// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
10.06.2021 00:02
Odstoupení od smlouvy při nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“
I v poměrech právní úpravy odstoupení od smlouvy účinné od 1. ledna 2014 se uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu formulované při výkladu ustanovení § 345, § 346 a § 350 obch. zák., podle nichž:
1) Lhůtu „bez zbytečného odkladu“ používá zákonodárce často nejen v obchodním zákoníku, ale i v dalších předpisech soukromého práva a ve veřejném právu, přičemž většinou je tato lhůta určena ke splnění povinnosti nebo k uskutečnění právního úkonu či jiného projevu vůle. Takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.
2) Případné nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro odstoupení z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti (§ 345 odst. 1 obch. zák.) a absence určení dodatečné přiměřené lhůty k plnění pro odstoupení z důvodu nepodstatného porušení smluvní povinnosti, má za následek jen to, že prodlení lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že účinky odstoupení od smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 81/2019, ze dne 25. 2. 2021
10.06.2021 00:01
Bezdůvodné obohacení intenzivním užíváním honebního pozemku
I. Na náhradu dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. nelze nahlížet jako na náhradu za všechny zásahy do vlastnického práva ze strany držitele honitby, nýbrž toliko jako na kompenzaci za to, že na pozemku bude vykonáváno právo myslivosti bez účasti vlastníka pozemku (proto také zákon právo na náhradu vylučuje v případě, kdy je vlastník pozemku členem honebního společenstva a může se tak na realizaci práva myslivosti podílet), tedy jako na náhradu za přičlenění pozemku k honitbě; tomu ostatně odpovídá i způsob výpočtu náhrady, kdy se vychází jen z velikosti honebních pozemků a z výnosu z práva myslivosti na těchto pozemcích. Naproti tomu pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení není významné, zda a jaký výnos (zisk) neoprávněné užívání věci obohacenému přináší.
Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. tak neposkytuje podklad pro přiznání bezdůvodného obohacení a není kompenzací za užívání honebního pozemku nad rámec jeho přičlenění k honitbě, doprovázené dalšími (intenzivnějšími) zásady do vlastnického práva ze strany držitele honitby.
II. Dle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. I podle rozhodovací praxe zvláštního senátu platí, že je-li podání žalobce podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení; soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení. Byť byl výše citovaný závěr korigován pozdější rozhodovací praxí zvláštního senátu, stalo se tak jen ve vztahu k věcem, které byly by z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty toliko z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností).
V posuzované věci se žalobce nedomáhá náhrady za přičlenění svého pozemku k honitbě dle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému intenzivním užíváním pozemku v žalobcově vlastnictví v rámci uzavřeného areálu (v jehož důsledku mělo žalobci zůstat toliko tzv. holé vlastnictví). I proto nemůže obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jímž rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci orgánu státní správy myslivosti k rozhodnutí o náhradě dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., která nemůže zcela kompenzovat žalobcem takto uplatňovaný nárok a žalobce ji navíc ani nežádá. K projednání a rozhodnutí této věci je proto dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 185/2021, ze dne 16. 3. 2021
08.06.2021 00:02
Uplatnění superficiální zásady při zatížení stavby služebností užívání bytu
Zatěžovala-li k 1. 1. 2014 služebnost užívání či požívání bytu stavbu, povaha této služebnosti nevyloučila (§ 3060 o. z. in fine), aby se stavba stala součástí pozemku (§ 1054 o. z.). To platí i pro věcné břemeno uvedené v § 28d transformačního zákona. V těchto případech se tak plně uplatnila superficiální zásada, budova se stala součástí pozemku, který je nadále zatížen služebností (věcným břemenem) v dosavadním rozsahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3614/2020, ze dne 25. 2. 2021
08.06.2021 00:01
Důsledky promlčení věcného břemene pro řízení o určovací žalobě
Je-li služebnost promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci má za následek její faktický zánik. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z. Nelze tedy již nadále bez dalšího vycházet z judikatury přijaté za účinnosti obč. zák., podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil. Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z katastru nemovitostí, lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu (srov. NS 22 Cdo 1491/2020).
