// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

17.09.2024 00:02

Nabytí vlastnického práva od osoby, která nabyla vlastnictví od neoprávněného

I. Podmínky nabývání vlastnického práva od neoprávněného (§ 1109 a násl. o. z.) se vztahují i na zajišťovací převody vlastnického práva; i v takovém případě se totiž nabyvatel stává vlastníkem převáděné věci (byť podmíněně s ohledem na účel uvedeného zajišťovacího institutu).

II. Vlastnické právo k movité věci nenabývá ve smyslu § 1112 o. z. ten, kdo ví, že jeho předchůdce nabyl vlastnické právo od neoprávněného.

III. V poměrech projednávané věci je nutné rozlišovat mezi jednotlivými právními jednáními (převodními smlouvami), tj. mezi kupní smlouvu uzavřenou společností B (coby kupující) a dlužníkem (coby prodávajícím) [s cílem převodu vlastnického práva k movitým věcem na společnost B] na straně jedné a následnou smlouvou o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva uzavřenou společností B a dovolatelem [s cílem (podmíněného) převodu vlastnického práva k movitým věcem na dovolatele za účelem zajištění dluhu společnosti B] na straně druhé.

Odvolacímu soudu tak lze vytknout, že posuzoval nabytí vlastnického práva dovolatele „od dlužníka“, aniž vzal v potaz, že vlastnické právo k movitým věcem bylo převáděno postupně různými (samostatnými) právními jednáními, byť uzavřenými téhož dne. Nejprve totiž vlastnické právo převáděl dlužník kupní smlouvou na společnost B. Stala-li se společnost B vlastníkem movitých věcí, nabýval dovolatel vlastnictví (jakkoli s rozvazovací podmínkou) již od vlastníka; pochybnosti odvolacího soudu o dobré víře dovolatele (s přihlédnutím k tomu, že je „úvěrovou institucí mající odborné znalosti a schopnosti“) pak mohly (měly) být posuzovány výlučně optikou ustanovení § 1112 o. z. (nikoliv podle ustanovení § 1109 o. z.).

Ustanovení § 1112 o. z. se typicky uplatní na situaci, kdy věc ve vlastnictví prvního převedl druhý (zde dlužník) dobrověrnému třetímu (společnosti B); ten se stal vlastníkem (za splnění podmínek § 1109 nebo § 1111 o. z.) a následně ji převedl čtvrtému (dovolateli). Úvahy odvolacího soudu o významu (nedostatku) dobré víry dovolatele jsou nepřiléhavé, neboť pro aplikaci § 1112 o. z. by bylo třeba prokázat, že dovolatel věděl o nabytí vlastnického práva (společností B) od neoprávněného (dlužníka).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 99/2022, ze dne 31. 7. 2024

17.09.2024 00:01

K naplnění podmínek neúměrného zkrácení

Bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání převáděné nemovité věci v obecné rovině představuje okolnost významnou pro závěr o naplnění podmínek neúměrného zkrácení, neboť jde svojí povahou o protihodnotu ve vztahu k hodnotě převáděné nemovitosti. Případná prokázaná vědomost nabyvatele nemovité věci o špatném zdravotním stavu převodce pak implikuje nutnost význam takto poskytnuté „protihodnoty“ v úplnosti posoudit i z tohoto hlediska, zda takové plnění představovalo skutečnou protihodnotu, nebo jen protihodnotu zdánlivou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024

16.09.2024 00:02

Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle § 869 odst. 1 o. z.

Odvolací soud v rámci svých úvah o možném zásahu do rodičovské odpovědnosti matky v posuzované věci opomíjí, že „matka sice nebyla vyšetřena znalcem z oboru psychiatrie, ale její vyjadřování a chování svědčí o tom, že není zcela psychicky v pořádku, což může omezovat její schopnost péče o nezletilého“. Tento úsudek odvolacího soudu ostatně koresponduje i s vyjádřením soudu prvního stupně o tom, že „matka není psychicky v normě, čímž jsou její výchovné předpoklady výrazně snížené“. V tomto smyslu se jednoznačně vyjádřila i znalkyně PhDr. C., ačkoli – jak zdůraznila – určení psychiatrické diagnózy není v její kompetenci. Znalkyně poukazuje především na psychickou nevyrovnanost matky, která má obtíže se zvládáním vlastní emotivity, nezdrženlivě přitom užívá vulgarismy a na nezletilého přenáší své emocionální rozlady, úzkosti a hněvivé postoje vůči otci, což má vliv na celkovou psychickou stabilitu nezletilého. Popsané (závadné) chování vyplynulo i z nepřiměřených reakcí samotné matky v průběhu řízení, které se zcela vymykají dobrým mravům. Konečně nelze přehlédnout, že v průběhu řízení byl ustanoven matce opatrovník z důvodu, že „matka není schopna pro svůj duševní stav (nikoli jen po přechodnou dobu) samostatně jednat před soudem“. Zastoupení matky tímto opatrovníkem doposud trvá.

Za tohoto stavu je zřejmé, že pro přiměřené nastavení prostředků soudní ochrany zájmů nezletilého, tak aby plně odpovídaly nepříznivému duševnímu stavu a chování matky, je potřebný znalecký posudek z oboru psychiatrie, který by osvětlil, v jakých složkách rodičovské odpovědnosti matka selhává a kdy (v jakých situacích) je třeba nezletilého chránit. Okolnost, že matka odmítla vyšetření již ustanoveným znalcem z oboru psychiatrie, ovšem neznamená, že by soud nemohl do rodičovské odpovědnosti matky v zájmu ochrany nezletilého preventivně zasáhnout, jestliže z výsledků provedeného dokazování (i bez odpovídajících závěrů znalce z oboru psychiatrie) vyplývá, že duševní stav matky je nepříznivý a negativně ovlivňuje výkon její rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému. Nemožnost vyšetření matky znalcem z důvodu její nespolupráce má však za následek, že v současné době není náležitě odborně objasněno, jaké složky rodičovské odpovědnosti je matka schopna vykonávat, aniž by svým nekontrolovaným jednáním ohrozila především příznivý duševní a mravní vývoj nezletilého. Nelze přitom přehlédnout i negativní postoje matky k předškolnímu vzdělávání nezletilého a k zajištění potřebné lékařské péče, a že za rizikové pro nezletilého znalkyně označila i alternativní přístupy matky v oblasti stravování a očkování. S ohledem na závažnost projevů nepříznivého duševního stavu matky, které vyplývají z dosavadního dokazování, je proto v daném případě v zájmu ochrany nezletilého zapotřebí soudním opatřením (prozatím) preventivně zasáhnout do všech složek rodičovské odpovědnosti matky ve vztahu k nezletilému.

K dosažení legitimního cíle, jímž je ochrana nezletilého ve výše popsané kvalitě, v posuzovaném případě podle názoru dovolacího soudu prozatím postačuje nejmírnější opatření ve formě pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky podle ustanovení § 869 odst. 1 o. z., a to v celém rozsahu (tj. v rozsahu všech složek rodičovské odpovědnosti uvedených v ustanovení § 858 o. z.). Toto opatření ve smyslu výše zmíněné ustálené judikatury dovolacího soudu nejlépe odpovídá povaze překážky (nepříznivý duševní stav matky), v důsledku níž matka ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému selhává. Tímto nesankčním opatřením není zasaženo samotné nositelství rodičovské odpovědnosti matky (pozastaven je pouze její výkon) a matka má zachováno právo na informace o nezletilém. Po dobu tohoto opatření bude v zájmu nezletilého výkon rodičovské odpovědnosti soustředěn do rukou otce, který dlouhodobě o nezletilého řádně pečuje a zajišťuje veškeré jeho potřeby.

Protože nutnost přijetí opatření ve formě pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky v plném rozsahu se za daného stavu odvíjí od absence odborných závěrů znalce z oboru psychiatrie, není vyloučeno, že pokud matka přehodnotí v dalším průběhu řízení svůj odmítavý postoj vůči vyšetření jejího duševního stavu znalcem z oboru psychiatrie, může jí takový znalecký posudek (případně) přinést i příznivější rozhodnutí, bude-li z jeho závěrů vyplývat, že v zájmu ochrany nezletilého bude postačovat i méně rozsáhlý zásah do její rodičovské odpovědnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1557/2024, ze dne 7. 8. 2024

16.09.2024 00:01

Omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska § 1493 odst. 1 o. z.

Na situaci v projednávané věci, kdy je závětí povolána za dědice zůstavitele osoba, která je sice zaměstnána v domově seniorů, avšak jedná se o člena „širší“ rodiny zůstavitele, pečujícího o zůstavitele mimo režim pracovních povinností, nelze aplikovat ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. o formě pořízení pro případ smrti veřejnou listinou v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení. Pokud totiž závětní dědička poskytovala zůstaviteli (i jeho předemřelé manželce) potřebnou pomoc ve stáří a nemoci již před jeho umístěním v Domově seniorů Kociánka a nadále, tj. i v době pořízení předmětné allografní závěti, avšak nikoliv z profesní pozice zaměstnankyně Domova pro seniory Kociánka při plnění svých pracovních povinností, ale ve svém volném čase v rámci určité rodinné výpomoci zjevně založené vztahově již z dřívějška, pak na tuto situaci nedopadají podmínky pro omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., pokud nelze dovodit nepřípustnou závislost zůstavitele na závětní dědičce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1467/2024, ze dne 21. 8. 2024

10.09.2024 00:02

K možnosti sjednat rozvazovací podmínku v dohodě o prominutí dluhu

Z pohledu věřitele je prominutí dluhu právní jednání „ve prospěch dlužníka“; je jen na vůli věřitele, zda se rozhodne prominout dlužníku jeho dluh, případně zda prominutí dluhu (jeho účinky) bude vázat na splnění podmínky. Bude-li právní jednání (prominutí dluhu) vázáno na splnění odkládací podmínky, nastanou (vzniknou) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) okamžikem jejího splnění; naopak, bude-li prominutí dluhu učiněno s rozvazovací podmínkou, při jejím splnění zaniknou (ex nunc) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) a dluh se „obnoví“.

Bylo-li skutečnou vůlí stran dohody prominout dluh s tím, že účinky spočívající v zániku práva věřitele požadovat zaplacení dluhu pominou při splnění sjednané rozvazovací podmínky (zaniklé právo se „obnoví“), neshledává Nejvyšší soud důvody, které by takové ujednání nebylo možné (a platné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 59/2023, ze dne 30. 7. 2024

10.09.2024 00:01

Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk

Veřejný ochránce práv, jehož pravomoc je zakotvena v zákoně, je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak i úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

Nicméně veřejný ochránce práv nejen nemá ze zákona ani z Ústavy pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí způsobem, kterým by autoritativně (přímo) zasahoval do práv a povinností osob, tedy zakládal, měnil, či rušil právní poměry osob, ale právní řád České republiky nepřiznává činnosti veřejného ochránce práv (v dané věci jeho Zprávě včetně Závěrečného stanoviska) ani takový důsledek, že by měl pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí s přímými (donucujícími, závaznými) účinky aplikace zákona č. 82/1998 Sb. soudem, kteroužto nezákonností by měl být soud ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk vázán (a to ani v případě, že by byla brána v úvahu nezákonnost rozhodnutí v materiálním smyslu). Uvedené platí tedy i za situace, že by jeho Zpráva (včetně Závěrečného stanoviska) měla mít pozitivní (kladný) dopad do právních poměrů dovolatelky. V poměrech této věci však není rozhodné, zda Zpráva veřejného ochránce práv (i jeho Závěrečné stanovisko) má či nemá ochranný dopad do právních poměrů dovolatelky (tj. zda má namítaným způsobem chránit její zájmy, pokud mohly být narušeny správními orgány), neboť k tomu, aby byla závaznou právě ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, chybí veřejnému ochránci práv v právním státě, kterým Česká republika je, již shora definovaná pravomoc, jejíž charakter je u veřejného ochránce práv „toliko“ iniciační, doporučující a kontrolní.

Pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí byť jen v „materiálním slova smyslu“ je nutno hledat pouze u příslušných orgánů v rámci řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, typicky řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku, případně v navazujícím řízení správního soudnictví (dle s. ř. s. či o. s. ř.) či řízení před Ústavním soudem. Současně platí, že rozhodovací pravomoc těchto orgánů (soudy a Ústavní soud nevyjímaje) nemůže být obsahem Zprávy veřejného ochránce práv či jeho Závěrečného stanoviska dotčena. Není-li veřejný ochránce práv tím příslušným orgánem, který by mohl rozhodnutí správního úřadu zrušit či jen pro poměry daného řízení (včetně případně navazujícího řízení před správními soudy či Ústavním soudem) závazně konstatovat jeho nezákonnost, nelze ho považovat ani za „příslušný orgán“ ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, dle dovolatelky snad zvláštního zřetele hodných. Pro takové okolnosti ovšem nemusí být v některých případech splněna podmínka využití opravného prostředku ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk však okolnostmi zvláštního zřetele hodnými nahrazena být nemůže.

Právní závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť veřejnému ochránci práv zákon nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (ve formálním ani materiálním slova smyslu), je tak správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1638/2023, ze dne 30. 7. 2024

09.09.2024 00:02

Náhrada újmy z porušení povinnosti vykonávat správu komunikace

Povinnost nahradit újmu způsobenou uživateli komunikace závadou ve schůdnosti či sjízdnosti má vlastník komunikace, ovšem zřídil-li k tomu účelu právnickou osobu (správce), má takovou povinnost správce, zatímco vlastník za splnění jeho povinnosti k náhradě poškozenému ručí. Oproti tomu k náhradě újmy způsobené porušením zákonné povinnosti udržovat komunikace v řádném stavu je povinen jen sám vlastník bez ohledu na to, zda si i k tomuto účelu zřídil samostatný subjekt.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2393/2023, ze dne 31. 7. 2024

09.09.2024 00:01

Souhlasné prohlášení o zániku darovací smlouvy

Z § 7, § 980 odst. 2 a § 984 odst. 1 o. z. vyplývá, že nabýt věcné právo od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).

Promítnuto do poměrů projednávané věci, kdy vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do katastru nemovitostí záznamem na základě souhlasného prohlášení o zániku darovací smlouvy (§ 630 obč. zák.), nemá Nejvyšší soud pochybnosti, že se žalobkyně nemůže vůči žalované (insolvenční správkyni dlužníka) dovolávat ochrany plynoucí z § 980 odst. 2 a § 984 odst. 1 o. z. v tom smyslu, že by jí svědčila vyvratitelná domněnka ohledně splnění předpokladů určených § 630 obč. zák. pro obnovení vlastnického práva k (označeným) nemovitostem [tj. o tom, že dlužník svým chováním vůči žalobkyni nebo členům její rodiny hrubě porušil dobré mravy, žalobkyně ho vyzvala k vrácení daru, (a ve výzvě uvedla konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči ní nebo členům její rodiny) a výzvu mu doručila]. Žalobkyně a žalovaná (insolvenční správkyně s dispozičními oprávněními k majetku dlužníka, který je předmětem vylučovací žaloby) vedou spor o to, zda darovací smlouva (o jejímž vzniku nejsou pochybnosti) vskutku zanikla (§ 630 obč. zák.); důkazní břemeno v tomto směru tíží žalobkyni, která založila žalobu o vyloučení (označených) nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka právě na argumentaci o zániku vlastnického práva dlužníka a obnovení jejího vlastnického způsobem předvídaným § 630 obč. zák.

Jinak řečeno, právní úprava obsažená v § 980 odst. 2 a § 984 odst. 1 o. z. chrání osobu, která v dobré víře (ve správnost zápisu v katastru nemovitostí) nabyla vlastnické právo od nevlastníka; o takovou situaci v poměrech dané věci zjevně nejde.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 28/2023, ze dne 31. 7. 2024

03.09.2024 00:02

Aplikace pravidla obsaženého v § 1805 odst. 2 o. z. na úrok z prodlení

Pravidlo obsažené v § 1805 odst. 2 o. z. zakazující věřiteli pozdržet vymáhání dluhu až do doby, kdy úroky přerostou hlavní dluh, se vztahuje jak na úroky (zákonné nebo smluvní), tak na úroky z prodlení; ustanovení § 1805 odst. 2 o. z. je tak na místě aplikovat též ve vztahu k úroku z prodlení upravenému v § 1970 o. z.

Z § 1805 odst. 2 o. z. plyne, že právo požadovat další úroky z prodlení pozbývá věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva tak, že úroky činí tolik co jistina. Formulace „bez rozumného důvodu otálí“ jej nepochybně řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování uvedené otázky vycházet; úsudek soudu ovšem musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že věřitel s uplatněním svého práva vskutku bez rozumného důvodu otálí.

O otálení půjde obecně tehdy, kdy věřitel nebude svou pohledávku vymáhat, přestože k tomu bude mít právní možnost; zejména za situace, kdy neuplatní již splatnou pohledávku, či kdy pohledávku dosud nesplatnou nezesplatní (především pro neplnění povinností dlužníkem), ačkoliv je k tomu již oprávněn. Rozumný důvod pak bude představovat příkladmo ujišťování dlužníka o brzkém splnění závazku, či situace, kdy věřitel bude v důvodném a podloženém očekávání, že dlužník bude schopen svůj dluh splnit později.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2716/2023, ze dne 5. 8. 2024

03.09.2024 00:01

Nepředání vymoženého plnění a dokumentace novému exekutorovi

Bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, se dopouští nesprávného úředního postupu, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožená plnění a spisovou dokumentaci.

Vychází-li dovolací soud z toho, že nepředání vymoženého plnění bývalým exekutorem exekutorovi, jenž po něm vede exekuci, je nesprávným úředním postupem bývalého exekutora, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného, je na místě uzavřít, že stát je odpovědný za škodu, která vznikla tím, že bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožené plnění. Odpovědnost státu za takové situace je nutno dovodit i proto, že nepředáním plnění vymoženého ve prospěch oprávněného došlo zároveň i k již nezvratnému porušení ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jenž exekutorovi ukládá po odpočtu nákladů exekuce poskytnout výplatu celé vymožené pohledávky, případně i částečného plnění převyšujícího 1 000 Kč oprávněnému (nedohodl-li se s oprávněným jinak) do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. V případě, že soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci následně vede, vymožená plnění, a následkem této skutečnosti se oprávněnému nedostalo plnění ve lhůtě stanovené v ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jež mu dle vymáhaného exekučního titulu náleží, je stát povinen oprávněnému tuto škodu nahradit (§ 3 odst. 1 písm. b/ OdpŠk). Ve vztahu k oprávněnému je totiž dána přímá odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobenou činností soudního exekutora, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi vymožené plnění a spisovou dokumentaci, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného; státu svědčí následné právo na regresní náhradu podle § 16 odst. 1 OdpŠk proti bývalému soudnímu exekutorovi, který uvedenou povinnost nesplnil.

Úvaha odvolacího soudu, že bývalý soudní exekutor se vůči oprávněnému bezdůvodně neobohatil, protože plnění má poskytnout nikoliv oprávněnému, ale nyní činnému exekutorovi jako plnění do exekuční podstaty probíhající exekuce, je relevantní pouze v tom směru, že bývalým exekutorem zadržená finanční částka nemusí zcela nebo zčásti sloužit na plnění ve prospěch oprávněného, ale může sloužit k sanaci jiných povinností, jimiž je zatížen během exekuce povinný, např. na náhradu nákladů státu či jiných osob odlišných od oprávněného (např. plátce mzdy, viz § 87 a násl. ex. řádu) nebo na náhradu odměny a výdajů exekutora (§ 90 a násl. ex. řádu). Jestliže však bývalým exekutorem zadržené peněžité plnění bylo zcela nebo zčásti vymoženo ku prospěchu oprávněného (což si nalézací soud musí zodpovědět jako předběžnou otázku), nelze odestát, že tato exekuční činnost přímo vede ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem (případně ke splnění povinnosti k náhradě nákladů exekuce vzniklých oprávněnému), a má přímo za následek zánik těchto povinnosti. Je-li tomu tak, je na místě dovodit, že porušení povinnosti bývalého soudního exekutora předat soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, plnění vymožené ve prospěch oprávněného, je rozhodující právní skutečností, na jejímž základě dochází ke vzniku škody na straně oprávněného, jež spočívá v tom, že se oprávněnému nedostalo plnění, které bylo v jeho prospěch vymoženo. Mezi tímto konáním bývalého exekutora a vznikem škody tedy existuje vztah příčiny a následku.

Na základě výše uvedeného zbývá dodat, že nepředal-li bývalý exekutor v rozporu s § 15 odst. 5 ex. řádu jím vymoženou finanční částku nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, je namístě právní následky jeho jednání prvotně posoudit jako porušení veřejnoprávní povinnosti (jako nesprávný úřední postup) a s jeho negativními následky ve sféře oprávněného se vypořádat podle § 3 odst. 1 a § 13 OdpŠk, případně podle § 32 odst. 1 ex. řádu (jde-li o jeho odpovědnost vůči samotnému oprávněnému); na případnou regresní úhradu státu vůči bývalému exekutorovi dopadá ustanovení § 16 a násl. OdpŠk. Následky jednání bývalého exekutora se tedy neřeší prvotně podle ustanovení § 2991 o. z. ohledně plnění za jiného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1208/2024, ze dne 2. 7. 2024

28.08.2024 00:02

Výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost

K naplnění zákonných předpokladů prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. se musí jednat o počínání (prominutí) výslovné. Pro upřesnění výkladu slova „výslovně“, je otázkou, zda se tím míní pouhé vyjádření slovy, anebo zda lze tento výraz vyložit volněji, ve smyslu „jednoznačně“. S ohledem na odbornou literaturu a v návaznosti na dosavadní právní závěry ustálené rozhodovací praxe dosavadní (i nyní do jisté míry použitelné) v tom smyslu, že musí být zjevné, že zůstavitel si byl vědom, že odpouští a co odpouští, dospívá dovolací soud k témuž. K prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost by mělo dojít především jednoznačným jednáním zůstavitele, které je vyjádřeno přímo, anebo je dostatečně prokazatelné (dovoditelné).

Pokud se týká formy prominutí, nejhodnotnější je forma písemná, třeba na zvláštní listině zůstavitelem podepsané, případně může být prominutí obsaženo v pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel současně takového dědice povolá za dědice své pozůstalosti. Není dáno zákonem, jaká konkrétní slova má zůstavitel užít („promíjím“, „odpouštím“ apod.). Důležité je, aby zůstavitel také uvedl skutek, který dědici promíjí. Výslovně prominutí však může být učiněno také ústní formou. V tomto případě bude obtížné dokázat, že se tak stalo, zejména pokud tomu nebyli přítomní svědci. Budiž dodáno, že prominutí bude v praxi zřejmě často uskutečňováno v rámci právního jednání zůstavitele v podobě pořízení pro případ smrti; otázkou zůstává, zda i povolání dědicky nezpůsobilé osoby za dědice nebo odkazovníka by se mohlo do budoucna vykládat jako výslovné prominutí podle § 1481 o. z., byl-li čin zůstaviteli prokazatelně znám.

I kdyby tedy v projednávané věci jednání zůstavitelky (spočívající v písemné přímluvě za přeměnu zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody na trest domácího vězení odsouzeného potomka) bylo možné hodnotit jako jakési odpuštění v osobní (resp. morální či mezilidské) rovině, zjevně nemá požadované dědicko-právní důsledky. Není proto namístě jej ve svém souhrnu považovat za počínání, kterým zůstavitelka výslovně prominula svému synovi jeho čin povahy úmyslného trestného činu směřující proti ní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1375/2024, ze dne 29. 7. 2024

28.08.2024 00:01

Investice do nemovitosti po porušení závazku uzavřít realizační smlouvu

Uzavřel-li odvolací soud, že při určení obsahu realizační (kupní) smlouvy nelze přihlédnout k tvrzeným investicím třetích osob do předmětných nemovitých věcí, je jeho právní posouzení správné. Jak vyplývá z ustanovení § 1787 odst. 2 o. z., pro určení obsahu budoucí (kupní) smlouvy jsou v první řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době, kdy byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena. Tu v posuzované věci strany sjednaly nikoliv „obecným způsobem“, ale zcela konkrétně obsah realizační smlouvy co do vymezení předmětu převodu a výše kupní ceny (§ 2079, § 2131 o. z.).

Budoucí prodávající nesplnila závazek přijmout do jednoho měsíce od výzvy doručené jí 31. 8. 2018 návrh na uzavření smlouvy vycházející z toho, na čem se dohodla s budoucí kupující ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže v říjnu 2018 umožnila třetím osobám nemovité věci při jejich užívání opravovat a upravovat, je vyloučeno, aby z tohoto nepoctivého jednání vůči budoucí kupující těžila. „Poctivé uspořádání“ práv a povinností stran realizační smlouvy nemůže zohledňovat dopady plynoucí z právního vztahu mezi budoucí prodávající a třetími osobami, tj. tvrzené zhodnocení předmětu převodu, v jehož důsledku ujednaná kupní cena ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní neodpovídá současným poměrům. Jinak řečeno, poctivé uspořádání práv a povinností stran při ujednání kupní ceny ve smlouvě o smlouvě budoucí nemůže obsahovat vypořádání případných investic třetích osob uskutečněných poté, co budoucí prodávající nesplnila závazek uzavřít na výzvu realizační smlouvu. Okolnosti, jichž se budoucí prodávající dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy třetím osobám umožnila nemovité věci užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh budoucí kupující na uzavření kupní smlouvy. Pokud třetí osoby nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži budoucí kupující a není důvod k nim přihlížet při určení obsahu realizační smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2889/2023, ze dne 23. 5. 2024

27.08.2024 00:02

Dobrá víra ve stav uvedený v evidenci nemovitostí

Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Podobné ustanovení o presumpci dobré víry zákon č. 22/1964 Sb. neobsahoval. Ze skutečnosti, že zákon váže dobrou víru ve stav katastru až na zápisy učiněné po 1. 1. 1993, rezultuje, že dřívějším zápisům do evidence nemovitostí nelze pro často se vyskytující nesoulad mezi stavem právním a zapsaným, jenž koneckonců odpovídá toliko evidenčnímu charakteru tohoto veřejného seznamu stejný účinek přiznat. Smysl a účel evidování nemovitostí v období před 1. 1. 1993 se totiž neřídil požadavkem na zaznamenání vlastnických a jiných právních vztahů k nemovitým věcem v souladu se skutečným právním stavem, ale jako informační zdroj nezbytný zejména pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi (viz § 1 a § 6 zákona č. 22/1964 Sb.).

Soulad držby se stavem evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. je tak skutečností, ke které lze při komplexním hodnocení dobré víry držitele přihlédnout; není však sama o sobě důvodem, aby držba byla kvalifikována jako oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1615/2024, ze dne 23. 7. 2024

27.08.2024 00:01

K posuzování dobré víry obce

V usnesení sp. zn. 28 Cdo 2476/2020 Nejvyšší soud vyložil, že „posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace musí být podrobeno stejným pravidlům jako v případě jakéhokoliv jiného držitele, tedy vyžaduje se objektivní zohlednění všech relevantních okolností, za nichž mohla obec při zachování obvyklé opatrnosti předpokládat, že jí věc po právu patří. Nelze ovšem zcela odhlédnout od toho, že požadavek na určitou úroveň právního vědomí a možnosti zjišťovat si relevantní skutečnosti v souvislosti s vykonávanou držbou může být uplatněn rozdílně (mírněji) u obce menší velikosti, a naopak za určitých okolností vyšším než obvyklým standardem u některých subjektů veřejného práva. Za takové subjekty veřejného práva lze považovat i statutární města. U statutárního města se předpokládá za pomoci odborného administrativního aparátu možnost kvalifikovaného zjišťování rozhodných skutečností o pozemcích spadajících do katastrálních území tvořících území města, o jejich vlastnících, historii dané lokality a předání zjištěných poznatků voleným představitelům města“.

Při posuzování dobré víry obce lze tedy přihlédnout i k tomu, zda disponuje odborným aparátem, který je vzhledem k daným poměrům schopen zjišťovat držební poměry; přitom nelze zcela odhlédnout od reálných možností daných personálním vybavením a velikostí a významem pozemků. Jinak řečeno, je třeba zvážit, zda v konkrétních poměrech bylo možné po obci spravedlivě žádat, aby prostřednictvím kompetentních osob rozpoznala i menší odchylky držby od skutečného průběhu vlastnické hranice. Nelze tedy zcela vyloučit že okolnost, že držitelem je obec – město disponující odborným aparátem, způsobilým posuzovat vlastnictví a držbu nemovitostí, mu jako držiteli lze přičíst k tíži. Je však třeba přihlédnout k reálné možnosti obce sledovat menší odchylky držby od vlastnického práva a k dalším skutečnostem týkajícím se držby; jde jen o jednu okolnost významnou pro posouzení držby jako oprávněné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1615/2024, ze dne 23. 7. 2024

26.08.2024 00:02

Návrh na zvýšení nájemného za užívání bytu dle § 2249 odst. 1 o. z.

Pronajímatel bytu musí k návrhu na zvýšení nájemného za užívání bytu podle § 2249 odst. 1 o. z. nájemci doložit také výši srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, nájemce musí být s její výši seznámen již v první fázi procesu zvyšování nájemného. Postup při zjišťování srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě upravuje § 3 nařízení vlády č. 453/2013 Sb.

Jelikož smyslem úpravy obsažené v § 2249 odst. 1 o. z. je přednostně smírné vyřešení požadavku pronajímatele na změnu výše nájemného (bez ingerence soudu) a současně má úprava motivovat nájemce (omezeními, kterými je v první fázi procesu zvyšování nájemného pronajímatel vázán) k uzavření dohody, může nájemce případně akceptovat i návrh na zvýšení nájemného, který nesplňuje všechny náležitosti stanovené v tomto ustanovení. Proto také stanoví-li § 2249 odst. 1 o. z., že se nepřihlíží k návrhu, který byl učiněn dříve (než po uplynutí dvanácti měsíců, v nichž nájemné nebylo zvýšeno), nebo neobsahuje výši nájemného a nedokládá splnění podmínek podle tohoto ustanovení, nejde o zdánlivost návrhu (právního jednání) ve smyslu § 551 a násl. o. z., ale (jen) o jeho neplatnost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1650/2023, ze dne 23. 7. 2024

26.08.2024 00:01

Vymahatelná pohledávka na výživném (rodiče k nezaopatřenému dítěti)

Vymahatelnou pohledávkou na výživném (rodiče k nezaopatřenému dítěti) ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. je nejen výživné splatné v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, ale i běžné výživné, jehož splatnost teprve nastane.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1743/2024, ze dne 9. 7. 2024

21.08.2024 00:02

Promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením práva EU

I. Pro řešení otázek promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva se zásadně použijí pravidla vtělená do zákona č. 82/1998 Sb., vyjma těch situací, kde by použití vnitrostátní úpravy promlčení odporovalo zásadám rovnocennosti a efektivity. O takovou situaci by se však jednalo pouze tehdy, pokud by jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vedlo k tomu, že by poškozený ztratil jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.

II. V rámci řízení o porušení povinnosti má právní závaznost ve vztahu mezi členským státem a orgány Evropské unie výlučně až případný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“), nelze tak jakékoliv závěry o protiprávnosti ustanovení vnitrostátního práva odvíjet již od postupu Evropské komise, jejíž postavení lze v řízení o porušení povinnosti připodobnit k postavení navrhovatelky, která požívá v rámci tohoto řízení prakticky neomezené diskrece nepodléhající soudnímu přezkumu. Jinými slovy, zda porušení unijního práva existuje, přísluší v rámci řízení o porušení povinnosti, a to navíc výlučně ve vztahu mezi Evropskou komisí a příslušným státem, určit (deklarovat) pouze a jen SDEU, nikoliv Evropské komisi. Existenci porušení unijního práva tak nelze jednoznačně dovozovat jen a pouze („až“) z postupu Komise v kterékoliv fázi řízení o porušení povinnosti, nehledě na to, že vědomost o porušení evropského práva není rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty. Lze však pro úplnost poznamenat, že deklaratorní rozsudek SDEU může být vzhledem k nároku na náhradu škody vodítkem pro posouzení, zda bylo porušení evropského práva státem zvlášť závažné ve smyslu kritérií rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další. Ze stejného důvodu potom nelze z postupu Komise dovozovat počátek běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva členským státem.

III. Pokud § 36 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže stanoví, že řízení zahájená po dni 25. 12. 2014 se dokončí podle tohoto zákona, je ve světle jak jazykového výkladu vzhledem k použitému slovu „řízení“, tak ve světle čl. 22 směrnice č. 2014/104/EU třeba uzavřít, že toto ustanovení pokrývá pouze procesní aspekty těchto řízení, nemá však vliv na hmotněprávní základ sporu, tedy ani na běh či dobu trvání promlčecích lhůt k podání žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 912/2024, ze dne 18. 6. 2024

21.08.2024 00:01

Bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného

Ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se § 2997 odst. 1, věta druhá, o. z. neuplatní v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3255/2023, ze dne 26. 6. 2024

15.08.2024 00:02

Určení výše slevy z kupní ceny v případě vadného plnění

O. z. (stejně jako obč. zák.) obecné pravidlo pro určení výše přiměřené slevy z kupní ceny nestanoví, s výjimkou ustanovení § 2171 odst. 2 o. z., které po novele provedené zákonem č. 374/2022 Sb. obsahuje zvláštní pravidlo, podle kterého se v případech prodeje hmotné movité věci spotřebiteli (§ 2158 o. z.) přiměřená sleva určí „jako rozdíl mezi hodnotou věci bez vady a vadné věci, kterou kupující obdržel.“. Výklad uvedeného ustanovení však není pro posouzení nyní projednávané věci určující, neboť o případ prodeje hmotné movité věci spotřebiteli v ní nešlo.

Ustanovení § 2106 o. z. (stejně jako § 597 odst. 1 obč. zák.) patří ve způsobu určení přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jsou tedy přiměřeně použitelné závěry dosavadní rozhodovací praxe týkající se výkladu § 597 odst. 1 obč. zák., podle kterých musí být při určení částky odpovídající přiměřené slevě z kupní ceny vždy přihlíženo ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy z ceny bude záviset především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, na snížení funkčních vlastností věci a příp. její estetické hodnoty. Při jejím určení je nutné přihlížet k tomu, jak se vytčená vada projevuje při užívání věci, jak vady omezují či komplikují užívání věci, popř. snižují životnost věci, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci, k ceně nutných oprav věci (přičemž slevu obvykle nelze ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad či s hodnotou všech nákladů, které se sám kupující rozhodl vynaložit na odstranění vady) a jiným obdobným hlediskům, přičemž prostřednictvím slevy by měla být vytvořena situace blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad.

Při posouzení, jaká výše slevy z kupní ceny je přiměřená, tj. jaká výše slevy je způsobilá vytvořit situaci blížící se stavu, kdy by bylo plněno bez vad, je však nezbytné mít na zřeteli, že sleva z kupní ceny je jedním z práv z vadného plnění. Proto je při jejím určení nutné vycházet ze smyslu a účelu práv z vadného plnění. Hlavním účelem úpravy práv z vadného plnění je přitom poskytnutí ochrany věřiteli (kupujícímu), který neobdržel smluvně dohodnuté plnění (resp. plnění o smluvně dojednaných parametrech). Účel této úpravy tak tkví především v nápravě poruchy ekvivalence vzájemných plnění, resp. cílí na vyrovnání ekvivalence plnění. Jinak řečeno, smyslem úpravy práv z vadného plnění (tj. i smyslem poskytnutí přiměřené slevy z kupní ceny) je opětovně docílit rovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupní cenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné z nich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanému stavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenu měl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) ve skutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již proto neodpovídající sjednané ceně. Smyslem úpravy práv z vadného plnění není reparace vzniklých škod.

Přiměřená sleva z kupní ceny proto musí odpovídat takové výši, která v konkrétních poměrech dané věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny). Určení slevy z kupní ceny pouze prostým určením rozdílu hodnoty věci bez vady a hodnoty dodané věci vadné či určením částky odpovídající výši nákladů na opravu vadné věci bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolností věci) takovým požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z kupní ceny nelze relevantně určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobem vada věci snižuje její použitelnost a možnost užívání, příp. její životnost oproti stavu předpokládanému při uzavření smlouvy (tj. oproti stavu bezvadného plnění, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena), zda šlo o prodej věci za obvyklou cenu či za cenu sníženou nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé, příp. zda věc po případné opravě bude svým stavem odpovídající stavu předpokládanému při uzavření kupní ceny, pro který byla sjednána konkrétní kupní cena apod. Například v případě prodeje věci za cenu nižší či vyšší, než je cena obvyklá, totiž bude při existenci vady věci výše přiměřené slevy způsobilé narovnat ekvivalenci plnění jiná (bude poměrně snížená či zvýšená), než v případě prodeje téže věci se stejnou vadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou z těchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jiné sjednané hodnoty plnění. Stejně tak obecně nelze stanovit jako přiměřenou výši slevy z kupní ceny (s přihlédnutím i k hodnotě opravy věci) stejnou částku v případě opravy vadné věci zcela nové, u níž byla očekávána při koupi dlouhá životnost, které může být případnou opravou dosaženo, a v případě věci starší, v době koupě již blíže k hranici své životnosti, u níž případnou opravou oproti stavu očekávanému při koupi dojde k významnému prodloužení životnosti. V druhém z případů by totiž poskytnutím slevy odpovídající nákladům na opravu nedošlo pouze k vyrovnání ekvivalence plnění, ale kupujícímu by se dostalo plnění již nad rámec předpokládaný smlouvou.

Závěr o přiměřenosti slevy z kupní ceny tedy vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu a požadavek na dosažení ekvivalence plnění. Rozhodnutí o přiměřenosti výše slevy přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaných aspektů daného sporu. Dovolací soud může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1207/2023, ze dne 4. 6. 2024

15.08.2024 00:01

Povinnost podrobit se testování zvolenému zaměstnavatelem

Nejvyšší soud již aproboval postup, aby zaměstnavatel vtělil do svého interního předpisu nebo individuálního pokynu povinnost vyplývající z mimořádného opatření (srov. NS 21 Cdo 1577/2022).

V případě mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR-47828/2020-20/MIN/KAN, je situace specifická v tom, že toto mimořádné opatření přímo uložilo povinnosti účastníkům pracovněprávních vztahů. Zaměstnavateli, jenž byl vymezeným poskytovatelem sociálních nebo zdravotních služeb, nařídilo provádět s účinností od 9. 3. 2021 a ve stanovené frekvenci preventivní vyšetření u svých zaměstnanců, kteří přicházeli do přímého kontaktu s pacienty nebo uživateli sociálních služeb, na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC antigenních testů provedených zaměstnancem, který byl zdravotnickým pracovníkem, nebo poskytovatelem zdravotních služeb. Uvedeným zaměstnancům pak v prvé řadě nařídilo, aby se tomuto vyšetření podrobili.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dodržuje-li zaměstnavatel povinnosti podle mimořádného opatření, naplňuje svoji povinnost dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy. Pro zaměstnance pak platí, že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance plynoucím z pracovního poměru a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednalo-li se v posuzované věci o mimořádné opatření ukládající povinnosti zaměstnancům při poskytování sociálních a zdravotních služeb (a pokyn zaměstnavatele vydaný na jeho základě), pak v případě žalobkyně, jež byla pracovníkem v sociálních službách, je zřejmý věcný (vnitřní účelový) vztah uložené povinnosti k plnění jejích závazků plynoucích z pracovního poměru; šlo tak o povinnost zaměstnankyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci.

V prvé řadě tak bylo povinností žalované jako zaměstnavatelky, aby zorganizovala a prováděla vyšetření jí zvoleným způsobem podle předmětného mimořádného opatření. Provádění vyšetření a volba jeho způsobu (z možností, které připouštělo mimořádné opatření, příp. jeho odůvodnění) tak nenáležela žalobkyni a její povinností jako zaměstnankyně – s výjimkou dále uvedenou – bylo, aby se pokynu zaměstnavatelky k vyšetření, jež bylo prováděno způsobem souladným s mimořádným opatřením, podrobila.

Při posuzování otázky, zda a za jakých podmínek mohl zaměstnanec požadovat jiný způsob testování, je nutné vyjít z dosavadních závěrů judikatury, podle nichž je zaměstnanec povinen plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá. Pouhé subjektivní přesvědčení žalobkyně a její preference jiného způsobu testování nemohly tedy převážit nad pokynem zaměstnavatele, jenž byl vydán v souladu s právními předpisy.

Protože zaměstnankyně v řízení formulovala rovněž tvrzení, že „je alergička“ a „přinesla dokonce potvrzení o svém zdravotním stavu“, je třeba odpovědět na otázku, jaký je vztah mezi zdravotním stavem zaměstnance a pokynem zaměstnavatele k podstoupení vyšetření určitým způsobem. Ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1577/2022 Nejvyšší soud vysvětlil, že přestože je pokyn zaměstnavatele vydán v souladu s mimořádným opatřením, je zaměstnanec oprávněn odmítnout jeho splnění, jestliže by tím bezprostředně a závažným způsobem ohrozil svůj život nebo zdraví (§ 106 odst. 2 zák. práce). V takové situaci by byl zaměstnavatel poté, co je s důvodem ohrožení zdraví zaměstnance seznámen, povinen přijmout přiměřené opatření, jinak by se jednalo o překážku v práci na jeho straně ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce.

Povinnost přijmout přiměřené opatření by zaměstnavatel mohl, obecně posuzováno, splnit i tak, že by zvolil jiný (podle mimořádného opatření přípustný) způsob provedení vyšetření, jenž by podle okolností daného případu neznamenal pro zaměstnance ohrožení života nebo zdraví. V posuzované věci však odvolací soud vycházel ze závěru, že zaměstnankyně přes poučení odvolacím soudem neprokázala, že by jí zdravotní problémy objektivně bránily v podstoupení testování způsobem požadovaným zaměstnavatelkou, „přestože o takové potvrzení u své lékařky žádala“. Proto zde nelze uzavřít, že by zaměstnavatelka porušila svoji povinnost přijmout přiměřené opatření k ochraně života nebo zdraví žalobkyně, a že by zaměstnankyně neměla povinnost podrobit se vyšetření prováděnému způsobem zvoleným zaměstnavatelkou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3100/2023, ze dne 27. 6. 2024