// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

11.06.2019 00:02

Absence podpisu ověřujícího advokáta na uzávěře smlouvy

Podstatné náležitosti prohlášení o pravosti podpisu stanoví § 25a odst. 2 zákona o advokacii, přičemž podpis advokáta na uzávěře smlouvy mezi ně nepatří. Tento podpis je jedním z prostředků zajišťujících pevné spojení všech listů listiny, na níž je zachycen právní úkon; jeho smyslem a účelem je zamezení jejich záměny (nikoli ověření identity účastníků právního úkonu). Mělo-li prohlášení advokátky o pravosti podpisu v projednávané věci všechny náležitosti stanovené § 25a odst. 2 zákona o advokacii, byly podpisy na smlouvě řádně ověřeny.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4808/2017, ze dne 26. 3. 2019

11.06.2019 00:01

Posouzení promlčecí doby podle dosavadních předpisů

Z ustanovení § 3036 o. z. vyplývá (a to ze spojení „..až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec.

Tam, kde ze zákona vyplývá, že dochází k přetržení běhu promlčecí doby, znamená to, že zároveň tímto okamžikem dochází i k ukončení jejího běhu, tedy k ukončení běhu původní („staré“) promlčecí doby a počíná běžet promlčecí doba nová, stanovená neodvisle na promlčecí době původní. Z hlediska ustanovení § 3036 o. z. (protože jde o okolnosti vážící se ke konci běhu promlčecí doby) pak uvedené je nutno posoudit podle dosavadních předpisů, tedy v tomto případě podle obč. zák.; aplikace ustanovení § 639 o. z., eo ipso § 2054 odst. 2 o. z. při posouzení otázky promlčení nároku, vzniklého podle právního jednání před 1. 1. 2014, je vyloučena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 292/2018, ze dne 12. 3. 2019

05.06.2019 00:01

Nepřiměřená výše smluvní pokuty dle o.z.

Jako právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 2051 o. z.

Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 21. 3. 2019

05.06.2019 00:00

Příčinná souvislost mezi jednáním zdravotnického zařízení a úmrtím pacienta

I když nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující, nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé 50% pravděpodobnosti vyléčení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 164/2018, ze dne 28. 2. 2019

04.06.2019 00:02

Zadostiučinění za nemajetkovou újmu při zastavení trest. stíhání kvůli promlčení

Konstatování porušení práva ve spojení se zastavením trestního stíhání z důvodu jeho promlčení zásadně představuje pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání; ještě jinou formu zadostiučinění lze vedle toho poškozenému přiznat, pokud se odškodnění, kterého se mu takto dostalo, s ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 843/2017, ze dne 27. 2. 2019

04.06.2019 00:01

Vypořádání mezi dědici podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z.

I. Není-li mezi dědici ze zákona uzavřena dohoda, náleží dědici právo na modifikaci zákonného dědického podílu vypořádáním podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména jeho zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby nebo jestliže sám zůstavitel nebyl (pro svůj věk nebo z jiných důvodů) schopen řádně se postarat o udržení nebo zvětšení svého majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu (zpravidla alespoň několik měsíců) nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou „prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem“ přispěl „značnou měrou“ (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.

II. O vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. soud rozhodne samostatným výrokem v usnesení o dědictví tak, že stanoví částku, v níž se poskytne oprávněnému dědici jím požadované vypořádání, anebo že se mu právo na modifikaci zákonného dědického podílu nepřiznává. Oprávněný dědic přitom nemůže po ostatních dědicích požadovat, aby mu stanovené vypořádání zaplatili; soudem stanovená částka je pouze podkladem pro modifikaci dědických podílů započtením (kolací), v důsledku kterého se dědický podíl oprávněného dědice zvýší a dědické podíly ostatních dědiců v tomu odpovídajícím rozsahu sníží. Dojde-li mezi dědici k neshodě o to, zda má dědic právo na požadované vypořádání, může ji soud řešit jen v rámci řízení o pozůstalosti.

III. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že předpoklady pro modifikaci zákonného dědického podílu pozůstalého syna splněny nejsou, neboť jednak „zůstavitel byl až do svého odchodu do nemocnice prakticky soběstačný a žádnou zvláštní péči jiné osoby nepotřeboval“, jednak „velká část tvrzených příspěvků směřovala do části nemovitosti, kterou užíval pozůstalý syn, a sloužila tak tedy k vylepšení kvality vlastního bydlení“. S těmito závěry dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit.

Na posouzení nároku na vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. má v projednávaném případě stěžejní význam zejména okolnost, že pozůstalý syn užíval nemovitost zůstavitele bezplatně. Lze sice pozůstalému synovi přisvědčit v tom, že „svou prací a silami“ zveleboval nemovitost jako celek, tedy nejen část, ve které bydlel se svou rodinou, nicméně nelze odhlédnout od bezplatnosti užívání nemovitosti, která nebyla zprvu v jeho vlastnictví a později se stal „pouze“ spoluvlastníkem její 1/6. Z tohoto důvodu nemůže být naplněna podmínka „aniž by za to byl odměňován“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 věty první o.z., a proto je v zásadě nadbytečné se zabývat splněním dalších předpokladů stanovených v ustanovení § 1693 odst. 3 o. z.

Nutno zdůraznit, že odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího například právě v tom, že dědic poté, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, ze dne 13. 3. 2019

27.05.2019 00:02

Zákaz výpovědi v době, kdy byl zaměstnanec uznán dočasně neschopným práce

Zákaz výpovědi v ochranné době podle § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce vychází z kogentního ustanovení, od kterého se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance. Uvedené ustanovení přitom spojuje zákaz výpovědi výlučně s objektivní existencí určité situace, bez ohledu na jakékoli subjektivní prvky. Jestliže tedy tato situace, v níž je zaměstnanec chráněn před výpovědí, objektivně nastane, nelze zákaz výpovědi v ochranné době obcházet v neprospěch zaměstnance s poukazem na to, že v daném případě je dovolání se zákonné ochrany v rozporu s dobrými mravy, případně že představuje zneužití práva zaměstnancem.

Aby nastaly právní následky zákazu výpovědi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, je rozhodující pouze to, zda zaměstnanec byl v době, kdy mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, vskutku uznán dočasně neschopným práce. K tomu zpravidla slouží doklad o dočasné pracovní neschopnosti vystavený lékařem na předepsaném tiskopisu, ale v případě pochybností není vyloučeno, aby soud tuto skutečnost zjistil (ověřil) i jinak (např. podle okolností konkrétního případu i odborným znaleckým posouzením zdravotního stavu zaměstnance v rozhodné době). Je-li zaměstnanec v době dání (doručení) výpovědi skutečně uznán dočasně neschopným práce, pak s touto situací je ze zákona (bez dalšího) spojen zákaz výpovědi.

Ochrana podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce by mohla být zaměstnanci zapovězena pouze tehdy, jak ostatně zmíněné ustanovení výslovně předvídá, kdyby si dočasnou pracovní neschopnost přivodil úmyslně nebo tato neschopnost vznikla jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3722/2017, ze dne 20. 2. 2019

27.05.2019 00:00

Nárok dražebníka na náhradu nákladů zmařené dražby

Není žádný rozumný důvod obecně vyjímat nárok dražebníka na náhradu nákladů zmařené dražby jakožto běžný majetkový nárok soukromoprávní povahy z obecné povinnosti soudu jej (individuálně, podle zjištěných skutkových okolností) posuzovat i optikou dobrých mravů.

Výši nároků dražebníka vyplývajících z ustanovení § 28 odst. 4 ZVD lze tedy korigovat odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1063/2018, ze dne 12. 2. 2019

22.05.2019 00:02

Výše náhrady platu (mzdy) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru

Náhrada platu (mzdy) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru se vypočítá jako násobek průměrného hrubého hodinového výdělku a počtu hodin, kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4553/2018, ze dne 20. 2. 2019

22.05.2019 00:01

Žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu

Soudní praxe se ustálila v názoru, že k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. může být aktivně legitimován jen nájemce. Uvedený právní názor je odůvodněn tím, že byla-li výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace.

Tento závěr se uplatní obdobně i v případě, že výpověď z nájmu bytu sice byla doručena osobě, která v době jejího doručení byla nájemcem bytu, avšak její nájem v mezidobí (v době od doručení výpovědi do rozhodnutí soudu o žalobě na její neoprávněnost) zanikl z jiného důvodu, neboť ani v takovém případě již nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3374/2018, ze dne 19. 2. 2019

22.05.2019 00:00

Skutečná vůle jednajících; vztah § 556 a násl. a § 1812 odst. 1 o.z.

Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, právní úprava účinná od 1. 1. 2014 opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením.

Ohledně vztahu § 556 a násl. a § 1812 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 196/2019, ze dne 27. 2. 2019

14.05.2019 00:02

Odpovědnost za poškození zdraví žáka základní školy

I. Ustanovení § 391 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce rozšiřuje věcnou působnost ustanovení zákoníku práce i na případy, kdy se nejedná o vztah ze závislé práce, stanoví-li, že za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy. Toto ustanovení nelze vykládat tak, že zakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu.

V případě odpovědnosti za škodu vzniklou žákovi základní školy a žákovi základní umělecké školy úrazem je proto třeba aplikovat všechna ustanovení zákoníku práce upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem.

II. Odpovědnost za škodu způsobenou žákům základní školy a žákům základní umělecké školy úrazem při vyučování se tedy řídí zákoníkem práce. Řízení o náhradu škody, která tímto úrazem žákům uvedených škol vznikla, je proto řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.

III. O úraz žáka základní školy a základní umělecké školy, za který odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy, jde tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví žáka byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy když k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení - trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví žáka došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním.

IV. Pro rozhodnutí projednávané věci je určující vyřešení otázky, zda náhlá fibrilace srdečních komor spojená s následnou zástavou krevního oběhu, k níž u žáka základní školy došlo při rozklusání kolem tělocvičny v hodině tělesné výchovy, tj. při vyučování, byla událostí, kterou je možné považovat za úrazový děj. Je přitom nepochybné, že pouhé rozklusání na úvod hodiny tělesné výchovy nepředstavuje náhlé vypětí sil, velkou námahu ani nezvyklé úsilí, kdy by podávaný sportovní výkon přesahoval hranice běžné (obvyklé) fyzické námahy. O úrazový děj by se přesto jednat mohlo, pokud by organismus žáka nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (vrozené srdeční vadě) této fyzické zátěži přizpůsoben a ta by se proto stala vyvolávajícím faktorem uvedených zdravotních obtíží, jež způsobily poškození zdraví žalobce (hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu).

Z uvedeného plyne, že k objasnění skutkového stavu věci je třeba posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví. Složitost posuzované otázky potom vyžaduje, aby k jejímu posouzení bylo nařízeno vypracování znaleckého posudku, na jehož vypracování se bude podílet odborník (jako znalec nebo jako společník, člen či zaměstnanec znaleckého ústavu, popř. jako konsultant znalce) z oboru (a příslušného odvětví a náležité specializace), do něhož spadá odborné posouzení shora uvedených skutečností, aby nevznikaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Skutková zjištění o zdravotním postižení žáka v době před poškozením zdraví (vrozené srdeční vadě) vyžadovala, aby se na vypracování znaleckého posudku podílel též odborník z oboru zdravotnictví, odvětví interna a specializace kardiologie.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, ze dne 12. 2. 2019

14.05.2019 00:01

Soudní přezkum rozhodnutí orgánu strany (hnutí)

I. Ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách upravující předpoklady a podmínky pro soudní přezkum rozhodnutí orgánu strany (hnutí) vylučuje, aby platnost tohoto rozhodnutí byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem. Platnost rozhodnutí orgánu strany (hnutí) tudíž nelze napadat návrhem na určení neplatnosti podle § 80 o. s. ř. a ani nemůže být přezkoumávána jakožto předběžná otázka v jiném soudním řízení, neurčuje-li zvláštní právní předpis jinak.

