// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

16.09.2020 00:02

Podnájem bytu, ve kterém nájemce sám trvale nebydlí

Za trvalé bydlení ve smyslu § 2274 o. z. nelze považovat jen občasné návštěvy, a stejně tak ani situace, kdy nájemce užívá byt pouze k občasnému přenocování či ke krátkodobým pobytům a zcela nebo převážně uspokojuje své bytové potřeby jinde (a byt je tak fakticky obýván výlučně podnájemcem). Bez právního významu je vyznačení trvalého pobytu na adrese předmětného bytu, neboť to má jen evidenční účinky.

Z dikce § 2274 o. z. vyplývá, že naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení je vázáno toliko na zjištění, že nájemce v bytě trvale bydlí. Jestliže soudy zjistí, že nájemce v bytě trvale nebydlí (a na „trvalost“ nemají vliv okolnosti přechodného charakteru), dále nezjišťují, zda tu jsou vážné důvody, pro které v bytě trvale nebydlí. Není povinností nájemce pronajatý byt užívat, v takovém případě ale, chce-li jej podnajmout, může tak učinit jen se souhlasem pronajímatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3623/2019, ze dne 9. 6. 2020


16.09.2020 00:01

Nemajetková újma způsobená porušením práva na účinné vyšetřování

Požadavek na účinné vyšetřování je požadavkem na dodržení procesní povinnosti náležité péče, nikoliv požadavkem na konkrétní výsledek trestního stíhání. Účinné vyšetřování negarantuje konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, obsahem povinnosti účinného vyšetřování je tak spíše zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob.

Ze skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy se podle § 32 odst. 3 OdpŠk odvíjí od vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, tedy od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho osobních poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzované věci nemajetková újma způsobená tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování vznikla žalobci nejpozději okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odložení věci, kterým byl zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. V tomto okamžiku žalobce věděl (musel vědět) o tom, že posuzované trestní řízení je formálně předpokládaným způsobem (usnesením o odložením věci) skončeno a další vyšetřování již probíhat nebude. Následné snahy žalobce zvrátit výsledek trestního řízení a znovu otevřít vyšetřování na tom již nemohou nic změnit a okamžik doručení pozdějšího přípisu státního zastupitelství žalobci tak není podstatný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4572/2018, ze dne 30. 4. 2020


14.09.2020 00:02

Povinnost vlastníka zabezpečit jímku na svém pozemku

I. Koná-li vlastník při správě věci a při nakládání s ní způsobem, jenž vyvolá újmu třetí osoby, dopustí se porušení § 2900 o. z. Vytvoří-li vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší povinnost plynoucí z § 2901 o. z. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Tedy utrpí-li poškozený újmu na pozemku, pak za ni vlastník pozemku bude odpovídat v případě, že jeho konání při správě pozemku nebylo dostatečné a nevyhovělo zvyklostem soukromého života, jež vyžadují, aby si vlastník při nakládání s věcí a při její správě počínal tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, případně tehdy, pokud vytvořil (či toleroval) na pozemku nebezpečnou situaci, aniž by učinil dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy. Způsob nakládání s věcí a standard jejího zajištění ve vztahu k možné újmě třetích osob bude tedy třeba zkoumat vždy v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k povaze věci, zvyklostem soukromého života, místním poměrům a konkrétním okolnostem vzniku újmy.

II. Na vlastníku, správci či uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Takovou povinnost vlastníka pozemku podle § 2900 ani § 2901 o. z. nelze dovodit, zejména nikoli za situace, kdy jde o pozemek sice v centru města, avšak mimo komunikační zóny, k chůzi ani fakticky nevyužívaný, nekultivovaný, zarostlý vysokou travou a náletovými dřevinami.

