Občanský zákoník hovoří přímo o právu na pojistné plnění a nerozlišuje situace, kdy vznikne poškozenému právo přímo na pojistné plnění od pojišťovny a kdy mu hradí škodu škůdce, který následně požaduje uhrazené plnění po pojišťovně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, ze dne 28. 11. 2019
26.02.2020 00:01
Vypořádání staveb zasahujících malou částí na cizí pozemek
V případě vypořádání staveb zasahujících na cizí pozemek pouze svou malou částí a vzniklých za platnosti obč. zák. (resp. i dříve) je nutné nejprve zkoumat, zda na ně lze aplikovat ustanovení o přestavku podle § 3059 ve spojení s § 1087 o. z. Není-li to možné, zastává Nejvyšší soud pro právní hodnocení vypořádání takových staveb následující stanovisko:
Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. Přechodná ustanovení § 3054 – § 3058 o. z. umožňují, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby. Vzhledem k tomu není důvodu pro následné vypořádání stavby, která neoprávněně zasahuje na cizí pozemek pouze svou nepatrnou částí (a nejde přitom o přestavek), odchýlit se od závěrů rozvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, tedy jejich právní režim vypořádat podle dosavadních právních předpisů (zejména § 135c obč. zák.). Při takovém vypořádání půjde právě o tu malou část stavby, která neoprávněně zasahuje na pozemek vlastníka odlišného od vlastníka stavby samotné. Jsou tedy i zde nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí ze zásady, že vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku. Takový závěr by vedl k nepřijatelnému výsledku, že by se vlastníkem stavby, která svou podstatnou částí leží na pozemku stavebníka, stal vlastník sousedního pozemku, na který však stavba zasahuje pouze svou malou částí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, ze dne 26. 11. 2019
24.02.2020 00:02
Škoda vzniklá úrazem při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru
Vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost na základě neplatné pracovní smlouvy práci, jejíž náplní není výkon funkce statutárního orgánu, vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Utrpí-li při takto fakticky vykonávané práci škodu úrazem, vzniká mu právo na náhradu škody; úraz utrpěný v rámci faktického pracovního poměru se posuzuje jako pracovní úraz.
Na škodu vzniklou úrazem, který zaměstnanec utrpěl při výkonu práce konané pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze dne 26. 11. 2019
24.02.2020 00:01
Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání
Narovnáním mohou být upraveny mezi účastníky jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Sporností práv a povinností ve smyslu § 1903 o. z. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Spornost či pochybnost se vztahuje jak na skutkové, tak na právní otázky, příčinou může být i omyl; není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předpokladů narovnání mýlí. Podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody.
I když spor či pochybnost jsou pojmovými znaky narovnání, nemusí být vždy výsledkem dohody změna rozsahu vzájemných práv a povinností; účastníci se mohou dohodnout na stejném obsahu, jaký měl dosavadní závazkový právní vztah.
Spornost nebo pochybnost práv a povinností jsou kategoriemi subjektivními. Těmi subjekty, které právo či povinnost jako sporné či pochybné hodnotí, jsou výlučně strany závazku. Sporným nebo pochybným může být proto i právo, které u třetí osoby – například u soudu – žádnou nejistotu nevzbuzuje.
Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání není nezbytná; absentuje-li, nejedná se – pokud strany projevily vůli, že jimi narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního – o neurčitost s důsledky stanovenými v § 553 odst. 1 o. z., případně o neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1720/2019, ze dne 21. 11. 2019
19.02.2020 00:02
Promlčení povinnosti zaměstnance platit úroky z prodlení
Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého závazku; tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“. Ze samotného uznání jistiny nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství. Proto nebylo-li právo na úrok z prodlení písemně uznáno, promlčuje se v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4616/2018, ze dne 19. 11. 2019
19.02.2020 00:01
Snížení náhrady při přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků
Judikatura Nejvyššího soudu s účinností od 1. 1. 2014 připouští, že soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může výjimečně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a s přihlédnutím ke korektivu dobrých mravů náhradu zvýšit či naopak snížit, případně ji nepřiznat vůbec.