To ovšem též znamená, že pokud není věcné břemeno (služebnost) zapsáno v katastru nemovitostí, pak se žalovaný, vlastník zatížené nemovitosti, ubrání žalobě na určení, že jeho nemovitost je zatížena věcným břemenem, úspěšně vznesenou námitkou jeho promlčení. Není tedy již správný postup předpokládající, že žalobce se domůže určení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) bez ohledu na to, že toto právo je promlčeno, a žalovaný pak může z důvodu žádat o zrušení věcného břemene pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3614/2020, ze dne 25. 2. 2021
03.06.2021 00:02
Stanovení peněžního limitu při omezení způsobilosti právně jednat
Vymezí-li soud v rozsudku, jímž omezuje svéprávnost člověka, rozsah omezení svéprávnosti negativním výčtem, tedy tak, že ve výroku uvede právní jednání, ke kterým posuzovaný není způsobilý (z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilý je), a činí-li tak pro oblast občanskoprávních majetkových vztahů prostřednictvím stanovení peněžního limitu hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu vztaženého k právnímu jednání anebo součtu právních jednání za určité období (den, týden, měsíc), činí tak pro všechna tato (takto vymezená) právní jednání. Tedy i pro ta předmětná právní jednání, která spadají do rámce neurčitého právního pojmu „běžných záležitostí každodenního života“. Proto pokud soud formuluje výrok o omezení svéprávnosti člověka tímto způsobem, musí při stanovení peněžního limitu vzít v potaz i předmětná právní jednání, aby svéprávnost posuzovaného nepřímo (fakticky) neomezil v rozporu s ustanovením § 64 o. z.
Peněžní limit, jehož prostřednictvím je vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, tedy musí umožňovat uskutečnění právních jednání v běžných záležitostech každodenního života, kterými jsou směňovány hodnoty, avšak je nezbytné stanovit jej se zřetelem k majetkovým poměrům posuzovaného, zejména k množství zbytných peněžních prostředků.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2837/2019, ze dne 25. 2. 2021
03.06.2021 00:01
Počáteční právní nemožnost plnění smlouvy o nájmu bytu
Smlouva o nájmu bytu není neplatná (pro počáteční právní nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák.) jen proto, že pronajímatel poskytl nájemci do užívání věc, již předtím pronajal pro tutéž dobu jiné (příp. i stejné) osobě.
podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, ze dne 14. 4. 2021
02.06.2021 00:02
Další důvody odmítnutí pojistného plnění nad rámec § 2809 o. z.
Ustanovení § 2809 občanského zákoníku nebrání smluvním stranám pojistné smlouvy sjednat si možnost odmítnutí pojistného plnění pro případ, že se pojistník bude domáhat pojistného plnění podáním vědomě nekorektního (nepravdivého) vysvětlení vzniku a okolností jím tvrzené pojistné události.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3172/2020, ze dne 2. 3. 2021
02.06.2021 00:01
Ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě
Ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje zvláštní právní úpravu úhrady ošetřovatelské péče poskytované zařízením pobytových sociálních služeb, která předpokládá za účelem zajištění úhrady (věcného plnění) ošetřovatelské péče z veřejného zdravotního pojištění uzavření zvláštní smlouvy. Na základě této zvláštní smlouvy je pak zdravotní pojišťovna povinna poskytnutou ošetřovatelskou péči pobytovému zařízení sociálních služeb uhradit.
Ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě (§ 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění) vylučuje protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, ze dne 25. 2. 2021
01.06.2021 00:02
Zrušení pracovního poměru těhotné zaměstnankyně ve zkušební době
I. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době je ze strany zaměstnavatele možné i v ochranné době uvedené v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce [například v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným (s výjimkou prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnance – srov. § 66 odst. 1 větu druhou zák. práce), kdy je zaměstnankyně těhotná nebo kdy čerpá mateřskou dovolenou], neboť ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce o zákazu výpovědi dané zaměstnavatelem v ochranné době se na zrušení pracovního poměru ve zkušební době nevztahuje.
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době je však také třeba poměřovat z hlediska pravidel zákazu diskriminace; to, že zaměstnavatel zruší pracovní poměr ve zkušební době i bez udání důvodu, samo o sobě nevylučuje, že jde o diskriminační rozvázání pracovního poměru. Zaměstnavatel proto může zrušit pracovní poměr ve zkušební době také s těhotnou zaměstnankyní, stane-li se tak z důvodů, které nesouvisejí s jejím těhotenstvím. Spočívá-li však důvod zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany zaměstnavatele v těhotenství zaměstnankyně, jde o její nepřípustnou diskriminaci, která má za následek jednak neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru, jednak možnost, aby se dotčená zaměstnankyně domáhala ochrany před touto diskriminací právními prostředky upravenými v ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona. To platí nejen v případě, kdy je těhotenství zaměstnankyně v písemném zrušení pracovního poměru výslovně uvedeno jako důvod tohoto rozvázání pracovního poměru, ale i v případě, kdy tento důvod (přestože vedl zaměstnavatele ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době) v písemném zrušovacím jednání výslovně uveden není nebo kdy je v něm v rozporu se skutečností uveden jiný důvod.
II. V posuzované věci zaměstnavatel zrušil pracovní poměr se zaměstnankyní ve zkušební době na základě závěrů lékařského posudku, podle nichž zaměstnankyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k práci lesní dělnice. Bylo-li zároveň zjištěno, že jediným důvodem nezpůsobilosti zaměstnankyně k výkonu uvedené práce bylo její těhotenství, neboť náplní práce lesní dělnice je těžká manuální práce, zejména práce s chemikáliemi, které by mohly ohrozit plod [že tedy zaměstnankyně nemohla dále konat práci, která ohrožovala její těhotenství, ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 písm. c) zák. práce], nelze dospět k jinému závěru, než že skutečným (v písemném zrušovacím jednání zaměstnavatele neuvedeným) důvodem (příčinou) zrušení pracovního poměru se zaměstnankyní ve zkušební době ze strany zaměstnavatele bylo její těhotenství a že tím došlo k její nepřípustné diskriminaci. Shledal-li proto odvolací soud, že se zaměstnavatel nedopustil vůči zaměstnankyni diskriminace z důvodu těhotenství, neboť neukončil pracovní poměr se zaměstnankyní z důvodu jejího těhotenství, ale pracovní poměr zrušil ve zkušební době bez uvedení důvodu, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2410/2020, ze dne 16. 3. 2021
01.06.2021 00:01
Sjednání zkušební doby s bývalou zaměstnankyní
Zkušební dobu lze platně sjednat i v případě, že zaměstnanec vykonával dříve u téhož zaměstnavatele stejný druh práce na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti (srov. NS 21 Cdo 3480/2016); tím spíše je možné ji ujednat pro pracovní poměr se sjednaným odlišným druhem práce (zejména jde-li o druh práce natolik odlišný od předchozího druhu vykonávané práce, jako je tomu v posuzovaném případě práce uklízečky a práce lesní dělnice), který nadto bezprostředně na předchozí základní pracovněprávní vztah nenavazuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2410/2020, ze dne 16. 3. 2021
01.06.2021 00:00
Vyvolání domněnky zmocnění v režimu obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2038/2011 vysvětlil, že již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se – jakožto obecná zásada – prosazovalo pravidlo, podle něhož kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu úkonu, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno.
Domněnka zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za něj jednat, ale i jiným jednáním zmocnitele, z něhož (i ve spojitosti s dalšími okolnostmi) může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za zmocnitele jednat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, ze dne 24. 2. 2021
26.05.2021 00:02
Sjednání mzdy s přihlédnutím k případné práci přesčas
Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas lze sjednat v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě. Smlouva vedle dohody o mzdových podmínkách zaměstnance (v případě kolektivní smlouvy též vymezeného okruhu zaměstnanců nebo všech zaměstnanců zaměstnavatele) bude obsahovat ujednání o tom, že mzda se sjednává s přihlédnutím k případné práci přesčas, a to včetně rozsahu práce přesčas, k němuž bylo při sjednání mzdy přihlédnuto. Z dohody o mzdových podmínkách musí nepochybně sjednaná mzda vyplývat. Zřejmá musí být nejen celková výše mzdy, ale i výše jednotlivých složek mzdy, pokud je účastníci smlouvy sjednali. Má-li po přechodu na tento způsob odměňování práce přesčas zaměstnanci i nadále náležet mzda v původní výši (není vyloučeno, že se účastníci smlouvy shodnou na tom, že dosavadní sjednaná, stanovená nebo určená mzda zaměstnance vzhledem ke své výši případnou práci přesčas dostatečně zohledňuje, neboť zákoník práce tento postup nezakazuje), musí být tato skutečnost ve smlouvě vyjádřena, nestačí jen pouhá dohoda o tom, že mzda je sjednaná s přihlédnutím k případné práci přesčas. Na druhé straně zákonná úprava nevylučuje, aby smlouva, aniž by se její účastníci současně dohodli na mzdových podmínkách, obsahovala jen samostatné ujednání, podle kterého se mzda u zaměstnavatele sjednává s přihlédnutím k případné práci přesčas, které zaměstnavatele a zaměstnance zavazuje, aby při každém následujícím sjednání mzdy postupovali podle ustanovení § 114 odst. 3 zák. práce.
Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas lze však sjednat jen s účinky do budoucna; za dosud vykonanou práci přesčas zaměstnanci přísluší dosažená mzda a příplatek, popřípadě náhradní volno. Samostatně uzavřené ujednání, podle kterého se mzda u zaměstnavatele sjednává s přihlédnutím k případné práci přesčas, které není spojeno s dohodou o mzdových podmínkách zaměstnance, se uplatní až v případě mzdy sjednané po jeho uzavření, avšak na mzdě zaměstnance dříve sjednané ve smlouvě nebo zaměstnavatelem stanovené vnitřním předpisem anebo určené mzdovým výměrem nic nemění. Nebyla-li proto již dříve mzda zaměstnance sjednaná s přihlédnutím k případné práci přesčas, zaměstnanci v tomto případě přísluší za dobu práce přesčas i nadále mzda a příplatek, popřípadě náhradní volno, a to až do doby účinnosti nové smlouvy, ve které byla mzda zaměstnance s ohledem na přijatý závazek sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1033/2019, ze dne 26. 2. 2021
26.05.2021 00:01
Bezdůvodné obohacení plněním na základě později zrušeného rozhodnutí
V případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Bezdůvodné obohacení v takovém případě ovšem vzniká pouze za předpokladu, že zrušené rozhodnutí neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům a ochuzený tak plnil na neexistující dluh.
Na závěru o pasivní legitimaci osoby, které bylo přiznáno právo na plnění později zrušeným rozhodnutím, k vydání bezdůvodného obohacení nezmění nic ani skutečnost, že plnění podle předmětného rozhodnutí bylo zaplaceno na výslovný pokyn oprávněného na účet třetí osoby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3487/2020, ze dne 18. 2. 2021
24.05.2021 00:02
Právo pojištěného na náhradu částky vyplacené na náhradu nákladů řízení
Pod termínem „náklady řízení vynaložené pojištěným“, jejž obsahuje § 45 odst. 4 věta druhá zákona č. 37/2004 Sb., je nutno rozumět nejen náklady, které vynaložil pojištěný na svou obranu v řízení, ale i náklady, které je povinen podle rozhodnutí státního orgánu, který v řízení o náhradu škody rozhodoval, zaplatit protistraně (poškozenému). Uhradil-li tedy škůdce (pojištěný) v řízení před státním orgánem o náhradu škody poškozenému náklady řízení, má, za splnění podmínek § 45 zákona č. 37/2004 Sb. a § 8 zákona č. 168/1999 Sb., vůči pojistiteli z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků právo na náhradu těchto nákladů.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem, který zastává část právnické literatury, že náklady řízení, jež byly rozhodnutím státního orgánu přiznány poškozenému v řízení proti škůdci, jsou tzv. zachraňovacími náklady. Nejde totiž o náklady na odvrácení vzniku bezprostředně hrozící pojistné události, ani na zmírnění následků již nastalé pojistné události, neboť její následky nijak nezmírňují, a už vůbec ne o náklady, jež by byl povinen vynaložit z hygienických, ekologických či bezpečnostních důvodů, jak zachraňovací náklady definuje § 32 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 37/2004 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu o pojistné smlouvě je účelem a smyslem § 32 učinit v obecném zájmu všechna opatření nezbytná k zabránění vzniku škod, případně ke zmírnění jejich následků nebo k zabránění dalších následných škod. Náklady vynaložené v řízení před státními orgány poškozeným, jejichž náhrada byla uložena škůdci, nemají charakter shora popsaných zachraňovacích nákladů, neboť jejich účelem není ani škodě předejít ani ji zmírnit. Navíc má podle znění citovaného ustanovení na náhradu těchto nákladů právo pouze pojistník, tedy nikoli pojištěný, což by zakládalo nerovnost, kterou zřejmě zákonodárce nesledoval.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 700/2019, ze dne 24. 2. 2021
24.05.2021 00:01
Sjednání odlišného práva z odpovědnosti za vady podle § 597 obč. zák.
V situaci, kdy nešlo o právní vztah, na který dopadají ustanovení spotřebitelského práva (popř. jiné právní vztahy, v nichž se prosazuje ochrana určitého veřejného zájmu), si strany kupní smlouvy mohly v režimu zákona č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) dohodnout jiné či další právo z odpovědnosti za vady, než jaké zakotvovalo ustanovení § 597 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 665/2019, ze dne 25. 2. 2021
18.05.2021 00:02
Peněžitá náhrada za nevydané pozemky dle § 16 odst. 1 zákona o půdě
Za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se oprávněné osobě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, ze dne 16. 2. 2021
18.05.2021 00:01
Účelnost nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla
I. Řešení otázky, zda náklady na nájem náhradního vozidla byly nutné a účelné, závisí na posouzení konkrétních okolností případu. Délka nutné doby se automaticky nerovná době do poskytnutí pojistného plnění, nýbrž se vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem (stav vozu, rozsah opravy, existence tzv. totální škody) posuzuje, po jak dlouhou dobu bylo obstarání náhradního vozidla nutné a účelné, se zřetelem na postup obvyklý při řešení následků obdobných nehod. Hledisko účelnosti tedy zahrnuje jak srovnatelnou kvalitu náhradního vozu, tak dobu, po kterou je opodstatněno jeho využití.
Náklady nájmu náhradního vozidla jsou účelné, není-li dosud zřejmá výše nákladů na opravu vozidla poškozeného při dopravní nehodě a to, zda vůbec bude účelné je opravit. Za dobu, kdy je již objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná, a proto prováděna nebude, nelze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za účelný a nutný náklad vynaložený v příčinné souvislosti s poškozením vozidla; je však třeba se vždy zabývat konkrétními okolnostmi případu a posoudit účelnost nájmu i z hlediska případného nepoměru mezi náklady na nájem náhradního vozidla a pojistným plněním za totální škodu (srov. NS 25 Cdo 712/2011).
Ústavního soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3831/17 navíc uvedl, že smysl a účel poskytnutí náhradního vozidla tkví v zachování určitého životního standardu poškozeného v situaci, kdy dojde k částečnému, anebo totálnímu poškození (zničení) vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla není poškozený ponechán v tísni a umožní se mu vést, co do kvality, obdobný život jako před dopravní nehodou. Zdůraznil, že využívání náhradního vozidla nemůže být zcela bezbřehé a vždy musí být splněna podmínka účelnosti jeho využití, dospěje-li však soud k závěru, že v projednávaném případě je z hlediska přiznání nároku na proplacení nákladů nájmu náhradního vozidla rozhodný právě okamžik prohlášení pojišťovny o způsobu likvidace škody, měl by se blíže vypořádat s tím, zda je toto prohlášení způsobilé zamezit tomu, aby poškozený již nemusel v souvislosti s dopravní nehodou vynakládat další finanční prostředky, neboť ne každý poškozený je natolik solventní, aby si mohl dovolit zakoupit nové vozidlo, aniž by čekal na zaslání finančních prostředků od pojišťovny. Není totiž rozumného důvodu, pro který by se poškozený, jehož vozidlo bylo poškozeno jen částečně, měl nacházet v lepším postavení než ten, jehož vozidlo bylo zcela zničeno, neboť oba se nacházejí ve stejné životní situaci, v níž z důvodu dopravní nehody nemohou užívat vozidlo vlastní, a proto používají vozidlo cizí (náhradní). Z tohoto pohledu může být významná i okolnost, kdy bylo poskytnuto pojistné plnění poškozenému, který ze svých prostředků není schopen dříve si obstarat vlastní vozidlo.
II. V posuzované věci byl způsob likvidace škody na vozidle, tedy to, zda oprava bude prováděna či nikoli, zřejmý (objektivně – tedy i pro poškozeného) až z dopisu smluvní pojišťovny poškozeného, kterým smluvní pojišťovna poškozenému sdělila, že škodu na vozidle bude likvidovat jako totální (v rámci havarijního pojištění). Do té doby nebylo jisté, zda pojišťovna skutečně zvolí tento způsob likvidace pojistné události. Samotná okolnost, že smluvní pojišťovna jako zmocněnkyně poškozeného v dřívějším oznámení o pojistné události odpovědnostnímu pojistiteli škůdce označila škodu jako totální, neznamená, že v tu dobu, tedy před prohlídkou poškozeného vozidla technikem i před závěrem o způsobu likvidace, bylo objektivně zřejmé, že vozidlo opravováno nebude. Byť zmocněnkyně jako pojišťovna byla odborníkem, nelze nepodložený názor o rozsahu škody uvedený v oznámení, že došlo k pojistné události, považovat za objektivně zřejmou skutečnost.
Lze uzavřít, že v projednávané věci nebylo objektivně zřejmé, že vozidlo opravováno nebude, dříve, než se tuto skutečnost poškozený dozvěděl přímo od své smluvní pojišťovny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2015/2019, ze dne 11. 2. 2021
13.05.2021 00:02
Tvůrčí překlad jako samostatný předmět práva autorského
I. Zda jde o tvůrčí překlad, který je samostatným předmětem práva autorského, či o netvůrčí překlad, jemuž autorskoprávní ochrana nepřísluší, je třeba posuzovat samostatně podle povahy překladu, nikoliv podle povahy překládaného díla. Z toho vyplývají tyto důsledky:
– každý překlad díla či jeho části, které jsou předmětem autorského práva, nemusí být chráněn autorským právem, nesplňuje-li pojmové znaky autorského díla;
– autorské právo k překladu může vzniknout i tehdy, když překládané dílo není způsobilým předmětem autorského práva (v takovém případě bude překlad samostatným neodvozeným dílem), ať již proto, že není výsledkem tvůrčí činnosti, nebo proto, že náleží mezi díla výslovným předpisem zákona z autorskoprávní ochrany vyňatá.
Překlady chráněných jazykových děl obecně mohou být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti překladatele. Je tomu tak z důvodu, že nová jazyková forma obecně vyžaduje zvláštní empatii a určitou jazykovou schopnost vyjadřovat se. Aby překlad podléhal ochraně autorského práva, nesmí být vytvořen pouze mechanickým přenosem jednotlivých výrazů. Naopak překladatel musí plně pochopit význam a také se pokusit reprodukovat nuance originálu.
Skutečnost, že se překladateli podařilo plně pochopit význam celého díla a také reprodukovat nuance originálu ještě neznamená, že pojmové znaky autorského díla budou naplněny také v každé jednotlivé větě překladu. Ochrana autorských práv překladatele získaná pro celé dílo se tedy nutně nemusí projevit v každé jednotlivé pasáži textu při jeho individuálním zvážení. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že příběh, myšlenková linie nebo konkrétní jazyková formulace původního díla nejsou okolnostmi, které poskytují překladu autorskou ochranu od samého počátku. Tato ochrana může vyplývat pouze z jazykového překladu daného originálu do cizího jazyka. I když existuje značná volnost pro vlastní tvůrčí práci překladatele s dílem jako celkem, při posuzování jednotlivých vět nebo částí vět již nemůže jít o uchopení celkového kontextu v původním jazyce, ale v konečném důsledku pouze o to, do jaké míry měl překladatel prostor pro svůj vlastní tvůrčí převod z jednoho jazyka do druhého pro konkrétní část textu a do jaké míry využil tento prostor způsobem relevantním z pohledu práva autorského.
II. To, zda překlad původního názvu splňuje legální pojmové znaky ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, je třeba posuzovat zcela samostatně, nezávisle na autorskoprávní ochraně názvu v původní verzi.
Jelikož předmětem ochrany autorského práva není použitá metoda, respektive nápad, nýbrž tvůrčí, a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byl takový nápad (myšlenka, metoda) ve své vnější i vnitřní formě zpracován, lze v posuzované věci uzavřít, že název překladu divadelní hry nepožívá autorskoprávní ochranu, neboť překladatel neměl při realizaci metody funkční substituce dostatečný prostor pro tvůrčí svobodu ve smyslu autorskoprávním. U názvu překladu tudíž nejsou splněny legální pojmové znaky ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona.
Dovolateli proto nelze dát za pravdu, že by překladatel měl v překladu názvu divadelní hry možnost výběru. Prostor pro tvůrčí svobodu ve smyslu autorskoprávním totiž nelze poměřovat ve vztahu k samotné myšlence, metodě, nápadu aj. (svoboda zvolit si myšlenku či metodu bude splněna téměř vždy, nejedná-li se např. o situaci, kdy překladatel „přeloží“ název díla tak, jak mu to určí nakladatel), ale až k vyjádření (realizaci) takové myšlenky či metody, nápadu aj. Je pravdou, že překladatele mohlo napadnout přeložit divadelní hru jakkoliv a potud prostor pro tvůrčí svobodu měl, jakmile se ale rozhodl divadelní hru přeložit za pomoci metody funkční substituce, prostor pro tvůrčí svobodu (ve smyslu autorskoprávním) mu nezbyl žádný.
Je třeba zdůraznit, že z právního hlediska není podstatné, nakolik je překlad názvu divadelní hry povedený a objevný. Stejně jako vědec může vymyslet vzorec, který stovky let před ním nikdo jiný nevymyslel, může rovněž překladatele napadnout, jakým způsobem přeložit určitý výraz, na který před ním nikdo jiný nepřišel. To ovšem neznamená, že by v obou případech stejného výsledku (řešení) nemohl dosáhnout někdo jiný, použil-li by stejný postup.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, ze dne 24. 3. 2021
13.05.2021 00:01
Samostatná působnost při poskytování informací dle zák. č. 106/1999 Sb.
V případě územních samosprávných celků (obcí a krajů) je pro určení, kdo je povinným subjektem (a jeho nadřízeným orgánem) a v jaké působnosti jsou informace podle zákona č. 106/1999 Sb. poskytovány, respektive žádosti o informace vyřizovány, klíčové rozlišení, zda se informace týkají samostatné působnosti územního samosprávného celku, nebo působnosti přenesené (tj. výkonu státní správy v přenesené působnosti). Samostatné působnosti se týkají například informace o nakládání s majetkem obce, zřizování a rušení příspěvkových organizací a organizačních složek obce, poskytování dotací aj. Přenesené působnosti se týkají informace o přeneseném výkonu státní správy, například na úseku stavebního a územního rozhodování, živnostenském, ochrany životního prostředí atd. Ve vztahu k samostatné působnosti je přitom jediným (jedním) povinným subjektem územní samosprávný celek, nikoli jeho jednotlivé orgány.
Za situace, kdy zákon nestanoví výslovně, že by orgány samosprávy měly vykonávat přenesenou státní správu, rozhodují-li o odvolání proti rozhodnutí, kterým nebyly žadateli poskytnuty požadované informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., spadající věcně do výkonu působnosti samostatné, nelze než dovodit, že i přezkum je v takovém případě výkonem samostatné působnosti.
S odvolacím soudem lze proto v posuzované věci souhlasit v tom, že žalobcem požadované informace o odměnách, které obdrželi vedoucí pracovníci Úřadu městské části Praha 6, se týkaly samostatné působnosti Městské části pro Prahu 6. Jestliže rozhodování o poskytnutí informací o odměnách vedoucích pracovníků Úřadu městské části Praha 6 tímto orgánem spadá do samostatné působnosti, pak i odvolací přezkum Magistrátem hlavního města Prahy se odehrává v rámci výkonu téže působnosti. Přezkoumával-li tedy Magistrát hlavního města Prahy k odvolání žalobce rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 o neposkytnutí požadovaných informací spadajících do samostatné působnosti, postupoval rovněž v režimu samostatné působnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1646/2019, ze dne 27. 1. 2021
13.05.2021 00:00
Autorskoprávní ochrana díla
1) Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve „vytvoření“ něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen.
2) „Zvláštními osobními vlastnostmi“ autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy.
3) Právě z povahy „zvláštních osobních vlastností“ vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo „vytvoření“, resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu. Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik celé řady děl, tradičně označovaných jako „díla malé mince“ (Werke der Kleinem Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mající jen v zanedbatelné míře, jež není dostatečná k rozlišení jednotlivých děl.
4) Takto (a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce označována jako jeho „autorskoprávní individualita“, tzn. jako jedinečnost díla v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto výrazu. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní.
5) Zmíněná tvůrčí činnost, neboli tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod.
6) Předmětem ochrany autorského práva není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována.
7) Předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora (např. fakta), nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není myšlenkový obsah sám o sobě (např. vyřešení určitého problému, jako tomu je u ochrany vynálezu nebo průmyslového vzoru), nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu (viz KNAP, Karel. § 4. In: KNAP, Karel. Autorský zákon a předpisy souvisící. 4. podstatně přepracované vydání. Praha: Linde, 1993, s. 34).
8) Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do „obecného fondu“ (též jako „domaine public“ či v systému angloamerického práva jako „public domain“). Mezi „obecný fond“ patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod. [viz TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. § 2 (Autorské dílo). In: TELEC, Ivo, TŮMA, Pavel. Autorský zákon. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 64].
9) Autorskoprávní ochrana se nevztahuje jen na dílo jako celek, ale stejně tak i na jeho jednotlivé části (mimo jiné i na název a jména postav). Podmínkou jejich právní ochrany je, aby samy o sobě splňovaly pojmové znaky díla podle § 2 odst. 1, respektive odst. 2, autorského zákona. Vnější ochrany tudíž požívá jen taková část autorského díla, která i sama o sobě, bez vztahu k dílu, vykazuje pojmové znaky autorského díla [viz ŠALOMOUN, Michal. 5.1.2.2 (Vnější ochrana názvů). In: ŠALOMOUN, Michal. Ochrana názvů, postav a příběhů uměleckých děl. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 150].
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, ze dne 24. 3. 2021