V daném případě žalovaný jímku zabezpečil a její stav kontroloval způsobem odpovídajícím místním poměrům a míře potenciálního nebezpečí plynoucího třetím osobám z její existence. Stejně tak žalovaný nemohl předpokládat, že se v okolí jímky bude někdo pohybovat a na poklop jímky vstupovat a pokud ano, že si nebude počínat obezřetně. Nelze uzavřít, že by v důsledku konání žalovaného (zakrytí jímky plastovým pochozím poklopem, kontrolovaným jednou měsíčně) vznikla žalobci újma (§ 2900 o. z.), či že by tím, že jímku neopatřil další zábranou a nekontroloval ji častěji než jednou za měsíc, žalovaný porušil povinnost učinit opatření k odvrácení újmy hrozící v důsledku nebezpečného stavu, který vytvořil (nad kterým měl kontrolu). Proto neodpovídá za újmu, která žalobci pádem do jímky vznikla, a to na základě žádného ze dvou uvedených ustanovení.

Lze proto uzavřít, že jímka na pozemku představuje potenciální nebezpečí, k jehož odvrácení je vlastník pozemku povinen podle § 2901 o. z. jímku zabezpečit opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění jímky na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník pozemku povinen zajistit úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2019, ze dne 11. 6. 2020


14.09.2020 00:01

Postup soudního exekutora podle normy později shledané za protiústavní

Postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. O takovou situaci zde však nešlo, neboť v době vydání exekučních příkazů ještě nebyla protiústavnost čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. Ústavním soudem deklarována.

V posuzované věci je zřejmé, že soudní exekutor při vydání exekučního příkazu postupoval v souladu s čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., tedy postupoval podle pravidel předepsaných právními normami. Již z toho důvodu nelze jeho postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. V předmětné věci tedy nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, ze dne 19. 6. 2020


07.09.2020 00:02

Povinnost advokáta přihlásit vymáhanou pohledávku do insolvenčního řízení

Advokát, který zastupuje klienta na základě generální plné moci a v souladu s písemně uzavřenou mandátní smlouvou o právní službě v nalézacím i vykonávacím řízení, je povinen ve smyslu § 16 zákona o advokacii kontrolovat, zda nebylo proti dlužníkovi, vůči němuž má jako zástupce klienta vymoci pohledávku v exekučním řízení, zahájeno insolvenční řízení, a následně buď konzultovat s klientem další postup, resp. získat informovaný souhlas klienta k přihlášení předmětné pohledávky do insolvenčního řízení anebo tuto pohledávku do insolvenčního řádně a včas přihlásit.

Vedle poučovací povinnosti má advokát také povinnost ověřovací a znalostní. Rozsah advokátovy ověřovací povinnosti lze v tomto směru charakterizovat tak, že jeho cílem je vyjasnit všechny otázky, které mohou být relevantní pro právní posouzení případu, a vyjasnit pochybnosti, které musí jako znalec práva identifikovat. Nesmí se, jinak řečeno, spokojit s objemem či rozsahem poskytnutých informací, nýbrž jeho úkolem je zjistit úplný a objektivní stav věcí. Advokát má povinnost iniciativně a samostatně využívat všechny zákonné prostředky (procesní i hmotněprávní), o nichž je na základě svých zkušeností a vědomostí přesvědčen, že vedou k hájení oprávněných zájmů klienta a k dosažení klientem zamýšleného účinku ve věci, kterou pro něj zařizuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1858/2019, ze dne 27. 5. 2020


07.09.2020 00:01

Průtahy v řízení o zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli

Na správní řízení o zařazení žadatelů do evidence osob vhodných stát se osvojiteli (či pěstouny, či do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu) dle ust. § 22 odst. 5 a 6 zákona č. 359/1999 Sb. se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4315/2019, ze dne 10. 6. 2020


02.09.2020 00:02

Zřízení zástavního práva k domu, v němž se nachází rodinná domácnost

Právo manžela nakládat domem nebo bytem ve smyslu ustanovení § 747 o. z. představuje souhrn všech subjektivních práv k domu či bytu, zejména právo dům nebo byt užívat, držet a s nimi disponovat, a může být založeno nejen na věcném právu (typicky vlastnické právo), ale i na právu závazkovém (např. výpůjčka). Je-li toto právo založeno na vlastnickém právu, může jít jak o výlučné vlastnictví manžela, tak i o spoluvlastnictví manžela a dalších osob. Protože právo nakládat domem nebo bytem musí mít – jak vyplývá z ustanovení § 747 o. z. – „alespoň“ jeden z manželů, vztahuje se uvedené ustanovení i na případy, kdy toto právo svědčí oběma manželům, a kdy tedy manželé mají dům nebo byt například ve spoluvlastnictví nebo ve společném jmění manželů. Ustanovením § 747 o. z. je však chráněn i manžel, který k domu či bytu, v němž se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nemá vlastnické ani žádné jiné věcné nebo závazkové právo.

Poruší-li manžel ustanovení § 747 odst. 1 o. z. tím, že bez souhlasu druhého manžela zcizí dům nebo byt, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídí právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny (zde zástavní právo), může se druhý manžel za podmínek uvedených v tomto ustanovení dovolat neplatnosti takového právního jednání. Jde o případ tzv. relativní neplatnosti právního jednání, která je stanovena na ochranu zájmu určité osoby, a proto jen ta může vznést námitku jeho neplatnosti; nenamítne-li neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné. Byla-li neplatnost relativně neplatného právního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě tzv. absolutní neplatnosti, k níž se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal. V obou případech právní jednání nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky, obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit.

Rodinná domácnost manželů nebo rodiny nacházející se v nemovitostech se do katastru nemovitostí nezapisuje, ochrana dobrověrného nabyvatele vyplývající z ustanovení § 984 odst. 1 o. z. se tak zde nemůže uplatnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, ze dne 2. 6. 2020


02.09.2020 00:01

Snížení pracovní schopnosti a zvýšené pracovní úsilí

Pojmy snížení pracovní schopnosti a zvýšené pracovní úsilí nelze zaměňovat. Z toho, že poškozený má deklarován pokles pracovní schopnosti z hlediska důchodového zabezpečení, nelze automaticky vyvozovat, že v konkrétním zaměstnání vynakládá zvýšené pracovní úsilí k dosažení příjmu ve smyslu § 447 odst. 1 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3954/2019, ze dne 28. 5. 2020


01.09.2020 00:02

Oprava rozhrady mezi pozemky ve výlučném vlastnictví

Výlučný vlastník zdi – rozhrady mezi pozemky – ji musí udržovat v dobrém stavu, tedy ji opravit, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda, a to ať již vniknutím cizích osob a zvířat na pozemek nebo pádem zdi či jejích částí na sousední pozemek anebo jinak. V tomto případě zákon – na rozdíl od § 2903 odst. 2 o. z. – nevyžaduje vážné ohrožení hrozící škodou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1064/2020, ze dne 28. 5. 2020


01.09.2020 00:01

Právní režim rozhrady zřízené v době účinnosti OZO

V souladu s principem nepravé retroaktivity je třeba vznik vlastnického práva ke zdi zřízené v době účinnosti OZO, sloužící jako rozhrada mezi pozemky, posoudit podle § 854 a násl. OZO. Pokud některá ze stran tvrdí, že vlastnictví zdi se později změnilo, je na ní, aby uvedla právní skutečnosti, o které změnu opírá; je pak na soudu, aby zvážil, zda tyto skutečnosti lze podřadit pod hypotézu právní normy, která by měla za následek změnu vlastnického práva. Změny vlastnického práva (právní skutečnosti je zakládající) se posuzují podle zákona účinného v době, kdy k nim došlo.

Stála-li zeď na sousedních pozemcích různých vlastníků a byla-li zřízena v době platnosti OZO, nemohl k ní žádný ze sousedů již v důsledku zásady superficies solo cedit nabýt výlučné vlastnické právo výstavbou zdi; muselo jít o zeď společnou, ledaže byla dána některá z výjimek. Společnou rozhradu spravují oba její vlastníci společně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1064/2020, ze dne 28. 5. 2020


01.09.2020 00:00

Újma způsobená nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení

Nebylo-li trestní stíhání v posuzované věci řádně zahájeno, v důsledku čehož bylo následně odloženo ve smyslu § 159a trestního řádu, nelze než dospět k závěru, že trestní stíhání de iure nikdy neběželo. I takovým fakticky probíhajícím adhezním řízením, které nebylo řádně zahájeno, však mohla být poškozeným, kteří uplatnili nároky na náhradu škody, a kteří byli přesvědčeni o řádném vedení adhezního řízení, způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o výsledku takového adhezního řízení.

V daném případě účelu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk odpovídá závěr, podle kterého promlčecí doba započala svůj běh v okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, neboť od dané chvíle bylo postaveno najisto, že adhezní řízení nikdy nebylo zahájeno, a poškozenému proto nic nebránilo v uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení. Otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení trestního stíhání zde přitom nehraje roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nebylo-li řádně zahájeno, nemohlo ani pravomocně skončit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2123/2019, ze dne 27. 5. 2020


31.08.2020 00:02

Stékání vody či padání sněhu ze střechy přímo na sousední pozemek

Stékání vody či padání sněhu ze střechy přímo na sousední pozemek je přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., věty druhé.

Z textu § 1019 odst. 1 o. z. je patrné, že zákon neaprobuje stékání vody ani padání sněhu ze střechy na sousední pozemek, bez ohledu na jejich míru. Důvodem pro takový postup je zjevně to, že tyto děje považuje za přímý zásah do vlastnického práva toho, na jehož pozemek stéká voda nebo padá sníh ze střechy. Nedávalo by smysl, kdyby současně mělo jít o nepřímou imisi, proti které by se soused mohl bránit jen s omezeními vyplývajícími z § 1013 odst. 1 o. z., věty první. Jde tu o přímé přivádění imise – vody či sněhu – na pozemek jiného vlastníka, které je nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se opírá o zvláštní právní důvod.

Stékání vody či padání sněhu ze střechy na sousední pozemek není projevem přirozených vlastností pozemku, za které soused neodpovídá. Stavba a střecha představují umělou úpravu pozemku, která mění přirozené odtokové poměry; voda, která by jinak alespoň zčásti, ne-li úplně, vsákla do pozemku (půdy) v přirozeném stavu, zůstává na střeše, a odtam je přímo vedena na sousední pozemek, a to v míře podstatně větší, než by tomu bylo, pokud by pozemek nebyl nijak upravený. Nejde tedy o přirozený děj, neovlivněný umělými úpravami pozemku. Pronikání takto kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy bezprostředně na sousední pozemek je tak přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. věty druhé. Pro kvalifikaci zásahu do vlastnického práva pak není rozhodující, zda úpravou pozemku (zřízením stavby či úpravou střechy) soused sledoval přivádění srážkových vod na sousední pozemek; povinnost zdržet se imisí přímých i nepřímých není vázána na vědomost či zavinění žalovaného, a někdy dokonce ani na jeho jednání; stal-li se vlastníkem stavby, kterou sám nezřídil, a ta vyvolává přímé imise, nic to nemění na jeho povinnosti se imisí zdržet.

Způsobení přímého přivádění imise na pozemek jiného vlastníka může spočívat v činnost trvající, ale i jen jednou proběhlé (např. postavení domu, z jehož střechy stéká voda). Tedy jestliže ze sousedního domu (jeho střechy) odtéká voda přímo na sousední pozemek, bez toho, aby ji majitel domu jímal do kanalizace či jinak zabezpečoval (např. trativodem na svůj pozemek) její odtok tak, aby nezasahoval na sousední pozemek, jde o přímou imisi, která je nedovolená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 942/2020, ze dne 28. 5. 2020


31.08.2020 00:01

K určitosti předmětu plnění veřejného příslibu

Obecně platí, že veřejný příslib podle § 850 obč. zák. musí:
1. obsahovat závazek slibujícího, že zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění jednomu nebo několika z blíže neomezeného počtu osob, které splní podmínky stanovené ve veřejném příslibu;
2. být určitý (§ 37 obč. zák.), a to jak v části týkající se podmínek příslibu, tak v části týkající se odměny;
3. obsahovat určení podmínek rozhodujících pro poskytnutí odměny;
4. být veřejně vyhlášen, tj. veřejnost musí mít možnost seznámit se s jeho obsahem.

Uvedení minimálního standardu odměny, kterou se slibovatel zavazuje poskytnout, stačí k závěru, že předmět veřejného příslibu je vyjádřen dostatečně určitě. Zde slibovaná odměna „automobil XY v hodnotě 549.000 Kč,“ zajisté umožňuje různé modifikace předmětu plnění, neboť se automobil může lišit v roce výroby, v provedení, objemu a typu motoru, druhu pohonných hmot, výkonu motoru či výbavě vozu, avšak tato skutečnost nemůže vést k závěru o neplatnosti veřejného příslibu, neboť minimální standard odměny je dán, a to modelem osobního automobilu a jeho nominální hodnotou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2019/2018, ze dne 28. 5. 2020


31.08.2020 00:00

Přiměřená míra konkrétních imisí pronikáním zápachu

I. Požadavek, aby soud zjistil, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí, nelze vykládat tak, že soud kvantifikuje zápach v jiných obdobných lokalitách a na místě, kde k imisi dochází, a pak obě tato zjištění porovná; už proto je to nemožné, že zápach je obtížné takto měřit. Jde tu tedy o požadavek, aby soud při zvažování, zda jde o relevantní imisi, přihlédl k poměrům v místě (obci) a také vzal do úvahy charakter místa (zápach v místě, kde se běžně chovají hospodářská zvířata, je třeba posuzovat jinak než zápach ve středu města apod.).

II. Míru imisí je často složité a někdy i nemožné přesně určit; v jednotlivých případech tak bude posouzení míry a relevance imisí na úvaze soudu. Ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 942/2020, ze dne 28. 5. 2020


26.08.2020 00:02

Zákonná cese pohledávky u pojištění rizika nezaplacení pohledávek

Pojištění úvěru ve smyslu § 47 zákona o pojistné smlouvě mohlo být sjednáno obligatorně pouze jako škodové. Jestliže účelem uzavření pojistné smlouvy bylo ochránit věřitele před škodami na majetku, které by mu mohly vzniknout v důsledku nezaplacení pohledávek jejích dlužníků, je třeba tuto smlouvu posoudit jako smlouvu o pojištění úvěru ve smyslu § 47 zákona o pojistné smlouvě.

Zákonná cese upravená v § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě se vztahuje rovněž na případ pojištění pohledávky, resp. úvěru ve smyslu § 47 zákona o pojistné smlouvě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2593/2018, ze dne 15. 5. 2020


26.08.2020 00:01

Promlčení nároku na plnění z garančního fondu ČAK

I. Plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. není plněním z titulu odpovědnosti za škodu, neuplatní se proto na něj primárně úprava občanského zákoníku o subjektivní promlčecí lhůtě u náhrady škody či jiné újmy (§ 619, § 620 o. z.), nýbrž úprava promlčení nároku na pojistné plnění podle § 626 o. z.

II. Není-li ve smlouvě o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla pojistná událost sjednána (určena) jinak než použitím obecné zákonné dikce, pak platí, že pojem pojistné události zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody (typicky dopravní nehodu), ale i vznik škody samotné. Újma na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, resp. jak výraznou a trvalou budou znamenat změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem. Vznik bolesti, jež má být odškodněna, pak předpokládá, že konkrétní bolest dosáhla určité fáze či intenzity, kterou lze již odškodnit, tedy vznik bolesti se váže k okamžiku, kdy se bolest stala odškodnitelnou.

III. Nezbytným předpokladem pro zahájení běhu subjektivní promlčecí lhůty je u práva na náhradu škody či jiné újmy vedle vědomosti poškozeného o škodě jako takové rovněž znalost osoby povinné k její náhradě. Byla-li újma způsobena provozem nezjištěného vozidla, tedy škůdcem, jehož identita není dosud poškozenému známa, nemohlo logicky prozatím dojít ani k zahájení běhu subjektivní promlčecí lhůty ohledně práva na její náhradu, natož k jejímu uplynutí; limitace obsažená v ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se tudíž ve vztahu k nárokům uplatněným ve stávajícím řízení neuplatní.

Nárok na plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu se tedy promlčuje ve lhůtě tří let počínající běžet rok od pojistné události (§ 626 o. z.). Tato lhůta skončí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy (proti přímému škůdci), na kterou se pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel vztahuje. V případě nezjištěného vozidla, jehož provozovatel za újmu odpovídá, jestliže nezačala promlčecí lhůta proti přímému škůdci běžet, nemůže promlčecí lhůta nároku na pojistné plnění skončit dříve než za čtyři roky od vzniku újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, ze dne 28. 5. 2020


26.08.2020 00:00

Zánik účinků pozastavení výkonu funkce notáře

Notářský řád neukládá ministru spravedlnosti v souvislosti s uplynutím doby, po níž měly trvat účinky rozhodnutí o pozastavení funkce notáře, žádné povinnosti; nelze proto v „nečinnosti“ ministra shledat rozpor s objektivním právem. Zánik účinků pozastavení výkonu funkce notáře nastává bez dalšího již uplynutím stanovené doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1120/2020, ze dne 26. 5. 2020


25.08.2020 00:02

Prevenční povinnost poskytovatele zdravotní péče dle o. z.

I. Dovolací soud dosud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, k otázce významu tzv. generální prevence ve věcech poskytování lékařské péče ustáleně dovozoval, že byl-li postup lékařů shledán tzv. lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení obecné prevenční povinnosti vyplývající z § 415 obč. zák., pouze pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly. Posouzení, zda poskytovatel zdravotní péče porušil generální prevenční povinnost, se tak týkalo zejména způsobu a kvality provedení vedlejších či podpůrných činností, které nejsou dostatečně přesně pokryty profesními normami a nemají charakter postupů, u nichž je náležitá péče popsána odbornou literaturou či profesními standardy.

Závěry této ustálené rozhodovací praxe budou v obecné rovině použitelné rovněž za účinnosti nového občanského zákoníku, bude je však vždy nutno interpretovat v návaznosti na zvláštní podmínky vzniku odpovědnosti zakládané nově ustanoveními § 2900 a 2901 o. z. Nelze přitom přehlédnout, že poskytování zdravotní péče je zpravidla komplexní činností zahrnující řadu postupů, které mají povahu jak aktivního konání (např. provedení zákroku či výkonu, podávání léčiv, apod.), tak i nekonání (např. různé medicínské preventivní postupy, při nichž jde zejména o dohled nad stavem pacienta či dodržováním léčebného režimu). Tak tedy i v těch případech, kdy pro konkrétní postup není předepsán standard náležité péče a kdy jejich kvalita bude výjimečně poměřována toliko požadavky generální prevenční povinnosti, je namístě odlišit režim ustanovení § 2900 a § 2901 o. z.

II. Ustanovení § 2900 o. z. dopadá jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem.

Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním), pak stanoví § 2901 o. z. Citované ustanovení však nezakládá samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž toliko stanoví podmínky, za nichž bude konkrétní opomenutí možno klasifikovat jako porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z. Aby tedy bylo možno učinit závěr o odpovědnosti subjektu za vzniklou újmu v důsledku jeho opomenutí zakročit na ochranu jiného, bude vždy nutné prokázat naplnění všech znaků tohoto ustanovení, tzn. protiprávní jednání (zasahující do absolutního práva poškozeného či porušující tzv. ochrannou normu), vznik újmy, vztah příčinné souvislosti mezi těmito dvěma podmínkami, to vše při presumovaném zavinění. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti je dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku.

Samotná okolnost, že k úmrtí pacienta či k poškození jeho zdraví došlo v době hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, nemůže znamenat, že automaticky nastupuje odpovědnost jeho provozovatele. I nadále platí, že v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena vlastním jednáním poškozeného, nese ji sám, a to i v případě, že mu nelze vzhledem k nedostatku schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky přičítat zavinění. Závěru o případné odpovědnosti zdravotnického zařízení za takto vzniklý následek pak bude muset vždy předcházet důsledné posouzení toho, jaké jednání bylo možno od jeho zaměstnanců v konkrétní situaci rozumně požadovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, ze dne 28. 5. 2020


25.08.2020 00:02

Objektivní předvídatelnost škodního následku dle § 2910 o. z.

Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti je dána pouze tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, přičemž základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, ze dne 28. 5. 2020


25.08.2020 00:01

Valorizace náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru

Případnou valorizaci průměrného výdělku připouští zákonná úprava pouze u náhrady škody, nikoliv u nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (srov. k tomu § 202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., § 390 odst. 2, popřípadě s účinností od 1. 10. 2015 § 271u odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3191/2018, ze dne 20. 5. 2020


< strana 1 / 257 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů