// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
01.04.2020 00:01
Negatorní žaloba proti rušení podrosty a převisy
Vlastník pozemku, dotčeného kořeny nebo větvemi stromu přesahujícími ze sousedního na jeho pozemek, je může za podmínek uvedených v § 1016 o. z. odstranit sám, nebo může uplatnit proti sousedovi nárok na ochranu vlastnického práva (§ 1042 o. z.), působí-li mu podrosty či převisy škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Při zvažování podmínek pro vyhovění žalobě zejména tam, kde odstranění podrostů může strom poškodit, je třeba přihlédnout i ke vzdálenosti stromu od hranic mezi sousedními pozemky; to platí i v případě, že jde o stromy vysázené před 1. 1. 2014.
Soud rozhodující o negatorní žalobě proti rušení podrosty a převisy (§ 1042 o. z.) musí též zvážit, zda žalobci působí škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Ochranu stromu jako ekologicky významné přírodnině, poskytovanou § 1016 o. z., je třeba přiměřeně vztáhnout i na tento případ.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2573/2019, ze dne 27. 11. 2019
01.04.2020 00:00
Použití kritéria účelnosti využití při vypořádání podílového spoluvlastnictví
Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti v nalézacím řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu.
Ani toto kritérium nelze absolutizovat a také v případě, že nižší schopnost údržby společné věci do budoucna vyplývá ze zdravotního stavu spoluvlastníka, je třeba citlivě postupovat tak, aby se rozhodnutí soudu nezaložilo diskriminaci kvůli zdravotnímu stavu. Proto nižší schopnost péče o společnou věc, vyplývající ze špatného zdravotního stavu, lze zpravidla vzít do úvahy tam, kde půjde o značný a výrazný nepoměr. Schopnost účastníka s nízkými příjmy do nemovitosti investovat pak může být významná tam, kde podle skutkových zjištění bude nemovitost v dohledné době vyžadovat investice, které značně převýší jeho možnosti včetně možností rodinných příslušníků, kteří spolu s ním nemovitost užívají. K uvedenému je třeba přihlédnout, jestliže se prokáže objektivní potřeba investic do společné věci a současně neschopnost účastníka je učinit či provést nebo nechat provést potřebné práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2728/2019, ze dne 27. 11. 2019
25.03.2020 00:02
Prodlení s udělením licence k provozování linky osobní dopravy
Udělení licence k provozování linky osobní dopravy neznamená závazek k uzavření smlouvy a k poskytnutí veřejné podpory ve formě dotací. Prostým udělením licence by zde proto žalobkyni nebyl býval vznikl závazek veřejné služby a v jeho důsledku nárok na poskytnutí veřejné podpory. Názor odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi prodlením s udělením licence žalobkyni a ušlým ziskem v daných souvislostech je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5825/2017, ze dne 13. 12. 2019
25.03.2020 00:01
Liberace zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz
Podmínka pro liberaci zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz, spočívající v tom, že zaměstnavatel též znalost a dodržování právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci soustavně vyžadoval a kontroloval, není bez dalšího splněna tehdy, jestliže poškozený zaměstnanec byl s obsahem této normy bezpečně seznámen a norma byla dodržována, neboť „v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo a navíc žalobce byl dlouholetým zaměstnancem žalované na stejné pozici údržbáře, kdy nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby se zvýšenou pozorností sledoval, zda žalobce při práci se normou řídí“.
V případě, kdy se zaměstnavatel brání existencí liberačních důvodů, je třeba nejprve prokázat, že poškozený zaměstnanec byl řádně seznámen s bezpečnostními předpisy a že jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Důkaz o splnění všech uvedených podmínek je tak condicio sine qua non možnosti dílčího či úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem. Závěr odvolacího soudu, že z tohoto hlediska je významná „…spíše faktická situace, zda zaměstnavatel kontroloval, zda se podle těchto předpisů postupuje i v praxi…“ je z obecného hlediska sice zcela správný, avšak další závěr, tedy, že „…to, že byla tato norma dodržována a postupovalo se podle ní i v praxi, může být dovozeno i z toho, že v předchozí době k žádnému obdobnému úrazu nedošlo…“ v situaci, kdy soud prvního stupně jednoznačně uzavřel, že „…bylo vyvráceno, že by žalovaná přezkušovala zaměstnance, ať již na závěr školení, či později…Žalovaná nikterak systematicky nekontrolovala dodržování bezpečnostních norem…“, nic o průkazu soustavné kontroly a vyžadování dodržování bezpečnostních předpisů nevypovídá, ba právě naopak, je pouhou domněnkou, která, ve světle zjištění soudu prvního stupně, nemůže obstát. Takový závěr nemůže být považován za důkaz „prima facie“ a již vůbec ne za notorietu. Závěr odvolacího soudu, na kterém založil možnost částečné liberace zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz, tak není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3706/2019, ze dne 5. 12. 2019
23.03.2020 00:02
Neplatnost právního jednání obce podle § 39 odst. 1 zákona o obcích
I. Ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích zakotvuje povinnost obce předtím, než přistoupí k právnímu jednání, jehož předmětem je pronájem nemovité věci ve vlastnictví obce, zveřejnit záměr uzavřít nájemní smlouvu nejméně po dobu 15 dnů před rozhodnutím orgánu obce, aby se k němu mohli vyjádřit zájemci a předložit nabídky, přičemž nemovitá věc má být v záměru označena údaji podle katastrálního zákona. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné, a to absolutně, neboť k jeho neplatnosti soud přihlédne podle § 41 odst. 3 zákona o obcích i bez návrhu. Absolutní neplatnost právního jednání obce je způsobena nejen absencí jakéhokoliv zveřejnění, ale i zveřejněním záměru bez dostatečně určitého označení nemovité věci a bez konkrétní specifikace zamýšleného právního jednání.
Podle ustálené judikatury účelem § 39 odst. 1 zákona o obcích je především navenek projevit vůli obce ohledně zamýšlené dispozice s jejím majetkem, a to takovým způsobem, z něhož kdokoli (tedy nejen občané dané obce) sezná, s kterým konkrétním majetkem hodlá obec naložit a jakým (zákonem předvídaným) způsobem. Je-li předmětem dispozice nemovitá věc, musí být označena v souladu s příslušným ustanovením zákona o katastru nemovitostí. Tyto obsahové požadavky platí i v případě záměru pronajmout objekt, jenž byl dlouhodobě provozován k určitému účelu a je místní veřejnosti znám, neboť záměr je určen předem neomezenému okruhu zájemců, kteří nemusí být s místními poměry seznámeni. Tyto judikatorní závěry se uplatní i za stávající právní úpravy zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.
II. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu, jejíž příčinou je neplatně uzavřená smlouva s obcí, zákon o obcích neupravuje, uplatní se pro tyto případy obecná právní úprava, tedy občanský zákoník, a to ustanovení § 579 o. z. Odstavec 1 citovaného ustanovení, podle něhož ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo neplatnost namítnout, se vztahuje pouze na neplatnost relativní. Absolutní neplatnost působí ex lege a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti; skutečnost, zda některý z účastníků absolutní neplatnost právního jednání způsobil, nemá vliv na závěr o neplatnosti právního jednání, ani na způsob jejího uplatnění. Způsobení absolutní neplatnosti však může být důvodem k náhradě škody touto neplatností způsobené podle § 579 odst. 2 o. z. Povinnost nahradit škodu představuje samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, jejímž předpokladem je způsobení neplatnosti právního jednání.
Je-li právní jednání obce absolutně neplatné podle § 39 odst. 1 a § 41 odst. 3 zákona o obcích, odpovídá obec za škodu tím vzniklou za podmínek § 579 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 909/2019, ze dne 19. 12. 2019
23.03.2020 00:01
Lhůta ke zrušení pracovního poměru člena orgánu odborové organizace
Lhůta uvedená v ustanovení § 61 odst. 3 zákoníku práce, v níž zaměstnavatel může použít souhlasu odborové organizace k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru člena orgánu odborové organizace, se neprodlužuje o ochranné doby uvedené v ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 935/2019, ze dne 18. 12. 2019
18.03.2020 00:02
Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké
I. Metodiku Nejvyššího soudu k § 2958 o. z. nelze využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených, kteří jsou sekundárními oběťmi ve smyslu § 2959 o. z.
II. Podle § 3a odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se limitem pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla rozumí nejvyšší hranice plnění pojistitele při jedné škodné události, tedy jde o nastavení rozsahu plnění, které pojistitel v jednotlivých případech poskytuje poškozenému za škůdce, a v jakém již je pojištěný povinen hradit újmu poškozenému sám. Rozhodně tedy nejde o jakékoliv vodítko pro stanovení výše náhrady jednotlivých dílčích nároků poškozeného; není důvodu z vysokého minimálního limitu cokoliv dovozovat ve vztahu k výši plnění, které náleží pozůstalým podle § 2959 o. z.
III. Majetkové poměry škůdce soudy zvažují jen ve výjimečných případech tak, aby finální výše odškodnění nepředstavovala pro škůdce likvidační důsledek hrozící i tím, že poškozeným se nedostane plnění. Pouze v případě, že by ukládaná částka škůdce finančně zatížila natolik, že by se to mohlo dotknout i nároků pozůstalých, přistupují soudy k využití zmírňovacího práva a výši náhrady upravují směrem dolů. Nelze tedy z této moderační pojistky dovozovat opačný závěr, totiž že by výjimečně dobrý majetkový stav škůdce či pojistitele jeho odpovědnosti zakládal bez dalšího důvod pro vyšší plnění, a nelze proto akceptovat automatický vztah přímé úměry mezi finančními poměry škůdce (pojistitele jeho odpovědnosti) a výší nároku poškozeného. Odvolací soud tedy v rámci svých úvah o celkové výši odškodnění postupoval věcně správně, jestliže nepřihlédl k majetkovým poměrům škůdce a nezvýšil náhradu jen proto, že škůdce byl pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla pojištěn podle zákona č. 168/1999 Sb.
IV. Je sice pravdou, že v obecné rovině může být do výše náhrady nemajetkové újmy promítnut i negativní postoj škůdce, např. nevhodné chování k pozůstalým, přezíravost či arogance, na druhou stranu ovšem ani případné popírání viny škůdcem v trestním řízení, které je standardním způsobem obhajoby, neprohlubuje samo o sobě míru utrpení pozůstalých, a přihlížet je tak možno jen k excesivnímu vybočení (pozůstalé zraňující postoje či projevy). Tím spíše pak případná procesní taktika motivovaná například snahou o dosažení tzv. odklonu trestního stíhání v přípravném řízení (podmíněné zastavení či narovnání) nemůže být bez dalšího považovaná za negativní přístup ze strany škůdce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2109/2018, ze dne 28. 11. 2019
18.03.2020 00:01
Započtení proti pohledávce zaměstnance na odstupné
Dovolací soud již v minulosti dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.
Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř., avšak (stejně jako na mzdu) se na něj vztahuje ustanovení § 147 odst. 3 zák. práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. „jiných příjmů“ zaměstnance, kterých se týká pojem „srážky ze mzdy“, zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3557/2019, ze dne 11. 12. 2019
17.03.2020 00:02
Újma způsobená provozní činností dle § 2924 o. z.
I. Vymezení pojmu provozní činnosti dle § 2924 o. z. je v podstatě stejné jako v dosavadním § 420a občanského zákoníku z r. 1964 (a v tomto směru je proto použitelná i dosavadní judikatura k tomuto ustanovení), odlišně je upravena pouze možnost zproštění povinnosti provozovatele k náhradě, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Výrazem "rozumně požadovat" je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální. Je tím také vyjádřeno, že na provozovatele nemohou být kladeny přepjaté požadavky - byť jsou formulovány jako objektivní – neboť musí odpovídat tomu, co se od jednajícího v daném oboru očekává jako opatrné jednání podle dosažené úrovně poznání i obecné zkušenosti.