V posuzované věci však odvolací soud pochybil, že výši náhrady za spoluvlastnický podíl snížil pouze při zohlednění okolností, že žalobce nabyl svůj podíl v dražbě za výrazně nižší cenu, a dále, že nabytí podílu na nemovitostech ze strany žalobce nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale bylo založeno ekonomickou úvahou směřující k nabídce prodeje nabytého spoluvlastnického podílu se závěrem, že v případě absence dohody o prodeji podílu bude situace řešena uplatněným požadavkem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2903/2015 poukázal z hlediska dobrých mravů, resp. zneužití práva, na skutečnost, že koupě podílu na nemovitostech představuje realizaci práva nabývat majetek s tím, že právě zrušení spoluvlastnictví soudem představuje institut, který chrání práva všech spoluvlastníků a zajišťuje spravedlivé vypořádání vztahů ke společné věci. Samotné nabytí podílu v exekuční dražbě za nižší cenu nelze klást k tíži nabyvatele, neboť skutečnost, že se v dražbě nenašel zájemce, který by nabídl vyšší cenu než nabyvatel, nezakládá okolnost negativně přičitatelnou nabyvateli.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4856/2017, ze dne 12. 11. 2019
19.02.2020 00:00
Počítání běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk
U odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončí odsouzením, vychází judikatura Nejvyššího soudu konstantně ze závěru, že odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení trestního stíhání, které se následně ukázalo být nedůvodným. Pro určení, podle kterého občanského zákoníku postupovat podpůrně při počítání běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk, je proto v případě újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním potřeba vyjít z data, kdy bylo poškozenému sděleno obvinění.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1769/2017, ze dne 27. 11. 2019
17.02.2020 00:02
Újma vzniklá při nakládání s majetkem svěřeným městské části hl. m. Prahy
Svědčí-li široce koncipované právo správy ke svěřenému majetku městské části hlavního města Prahy, svědčí jí i povinnost počínat si v rámci správy majetku tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Není proto žádného důvodu, aby městské části, které poruší svou povinnost při správě majetku hlavního města Prahy a způsobí svým jednáním či opomenutím škodu, za ni nenesly odpovědnost a veškerou odpovědnost přenášely na hlavní město Prahu jako vlastníka, který však povinnost zajišťovat samostatnou odbornou údržbu majetku a v této konkrétní věci provádět příslušná opatření proti pádu sněhu a ledu se střechy objektů svěřených do správy městské části, nemá. Oprávnění městských částí hlavního města Prahy vystupovat v právních vztazích svým jménem a odpovědnost za toto jednání potvrzuje právní subjektivitu městských částí. Princip hospodaření městských částí s majetkem hlavního města Prahy svěřeným jim do správy nevylučuje možnost uspokojení poškozených, neboť městské části mají svůj vlastní rozpočet (§ 4 odst. 3 zákona o hlavním městě), podle nějž hospodaří a z jehož prostředků hradí veškeré své smluvní závazky (§ 10 Statutu) a mohou z něj hradit i závazky z případné deliktní odpovědnosti, jejímž nositelem městská část je podle výslovné úpravy obsažené v § 3 odst. 2 zákona o hlavním městě.
Tato povinnost městských částí však nevylučuje současnou odpovědnost hlavního města Prahy za újmu vzniklou při nakládání s majetkem svěřeným městské části. Již z čl. 11 odst. 3 věty první Listiny základních práv a svobod plyne v obecné rovině povinnost vlastníka nést povinnost k náhradě újmy, která vznikne z použití či využití jeho věci (vlastnické právo zavazuje); konkrétní specifická úprava vlastnického práva hlavního města Prahy a rozsah oprávnění městských částí se této odpovědnosti nedotýká, neboť zákonem založený a Statutem konkretizovaný stav vytváří postavení městské části jako tzv. pomocné osoby sui generis, tedy jako subjektu, který hlavní město Praha využívá k výkonu svého vlastnického práva, a odpovídá tak i za případné porušení právní (zákonné) povinnosti ze strany městské části, jako by se takového jednání dopustilo samo, tj. společně a nerozdílně s městskou částí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5764/2017, ze dne 13. 11. 2019
17.02.2020 00:01
Restituce hospodářsky využívané nemovitosti dle zák. č. 428/2012 Sb.
Z jazykového výkladu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinné osoby vymezené v ustanovení § 4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže v rozhodném období bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů. Dané ustanovení přitom zjevně nelze vykládat tak, aby umožňovalo naturální restituci i těch nemovitých věcí, jež byly využívány hospodářsky s tím, že z jejich užití generovaný zisk sloužil následně k podpoře činností směřujících k naplnění některého z účelů vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (aniž by k jeho realizaci sloužila bezprostředně sama nárokovaná nemovitá věc).
Jinými slovy řečeno, v případě hospodářsky využívané nemovitosti (např. pozemku určeného k plnění funkcí lesa nebo zemědělsky obhospodařovaného pozemku) by podmínky ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. mohly být naplněny toliko tehdy, sloužila-li nemovitost v rozhodném období současně bezprostředně některému ze zde vyjmenovaných účelů (např. kaple či modlitebna situovaná na lesním či zemědělském pozemku apod.).
Odvolací soud tedy nepochybil, uzavřel-li, že dovolatelkou nárokované pozemky určené k plnění funkcí lesa, případně využívané jako orná půda či ostatní plocha, jež v rozhodném období bezprostředně nesloužily žádnému z účelů taxativně vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osoba povinná ve smyslu ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. není povinna dovolatelce vydat vzdor tomu, že tyto pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2854/2019, ze dne 19. 11. 2019
11.02.2020 00:02
Objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku
I. Podle § 4a tiskového zákona, ve znění účinném od 1. 11. 2013, vydavatel periodického tisku územního samosprávného celku je povinen poskytovat objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku a poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku.
Toto ustanovení tiskového zákona upravuje povinnosti vydavatele periodického tisku územního samosprávného celku, stanovené s přihlédnutím ke specifikům a hlavnímu poslání daného média. Vzhledem k tomu, že jde o tiskoviny, určené primárně k informování obyvatel určité lokality, měly by přinášet především ucelené informace o daném území a dění v něm. Vydavatel je proto povinen zajistit, aby po obsahové stránce tiskovina jako celek v tomto směru poskytovala čtenářům (občanům daného území) vyvážené a objektivní informace. To ovšem neznamená, že by vydavatel byl oprávněn nebo snad povinen provádět jakousi cenzuru příspěvků po obsahové stránce ve snaze zajistit, aby vnitřně vyvážený byl každý jednotlivý příspěvek. Objektivita a vyváženost obsahu regionálního periodika by měla být dosažena uveřejňováním sdělení a příspěvků celého názorového i tematického spektra se vztahem k danému regionu. Ustanovení § 4a tiskového zákona kromě těchto požadavků na obsahové kvality celého periodika ukládá vydavateli povinnost poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku. Z citované formulace nevyplývá, že by byl vydavatel oprávněn přezkoumávat a pro účely uveřejnění hodnotit obsah jednotlivých sdělení zastupitelů z pohledu objektivity a vnitřní vyváženosti, zejména proto, že sdělení mají sloužit k vyjádření názorů, tedy hodnotících soudů, které testu pravdivosti nepodléhají a pro svou subjektivitu ani podléhat nemohou. Názorová vyváženost obsahu regionálního periodika nemá být dosažena publikováním názorů, které pokládá vydavatel za žádoucí, ale publikováním rozdílných názorů ve vzájemně odpovídajícím rozsahu.
II. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný odmítl v regionálním periodiku uveřejnit sdělení žalobce (tehdy opozičního zastupitele), vyjadřující jeho názor na způsob, jímž došlo ke změně vedení města. Z obsahu dovolání je patrno, že důvodem byl předpoklad, že by se členové nového vedení města mohli cítit dotčeni označením „pučisté“ a veřejnost by mohla vnímat žalobcem komentovanou událost ve vztahu k novému vedení nepříznivě. Dovolací soud je přesvědčen, že žalovanému jako vydavateli takové hodnocení nepříslušelo, neboť ustanovení § 4a tiskového zákona zakládá právo zastupitele na uveřejnění jeho názoru v regionálním periodiku, aniž by v něm současně bylo zakotveno právo vydavatele názor hodnotit a podle výsledku hodnocení případně odmítnout.
Navíc, jak správně uvedl odvolací soud, vnímání výrazu „puč“ by zajisté záviselo na tom, nakolik je čtenář se změnou vedení města srozuměn či nikoli. Výraz puč je synonymem pro státní převrat provedený zpravidla násilným svržením vlády či panovníka, povětšinou malou organizovanou skupinou. Již z toho plyne negativní význam tohoto pojmu, který se však někdy, ne zcela důsledně, používá i pro jiné způsoby převzetí moci. Přestože v politické soutěži označení nějaké události za puč a její aktéry za pučisty v sobě nese odsudek jejich počínání, nejde o výraz hrubý, neslušný ani natolik hanlivý, aby bez dalšího představoval neoprávněný zásah do cti a vážnosti osoby, která se aktivně zapojila do veřejné činnosti. V dané věci zmíněný výraz vyjadřoval především osobní názor žalobce na to, jak změna proběhla, a sděloval, jak on tuto změnu vnímá. Šlo nepochybně o negativní hodnocení událostí, týkajících se vedení města, zastupitelem tohoto města a požadavek na možnost seznámit občany s tímto negativním stanoviskem byl ze strany žalobce coby zastupitele zcela legitimní. Případní zastánci změn ve vedení žalovaného pak mohli ve stejném regionálním periodiku přiměřeným způsobem reagovat, čímž by byla zajištěna názorová vyváženost periodika.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 675/2019, ze dne 13. 11. 2019
11.02.2020 00:01
K počátku běhu subjektivní promlčecí doby
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby.
Z odůvodnění posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, kdy žalobkyně získaly takové vědomosti, které jim umožňovaly učinit závěr o tom, že žalovaná 2) pravděpodobně odpovídá za škodu. Samotná skutečnost, že žalovaná 2) je vlastníkem zřícené budovy, totiž nemusela znamenat, že se zároveň jedná o osobu odpovědnou za škodu. V tak složité situaci, kterou bezpochyby provádění stavebních prací v uvedeném případě bylo, nelze automaticky předpokládat, že za škodu odpovídá vlastník zřícené budovy, jestliže se na stavební činnosti podílely i jiné subjekty. Samotnou vědomost, kdo je vlastníkem zřícené budovy, tedy nelze považovat za zjištění osoby odpovědné za škodu, jak tomu bylo v případě řešeném Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 61/2003, kdy ovšem šlo o dřívější zvláštní objektivní odpovědnost vlastníka nemovitosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti chodníku před touto nemovitostí, a kdy tedy již ze samotného vlastnictví nemovitosti bylo možno usuzovat na odpovědnou osobu. Nyní projednávaný případ se odlišuje tím, že žalobkyně sice od počátku věděly, při jaké škodní události byl usmrcen jejich otec, avšak z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti vlastníku nemovitosti je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena porušením právní povinnosti vlastníka při stavební činnosti (případně zákonem kvalifikovanou okolností, zakládající objektivní odpovědnost, např. z provozní činnosti) nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná z pouhého faktu, že žalovaná byla vlastníkem zřícené budovy. Zároveň platí, že promlčecí doba běží samostatně vůči každému z více odpovědných subjektů, nikoliv vůči všem společně až od naplnění předpokladů o vědomosti poškozeného o všech škůdcích či naopak o některých z nich. Není tedy vyloučeno, že poškozený se teprve postupně po smrti osoby blízké dozvídá skutečnosti, které mu umožňují učinit si dostatečně opodstatněný závěr o odpovědnosti jednotlivých potenciálních škůdců. Závěru odvolacího soudu, že žalobkyně měly vědomost o osobě škůdce v okamžiku, kdy měly možnost zjistit vlastníka objektu, tedy ze všech těchto důvodů není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, ze dne 14. 11. 2019
11.02.2020 00:00
Ztráta na výdělku v případě neplatného rozvázání pracovního poměru
Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Přiznání této náhrady je tedy závislé na ochotě a hlavně schopnosti zaměstnance vykonávat práci podle pracovní smlouvy.
