// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
07.07.2020 00:02
Vrácení daru kvůli jednání, ke kterému došlo za účinnosti o. z.
Na situaci, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (obč. zák.), a k jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), je třeba aplikovat třetí odstavec § 3028 o. z. a poměřovat zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 630 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 31. 3. 2020
07.07.2020 00:01
Typový význam předmětu řízení o přiznání obhajného
Řízení o přiznání obhajného advokátu ustanovenému v trestním řízení z důvodu nutné obhajoby není řízením, v němž by byl presumován typově zvýšený předmět řízení pro poškozeného nepřiměřeně dlouhým řízením ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Zásadním rozdílem od sporů pracovněprávních je skutečnost, že poskytování právních služeb obhájcem ustanoveným ex offo nevykazuje definiční znaky závislé činnosti a nepředpokládá se, že advokát je na přiznání obhajného existenčně závislý. Není zcela vyloučeno, že při individuálním posouzení všech okolností případu nelze dojít k závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného, nicméně se nejedná o situaci, kdy je význam předmětu řízení zvýšen typově a presumuje se.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 417/2018, ze dne 11. 3. 2020
07.07.2020 00:00
Okolnosti významné pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty
Pro správné stanovení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody nepostačuje pouze vědomost poškozeného o vzniklé škodě, nýbrž také o osobě škůdce, tedy poškozený musí mít dostatečné informace, aby osobu škůdce podle nich dokázal určit (ztotožnit). Určení osoby škůdce je ovšem odvislé od skutkových tvrzení o mechanismu vzniku škody, tedy mimo jiné i o tom, jaké jednání (jaká událost) měla škodu způsobit. Jinak řečeno, vědomost o osobě škůdce je odvislá od vědomosti o mechanismu vzniku škody, tedy o tom jednání, které škodu způsobilo.
Je-li tedy v projednávané věci tvrzeno, že škoda byla způsobena vadným znaleckým posudkem, resp. vadným postupem dražebníka v průběhu veřejné dražby, který (bez dalšího) měl převzít údaje z nesprávného znaleckého posudku, pak o tom, že škoda je způsobena tímto posudkem (a postupem dražebníka) a potažmo o tom, že za škodu odpovídá znalec (dražebník), se poškozený dozví, až se seznámí s takovým posudkem. Tvrzenou škodou v tomto případě totiž není ztráta vlastnického práva, nýbrž dílčí ztráta pohledávky proti vydražiteli v důsledku podhodnocení obecné ceny nemovitosti znalcem. Jde tedy o škodu (majetkovou újmu) ve formě ušlého zisku, nikoliv ve formě škody skutečné. Vědomost o takové škodě (a osobě případného, třeba i dalšího potencionálního škůdce) však poškozený může získat až v okamžiku, kdy se seznámí se sporným znaleckým posudkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2598/2019, ze dne 7. 4. 2020
02.07.2020 00:02
Zproštění odpovědnosti provozovatele kanalizačního zařízení
I. Provoz kanalizačního zařízení je typickým provozem ve smyslu § 420a obč. zák., neboť je technickým zařízením využívajícím procesy a technologie, které jsou spojeny s určitými riziky působení navenek a tím i potenciální hrozbou vzniku škod jiným subjektům. Není přitom rozhodující, zda a jak si provozovatel zařízení při své činnosti počínal, resp. zda porušil zákonné či smluvní povinnosti, neboť tento objektivní typ odpovědnosti vyžaduje pouze, aby byla naplněna zvlášť kvalifikovaná skutková podstata, jíž je v tomto případě projev povahy provozu. Ten je naplněn nekontrolovaným únikem či vyvěráním splaškové vody do objektů napojených na kanalizaci bez ohledu na konkrétní technické příčiny, které tento stav vyvolaly, jsou-li skutečně projevem vnitřní povahy tohoto technologického celku.
II. Příčinou škodní události v projednávané věci nebyl samotný přívalový déšť, ale došlo k ní v kombinaci s dalšími okolnostmi, které lze přičíst provozovateli, resp. technickým a organizačním vlastnostem systému jím provozované kanalizace (havarijní stav splaškové stokové sítě a napojení dešťových svodů ze spádové oblasti nad domem).
Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události dle § 420a odst. 3 obč. zák. bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno. Rozhodující příčinou škodní události byly v posuzované věci okolnosti uvnitř provozu, a tudíž možnost liberace nepřichází v úvahu.
Přívalový déšť nemůže být vždy nutně považován za neodvratitelnou událost ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. Jestliže je určité technické provozní zařízení konstruováno tak, že jeho úkolem je pracovat s přírodními živly (zde kromě jiného i odvod dešťové vody) a předmětem provozu kanalizace je z povahy věci i činnost, při které se provozovatel musí pravidelně vypořádávat s dešťovými srážkami, nelze bez dalšího právě odtékající dešťovou vodu bez dalšího řadit pod okolnost zakládající liberační důvod. U přívalových dešťů, byť jsou výjimečné, avšak nastávají v určité intenzitě několikrát do roka, lze dovodit, že jejich pravidelnost či četnost postrádá prvek nečekanosti a neodvratitelnosti a je spravedlivé a opodstatněné požadovat, aby provozované zařízení bylo schopno je absorbovat a zvládnout bez negativních vlivů na okolí. Samozřejmě v případě dešťů zcela mimořádné intenzity, které např. v konkrétní oblasti způsobují povodně a mají širší devastující dopad (zpravidla jednou za několik desítek let), lze již hovořit o neodvratitelné události; o takový případ zde nešlo.
III. Koncový uživatel není ani z pohledu obecné prevence povinen vlastní činností či využitím svých technických prostředků eliminovat nedostatky provozní činnosti jiného a čelit rizikům, která z ní plynou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 575/2019, ze dne 23. 3. 2020
02.07.2020 00:01
Posuzování výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zák. č. 428/2012 Sb.
Rozhodným okamžikem, k němuž má být posuzován stav (obsah) územně plánovací dokumentace vymezující veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury jako jedna z podmínek uplatnění výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je okamžik učinění výzvy k vydání nemovité věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 164/2020, ze dne 25. 3. 2020
01.07.2020 00:02
Poctivost při nabývání a vypořádání podílového spoluvlastnictví
Závaznost zákonného pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví platí i v podmínkách o. z. Podle zákonem uvedené posloupnosti způsobů vypořádání je tedy soud povinen postupovat a nemůže jednotlivé způsoby libovolně upřednostňovat.
Porušení poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.) při nabývání spoluvlastnického podílu může v podmínkách o. z. založit (v závislosti na okolnostech konkrétní věci) rozpor takového jednání s dobrými mravy, a absolutní neplatnost (nabývacího) právního jednání podle § 588 o. z. Nepoctivost při nabytí podílu nemůže založit přednost vypořádání přikázáním věci před jejím rozdělením. Jinak řečeno, samotné porušení zásady poctivosti při nabývání spoluvlastnictví nemůže vést k vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci spoluvlastníkovi, je-li rozdělení věci dobře možné.
Samotné uzavření transakce výhodné pro jednajícího není nepoctivým jednáním.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, ze dne 23. 3. 2020
01.07.2020 00:01
Zásah do osobnostních práv při výkonu veřejné moci za účinnosti o. z.
I v poměrech založených zákonem č. 89/2012 Sb. platí, že nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, která měla být způsobena výkonem veřejné moci, musí být uplatněn proti státu, nikoliv vůči osobě, která vyvolala nepříznivý zásah do osobnostní sféry poškozeného v rámci činnosti sledující plnění služebních či pracovních úkolů při výkonu pravomocí orgánu státu.
Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná.