II. Splnění zákonného požadavku na vyčerpání prostředků nápravy u rozhodčího orgánu strany (hnutí) podle § 16a odst. 2 zákona o politických stranách je hmotněprávní podmínkou uplatnění práva na soudní ochranu přiznaného členovi strany (hnutí) v § 16a odst. 1 zákona o politických stranách. Členovi strany (hnutí) tak vzniká právo podat návrh podle § 16a odst. 1 zákona o politických stranách pouze tehdy, požádal-li předtím rozhodčí orgán strany (hnutí) o zjednání nápravy, avšak tento orgán jeho žádosti nevyhověl, anebo o ní nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě. Podá-li proto člen strany (hnutí) návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu strany (hnutí), aniž by byla splněna podmínka uvedená v § 16a odst. 2 zákona o politických stranách, soud takový návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítne, aniž by se jím věcně zabýval.

Skutečnost, že v posuzované věci předmětem zjednání nápravy mělo být též rozhodnutí valné hromady hnutí o zvolení nových členů rozhodčího výboru, není podstatná. Rozhodčí orgán hnutí není soudním ani správním orgánem, na který by bylo možné vztáhnout pravidla o vyloučení osob z projednávání a rozhodování věci stanovená právními předpisy. Členům rozhodčího výboru hnutí proto příslušela působnost uvedená v § 16a odst. 2 zákona o politických stranách, jde-li o nápravu navrhovatelem napadených rozhodnutí valné hromady hnutí, a to včetně toho rozhodnutí, kterým byli zvoleni do svých funkcí.

III. V řízení podle § 16a zákona o politických stranách soud posuzuje (přes nepřesné vyjádření zákona) platnost napadeného rozhodnutí orgánu politické strany (hnutí); je-li rozhodnutí v rozporu se zákonem nebo stanovami, vysloví (zpravidla) jeho neplatnost. I v tomto řízení, bylo-li zahájeno po 31. 12. 2013, jsou proto k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v § 16a odst. 1 zákona o politických stranách je jako věcně příslušný soud k projednání a rozhodnutí věci uveden okresní soud a v § 16a odst. 3 větě první téhož zákona je stanoveno, že soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu. Tato zákonná ustanovení totiž byla přijata v poměrech procesní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle které byly k projednání a rozhodnutí statusových věcí všech právnických osob (s některými výjimkami) věcně příslušné okresní soudy. Zákon o zvláštních řízeních soudních věcnou příslušnost soudů k projednání a rozhodnutí statusových věcí všech právnických osob sjednotil tak, že nadále budou tyto věci v prvním stupni projednávat a rozhodovat krajské soudy. Tím došlo zároveň k nepřímé novelizaci shora citovaných ustanovení zákona o politických stranách (lex posterior derogat priori).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, ze dne 27. 2. 2019

29.04.2019 00:02

Bezdůvodné obohacení (ne)vzniklé užíváním nepronajatelné nemovitosti

Za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. S ohledem na specifické okolnosti konkrétní věci není vyloučen ani úsudek, že (nemovitou) věc nebylo vůbec možné v relevantním období pronajmout, a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení subjektu, který ji užíval.

Byl-li v posuzované věci dům nepronajatelný, nevzniklo žalovaným užíváním tohoto objektu bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, které by žalobkyni byli povinni vydat. Závěr odvolacího soudu, že k obohacení žalovaných na úkor žalobkyně nedošlo, který učinil s ohledem na faktický stav této nemovité věci v rozhodné době (jenž bránil pro jeho velmi špatný stavebně technický stav jeho uplatnění na trhu a pro nějž bylo užívací právo v podstatě bez majetkové hodnoty, a navíc stavební úřad zakázal jeho další užívání jinak, než jak byl zkolaudován), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, ze dne 27. 2. 2019

29.04.2019 00:01

Způsobilost pohledávek k započtení podle nového občanského zákoníku

I. Pro účely § 1987 odst. 1 o. z. je rozhodující to, zda započítávaná pohledávka je vskutku promlčena. Názor, že již samotným uplatněním námitky promlčení ztrácí pohledávka způsobilost k započtení, aniž by bylo třeba zkoumat, zda je skutečně promlčena a zdali bylo promlčení namítnuto po právu, je zjevně nesprávný.

II. Pro posuzování otázky způsobilosti pohledávek k započtení je rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla (srov. NS 32 Cdo 5234/2016; skutečnost, že se v tomto judikátu řeší kompenzabilita pohledávek ze smluvních závazků, na přenositelnosti tam vyslovených závěrů do přezkoumávané kauzy, v níž je k započtení namítána pohledávka z deliktu, ničeho nemění).

III. Promlčení pohledávky jejímu započtení nebrání, nastalo-li až poté, co se setkala s pohledávkou, na niž se zápočet provádí. Úvaze, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky promlčení kompenzabilní, musí tudíž předcházet závěr o tom, kdy se započítávané pohledávky setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2959/2018, ze dne 6. 2. 2019

23.04.2019 00:02

Ke vzniku a trvání práva bydlení druhého manžela podle § 744 o. z.

I. Pro právní poměry, které se týkají rodinných práv, k nimž patří i právo bydlení jednoho z manželů podle § 744 o. z., platí tzv. nepravá retroaktivita.

II. Z ustanovení § 743 odst. 1 o. z. a § 744 o. z. plyne, že má-li k bytu (domu) jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové (typicky právo vlastnické), vznikne druhému z manželů právo bydlení, přičemž se tak může stát uzavřením manželství, vzniklo-li výhradní právo před jeho uzavřením, nebo vznikem tohoto výhradního práva za trvání manželství, avšak pouze za předpokladu, že byt (dům) je obydlím manželů. Obydlím je pak místo, kde je vedena rodinná domácnost. Rodinnou domácností (manželů) je společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími.

Existence rodinné domácnosti v předmětném domě nebo bytě je tak jednou ze základních podmínek vzniku i trvání práva bydlení. Není-li byt (dům), k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, obydlím manželů, např. v důsledku toho, že v něm není vedena rodinná domácnost, nevznikne v něm právo bydlení druhému z manželů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, ze dne 24. 1. 2019

23.04.2019 00:01

Zánik práva bydlení druhého manžela podle § 744 o. z.

I. V souladu se zásadou zvýšené ochrany rodiny, rodičovství a manželství upravuje ustanovení § 747 o. z. ochranu právního postavení manžela, který bydlí na základě odvozeného právního titulu tím, že stanoví tomu z manželů, jemuž náleží právo nakládat s domem nebo s bytem, povinnost zdržet se všeho, čímž by svým jednostranným jednáním znemožnil nebo ohrozil bydlení manželů nebo rodiny. Předpokladem ochrany podle tohoto ustanovení je a) právo jednoho z manželů nakládat domem nebo bytem, b) v domě nebo bytě se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, c) nezbytná potřeba tohoto domu nebo bytu k bydlení.

Ad a) Právo jednoho z manželů nakládat domem nebo bytem musí být samostatné a nezávislé na druhém manželovi, přičemž může se jednat o právo věcné, typicky vlastnické, nebo i závazkové, např. výpůjčka. Oprávnění nakládat je třeba vykládat široce, tedy jako souhrn všech subjektivních práv k domu či bytu. Pojem nakládat zahrnuje i možnost domáhat se vyklizení domu nebo bytu.

Ad b) Podmínka umístění rodinné domácnosti manželů nebo rodiny znamená, že v domě nebo bytě mají společné obydlí buď oba manželé, případně s dalšími osobami (dětmi), nebo se tam nachází domácnost rodiny, kterou může tvořit i jen jeden manžel, ať již sám či s dalšími osobami (dětmi).

Ad c) Třetí podmínkou je nezbytná potřeba realizovat právo bydlení právě v tomto domě nebo bytě, tedy jinak řečeno ochrana podle tohoto ustanovení se neuplatní v případě, že manžel nebo rodina mohou uspokojit svou potřebu bydlení jiným způsobem, přičemž je třeba zkoumat faktickou možnost bydlení, nepostačuje pouhý právní titul k jiné možnosti bydlení.

II. Opustí-li manžel, který má právo nakládat s domem nebo bytem, v němž se nachází rodinná domácnost, tuto domácnost s úmyslem se do ní nevrátit a neobnovit společné soužití, dojde k jejímu zániku.

S ohledem na ochranu práva bydlení upravenou v § 747 odst. 1 o. z. i s přihlédnutím k účelu uvedeného ustanovení, jímž je ochrana nejen bydlení manželů, ale i rodiny, však lze uzavřít, že jsou-li splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení, právo bydlení druhého manžela vzniklé podle § 744 o. z. tím nezanikne (třebaže dům nebo byt přestanou být obydlím manželů v důsledku zániku rodinné domácnosti), neboť svým jednostranným jednáním se nemůže manžel, který rodinnou domácnost opustil, ochrany bydlení druhého manžela zprostit. Jeho žaloba na vyklizení bytu nebo domu proto nemůže být úspěšná s výjimkou případu, kdy dům nebo byt nebude k bydlení druhého manžela nebo rodiny nezbytně třeba, tedy nebude splněna jedna ze shora uvedených podmínek ochrany bydlení podle § 747 odst. 1 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3975/2017, ze dne 24. 1. 2019

16.04.2019 00:02

Skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2287 o. z.

I. Na základě ustanovení § 2311 o. z. je možné použít specifický výpovědní důvod uvedený v § 2287 o. z. i pro skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání sjednaného na dobu určitou vedle výpovědních důvodů stanovených zákonem či dohodnutých v nájemní smlouvě, jestliže se účastníci nedohodnou jinak.

II. Změnou okolností ve smyslu § 2287 o. z., pro niž nelze po nájemci rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval, není skutečnost, že jeho podnikání v těchto prostorách nebylo tak úspěšné, jak předpokládal při uzavření smlouvy o nájmu. K ochraně podnikatelského rizika ustanovení § 2287 o. z. směřovat nemá, jeho účelem je umožnit nájemcům, aby reagovali na výjimečné a nepředvídané situace v případech, kdy by nebylo spravedlivé po nich nadále požadovat, aby splnili své smluvní závazky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1811/2018, ze dne 15. 1. 2019

16.04.2019 00:01

Okamžik vzniku a zániku letiště podle zákona o civilním letectví

Letiště vzniká územním vymezením a trvalým určením vhodně upravené plochy ke vzletům a přistávání letadel, přičemž tím je nutno rozumět vymezení letiště v územně plánovací dokumentaci a vydání územního rozhodnutí o využití území podle § 80 stavebního zákona.

Letiště tedy nevzniká ani zapsáním letiště do evidence letišť, ani povolením jeho provozování, a naopak v důsledku neexistence těchto skutečností bez dalšího nezaniká. Letiště vzniká na základě územního vymezení v územně plánovací dokumentaci a potažmo v rozhodnutí o změně využití území. V případě, že byly tyto náležitosti splněny, nemůže ani Úřad pro civilní letectví ani Ministerstvo dopravy autoritativně rozhodnout o zrušení letiště ve smyslu zákona o civilním letectví. Právním názorem správních orgánů na existenci letiště není soud vázán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2090/2018, ze dne 30. 1. 2019

16.04.2019 00:00

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Právní úprava uvedená v ustanovení § 271b odst. 3 větě první zák. práce vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Minimální mzda tak vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úraze“ ve smyslu ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce; nemusí však vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Jde o určité zjednodušení či zprůhlednění stavu, který vznikal ve skutkově obdobných případech v minulosti, kdy bylo obtížné až nemožné zjišťovat reálný pravděpodobný výdělek, jehož by zaměstnanec skutečně mohl dosahovat při příznivější situaci na trhu práce, jestliže předtím nevykonával jinou práci, než tu, kterou ztratil v důsledku nemoci z povolání.

Odlišná je situace, jestliže je zaměstnanec v důsledku zjištěné nemoci z povolání převeden na jinou méně placenou práci, a jestliže poté (nikoliv pro následky nemoci z povolání) tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se uchazečem o zaměstnání. V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru; přísluší mu rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4131/2018, ze dne 29. 1. 2019