// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
15.04.2026 00:02
K zákazu postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu
Zákaz postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, obsažený v § 346d odst. 4 větě první zák. práce, se vztahuje též na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle části jedenácté zákoníku práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 202/2025, ze dne 26. 2. 2026
09.04.2026 00:02
Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou spolu s třetí osobou
V případě škody způsobené zaměstnavateli zaměstnancem a také třetí osobou (osobou vně zaměstnavatele) se na povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nepoužije ustanovení § 2915 odst. 1 věty první o. z. o solidární odpovědnosti; odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce zůstává dílčí, nikoli solidární.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3308/2024, ze dne 24. 2. 2026
09.04.2026 00:01
Působnost antidiskriminačního zákona ve vztahu k SVJ
I. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona nedopadá na výkon spoluvlastnických práv vlastníků bytových jednotek prostřednictvím činnosti společenství vlastníků jednotek. Toto ustanovení sice pokrývá i záležitosti bydlení, avšak cílí na případy, kdy je obydlí zbožím či předmětem služeb, nabízených veřejnosti, tedy okruhu zájemců stojících vně sféry vlastníka nemovitosti, případně též těchto osob v další fázi, kdy je obydlí zájemci již poskytnuto a jsou realizovány z toho plynoucí požitky či plněny tomu odpovídající povinnosti. Tato právní úprava se může týkat vlastníků nabízejících své byty veřejnosti k bydlení (zejména obcí či bytových družstev), nikoli však společenství vlastníků bytových jednotek bez oprávnění s byty takto disponovat. Společenství vlastníků není vlastníkem jednotek, není oprávněno nabízet jakékoliv bytové služby (či zboží) navenek, neboť by tím zasahovalo do práv jednotlivých vlastníků jednotek.
II. Domáhá-li se vlastník bytové jednotky, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost strpět instalaci druhého otevíracího systému u vchodových dveří do domu, jde o záležitost spadající do správy domu a pozemku ve smyslu § 1189 odst. 1 o. z., o níž přísluší v rámci vnitřních vztahů právnické osoby rozhodnout příslušnému orgánu této osoby. Tuto právní úpravu určenou speciálně k řešení neshody mezi zájmy jednotlivého vlastníka a společenstvím vlastníků nelze nahradit prostřednictvím žaloby podle antidiskriminačního zákona, který má ve vztahu k ochraně individuálních práv vlastníka jednotky povahu obecného právního předpisu.
Vlastník jednotky tedy není oprávněn domáhat se proti společenství vlastníků uložení povinnosti týkající se správy domu a pozemku žalobou podle § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona, neboť by tím byl obcházen zákonem stanovený postup pro rozhodování shromáždění společenství vlastníků, který počítá s ochranou přehlasovaného vlastníka jednotky postupem podle § 1209 o. z., tedy rozhodnutím soudu o uspořádání poměrů vlastníků podle slušného uvážení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 16/2025, ze dne 25. 2. 2026
07.04.2026 00:02
Míra zavinění zaměstnanců společně zavázaných k náhradě škody
Je-li povinno nahradit škodu více zaměstnanců, hradí každý poměrnou část škody rovněž podle míry svého zavinění. Namítá-li tedy zaměstnanec, po němž je požadována náhrada škody, že se na vzniku škody podílejí i jiní zaměstnanci nebo sám zaměstnavatel, není možný jiný praktický postup než zjišťovat splnění předpokladů povinnosti k náhradě škody i u zaměstnanců, po nichž se náhrada škody nevyžaduje (zda v příčinné souvislosti se vznikem škody rovněž zaviněně porušili svou právní povinnost). „Míra zavinění“ je však kategorie subjektivní, jejíž posouzení závisí na úvaze vycházející ze zjištěných skutkových okolností individuálního případu a na jejich právním posouzení, zda je kupříkladu u někoho dána nedbalostní forma zavinění, zatímco další škůdce porušil své právní povinnosti v eventuálním úmyslu, a do jaké míry je intenzita zavinění jednotlivých škůdců významná pro vznik celkové škody. Pojem „míra zavinění“ ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce zahrnuje kromě samotné otázky zavinění i posouzení, jak významné bylo zaviněné porušení povinností jednotlivých zaměstnanců pro vznik celkové škody.
Míra zavinění jednoho ze zaměstnanců, kteří jsou společně zavázáni k náhradě škody, je tedy dána nejen formou zavinění, ale i tím, do jaké míry se zaviněné porušení povinnosti tohoto zaměstnance podílelo na vzniku celkové škody. Skutečnost, že forma zavinění je u více spoluodpovědných zaměstnanců shodná, proto sama o sobě nestačí k závěru, že jejich míra zavinění je stejná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, ze dne 26. 2. 2026
07.04.2026 00:01
Pravidla výkladu pokynu k výkonu práce
Pokyn k výkonu práce není právním jednáním, ale toliko tzv. faktickým jednáním. Na tzv. faktické jednání nedopadají důvody neplatnosti; vznikne-li o něm pochybnost, lze ho posoudit pouze z pohledu, zda k němu vůbec došlo a zda bylo učiněno tím, kdo byl k němu oprávněn.
Pro potřeby praktického života (pro každodenní realizaci práv a povinností z pracovněprávních vztahů) je však na místě, aby se pravidla pro výklad projevu vůle u právního jednání v pracovněprávních vztazích použila obdobně i pro výklad projevu vůle u tzv. faktického jednání v pracovněprávních vztazích, a tedy i pro výklad pokynu k výkonu práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, ze dne 26. 2. 2026
02.04.2026 00:02
Promlčení práva na vrácení plnění z neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy
U práva spotřebitele na vydání bezdůvodného obohacení z plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy nelze použít § 394 odst. 2 obch. zák., vážící počátek běhu promlčecí doby ke dni plnění, pokud by tím byla porušena zásada efektivity ve smyslu ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie a spotřebiteli by byla znemožněna účinná ochrana jeho práv.
Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. v takovém případě běží od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že spotřebitel plnil bezdůvodně; v poměrech projednávané věci od doručení usnesení o zastavení exekuce povinnému.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, ze dne 24. 2. 2026
02.04.2026 00:01
Nároky z pracovního úrazu uhrazené České kanceláři pojistitelů
I. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 neměl zaměstnanec, který utrpěl při pracovním úrazu škodu na zdraví, možnost volby, podle jakého právního předpisu se bude domáhat náhrady škody vůči svému zaměstnavateli; existoval-li mezi ním a zaměstnavatelem pracovněprávní vztah a došlo-li ke škodě na zdraví v důsledku pracovního úrazu, mohl se vůči zaměstnavateli domáhat náhrady škody výhradně podle zákoníku práce. Za těchto okolností zaměstnavatel neodpovídá vůči České kanceláři pojistitelů jako osoba bez pojištění odpovědnosti ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., a České kanceláři pojistitelů proto vůči němu nevzniká regresní nárok podle § 24 odst. 8 tohoto zákona.
II. Utrpěl-li zaměstnanec pracovní úraz, odpovídá zaměstnavatel za škodu na jeho zdraví ve smyslu § 190 odst. 1 zákoníku práce a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb.; na nároky zaměstnance na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na výdělku se zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci vztahuje. Nezaplatil-li zaměstnavatel příslušné částky přímo poškozenému zaměstnanci, ale České kanceláři pojistitelů jen proto, že zaměstnanec své nároky uplatnil nesprávným způsobem, nelze mu pojistné plnění odepřít pouze z tohoto důvodu; opačný závěr by byl přepjatým formalismem a popíral by samotný smysl existence zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 676/2025, ze dne 18. 2. 2026
30.03.2026 00:02
Nezbytná cesta po dělení pozemku (§ 1033 odst. 2 o. z.)
I. Ustanovení § 1033 odst. 2 o. z. lze aplikovat jen v případě, že žadatel o nezbytnou cestu přišel v důsledku dělení pozemku o právo umožňující mu spojení s veřejnou cestou a jen ve vztahu k osobě, která se na dělení pozemku podílela, nikoliv vůči jejím právním nástupcům, kteří nabyli vlastnické právo na základě singulární sukcese. Omezení dané § 1033 odst. 2 o. z. nemá povahu věcného práva, které vázne na věci bez ohledu na osoby, a tudíž na nástupce nepřechází.
II. Soud postupuje podle § 1033 odst. 2 o. z. i v případě, že k rozdělení pozemků došlo před 1. 1. 2014.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 888/2025, ze dne 23. 2. 2026
30.03.2026 00:01
Složení ceny zástavy zatížené excesivní závadou
I. Jednotlivá rozhodnutí soudního exekutora (soudu) v té které fázi exekučního řízení mají význam (jsou závazná) pouze pro tu kterou (a další) fázi exekučního řízení; jsou závazná pouze pro účely vedení exekučního řízení a jejich účinnost končí se skončením exekuce. Usnesení soudního exekutora (soudu) například o výsledné ceně nemovitosti má význam pouze pro účely stanovení obligatorních náležitostí dražební vyhlášky; pouze ve vztahu k tomuto účelu je dána vázanost takovým usnesením.
II. Rozhodnutí soudního exekutora (soudu) o určení ceny nemovitostí pro účely dražby (resp. znalecký posudek podaný v exekučním řízení pro účely stanovení výsledné ceny dražené nemovitosti) může být (také) v obecné rovině tou skutečností, podle níž by bylo možno stanovit „obvyklou cenu zástavy“ pro účely posouzení, zda došlo k zániku zástavního práva podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. e) obč. zák., včetně (pravomocného) rozhodnutí podle § 336a odst. 2 o. s. ř., tedy stanovení ceny se současným určením zániku závady, ovlivňující obvyklou cenu nemovitosti.
Uvedené však platí pouze tehdy, jestliže lze očekávat, že úspěšnému vedení exekuce nebrání žádná překážka, jejímž důsledkem by bylo zastavení exekuce z jiného důvodu, než je zánik zástavního práva složením obvyklé ceny zástavy; jinak řečeno, pouze v tomto případě má rozhodnutí soudního exekutora (soudu) o „očištění“ zástavy od excesivní závady, ovlivňující cenu nemovitosti, význam pro účely určení obvyklé ceny zástavy. Jedině v takto vedeném exekučním řízení se naplní význam složení obvyklé ceny zástavy, jímž se má věřiteli dostat (zásadně, přibližně) obdobného plnění, jako kdyby došlo k realizaci zástavního práva.
Bylo-li exekuční řízení zastaveno proto, že exekuční titul nebyl materiálně vykonatelný, a tedy exekuční řízení nemělo být ani vedeno, nemohlo pravomocné usnesení soudního exekutora o zániku excesivní závady vydané v tomto řízení ovlivnit obvyklou cenu zástavy, na níž tato závada vázla.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3009/2025, ze dne 26. 2. 2026
24.03.2026 00:02
Obydlí manželů jako podmínka společného nájemního práva manželů
I. Ustanovení § 745 o. z. výslovně podmiňuje vznik společného nájemního práva manželů k bytu či domu tím, že takový byt či dům představuje obydlí manželů. Obydlím manželů je místo, kde je vedena jejich rodinná domácnost (§ 743 odst. 1 o. z.). Manželé (případně s dalšími osobami) mají zpravidla jedno obydlí, mohou však – v případě, že k bydlení používají více jednotlivých bytů (či domů) – mít takových obydlí i několik. Typickým příkladem je koncept tzv. letního bytu, v němž manželé bydlí – rodina má domácnost – po část kalendářního roku.
Platí tedy, že manželé mohou mít obydlí (vést rodinnou domácnost) současně ve více bytech či domech. Existenci rodinné domácnosti je přitom nutno posuzovat ke každému samostatnému bytu či domu (předmětu nájmu) samostatně, byť s přihlédnutím k případné okolnosti, že taková rodinná domácnost je vedena zároveň v jiném bytě či domě.
Existence rodinné domácnosti v bytě či domě je tak jednou z podmínek vzniku i trvání (srov. § 743 odst. 3 o. z.) společného nájemního práva manželů k němu.
II. Zjištění, zda se v pronajatém bytě nachází obydlí (rodinná domácnost) manželů, je rozhodnou skutečností představující hypotézu právní normy § 745 odst. 1 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně této skutečnosti leží v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu na tom z účastníků, kterému je existence společného nájemního práva manželů ku prospěchu.
III. Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu; manželé mají postavení nerozlučných společníků v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu podle § 2290 o. z. Vznikl-li proto manželům společný nájem, musí být dána a doručena výpověď z nájmu oběma manželům a oba manželé musí být také účastníky řízení o přezkum její oprávněnosti, ať již na straně žalující či žalované. Neúčastní-li se všichni nerozluční společníci (manželé – společní nájemci bytu) řízení (o přezkum oprávněnosti výpovědi), nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3153/2025, ze dne 18. 2. 2026
24.03.2026 00:01
Smlouva o poskytování vzdělání jako spotřebitelská smlouva
I. Spotřebitelské smlouvy jsou podle judikatury Soudního dvora Evropské unie definovány nikoliv jejich samotným předmětem, ale odkazem na konkrétní vlastnosti jejich smluvních stran. Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva, kterou uzavírá spotřebitel, jímž je fyzická osoba, která jedná mimo rámec (účely) své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, s podnikatelem (jak jej pojímají směrnice Evropské unie na ochranu spotřebitele). Postavení osoby jako spotřebitele musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotyčný smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli vymezenými materiálně, tedy jde o jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání, a z jejich působnosti nejsou vyloučeny ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. Podstatné je, zda dotyčná smlouva zapadá do působnosti směrnic.
Pro smlouvy, jejichž předmětem je poskytování vzdělávání, není určující toliko sama povaha osob, které smlouvu uzavírají, ale i to, zda se jedná o smlouvu o poskytování služeb, čímž se míní jakákoliv smlouva jiná než kupní, na jejímž základě podnikatel poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě.
Za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic je třeba považovat i smlouvu o poskytování vzdělávání, a to za předpokladu, že spotřebitel (student, žák či jeho rodič) hradí cenu této služby. Jinak řečeno, je-li poskytované vzdělávání převážně financováno školným placeným studentem (žákem či jeho rodičem), jde o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic (a studenta, žáka či jeho rodiče je třeba považovat za spotřebitele). Naopak, je-li poskytované vzdělávání převážně hrazeno z jiných zdrojů (zpravidla veřejnoprávních), a hrazené školné nepředstavuje cenu poskytované služby (je např. toliko drobným příspěvkem na administrativní náklady), nelze smlouvu o poskytování vzdělávání považovat za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic. I v takovém případě však mohou tuto povahu mít vedlejší či doplňková plnění poskytovaná zařízením zajišťujícím vzdělávání.
II. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie, veřejnoprávní povaha činnosti nebo veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Platí sice, že veřejné vzdělávání, které je zcela nebo z převážné části financováno ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu směrnic, ale odlišně je třeba nahlížet na vzdělávání, jehož cena je převážně hrazena studenty (žáky či jejich rodiči) v podobě školného. Poskytování tohoto typu vzdělání, bez ohledu na to, zda je poskytováno školami veřejnými či soukromými, je třeba považovat za službu, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.
Proto i skutečnost, že smlouvu o studiu, jejímž předmětem je poskytování vysokoškolského vzdělávání za úplatu, uzavřel student (spotřebitel) se soukromou vysokou školou, kterou je právnická osoba, která má neziskový charakter, neznamená bez dalšího, že taková smlouva není smlouvou spotřebitelskou, jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Jeho úvaha, že poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), ale vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání, nemůže obstát, neboť nereflektuje rozdíl mezi poplatky spojenými se studiem na veřejných vysokých školách a poplatky spojenými se studiem na soukromých vysokých školách.
III. V projednávané věci je žalovaná (studentka) fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, tudíž je spotřebitelkou. Na druhé straně žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, neboť poplatky spojené se studiem (školné) jsou zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně. Uzavření smlouvy o studiu se tak stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu; smlouva o studiu je smlouvou spotřebitelskou.
podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, ze dne 10. 2. 2026
23.03.2026 00:02
Uplatnění pohledávky spoluvlastníků na vydání bezdůvodného obohacení
I. Vlastnictví spoluvlastnického podílu ve smyslu § 1121 o. z. znamená, že spoluvlastník s ním může v mezích zákona disponovat, neznamená to však popření povahy spoluvlastnictví jako společného, navenek jednotného vlastnického práva. Podíl vyjadřuje jen míru účasti ve vnitřních vztazích mezi spoluvlastníky. Z toho vyplývá solidarita spoluvlastníků vůči třetím osobám, pokud jde o protiprávní jednání třetích osob proti společné věci. Výslovné vyjádření této solidarity v zákoně není nutné, z povahy věci je dána nejen pro závazky z právních jednání, ale i pro závazky z jiných právních důvodů (§ 2991 a násl. o. z.).
II. Uplatnění nároku ani podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení získaného třetí osobou užíváním společné věci není správou společné věci, ani řádnou (§ 1128 o. z.), ani mimořádnou (§ 1129 o. z.); žalobu může podat každý ze spoluvlastníků.
III. Pohledávka spoluvlastníků na vydání bezdůvodného obohacení, které získala třetí osoba užíváním společné věci, je pohledávkou solidární (§ 1877 a násl. o. z.), kterou může v celém rozsahu uplatnit každý ze spoluvlastníků, aniž by muselo předcházet rozhodnutí o správě společné věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1248/2025, ze dne 17. 2. 2026
18.03.2026 00:02
Odklad splnění sporného vyúčtování podle ZEK
Odklad splnění povinnosti uhradit sporné vyúčtování podle § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 1. 2016 („ZEK“), neměl hmotněprávní účinky spočívající v odkladu splatnosti a přerušení běhu úroků z prodlení.
