// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
17.08.2022 00:02
Postavení místostarosty obce v pracovněprávních vztazích
Postavení místostarosty obce ve struktuře orgánů obce vyplývá z ustanovení § 84 odst. 2 písm. m) zák. o obcích (je členem zastupitelstva obce), § 99 odst. 3 zák. o obcích (je členem rady obce) a spolu s dalšími též členem obecního úřadu (srov. ustanovení § 109 odst. 1 zák. o obcích); v době nepřítomnosti zastupuje starostu obce (srov. ustanovení § 104 odst. 1 věta třetí zák. o obcích). Ze žádného z uvedených ustanovení však nevyplývá, že by místostarosta obce vykonával (mohl vykonávat) oprávnění vedoucího zaměstnance, tedy „stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny“; místostarosta obce není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Pokud odvolací soud uzavřel, že postavení místostarosty, jakožto člena rady a obecního úřadu, je určující pro posouzení „vědomosti“ obce jakožto zaměstnavatele o jednání zaměstnance, které bylo důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, není toto hodnocení z hlediska předpokladů významných pro počátek běhu subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce správné.
Poukázal-li odvolací soud dále na skutečnost, že místostarosta obce „může zastupovat starostu“, pak tato úvaha přehlíží, že místostarosta zastupuje starostu obce (přebírá jeho pravomoci) pouze v době jeho nepřítomnosti. Skutkové zjištění, že v rozhodné době nastala zákonem předpokládaná situace, za které místostarosta obce přejímá pravomoci starosty, není obsahem spisu; za této situace je nadbytečné řešit otázku, zda není možno odvíjet vědomost obce o právně významné skutečnosti od vědomosti starosty obce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 424/2021, ze dne 20. 5. 2022
17.08.2022 00:01
Vyřizování soukromé záležitosti v pracovní době
Útok na majetek zaměstnavatele představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy (dokonce) ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Do této kategorie je třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání výkonu práce“, tedy situaci, kdy zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení soukromé záležitosti a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu.
Není přitom apriori významné, jaké hodnoty (v jakém rozsahu) byly útokem ohroženy či zasaženy. Uvedené vychází z premisy, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce [resp. § 16 odst. 2 písm. c) zák. o úřednících].
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 424/2021, ze dne 20. 5. 2022
15.08.2022 00:02
Výše náhrady nákladů nutných k uvedení poškozené věci v předešlý stav
Otázka výše škody na věci (vozidle), jde-li o poškození natolik rozsáhlé, že cena opravy přesahuje hodnotu věci před poškozením (tzv. totální škoda), byla již dovolacím soudem obecně vyřešena a judikatura k této otázce je ustálena v názoru, že není-li uvedení do předešlého stavu možné, pak skutečnou škodu představuje částka nutná k pořízení jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením.
Stanoví-li § 2951 odst. 1 o. z., že zákonem preferovaná varianta náhrady škody uvedením do předešlého stavu se uplatní tehdy, je-li možná, má tím bezpochyby na mysli nejen možnost faktickou (oprava věci je – bez ohledu na výši nákladů – technicky a konstrukčně proveditelná), právní (uvedení do předešlého stavu nebrání překážka daná normativním právním aktem), ale též možnost hospodářskou, tj. splnění podmínky smysluplnosti opravy věci při současném přihlédnutí k poměrům poškozeného a jeho zájmu na zachování neporušitelnosti vlastnictví konkrétní věci. Zcela obecně lze považovat za přípustné zhruba 30% překročení celkové obvyklé ceny poškozené věci, neboť více jak o třetinu vyšší náklady na opravu věci oproti její obecné ceně před poškozením již zpravidla představují nepoměrně vysoké náklady a znamenají příliš drahou a v důsledku toho i ekonomicky neefektivní opravu věci.
Lze proto uzavřít, že cena opravy vyčíslená nad třetinové převýšení obvyklé ceny věci před poškozením představuje zpravidla překážku pro náhradu škody uvedením do předešlého stavu, tzv. hospodářskou nemožnost tohoto způsobu plnění ve smyslu § 2951 odst. 1 věty první o. z.