V projednávaném případě založil odvolací soud své závěry o nedůvodnosti žaloby na skutkovém zjištění, že žalovaná v postavení XY služby kriminální policie adresovala tehdy obviněnému žalobci výzvu, ve které ho vyzvala ke sdělení kontaktů na možné svědky a k předložení případných znaleckých posudků, a připojila poučení, že k opožděným sdělením nebude přihlíženo. Bez ohledu na to, zda šlo o postup správný a odpovídající trestnímu řádu, není pochyb o tom, že jím žalovaná nijak nevybočila z rámce probíhajícího trestního řízení; tímto úkonem zcela jistě směřovala k dosažení účelu trestního řízení, kterým je náležitě objasnit, zda došlo ke spáchání trestného činu, a potrestat případného pachatele. Okolnost, že by žalovaná sledovala výhradně osobní prospěch, a že by tak uvedený procesní úkon postrádal věcný vztah k činnosti XY, z ničeho nevyplývá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 705/2019, ze dne 23. 3. 2020
30.06.2020 00:02
Přihlédnutí soudu ke zdánlivosti právního jednání
I. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.
II. Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny.
Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.
III. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání je třeba odlišovat od jeho neplatnosti. Právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.
IV. V projednávané věci podle skutkových zjištění soudů žalovaný a žalobkyně uzavřeli pracovní smlouvu nikoli proto, aby žalobkyně konala práci pro žalovaného, ale jejím účelem bylo zajistit manželovi žalobkyně za jím odvedenou práci „příjmy nepodléhající konkursu“. Soudy proto správně posoudily pracovní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako simulované (předstírané) právní jednání (jednání, které bylo činěno jen „naoko“) žalobkyně a žalovaného, jejichž projevená vůle nebyla vážná ve smyslu ustanovení § 552 o. z., neboť nesměřovala k vyvolání právních následků, které jsou s uzavřením pracovní smlouvy spojeny. Ke zdánlivosti (nicotnosti) tohoto právního jednání soudy správně přihlédly i bez návrhu účastníků (z úřední povinnosti) a v souladu se zákonem dovodily, že touto „pracovní smlouvou“ nebyl (nemohl být) mezi žalobkyní a žalovaným založen pracovní poměr. Na tom, že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, nemůže nic změnit ani zjištění soudů o některých občasných činnostech, které žalobkyně jménem žalovaného prováděla i před uzavřením „pracovní smlouvy“ a které představovaly jen „příležitostnou výpomoc manželovi“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, ze dne 31. 3. 2020
30.06.2020 00:01
Sdílení újmy mezi účastníky nepřiměřeně dlouhého řízení
Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení lze snížit z důvodu sdílení újmy mezi účastníky posuzovaného řízení i tehdy, kdy některý z účastníků řízení zemřel a kdy kompenzační řízení ve vztahu k tomuto účastníkovi bylo zastaveno.
Důvodem modifikace zadostiučinění na základě „sdílení újmy“ je předpoklad, že vzniklá újma je v určité intenzitě mírnější, pokud danou újmu účastník sdílí též s jinou osobou, než pokud ji nese pouze sám. Má-li soud posoudit újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení, jež je omezeno svým počátkem a koncem, je zřejmé že lze přihlížet pouze k okolnostem, jež posuzovanou újmu ovlivnily právě v průběhu daného řízení.
Z tohoto ohledu je v poměrech projednávané věci podstatné, že celou nyní posuzovanou délku řízení žalobkyně se svým manželem sdílela. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje tíži, již ztrátou manžela žalobkyně nese. Tato okolnost však nastala až po nyní posuzované době řízení, a tudíž na újmě žalobkyně, která jí tehdy vznikla a kterou má soud nyní posoudit, nemohla ničeho změnit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, ze dne 31. 3. 2020
29.06.2020 00:02
Rozsah náhrady skutečné škody na věci dle § 2952 a § 2969 odst. 1 o.z.
I. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, kromě pravidla, že východiskem pro určení náhrady je obvyklá cena věci v době poškození, navíc stanoví, že kromě obvyklé ceny věci v době poškození musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci. Při poškození věci tedy např. nepůjde jen o to, že poškozena byla několik let stará čalouněná sedadla v automobilu v určité obvyklé ceně, ale i to, že poškozený měl až do škodné události funkční automobil a že k obnovení jeho funkčnosti musí vynaložit náklady, které by jinak vynaložit nemusel.
Náhrada tak může převýšit samu obvyklou cenu poškozené věci, přičemž – se zřetelem k judikatorní praxi běžné v zahraničí – může jít o převýšení až třetinové.
Touto novou právní úpravou se podtrhuje význam uvedení v předešlý stav, a to především z pohledu nahrazení nebo obnovení funkce poškozené věci. Přitom je zajisté nutno zabývat se otázkou účelnosti nákladů, nutných k uvedení poškozené věci do (z pohledu funkčnosti) předešlého stavu. Nadále tedy uplatnění principu neobohacení se poškozeného škodnou událostí (jenž je stále platným) bude znamenat nutnost hodnocení otázky, zda poškozený pro odstranění škody na věci, nutné k obnovení její funkčnosti, vynaložil skutečně pouze takové účelné náklady, bez kterých by uvedení věci v původní stav tak, aby mohla znovu plnit původní funkci, nebylo možné. Tyto zásady budou platné pro stanovení nákladů na náhradu škody jak na věci movité, tak na věci nemovité.
II. V daném případě soudy obou stupňů vyložily ustanovení § 2969 odst. 1 o. z. správně, když při hodnocení otázky, zda se žalobce domáhá skutečně účelně vynaložených nákladů na obnovení funkce poškozených svodidel, vzaly v úvahu, že před poškozením svodidla plnila svou funkci, v důsledku nehody ji plnit zcela přestala a k jejímu obnovení neměl žalobce jinou možnost, než zakoupit a instalovat nové díly svodidel. Trh s použitými svodidly (či jejich díly) neexistuje, nová svodidla nakupuje od výrobce stát či územně samosprávní celky. Žalobce objektivně neměl možnost nahradit poškozené části svodidel částmi obdobně opotřebenými, zakoupení nových dílů bylo tedy ze strany žalobce postupem nejen účelným, ale jediným možným. Vzhledem k povaze dálnice se výměnou svodidel nemění její finanční hodnota, ale udržuje se její funkční hodnota.
K námitce žalované ohledně životnosti svodidel je třeba dodat, že tato životnost není nikde výslovně stanovena, proto je logické, že je dána jejich funkčností. V daném případě zjevně svodidla přes své tvrzené stáří funkční byla, neboť zabránila přejetí kamionu s návěsem do protisměru. Za této situace je správný závěr odvolacího soudu, že náklady na opravu dálničních svodidel výměnou poškozených dílů za nové jsou vynaloženy účelně, a tvoří tak skutečnou škodu způsobenou škůdcem na dálnici.
Žalobce si při náhradě škody nepočínal neekonomicky či rozmařile, ale opravu provedl jediným možným způsobem. Žalovaná je podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla povinna nahradit žalobci újmu, vzniklou v důsledku protiprávního jednání řidiče cizozemského vozidla. Zájmem žalované nepochybně je, aby se žalobce na její úkor neobohatil. Má-li však být v řízení dána přednost jednomu z právem chráněných zájmů, nechť je to zájem žalobce, který se nedopustil žádného porušení práva a ze svého postavení poškozeného se nepokouší těžit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, ze dne 28. 4. 2020
29.06.2020 00:01
Přezkum oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání
I. Pokud není upraveno jinak, řídí se podnájem subsidiárně úpravou užití věci, která je obsahu daného podnájmu nejbližší. Při její aplikaci je však třeba vždy vycházet z povahy podnájemního vztahu jako vztahu závislého na nájemním (hlavním) vztahu (co do svého vzniku, obsahu i trvání). Je-li podnájemní vztah „slabší“ než vztah nájemní, nemůže podnájemce ani požívat stejné ochrany jako nájemce. Je-li tedy předmětem podnájmu prostor sloužící podnikání, pak – kromě ustanovení § 2215 a 2216 o. z. - se na tento podnájem použijí zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání, ovšem jen přiměřeně s přihlédnutím k specifikům podnájemního vztahu a jen v rozsahu, v němž nebudou práva a povinnosti účastníků podnájemního vztahu upravena podnájemní smlouvou.
II. Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání. Ustanovení § 2314 o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu (neujednaly-li si něco jiného), jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut a s tím spojené námitkové řízení vztahovalo i na podnájemní vztah. Není proto ani důvod pro použití souvisejícího ustanovení § 2313 o. z. Názor odvolacího soudu, že v dané věci je možné analogicky aplikovat ustanovení § 2313, resp. § 2314 o. z., tak není správný.
III. Není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi žalobou ve smyslu § 2314 o. z., je třeba ji - stejně jako žalobu na určení neplatnosti - posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, neboť otázka (ne)platnosti výpovědi je otázkou toliko předběžnou ve vztahu k nároku na náhradu škody (případně jiného nároku na plnění), je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Totéž platí i o žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, ze dne 17. 3. 2020
24.06.2020 00:02
Platnost ujednání o paušalizované náhradě nákladů
Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání, které se podle okolností posoudí jako ujednání o odstupném, případně jako ujednání nepojmenované smluvní klauzule.
Ujednání stran o tom, že „příkazník může od příkazce požadovat úhradu nákladů v určité paušalizované výši, pokud příkazce odstoupí od smlouvy nebo od projektu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace, popřípadě tuto smlouvu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace vypoví bez zavinění příkazníka“, není ujednáním o smluvní pokutě dle § 2048 o. z., které by bylo stiženo neplatností. Aplikace výkladových pravidel podle § 555 a násl. o. z. může vést k závěru, že takové ujednání bude posouzeno jako odvolání příkazu podle § 2443 o. z., které je jednostranným právním jednáním příkazce svou povahou obdobným výpovědi a které vede k zániku závazku založeného příkazní smlouvu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, ze dne 18. 3. 2020
24.06.2020 00:01
Přestávka v práci na jídlo a oddech vs. přiměřená doba na oddech a jídlo
I. Přestávky na jídlo a oddech a přiměřenou dobu na oddech a jídlo podle § 88 odst. 1 zák. práce nelze navzájem ztotožňovat; poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu na oddech a jídlo, jedná se o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda.
Při posuzování, zda má být zaměstnanci poskytnuta přestávka na jídlo a oddech, nebo přiměřená doba na oddech a jídlo, je rozhodující charakter práce. Samotná skutečnost, že se jedná o nepřetržitý provoz, neznamená, že zaměstnanci nemůže být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech. Pro práce, které nemohou být přerušeny, je charakteristické, že je nelze v průběhu směny objektivně přerušit. Důvody budou dány výhradně technologií výroby, pracovním procesem či výkonem práce, jež vyžadují průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance. Takovým důvodem však nemůže být organizace práce daného pracoviště.
II. V projednávané věci je třeba posoudit, zda pracovní činnosti vykonávané žalobcem, který byl zaměstnán jako hasič-strojník, měly charakter prací, které nemohou být přerušeny. Denní řády zaměstnanců jednotky hasičské záchranné služby žalovaného stanovily (vedle pracovních bloků a dalších zaměstnání členů jednotky) také časově pevně určené přestávky v práci na jídlo a oddech v trvání 30 minut, které probíhaly tak, že zaměstnanci si v jídelně upravili jídlo donesené z domova a během přestávky na oběd se sešli v jídelně, kde si ohřáli a snědli jídlo dovezené v jídlonosičích jedním z nich. Za situace, kdy zaměstnavatel v době těchto přestávek nepřiděloval zaměstnanci žádné konkrétní úkoly ve smyslu aktivní činnosti, nebránilo zaměstnanci nic v tom, aby zaměstnavatelem určené přestávky v práci na jídlo a oddech řádně čerpal, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon jeho pracovních povinností. Samotné „držení pohotovosti na pracovišti“, kdy „hasič čeká, zda dojde k nějaké události, která bude vyžadovat jeho nasazení“, nezakládá charakter práce, která nemůže být přerušena, neboť tu nejde o nepřetržitě probíhající technologický nebo pracovní proces vyžadující průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance.
Závěr, že vykonávaná práce neměla charakter práce, kterou nelze přerušit, nevylučuje ani možnost „nepředpokládaného výkonu práce“ během přestávky v práci na jídlo a oddech v důsledku události vyžadující zásah hasičů, neboť takové svou povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu soustavnosti prací, „které nemohou být přerušeny“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3521/2019, ze dne 24. 3. 2020
22.06.2020 00:02
Přenechání části pozemku (společných částí budovy) do výlučného užívání
Vyhrazení společné části domu nebo pozemku v bytovém spoluvlastnictví k výlučnému užívání některému z jeho spoluvlastníků je rozhodnutím, které souvisí se spoluvlastnickým vymezením a výkonem spoluvlastnického práva, a proto je lze učinit pouze postupem podle § 1169 o. z., tedy změnou prohlášení vlastníka.
Ke změně prohlášení se podle § 1169 odst. 2 o. z. vyžaduje dohoda dotčených vlastníků jednotek o změně jejich práv a povinností uzavřená v písemné formě; je vyloučeno, aby ke změně prohlášení mohlo dojít bez souhlasu osob, kterých by se dotýkala. Účinnosti dohoda nabývá, až s ní v písemné formě vysloví souhlas vlastníci jednotek s většinou hlasů, popřípadě s kvalifikovanou většinou hlasů určenou v prohlášení, a to i když nejsou stranami dohody. Úprava v § 1169 o. z. tedy zavádí „dvoustupňovou“ úpravu: v prvním stupni je třeba dosáhnout platné dohody dotčených vlastníků a ve druhém stupni je třeba dosáhnout účinnosti písemným souhlasem potřebné většiny vlastníků. Aplikace § 1169 o. z. není zákonem výslovně vyloučena ani po vzniku společenství vlastníků, a toto vyloučení nelze dovodit ani z jeho povahy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1301/2019, ze dne 17. 3. 2020
22.06.2020 00:01
Vážné důvody pro výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání
I. Ustanovení § 2312 o. z. v části upravující „vážný důvod k výpovědi“ smlouvy o nájmu prostor sloužících podnikání uzavřené na dobu neurčitou patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě ji sám vymezil ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vážný důvod k výpovědi ve smyslu § 2312 o. z. bude mít některá ze stran smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání, půjde-li o výpovědní důvody upravené v občanském zákoníku pro výpověď nájmu na dobu určitou před uplynutím sjednané doby nájmu. Jde totiž o důvody, v nichž se při respektování vázanosti smlouvou uzavřenou na dobu určitou, promítá uplatnění zásady výrazné změny poměrů (rebus sic stantibus), tedy důvody, které jsou natolik závažné, že s nimi zákon spojuje předčasné ukončení nájemního vztahu. Zejména jde o výpovědní důvody v § 2308, 2309, 2287 o. z.; mohou jimi být i další důvody, v těchto ustanoveních výslovně neuvedené, avšak svou intenzitou srovnatelné.
II. Obecně občanský zákoník nevyžaduje pro výpověď smlouvy o nájmu prostor sloužících podnikání uzavřené na dobu neurčitou žádné zvláštní náležitosti; musí z ní jen být zřejmé, jaké právní následky má vyvolat, tedy jaký nájem a kdy má skončit. Proto v případě, kdy se vypovídající strana domnívá, že má k výpovědi vážné důvody, a nájem vypovídá jen v kratší, tříměsíční výpovědní době, musí tyto důvody ve výpovědi uvést, aby druhá strana měla možnost se s nimi seznámit a posoudit, zda jde o důvody vskutku vážné, a zjistit, kdy nájem skončí; obdobně jako je musí uvést vypovídající strana u výpovědi z nájmu na dobu určitou (§ 2310 o. z.) a u výpovědi bez výpovědní doby (§ 2231 odst. 2 o. z.), tedy v případech, kdy je ukončení nájmu výpovědí vázáno na určité specifické důvody.
Absence uvedení vážných důvodů, pro které je nájem vypovídán v tříměsíční době, stejně jako skutečnost, že uvedené důvody nelze považovat za vážné, však nemůže mít za následek neplatnost celé výpovědi. Bude-li mít vypovídající strana k výpovědi vážné důvody a uvede je ve výpovědi, skončí nájem po uplynutí tříměsíční výpovědní doby, neodůvodní-li svou výpověď, případně nelze-li důvody, které ji k výpovědi vedly a které uvedla ve výpovědi, považovat za vážné, skončí nájem uplynutím šestiměsíční výpovědní doby.
III. Byla-li dána výpověď z nájmu uzavřeného na dobu neurčitou, který mohl být vypovězen i bez důvodu, a sporná je jen délka výpovědní doby, je proto třeba ve smyslu § 2312 o. z. přezkoumat vážnost důvodů, které vedly k dání výpovědi; nejde o závěr, zda je výpověď „po právu“, ale jen o závěr, zda (ne)existují vážné důvody, které k výpovědi vedly. Pak je ovšem zcela bez významu přezkoumávat oprávněnost výpovědi v řízení podle § 2314 o. z. Dojde-li ke skončení nájmu i bez existence vážných důvodů k výpovědi, postrádá smysl přezkum oprávněnosti takové výpovědi. Případný spor mezi stranami o vážnosti důvodů vedoucích k výpovědi může být řešen např. jako předběžná otázka v řízení o plnění ze smlouvy o nájmu (zaplacení dlužného nájemného za sporné měsíce apod.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3111/2019, ze dne 17. 3. 2020
16.06.2020 00:02
Hlasování za jednotku ve společném jmění manželů
I. V § 1185 odst. 2 o. z. je upraven způsob, jakým spoluvlastníci realizují svá práva vůči společenství vlastníků (správci domu). Jde o ustanovení kogentní, proto je-li jednotka ve spoluvlastnictví dvou či více osob nebo ve společném jmění manželů, jsou spoluvlastníci (manželé) povinni zvolit si jednoho společného zástupce, který za ně bude jednat se společenstvím vlastníků (správcem domu). Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by plná moc pro společného zástupce musela být písemná, a tento požadavek nelze dovodit ani z ustanovení § 560 o. z. Není vyloučeno, aby požadavek písemné plné moci pro společného zástupce byl upraven ve stanovách.
II. Jedním ze spoluvlastnických práv je i právo hlasovat na shromáždění, proto i toto právo mohou spoluvlastníci (manželé) vykonávat pouze prostřednictvím společného zástupce, který bude hlasovat za jednotku jako celek. Nedohodnou-li se spoluvlastníci na osobě společného zástupce, nebude zde nikdo, kdo by mohl jejich hlasovací právo vykonávat, a v takovém případě nebude možné hlas připadající na jejich jednotku vůbec započítat. Je vyloučeno, aby společenství hlas připadající na jednu jednotku rozdělilo a započítalo jen poměrnou část hlasu připadající na přítomného spoluvlastníka.
Nebudou-li stanovy vyžadovat, aby společný zástupce předložil písemnou plnou moc, může o svém oprávnění jednat za ostatní spoluvlastníky (druhého manžela) informovat společenství ústně, nejčastěji při zjišťování prezence. I když výslovně neprohlásí, že zastupuje také ostatní spoluvlastníky (druhého manžela), může jeho zástupčí oprávnění podle okolností vyplývat i ze skutečnosti, že se jako jediný spoluvlastník (jeden z manželů) dostaví na shromáždění a jiný spoluvlastník (druhý manžel) nedá před zahájením shromáždění relevantním způsobem najevo své námitky, a konkludentně tak vyjádří souhlas s tím, aby ho přítomný spoluvlastník (manžel) zastupoval.
Jde-li totiž o jednotku, která je ve společném jmění manželů (jako v projednávané věci), spravují ji oba manželé nebo jeden z nich podle dohody (srov. § 713 odst. 1 o. z., neuplatní-li se majetkový režim odlišný od zákonného režimu). Samotným hlasováním nedochází k nakládání se součástí společného jmění, nemění se podstata společného jmění ani se nesnižuje (nezvyšuje) jeho hodnota. Jedná se o obvyklé a pravidelné jednání spojené s vlastnictvím jednotky v režimu bytového spoluvlastnictví a s tím souvisejícím členstvím ve společenství vlastníků. Lze jej proto zpravidla podřadit pod pojem běžné záležitosti týkající se společného jmění, v níž může jednat každý z manželů.
III. V posuzované věci nelze souhlasit s námitkou, že soudy měly vycházet ze stanov, podle nichž se člen společenství může ve výkonu svých práv (s výjimkou práva volit a být volen do orgánů) nechat zastoupit na základě plné moci jinou k tomu písemně zmocněnou osobou. V této souvislosti je totiž třeba rozlišovat mezi oprávněním vlastníka jednotky nechat se zastoupit na shromáždění jinou osobou odlišnou od vlastníka jednotky a povinností spoluvlastníků jednotky (manželů majících jednotku ve společném jmění) zmocnit společného zástupce, který vykonává jejich práva vůči osobě odpovědné za správu domu. Písemné plné moci proto bylo zapotřebí pouze tehdy, pokud společným zástupcem manželů byla třetí osoba. Byl-li zástupcem jeden z manželů (vlastníků jednotky), písemné plné moci nebylo zapotřebí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1859/2019, ze dne 11. 3. 2020
16.06.2020 00:01
Příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody na výdělku
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).
Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.
Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě zjištění nemoci z povolání zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance v důsledku objektivní skutečnosti, která je důvodem ztráty (snížení) výdělku, a bez níž by ke ztrátě výdělku nedošlo. Z hlediska náhrady ztráty na výdělku je proto nepochybně významné, zda důvodem této ztráty byly následky nemoci z povolání; jakákoliv dohoda účastníků o důvodech a způsobu skončení pracovního poměru je z tohoto hlediska bez významu. Významné jsou důvody, které zde skutečně byly v době vzniku škody a které tehdy ztrátu na výdělku skutečně způsobily; přihlížet nelze ke skutečnostem, které by sice bývaly mohly ztrátu způsobit, ale které v dané době důvodem ztráty nebyly, protože skutečnosti, které již nastaly (které se reálně staly a v dané době byly příčinou následku) nelze zpětně změnit. Proto ojedinělé formální vyjádření vyňaté ze souvislostí a přijaté bez přihlédnutí k objektivně existujícím skutečnostem nemůže být způsobilým důvodem pro závěr o existenci příčinné souvislosti.
Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou na výdělku není významné, jak se o této skutečnosti účastníci pracovního vztahu mezi sebou dohodli nebo ojedinělé formální vyjádření vyňaté z dalších souvislostí, nýbrž jen závěr vycházející z objektivně daných skutečností vnějšího světa.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2671/2019, ze dne 16. 3. 2020
10.06.2020 00:02
Náhrada nemajetkové újmy v případě úmrtí následkem pracovního úrazu
I. Jednorázové odškodnění pozůstalých v případě smrti zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání náleží jen osobám taxativně vyjmenovaným v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce a žádným dalším pozůstalým po zaměstnanci je nelze poskytnout; zaopatřenému dítěti zaměstnance proto nepřísluší. Okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce, nelze rozšiřovat ani prostřednictvím ustanovení § 2959 o. z.
II. Způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva je v současné době možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle ustanovení § 2894 a násl. o. z. Povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., přičemž jeho zavinění ve formě nedbalosti se předpokládá. Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí ustanoveními § 2951 a násl. o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 710/2019, ze dne 10. 3. 2020
10.06.2020 00:01
Vydání osvědčení žijícího účastníka odboje a odporu proti komunismu
Právo na přiznání statutu přímého (žijícího) účastníka odboje a odporu proti komunismu, popř. statutu válečného veterána, lze naroveň postavit s těmi řízeními, u nichž ustálená judikatura v minulosti dospěla k jednoznačnému závěru, že jsou – z hlediska čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k ní se vážící judikatuře ESLP – věcmi občanskoprávní povahy. Odtud plyne, že i řízení o vydání osvědčení žijícího účastníka odboje a odporu proti komunismu vedené podle zákona č. 262/2011 Sb. na základě žádosti toho, kdo se odboje nebo odporu zúčastnil, je řízením o nároku soukromoprávní povahy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3671/2018, ze dne 11. 3. 2020
04.06.2020 00:02
Započtení úroku z přeplatku na náhradu škody
Jakkoliv lze formulaci ustanovení § 64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, považovat za nepřesnou, nelze z ní dovodit, že by zákon o správě daní a poplatků vylučoval započtení úroku z přeplatku na náhradu škody v případě, že přiznaná náhrada škody bude nižší než úrok z přeplatku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1132/2018, ze dne 26. 2. 2020