// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

18.09.2023 00:02

Právo na výplatu pojistného plnění u pojištění odpovědnosti za škodu

I. Pojištěný, který dosud neuhradil poškozenému způsobenou škodu (§ 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě), neměl podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě (a při absenci odchylného ujednání v pojistné smlouvě) právo požadovat po pojistiteli, ať již v nalézacím řízení nebo v exekučním řízení, splnění závazku z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu jinak [pro sebe (na svůj účet)] než výplatou pojistného plnění poškozenému.

Požaduje-li tedy pojištěný z titulu odpovědnosti za škodu, kterou způsobil jinému, podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě po pojistiteli v nalézacím řízení splnění závazku z pojistné smlouvy pro sebe (na svůj účet) [aniž jde o případ uvedený v § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě], je to důvodem pro zamítnutí žaloby; uplatňuje totiž nárok, který mu podle hmotného práva nepřísluší.

II. Jiný názor se neuplatní ani při vymáhání nároku podle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě v době po prohlášení konkursu na majetek pojištěného. I poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku pojištěného z odpovědnosti za škodu a prohlásil konkurs na jeho majetek, je insolvenční správce pojištěného, který poškozenému neuhradil způsobenou škodu, oprávněn domáhat se v nalézacím řízení po pojistiteli pouze toho, aby za něj uhradil škodu přímo pojištěnému; právo požadovat úhradu pojistného plnění do majetkové podstaty mu nenáleží.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2304/2022, ze dne 30. 6. 2023

18.09.2023 00:01

Stavení promlčení dle OdpŠk, je-li odpovědným územní samosprávný celek

Obligatorní požadavek tzv. předběžného uplatnění nároku podle § 14 a § 15 OdpŠk, jehož splněním zákon podmiňuje možnost domáhat se tohoto nároku u soudu, nedopadá na případy, v nichž subjektem odpovědným za škodu (újmu) způsobenou výkonem veřejné moci je nikoliv stát, nýbrž je jím podle § 19 a násl. OdpŠk územní samosprávný celek.

Na uvedený požadavek obligatorního předběžného projednání nároku na náhradu škody (újmy) proti státu upravený v § 14 a 15 OdpŠk pak navazuje § 35 odst. 1 OdpŠk, jehož účelem je zabránit promlčení nároku na náhradu této újmy po dobu, kterou má stát k dispozici pro předběžné projednání tohoto nároku a jeho dobrovolné uspokojení. Důvod pro stavení běhu promlčecí lhůty, který je v § 35 odst. 1 OdpŠk upraven, se tudíž uplatní jen v případě, kdy je za újmu odpovědný stát. Jinými slovy, pokud v případě, kdy za újmu odpovídá územní samosprávný celek, zákon s předběžným projednáním nároku naopak nepočítá, pak zde ke stavení běhu promlčecí lhůty z tohoto důvodu logicky nedochází.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1233/2023, ze dne 20. 6. 2023

11.09.2023 00:02

Počátek běhu promlčecí lhůty u práva zaměstnavatele na náhradu škody

Protože zákoník práce neobsahuje zvláštní pravidlo pro vznik škody spočívající v dluhu (zaměstnavatele), je nutné ve smyslu § 4 zák. práce ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení § 2952 věty druhé o. z., podle něhož záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Z tohoto důvodu tak již nejsou uplatnitelné výše uvedené závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu vážící rozhodný okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na zaplacení dlužné částky. Judikatura Nejvyššího soudu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 uzavřela, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věty druhé o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.

Má-li výrok o trestu ve správním rozhodnutí konstitutivní povahu a působí-li (zavazuje) do budoucnosti a zásadně až od okamžiku právní moci, pak výše uvedené závěry znamenají, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající v pokutě uložené zaměstnavateli orgánem veřejné moci je vázán na vědomost zaměstnavatele o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1517/2022, ze dne 13. 6. 2023

11.09.2023 00:01

Příslušenství dluhu přirostlé v důsledku prodlení dědice

Příslušenství dluhu přirostlé výlučně v důsledku prodlení dědice (státu) po smrti zůstavitele i podle současné právní úpravy nelze zahrnout do pasiv pozůstalosti, neboť se nejedná o dluh zůstavitele ani o dluh, který má původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt a tím dosáhnout provedení likvidace pozůstalosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 586/2023, ze dne 30. 5. 2023

06.09.2023 00:02

Naplnění podmínek pro liberaci škůdce podle § 2913 odst. 2 o. z.