II. Ne každá provozní činnost je provozem závodu či jiného výdělečného zařízení. V judikatuře bylo dovozeno, že pojem provozu je třeba vykládat jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí zpravidla opakovaně za užití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti vybaveno. Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností tak například nebyla shledána v organizaci sportovní činnosti či kulturní akce nebo v provozu banky, přestože také tyto akce bývají výdělečného charakteru a při jejich provozu je obvykle přítomna ostraha.
Pro posouzení, zda jde o škodu z provozní činnosti, je klíčové, jak k újmě došlo, zda v souvislosti s technickou složitostí či náročností provozní činnosti, nebo nikoli. O škodu způsobenou provozní činností nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo-li ke škodě v důsledku porušení právní povinnosti.
Právní závěr odvolacího soudu, že posuzované poškození zdraví žalobce nemá původ v provozování baru, je správný, neboť k újmě nedošlo v souvislosti s provozem baru či diskotéky. Pro vznik újmy nebylo rozhodující zajištění prostor, zásob či hudební produkce související s provozem baru či diskotéky, nýbrž zcela neadekvátní reakce dvou zaměstnanců bezpečnostní agentury, který zajišťovala ostrahu podniku žalovaného.
III. Není zde dána ani odpovědnost žalovaného jako zmocněnce, zaměstnance či jiného pomocníka dle § 2914 o. z. Žalovaný nebyl nadřízeným ani zaměstnavatelem útočníků, nepodílel se na jejich výběru, nedohlížel na jejich výkon práce, ani je žádným způsobem neinstruoval či nevybízel k zákroku na žalobce. Odpovědnost za své zaměstnance by tak připadala v úvahu u bezpečnostní agentury, s níž měl žalovaný mandátní smlouvu na ostrahu objektu.
Rovněž povinnost k náhradě újmy způsobené porušením prevenční povinnosti dle § 2901 o. z. v posuzovaném případě nepřipadá v úvahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, ze dne 18. 12. 2019
17.03.2020 00:01
Soukromoprávní odpovědnost administrátora veřejné zakázky vůči zadavateli
Odpovědnost zadavatele veřejné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách nevylučuje soukromoprávní odpovědnost administrátora veřejné zakázky za porušení jeho povinností vyplývajících z uzavřené mandátní (event. příkazní) smlouvy. Zadavatel může uplatňovat soukromoprávní odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze soukromoprávního ujednání mezi ním a administrátorem veřejné zakázky.
Jestliže v posuzované věci administrátor, jehož smluvní povinností bylo poskytovat plnění v zájmu zadavatele s veškerou odbornou péčí v souladu s jeho pokyny i právními předpisy, a to konkrétně i posouzení nabídek z hlediska splnění zadávacích podmínek a rozboru nabídek z hlediska hodnotících kritérií, tuto povinnost nesplnil, a zadání neodpovídající nabídky tak nebyly vyřazeny, bylo nesplnění povinnosti administrátorem podstatnou příčinou, v důsledku níž vznikl škodný následek. Bez této příčiny by škoda nevznikla, neboť hodnotící komise by po upozornění na zákonnou nutnost vyřadit nabídky neodpovídající zadání s největší pravděpodobností vyřadila.
Jsou tak splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., neboť zadavateli vznikla škoda v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti administrátora. Na tom nic nemění skutečnost, že odpovědnost za dodržování zákona o veřejných zakázkách nese zadavatel i v případě, když se nechá při výkonu práv a povinností při zadávacím řízení zastoupit jinou osobou. I když má veřejnoprávní odpovědnost za porušení zákona o veřejných zakázkách, jejímž důsledkem je uložení sankce státním orgánem, vždy zadavatel, odpovídá, v případě, že se pochybení dopustil administrátor a porušil tím smlouvu uzavřenou se zadavatelem, zadavateli za škodu na základě soukromoprávního (smluvního) závazku právě on.
Sluší se dodat, že byť bylo porušení smlouvy administrátorem podstatnou příčinou vzniku škody, nemusí se v daném případě, kdy nedodržení zadávacích podmínek v podobě maximální a nepřekročitelné hodnoty zakázky bylo zjevné, jednat o příčinu jedinou, a tedy ani o výlučnou odpovědnost administrátora. Pro posouzení, zda byla škoda způsobena také zaviněním zadavatele například tím, že ostatní členové hodnotící komise (kromě zástupkyně administrátora) nevěnovali limitní hodnotě zakázky dostatečnou pozornost, však nemá dovolací soud dostatečné skutkové podklady v důsledku absence provedení důkazů, jež strany navrhovaly.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3486/2018, ze dne 18. 12. 2019
11.03.2020 00:02
Ochrana dobrověrného nabyvatele u úplatných převodů
I. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. podle svého výslovného znění poskytuje ochranu dobrověrnému nabyvateli jen u úplatných převodů (u úplatných nabývání věcných práv, vyjma těch, která jsou uvedena v § 984 odst. 2 o. z.). „Úplatnost“ je jedním z předpokladů nabytí vlastnického práva od neoprávněného.
II. Pro převody, pro něž se uplatní právní úprava občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (viz § 3064 o. z.), v němž zákonodárce formuloval ochranu dobré víry nabyvatele výslovně v § 984 odst. 1, stanovil jednoznačné podmínky pro její uplatnění (omezil ji výslovně na převody úplatné), je dosavadní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, vyplňující dřívější mezeru v zákonné úpravě, použitelná pouze v omezeném rozsahu (jen u úplatných převodů, nikoli tedy u převodů bezúplatných a v případech vyloučených § 984 odst. 2 o. z.), k vyřešení otázek, které mají oporu v nové právní úpravě (např. posuzování dobré víry nabyvatele). To se týká i uplatnění obecného právního principu „vigilantibus iura scripta sunt“.
III. Úplatnost jednání obecně může spočívat v poskytnutí ekvivalentu nejen v penězích, ale i v jiném plnění; to platí i pro účely § 984 odst. 1 o. z.
I když obecně platí, že darovací smlouva je smlouva bezúplatná, pro potřeby dobrověrného nabyvatelství upraveného v § 984 odst. 1 o. z. (k naplnění jeho smyslu a účelu) nelze od kauzální (podmíněné) souvislosti plnění (převodu vlastnictví k nemovité věci) a protiplnění (výměnku) odhlédnout. Jestliže v posuzované věci nebylo bezúplatné darování jedinou příčinou jednání, ale bylo kauzálně spjato se zajištěním převodce (případně třetí osoby) formou výměnku, není namístě v takovém případě dobrověrnému nabyvateli ochranu odmítnout. Skutečnost, že na samotný výměnek se dobrověrné nabyvatelství nevztahuje (§ 984 odst. 2 o. z.), na vysloveném závěru nic nemění.
Uvedené závěry neplatí bezvýhradně, neboť je třeba vždy posuzovat obsah práv a povinností ujednaných ve výměnkové smlouvě objektivně, tedy z pohledu ekvivalentnosti k plnění plynoucímu z darovací smlouvy, s přihlédnutím k povinnostem plynoucím zavázané osobě k výměnku ze zákona. Ustanovení § 2707 odst. 1 o. z. poskytuje totiž účastníkům výměnkové smlouvy širokou smluvní volnost a nelze vyloučit, že v konkrétním případě obsah dohodnutých požitků, úkonů či práv sloužících k zaopatření výměnkáře i se zohledněním zákonných povinností (pomocné úkony v případě nezbytné potřeby výměnkáře, případná přeměna na peněžitý důchod, náhradní bydlení) svým rozsahem, případně omezením na velmi krátké časové období, z objektivního hlediska úvahy o ekvivalentnosti plnění neumožní (obdobně jako ujednání kupní smlouvy o převodu nemovitosti za 1 Kč).
