// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

05.12.2022 00:02

K (ne)možnosti snížení výše postižního práva pojistitele dle § 2953 o. z.

Skutečnost, že postižní právo pojistitele podle § 10 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. nemá povahu práva na náhradu škody, nýbrž se jedná o originární právo pojistitele vůči pojištěnému, vylučuje přímou aplikaci ustanovení § 2953 o. z., které umožňuje soudu z důvodů zvláštního zřetele hodných přiměřeně snížit právo poškozeného na náhradu škody. Ustanovení § 2953 o. z. nelze v případě postižního práva pojistitele aplikovat ani analogicky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2888/2020, ze dne 31. 8. 2022


05.12.2022 00:01

Stanovení obvyklé ceny služeb po hromadné dopravní nehodě

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že k stanovení ceny za vyproštění vozidel, jejich odtah, přeložení nákladů a čistění vozovky po hromadné dopravní nehodě neměl použít cenu obvyklou podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť definice této ceny neodpovídá mimořádnosti prací provedených dovolatelkou.

Obvyklou cenou podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, se oceňují majetek a služba, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.

Podle této definice obvyklou cenou lze ocenit i služby poskytované dovolatelkou, neboť vyproštění vozidel, jejich odtah, přeložení nákladů a čistění vozovky po hromadné dopravní nehodě jsou činnosti, které po dopravních nehodách provádí více subjektů. K dopravním nehodám dochází často a vyproštění vozidel, jejich odtah a čištění komunikace jsou obvyklou a nezbytnou službou po těchto nehodách. Cena takové služby je zjistitelná a porovnatelná s ostatními poskytovateli, nejedná se o službu zvláštní obliby, ve vztahu mezi objednatelem a poskytovatelem služby není osobní vztah. Za mimořádné okolnosti trhu nelze označit to, že jsou zde oceňovány služby po hromadné nehodě s rozsáhlými následky, neboť ani takové nehody nejsou ojedinělé. Příčinou poskytnutí služby nebyla ani přírodní či jiná kalamita. Dovolací soud z uvedených důvodů neshledal tuto dovolací námitku důvodnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3577/2021, ze dne 31. 8. 2022


30.11.2022 00:02

Pasivní legitimace leteckého dopravce dle nařízení (ES) č. 261/2004

Nárok cestujícího ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 („Nařízení“) nelze podle rozhodovací praxe SDEU striktně vázat k osobě, jež je přímo ve smluvním vztahu s cestujícím, neboť se podle Nařízení nejedná o nezbytnou kvalifikační podmínku provozujícího leteckého dopravce, jenž je povinován k poskytnutí příslušné kompenzace (viz zejména čl. 5, čl. 6, čl. 7 Nařízení). Není tak samo o sobě určující, jak je dopravce označen na dokumentech vystavených k letu. Jakkoliv se může jednat o okolnost napomáhající ke zjištění rozhodujících okolností, je třeba jeho označení mít jen za jeden ze zdrojů informací pro potřebná zjištění, nikoliv za jednoznačnou identifikaci povinné osoby. Současně platí, že let je třeba pojímat jako jednu operaci letecké dopravy zahrnující případně i mezipřistání, takže může být realizován více než jedním leteckým dopravcem.

Pro poměry posuzované věci lze shrnout, že ve sporu o náhradu za zpoždění letu není pasivní legitimace leteckého dopravce Společenství, který zajišťoval část letu sestávajícího z více letů s mezipřistáními (je tedy provozujícím leteckým dopravcem), vyloučena tím, že letenku na kompletní let vystavil letecký dopravce ze třetí země.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2426/2021, ze dne 31. 8. 2022


30.11.2022 00:01

Nepřiměřená délka řízení z důvodu tzv. instančního ping-pongu

Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Pokud obecné soudy v takovém případě zkrátí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci, poruší tím základní právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Nejvyšší soud má za to, že uvedené závěry Ústavního soudu dovozené ve vztahu k soudnímu přezkumu lze vztáhnout i na opakované posuzování správními orgány. Vyšší počet opakovaných kasačních rozhodnutí, jak k tomu došlo v posuzované věci, byť by nešlo o tzv. kasace kvalifikované ve smyslu výše uvedené judikatury, již vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný. Takto vadný postup pak může být jednou z příčin nepřiměřené délky řízení právě u tzv. ping-pongu, a proto je třeba jej zohlednit v rámci kritéria § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.