Případy, kdy zaměstnanec nemůže konat práci podle pracovní smlouvy, nejsou výslovně upraveny. Může to být neschopnost k výkonu sjednané práce v důsledku osobních překážek v práci na straně zaměstnance, ale mohou to být jakékoli jiné důvody na straně zaměstnance, které mu zabraňují vykonávat sjednanou práci. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce tak zaměstnanci nevzniká i v případě, že mu zaměstnavatel nemůže přidělovat práci podle pracovní smlouvy proto, že zaměstnanec ztratil předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2233/2019, ze dne 14. 11. 2019
04.02.2020 00:02
Dohoda o vypořádání SJM pro účely rozvodu bez zjišťování příčin
Z ustanovení § 739 odst. 1 o. z. především jasně vyplývá, že lze obecně platně uzavřít dohodu o vypořádání SJM za trvání manželství, v režimu § 718 odst. 2 o. z. dokonce ještě před uzavřením manželství; v tom je zásadní rozdíl oproti úpravě obč. zák. Z uvedených ustanovení vyplývá obecná možnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM za trvání manželství; pro účely rozvodu manželství bez zjišťování příčin rozvratu manželství má zákon zvláštní úpravu obsaženou v § 757 o. z. Zákonná úprava tak nově odlišuje obecnou možnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM za trvání manželství na straně jedné a speciální možnost uzavřít dohodu o vypořádání SJM pro účely rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství podle § 757 o. z.
Podmínkou účinnosti dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů (tj. i SJM) v režimu řízení podle § 757 o. z. je rozvod manželství účastníků podle § 757 o. z.
Ve vztahu mezi obecnou možností uzavření dohody o vypořádání SJM za trvání manželství a možností dohody pro účely postupu podle § 757 o. z. pak platí, že u každé smlouvy o vypořádání SJM uzavřené před zánikem manželství bude nezbytné posuzovat, zda byla uzavřena s podmínkou prostého zániku manželství. Dále je zapotřebí zkoumat, jestli to, zda bude dosaženo rozvodu postupem podle § 757 o. z., anebo postupem podle § 755 a § 756 o. z., bude mít vliv na její účinnost či nikoliv. Pokud je smlouva uzavřena toliko s podmínkou rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství, ke kterému však nedojde a příčiny zjišťovány budou, ke splnění podmínky nedochází a smlouva předpokládaných účinků zánikem manželství nenabude. Pokud pak k rozvodu podle § 757 o. z. nedojde, bude mezi manžely platit majetkový režim, jako by daná dohoda vůbec nevznikla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, ze dne 30. 10. 2019
04.02.2020 00:01
Nabytí vlastnictví nemovitosti od neoprávněného v poměrech obč. zák.
Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí (NS 31 Cdo 353/2016). Tento právní názor je reakcí na judikaturu Ústavního soudu, reflektující potřebu plného prosazení zásady materiální publicity katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Chráněno je tak pouze nabytí nemovitosti v dobré víře ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí. Jestliže nabyvatel se chopil v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. držby nemovitostí v dobré víře ve vlastnické právo jeho předchůdce, který jako vlastník evidován v katastru nemovitostí nebyl, mohl se stát oprávněným držitelem věci (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a vlastnické právo mohl nabýt vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Protože však nebyl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nemohl se stát vlastníkem na základě nabytí od neoprávněného (zde nevlastníka).
Skutečnosti, že uvedená judikatura se nevztahuje na nabytí na základě omylu vyvolaného státním orgánem při absenci evidence vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí, si soudy v nalézacím řízení byly vědomy; uvedenou judikaturu použily „analogicky“. Tento postup nebyl správný. Pravidlo o nabývání nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí je výjimkou z obecně platné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet), byť, přísně vzato, tu jde o originární, nikoliv derivativní způsob nabytí vlastnictví (jde o přechod, nikoliv o převod práva). Tuto výjimku nelze rozšiřovat nad rámec dobré víry v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí, a to ani v případě, že nabyvatel jednal v omylu vyvolaném státním orgánem. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (viz např. NS 22 Cdo 4484/2007). Podobně s přihlédnutím k okolnostem věci může dobrou víru a oprávněnou držbu (nyní držbu poctivou) založit i to, že nabyvatel jednal v omylu o vlastnickém právu předchůdce – státu, který sám stát vyvolal. Nicméně pokud státu jako převodci nesvědčí zápis jeho práva v katastru nemovitostí, nejsou tu ani z hlediska spravedlnosti, ani při uplatnění zásady, že práva bdělých jsou chráněna (vigilantibus iura scripta sunt), a už vůbec ne kvůli principu materiální publicity katastru nemovitostí důvody vázat na „nabytí“ od neoprávněného státu nabytí převáděného vlastnického práva. Nabyvatel měl a mohl evidovaný právní stav ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí.