Smyslem a účelem institutu odkladného účinku podle § 129 odst. 3 věty druhé ZEK bylo odložení splnění povinnosti podle § 64 odst. 1, a to až do okamžiku rozhodnutí o námitce proti vyřízení reklamace. Odložení splnění povinnosti není synonymem pro „odložení splatnosti závazku“ vyplývajícího z vyúčtování. Přiznání odkladného účinku znamená jen to, že dlužník nemůže být donucen zaplatit sporné vyúčtování, pokud trvají účinky odložení podle § 129 odst. 3 věty druhé ZEK.
Nelze přehlédnout, že proti odkladu splnění povinnosti není podle § 129 odst. 3 ZEK (ve znění účinném do 31. 1. 2016) přípustné odvolání. Měl-li by odkladný účinek podle citovaného ustanovení směřovat k tomu, že se odkládá splatnost vyúčtování a dlužník není v prodlení se splněním své smluvní povinnosti (nenabíhají úroky z prodlení), proti čemuž se nemůže bránit žádným opravným prostředkem, šlo by o neakceptovatelný stav, kdy by správní orgán nepřípustným způsobem zasahoval do soukromoprávního vztahu, tzn. svým rozhodnutím mohl měnit vzájemný rozsah práv a povinností účastníků občanskoprávního vztahu.
Opačný názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1893/18 byl vysloven jako obiter dictum bez bližší právní argumentace, nikoliv jako ratio decidendi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3724/2023, ze dne 27. 11. 2025
18.03.2026 00:01
Původní sklep jako součást nově postaveného rodinného domu
Součástí věci (zde rodinného domu) se může stát i dříve samostatná věc (zde sklep), pokud dojde k jejich spojení takovým způsobem, že dříve samostatná věc bude nadále „pouhou“ součástí věci. Výstavbou rodinného domu mohlo nepochybně dojít k tomu, že se sklep, jakožto samostatná věc v právním smyslu, stal součástí tohoto rodinného domu, který by při takovém spojení představoval tzv. „věc hlavní“, jejíž součástí se sklep stává; rozhodující pro posouzení jsou kritéria sounáležitosti a oddělitelnosti věcí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2697/2025, ze dne 25. 2. 2026
16.03.2026 00:02
Právní úprava rozhodná pro posouzení náležitostí kompenzačního projevu
I. Pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, není rozhodné, kdy pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož pohledávka vzešla (§ 3028 odst. 3 věty první o. z.). Pro posouzení způsobilosti pohledávek k započtení (kompenzability pohledávek) řídících se různými právními úpravami je pak vždy rozhodná právní úprava, kterou se řídí každá z těchto pohledávek (kterou se u každé z pohledávek řídí závazkový právní poměr, z něhož daná pohledávka vznikla).
Účinky kompenzačního projevu (právního jednání směřujícího k započtení pohledávky učiněného po 31. prosinci 2013), který se týká pohledávek, jež se řídí různými právními úpravami (jedna právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013, druhá právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014), se co do způsobilosti pohledávky k započtení řídí u každé z pohledávek pro ni rozhodnou právní úpravou.
Právní úprava rozhodná pro posouzení způsobilosti aktivní (započítávané) pohledávky je určující též pro určení a následné posouzení náležitostí kompenzačního projevu (jako právního jednání věřitele aktivní pohledávky). U pohledávek, které mají zaniknout započtením na základě jednostranného právního jednání věřitele aktivní pohledávky (pohledávky užité k započtení), se tak náležitosti kompenzačního projevu řídí hmotněprávní úpravou rozhodnou pro posouzení způsobilosti aktivní pohledávky k započtení bez zřetele k tomu, že posouzení způsobilosti pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno) k započtení se řídí jinou hmotněprávní úpravou.
II. V projednávané věci nebyl kompenzační projev neurčitý ani nesrozumitelný ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., i když byla aktivní pohledávka vymezena jako pohledávka z titulu náhrady škody ve výši „nejméně 1 000 000 Kč“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2929/2024, ze dne 5. 2. 2026
16.03.2026 00:01
Rozsah omezení způsobilosti samostatně právně jednat
Peněžní limit, jehož prostřednictvím soud vymezí rozsah omezení svéprávnosti člověka v majetkové oblasti, musí být stanoven individuálně se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům posuzovaného a současně tak, aby mu umožňoval uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 o. z.). Je-li výrok o omezení svéprávnosti formulován prostřednictvím peněžního limitu, dopadá na veškerá majetkoprávní jednání posuzovaného, tedy i na ta, která by jinak spadala do rámce běžných záležitostí každodenního života. Při stanovení peněžního limitu je třeba vycházet zejména z množství disponibilních peněžních prostředků, nikoli z prostředků potřebných k úhradě nákladů na živobytí.
Samotný růst cen a pokles kupní síly dříve stanovené částky sám o sobě neodůvodňuje zvýšení peněžního limitu. Ačkoli je žádoucí, aby stanovená částka odpovídala reálné kupní síle a umožňovala posuzovanému uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života, musí být výše peněžního limitu vždy určena se zřetelem k aktuálním majetkovým a příjmovým možnostem konkrétního posuzovaného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3269/2025, ze dne 10. 2. 2026
12.03.2026 00:02
K vyloučení obce z výkonu opatrovnictví podle § 63 o. z.
Pouhá skutečnost, že obec (městská část) je jako samostatný subjekt práva současně zřizovatelem příspěvkové organizace jako jiné právnické osoby, která provozuje zařízení, kde opatrovanec pobývá, popřípadě mu poskytuje další služby, nemůže sama o sobě – bez sepjetí s konkrétními dalšími okolnostmi – založit střet zájmů ve smyslu § 63 o. z. a vést k vyloučení této obce (městské části) z výkonu veřejného opatrovnictví. Obec (městská část) jako zřizovatel totiž nemůže být pojmově „závislá" na jí zřizovaném provozovateli zařízení, přičemž § 63 o. z. předjímá vyloučení opatrovníka v důsledku jeho závislosti vůči provozovateli, nikoli naopak.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2516/2025, ze dne 26. 1. 2026
12.03.2026 00:01
Náhrada nákladů na odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu
Osobou primárně povinnou k náhradě nákladů na odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu na pozemní komunikaci podle § 17a odst. 6 zákona o obecní policii je osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel. Skutečnost, že vozidlo vlastní a fakticky ovládá osoba v registru nezapsaná, neodůvodňuje závěr o absenci pasivní legitimace zapsaného vlastníka nebo provozovatele ve sporu o náhradu těchto nákladů. Z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2032/2021 a sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 nevyplývá, že by zapsaný vlastník nebyl povinen hradit náklady na odstranění vozidla v případě, že vozidlo vlastní a fakticky ovládá osoba v registru nezapsaná. Vyplývá z nich jen tolik, že je-li žalován skutečný vlastník, není namístě žalobu zamítnout jen proto, že není zapsaný jako vlastník a provozovatel v registru vozidel.
Konkrétní skutkové okolnosti věci (například že zapsaný vlastník vozidlo dříve prodal, zajímal se o to, zda kupující splnila svou povinnost přihlásit se jako vlastník a provozovatel do registru, a po marném pokusu o zajištění její součinnosti docílil vyřazení vozidla z provozu) mohou mít význam při úvaze o tom, zda je žalobou požadovaná částka přiměřená. Nemohou však odůvodnit závěr o absenci pasivní legitimace zapsaného vlastníka nebo provozovatele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 597/2025, ze dne 20. 1. 2026
11.03.2026 00:01
Kompenzace pronajímatelů nemovitostí za pandemická opatření
Postup státu spočívající v tom, že v souvislosti s pandemií COVID-19 neposkytl kompenzaci pronajímateli nemovitostí, který současně nepodniká a nemá jiný zdroj příjmů, jeho činnost však nebyla mimořádnými opatřeními zakázána či omezena, nelze považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace; takový pronajímatel se nenachází ve srovnatelné situaci s osobami, jejichž činnost těmito opatřeními zakázána či omezena byla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2955/2025, ze dne 27. 1. 2026
11.03.2026 00:00
Neplatnost smluvního ujednání o nakládání s ornicí při skrývce
Účelem a smyslem zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je ochrana zemědělského půdního fondu jako základního přírodního bohatství. Tento smysl a účel zákona vyžaduje, aby smluvní ujednání, jehož obsahem je povinnost nakládat s ornicí (či hlouběji uloženými zúrodnění schopnými zeminami) při skrývce způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (či na jeho základě vydaným rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu), bylo absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 750/2025, ze dne 21. 1. 2026