I. Účelem a smyslem § 2913 odst. 2 o. z. je umožnit škůdci, aby se na základě zvláštních důvodů, jež mají objektivní povahu, zprostil povinnosti k náhradě škody založené bez ohledu na jeho zavinění porušením smluvní povinnosti. Možnost liberace škůdce je stanovena pro případ existence překážky bránící splnění jeho smluvní povinnosti, která je definována určitými předpoklady (pozitivními a negativními). Nejsou-li (pozitivní) předpoklady stanovené v § 2913 odst. 2 větě první o. z. kumulativně naplněny, resp. je-li naplněn kterýkoli z (negativních) předpokladů stanovených větou druhou tohoto ustanovení, nemůže jít o překážku ve smyslu tohoto ustanovení a taková překážka nemůže představovat liberační důvod. Za překážku lze přitom obecně považovat jakoukoli okolnost bránící dlužníkovi ve splnění jeho smluvní povinnosti. Překážka musí být kauzální k nemožnosti splnění příslušné smluvní povinnosti s tím, že musí jít o příčinu výlučnou. Soud tedy musí při posuzování otázky liberace dlužníka vždy nejprve řádně identifikovat, jaká skutková okolnost (překážka) dlužníkovi zabránila ve splnění jeho smluvní povinnosti, a následně u této překážky zkoumá naplnění jednotlivých předpokladů uvedených v § 2913 odst. 2 o. z.

II. O překážku vzniklou nezávisle na vůli škůdce půjde tehdy, vznikla-li mimo sféru jeho kontroly. Pro vymezení sféry, za kterou odpovídá škůdce (dlužník), je pak třeba vycházet především ze smluvního rozdělení rizika, zohlednit by se měly ale i obchodní zvyklosti, jakož i typická sféra odpovědnosti škůdce, tj. například finanční způsobilost plnit, vlastní sféra kontroly škůdce, riziko opatření věci, riziko použitelnosti věci, či personální riziko. Pro posouzení, zda překážka spadá do sféry kontroly škůdce (dlužníka), je tak v zásadě nutné určit příčinu vzniku dané překážky. Platí přitom, že za příčinu překážky lze považovat jedině takovou okolnost, u které bylo dokazováním postaveno na jisto, že bez ní by překážka vůbec nevznikla (conditio sine qua non). Vznikla-li překážka v důsledku současného působení několika příčin, je úlohou soudu rozlišit u každé z nich, zda spadá do sféry kontroly škůdce (je mu přičitatelná), či je naopak externího charakteru (vznikla mimo jeho sféru vlivu). Z hlediska přičitatelnosti okolnosti vzniklé ve sféře kontroly škůdce je přitom zásadně nerozhodné, zda se přičinil na vzniku příslušné okolnosti spadající do jeho sféry zaviněně, či nikoli. Pouze v případech, kdy překážka vznikla (zcela) mimo sféru kontroly škůdce, lze uvažovat o naplnění liberačního důvodu při současném naplnění dalších předpokladů kladených na překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.

III. Překážka je nepřekonatelná, pokud jejímu působení není ani nebylo možno zamezit. Při zjišťování otázky překonatelnosti překážky se zkoumá, zda škůdce mohl vznik překážky odvrátit a – pokud nemohl (překážka již nastala) – zda mohl alespoň překonat účinky příslušné překážky. Nejde však o absolutní nemožnost překonání příslušné překážky. Právní úprava vede škůdce primárně k tomu, aby vyvinul maximální možné rozumné úsilí k překonání překážky (ve smyslu jejího odvrácení, či alespoň překonání jejích účinků). Překonatelnost se proto posuzuje hlediskem toho, jaké úsilí lze po škůdci (resp. osobě v jeho postavení) rozumně požadovat.

IV. V rámci kritéria předvídatelnosti překážky soud zjišťuje, zda škůdce (posuzováno optikou rozumné osoby v jeho postavení) mohl vznik překážky (příp. též příčiny vedoucí k jejímu vzniku) v době uzavření smlouvy s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat, a zda je příslušná míra pravděpodobnosti adekvátní tomu, aby nesl za následný vznik překážky odpovědnost. Posouzení předvídatelnosti v sobě zahrnuje zjištění znalosti konkrétních skutečností, z nichž lze usuzovat na určitý následek, znalost kauzálních zákonů a míru pravděpodobnosti, se kterou má daná okolnost nastat. Jinými slovy řečeno, aby soud mohl dospět k závěru o předvídatelnosti překážky, musí být zjištěno, že škůdce (při posuzování z objektivizovaného pohledu rozumné osoby v jeho postavení) mohl v době uzavření smlouvy předpokládat vznik samotné okolnosti působící jako překážka splnění smluvní povinnosti (příp. též příčiny jejího vzniku), současně mohl předpokládat, že tato okolnost jako překážka působí (předpokládal kauzální souvislost s nemožností plnit), přičemž zjištěnou míru pravděpodobnosti, s níž mohl škůdce (rozumná osoba v jeho postavení) vznik překážky předpokládat, vyhodnotí jako adekvátní pro konstatování předvídatelnosti. Právní posouzení míry pravděpodobnosti z hlediska předvídatelnosti je věcí volné úvahy soudu podle konkrétních skutkových okolností. Soud však při této úvaze vždy přihlédne k účelu smlouvy a k závažnosti následku, který měl s určitou pravděpodobností nastat. Platí přitom, že čím závažnější následek hrozí, tím nižší míra pravděpodobnosti je z hlediska objektivní předvídatelnosti vyžadována a naopak. Mohl-li dlužník určitou překážku předvídat, měl tuto skutečnost zohlednit při uzavírání smlouvy, předvídatelné překážky představují jeho smluvní riziko.

V. Kategorie mimořádnosti překážky se do značné míry prolíná s kritériem předvídatelnosti. V rámci mimořádnosti soud zkoumá, zda (bez ohledu na předvídatelnost konkrétního následku v dané věci pro rozumnou osobu v postavení škůdce) k příslušné skutkové okolnosti (překážce) objektivně v typově podobných situacích (obvykle či s určitou četností) dochází, či zda se daná překážka svojí mimořádností zcela vymyká obvyklému chodu věcí. Jakkoli v konkrétním případě může být vznik překážky vysoce nepravděpodobný (pro škůdce nepředvídatelný), může jít o okolnost, která je v typově obdobných situacích natolik běžná (např. insolvence), že lze po škůdci (dlužníkovi) legitimně požadovat, aby se proti jejímu případnému působení smluvně zajistil. Taková okolnost není mimořádnou ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.

VI. Lze tedy shrnout, že za překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 věty první o. z. lze považovat skutkovou okolnost, která působí nemožnost splnění smluvní povinnosti škůdce, vznikla (zcela) mimo sféru jeho kontroly, jejímu působení není ani nebylo možno zamezit při vyvinutí úsilí, které lze rozumně požadovat na osobě v postavení škůdce, její vznik a skutečnost, že působí jako překážka, nemohla rozumná osoba v postavení škůdce v době uzavření smlouvy předpokládat (s adekvátní mírou pravděpodobnosti) a tato okolnost se svou mimořádností zcela vymyká okolnostem, k nimž v typově podobných situacích dochází.

VII. Hodnocení, zda konkrétní skutková okolnost (překážka) splňuje jednotlivé předpoklady uvedené v § 2913 odst. 2 o. z., představuje právní posouzení, které je oprávněn a povinen činit jedině soud. Soud tedy nemůže při svém právním posouzení pouze přijmout vyjádření znalce, který je oprávněn se vyjadřovat jen k otázkám odborným, které jsou součástí skutkových zjištění soudu, a jemuž nepřísluší posouzení výkladu jednotlivých předpokladů (pojmů) uvedených v § 2913 odst. 2 o. z. Je na soudu, aby znalci v rámci zadání znaleckého posudku položil takové otázky, jejichž zodpovězení (odborná skutková zjištění) soudu umožní učinit si úsudek o tom, zda lze takto zjištěný skutkový stav subsumovat pod shora provedený výklad jednotlivých předpokladů stanovených v § 2913 odst. 2 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 125/2022, ze dne 25. 4. 2023

06.09.2023 00:01

K testu přiměřenosti absolutně neplatného ujednání spotřebitelské smlouvy

Z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity (účinné soudní ochrany spotřebitele) je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů („směrnice“). V souladu s tím je úvaha odvolacího soudu, že zásadu efektivity jakožto prostředek ochrany práv spotřebitelů lze založit na porušení unijních pravidel ochrany spotřebitele – tedy v případech, je-li zjištěna významná nerovnováha v právech a povinnostech stran, jež vyplývají ze smlouvy, nikoliv na neurčitosti právního úkonu spočívající ve vadě projevu při samotném uzavírání smlouvy.

Požadavek jasnosti a srozumitelnosti ujednání (článek 4 odst. 2 a článek 5 směrnice) se liší od požadavku určitosti právního úkonu. Je proto třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) - tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy (podle stávající úpravy občanského zákoníku jde o zdánlivé právní jednání), možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje.

Spočívá-li tak důvod neplatnosti dotčené pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ze dne 31. 5. 2023

05.09.2023 00:02

Počátek promlčecí lhůty u práva na úrok z prodlení

Při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikatura dovozovala, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u dotčeného práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek.

Tento závěr rozhodovací praxe vyslovovala ve vztahu k promlčecí lhůtě podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jejíž počátek byl koncipován na objektivním principu. Lze však usuzovat, že samotnou změnou pojetí obecné promlčecí lhůty ve prospěch subjektivního přístupu není jeho použitelnost zcela vyloučena. Případný nedostatek znalosti věřitele totiž může počátek subjektivní promlčecí lhůty pouze odsunout k pozdějšímu momentu, kdy nositel práva nabude (skutečné nebo normativně konstruované) povědomí o relevantních okolnostech. I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je ovšem v první řadě zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci, tedy aby byla actio nata.

V případě úroku z prodlení přitom okamžik, kdy je věřitel objektivně s to své právo uplatnit před orgány veřejné moci, nemůže předcházet dni, kdy se dlužník dostává do prodlení se splněním peněžitého dluhu, z něhož se úrok počítá, neboť teprve tímto dnem právo na úrok z prodlení počíná vznikat. Jelikož za období předcházející prodlení dlužníka není věřitel oprávněn žádat úrok z prodlení, nelze tvrdit, že je s to uplatnit právo na úrok z prodlení před orgánem veřejné moci, a tudíž mu ohledně zmiňovaného oprávnění ani nemůže plynout promlčecí lhůta podle § 619 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 297/2023, ze dne 1. 6. 2023

05.09.2023 00:01

Aplikace zákona o realitním zprostředkování na trojstrannou rezervační smlouvu

V projednávaném případě zájemci o koupi nemovitostí vyhledaní realitním zprostředkovatelem uzavřeli se zprostředkovatelem a s vlastníky předmětných nemovitostí smlouvu označenou jako smlouva o rezervaci, v níž se realitní zprostředkovatel zavázal poskytnout zájemcům o nabytí vlastnického práva k nemovité věci (srov. § 11 a 12 zákona o realitním zprostředkování) realitní zprostředkování za úplatu [ve smyslu § 2 písm. b) zákona o realitním zprostředkování], kterou zájemci uhradili ve formě rezervačního poplatku. Posuzovaná smlouva je smlouvou o realitním zprostředkování [§ 2 písm. c) zákona o realitním zprostředkování].

Je tedy správný názor odvolacího soudu, že na posuzovanou smlouvu se vztahují ustanovení zákona o realitním zprostředkování, a to včetně jeho ustanovení § 14 zapovídajícího možnost uložení povinnosti zájemci, je-li spotřebitelem, uzavřít realitní smlouvu, popř. smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1507/2022, ze dne 20. 6. 2023

04.09.2023 00:02

Odstranění stavebních úprav provedených nájemcem v bytě bez souhlasu

I. Ustálená soudní praxe v poměrech předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovodila, že ustanovení § 694 obč. zák. slouží k ochraně vlastnického práva pronajímatele bytu před neoprávněnými zásahy ze strany nájemce do předmětu nájemního (vlastnického) vztahu. Činí tak zákazem takových zásahů (§ 694 věta první obč. zák.) a výslovným stanovením sankce za protiprávní jednání nájemce, který do vlastnického práva neoprávněně zasáhl (§ 694 věta druhá obč. zák.). Přitom z hlediska ustanovení § 694 obč. zák. je třeba stavební úpravou a jinou podstatnou změnou v bytě rozumět každý zásah, který mění stavební uspořádání bytu. Konkrétně může jít mimo jiných případů o zavádění nebo změnu vodovodního, elektrického, plynového či jiného vedení, odstraňovaní a vyměňování kamen, vysekávání otvorů do komínů, zazdívání nebo prorážení oken, přemístění dveří a odstraňování nebo zřizování příček.

Z uvedených tezí lze vyjít i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Dotčená ustanovení o. z. také nepochybně slouží k ochraně pronajímatele, resp. k ochraně jeho vlastnického práva, před neoprávněnými zásahy do předmětu jeho vlastnictví ze strany nájemce. Předně tak činí výslovným zákazem změn (stavebních úprav, oprav apod.) pronajaté věci bez souhlasu pronajímatele – viz § 2220 odst. 1 větu první o. z. a § 2263 odst. 1 větu první o. z. Z odstavce druhého § 2220 o. z. je také výslovně zřejmá sankce pro nájemce, jenž změnu pronajaté věci provede bez souhlasu pronajímatele – je povinen věc uvést do původního stavu kdykoliv o to pronajímatel požádá, nejpozději však při skončení nájmu. Současně nelze přehlédnout, že § 2263 odst. 2 o. z., jako součást zvláštní úpravy nájmu bytu a domu, se zabývá odstraněním nájemcem provedené změny toliko při skončení nájmu. Pronajímateli však nelze upřít právo zakotvené v rámci obecných ustanovení o nájmu domáhat se kdykoliv, tj. i v době trvání nájmu, uvedení věci do původního stavu, jestliže nájemce porušil svou povinnost a změnu pronajaté věci provedl bez jeho souhlasu (či dokonce navzdory jeho nesouhlasu).

Jestliže tedy nájemce bytu (domu) provede úpravu, přestavbu či jinou změnu bytu (domu) bez souhlasu pronajímatele, je pronajímatel oprávněn domáhat se uvedení bytu (domu) do původního stavu nejen při skončení nájmu (§ 2263 odst. 3 ve spojení s § 2293 odst. 3 o. z.), ale i v průběhu jeho trvání ve smyslu ustanovení § 2220 odst. 2 o. z.

II. V projednávané věci nájemkyně bytu bez souhlasu pronajímatele změnila vedení rozvodů vody v bytě tak, že původní přívod vody do kuchyně odstranila (zaslepila) a vodu do kuchyně nově vede z rozvodu původně určeného pouze pro koupelnu a WC. Zcela nepochybně jde o změnu věci ve smyslu § 2220 o. z., resp. o opravu, přestavbu či jinou změnu bytu podle § 2263 o. z., a také o podstatný zásah do vlastnického práva pronajímatele. Jedině on je totiž oprávněn rozhodnout, jakým způsobem se svou věcí naloží, tedy – jde-li o byt – kupříkladu zda a jakým způsobem jej stavebně upraví či opraví.

Úvahy ohledně účelnosti a hospodárnosti uvedení věci (bytu) do původního stavu zde nemají místo. Právní úprava s takovým posouzením nepočítá, jestliže kategoricky uvádí, že nájemce „uvede věc do původního stavu, jakmile o to pronajímatel požádá“, a že „při skončení nájmu odstraní nájemce v bytě nebo domě změnu, kterou provedl“. Nehovoří tedy o možnosti, účelnosti či hospodárnosti odstranění neoprávněně provedené změny věci nájemcem.

III. Pro nájem družstevního bytu se (kromě některých záležitostí upravených v rámci ustanovení z. o. k.) použijí ustanovení občanského zákoníku o nájmu s tím, že podrobnější úpravu užívání bytu mohou obsahovat i stanovy bytového družstva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 33/2023, ze dne 7. 6. 2023

04.09.2023 00:01

Aplikace právní úpravy zák. č. 67/2013 Sb. na podnájem bytu

Zákon č. 67/2013 Sb. upravuje vyúčtování služeb mezi pronajímatelem a nájemcem (§ 2 zákona), ale není důvod, aby nebyl použit subsidiárně i na vztah podnájmu bytu, jestliže si jeho účastníci dohodli povinnost podnájemce platit zálohy na služby spojené s užíváním bytu a povinnost nájemce náklady na služby v daném období (minimálně jedenkrát ročně) vyúčtovat. Tomuto závěru nasvědčuje i znění § 11 zákona č. 67/2013 Sb., který zakládá přiměřený postup dle tohoto zákona i v případech, kdy užívací vztah k bytu je založen na jiných právních skutečnostech, byť primárně míří na vztahy neodvozené.

V souzené věci se účastníci smlouvy o podnájmu bytu dohodli na měsíčním placení záloh za služby s tím, že tyto služby budou ve smlouvě specifikovaném období jedenkrát ročně nájemcem vyúčtovány. Smlouva však neobsahovala pravidla pro náležitosti tohoto vyúčtování. Proto je třeba vzhledem k přiměřenému použití zákona č. 67/2013 Sb. aplikovat § 7 tohoto zákona, neboť podnájemce má stejný zájem na správnosti vyúčtování služeb a jeho kontrole jako nájemce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3841/2022, ze dne 6. 6. 2023

31.08.2023 00:02

Povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat zálohy na služby

I. Obecně platí, že nedohodl-li se poskytovatel a příjemce služeb na paušální platbě služeb (§ 9 zákona č. 67/2013 Sb.), musí poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období vždy vyúčtovat zálohy na služby, které příjemci služeb stanovil, a to bez ohledu na to, zda je příjemce služeb skutečně zaplatil.

II. Povinnost včas vyúčtovat stanovené zálohy na služby není nijak podmíněna splněním (nepeněžitých) povinností, které zákon č. 67/2013 Sb. naopak ukládá příjemci služeb. Neoznámí-li příjemce služeb poskytovateli služeb písemně, že v jeho domácnosti došlo ke změně počtu osob rozhodných pro rozúčtování služeb (narození dětí), poruší sice sám nepeněžitou povinnost, kterou mu stanoví zákon (§ 12) a vznikne mu povinnost případně zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona, avšak na povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh na služby (§ 7) to žádný vliv nemá. Kdyby se však posléze ukázalo, že vyúčtování nebylo řádné, protože započítalo chybný počet osob rozhodných pro vyúčtování služeb, nepochybně by mu nevznikla povinnost zaplatit pokutu, neboť k nesprávnému (a tedy nikoliv řádnému a včasnému) vyúčtování došlo zaviněním příjemce služeb (který nesplnil svou povinnost).

III. Mechanická aplikace obecných závěrů však nemůže vést k zjevné nespravedlnosti. Za situace, kdy bylo (v té době) „obvyklou“ praxí, že náklady na služby hradí výlučně většinový vlastník, po příjemci služeb nebyly za služby požadovány žádné platby, nebyly mu proto stanoveny ani zálohy, by zaslání vyúčtování nákladů na služby nebylo ve skutečnosti ani tak vyúčtováním, jako v podstatě jen seznámením s tím, jaké náklady na jednotlivé služby a jednotky vynaložil většinový vlastník. Sankcionování nesplnění takové povinnosti uložením pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. by představovalo formální aplikaci a výklad tohoto ustanovení bez zohlednění jeho smyslu a účelu; za těchto specifických okolností by pokuta stěží plnila některou ze svých funkcí – nátlakovou, sankční nebo paušalizaci náhrady škody. Jinak řečeno – nepožadoval-li většinový vlastník, ani SVJ za služby po příjemci služeb žádné platby, nebylo také co fakticky příjemci služeb podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. vyúčtovat, a nemohl mu tudíž vzniknout ani nárok na pokutu ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb.

Lze tedy shrnout, že nebyly-li za roky 2014 - 2018 žalobci stanoveny žádné zálohy na služby, ani požadovány platby za dodané služby, příjemce služeb je sám neplatil, náklady hradil většinový vlastník (i za příjemce služeb), pak i když skutečné náklady na služby a „neexistující“ zálohy nebyly nikdy vyúčtovány, nevznikla žalovanému SVJ povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s vyúčtováním služeb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, ze dne 19. 4. 2023

31.08.2023 00:01

Zpochybnění pravosti tzv. holografní závěti

I. Tzv. holografní závěť je soukromou listinu. Byl-li podpis na takové závěti ověřen (legalizací provedenou notářem nebo orgánem oprávněným podle zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je třeba vzít v úvahu, že legalizační doložka uvedená na závěti je veřejnou listinou, v takovém případě lze u holografní závěti pokládat za soukromou listinu pouze text závěti a případně též údaj o dni, měsíci a roku závěti, zatímco podpis na závěti se řídí režimem veřejné listiny.

II. Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.

Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace.

Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, ze dne 20. 6. 2023

29.08.2023 00:02

Postih zaměstnance formou změny rozvrhování pracovní doby

Následky, které text zákona výslovně spojuje s porušením povinnosti zaměstnavatele podle § 346b odst. 4 zák. práce, spočívají ve smyslu § 346e zák. práce v tom, že se nepřihlíží k odchýlení se od této úpravy. Tento následek však ze své podstaty připadá v úvahu tam, kde jde o právní jednání. V posuzovaném případě postihl zaměstnavatel zaměstnance prostřednictvím rozvrhu pracovní doby, tedy faktickým jednáním.

Uspokojivým obecným řešením nemůže být návod, aby zaměstnanec nerespektoval pokyn zaměstnavatele (zde nové zařazení zaměstnance do směn), neboť to předpokládá nekonání práce a v závislosti na reakci zaměstnavatele následný soudní spor (zpravidla o neplatnost rozvázání pracovního poměru). Při vědomí toho, že pracovní právo má plnit organizační funkci (tedy vytvářet rámec a podmínky, za nichž se uskutečňuje pracovní proces) a že pracovní poměr je právním vztahem (zpravidla) dlouhodobým, musí mít zaměstnanec k dispozici účinný právní nástroj sloužící k odstranění závadného stavu, aniž by došlo k přerušení výkonu práce nebo dokonce ke sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru.

Chybí-li takový právní prostředek ochrany v právní úpravě, jde o teleologickou (nepravou) mezeru v zákoně vyplnitelnou výkladem prostřednictvím analogie legis. Co do obsahu a účelu (srov. § 10 odst. 1 o. z.) shledává dovolací soud nejbližší ustanovení antidiskriminačního zákona, upravující též prostředky ochrany před diskriminací (a před nerovným zacházením se zaměstnanci) v pracovněprávních vztazích.

Podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Jsou-li ve vztahu k nárokům na odstranění trvajících následků diskriminace možné např. žaloby na převedení diskriminovaného zaměstnance na původní pracovní pozici, lze připustit i žaloby na uložení povinnosti rozvrhovat pracovní dobu způsobem, jakým byla rozvrhována předtím, než byl zaměstnanec změnou v rozvrhování pracovní doby neoprávněně postižen.

Lze tedy uzavřít, že postihne-li zaměstnavatel změnou rozvrhování pracovní doby zaměstnance za to, že se domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, má zaměstnanec právo domáhat se u soudu toho, aby následky takového zásahu byly odstraněny také tím, že zaměstnavateli bude uložena povinnost rozvrhovat pracovní dobu způsobem, jakým tak činil před tímto nedovoleným postihem zaměstnance.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1180/2022, ze dne 31. 5. 2023

29.08.2023 00:01

Odškodnění pozůstalých zaměstnance nad rámec stanovený právními předpisy

I. Za právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2020 zaměstnavatel hradil (zavázal se hradit) jednorázové odškodnění pozůstalých nad rámec stanovený právními předpisy ve smyslu ustanovení § 4 vyhlášky č. 125/1993 Sb., poskytl-li odškodnění (zavázal se je poskytnout) někomu jinému než pozůstalému manželovi, nezaopatřenému dítěti nebo (jestliže s ním žili v domácnosti) rodičům zemřelého zaměstnance, anebo ve výši, která s ohledem na konkrétní okolnosti přesahuje míru újmy oprávněných osob (danou především kvalitou a intenzitou vzájemného vztahu zemřelého zaměstnance a oprávněných osob, popř. dalšími specifickými okolnostmi případu jako jsou například mimořádné okolnosti úmrtí zaměstnance, nízký věk oběti či pozůstalých, závislost pozůstalých na zemřelém a hlubší citové strádání pozůstalých apod.); jednorázové odškodnění pozůstalých, které zaměstnavatel hradil (zavázal se hradit) nad částku základní výše odškodnění 240 000 Kč, není plněním nad rámec stanovený právními předpisy, odpovídá-li míře újmy odškodňované oprávněné osoby.

II. Právo na náhradu škody (újmy) vzniklé úmrtím zaměstnance, k němuž došlo v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, hrazené do 31. 12. 2020 jednorázovým odškodněním pozůstalých (srov. § 378 zák. práce, popř. § 271i zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2020) a od 1. 1. 2021 jednorázovou náhradou nemajetkové újmy pozůstalých (srov. § 271i zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2021), pozůstalým vzniká v okamžiku smrti zaměstnance. Přechodné ustanovení Čl. II zákona č. 285/2020 Sb. zvláštní úpravu ve vztahu k nové úpravě obsažené v ustanovení § 271i zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2021 neobsahuje.

Z uvedeného proto vyplývá, že zemřel-li zaměstnanec v době do 31. 12. 2020, vzniká pozůstalým zaměstnance nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých, který se posuzuje podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020, a že pozůstalým zaměstnance, který zemřel po 31. 12. 2020, vzniká nárok na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých, jejíž poskytnutí se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2021.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1124/2022, ze dne 26. 5. 2023

28.08.2023 00:02

Odmítnutí dalšího výkonu práce za trvání dočasné pracovní neschopnosti

Situací, kdy zaměstnanec v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, osobně vykonává pro zaměstnavatele podle jeho pokynů (s jeho vědomím) ve stanovené pracovní době a ve sjednaném místě práce podle pracovní smlouvy nebo vykonává v době trvání této překážky v práci pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě z vlastní iniciativy, ačkoliv tak v době této překážky v práci zaměstnanec není povinen činit, se již judikatura Nejvyššího soudu zabývala v tom smyslu, že činí-li tak zaměstnanec (byť dobrovolně), musí přitom dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. V tomto smyslu, tedy tak, že rozhodne-li se zaměstnanec v době trvání své dočasné pracovní neschopnosti vykonávat práci, musí při výkonu práce (pro kterou se sám rozhodl) dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru, je nutné chápat i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3212/2019. Otázkou však zůstává, zda takový zaměstnanec může, či nikoliv odmítnout další výkon práce, trvá-li stále jeho dočasná pracovní neschopnost.

Rozhodující je zde objektivní existence této důležité osobní překážky, přičemž dočasná pracovní neschopnost trvá do té doby, dokud není zákonným způsobem ukončena. Proto ani dobrovolný nástup zaměstnance do práce nemění nic na suspenzi pracovního závazku během dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance; zaměstnanec stále není povinen vykonávat práci a zaměstnavatel ji není povinen přidělovat. I po nástupu do práce za trvání této překážky se může zaměstnanec rozhodnout práci dále nevykonávat, aniž by odmítnutí dalšího výkonu práce bylo porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, které by mohlo založit důvod pro rozvázání pracovního poměru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2518/2022, ze dne 31. 5. 2023

28.08.2023 00:01

Ochrana spoluvlastníka opomenutého při rozhodování o významné záležitosti

Z textu zákona se jasně podává, že spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování o významné záležitosti týkající se společné věci (§ 1129 odst. 1 o. z.) může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí (§ 1129 odst. 2 o. z.). Není-li návrh podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn (tzv. opomenutý spoluvlastník), běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, poté právo žádat soud o rozhodnutí zaniká (§ 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z.). Jak přehlasovaný, tak i opomenutý spoluvlastník se může domáhat, aby o významné záležitosti týkající se společné věci rozhodl soud. K tomu mu běží prekluzivní lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozví.

K věci lze dodat, že v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“) judikatura dovozovala neplatnost rozhodnutí většinového spoluvlastníka při celkovém opomenutí menšinových spoluvlastníků výkladem § 139 odst. 2 obč. zák. Současný občanský zákoník se však zjevně od takového přístupu odchyluje, neboť v § 1128 odst. 2 o. z. stanoví jako právní následek nevyrozumění všech spoluvlastníků o potřebě rozhodnout v oblasti řádné správy neúčinnost rozhodnutí pro opomenutého spoluvlastníka a v § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. v oblasti mimořádné správy oprávnění opomenutého spoluvlastníka obrátit se na soud s požadavkem na rozhodnutí o významné záležitosti.

Smysl a účel zákona je třeba shledávat jednak v ochraně práva každého ze spoluvlastníků k účasti na správě společné věci a jednak ve výchozím principu majorizace při rozhodování o společné věci. V daném případě (opomenutí spoluvlastníka při rozhodování většinového spoluvlastníka v rámci mimořádné správy podle § 1129 odst. 1 a 2 o. z.) smysl a účel zákona nevyžaduje, aby již přijaté rozhodnutí většiny spoluvlastníků (většinového spoluvlastníka) muselo být neplatné. Naopak zákonu bude učiněno za dost tím, že rozhodnutí sice zůstane platné, ale opominutý spoluvlastník má stejné právo obrátit se na soud jako spoluvlastník přehlasovaný.

Dovolací soud uzavírá, že spoluvlastník opomenutý při rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci může navrhnout do třiceti dnů ode dne, kdy se dozvěděl o přijetí rozhodnutí spoluvlastníků, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Nepodá-li návrh v uvedené lhůtě, toto právo zaniká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 835/2022, ze dne 25. 4. 2023

22.08.2023 00:02

Pasivní solidarita více společných nájemců nebytového prostoru

Zákon pasivní solidaritu více společných nájemců nebytového prostoru u nájmu podle zákona č. 116/1990 Sb., řídícího se obecnou úpravou závazkových vztahů v obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013, neupravoval; aby nájemci nebytového prostoru odpovídali za dluhy na nájemném solidárně, musela být jejich solidarita sjednána, a jestliže se tak nestalo, odpovídají společní nájemci za své závazky dílčím způsobem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3120/2022, ze dne 16. 5. 2023

22.08.2023 00:01

Závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy

Ustanovení občanského zákoníku zakotvují smluvní volnost stran při vzniku jejich závazku v tom směru, že při úpravě svých vzájemných práv a povinností nejsou strany omezeny jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené, a že jednotlivé smluvní typy včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části čtvrté občanského zákoníku, se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je obsah smluvního ujednání, jímž jsou vymezena práva a povinnosti stran. Možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona je omezena jen tehdy, jde-li o jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud smysl a účel zákona vyžaduje jeho neplatnost.

Řečeno jinak, závazkové právní vztahy, jejichž obsahem jsou jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran, vznikají též ze smluv, jež právní řád výslovně jako smluvní typy neupravuje. V takovém případě je pro posouzení práv a povinností účastníků ze smlouvy rozhodující její obsah, tedy jak jsou stanovena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1261/2022, ze dne 24. 5. 2023

21.08.2023 00:02

Promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti

Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči pojištěnému škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v § 626 a § 629 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle § 626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 o. z., jež běží poškozenému vůči škůdci.

Při úvaze o promlčení práva na pojistné plnění je třeba vzít v úvahu především zvláštní ustanovení § 626 o. z. o počátku promlčecí lhůty k uplatnění tohoto práva. Při posouzení otázky, zda se promlčelo právo na náhradu škody nebo újmy, jehož promlčení limituje právo na pojistné plnění, je pak nutno přihlížet nejen k obecné úpravě délky a počátku promlčecí lhůty (§ 620 a § 629 o. z.), ale i ke zvláštní úpravě délky a počátku této lhůty obsažené v § 639 a § 640 o. z.

Z uvedeného vyplývá, že při posouzení promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. je nutno přihlížet i k novému běhu promlčecích lhůt prodloužených na deset let v důsledku uznání dluhu osobou povinnou k náhradě škody (§ 639 o. z.) nebo v důsledku přiznání práva na náhradu škody pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 640 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3850/2022, ze dne 23. 5. 2023

21.08.2023 00:01

Náhrada nákladů zdravotní pojišťovně zaměstnance

Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění či snižující výši náhrady může být i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně. Uvedené platí i v případě pojištěnce, k jehož poškození zdraví, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, došlo pracovním úrazem [§ 380 odst. 1 (od 1. 10. 2015 potom § 271k odst. 1) zák. práce].

V této souvislosti se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Významné tedy není, zda zaměstnanec, který pracovní úraz utrpěl, svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 367 (od 1. 10. 2015 podle § 270) zák. práce, nikoli však pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 619/2022, ze dne 24. 5. 2023