Výjimku z pravidla zhruba 30% zvýšení nákladů by mohly zakládat mimořádné okolností konkrétního případu, které by měly být brány na zřetel při posuzování ekonomické smysluplnosti nákladů nutných k vynaložení na opravu věci, tedy například poškození vozidla speciálně vyrobeného pro řidiče imobilního či jinak pohybově handicapovaného, poškození bezbariérového vozidla upraveného pro převoz tělesně postižené osoby apod. Takové mimořádné okolnosti na straně poškozené v posuzované věci shledány nebyly. Nelze za ně považovat fakt, že na svém voze nadmíru lpěla, byť z důvodu jejích zdravotních potíží, a byla zvyklá jej používat jako výhradní dopravní prostředek.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2651/2021, ze dne 16. 5. 2022
15.08.2022 00:01
Určení obvyklé ceny pozůstalosti podle § 180 odst. 1 ZŘS
Pozůstalostní soud (soudní komisař) není při vydávání usnesení podle § 180 odst. 1 z. ř. s. (o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení) vázán předchozím usnesením, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.
Rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat ve smyslu § 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022
09.08.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.
Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39 (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“).
Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022
09.08.2022 00:01
K odstoupení při (ne)podstatném porušení smluvní povinnosti prodlením
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 456/2021 shrnul, že občanský zákoník stanoví odstoupení od smlouvy jako sankci pro případ porušení smlouvy podstatným způsobem (§ 2002 odst. 1 o. z.), dále pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§ 1968 ve spojení s § 1977 o. z.), a pro případy vadného splnění (§ 1914 odst. 2 ve spojení s § 1923 o. z.); uvedené režimy se liší zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§ 2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§ 1977 o. z.). Zakládá-li pak prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Zatímco porušení smluvní povinnosti prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. § 1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz § 2002 o. z.). Dovolací soud rovněž přijal a odůvodnil závěr, že účinky odstoupení mohou nastat i v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.
Ve světle výše uvedeného výkladu lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě prodlení (nedodržení sjednané lhůty k plnění) neznamenalo podstatné porušení smluvní povinnosti žalovaného předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce je reálným kontraktem a sama písemnost obsahující text smlouvy o půjčce, ještě neprokazuje, že půjčka byla skutečně poskytnuta (že vznikl právní vztah ze smlouvy o půjčce). Pro posouzení, zda prodlení s předáním originálu listiny obsahující text smlouvy o půjčce bylo podstatným nebo nepodstatným porušením smluvní povinnosti, je rozhodující, jaké následky mělo prodlení žalovaného pro žalobce. V posuzovaném případě potřeboval žalobce listinu obsahující smlouvu o půjčce teprve v průběhu insolvenčního řízení, kdy měl prokázat existenci své pohledávky. Prodlení žalovaného, tj. nedodržení desetidenní lhůty od účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nemělo pro žalobce žádné vážné (definitivní) následky při vymáhání pohledávky, jejímž titulem byla půjčka, neboť i při opožděném předání listiny (tj. i v případě prodlení) mohl touto listinou v insolvenčním řízení doložit (a prokázat) své tvrzení o existenci půjčky (mohl být úspěšný při uplatnění své pohledávky z titulu půjčky); není proto pochyb, že se jednalo o nepodstatné porušení smluvní povinnosti prodlením. Řečeno jinak, samo nedodržení lhůty sjednané pro předání smlouvy o půjčce (tj. samo prodlení se splněním této povinnosti) nebylo podstatné, neboť nemělo za následek nemožnost domoci se práva z postoupené pohledávky; byla-li by povinnost předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce žalovaným splněna v dodatečně určené lhůtě, mohl žalobce své tvrzení o existenci půjčky listinou podpořit, resp. mohl své právo z postoupené pohledávky úspěšně uplatnit.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3447/2021, ze dne 25. 5. 2022
03.08.2022 00:02
Rasová segregace jako nepřípustná forma diskriminačního zacházení
I. Rasová segregace je nepřípustnou formou diskriminačního zacházení a je třeba vycházet z její definice uvedené v bodě 57 tohoto rozhodnutí. Je však třeba ji odlišovat od tzv. pozitivních opatření přijatých podle § 7 odst. 2 antidiskriminačního zákona.
II. Nepřímá diskriminace – na rozdíl od diskriminace přímé – nevyžaduje diskriminační úmysl či motiv, jedná se o diskriminaci faktickou, k níž dochází v důsledku určitého rozhodnutí, opatření či praxe založené na neutrálním kritériu, a to za předpokladu, že odlišné zacházení není objektivně odůvodněno legitimním cílem, případně prostředky vedoucí k jeho dosažení nejsou vhodné, nezbytné a přiměřené.
III. Méně příznivé zacházení v případě rasové segregace představuje již samotné oddělování (separování) příslušníků dotčené rasové či etnické menšiny, a není tedy nutné, aby byly kumulativně přítomny horší hmotné či nehmotné podmínky pro segregovanou skupinu, v případě segregace při poskytování vzdělávání tedy horší vzdělávací příležitosti či méně příznivé materiální a jiné vybavení příslušného školského zařízení.
IV. Z hlediska naplnění hypotézy § 133a písm. b) o. s. ř. v souvislosti s namítanou segregací při poskytování vzdělávání musí žalující tvrdit, že v určitém období a na určitém místě docházelo ke zřetelně nepoměrnému (převažujícímu) zastoupení žáků dotčené rasové či etnické skupiny a toto tvrzení musí prokázat, přičemž se tak zpravidla děje prostřednictvím oficiálních či neoficiálních, ale věrohodných, statistických údajů.
V. Skutečnosti, z nichž lze dovodit souhlas diskriminované osoby se segregačním zacházením, jsou v zásadě irelevantní.
VI. Při posuzování toho, zda v konkrétním případě bylo prokázáno, že se nejednalo o nepřípustnou nepřímou diskriminaci, je třeba zhodnotit naplnění všech kritérií uvedených v § 3 odst. 1 větě druhé antidiskriminačního zákona a vyložených v odstavci 54 a následujících tohoto rozhodnutí, přičemž to, zda tato kritéria byla s ohledem na tvrzenou rasovou segregaci splněna, je nutno posuzovat velmi přísně (restriktivně).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 473/2021, ze dne 5. 5. 2022
03.08.2022 00:01
Výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním
Zásadně není rozporné s rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu, tak i ESLP, pokud soudy i v kompenzačním řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. (mimo kompenzace za nepřiměřenou délku řízení) vycházejí z premisy, že (obecnou) právním řádem zakotvenou možností, jak se poškozený může domáhat náhrady nemajetkové újmy za takové nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, je žalobní návrh podaný na základě zákona č. 82/1998 Sb. u věcně a místně příslušného soudu po předběžném uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk. Pokud tedy odvolací soud (byť implicitně) svůj právní závěr postavil v základu na tom, že není odmítnutím spravedlnosti (denegatio iustitiae) ani zmařením účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže soud žalobci neumožnil již během řízení navýšit žádané finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z nezákonnosti trestního stíhání (nezákonné rozhodnutí) o částku zadostiučinění za újmu z tvrzené nepřiměřené délky kompenzačního řízení (nesprávný úřední postup), nelze jeho úvaze nic vytknout.
Dovolací soud neshledává přesvědčivé argumenty, aby ustálená kritéria pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (jakož i v případě dalších odpovědnostních titulů mimo nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) doplňoval o kritérium délky odškodňovacího řízení.
V případech nepřiměřené délky soudního řízení přezkoumávajícího již nepřiměřeně dlouhé řízení, kde by řetězení takových kompenzačních řízení mělo potenciál (ve svém důsledku) zasáhnout do práva poškozeného na spravedlivý proces a zejména do práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se uplatňuje zvláštní (výjimečný) účinný prostředek nápravy. Z uvedené výjimečnosti současně vyplývá (jde o výjimku potvrzující pravidlo), že v případech jiných řízení, jež se nevyznačují tímto řetězícím se shodným druhem nesprávného úředního postupu, zásadně nastupuje standardní soudní přezkum po uplatnění žalovaného nároku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2966/2021, ze dne 26. 4. 2022
01.08.2022 00:02
Povinnost k náhradě újmy podle § 2910 věty druhé o. z.
I. Peněžitá pohledávka není absolutním právem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z. Peníze na bankovním účtu jsou pohledávkou majitele účtu za bankou. Taková pohledávka je svojí povahou relativním (obligačním) právem, a zásah do takového práva je tak zásahem do práva relativního (obligačního).
II. Skutková podstata druhé věty § 2910 o. z. je dána tehdy, je-li porušena právní norma, jejíž obsah je zaměřen na ochranu před vznikem určité újmy, aniž by došlo k přímému zásahu do absolutního práva. Porušení takové normy je však relevantní pouze v tom případě, pokud vede k újmě, které má zabránit (tj. porušení ochranného účelu daného pravidla).
III. Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, (dále jen „AML“) upravuje v návaznosti na právo Evropské unie některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a některá práva a povinnosti osob při uplatňování těchto opatření. Účelem zákona je „zabránění zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu a vytvoření podmínek pro odhalování takového jednání“. Pojem legalizace výnosů z trestné činnosti AML v § 3 odst. 1 definuje jako „jednání sledující zakrytí nezákonného původu jakékoliv ekonomické výhody vyplývající z trestné činnosti s cílem vzbudit zdání, že jde o majetkový prospěch nabytý v souladu se zákonem“, přičemž dále uvádí případy podob, jakých toto jednání může nabývat. V § 3 odst. 2 AML vymezuje pojem financování terorismu.
Porušení právní normy zakládá povinnost k náhradě újmy podle § 2910 věty druhé o. z. pouze tehdy, když je tato norma zaměřena na ochranu osob, k nimž poškozený náleží (osobní oblast ochrany), když je újma právě toho druhu, jakému má právní norma zabránit (věcná oblast ochrany), a když k újmě dojde právě tím způsobem, kterému chce právní norma čelit, resp. musí nastat riziko, na které je ochranná norma zaměřena (modální oblast ochrany).
AML není zaměřen na ochranu fyzických či právnických osob před vznikem újmy způsobené podvodným jednáním osob vstupujících do bankovních převodů, nýbrž jeho účelem je zabránit zneužití finančního systému státu k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu. AML tedy neslouží k ochraně individuálních zájmů osob poškozených trestnou činností, a proto není ve vztahu k takovým osobám tzv. ochrannou normou ve smyslu § 2910 věty druhé o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 418/2022, ze dne 17. 5. 2022
01.08.2022 00:01
Imperativní ustanovení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy
Obsah výrazu „imperativní ustanovení“ užitý v kontextu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy je odlišný a širší než imperativní ustanovení ve smyslu čl. 7 Římské úmluvy, mezi něž patří pouze normy, které jsou z důvodu svého politického, ekonomického či společenského významu natolik důležité pro určitý stát, že je nutné je použít bez ohledu na rozhodné právo (mezinárodně kogentní normy), kdežto imperativní ustanovení podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy zahrnují (vnitrostátně) kogentní ustanovení právního řádu určeného podle čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy, která stanovují určitý standard ochrany zaměstnance a od nichž se nelze podle daného právního řádu smlouvou odchýlit. Právě tato ustanovení omezují zvolené právo v rozsahu, ve kterém neposkytuje zaměstnanci stejný či vyšší standard ochrany. Kogentní ustanovení českého zákoníku práce tak sice nejsou „imperativními ustanoveními“ podle čl. 7 Římské úmluvy, jsou ale ustanoveními, od kterých se nelze smluvně odchýlit (označovanými legislativní zkratkou „imperativní ustanovení“ v čl. 3 odst. 3 Římské úmluvy) a která proto mohou omezovat volbu práva v případě individuálních pracovních smluv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy. Tak tomu bude v případě, že české právo je právním řádem, který by byl v souladu s čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy použit, nedošlo-li by k volbě práva podle čl. 3 Římské úmluvy, a že kogentní ustanovení zákoníku práce poskytují zaměstnanci vyšší standard ochrany než právní řád, který si strany pracovní smlouvy pro svůj pracovněprávní vztah zvolily.
Velký senát proto dospěl k závěru, že při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (§ 50 odst. 4 zák. práce) a o stanovených výpovědních důvodech (§ 50 odst. 2 a § 52 zák. práce).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 833/2022, ze dne 8. 6. 2022
27.07.2022 00:02
Vyplacení částky na vyrovnání vypořádacího podílu ze zaniklého SJM
Ani občanský soudní řád, ani občanský zákoník neobsahují právní úpravu, která by umožňovala soudu nařídit vyplacení částky na vyrovnání vypořádacího podílu ze zaniklého SJM na určitý, konkrétní účet. Občanský soudní řád upravuje postup soudu při stanovení povinnosti plnit peněžitý dluh v § 160 odst. 1 o. s. ř. jen tak, že může ke splnění určit delší lhůtu, nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Je-li třeba dlužnou částku splnit bezhotovostním převodem, je na věřiteli (oprávněném), aby (případně i na výzvu dlužníka) poskytl dlužníkovi (povinnému) údaje potřebné ke splnění dluhu. Dlužník volbu účtu u peněžního ústavu, na který má být částka poukázána, nemůže ovlivnit. Je pak věcí věřitele, jak bude s přijatou částkou nakládat.
V řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů tak soud nemůže nařídit bez souhlasu účastníků vyplacení částky na vyrovnání vypořádacího podílu ze zaniklého SJM na účet u peněžního ústavu, na kterém je veden společný dluh účastníků.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3288/2021, ze dne 18. 5. 2022
27.07.2022 00:01
K posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností
I. Při posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností soud může přihlédnout rovněž k okolnosti, že se zaměstnanec dopustil několika po sobě následujících porušení pracovních povinností v krátkém časovém rozpětí; jednotlivé skutky přitom nemůže posuzovat odděleně, nýbrž ve vzájemné souvislosti s dalšími vytýkanými porušeními pracovních povinností a jinými skutečnostmi rozhodnými pro vymezení hypotézy právní normy. Jestliže se zaměstnanec dopustil několika porušení pracovních povinností, která by sama o sobě nebyla důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, může okolnost, že se tak stalo v krátké časové souvislosti, být podkladem pro závěr, že ve svém souhrnu zvyšují míru intenzity porušení pracovních povinností některých z nich natolik, že představují porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.
II. I když zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru některá konkrétní porušení povinností zaměstnancem neuvádí jako důvod pro toto opatření (popřípadě je v okamžitém zrušení pracovního poměru dostatečně skutkově nevymezil tak, aby byla možná jejich přesná individualizace, jako je tomu v projednávané věci), při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností je třeba přihlížet i k osobě zaměstnance, který se porušení pracovních povinností dopustil, k dosavadním postojům zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k situaci, za níž k porušení pracovní povinnosti došlo, apod.
Přestože tedy zaměstnavatelka v posuzované věci důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru pod bodem c) tak, že se zaměstnankyně o dotyčném žákovi vyjadřovala velice hanlivě, urážlivě a ponižujícím způsobem s cílem mu uškodit a poškodit ho v době jeho přípravy na vzdělání a že se rovněž velice nevhodně měla vyjadřovat o řediteli školy a celém fungování zaměstnavatelky, nevymezila dostatečně určitě, mohou být i tyto zaměstnavatelkou tvrzené skutečnosti (přestože nemohou obstát jako řádně vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru) okolnostmi významnými z hlediska posouzení intenzity ostatních porušení pracovních povinností uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru. Soudy se tedy měly zabývat i skutečnostmi, které zaměstnavatelka tvrdila ve vztahu k tomuto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru [byť toliko jako okolnostmi významnými při hodnocení intenzity jiných porušení pracovních povinností zaměstnankyní, která zaměstnavatelka řádně (v souladu s ustanovením § 60 zák. práce) vymezila v okamžitém zrušení pracovního poměru].
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, ze dne 26. 4. 2022
25.07.2022 00:02
Právo seznámit se s podklady pro vyúčtování záloh za poskytnuté služby
I. Z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nevyplývá poskytovateli služeb automatická povinnost příjemci služeb poskytnout nebo mu doručit podklady pro vyúčtování záloh za poskytnuté služby, musí tak učinit jen, když ho o to příjemce služeb písemně požádá. V takovém případě mu musí umožnit, aby se seznámil se všemi podklady, z nichž při vyúčtování služeb vycházel. Není povinen mu tyto podklady zasílat; postačí, když mu umožní do nich nahlédnout a pořídit si z nich kopie (na náklady příjemce služeb).
Právo seznámit se s podklady pro vyúčtování, rozúčtování a stanovení výše záloh upravené v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nelze chápat formálně. Poskytovatel služeb povinnost, která mu vyplývá z tohoto ustanovení, splní jen v případě, že příjemci služeb umožní nahlédnout do všech relevantních dokladů bez omezujících podmínek tak, aby měl vskutku reálnou možnost se s nimi seznámit; jeho možnost prostudování podkladů tedy nemůže být omezena či ztížena, nemusí vynakládat nepřiměřené náklady, může realizovat právo seznámit se s podklady pro vyúčtování a stanovení výše záloh na služby a kontrolovat tak správnost postupu poskytovatele služeb. Tomu musí odpovídat i místo, kde poskytovatel služeb splní svou povinnost.
II. Konkrétní místo, kde by měl poskytovatel služeb předložit podklady pro vyúčtování záloh na služby, zákon č. 67/2013 Sb. nestanoví, proto je třeba vyjít z obecné úpravy plnění závazků v § 1954 -1957 o. z. (§ 1723 odst. 2 o. z.).
Na místě, kde poskytovatel služeb splní svou povinnost stanovenou v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. a umožní příjemci služeb na jeho žádost seznámit se podklady pro vyúčtování, rozúčtování a stanovení výše záloh za dané zúčtovací období, by se tedy podle § 1954 o. z. měly strany předně dohodnout. Dohodnout se mohou nejen ohledně konkrétní (každé jednotlivé) žádosti příjemce služeb, ale dohoda ohledně tohoto místa (na delší období) může být také obsahem např. smlouvy o nájmu nebo stanov; dohoda vždy musí respektovat základní smysl a účel tohoto práva a neměla by příjemci služeb fakticky znemožnit realizovat toto zákonem přiznané právo.
Za takovou dohodu o místu plnění bude také možné zpravidla považovat místo, kde podle zažité praxe strany obvykle plní své povinnosti vyplývající z jejich vztahu – např. jednají o závadách v bytě, sepisují smlouvy a jejich dodatky, hradí pohledávky apod. (sídlo vlastníka bytu, sídlo společenství vlastníků, kancelář správce, pronajímatele atd.), a kde lze proto důvodně očekávat, že bude splněna i tato povinnost.
Nedohodnou-li se, pak podle § 1955 odst. 1 o. z. bude místem plnění sídlo či bydliště dlužníka, tedy poskytovatele služby, neboť místo plnění nelze určit jen podle povahy závazku, nebo účelu plnění.
Je-li (jako v této věci) poskytovatelem služeb společenství vlastníků [§ 2 písm. a) bod 2. zákona č. 67/2013 Sb.] a na místě, kde vlastníkovi jednotky jako příjemci služeb předloží k nahlédnutí podklady pro vyúčtování a stanovení výše záloh na služby, se nedohodne, bude tedy podle § 1955 odst. 1 o. z. tímto místem jeho sídlo. To by mělo být podle § 1200 odst. 2 písm. b) o. z. v domě, pro který vzniklo - jsou-li v domě vhodné prostory, jež by umístění sídla umožnily, a není-li to možné, na jiném vhodném místě.
III. Příjemce služeb nemůže být a priori omezen ani co do četnosti seznámení se s podklady pro vyúčtování. Do podkladů pro vyúčtování může nahlížet i opakovaně, a to i po uplynutí lhůty 5 měsíců stanovené v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Příjemce služeb má nepochybně právo zkontrolovat správnost i opožděně provedeného vyúčtování nákladů a záloh za služby, ke kontrole podkladů se také může i vrátit (zopakovat ji).
Poskytovateli služeb jistě nic nebrání, aby – i bez žádosti příjemce služeb – sám, z vlastní iniciativy po skončení zúčtovacího období a po provedení vyúčtování záloh na služby, doložil příjemcům služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle zákona č. 67/2013 Sb. a umožnil jim pořídit si kopie podkladů, a to na místě a v čase, které sám určí. Nezbavuje ho to však povinnosti umožnit jim toto nahlížení znovu, kdykoliv ho o to požádají, a to bez ohledu na to, zda využili příležitosti k seznámení se s podklady, kterou jim nabídl z vlastního popudu.
Samozřejmě podobně jako pro poskytovatele služeb, který nesmí příjemci služeb fakticky omezovat či ztěžovat výkon práva upraveného v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., i pro příjemce služeb platí, že právo na zpřístupnění podkladů pro vyúčtování služeb nesmí – stejně jako jakékoli jiné právo – vykonávat šikanujícím způsobem, tj. takovým způsobem, který by poskytovatele služeb omezoval v činnosti, nebo mu způsoboval nepřiměřené náklady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, ze dne 26. 4. 2022
25.07.2022 00:01
Finanční náhrada podle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny
Spočívá-li utrpěná újma v tom, že dotčenému nebylo umožněno rozmnožit svou majetkovou sféru tak, jak by mohl bez omezení ve smyslu § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“), a jako adekvátní kompenzace se jeví náhrada ušlého zisku, pak je nezbytné zohlednit též náklady, které by k jejímu dosažení musely být vynaloženy.
Zakládá-li tedy § 58 ZOPK dotčenému vlastníku či uživateli právo na náhradu za omezení užívání pozemku, jejíž poskytnutí by mělo směřovat k tomu, aby byly kompenzovány negativní dopady omezení na jeho majetkovou sféru, je nezbytné především náležitě skutkově vymezit, v čem konkrétně tento negativní dopad v řešené situaci spočíval, jaký měl vliv na majetkové hodnoty poškozeného a v návaznosti na to se pak zabývat jeho vyčíslením. Jelikož stanovení finančního ekvivalentu může být zejména v případě lesního hospodaření značně obtížné, předpokládá § 58 odst. 5 ZOPK využití prováděcích předpisů k tomuto ustanovení, případně jinému zákonu. Nelze ovšem ztrácet ze zřetele, že prováděcí předpis má regulovat toliko způsob vyčíslení výše náhrady, nikoliv zakládat či měnit právo na náhradu (to zůstává obsaženo v zákonné normě). Úkolem vyhlášky jakožto prováděcího předpisu je pouze zpřesňovat a doplňovat zákonné normy v rozsahu, v jakém jsou orgány výkonné moci v souladu s čl. 79 odst. 3 Ústavy zmocněny k jejímu vydání. Vyhláška č. 335/2006 Sb. vydaná k provedení § 58 odst. 6 ZOPK, stejně jako vyhláška č. 55/1999 Sb. vydaná k provedení zákona o lesích, na niž prve zmiňovaná vyhláška ve vztahu k některým typovým újmám odkazuje, přitom konstruují řadu různých výpočtových alternativ v návaznosti na to, jaký konkrétní zásah do majetkové sféry dotčený vlastník či uživatel utrpěl (tj. jak konkrétně se projevily důsledky omezení). Zvolená výpočtová alternativa by pak měla odpovídat povaze reálně utrpěné újmy. Částky získané výpočty podle uvedených vyhlášek přitom nepochybně mohou skýtat východisko pro vyčíslení nároku uplatňovaného podle § 58 ZOPK, aniž by však s ním byly automaticky bezvýhradně ztotožnitelné. U takto vypočtených částek bude vždy třeba uvážit, zda jimi je náležitě naplněno zákonné pojetí daného nároku vyplývající ze zákonných ustanovení.
Ztotožnil-li v dané věci odvolací soud bez dalšího újmu s částkou zjištěnou výpočtem výše újmy ze zničených porostů podle § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb., přičemž konstatoval, že ve vzorci stanoveném pro výpočet náhrady podle tohoto ustanovení není obsažen údaj o nevynaložených nákladech na leteckou aplikaci biocidů, není jeho úvaha správná. Je-li tvrzená újma dovozována z toho, že zákaz letecké aplikace biocidního prostředku na lesní porosty vedl k přemnožení chrousta maďalového, ten následně způsobil na lesních porostech škodu (z rozsudků se nepodává její přesná povaha a rozsah), přičemž provedení zakázané aplikace biocidů, které by mělo porosty zachránit a umožnit žalobci dosáhnout nárokovaného majetkového prospěchu, by si vyžádalo určité finanční náklady, pak je zjevné, že pro náležité zhodnocení rozdílu mezi situací při uplatnění omezení a situací bez jejich uplatnění je nutné přihlédnout k nákladům, které by dotyčný musel vynaložit k dosažení předpokládaného zisku, resp. k tomu, že je vlastně ušetřil a náklady na ně zůstaly zachovány v jeho majetkové sféře. Bez zohlednění ušetřených nákladů by přiznaná kompenzace neměla povahu vyrovnání negativních dopadů omezení do vlastnického práva, ale představovala by neopodstatněné zvýhodnění daného vlastníka oproti těm, jež k dosažení téhož prospěchu musí skutečně vynaložit potřebné náklady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 462/2021, ze dne 21. 4. 2022
21.07.2022 00:02
K předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.
I. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
II. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
III. Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.
IV. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.).
Z § 3066 o. z. vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 19. 4. 2022
21.07.2022 00:01
Náhrada zahraničnímu poskytovateli sociálního zabezpečení
Osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla při dopravní nehodě na území České republiky je povinna nahradit zahraničnímu poskytovateli sociálního zabezpečení sídlícímu ve státě, jenž je vázán nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, sociální dávky vyplacené poškozenému z důvodu snížení jeho pracovní schopnosti v důsledku poškození zdraví utrpěného při dopravní nehodě, a to v rozsahu určeném podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1334/2020, ze dne 21. 4. 2022
18.07.2022 00:02
Nárok na náhradu za snížení tržní ceny nemovitosti
I v případě nemovitých věcí může nastat stav, kdy dojde ke snížení jejich tržní hodnoty v důsledku poškození vzniklého při škodní události, jež bylo odstraněno a došlo k obnovení jejich technické a funkční hodnoty (např. vyplavený dům, u kterého i po vysušení a odstranění škody mohou přetrvávat obavy potenciálních kupujících například ze vzniku plísní, v důsledku čehož bude snížena jeho tržní hodnota oproti situaci, kdy by ke škodní události nedošlo).
Ke snížení obvyklé ceny nemovitosti může ale dojít i v případě, že k vlastnímu (fyzickému) poškození nedošlo (např. nově vzniklý prašný provoz v bezprostřední blízkosti nemovitosti nebo vybudování dálnice v její blízkosti). Takové snížení pak může být v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce (např. imise způsobené stavbou vytvořenou bez stavebního povolení). Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že nebyl-li byt při havárii přímo poškozen, nemohla žalobci vzniknout škoda snížením obecné ceny jeho bytové jednotky, je jeho závěr nesprávný.
Lze shrnout, že škoda na nemovitosti spočívající ve snížení její obvyklé ceny (jejím obchodním znehodnocení) může vzniknout, aniž by nemovitost byla fyzicky poškozena (bylo třeba ji opravovat), a to již k okamžiku škodní události, bez závislosti na tom, jak poškozený s nemovitostí naloží (zda ji prodá či nikoli).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, ze dne 12. 4. 2022
18.07.2022 00:01
Nedodržení lhůty k odstoupení v případě trvajícího prodlení
Stávající občanský zákoník nepřevzal předchozí úpravu § 345 odst. 3 obch. zák., kdy nevyužití práva odstoupit pro podstatné porušení ve stanovené lhůtě znamenalo nastoupení režimu stanoveného pro porušení nepodstatná.
V případech porušení smlouvy podstatným způsobem a v případech podstatného porušení smluvní povinnosti prodlením vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Má možnost volby, zda využije svého práva a od smlouvy odstoupí nebo zda bude na smlouvě (na splnění smluvní povinnosti) setrvávat a zda dlužníkovi poskytne možnost jeho povinnost splnit v dodatečné přiměřené lhůtě. Pokud se rozhodne od smlouvy odstoupit, oznámení odstoupení musí být provedeno (oznámeno) ve lhůtě bez zbytečného odkladu, přičemž provedenou volbu již nelze měnit. Neučiní-li tak (nevyužije své právo), nebrání mu to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany.
Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu nemohou nastat účinky odstoupení. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 456/2021, ze dne 19. 4. 2022
13.07.2022 00:02
Dispozitivnost právní úpravy odstoupení od smlouvy
Právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení je namístě považovat zásadně za dispozitivní. Smluvní strany si mohou (v mezích obecných korektivů) sjednat pro případ odstoupení od smlouvy jeho účinky a způsob vypořádání závazku odchylně od úpravy v občanském zákoníku.
Pro opačný závěr (o kogentnosti úpravy) dovolací soud v občanském zákoníku nenachází žádnou oporu. Občanský zákoník žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v rámci této právní úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od zákonné úpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemných práv a povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení od smlouvy nelze a priori považovat za ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo týkající se postavení osob. Ve vztahu k úpravě odstoupení od smlouvy je v § 2001 o. z. navíc výslovně stanoveno, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy, stanoví-li tak zákon, ale též ujednají-li si to strany. Proto též nelze uzavřít, že by smyslem a účelem úpravy odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o. z.) bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Zákonodárcem je předpokládáno, že podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínek zákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat, že strany si sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky na jejich dosavadní práva a povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne (tj. jaká práva a povinnosti zaniknou a jaká i nadále přetrvají) a jakým způsobem závazek po odstoupení od smlouvy vzájemně vypořádají (příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením od smlouvy nově vzniknou). Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti odstoupením nezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, je předpokládána též v § 2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit ani ujednání, jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určí rozsah a obsah práv a povinností, kterými se nadále budou řídit, tj. která zůstanou zachována i po odstoupení od smlouvy, příp. která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a povinnosti odstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušené smlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění. Zákonný způsob vypořádání závazku ze zrušené smlouvy (ve smyslu § 2993 a též 2999 o. z.) se v takovém případě může uplatnit v rozsahu, na který sjednané vypořádání nedopadá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2637/2020, ze dne 29. 3. 2022
13.07.2022 00:01
Okamžik uplatnění nároku na náhradu za bolest u soudu
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní události, je nutné je v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. Žaloba musí obsahovat (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Přiřazení jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z., je pak věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.
Podřadí-li žalobce v žalobě, veden závěry znaleckého posudku o trvalých následcích, své obtíže odpovídající posttraumatické stresové poruše s jim odpovídající částkou pod nárok na náhradu za ZSU, pak nejde o změnu žaloby, jestliže tyto obtíže v průběhu řízení vymizí a v reakci na to žalobce tento druh obtíží podřadí pod bolest a na její náhradu požaduje nadále danou částku jako bolestné. Za takové specifické skutkové situace je proto namístě závěr, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení náhrady za bolest představovanou dočasnou posttraumatickou stresovou poruchou již v žalobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 219/2021, ze dne 30. 3. 2022