I když v dané věci jde o stav podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., uvedený právní názor se přiměřeně uplatní i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2379/2019, ze dne 30. 10. 2019
03.02.2020 00:02
Ujednání o smluvní pokutě vázané na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele
Ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem, není zakázáno a je tedy přípustné. Zároveň přitom takové ujednání nevybočuje ani z limitů definičního vymezení smluvní pokuty, jak vyplývají z § 2048 o. z., nejde tedy o ujednání inominátní. Možnost takového ujednání nevylučuje ani právní úprava odstoupení od smlouvy. Nelze proto setrvávat na dosavadních závěrech o absolutní neplatnosti takového právního jednání.
Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že vzhledem k vázanosti dovolacími důvody a řešením otázky, na níž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, neřešil otázku možnosti stran sjednat povinnost plnit ze strany dlužníka označenou jako smluvní pokuta pro případ odstoupení do smlouvy ze strany dlužníka či odstoupení od smlouvy ze strany věřitele, nýbrž jen situaci, kdy právo na zaplacení smluvní pokuty je vázáno jak na porušení povinnosti ze strany dlužníka, tak na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, ze dne 30. 10. 2019
03.02.2020 00:01
Postižní právo vůči starostovi obce podle § 440 obč. zák.
Odpovědnost starosty obce za škodu, kterou obci způsobil při výkonu funkce, se řídí občanským zákoníkem, nikoliv zákoníkem práce. Z toho mimo jiné plyne, že vznikla-li obci povinnost k náhradě škody způsobené počínáním jejího starosty při výkonu jeho funkce, nebylo vyloučeno, aby se po něm posléze podle ustanovení § 440 obč. zák. domáhala uhrazení toho, co musela v důsledku jeho jednání či opomenutí sama plnit. Z ustanovení § 827 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, tj. v době uzavření předmětné pojistné smlouvy, lze pak jednoznačně dovodit, že poskytne-li v takové situaci náhradu škody poškozenému pojistitel, s nímž měla dotyčná obec sjednáno pojištění své odpovědnosti, přejde na něj okamžikem poskytnutí takového plnění nárok z regresního postihu obce vůči starostovi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3/2018, ze dne 30. 10. 2019
30.01.2020 00:01
K vázanosti soudu tím, v čem zaměstnavatel shledal porušení povinnosti
Pro posouzení, zda a které konkrétní povinnosti zaměstnanec porušil, není soud vázán tím, pod kterou konkrétní povinnost vytýkané jednání zaměstnavatel zařadil. Podstatné je, aby zaměstnavatel označil jednání, v němž spatřuje porušení povinnosti vztahující se k zaměstnavatelem vykonávané práci, a označil (doložil) též povinnosti, které měl zaměstnanec porušit. Je věcí soudu, aby posoudil, zda označované (prokazované) jednání zaměstnance také skutečně porušení tvrzených povinností (nebo alespoň některé z nich) představuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3864/2018, ze dne 30. 10. 2019
30.01.2020 00:00
Zrušení osvojení nezletilého po uplynutí tříleté lhůty dle § 840 odst. 2 o. z.
Občanský zákoník v rámci přechodných ustanovení výslovně neupravuje, podle jakého předpisu se posoudí návrh na zrušení osvojení, o němž bylo rozhodnuto za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona o rodině). V posuzovaném případě tedy bude nutné vycházet z „obecného“ ustanovení § 3028 odst. 2 o. z.
Nelze přitom odhlédnout od toho, že právní poměry (vztahy) vyplývající z práva rodinného se vyznačují jistou „specifičností“, a to i s ohledem na jednu ze základních zásad soukromého práva, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Více než u jiných právních poměrů je u nich dán na zájem na jejich stabilitě, a to zejména pak právě u vztahů mezi rodiči a (osvojenými) dětmi. Z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. lze dovodit, že po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1.1.2014) se řídí právní poměry vyplývající mimo jiné z práva rodinného „novou“ právní úpravou (o. z.), ledaže se jedná o výjimku upravenou v následujících ustanoveních.
Namítají-li tedy rodiče, že jejich návrh na zrušení osvojení nezletilého má být posuzován podle zákona o rodině, který byl účinný v době rozhodnutí o jeho osvojení, nelze jejich názor považovat za správný. Vztah mezi rodiči a nezletilým se totiž od 1.1.2014 řídí již ustanoveními o. z., přičemž předmětem projednávané věci není ani vznik, práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z. (§ 3028 odst. 2 věta první část za středníkem o. z.), ale právní skutečnost, která by mohla mít za následek zánik právního vztahu a která nastala až po 1.1.2014. Bylo by navíc jistě nežádoucí, pokud by se otázky týkající se právních vztahů mezi rodiči a dětmi, tj. i osvojení, rozlišovaly podle toho, kdy k osvojení došlo, a podle toho by se osobám „přiznávala“ jiná práva a možnosti, např. zrušit osvojení nezletilého kdykoli.
Z uvedených důvodů je tedy nutné posoudit návrh rodičů na zrušení osvojení nezletilého podle ustanovení § 840 a násl. o. z. Závěr soudů o zamítnutí návrhu z důvodu, že byl podán po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení § 840 odst. 2 o. z., je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2429/2019, ze dne 23. 10. 2019
28.01.2020 00:02
Dočasné přidělení k výkonu práce k jinému zaměstnavateli
Ačkoli oba instituty slouží k jinému účelu, podstatou dočasného přidělení k výkonu práce k jinému zaměstnavateli i agenturního zaměstnávání je výkon práce zaměstnance určitého zaměstnavatele pro třetí osobu – jiného zaměstnavatele nebo uživatele, který zaměstnanci ukládá pracovní úkoly, organizuje, řídí a kontroluje jeho práci, dává mu k tomu účelu závazné pokyny, vytváří příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Zaměstnanec tedy nevykonává závislou práci pro svého zaměstnavatele, ale pro osobu od něj odlišnou. Tato třetí osoba ovšem nemůže vůči zaměstnanci právně jednat, neboť mezi ní a dočasně přiděleným zaměstnancem nevzniká pracovní poměr.
Z uvedeného vyplývá, že pro účely posouzení, zda v projednávané věci šlo o přidělení zaměstnance, který uzavřel pracovní smlouvu se zaměstnavatelem, k výkonu práce u jiného zaměstnavatele, při němž musí být zajištěno, aby pracovní a mzdové podmínky přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance, se měly soudy zabývat tím, zda zaměstnanec vykonával práci pro svého zaměstnavatele, nebo pro jiný subjekt, a v této souvislosti tím, kdo zaměstnanci ukládal pracovní úkoly, organizoval, řídil a kontroloval jeho práci, dával mu k tomu účelu závazné pokyny, vytvářel příznivé pracovní podmínky a zajišťoval bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Samotná skutečnost, že zaměstnanec nevykonával práci v sídle zaměstnavatele, které bylo v pracovní smlouvě sjednáno jako místo výkonu práce, ale v dolech jiného subjektu, nevylučuje jeho výkon práce pro svého zaměstnavatele, neboť zaměstnanec může konat práci pro svého zaměstnavatele i na pracovišti jiného subjektu, je-li to zaměstnavatel, kdo zaměstnanci ukládá pracovní úkoly, organizuje, řídí a kontroluje jeho práci, dává mu k tomu účelu závazné pokyny, vytváří příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud věcí z uvedeného pohledu nezabýval, nemůže být (pro svou předčasnost) správný jeho závěr, že se v projednávané věci jednalo „o ‚trvalé‘ či časově neomezené přidělení“ k výkonu práce u jiného zaměstnavatele, čímž „došlo k obcházení institutu dočasného přidělení, jakož i ustanovení o agenturním zaměstnávání“, a že je proto třeba „aplikovat zásadu rovného zacházení vyplývající z ustanovení § 43a odst. 6 a § 309 odst. 5 zákoníku práce“ a na základě toho použít pro účely náhrady škody při pracovním úrazu zaměstnance průměrný výdělek „srovnatelného kmenového zaměstnance“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 252/2019, ze dne 22. 10. 2019
28.01.2020 00:01
Skončení společného nájmu bytu manžely dohodou dle obč. zák.
Právní skutečností zakládající změnu institutu společného nájmu bytu manžely na výlučný nájem jednoho z manželů po rozvodu jejich manželství bylo uzavření dohody o zrušení společného nájmu nebo rozhodnutí soudu (§ 705 odst. 1 obč. zák.), nikoliv až oznámení nebo prokázání této skutečnosti pronajímateli.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 218/2019, ze dne 17. 10. 2019