Lze proto uzavřít, že ačkoli je darovací smlouva pojmově smlouvou bezúplatnou, je-li v souvislosti s ní uzavřena smlouva o výměnku, posuzuje se pro účel předpokládaný § 984 odst. 1 o. z. zpravidla jako smlouva úplatná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, ze dne 28. 11. 2019
11.03.2020 00:01
Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení („finanční leasing“)
V rámci rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat.
V případě singulární sukcesse tedy nelze pro účely náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením přihlížet k době, jíž se řízení účastnil procesní předchůdce poškozeného, a to ani s ohledem na specifickou povahu vztahu mezi nimi založeného v posuzované věci smlouvou o finančním leasingu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3805/2019, ze dne 11. 12. 2019
09.03.2020 00:02
Náhrada škody při relativní neúčinnosti právního jednání
Ustanovení § 596 o. z. stanoví právo věřitele na náhradu škody cestou relativní neúčinnosti v případech, kdy k věci nabyla třetí osoba (další nabyvatel) právo, kterému nelze odporovat. Uvedené právo má věřitel proti tomu, proti němuž se mohl neúčinnosti právního jednání dříve dovolat (tj. proti nabyvateli od dlužníka) a za jehož držby vzniklo právo dalšímu nabyvateli.
Čistě jazykovým výkladem lze dospět k závěru, že § 596 o. z. se užije při jakémkoliv nabytí práva k věci dalším nabyvatelem, tedy i při nabytí nejširšího věcného práva – práva vlastnického. Nárok na náhradu škody dle § 596 o. z. se odvozuje od počínání nabyvatele od dlužníka (nikoliv objektivní kategorie), který věc převedl na dalšího nabyvatele, a může zakládat i jiné nároky typické pro odpovědnostní vztahy, například náhradu zbytečně vynaložených nákladů či ušlý zisk. Protože však jde o nárok na náhradu škody, vyžaduje se zaviněné porušení zákonné povinnosti škůdce (nabyvatele od dlužníka při nakládání s věcí, jíž nabyl od dlužníka) vedoucí v příčinné souvislosti ke vzniku újmy. Tento nárok nezaniká prekluzí, nýbrž jako jiné škodní nároky se může promlčet v systému promlčecích lhůt a soud jej v případě vznesení námitky promlčení nemůže žalobci přiznat.
Ustanovení § 595 o. z. se pak vztahuje nejen na tyto případy, nýbrž i na ostatní situace, kdy se věřitel z ušlé věci nemůže uspokojit z jiných důvodů, než že na věci vázne právo třetí osoby, které tomu brání (například věc zanikla). Je tedy zřejmé, že hypotézy obou těchto norem nejsou shodné a že se vzájemně překrývají. Tomu odpovídá i okolnost, že se liší jejich právní důsledky. V případě objektivně vzniklého stavu nemožnosti využít institut relativní neúčinnosti (§ 595 o. z.) náleží věřiteli náhrada odpovídající částce, o kterou bylo zkráceno uspokojení jeho pohledávky. Vzhledem k přísnému objektivnímu charakteru podmínek vzniku tohoto nároku jej zákon omezuje prekluzivní lhůtou, v níž musí být uplatněn, podobně jako samo uplatnění relativní neúčinnosti.
Není tedy správné omezovat dopad ustanovení § 596 o. z. jen na případy, kdy věc neopustí vlastnictví osoby, která ji nabyla při zkracujícím právním jednání dlužníka, ale její hodnota je snížena zřízením práva ve prospěch dalšího nabyvatele, které snižuje i hodnotu vymožitelného plnění. Jak s ohledem na jazykový výklad § 595 a § 596 o. z., tak na logickou provázanost obou ustanovení, jakož i na smysl úpravy směřující jak k ochraně věřitele, tak dobrověrného nabyvatele, není rozumného důvodu vylučovat z dosahu § 596 o. z. takové případy vzniku práva třetí osoby, jímž je i samotné vlastnické právo. Podle nové úpravy se přitom neuplatní pravidlo absolutní neplatnosti takového právního jednání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 455/2018, ze dne 28. 11. 2019
09.03.2020 00:01
K výkladu pojmu „sídelní útvar“ užitého v zákoně na ochranu přírody
Při vymezení pojmu „sídelní útvar“ užitého v § 61 zákona o ochraně přírody, ve znění do 31. 5. 2017, je třeba vyjít ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 48/2006 – 75 (byť byly přijaty při výkladu § 26 zákona o ochraně přírody). Nelze totiž vykládat v zákoně užitý neurčitý právní pojem v jeho různých ustanoveních různým (odlišným) způsobem.
Nejvyšší soud sdílí názor, že pojem „sídelní útvar" odpovídá obsahově pojmu „souvisle zastavěné území obce s přilehlými rozvojovými plochami". Z pohledu historického výkladu právní normy tak lze za „sídelní útvar“ považovat soubor budov k trvalému i dočasnému obývání (včetně např. chatových osad, rekreačních budov). Nemusí být spjat s trvalým přebýváním osob ve smyslu (trvalého) bydliště osob, které zde přebývají. Jde o území, které je souvisle zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce podle územně plánovací dokumentace nebo územně plánovacích podkladů. Zahrnuje území (zóny) obytné, výrobní a rekreační, v nichž musí být dopravní, energetické, telekomunikační, vodovodní a kanalizační sítě v rozsahu přiměřeném potřebám druhu území (zón). Do rozvojového území obce (tvořícího nedílnou část sídelního útvaru) patří i zastavitelné plochy určené v platném územním plánu nebo v zásadách územního rozvoje k zastavění a spolu se zastavěným územím obce se považují za zónu kulturní krajiny. Tvoří ucelený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar. Pojem „sídelní útvar“ tedy není totožný ani s pojmem „obec“ ani s pojmem „zastavěná území obcí“ užitým v § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody ve znění od 1. 6. 2017.
Nalézací soudy proto k výkladu uvedeného pojmu přistoupily v posuzované věci správně (§ 2 o. z.). Správně též s ohledem na skutečnost, že v platném územním plánu obce jsou pozemky zahrnuté do zastavitelného (rozvojového) územní obce, dovodily, že se nejedná o pozemky ležící „mimo sídelní útvar“, předkupní právo k nim proto orgánu ochrany přírody nesvědčí, a žalobu proto zamítly.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1691/2018, ze dne 28. 11. 2019
02.03.2020 00:02
Promlčení práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky
Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z.
Právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení nepodléhá. Toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem - § 611 o. z.), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku.
Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Je chybné, v situaci, kdy nebyla splatnost zápůjčky výslovně sjednána, přesvědčení, že k promlčení takových pohledávek nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen se splatností dluhu. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí „nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku (…) první objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat“. V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí doby určující den splatnosti dluhu.
Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že nebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 o. z.), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem s účinky actio nata. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z. Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který následuje po okamžiku, kdy nastalo actio nata, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje. Z tohoto pohledu pak není určující otázka promlčení práva podat výpověď smlouvy o zápůjčce, nýbrž promlčení práva požadovat vrácení zápůjčky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, ze dne 28. 11. 2019
02.03.2020 00:01
Podpora využívání obnovitelných zdrojů formou zeleného bonusu
Předpoklad vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na podporu podle zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010 spočívající v tom, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, platí i pro výrobny, u nichž výrobce uplatnil podporu využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, jednalo-li se o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy (tedy nikoli jako součást tzv. ostrovního systému ve smyslu § 3 odst. 1 a § 4 odst. 16 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve znění účinném do 31. 12. 2010).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, ze dne 27. 11. 2019
26.02.2020 00:02
Promlčení práva na pojistné plnění ve smyslu § 635 odst. 2 o.z.
I. Právo na pojistné plnění se ve smyslu ustanovení § 635 odst. 2 o. z. promlčuje nejen současně s uplynutím objektivní promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, ale i uplynutím promlčecí lhůty subjektivní.
II. Dovolatel ve svém podání vyslovuje názor, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se v případě práva na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla u poškozeného neaplikuje. Dané ustanovení se má aplikovat pouze v případě odpovědnosti, kdy je poškozený uspokojen prostřednictvím škůdce, tj. v případě, kdy škůdce (pojištěný) poskytne poškozenému plnění z titulu náhrady jím způsobené škody a toto plnění následně požaduje po pojišťovně. I na tuto otázku nastíněnou dovolatelem je třeba odpovědět negativně. Takový výklad občanský zákoník nepřipouští a ani sám dovolatel neuvádí, z čeho ho dovozuje. Občanský zákoník hovoří přímo o právu na pojistné plnění a nerozlišuje situace, kdy vznikne poškozenému právo přímo na pojistné plnění od pojišťovny a kdy mu hradí škodu škůdce, který následně požaduje uhrazené plnění po pojišťovně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, ze dne 28. 11. 2019
26.02.2020 00:01
Vypořádání staveb zasahujících malou částí na cizí pozemek
V případě vypořádání staveb zasahujících na cizí pozemek pouze svou malou částí a vzniklých za platnosti obč. zák. (resp. i dříve) je nutné nejprve zkoumat, zda na ně lze aplikovat ustanovení o přestavku podle § 3059 ve spojení s § 1087 o. z. Není-li to možné, zastává Nejvyšší soud pro právní hodnocení vypořádání takových staveb následující stanovisko:
Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. Přechodná ustanovení § 3054 – § 3058 o. z. umožňují, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby. Vzhledem k tomu není důvodu pro následné vypořádání stavby, která neoprávněně zasahuje na cizí pozemek pouze svou nepatrnou částí (a nejde přitom o přestavek), odchýlit se od závěrů rozvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, tedy jejich právní režim vypořádat podle dosavadních právních předpisů (zejména § 135c obč. zák.). Při takovém vypořádání půjde právě o tu malou část stavby, která neoprávněně zasahuje na pozemek vlastníka odlišného od vlastníka stavby samotné. Jsou tedy i zde nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí ze zásady, že vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku. Takový závěr by vedl k nepřijatelnému výsledku, že by se vlastníkem stavby, která svou podstatnou částí leží na pozemku stavebníka, stal vlastník sousedního pozemku, na který však stavba zasahuje pouze svou malou částí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, ze dne 26. 11. 2019
24.02.2020 00:02
Škoda vzniklá úrazem při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru
Vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost na základě neplatné pracovní smlouvy práci, jejíž náplní není výkon funkce statutárního orgánu, vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Utrpí-li při takto fakticky vykonávané práci škodu úrazem, vzniká mu právo na náhradu škody; úraz utrpěný v rámci faktického pracovního poměru se posuzuje jako pracovní úraz.
Na škodu vzniklou úrazem, který zaměstnanec utrpěl při výkonu práce konané pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze dne 26. 11. 2019
24.02.2020 00:01
Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání
Narovnáním mohou být upraveny mezi účastníky jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Sporností práv a povinností ve smyslu § 1903 o. z. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Spornost či pochybnost se vztahuje jak na skutkové, tak na právní otázky, příčinou může být i omyl; není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předpokladů narovnání mýlí. Podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody.
I když spor či pochybnost jsou pojmovými znaky narovnání, nemusí být vždy výsledkem dohody změna rozsahu vzájemných práv a povinností; účastníci se mohou dohodnout na stejném obsahu, jaký měl dosavadní závazkový právní vztah.
Spornost nebo pochybnost práv a povinností jsou kategoriemi subjektivními. Těmi subjekty, které právo či povinnost jako sporné či pochybné hodnotí, jsou výlučně strany závazku. Sporným nebo pochybným může být proto i právo, které u třetí osoby – například u soudu – žádnou nejistotu nevzbuzuje.
Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání není nezbytná; absentuje-li, nejedná se – pokud strany projevily vůli, že jimi narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního – o neurčitost s důsledky stanovenými v § 553 odst. 1 o. z., případně o neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1720/2019, ze dne 21. 11. 2019