// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

12.04.2021 00:02

Pracovněprávní jednání učiněné odvolaným jednatelem

Dojde-li k zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, bude jednání této osoby (byť již není jednatelem společnosti) – za předpokladu dobré víry dotčených třetích osob v její zástupčí oprávnění – zavazovat společnost až do doby, kdy tato osoba (bývalý jednatel) bude z obchodního rejstříku vymazána. Nedostatek dobré víry třetí osoby v zástupčí oprávnění takovéto osoby (bývalého jednatele) zastupující společnost s ručením omezeným však vede k tomu, že právní jednání této osoby (bývalého jednatele), které nebylo zastoupeným dodatečně schváleno ve smyslu ustanovení § 440 odst. 1 o. z., společnost s ručením omezeným nezavazuje.

Z uvedeného vyplývá, že pracovněprávní jednání učiněné za společnost s ručením omezeným osobou, která je v obchodním rejstříku zapsána jako její jediný jednatel, přestože ve skutečnosti již jednatelem této společnosti není – za předpokladu dobré víry dotčených třetích osob v její zástupčí oprávnění – zavazuje tuto společnost až do doby, kdy tato osoba (bývalý jednatel) bude z obchodního rejstříku vymazána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1892/2020, ze dne 13. 1. 2021


12.04.2021 00:01

Doručení návrhu na zvýšení nájemného oběma nájemcům (manželům)

V hmotněprávní oblasti se nedílnost společného nájmu bytu manželů projevuje i tak, že pronajímatel musí navrhnout zvýšení nájemného oběma nájemcům (manželům) a oběma musí být návrh také doručen. Doručení návrhu oběma manželům pak není na překážku, že zásilku může fyzicky převzít pouze jeden z nich, neboť ten druhého adresáta (manžela) s jejím obsahem může seznámit. Neučiní-li tak (a podaří-li se tato skutečnost také prokázat), je na místě považovat zásilku vůči neinformovanému manželu za nedoručenou.

V projednávané věci se návrh pronajímatelky na zvýšení nájemného ze dne 20. ledna 2014 se dostal do dispozice nájemců (manželů) dne 21. ledna 2014, kdy jim bylo do jejich poštovní schránky vhozeno oznámení o uložení zásilky na poště. Za vadný nelze považovat postup pronajímatelky, která návrh adresovala a doručovala oběma manželům současně, tedy jako jedno právní jednání. Ze skutkového stavu vyplývá, že pronajímatelka návrh na zvýšení nájemného doručovala nájemcům hned dvakrát, a v každém případě je potvrzeno, že poštovní doručovatelka vhodila do jejich poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště. Nájemci – každý z nich – tudíž měli objektivní příležitost se s doručovanou písemností seznámit a nelze klást k tíži pronajímatelky, že tak neučinili. Ostatně na uvedeném by se nezměnilo nic ani v případě, kdyby se na místo jednoho oznámení nacházely v poštovní schránce nájemců oznámení dvě – pro každého z nich na zvláštní listině.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3398/2020, ze dne 26. 1. 2021


07.04.2021 00:02

Existence veřejné účelové komunikace (pouze) na části pozemku

Z existence veřejné účelové komunikace na části pozemku nevyplývá samo o sobě omezení vlastnického práva ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích k celému pozemku. Účelová komunikace se může nacházet pouze na části pozemku, právo obecného užívání se však nemůže vztahovat na tu část pozemku, na které se účelová komunikace nenachází, resp. na tu část pozemku, která účelovou komunikaci nepředstavuje.

Jestliže se zde žalobkyně domáhá, aby se žalovaná zdržela zásahu do vlastnického práva žalobkyně k těm částem pozemku, které účelovou komunikací nejsou, a které žalovaná užívá, pak v případě, že by soud shledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou, je třeba, aby z celého předmětného pozemku vymezil tu jeho část, na které se účelová komunikace nenachází, v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020, ze dne 9. 12. 2020


07.04.2021 00:01

Postup ředitele školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky

Při veškeré činnosti ředitele školy se nejedná vždy o výkon státní správy, nýbrž jen tam, kde byl zákonem nebo na základě zákona tento výkon státní správy řediteli školy svěřen.

Postup ředitele školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky podle § 69 odst. 9 ŠkZ a podle § 6 odst. 4 ŠkV není výkonem státní správy ve smyslu § 3 písm. b) OdpŠk a tudíž nemůže ani v případě nesprávnosti založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 125/2020, ze dne 30. 12. 2020


30.03.2021 00:02

Právní režim ručitelského závazku přijatého po 31.12.2013

Je-li smlouva o ručení, uzavřená tím, že věřitel akceptuje ručitelské prohlášení, uzavřena po 31. 12. 2013, pak práva a povinnosti z této smlouvy vznikla po tomto datu a vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se řídí novým občanským zákoníkem, bez zřetele na to, zda se hlavní (zajišťovaný) závazek řídí tímto zákonem nebo dosavadními právními předpisy (tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, popř. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem). Novým občanským zákoníkem se pak nutně řídí též samotná smlouva o ručení, uzavřená za účinnosti tohoto právního předpisu, a to nejen co do požadavku na obsahové náležitosti a na formu, nýbrž i co do pravidel pro její výklad.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 758/2020, ze dne 21. 12. 2020


30.03.2021 00:01

Náhrada za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv

I. V obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou, a pak i promlčecí lhůta počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka. Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. S tím pak nutně souvisí i procesní aspekt věci, že poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků.

Dostatečně určité zjištění povahy a intenzity jednotlivých dílčích zásahů je významné jak pro vymezení celkového charakteru výsledného zásahu a pro stanovení výše náhrady, tak i z hlediska případného promlčení. Peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv je právem majetkové povahy, které podléhá promlčení. Občanský zákoník v § 612 jednoznačně stanoví, která práva vznikající ze zásahu do osobnosti člověka se promlčují a která naopak promlčení nepodléhají. Nově tedy již zákon sám výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

Na druhé straně z důvodu zachování principu právní jistoty v případech, kdy škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout ničím neomezený závěr o jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Je tedy nutné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty. Základním východiskem je téma článků, které může být jednotícím prvkem jak z hlediska obsahu nepřiměřeného zásahu, tak z hlediska povahy újmy, resp. důvodů, pro které dotčená osoba negativně vnímá zveřejňování citlivých údajů o své osobě. Články se stejným tématem se spolupodílejí na vzniku téže újmy, přičemž újma počne vznikat prvním článkem na dané téma a další články újmu prohlubují a rozšiřují. Samozřejmě tuto hranici většinou nelze zcela ostře a paušálně stanovit, neboť je obvyklou mediální praxí, že ačkoliv článek pojednává o jednom konkrétním tématu, je v něm zároveň zmiňována předchozí činnost (historie) osoby, popř. je činěn odkaz na předchozí články o ní, jak tomu bylo i v dané věci. Nicméně na základě pouhého odkazu na předchozí události zajisté ještě nelze konstatovat, že příspěvky referují o totožném tématu. Soudy tedy musí vždy pečlivě vážit, nakolik spolu články věcně souvisí, jak dlouhá doba mezi nimi uplynula, a nakolik je tak možné považovat je za jeden zásah.

Důležitý význam má i časové hledisko, neboť nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, je nutno hovořit již o samostatných zásazích s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Právně významným mezníkem z tohoto pohledu je i podání žaloby, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Pokud přesto pokračuje ve své činnosti, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by pak v téže činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady.

II. V projednávané věci nelze při úvaze o výši náhrady přehlédnout, že od řady mediálních subjektů již žalobci na základě pravomocných soudních rozhodnutí získali za zásahy do osobnostních práv téhož druhu významné částky, celkově 6.420.000 Kč. Soudní praxe považuje i tuto okolnost za důvod k úpravě výše náhrady, neboť jestliže se opodstatněně přihlíží i k jiným formám satisfakce (např. odsouzení trestním soudem, konstatování porušení práva, jiné plnění), musí se do výsledné náhrady promítnout též peněžité plnění získané od jiných původců vzájemně provázaných zásahů.

III. Ochrana dětí musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů do osobnostních práv, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, ze dne 17. 12. 2020


29.03.2021 00:02

Splácení hypotéky na nemovitost ve výlučném vlastnictví ze společného majetku

Peníze vynaložené na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti ze společného jmění manželů se nenahrazují; nejde totiž o „to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek“. Částky vynaložené takto na zajištění bydlení rodiny tedy nejsou předmětem vypořádání společného jmění manželů. Nahrazuje se to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výhradní majetek; v zásadě tedy i splátky hypotéčního úvěru, vynaložené ze společného majetku na nemovitost ve výlučném vlastnictví.

Při vypořádání vnosu ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů jde o to nahradit, oč byl společný majetek ochuzen, nikoliv o odčerpání toho, oč se manžel v důsledku takového vnosu obohatil. Může však nastat situace, kdy dojde k souběhu hypotéz ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) o. z. a § 690 o. z.; peníze vynaložené ze společného majetku slouží k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti, a současně jsou i vynakládány na výlučný majetek. V takovém případě je třeba věc individuálně posoudit z hledisek uvedených v § 2 odst. 2 o. z., zejména zvážit, zda částka takto vynaložená by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdyby současně nebyla vynaložena na výhradní majetek, a zda šlo o vydání přiměřené peněžní částky (částek). Podle výsledku této úvahy pak bude možno rozhodnout o úhradě toho vnosu – úplné, částečné anebo o tom, že vnos uhrazován nebude.

Je-li tedy v době trvání SJM ze společných prostředků hrazena hypotéka na nemovitost, ve které bydlí, resp. ji užívá rodina manželů, a jde tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Jestliže by částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Jestliže by však např. měsíční splátky hypotéky byly vyšší než (potenciální) nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo na splátky hypotéky vynaloženo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, ze dne 28. 1. 2021


29.03.2021 00:01

Dohoda o možnosti odvolání z vedoucího pracovního místa

I. Dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010, o tom, že zaměstnanec může být odvolán z vedoucího pracovního místa a že se zaměstnanec může svého vedoucího pracovního místa vzdát, mohla být platně uzavřena i ústně.

II. Právně relevantním návrhem (ofertou) na uzavření dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce může být pouze takový projev vůle zaměstnavatele, který je určen (adresován) konkrétnímu zaměstnanci a směřuje k uzavření dohody s obsahem, který je dostatečně určitý a z něhož vyplývá vůle zaměstnavatele být jím vázán v případě jeho přijetí.

V projednávané věci zaměstnankyně podpisem pracovní smlouvy „stvrdila, že byla řádně seznámena s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele (čl. 11, bod 11.6 smlouvy)“, tedy i organizačním řádem, „který mimo jiné upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce“. Poté byla zaměstnankyni nabídnuta pracovní pozice ředitelky školy o obsahu vymezeném v organizačním řádu a zaměstnankyně tuto nabídku přijala. Tímto postupem však nemohlo dojít k platnému sjednání dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3084/2020, ze dne 28. 12. 2020


24.03.2021 00:02

Zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými bulvárním tiskem

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

Není tak namístě jen proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média, stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od čeho žalovaného odrazovat.

II. Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, ze dne 16. 12. 2020


24.03.2021 00:01

Řízení o neplatnosti vyloučení člena spolku podle § 242 o. z.

I. Nevyužije-li člen spolku možnosti dané zákonem (§ 241 o. z.), popř. (v souladu se zákonem) stanovami, požádat o přezkum rozhodnutí o svém vyloučení příslušný orgán spolku, ztrácí možnost podat návrh na zahájení soudního řízení podle § 242 o. z., proces jeho vyloučení je završen a jeho členství ve spolku zaniká. Soulad vyloučení se zákonem či se stanovami již nemůže být posouzen.

Obdobně, podá-li sice vylučovaný člen návrh podle § 241 o. z., ale následně se již proti rozhodnutí rozhodčí komise (či jiného stanovami určeného orgánu) nebrání postupem podle § 242 o. z., nemůže již být soulad jeho vyloučení se zákonem či se stanovami posuzován v jiném řízení.

Podá-li vylučovaný člen spolku návrh na zahájení řízení o neplatnosti vyloučení podle § 242 o. z., aniž by se pokusil (v souladu s § 241 o. z. a stanovami spolku) dosáhnout nápravy uvnitř spolku, soud jeho návrh (bez dalšího) zamítne, neboť nejsou naplněny předpoklady, za nichž soud může platnost vyloučení přezkoumat.

Výše popsané závěry se přitom uplatní i v případě, že jak o vyloučení člena spolku (§ 240 odst. 1 o. z.), tak i o návrhu na přezkoumání vyloučení (§ 241 o. z.) rozhoduje podle stanov spolku jeho členská schůze.

II. Pro rozhodnutí v řízení o neplatnosti vyloučení podle § 242 o. z. je rozhodující stav v době jeho vydání. V řízení podle § 242 o. z. přitom soud rozhoduje o (ne)platnosti vyloučení, nikoliv (jako je tomu v řízení podle § 258 o. z.) o (ne)platnosti konkrétního (návrhem napadeného) rozhodnutí orgánu spolku. Není tudíž potřebné, aby navrhovatel (poté, kdy příslušný orgán spolku rozhodne podle § 241 o. z.) změnil svůj návrh na zahájení soudního řízení podle § 242 o. z. (předmět řízení zůstává týž, přezkum platnosti vyloučení). Toliko dochází k naplnění podmínky, bez níž soud (zásadně) nemůže návrhu podle § 242 o. z. vyhovět (výjimku by za určitých okolností mohla představovat situace, kdy příslušný orgán o návrhu vylučovaného člena podle § 241 o. z. bez zbytečného odkladu nerozhodne a spolek s vylučovaným členem jedná tak, jako by jeho členství zaniklo).

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že ačkoliv byl návrh na zahájení soudního řízení podán předčasně (dříve, než členská schůze spolku rozhodla o návrhu podle § 241 o. z.), ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně byla podmínka vyčerpání vnitrospolkového přezkumu splněna a soud tudíž mohl návrhu v případě jeho důvodnosti vyhovět.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1703/2019, ze dne 16. 12. 2020


24.03.2021 00:00

Právní stav po zrušení změny územního plánu

Dojde-li ke zrušení změny územního plánu, vstoupí v účinnost územní plán v podobě před zrušenou změnou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2974/2020, ze dne 8. 12. 2020


23.03.2021 00:02

Právo osoby bez pojištění odpovědnosti na plnění z garančního fondu

I. Vznikla-li škoda vlastníku (provozovateli) nepojištěného vozidla při provozu jeho vozidla, které řídila jiná osoba, jež také odpovídá za škodu, má vlastník právo na plnění z garančního fondu pouze v rozsahu nároku na náhradu škody na zdraví (včetně náhrady nákladů vynaložených na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a regresního nároku podle § 6 odst. 4 tohoto zákona), jíž může uplatnit vůči České kanceláři pojistitelů podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., avšak jen v rozsahu, v němž za škodu tato jiná osoba (řidič) odpovídá.

II. Poškozený provozovatel, jemuž vznikl nárok na plnění z garančního fondu, ale současně podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. povinnost toto plnění Kanceláři nahradit, nemá na výplatu plnění z garančního fondu právo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 171/2019, ze dne 17. 12. 2020


23.03.2021 00:01

Rozhodné znění zák. č. 168/1999 Sb. k posouzení postižního práva ČKP

Právní vztahy, z nichž vyplývá právo poškozeného na pojistné plnění podle § 6 a § 24 zákona č. 168/1999 Sb. i postižní právo České kanceláře pojistitelů podle § 10 i § 24 odst. 9 citovaného zákona, se posuzují podle zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném k datu škodní události.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 171/2019, ze dne 17. 12. 2020


22.03.2021 00:02

Pojistné plnění za nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením

Pojistitel odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla je povinen poskytnout pojistné plnění za nemajetkovou újmu podle § 2959 o. z., i když byla způsobena pojištěným škůdcem, k němuž má poškozený vztah osoby blízké.

Pojistitel je totiž povinen poskytnout poškozenému plnění za odpovědnou osobu tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky. Základním předpokladem pro úspěšné uplatnění přímého nároku pozůstalého proti odpovědnostnímu pojistiteli ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je prokázání existence práva na náhradu nemajetkové újmy spojené s usmrcením osoby blízké vůči pojištěnému škůdci. Naopak okolnost, zda poškozený (by) uplatnil toto právo proti škůdci soudní cestou, postrádá z hlediska vzniku povinnosti pojistitele k poskytnutí pojistného plnění jakoukoli relevanci, neboť zákon takové počínání ze strany poškozeného nevyžaduje, resp. na něm nečiní nárok vůči pojistiteli nikterak závislým. Ani konkrétní důvody provázející rozhodnutí poškozeného (ne)domáhat se vůči škůdci svých práv, ať už by měly ryze racionální podklad (tj. odvíjející se např. od majetkové situace škůdce), či charakter převážně osobní (tj. zohledňující např. povahu a intenzitu vztahu ke škůdci), proto nebudou mít v daném ohledu žádný význam.

Toto pojetí je mimo jiné jednoznačně podpořeno rovněž dikcí ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 168 /1999 Sb., jež vymezuje výluky z pojištění vůči konkrétním blízkým osobám, a které stanoví, že manžel pojištěného, potažmo osoby žijící s ním ve společné domácnosti, nemají právo žádat po pojistiteli náhradu za pojištěným způsobené újmy uvedené v § 6 odst. 2 písm. b), c), s výjimkou újmy podle § 6 odst. 2 písm. c), souvisí-li s újmou vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením. Sám zákon tedy zjevně vychází z toho, že jiné v § 6 vypočtené újmy (nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením nevyjímaje) pojistitel i těmto nejbližším osobám hradit má, neboť v opačném případě by výslovná úprava § 7 odst. 1 písm. b) postrádala jakýkoliv smysl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, ze dne 15. 12. 2020


22.03.2021 00:01

Vrácení daru poskytnutého právnickou osobou dle § 630 obč. zák.

Jednání (i kdyby je bylo možno považovat za jednání hrubě porušující dobré mravy) vůči společníkům či jednatelům společnosti s ručením omezeným nelze považovat zároveň za jednání (za útok) směřující vůči dárci (právnické osobě).

Daruje-li společnost s ručením omezeným peněžitou částku, nelze hovořit o tom, že fakticky dar poskytli společníci této právnické osoby. Zároveň platí, že jednání, které by mohlo být považováno (ve vztahu mezi dárcem a obdarovaným) za jednání - odporující dobrým mravům - vůči fyzické osobě, nelze v případě, kdy je tato osoba současně členem statutárního orgánu právnické osoby nebo jejím společníkem, považovat (právě pro rozdílnost mezi pojetím fyzické a právnické osoby) za jednání zároveň směřující vůči této právnické osobě.

Důvodem pro vrácení daru poskytnutého právnickou osobou by mohlo být pouze takové jednání obdarované, jež by se bezprostředně dotýkalo samotné dárkyně, např. poškozováním jejího dobrého jména lživými tvrzeními o její obchodní činnosti, tvrzením o nepoctivosti, či o jejím podvodném či protiprávním jednání apod. Jelikož však nelze bezprostředně (přímo) ztotožnit osoby společníků či jednatelů právnické osoby s ní samotnou, pak podání trestního oznámení vůči osobám, které jsou zároveň společníky a jednateli této právnické osoby, nemůže být dotčen status této právnické osoby. To platí tím spíše, míří-li trestní oznámení na činnost, která se této právnické osoby vůbec nedotýká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4749/2018, ze dne 11. 12. 2020


18.03.2021 00:02

Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu

I. Význam slova „zpravidla“, užitého v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení) ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

II. V projednávané věci je nesporné, že žalobce úraz utrpěl dne 21. 1. 2015, podle skutkových okolností dále není sporu o tom, že se jednalo o úraz pracovní. Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne poprvé žalobce mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“, tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila 21. 1. 2019 (srov. ustanovení § 629 odst. 1 o. z., ustanovení § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit promlčení nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 16. 12. 2020


18.03.2021 00:01

Právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele

Dosavadní soudní praxe zastávala stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 podle ustanovení § 208 zákoníku práce).

Závěry dosavadní judikatury, vztahující se k problematice aplikace ustanovení § 208 zák. práce, jsou použitelné i na případy, které se posuzují podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1645/2020, ze dne 17. 12. 2020


17.03.2021 00:02

Diskriminace zaměstnance z důvodu zdravotního postižení

O diskriminaci zaměstnance z důvodu zdravotního postižení spočívající v „opomenutí“ zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, se jedná tehdy, je-li (musí-li být) zaměstnavateli s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že zaměstnanec má takové zdravotní postižení (omezení vyplývající především z fyzických, duševních nebo psychických postižení), které v interakci s různými překážkami brání (může bránit) plnému a účinnému zapojení dotčeného zaměstnance do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak zaměstnavatel přesto nepřijme žádné z přiměřených opatření umožňujících osobě se zdravotním postižením přístup k zaměstnání, výkon pracovní činnosti nebo funkční nebo jiný postup v zaměstnání, která by za daných okolností připadala v úvahu a která nepředstavují pro zaměstnavatele nepřiměřené zatížení.

Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že žalovaný by se vůči žalobci mohl dopustit diskriminace spočívající v opomenutí přijmout přiměřená opatření ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona jen tehdy, bylo-li (muselo-li být) žalovanému s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že žalobce má takové zdravotní postižení (omezení), které má (může mít) vliv na jím vykonávanou pracovní činnost a které brání (může bránit) jeho plnému a účinnému zapojení do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak žalovaný přesto nepřijal žádné z přiměřených patření, jež by za daných okolností připadala v úvahu a jež nepředstavují pro žalovaného nepřiměřené zatížení. Jestliže však žalovanému s ohledem na všechny okolnosti případu nebylo (a ani nemuselo být) zřejmé, že žalobce takovým zdravotním postižením (omezením) trpí, nemohl se dopustit opomenutí přijmout přiměřená opatření, neboť za takové situace by po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby jakákoli přiměřená opatření (ze své iniciativy) činil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1844/2020, ze dne 8. 12. 2020


17.03.2021 00:01

Převoditelnost pozemku situovaného v chráněném ložiskovém území

Poskytnutí zemědělského pozemku jako náhradního oprávněné osobě (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), nebrání okolnost, že jde o pozemek situovaný v chráněném ložiskovém území. Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., a to jak jde-li o jeho relevantní ustanovení § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani jeho ustanovením § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně, umístění pozemku v chráněném ložiskovém nebrání bez dalšího jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 8. 12. 2020


15.03.2021 00:02

Náhrada nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

II. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Zejména v prostředí internetu mohou difamující informace být uveřejněny kýmkoli, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což nemusí být vždy velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu.

III. Okolnost, že dehonestující, nepravdivá nebo indiskrétní informace byla uveřejněna na hojně navštěvovaných internetových stránkách a její úplné odstranění je problematické, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako skutečnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech. Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby jen proto, že k uveřejnění závadné informace došlo na webových stránkách bulvárního média, byla stanovena peněžitá náhrada v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020


< strana 1 / 263 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů