// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
15.09.2021 00:02
Újma na zdraví způsobená jednáním v nutné obraně dle § 2905 o. z.
Způsobil-li škůdce poškozenému újmu na zdraví jednáním, které je nutnou obranou ve smyslu § 2905 o. z., není povinen k náhradě újmy, přestože proti němu bylo pro totožný skutek vedeno trestní stíhání, jež skončilo podmíněným zastavením. Rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání není soud v občanskoprávním řízení vázán, pouze z něj vychází (§ 135 o. s ř.). Závěr o právní kvalifikaci skutku podle trestního zákona je závěrem předběžným, který v případě, že by nedošlo k tzv. odklonu (podmíněnému zastavení trestního stíhání), by mohl být v dalším řízení změněn.
Nutnou obranou (v občanskoprávním pojetí) se rozumí jednání směřující k odražení protiprávního bezprostředně hrozícího nebo trvajícího útoku proti majetku, zdraví, případně přirozeným právům člověka (případně právnické osoby). Základními předpoklady pro posouzení, zda šlo o jednání v nutné obraně, je protiprávnost odvraceného útoku, který musí bezprostředně hrozit nebo trvat, a vznik újmy útočníkovi. Obrana přitom musí být potřebná (nezbytná) k účinnému odvrácení útoku, nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, přičemž míra hrozící újmy musí být posouzena se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3470/2019, ze dne 9. 6. 2021
15.09.2021 00:01
Propagační zákonná licence dle § 32 autorského zákona
I. Způsoby užití díla v režimu propagační zákonné licence zákon neomezuje, vždy však musí jít o užití pouze v rozsahu nezbytném pro propagaci výstavy či prodeje. Typicky půjde o zařazení díla do výstavního (aukčního) katalogu, popř. o jeho zobrazení na plakátě propagujícím akci, zhotovení rozmnoženin takových katalogů či plakátů a jejich rozšiřování, popř. o sdělování díla veřejnosti v rámci informování o akci. Dílo nelze užít pro propagaci jiné akce, popř. za jiným (samostatným) účelem. Užití díla v režimu zákonné licence nesmí mít samostatný komerční účel. Samotná výstava či prodejní aukce však povahově k hospodářskému či obchodnímu prospěchu směřovat může.
Jelikož je propagační zákonná licence spojena s (hlavním) užitím díla vystavováním jeho originálu nebo rozmnoženiny nebo prodejem jeho originálu či rozmnoženiny, tj. jedná se pouze o doplňkové (vedlejší) užití díla odvozené od užití hlavního, je nezbytné, aby osoba dovolávající se její existence měla oprávnění originál nebo rozmnoženinu díla vystavit, popř. prodat. Oprávnění k hlavnímu užití díla spočívajícímu ve vystavování či prodeji jeho originálu nebo rozmnoženiny díla může být založeno buď na smluvním základě (poskytnutím licence), anebo na zákonném základě.
Při užití díla v rámci zákonné propagační licence nesmí uživatel porušovat ani ohrožovat autorova osobnostní autorská práva, zejména pak právo na nedotknutelnost díla a na užití díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu.
Propagační zákonnou licence upravenou v § 32 autorského zákona je nutné vykládat vždy restriktivně, za aplikace tzv. tříkrokového testu uvedeného v § 29 odst. 1 autorského zákona.
II. Odvolací soud v posuzované věci dostatečně neposoudil rozsah užití komiksu nezbytný pro propagaci výstavy a prodeje jeho originálu. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zejména absentuje úvaha o tom, z jakého důvodu nestačilo (jinak obvykle zcela postačující) vydání druhého katalogu, v němž byly zobrazeny zmenšené kresby komiksu, kolik katalogů bylo vydáno, zda (a z jakého důvodu) se počet vydaných kusů vešel pod rozsah nezbytný k propagaci akce, zda prodej katalogu (za 300 Kč kus) nelze kvalifikovat jako nepřípustné užití díla za samostatným komerčním účelem a zda sdělování komiksu na internetových stránkách bylo nezbytné pro propagaci akce.
Odvolací soud rovněž chybně aplikoval tzv. tříkrokový test uvedený v § 29 odst. 1 autorského zákona. V poměrech projednávané věci se totiž měl zaměřit zejména na posouzení toho, zda vydání katalogu (v jeho rozsahu a v měřítku dovolujícím bezproblémové prohlížení obrázků a čtení textu) fakticky nenahradilo (a dokonce nezmařilo) autorem zamýšlené vydání komiksu (i s poznámkami) v knižní podobě, za něž mohl autor oprávněně očekávat poskytnutí odměny, a zda tak nebylo v rozporu s běžným způsobem užití díla a neodůvodněně nepoškodilo oprávněné zájmy autora.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4200/2019, ze dne 27. 4. 2021
14.09.2021 00:02
Sjednání úhrady za podnájem bytu dle obč. zák. paušální částkou
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), výslovně náležitosti podnájemní smlouvy nestanovil. Lze proto i s ohledem na princip autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávní sféře uzavřít, že neplatnost podnájemní smlouvy dle obč. zák. nezpůsobovala skutečnost, že smluvní strany sjednaly úhradu za podnájem paušální částkou, aniž byla rozlišena výše podnájemného a výše úhrad za služby spojené s užíváním bytu.
Bylo-li podnájemné sjednáno jednorázovou (paušální) částkou měsíčně, ze které není výše záloh na úhradu plnění spojených s užíváním bytu zjistitelná, nemohou z povahy věci tyto platby podléhat vyúčtování, a není proto možné domáhat se přeplatku z jejich vyúčtování.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 19/2021, ze dne 8. 6. 2021
14.09.2021 00:01
Odstoupení od smlouvy o dílo z důvodu zvýšení ceny určené odhadem
Cena díla může být ujednána tak, že část bude určena pevnou částkou a část odhadem, a to vše při zachování díla jako celku.
Dohodnutý předmět díla v posuzované věci představoval dodání a instalaci výtahu, s nimiž byly spojeny i související stavební úpravy. Smluvní strany sjednaly cenu výtahu pevnou částkou (606.700 Kč) a cenu stavebních prací určily odhadem (30.000 Kč). Oznámení zhotovitelky o podstatném překročení ceny se vztahovalo k ceně určené odhadem. Není proto pochyb o tom, že zvýšení ceny stanovené odhadem o 102.100 Kč – několikanásobně převyšující 30.000 Kč – dosahuje intenzity podstatného překročení, které je důvodem pro odstoupení objednatele od smlouvy (§ 2612 odst. 1, 2 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2869/2020, ze dne 19. 5. 2021
13.09.2021 00:02
Neužívání bytu jako výpovědní důvod v poměrech o. z.
V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 není neužívání bytu samo o sobě výpovědním důvodem, a to ani podle ustanovení § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
Jen v mimořádných případech, kdy by předmětem nájmu byl např. sociální či jiný obdobný byt pronajímaný za nestandardně zvýhodněných podmínek určených jen pro určité skupiny obyvatel a pronajímatel by nebyl schopen uspokojit všechny zájemce splňující podmínky pro nájem takovéhoto bytu a současně by nájemce byt neužíval, mohlo by být neužívání bytu ve spojení s těmito mimořádnými okolnostmi důvodem pro vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 761/2021, ze dne 9. 6. 2021
13.09.2021 00:01
Rozhodnutí o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části
Zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku, je i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu. Soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 509/2021, ze dne 27. 4. 2021
09.09.2021 00:02
Obec jako státní orgán ve smyslu § 12 zákona č. 58/1969 Sb.
Zákon č. 58/1969 Sb. ve svém § 12 nijak nereagoval na změny ve struktuře státu nastalé v důsledku přijetí nového obecního zřízení a nerozšířil okruh regresně odpovědných osob ze státních orgánů na územně samosprávné celky, mj. tedy i obce. Daná nedůslednost, pokud nemělo jít o záměr zákonodárce, nemůže být překonána výkladem. Nelze totiž přehlížet, že povinnosti mohou být uloženy jen zákonem nebo na základě zákona, což se týká i povinnosti regresní podle zákona č. 58/1969 Sb. Jestliže tento zákon s regresním postihem obce, která je odlišná od státního orgánu, nepočítá, nelze její odpovědnost dovodit za použití analogie.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2299/2019, ze dne 28. 4. 2021
09.09.2021 00:01
Simulované uzavření pracovní smlouvy; faktický pracovní poměr
Právní jednání, jehož strany pouze předstírají vůli uzavřít pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr a jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny, je zdánlivým (nicotným) právním jednáním.
Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.
O platnosti lze uvažovat jen u smlouvy, která vznikla a nadále trvá (existuje), tj. u smlouvy, která není zdánlivá (nicotná). Právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.
Za situace, kdy by vůle účastníků nesměřovala k založení pracovního poměru jako základního pracovněprávního vztahu, s jehož založením by byl spojen vznik práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele, není na namístě uvažovat ani o tzv. faktickém pracovním poměru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 ICdo 95/2019, ze dne 28. 5. 2021
07.09.2021 00:02
Zásah soudu do vnitřních poměrů zájmového sdružení právnických osob
Každý člen zájmového sdružení právnických osob nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může (při analogické aplikaci § 258 až 260 o. z.) navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu sdružení pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů sdružení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3585/2019, ze dne 29. 6. 2021
07.09.2021 00:01
Přiměřená délka řízení podle § 142 správního řádu
I. V posuzovaném správním řízení vedeném podle § 142 správního řádu bylo předmětem určení právního vztahu, zda stavebníku na sousedním pozemku vzniklo či nevzniklo právo provést stavby na základě certifikátu autorizovaného inženýra vydaného v tzv. zkráceném stavebním řízení. Vzhledem k tomu, že autorizovaný inspektor nepovažoval vlastníky sousedních nemovitostí za účastníky zkráceného stavebního řízení, měli tito vlastníci příležitost uplatnit své námitky pouze v řízení podle § 142 správního řádu o určení, zda stavebníku vzniklo či nevzniklo právo provést stavby. Je tedy zřejmé, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5103/2015 dopadají na danou věc, neboť posuzované správní řízení se přímo týkalo sousedských práv žalobců, tedy jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že posuzované řízení vedené podle § 142 správního řádu spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, účastníci řízení mají právo na jeho přiměřenou délku.
II. Autorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu (§ 67 spr. ř., § 65 s. ř. s.), ale plněním ze soukromoprávní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3489/2020, ze dne 1. 6. 2021
06.09.2021 00:02
Porušení podmínek souhlasu k vedlejší výdělečné činnosti zaměstnance
Souhlas k vedlejší výdělečné činnosti zaměstnance shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele může být učiněn nejen jednostranným prohlášením zaměstnavatele, ale může být též součástí vzájemné dohody zaměstnance a zaměstnavatele, jejímž obsahem mohou být i podmínky, za nichž se tento souhlas zaměstnavatele zaměstnanci uděluje.
Jsou-li tyto podmínky mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuty, představuje jejich nedodržení zaměstnancem nesplnění jeho povinností ze závazků převzatých takovou dohodou, a tedy i porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 74/2021, ze dne 7. 6. 2021
06.09.2021 00:01
Způsobilost zahraniční právnické osoby k právům a povinnostem
Jakkoli ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. užívalo termínu „cizinec“, bylo třeba tuto subsidiární kolizní normu vztáhnout i na právnické osoby. Přiměřené použití pravidla vyplývajícího z ust. § 3 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. i na právnické osoby, tedy že postačí, jestliže by způsobilost k právnímu úkonu měla v obdobné situaci česká právnická osoba podle českého práva, dovozuje i odborná literatura.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 342/2020, ze dne 26. 5. 2021
02.09.2021 00:02
Škoda způsobená jízdní soupravou složenou z tahače a návěsu
I provoz přívěsu uváděného v pohyb tažným vozidlem, jež mu umožňuje pohyb po komunikacích a transport nákladů, může obstát jako provoz vozidla ve smyslu § 2927 o. z. i zákona č. 168/1999 Sb. Oba zmíněné předpisy přitom operují se škodou způsobenou provozem vozidla, nikoliv jízdní soupravou tvořenou více vozidly [v souladu s § 2 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jízdní souprava je souprava složená z jednoho nebo více motorových vozidel a jednoho nebo více přípojných vozidel], a to bez ohledu na to, zda je provozovatel obou vozidel totožná osoba či dvě různé osoby. Při stanovení odpovědnostních vztahů, a v návaznosti na to i povinností pojistitele ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., je tak nezbytné diferencovat, zda a případně jak se svým provozem na vzniku škody podílela jednotlivá vozidla jízdní soupravy (např. zda šlo o kumulativní působení obou vozidel, či jen jednoho z nich), nikoliv však bez dalšího redukovat soupravu na tažné zařízení. Pokud se přitom na nehodě podílí nemotorové přípojné vozidlo, pak lze mít za osobu odpovědnou za škodu i jeho provozovatele.
V řadě kolizních situací bude nepochybně možné s ohledem na průběh nehodového děje spatřovat příčinu toliko v provozu tahače (např. nedá-li přednost v jízdě a narazí do jiného vozidla), mohou však vyvstat i takové okolnosti, v nichž bude návěs naopak zcela samostatným činitelem škodní události (sám se rozjede či převrátí, aniž byl zapojen, nebo vyvolá-li při jízdě kolizi technická závada návěsu); v takovém případě nastoupí odpovědnost jeho provozovatele, který může být odlišný od provozovatele tahače. Jestliže bude návěs spolupůsobit při vzniku škody a podílet se s ohledem na bezprostřední příčinu kolizní situace na škodlivém následku neoddělitelně od působení tahače, je namístě považovat újmu tím vyvolanou za následek zvláštní povahy provozu obou vozidel či provozu dopravy za použití obou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3073/2020, ze dne 27. 5. 2021
02.09.2021 00:01
Odpovědnost prodávajícího za vady při prodeji staršího vozidla
Odpovědnost za vady koupené věci se vztahuje jak na nové, tak i na použité věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové vadě věděl. I prodávaná použitá či starší věc musí mít obvyklé vlastnosti odpovídající jejímu stáří a běžnému opotřebení, nikoliv ovšem takové vady, které brání jejímu užití v souladu s kupní smlouvou, nebo k účelu stanovenému kupní smlouvou nebo k účelu, k němuž se taková věc obvykle užívá.
Je-li předmětem koupě starší vozidlo, nelze jeho běžné (obvyklé) opotřebení, jež vzhledem k obvyklé době životnosti či jeho částí odpovídá jeho stáří, počtu ujetých kilometrů, běžným provozním podmínkám a běžnému způsobu používání i údržby, považovat za jeho vadu. Za vadu by bylo možné považovat teprve takový stupeň opotřebení, jež je podstatně pokročilejší, než by odpovídalo uvedeným hlediskům. Za projev běžného opotřebení u starší věci však nelze považovat vadu, pro kterou věc nemůže sloužit účelu sjednanému či vyplývajícímu z kupní smlouvy. Za projev běžného opotřebení u staršího vozidla proto nelze považovat vadu, pro kterou je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, pokud z ujednání nebo z účelu patrného ze smlouvy výslovně nevyplývá, že předmětem koupě není vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu.
Jinak řečeno, je-li předmětem koupě starší opotřebované vozidlo a nevyplývá-li ze smlouvy, že prodávané vozidlo není způsobilé k provozu, pak vada, pro kterou je takové vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, zakládá odpovědnost prodávajícího z vadného plnění, neboť vozidlo jako předmět koupě nemá vlastnosti v kupní smlouvě ujednané nebo vlastnosti vhodné pro účel ze smlouvy patrný či obvyklý.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, ze dne 25. 5. 2021
01.09.2021 00:02
Právo sekundární oběti na náhradu nemajetkové újmy
Právo na náhradu nemajetkové újmy mají i sekundární oběti, jež jsou osobami blízkými obětí primárních, jestliže okolnosti případu neumožňují odčinění jejich útrap podle § 2959 o. z., avšak odpovídají skutkové podstatě § 2971 o. z. Proto pachatel úmyslného násilného trestného činu, jímž bylo po přechodnou dobu porušeno zdraví oběti, je povinen odčinit duševní útrapy osob oběti blízkých, které újmu jí způsobenou pociťují jako osobní neštěstí, jež nelze jinak odčinit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, ze dne 27. 5. 2021
01.09.2021 00:01
Odškodnitelné náklady u předsmluvní odpovědnosti dle obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1166/2004 dospěl ohledně majetkové újmy vzniklé vynaložením nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy k závěru, že potenciálním smluvním partnerům zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoliv. Vynaložení těchto „obvyklých” provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za – pro uzavření smlouvy konkrétního typu – běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení.
Rozlišování, zda konkrétní náklady spadají mezi obvyklé provozní náklady, které nelze podle výše citovaného judikátu považovat za odškodnitelnou újmu, či zda jde o odškodnitelné neobvyklé náklady, jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, bude záviset na konkrétních okolnostech každého případu. Povaha a výše obvyklých nákladů závisí na konkrétním typu smlouvy, o jejímž uzavření strany jednají; konkrétně lze v případě smlouvy o dílo demonstrativně uvést například náklady na vypracování nabídky, návrhu smlouvy, návrhu rozpočtu apod. Pojem obvyklých nákladů, které se v rámci předsmluvní odpovědnosti neodškodňují, ovšem nelze vykládat extenzivně, neboť jde pouze o takové náklady, s jejichž vynaložením musela potenciální smluvní strana počítat, ať už bude smlouva uzavřena či nikoli. Půjde tedy skutečně jen o nezbytné administrativní náklady, jejichž vynaložení lze očekávat u smlouvy určitého typu, nikoli o náklady spojené s přípravou realizace konkrétní vyjednávané smlouvy mezi potenciálními kontrahenty.
Pojem „náklady, jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany“ nelze při posuzování odškodnitelných nákladů u předsmluvní odpovědnosti dle obč. zák. vykládat tak, že jde pouze o náklady, k jejichž vzniku dala druhá strana výslovný pokyn, nýbrž je třeba tento pojem vykládat s ohledem na konkrétní okolnosti případu i tak, že tyto náklady mohou vzniknout zahájením činností potřebných k realizaci projektu, o němž potenciální smluvní strany jednají, a s jejichž zahájením byla druhá smluvní strana srozuměna.
Uvedené závěry se vztahují pouze k problematice předsmluvní odpovědnosti judikované v režimu dnes již neúčinné právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 31. 12. 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, již institut předsmluvní odpovědnosti výslovně upravuje a podle této právní úpravy se již neuplatní dělení na neodškodnitelné obvyklé náklady a na neobvyklé náklady, jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany a které se odškodňují.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 836/2021, ze dne 27. 5. 2021
31.08.2021 00:02
K tzv. předsmluvní odpovědnosti obce
Vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona o obcích, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích). Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce v návaznosti na komunální volby. Případná výměna konkrétních osob vykonávajících příslušné funkce v orgánech obce nemá sama o sobě vliv na vázanost dosavadními jednáními a nelze ji tedy ani bez dalšího automaticky ztotožňovat se spravedlivým důvodem ukončení kontraktace, tj. neobstojí ani jako racionální úvaha jednající strany vycházející z objektivní skutečnosti, ani jako obhajitelné subjektivní přesvědčení podložené konkrétními okolnostmi v daném místě a čase. Obměna členů v příslušných orgánech je vnitřní záležitostí obce a pravidelným jevem navázaným na komunální volby, avšak pokud by bez dalšího měla zakládat spravedlivý důvod ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z., vedlo by to k neúměrné právní nejistotě ve smluvních jednáních a mohlo by též nepřípustně ospravedlňovat případnou spekulativnost jednání kontrahentů z řad obcí, jimž by volby poskytovaly univerzální důvod pro vymanění se ze závazků vůči osobám jednajícím o uzavření smlouvy. Jestliže tedy obec jakožto účastník soukromoprávních vztahů má v zásadě rovné postavení s jinými právnickými a fyzickými osobami, pak přestože je nutné respektovat specifika vyplývající ze zákonných limitů při nakládání s obecním majetkem (zejména zveřejnění záměru a jeho schválení příslušným orgánem), nelze jí ani z pohledu § 1729 o. z. přiznávat výsady nad rámec zákonem stanovených požadavků na hospodaření obcí a zbavovat ji odpovědnosti za nepoctivé jednání vůči smluvnímu protějšku.
Lze tedy uzavřít, že probíhala-li v posuzované věci jednání mezi smluvními stranami na základě řádně zveřejněného záměru pronajmout nemovitý obecní majetek, souhlasný přístup k návrhu smlouvy, v níž se již řešily jen méně významné detaily, byl zřejmý i z počínání rady obce, jakožto orgánu, jehož souhlas byl pro řádné uzavření smlouvy potřebný, a změna přístupu vedoucí k ukončení smluvních jednání byla vyvolána zvolením nového starosty a některých členů rady obce, pak specifika daná pro nakládání s majetkem obce zákonem nevylučují vznik povinnosti hradit škodu podle § 1729 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 15/2021, ze dne 27. 5. 2021
31.08.2021 00:01
Dědická nezpůsobilost ve smyslu § 1481 občanského zákoníku
I. Pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu ve smyslu § 1481 občanského zákoníku není rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z tam uvedených osob odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno), případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod.
V ostatních případech (zejména pokud nedošlo k odsouzení pachatele v trestním řízení) je nezbytné, aby soudní komisař v pozůstalostním řízení, vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické nezpůsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, opatřoval k nim potřebné důkazy a učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z uvedených osob, ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti. Podle toho pak buď bude s potenciálním dědicem nadále jednat jako s dědicem, anebo jeho účast v řízení usnesením ukončí.
II. Soud v řízení o pozůstalosti je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Bylo-li v trestním řízení vedeném dědici vydáno rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal dědic, je tedy pozůstalostní soud tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázán, nicméně pozůstalostní soud nemůže odhlédnou od skutečnosti, že dědic měl jednat nejen v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele, ale na jeho výslovnou žádost, a zůstavitel mu byl za jeho jednání dokonce vděčný. Soudy v řízení o pozůstalosti proto byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že dědic spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., měly posoudit samy.
Má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli. Z uvedeného vyplývá, že čin dědice, byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle ustanovení § 144 odst. 1 tr. zák., není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., a proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 106/2021, ze dne 16. 6. 2021
24.08.2021 00:02
Zařazení zaměstnance do platové třídy
I. Pro zařazení zaměstnance do platové třídy je určující druh práce sjednaný v pracovní smlouvě (popřípadě vyplývající ze jmenování) a nejnáročnější práce, kterou zaměstnanec v jeho mezích vykonává (jejíž výkon zaměstnavatel po zaměstnanci požaduje); zaměstnavatel tedy zařadí zaměstnance podle § 123 odst. 2 zák. práce do platové třídy, ve které je podle katalogu prací zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon na zaměstnanci požaduje. Nelze při něm ale mechanicky vycházet jen z katalogem prací stanoveného rozdělení prací do platových tříd, neboť to má svůj význam jen ve spojení se základními charakteristikami platových tříd stanovenými zákonem, jak jsou tyto uvedeny v příloze k zákoníku práce, jež obsahují základní hlediska, z nichž uvedené rozdělení podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti jednotlivých prací vychází.
Pro správné zařazení zaměstnance do platové třídy tak není významné jen samotné rozdělení prací do platových tříd v katalogu prací, ale též hlediska vymezená základními charakteristikami platových tříd uvedená v příloze k zákoníku práce.
II. Katalogem prací provedené rozdělení a základní charakteristiky platových tříd jsou pro všechny závazné a zaměstnavatel, popřípadě soud v řízení, jehož předmětem jsou platové nároky zaměstnance, nemohou složitost, odpovědnost a namáhavost práce pro účely zařazení zaměstnance do příslušné platové třídy posuzovat jinak, než jak se z nich podává.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2867/2019, ze dne 27. 5. 2021
24.08.2021 00:01
Obsah licence ze smlouvy o vytvoření architektonického stavebního díla
I. Pro případ, že strany smlouvy o dílo neuzavřou samostatnou licenční smlouvu, stanoví § 61 odst. 1 autorského zákona zákonnou domněnku, podle níž autor poskytl objednateli licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Jinými slovy řečeno, strany smlouvy o dílo mezi sebou (kromě smlouvy o dílo) uzavírají též licenční smlouvu, kterou autor jako zhotovitel díla poskytuje objednateli jako nabyvateli za úplatu (zahrnutou již v ceně za dílo) nevýhradní licenci k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu vyplývajícího ze smlouvy o dílo.
Není-li účel ve smlouvě o dílo výslovně ujednán, neznamená to, že by způsoby a rozsah užití díla objednatelem nebyly jakkoli limitovány, neboť konkrétní účel ze smlouvy vyplývá vždy (zpravidla hospodářský, ale i jiný). V takovém případě bude posouzení účelu věcí úvahy soudu v řízení o ochranu autorského práva, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Soud přitom musí vycházet především z obsahu smlouvy. Břemeno tvrzení a důkazní přitom stíhá účastníka řízení, jemuž jde tvrzení o účelu ku prospěchu (zpravidla objednateli díla jako žalovanému).
Při určení obsahu licence poskytnuté autorem jako zhotovitelem je nutné vždy respektovat oprávněné zájmy objednatele. Účel vyplývající ze smlouvy o dílo například může vyžadovat, aby objednatel disponoval oprávněním poskytnout třetí osobě podlicenci, popřípadě též postoupit licenci na třetí osobu (například je-li autorem vytvořené dílo svou povahou předlohou k dalšímu zpracování). V takovém případě je nutné dovodit, že autor s podlicencí (s postoupením licence) vyslovil souhlas (z povahy věci se v tomto případě neprosadí zákonný požadavek na písemnou formu souhlasu uvedený v § 48 odst. 2 autorského zákona, resp. v § 2364 odst. 1 o. z.).
Stejně tak účel vyplývající ze smlouvy o dílo může vyžadovat úpravu či jinou změnu díla nebo jeho názvu (srov. § 51 autorského zákona). I v takovém případě je objednatel k potřebným úpravám nebo změnám oprávněn přistoupit, nevyhradil-li si autor ve smlouvě o dílo své svolení.
Naopak autor se musí zdržet veškerého jednání, kterým by mohl ohrozit či poškodit oprávněné zájmy objednatele podávající se z účelu vyplývajícího ze smlouvy o dílo. Osobnostní autorská práva a majetková autorská práva však zůstávají autorovi díla na objednávku zásadně zachována. Z toho vyplývá zejména povinnost objednatele užívat dílo (v rámci poskytnuté licence, zejména pak při jeho úpravě či jiné změně, je-li k nim oprávněn) způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a povinnost umožnit autorovi výkon práva autorského dohledu.
II. Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje se závěry komentářové literatury, vztahujícími se na díla stavební architektury vytvořená na objednávku, použitelnými jak pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tak i pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, z nichž se podává:
1) Obecně lze dovozovat, že hospodářským účelem závazku vytvoření (stavebního) architektonického díla je zásadně následné zhotovení stavby takového díla pro potřeby objednatele, jež je na objednávku objednatele autorem původně vyjádřeno a odevzdáno zpravidla v podobě architektonické studie. Pouze zcela výjimečně nastává situace, kdy architektonické dílo je objednáváno za účelem jiným než stavebním (např. za účelem výstavním, sbírkovým apod.).
2) Proto platí, že součástí licence poskytnuté objednateli architektonického stavebního díla podle zákonné dispozitivní úpravy komentovaného ustanovení je vzhledem k pravidelnému účelu sjednané smlouvy (není-li sjednáno jinak) zásadně i oprávnění k rozmnožení (popř. též i k jinému účelově souvisejícímu užití) díla nejen stavbou, nýbrž i všemi ostatními způsoby, jež jsou pro realizaci stavby vzhledem k její povaze obvyklé (nebo dokonce vzhledem k úpravě veřejného práva stavebního i nutné). Součástí takové licence je pak zásadně i právo podlicence v takovém rozsahu, aby pořízení těchto rozmnoženin mohlo být zhotoveno na podnět objednatele třetími osobami, jež jsou k tomu vzhledem k obvyklé hospodářské praxi (nebo dokonce právními předpisy zejména z oboru veřejného práva stavebního) povolány.
3) Lze tedy uzavřít, že při obvyklém účelu uzavření smlouvy o vytvoření architektonického stavebního díla není objednatel tohoto díla povinen vyžádat si od autora jako zhotovitele díla (další) svolení (licenci) ani k pořízení (či k objednání pořízení) rozmnoženin tohoto díla v podobě a rozsahu obvyklém před zahájením realizace stavby (tj. zejména k pořízení projektové, prováděcí apod. dokumentace nebo ke zhotovení modelu stavby apod.), stejně jako ani ke zhotovení stavby samotné, to i v podobě přiměřeně pozměněné či přetvořené, zařazené do souboru či ve spojení s dílem jiným, pokud by se nejednalo o užití díla způsobem snižujícím hodnotu díla ve smyslu § 11 odst. 3 autorského zákona. V tomto směru je pak v zásadě nerozhodné, zda autor při sjednání ceny za vytvoření autorského díla právně neopodstatněně předpokládal další zisk v důsledku uzavření (další) smlouvy o dílo na zhotovení obecného (neautorského) díla v podobě projektové dokumentace či jiné přípravné rozmnoženiny svého architektonického díla či snad dokonce na zhotovení stavby samotné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2857/2019, ze dne 6. 4. 2021