Nejvyšší soud je však dalek toho, aby kvantifikoval počet kasací, které již lze označit za tzv. instanční ping-pong, neboť závěr o jeho přítomnosti v posuzované věci se bude odvíjet od složitosti této věci a postupu orgánů veřejné moci v ní. V této souvislosti je třeba vzít do úvahy zejména snahu orgánů veřejné moci o ochranu práva účastníků řízení na projednání a rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě.

Zároveň je třeba připomenout, že smyslem kompenzačního řízení dle OdpŠk není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a úvahy o tom, zda mohlo řízení proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době. Výše zmíněná nekompetentnost orgánů veřejné moci při rozhodování a postupu v posuzovaném řízení proto musí být na první pohled zjevná, aby bylo možné o existenci tzv. instančního ping-pongu uvažovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, ze dne 31. 8. 2022


29.11.2022 00:02

Vznik práva na uzavření nájemní smlouvy družstevního bytu

Je-li právo člena družstva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu vymezeno ve stanovách družstva natolik obecně, že nelze dovodit, který konkrétní byt má být členu družstva pronajat, ani na základě jakých kritérií družstvo určuje, který byt poskytne svému členu do nájmu, a určení tohoto bytu nevyplývá ani z jiných okolností případu, rozhoduje o tom, kterého bytu se právo člena družstva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu týká, příslušný orgán družstva nebo osoba určená stanovami družstva. V takovém případě právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu vzniká nejdříve účinností tohoto rozhodnutí.

V poměrech projednávané věci ze stanov družstva nelze dovodit, ke kterému bytu se vázalo právo druhého žalovaného na uzavření smlouvy o nájmu bytu, ani na základě jakých kritérii družstvo určovalo, který byt poskytne svým členům do nájmu. Naopak stanovy družstva ke vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu vyžadovaly rozhodnutí družstva. Současně však nelze přehlédnout, že družstvo dne 18. 12. 2000 uzavřelo s druhým žalovaným smlouvu, kterou se mu zavázalo – za splnění podmínky vzniku jeho členství v družstvu a zaplacení „rezervačního poplatku“ – předmětný byt „rezervovat“, s tím, že druhý žalovaný se „hodlal stát jeho nájemcem“. Tato skutečnost nutně vede k závěru, že uzavřením smlouvy družstvo projevilo svou vůli být zavázáno (rozhodlo) poskytnout druhému žalovanému – za podmínek ve smlouvě stanovených – do nájmu předmětný byt. Lze tedy uzavřít, že naplněním podmínek, jež si strany ve smlouvě sjednaly, se rozhodnutí družstva, jež stanovy družstva vyžadovaly pro vznik práva druhého žalovaného na uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, stalo účinným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 460/2022, ze dne 31. 8. 2022


29.11.2022 00:01

Okamžik splnění povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu

Skutečnost, že družstvo byt nevlastní, nečiní smlouvu, kterou se tento byt zaváže poskytnout do nájmu s podmínkou, která vznik nájmu bytu odloží až na dobu, kdy družstvo nabude byt do svého vlastnictví, neplatnou.

Povinnost uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu tak může družstvo splnit i před tím, než nabude byt do svého vlastnictví; vzniku práva člena družstva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu proto nebrání, že bytové družstvo byt, k němuž se toto právo vztahuje, dosud nevlastní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 460/2022, ze dne 31. 8. 2022


28.11.2022 00:02

Nadbytečnost zaměstnance s dřívějším neplatným rozvázáním pracovního poměru

Podmínky rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, jak jsou vyloženy v ustálené soudní judikatuře, se nepochybně vztahují i na zaměstnance, se kterým byl již dříve neplatně rozvázán pracovní poměr.

V projednávané věci zaměstnavatelka přijala dne 28.05.2020 „za účelem zvýšení efektivnosti práce a optimalizace mzdových nákladů“ rozhodnutí o organizační změně, která spočívala ve snížení stavu zaměstnanců v rámci obchodního oddělení žalované v Praze, v němž byl žalobce nadále (po určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) zařazen, na 3 zaměstnance, a přebývající pracovní místa byla zrušena. Vzhledem k tomuto rozhodnutí zaměstnavatelky o organizační změně se žalobce mohl stát pro zaměstnavatelku nadbytečným, přestože na jeho místo po okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 20.11.2012 (později určeném neplatným) byl přijat zaměstnanec K. U. Tato okolnost nevylučuje příčinnou souvislost mezi nadbytečností žalobce a později přijatými organizačními změnami. Jestliže byli na obchodním oddělení zaměstnavatelky v Praze po skončení sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce (kromě vedoucího oddělení H. G., který „na konci června 2020 odešel do důchodu“) 4 zaměstnanci (včetně žalobce), z toho K. U. na pozici produktový manažer shodné podle zjištění soudů s pozicí obchodního zástupce zastávanou žalobcem, pak rozhodnutí zaměstnavatelky o snížení počtu zaměstnanců obchodního oddělení na 3 je rozhodnutím o snížení stavu zaměstnanců ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Byl-li jako nadbytečný vybrán žalobce (práce více než 3 obchodních zástupců či manažerů nebyla pro žalovanou v dalším období potřebná), pak je namístě závěr, že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatou organizační změnou, tj. že se žalobce stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatelky) nadbytečným. Okolnost, že žalobce fakticky od listopadu 2012 nevykonával u zaměstnavatelky práci obchodního zástupce a že tuto práci místo něho vykonával K. U. přijatý po okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce, není podstatná. Rozhodující zde je, že zaměstnavatelka byla po skončení sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (i po skončení sporu o neplatnost výpovědi dané žalobci dne 27.06.2014) povinna zase žalobci tuto práci přidělovat [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], přestože jeho práce nebyla pro zaměstnavatelku v dalším období potřebná.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že příčinou nadbytečnosti žalobce nebyla realizace organizačního opatření zaměstnavatelky ze dne 28.05.2020 a že proto nebyl splněn základní předpoklad výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce spočívající v příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1701/2022, ze dne 30. 8. 2022


28.11.2022 00:01

Notifikační povinnost postupitele dle nového občanského zákoníku

Jakkoliv ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. neobsahuje explicitně příkaz postupiteli oznámit postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu, notifikační povinnost postupitele vychází především z významu citovaného ustanovení, a tím je ochrana dlužníka, jehož souhlas k postoupení pohledávky není vyžadován.

Ve vztahu k ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. bylo dovozováno, že dlužník do oznámení postoupení pohledávky není povinen plnit postupníkovi (může se zprostit závazku plněním postupiteli), a postupník není oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníku v této době požadovat, ani vymáhat soudní cestou (srov. např. NS sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, NS sp. zn. 23 Cdo 333/2012). Znění ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. nedoznalo zásadnějších změn přijetím nového právního předpisu (konkrétně shora citované ustanovení § 1882 o. z.), zejména jeho význam zůstal nedotčen, dovolací soud proto neshledal důvod, proč by výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu neměla být aplikovatelná i nadále za účinnosti stávající právní úpravy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1911/2022, ze dne 14. 9. 2022


23.11.2022 00:02

Zastoupení vlastníka jednotky při uplatňování vad dle § 1196 odst. 2 o. z.

Při uplatňování práv, které vznikly vlastníkům jednotek vadou jednotky (typicky např. opravy, přiměřené slevy), jde od zastoupení nepřímé; SVJ tedy jedná v souladu s § 1196 odst. 2 o. z. vlastním jménem a má i věcnou legitimaci při soudním uplatňování těchto práv. Samozřejmě posléze musí nabytá práva a povinnosti převést na jednotlivé vlastníky – např. slevu poskytnutou převodcem jednotky předá vlastníkovi jednotky, nepůjde o příjem SVJ. Z charakteru zastoupení a smyslu a účelu úpravy „zákonného“ zastoupení obsaženého v § 1196 odst. 2 o. z. je také zřejmé, že nemíří na zastupování vlastníků jednotek při odstoupení od kupní smlouvy pro vady jednotky; jde sice o uplatnění práva vzniklého vadou jednotky (§ 1923 o. z.), ale nepochybně práva spojeného výlučně s osobou vlastníka.

Pojem „jednotka“ použitý v § 1196 odst. 2 o. z. je třeba vykládat ve spojení s § 1159 o. z., jenž stanoví, že jednotka zahrnuje nejen byt (jako prostorově oddělenou část domu), ale také podíl na společných částech (vzájemně spojených a neoddělitelných).

Znamená to, že SVJ podle § 1196 odst. 2 o. z. může zastupovat vlastníky jednotek nejen v případě, že se vady budou týkat společných částí nemovité věci, ale také v případě, že půjde o vady v bytě (nebytovém prostoru), byť půjde nepochybně o výjimečnou situaci, neboť práva z takových vad bude uplatňovat zpravidla sám vlastník jednotky; praktické to však může být, bude-li se např. stejná vada týkat většího množství bytů v domě apod.

Jen pro úplnost je třeba zdůraznit, že úprava „zákonného“ zastoupení SVJ v § 1196 odst. 2 o. z. samozřejmě nevylučuje, aby práva spojená s uplatňováním vad jednotky uplatnil i sám vlastník jednotky v rámci své svobodné správy podle § 1175 o. z. (např. v situaci, kdy SVJ zůstane nečinné, neboť bude mít za to, že takové vady nejsou, nebo vady budou jen v bytě vlastníka atd.).

Lze tak shrnout, že společenství vlastníků jednotek může samostatně, vlastním jménem uplatňovat nároky z vad jednotek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 26 ICdo 28/2022, ze dne 14. 9. 2022


23.11.2022 00:00

K vydržení spoluvlastnického práva neboli podílu

Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). K tomu není třeba dobrá víra třetích osob. Jestliže někdo začne užívat cizí věc jako oprávněný držitel spoluvlastnického práva, může toto právo vydržet bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 730/2021, ze dne 31. 5. 2022


22.11.2022 00:02

Náhrada za užívání věci dle § 3002 odst. 2 o. z. při odstoupení od smlouvy

Do aplikačního rozsahu ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. je třeba zahrnout i případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu), ačkoli samotné ustanovení výslovně tyto případy aplikace nepředpokládá. Poctivý příjemce je tak povinen k náhradě za užívání věci podle § 3002 odst. 2 o. z. i v případě, že byl závazek ze smlouvy zrušen (např. odstoupením od smlouvy ze zákonného důvodu jako v nyní řešené věci).

Náhrada podle § 3002 odst. 2 o. z. se však neposkytuje v případě současného plnění. Pokud si strany plnily současně, pak obě získaly možnost užívání svého předmětu obohacení; pro tyto případy je správné vycházet z toho, že se výhody obou stran vzájemně kompenzují. Při současném úplném plnění obou stran nárok na náhradu přitom nevzniká ani jedné z nich, neboť jen tak lze zajistit jejich vyvážené postavení.

Při aplikaci výše uvedených závěrů na projednávaný případ (odstoupení od kupní smlouvy o prodeji nákladního automobilu, přičemž vzájemná plnění obou smluvních stran proběhla v přibližně současnou dobu) je třeba dospět k závěru, že vzhledem k přibližně současnému plnění smluvních stran není ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. v řešené věci aplikovatelné. Závěr odvolacího soudu, který z tohoto důvodu předmětné ustanovení neaplikoval a náhradu za užívání automobilu prodávající nepřiznal, je proto správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, ze dne 16. 8. 2022


22.11.2022 00:01

Odpovědnost za škodu způsobenou na nemovitosti dle § 2926 o. z.

I. V ustanovení § 2926 o. z., podle kterého kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou, je upraven institut blízký provozní činnosti, neboť pokrývá odpovědnost za škodu způsobenou zpravidla technickými či technologickými postupy, a to bez ohledu na porušení právní povinnosti a na zavinění ve smyslu § 2985 o. z.

Není důvod dovozovat zde podmínku zavinění, naopak tato úprava jednoznačně navazuje právě na obecné východisko založené ustanovením § 2895 o. z. Vzhledem k povaze přísné objektivní odpovědnosti je třeba dovodit, že liberace je umožněna jen tam, kde ji zákon výslovně zakotvuje a definuje okolnosti, které odpovědnost škůdce vylučují. Z toho pak plyne, že postrádá-li úprava objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou na nemovitosti v § 2926 o. z. zmínku o možnosti liberace, zákon zakládá tzv. odpovědnost absolutní, tj. bez možnosti zproštění se odpovědnosti.

II. Provádění či zajištění prací ve smyslu § 2926 o. z. nemusí mít nutně charakter provozní činnosti ve smyslu a za všech podmínek § 2924 o. z.; může mít i méně technickou povahu nebo může jít i o neziskovou nebo jednorázovou činnost. Prováděním prací se má na mysli faktický výkon práce, který může spočívat v různorodé činnosti, nejčastěji půjde o stavební práce na sousední nemovité věci. Může jít o jakékoliv práce, které ovšem mají negativní vliv na cizí nemovitou věc (např. práškování sousedního pole). V každém případě se nerozlišuje, zda je činnost škůdce oprávněná, nebo ne.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3704/2021, ze dne 19. 8. 2022


21.11.2022 00:02

Ujednání o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy

I. Protože překážky v práci na straně zaměstnance, s nimiž zákon spojuje povinnost zaměstnavatele omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, nebo poskytnout zaměstnanci pracovní volno, a překážky v práci na straně zaměstnavatele představují právem uznanou (dočasnou) nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž (dočasnou) suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, neřídí se poskytnutí pracovního volna (resp. omluvení nepřítomnosti zaměstnance v práci) při těchto překážkách v práci (v rozsahu stanoveném právními předpisy) dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale je dáno objektivní existencí těchto překážek v práci.

II. Ujednání, jímž zaměstnanec zprostí zaměstnavatele povinnosti poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu za období, v němž zaměstnanec nemůže konat práci pro překážky v práci na straně zaměstnavatele a za které mu z tohoto důvodu přísluší náhrada mzdy nebo platu, se nepřihlíží.

III. V případě jiných (osobních) překážek v práci na straně zaměstnance, než jsou ty, s nimiž zákon spojuje povinnost zaměstnavatele omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, nebo poskytnout zaměstnanci pracovní volno, není povinností zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci pracovní volno. V takovém případě je na úvaze zaměstnavatele, zda žádosti zaměstnance o pracovní volno vyhoví, či nikoliv.

Byť zákoník práce výslovně neupravuje možnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci (na jeho žádost) pracovní volno, brání-li zaměstnanci v práci jiná (osobní) překážka než ty, s nimiž zákon spojuje povinnost zaměstnavatele omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, nebo poskytnout zaměstnanci pracovní volno, může zaměstnavatel v souladu s uplatněním zásady „co není zakázáno, je dovoleno,“ poskytnout zaměstnanci pracovní volno (bez náhrady mzdy nebo platu, nebo i s náhradou mzdy nebo platu) na základě dohody se zaměstnancem (na žádost zaměstnance) i v případě takových jiných překážek v práci na straně zaměstnance, neboť zákon takový postup (výslovně) nezakazuje (z ustanovení § 191 až 205 zák. práce ani z jiného zákonného ustanovení nevyplývá, že není možné se od nich v tomto směru odchýlit), přičemž takový zákaz nevyplývá ani ze smyslu a účelu právní úpravy překážek v práci na straně zaměstnance a (s nimi souvisejícího) pracovního volna. Zaměstnavatel se se zaměstnancem současně může dohodnout, že si zaměstnanec poskytnuté pracovní volno napracuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 496/2022, ze dne 23. 8. 2022


21.11.2022 00:01

K platnosti povolání náhradního dědice k dědění

I. Dědit lze jen na základě platného dědického titulu, proto i možnost náhradního dědice nastoupit na místo povolaného dědice vychází z předpokladu, že závěť zůstavitele, kterou byl kromě dědice k dědění povolán i náhradní dědic, je platným právním jednáním. Pokud tomu tak není, nelze podle takové závěti dědit. Je přitom nerozhodné, z jakého důvodu je závěť neplatná; zda proto, že se příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu (§ 580 o. z.), pro nedostatek svéprávnosti zůstavitele nebo jednání zůstavitele v duševní poruše (§ 581 o. z.), jednání v omylu (§ 583 o. z.), nebo nebyla-li učiněna ve formě stanovené zákonem (§ 582 o. z.).

II. Oprávněná není ani námitka dovolatele, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, resp. ustanovení § 574 o. z., které stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné. Dovolatel přehlíží, že tato ustanovení nejsou určena k tomu, aby nahrazovala chybějící formální náležitosti právního jednání, ale uplatní se teprve při výkladu obsahu právního jednání, které splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pokud soudy dospěly ke správnému závěru, že předmětná závěť je neplatná, neboť nemá zákonem požadovanou formu, nemohou se již uvedená interpretační pravidla uplatnit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1600/2022, ze dne 18. 8. 2022


16.11.2022 00:02

Neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby insolv. navrhovatelem

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání náhrady nemajetkové újmy, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou. Při stanovení výše nemajetkové újmy se uplatní i obecná právní úprava obsažená v § 2957 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, ze dne 30. 6. 2022


16.11.2022 00:00

Význam údaje o vlastnictví v technickém průkazu pro existenci dobré víry

Z judikaturních závěrů týkajících se významu údajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla pro existenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictví vozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vliv na to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o tom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává se z nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsaného údaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem o vlastnictví převodce uvedeným v technickém průkazu vozidla, tj. s tím že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla

Pokud soud nezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat v nabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobré víry nabyvatele význam. Tím spíše pak má pro (ne)existenci dobré víry nabyvatele o oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo význam vědomost nabyvatele v době uzavření kupní smlouvy o tom, že převodce (prodávající) není uveden jako vlastník v technickém průkazu (v registru vozidel). Taková okolnost je objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru nabyvatele o oprávnění prodávajícího vlastnické právo převést. Kupující se v takovém případě nemůže spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího, že je vlastníkem tohoto vozidla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1837/2022, ze dne 26. 7. 2022


14.11.2022 00:02

Aplikace § 647 o.z. na promlčecí dobu, která započala běžet před 01.01.2014

Pro případ běhu a skončení objektivní promlčecí doby, která započala běžet podle obchodního zákoníku a za jeho účinnosti, není možné užít ustanovení § 647 o. z., a tím nastolit stav, kdy se promlčecí doba po dobu mimosoudního jednání stran staví.

Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení. Tyto předpisy se tak bez omezení použijí na režim plynutí času, včetně např. stavení, přerušení a dalších institutů, které se k plynutí času vztahují. Účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik, a trvání za účinnosti nového občanského zákoníku, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy

Výklad vedoucí k možné aplikaci ustanovení § 647 o. z. v daném případě se popsanému hodnotovému uchopení příčí, neboť zasahuje do časového režimu právního vztahu mezi stranami a mění jeho podobu. Výklad, dle kterého by institut promlčení jako celek nepodléhal jednomu právnímu režimu, nýbrž by se jednotlivé aspekty posuzovaly podle úprav rozdílných (jde-li např. právě o případy posouzení okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby a okolností ovlivňujících její běh), by nadto stěží dostál požadavku na sledování právní jistoty účastníků právních vztahů.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podle ustanovení § 3036 o. z. se v projednávané věci promlčení řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, neboť promlčecí doba započala běžet před nabytím účinnosti o. z., pročež není na daný případ aplikovatelným ustanovení § 647 o. z., je tento závěr odvolacího soudu správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, ze dne 27. 7. 2022


14.11.2022 00:01

Regresní náhrada pro švýcarského poskytovatele sociálních dávek

Na základě bilaterální dohody mezi Evropskou unií a Švýcarskem je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 použitelné i ve vztahu k švýcarskému poskytovateli sociálních dávek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3578/2020, ze dne 29. 7. 2022


10.11.2022 00:02

K samostatnému běhu subjektivní promlčecí doby insolvenčnímu správci

Ani ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že insolvenční dlužník (ochuzený) plnil za jiného (§ 454 obč. zák.), nezačíná běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění toho nároku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na insolvenčního správce dlužníka; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022


10.11.2022 00:01

Objektivní promlčecí doba dle obč. zák. při vědomém plnění nedluhu

Odvolací soud dovodil, že při vědomém plnění nedluhu, jež podle stávající právní úpravy (§ 2997 odst. 1 o. z.) zakládá výluku z nároku na vydání bezdůvodného obohacení, by odporovalo principu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), aby se ochuzený dovolával ve svůj prospěch delší desetileté objektivní promlčecí doby.

Nejvyšší soud však neshledává důvod, pro který by běh delší (desetileté) objektivní promlčecí doby řídící se úpravou účinnou do 31. prosince 2013 (u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně) měl být ignorován (jeho aplikace vyloučena) z příčin, pro který pozdější právní předpis (jenž ani nelze uplatnit na daný případ) dovoluje žalobu zamítnout věcně. Jinak řečeno, okolnost, že podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení ochuzený, který jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen (ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl), nezakládá u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně sama o sobě důvod vyloučit (pro rozpor s dobrými mravy) aplikaci ustanovení o delší objektivní promlčecí době (srov. i § 638 odst. 2 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022


< strana 1 / 281 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů