// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

03.12.2024 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence

Pro stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence je zásadní kvalita vzájemných vztahů a nikoli okolnost, zda jsou plnorodými nebo polorodými sourozenci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024

03.12.2024 00:01

Nárok vzdálenějších příbuzných na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z.

I. U druhotných obětí, jež jsou vůči poškozenému v rodinném vztahu založeném příbuzenským poměrem v řadě nepřímé (strýc, teta, bratranec, sestřenice apod.) nebo nejsou v žádném příbuzenském poměru, může nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. vzniknout pouze tehdy, pokud je prokázáno, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 22 odst. 1 o. z.). Zda o splnění těchto podmínek v konkrétním případě půjde či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí ve společné domácnosti, jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, jsou-li na sebe navzájem odkázáni výživou nebo pomáhají-li si vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod. Dospěje-li soud k závěru, že jde o osobu blízkou, je pro závěr o výši přiměřené náhrady rozhodná intenzita vzájemných vztahů.

Z tohoto výkladu vyplývá, že u vzdálenějších příbuzných či ostatních osob blízkých nelze založit úvahu o jejich duševních útrapách na pravidle, že takové útrapy v obdobné situaci při běžných vztazích automaticky nastávají (jak je tomu u rodičů, dětí, manželů nebo sourozenců a příbuzných v řadě přímé, kde se určitá kvalita vztahů předpokládá), ale na dalších konkrétních okolnostech, které jsou rozhodné pro závěr, zda se vůbec jedná o osobu blízkou, případně pro výši náhrady. Vzhledem k různorodosti okolností jednotlivých případů a vztahů mezi osobami blízkými, není na místě odstupňovat výši náhrady, ale v každém jednotlivém případě zkoumat všechny okolnosti a na základě nich stanovit výši náhrady, která bude přiměřená náhradám přiznávaným v jiných obdobných případech.

II. Odvolací soud v projednávaném případě uzavřel, že žalobce lze ve vztahu k poškozenému považovat za osobu blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., avšak již poskytnutou náhradu ve výši 50 000 Kč považoval za přiměřenou tomu, že se jedná o strýce ze strany otce, tedy osobu ve vzdálenějším příbuzenském vztahu, který měl svou vlastní rodinu, a vzájemné vztahy se tak nevymykaly běžným vztahům na této příbuzenské úrovni. Vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze závěru odvolacího soudu, že žalobce byl ve vztahu k poškozenému osobou blízkou, ničeho vytknout. Avšak při úvaze o výši náhrady odvolací soud pominul, že žalobce žil v útlém dětství poškozeného ve společném bytě, podílel se v té době na jeho výchově a byl jeho kmotrem, a to v nábožensky založené rodině, kde má tato skutečnost značný význam. Stýkali se i později, v dětství trávili spolu s ostatními žalobci a dcerou žalobce čas o prázdninách, v době dospívání poškozeného i v jeho dospělosti měli stejné zájmy (o gastronomii), žalobce poškozeného učil svému oboru, přátelili se, chodili společně (i se širší rodinou) do kostela a v době, kdy si poškozený přestal rozumět s matkou (respektive s jejím manželem), spolu nějakou dobu bydleli. Tyto okolnosti svědčí o značně intenzivnějším vztahu, než je běžný mezi strýcem a synovcem, a proto odůvodňují zvýšení náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím poškozeného.

Z těchto důvodů považuje dovolací soud úvahu o dostatečnosti náhrady poskytnuté žalovanou za zjevně nepřiměřenou (§ 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, kdy úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená). Všem zjištěným okolnostem výše uvedeným odpovídá, podle názoru dovolacího soudu, náhrada ve výši 100 000 Kč, tedy přibližně pětiny základní náhrady. Tato náhrada zohledňuje výše popsaný intenzivní vztah mezi žalobcem a poškozeným, skutečnost, že k jeho úmrtí došlo v důsledku hrubé nedbalosti škůdce, avšak současně i to, že na sobě navzájem nebyli existenčně závislí a že žalobce má vlastní rodinu, takže poškozený nebyl jeho jedinou blízkou osobou. Výše náhrady se nevymyká úrovni náhrady přiznávaných ve srovnatelných případech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024

26.11.2024 00:02

Smrt zůstavitelky po uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí

I. Smrt zůstavitelky po uzavření platné a účinné kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí, avšak před podáním návrhu na vklad vlastnického práva, nemá sama o sobě vliv na účinnost této kupní smlouvy, pouze nedošlo k naplnění jejích věcněprávních účinků.

II. Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1204/2003, vyjádřil (mimo jiné) právní názor, že „v případě, že návrh na vklad byl podán až po smrti zůstavitele nebo dosud vůbec nebyl podán, je nepochybné, že zůstavitel v den své smrti byl ještě vlastníkem nemovitosti. Do pasív dědictví se za této situace zařadí závazek převést na nabyvatele vlastnické právo k nemovitosti v odpovídající hodnotě. Šlo-li o kupní smlouvu, do aktiv dědictví se uvede částka odpovídající kupní ceně nebo její části, která nebyla za života zůstavitele zaplacena. Jestliže byla kupní cena zůstaviteli zaplacena, do aktiv se uvede hotovost (pokud z úhrady ceny zůstala), popřípadě nedoplatek kupní ceny, byla-li zaplacena jen zčásti.“

Za situace, kdy na základě předmětné kupní smlouvy a v souladu s jejím zněním byla zůstavitelce za jejího života vyplacena kupní cena za nemovité věci, pohledávka zůstavitelky za kupujícími na zaplacení kupní ceny jejím uhrazením za života zůstavitelky zanikla (a to i v souladu se zněním kupní smlouvy). Kupní cena za nemovité věci uhrazená v souladu se zněním předmětné kupní smlouvy tedy představuje finanční prostředky (hotovost), které již náležely zůstavitelce, a proto měly být pojaty do seznamu aktiv pozůstalosti jako samostatné aktivum (ve výši, v jaké z úhrady kupní ceny ke dni smrti zůstaly), nikoliv jako pohledávka zůstavitelky za kupujícími na zaplacení kupní ceny, jež je závislá na stavu převodu vlastnického práva k nemovitým věcem.

III. Povolala-li proto zůstavitelka závětí k dědění „ostatního movitého majetku a finančních prostředků“ závětního dědice, spadaly pod uvedené znění závěti zůstavitelky také finanční prostředky, které zůstavitelka získala z prodeje předmětných nemovitých věcí (ve výši, v jaké z úhrady kupní ceny ke dni smrti zůstavitelce zůstaly), a proto tyto finanční prostředky neměly být předmětem dědění podle dědických podílů ze zákona, ale předmětem dědění z titulu závěti zůstavitelky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2512/2024, ze dne 4. 11. 2024

26.11.2024 00:01

Informativní dopis jako tzv. jiná náhrada nemajetkové újmy dle OdpŠk

I. Tzv. „očišťující dopis“ může být výjimečně odpovídající formou zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, i s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny, zásadně omezenou na situace, kde takový dopis nebude jen nadbytečně duplikovat satisfakční účinky veřejně vyhlašovaného zprošťujícího rozsudku.

Půjde např. o případ, kdy se pochybení orgánů činných v trestním řízení promítne např. do postavení osob na trestním řízení jen zúčastněných, ve vztahu k nimž ani zprošťující rozsudek (jiné obdobné rozhodnutí ve svých důsledcích negující účinky usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání) nebude mít kompenzační účinky. Typicky se jedná např. o osoby, u nichž byla provedena nezákonně domovní prohlídka, o níž se dozvěděla veřejnost, o osoby, u nichž došlo k jejich postižení v důsledku záměny subjektu, o případy, kdy zlovolnou činností orgánu činného v trestním řízení byl o obviněném sdělen třetí osobě hrubě nepravdivý údaj nesouvisející s probíhajícím trestním řízením apod. V každém případě by adresáty tzv. očišťujícího dopisu měly být převážně osoby, vůči nimž poškozený prokáže velmi úzký vztah (rodinný, sousedský či pracovní) a současně prokáže konkrétní okolnosti, které nejen svědčí o hrubém narušení tohoto vztahu, ale i okolnosti, pro které nelze dosáhnout reparace narušeného vztahu jinak než právě očišťujícím dopisem.

II. Stát (příslušný ústřední orgán) není oprávněn zjišťovat absentující údaj o (aktuálním) bydlišti jednotlivých adresátů informativního dopisu z údajů „evidence obyvatel“. Ministerstvo spravedlnosti (ani jiný ústřední orgán státní správy uvedený v § 6 OdpŠk) není oprávněn požadovat údaje shromažďované v evidenci obyvatel (ze základního registru), protože k tomu není zákonem (OdpŠk ani jiným předpisem) zmocněn. Ministerstvo spravedlnosti, při odškodňování nároků uplatněných podle OdpŠk nevystupuje jako orgán veřejné moci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1335/2024, ze dne 23. 9. 2024

25.11.2024 00:02

Povaha jistoty podle § 41 odst. 8 zákona o zadávaní veřejných zakázek

Jistotu zakotvenou v § 41 ZZVZ nelze vykládat tak, že by jejím smyslem mělo být toliko zajištění sloužící k úhradě případné škody, která by zadavateli mohla chováním dodavatele vzniknout. Jistotu je třeba vnímat šířeji, jak uvedl i odvolací soud – plní hned několik funkcí. Vedle toho, že slouží jako zajišťovací instrument k úhradě případně vzniklé škody, plní také úlohu účinného prostředku selekce dodavatelů, přičemž nelze odhlédnout také od jejího sankčního charakteru sloužícího zadavateli k poskytnutí vyšší míry jistoty, že účastník po podání nabídky na plnění veřejné zakázky dostojí svým povinnostem. Právo na plnění z účastníkem poskytnuté jistoty vzniká přitom zadavateli pouze ze zákonem jasně stanovených důvodů (dle § 41 odst. 8, v němž je zakotven jejich taxativní výčet), které jsou účastníkům předem známy. Podmínkou vzniku nároku je tedy kumulativní splnění čtyř předpokladů: 1. zánik účasti účastníka v zadávacím řízení, 2. v zadávací lhůtě, 3. v důsledku jeho vyloučení zadavatelem, 4. výlučně z důvodu, že účastník na výzvu zadavatele nepředložil údaje, doklady nebo vzorky, pokud si zadavatel vyhradil, že jejich předložení je podmínkou uzavření smlouvy, nebo pokud výsledek zkoušek vzorků neodpovídá zadávacím podmínkám, nebo pokud účastník po uplynutí blokační lhůty bez zbytečného odkladu se zadavatelem neuzavřel smlouvu na plnění předmětu veřejné zakázky. V dané kauze byly naznačené podmínky splněny, žalovanému tedy vznikl nárok na plnění z jistoty, a to bez dalšího, dále se tedy již nezkoumá, zda zadavateli např. vznikla škoda způsobená dodavatelem, či zadavatel následně z jeho vůle zrušil zadávací řízení.

Dovolací soud tedy dospěl ke konkluzi, že jistota dle ZZVZ má mimo jiné rovněž sankční charakter. Daná sankce (právo na plnění z účastníkem poskytnuté jistoty) přitom vzniká za kumulativního splnění zákonných předpokladů – jiné podmínky ke vzniku nároku na plnění z jistoty se nevyžadují.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1334/2024, ze dne 3. 10. 2024

25.11.2024 00:01

Placení nájemného novému pronajímateli v případě předplacení nájemného

Nový vlastník bytu není chráněn ustanovením § 2221 odst. 2 občanského zákoníku v tom smyslu, že by měl právo na nájemné, které již bylo uhrazeno předchozímu pronajímateli předem, bez ohledu na to, zda o předplacení věděl.

Při výkladu ustanovení § 2221 o. z. se Nejvyšší soud v obecné rovině hlásí k závěrům, jež formuloval v souvislosti s interpretací obsahově obdobného ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Vyplývá z nich, že interpretované ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem této právní úpravy je přitom zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, že nastane předvídaná právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky. Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něj přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje. Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však bezvýhradně platí, že právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Účelem takovéto právní úpravy je přitom poskytnutí právní ochrany nájemci v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 270/2019 dovolací soud akcentoval, že právní stav, v němž by plnění poskytnuté v dobré víře nájemcem původnímu vlastníkovi coby nájemné bylo právně kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení a vůči nájemci by se duplicitně mohl domáhat úhrady dlužného nájemného nabyvatel předmětu nájmu jakožto nový pronajímatel (nehledě na eventuální možnost použití sankčních opatření ze strany nového pronajímatele spojených s prodlením nájemce s úhradou nájemného), by zcela jistě neodpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností mezi účastníky soukromoprávních vztahů.

Právní závěr odvolacího soudu, dle něhož je nový vlastník bytu chráněn ustanovením § 2221 odst. 2 o. z. a má právo na nájemné, které byl již uhrazeno předchozímu pronajímateli předem, v případě, že o předplacení nájemného nevěděl, tak judikatuře dovolacího soudu neodpovídá. Navíc je třeba dodat, že § 2221 odst. 2 o. z. se týká povinností pronajímatele sjednaných nad rámec zákona, nevztahuje se tudíž na zákonnou povinnost nájemce hradit nájemné a její splnění, o níž v dané věci jde.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 513/2024, ze dne 9. 10. 2024

18.11.2024 00:02

Vliv veřejnoprávních kontrol na zavinění při právním omylu zaměstnance

I. Je-li při posuzování zavinění zaměstnance (škůdce), jenž jednal v právním omylu, nutné zohlednit, jak obtížný výklad práva byl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1059/2003), pak ve světle výše uvedeného je třeba hodnotit i vliv výsledků veřejnoprávních kontrol na nesprávné posouzení právní otázky zaměstnancem. Jde o vnější okolnosti, jejichž působení na vědomí zaměstnance je ovlivněno jeho osobními poměry (mimo jiné kvalifikací, pracovními zkušenostmi a zastávanou funkcí), takže i přes pozitivní výsledek veřejnoprávních kontrol si může zaměstnanec uvědomovat nesprávnost svého výkladu práva, hrozící riziko vzniku škody a nutnost opatření k jejímu odvrácení. Obtížnost posouzení určité právní otázky je klíčová pro závěr o zavinění při jejím mylném výkladu.

II. Postavení obou žalovaných se v projednávané věci liší. Prvá žalovaná působila u zaměstnavatele jako ředitelka administrativně právní sekce. Měla tedy povinnost učinit správný právní výklad a rozpoznat riziko, jež pro jejího zaměstnavatele představuje daná právní otázka (kombinovaný způsob odměňování výkonných umělců). Protože byla odbornicí v oboru práva a na pozici právníka u zaměstnavatele dlouhodobě působila, mohla učinit správný výklad zákona. I přesto, že praxe odměňování byla dlouhodobá a ze strany kontrolních orgánů nebylo shledáno pochybení (resp. podle skutkových závěrů soudů kontrola v roce 2000 upozornila na nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a odměňování, ovšem přičetla to „nedostatečné právní úpravě a metodice“, kontroly v následujících letech pochybení v jimi sledovaných oblastech nezjistily, avšak žádný konkrétní závěr ke sporné problematice neučinily), prvá žalovaná měla a mohla (vzhledem ke svým osobním poměrům) upozornit na existující riziko toho, kdo za zaměstnavatele činil právní úkony, tedy druhého žalovaného. Tímto jednoduchým opatřením mohla splnit svůj úkol při eliminaci rizika hrozícího jejímu zaměstnavateli. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je tedy u prvé žalované dáno.

Druhý žalovaný nebyl odborníkem v oboru práva. Při posuzování zavinění jde v jeho prospěch, že nebyl o riziku informován ze strany toho, kdo měl u zaměstnavatele učinit správný právní výklad (tedy ze strany prvé žalované), a významná je i skutečnost, že se jednalo o dlouhodobou praxi, zavedenou jeho předchůdcem ve funkci ředitele, která nebyla rozporována ani při kontrolách státních orgánů. Na druhé straně nelze přehlížet, že z hlediska svých osobních poměrů byl druhý žalovaný zkušeným vedoucím pracovníkem. Určité riziko si musel uvědomovat již jen na základě skutečnosti, že kombinovaný systém odměňování byl vázán právě na překročení limitů podle zákoníku práce; i jako právní laik si musel položit otázku, jaký by byl význam těchto zákonných limitů, kdyby je bylo možno snadno obcházet prostřednictvím jiných typů smluv. Ostatně v řízení se prokázalo, že takové riziko bylo i pro právní laiky rozpoznatelné. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že i u druhého žalovaného je dáno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že míra zavinění je u druhého žalovaného nižší než u prvé žalované, což se musí projevit v určení náhrady poměrné části škody ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2057/2023, ze dne 24. 9. 2024

18.11.2024 00:01

Námitka nepominutelného dědice o neplatnosti závěti

I. Závěť nelze a priori vyloučit z těch jednostranných právních jednání, jež mohou být v extrémních případech postiženy neplatností pro jejich rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud je s odvolacím soudem v obecné rovině zajedno v tom, že závěť bude možno s přihlédnutím k poměrně široké testovací svobodě zůstavitele, který je oprávněn se rozhodnout o tom, jak s jím nabytým jměním pro případ své smrti naloží, posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností.

II. Existuje-li listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem (míněno ve sporném řízení) rozhodnuto, je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl. „Nepominutelný dědic“ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s.

Vztaženo do poměrů přítomné věci platí, že v rozsahu, v němž nepominutelné dědičky zpochybňují (vedle platnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy) též existenci důvodů svého vydědění, nemají (dokud nebude prokázán v jiném řízení o žalobě na plnění opak) právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemají-li právo na povinný díl jako nepominutelní dědicové, nesvědčí jim (s výhradou potřeby předchozího posouzení závěti, co do povolání jiných dědiců, z hlediska dobrých mravů) postavení účastnic řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s.

III. Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná nebo když je zřejmé, že i prokázání veškerých sporných skutečností některého z účastníků by v rovině právního posouzení nemohlo jeho právní postavení v pozůstalostním řízení příznivě ovlivnit). Naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech (relevantních pro výsledné právní posouzení) vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.

Jestliže žádná z tvrzení některého z účastníků pozůstalostního řízení nejsou ve svém souhrnu objektivně vzato způsobilá přivodit pochybnosti o tom, zda je možno pořízení pro případ smrti co do povolání dědiců považovat za právní jednání v rozporu s dobrými mravy, pak je možno postupovat podle § 169 z. ř. s., nicméně tomu musí - v poměrech projednávané věci - předcházet podrobnější hodnocení skutečností tvrzených o tom, že ke kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy údajně došlo.

Za nastalé procesní situace, kdy soudy obou stupňů se prozatím dostatečně nevyrovnaly s námitkou nepominutelných dědiček o neplatnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy a kdy odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že korektivem dobrých mravů nelze „pojmově“ posuzovat závěť, je v projednávané věci předčasné zabývat se tím, zda a případně kterému z účastníků je namístě ukončit účast v pozůstalostním řízení.

IV. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k argumentaci nepominutelných dědiček o nedůvodnosti vydědění podle § 1646 odst. 1 o. z. připomíná, že ať by byl závěr z hlediska vydědění jakýkoliv, nemůže mít sám o sobě vliv na okruh dědiců zůstavitele, který byl určen závětí. I pokud by bylo samo vydědění v rozporu s dobrými mravy či by vyšlo najevo, že důvod vydědění nebyl dán, měly by dovolatelky právo opět jen na povinný díl, což vyplývá ze znění § 1650 o. z., které stanoví, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo (jen) na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Bude proto třeba v dalším řízení zaměřit pozornost k tomu, zda se tvrzení nepominutelných dědiček o jednání zůstavitele v rozporu s dobrými mravy vztahuje jen k jejich vydědění nebo (současně i) k povolání závětních dědiců a zda a jaké následky může mít neplatnost daného právního jednání (nebo jeho části) v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci. Daná otázka přitom nebyla v judikatuře vyřešena a v nauce k ní existují značně protichůdné názory; její zodpovězení však bude namístě jen tehdy, pokud by bylo shledáno povolání závětních dědiček jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a v právu by tak nastal stav, že by nepominutelné dědičky byly neplatně či nedůvodně vyděděny, aniž by byl závětí zůstavitele (platně) povolán jiný dědic.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2343/2024, ze dne 7. 10. 2024

12.11.2024 00:02

Porušení povinnosti poskytnout součinnost pojistiteli

Ustanovení § 2820 odst. 2 o. z. je třeba vykládat v tom smyslu, že stanoví osobě, jejíž právo na pojistitele přešlo, povinnost poskytnout pojistiteli součinnost potřebnou k tomu, aby pojistitel mohl na něj přešlé právo úspěšně uplatnit. Zároveň této osobě stanoví povinnost zabezpečit přechod tohoto práva na pojistitele. Právo pojistitele snížit pojistné plnění, případně jeho právo na náhradu ve smyslu § 2820 odst. 2 o. z. se váže jen k samotnému zmaření přechodu práva na pojistitele. Samotné porušení povinnosti poskytnout pojistiteli součinnost dle § 2820 odst. 1 věta prvá o. z. však právo snížit plnění z pojištění, příp. právo na náhradu nezakládá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3633/2023, ze dne 2. 10. 2024

12.11.2024 00:01

Nutná komunikační potřeba jako nezbytný znak účelové komunikace

Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Aby nebyl znak nutné komunikační potřeby naplněn, musí alternativní cesta již reálně existovat, nepostačuje možnost v budoucnu jiný přístup k předmětným nemovitostem zřídit, nelze spravedlivě požadovat ani využívání cesty, která není po většinu roku sjízdná. Obslužnost po alternativní komunikaci může vyloučit i potřeba úpravy zpřístupňované nemovitosti, pokud však takové úpravy budou nepoměrně nákladnější než zátěž, kterou pro vlastníka sporné cesty představuje omezení jeho vlastnického práva.

Nutná komunikační potřeba je jedním z nezbytných znaků účelové komunikace. Připustil-li vlastník cesty její užívání neomezenému (a z jeho pohledu neurčitému) okruhu osob, postačí, pokud se nutná komunikační potřeba vztahuje třeba i jen k jediné nemovitosti. Pokud pozemek nebo jeho část splňuje všechny znaky účelové komunikace včetně nutné komunikační potřeby byť i jen k jediné nemovitosti, pak je určen k veřejnému užívání. Takovou pozemní komunikaci smí proto užívat veřejnost, tedy i jiné osoby než vlastník nebo uživatel nemovitosti, se kterou je nutná komunikační potřeba spojena (není-li veřejný přístup silničním správním úřadem omezen nebo upraven jinak). Jinak řečeno, povinnost zdržet se užívání pozemku, který je veřejnou účelovou komunikací, nemůže být soudem uložena žádné osobě. Rozhodnutí o zdržení se užívání účelové komunikace v pravomoci soudu ani není, neboť obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, neopírá se o občanskoprávní předpisy, ale jde o veřejnoprávní oprávnění, o kterém rozhoduje správní orgán. Soud proto v řízení o zdržení se užívání pozemku nezkoumá, zda je takové veřejnoprávní oprávnění vykonáváno řádně, tedy zda je veřejná účelová komunikace užívána obvyklým způsobem a k určenému účelu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 609/2024, ze dne 8. 10. 2024

11.11.2024 00:02

Služebnost stezky zřízená ve prospěch konkrétní osoby (in personam)

Zatížit pozemek služebností lze i tak, že právo po pozemku chodit a dopravovat se vlastní silou založí vlastník pozemku jako služebnost konkrétní osobě. V takovém případě nelze služebnost převést na jinou osobu (§ 1265 odst. 2 o. z.) a smrtí oprávněné osoby služebnost zanikne (§ 1302 odst. 1 část věty před středníkem o. z.). Obsah a rozsah služebnosti je však třeba v souladu s § 1258 o. z. posuzovat podle toho, jak byl určen, případně podle místní zvyklosti a není-li ani ta, dovodit rozsah nebo obsah spíše menší než větší.

Pokud je služebnost stezky, která byla zřízena ve prospěch konkrétní osoby (in personam), určena k přístupu na pozemek ve vlastnictví oprávněné osoby, pomocí kterého je jí umožněno její pozemek užívat, tak není-li dohodnuto jinak, neliší se svým obsahem a rozsahem od pozemkové služebnosti stezky. Potřeba oprávněné nemovitosti (uspokojovaná oprávněnou osobou) po dobu, kdy je ve vlastnictví oprávněné osoby, je totiž zároveň potřebou vlastníka při užívání této nemovitosti.

Pokud tedy byla zřízena služebnost stezky jen ve prospěch určité osoby, avšak za účelem poskytnutí přístupu, a tím i zajištění užívání pozemku v jejím vlastnictví nebo jeho části, je rozsah služebnosti dán potřebami oprávněné osoby při užívání takové nemovitosti, tedy při výkonu vlastnického práva k ní. Není-li dohodnuto jinak, mohou proto takovou služebnost stezky užívat i osoby, které své oprávnění odvozují od vlastnického práva oprávněné osoby. Takovým užíváním však nesmí dojít k rozšíření služebnosti, užívání tedy nesmí přesáhnout obsah a rozsah služebnosti předpokládaný při jejím zřízení, neboť právo odpovídající služebnosti musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. Lze proto uzavřít, že je-li služebnost stezky sjednaná jako osobní určena k umožnění užívání nemovitosti ve vlastnictví oprávněné osoby, zahrnuje v sobě i oprávnění nájemců takové nemovitosti nebo její části užívat stezku, nebylo-li dohodnuto jinak nebo nedojde-li tím k rozšíření služebnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 654/2024, ze dne 30. 9. 2024

11.11.2024 00:01

Porušení smluvní povinnosti provádět kontrolu vodovodní šachty

Jestliže příkaznice prováděla při sjednané správě a údržbě nemovitostí kontroly vodovodní šachty v šestiměsíčních intervalech, což odpovídalo obchodním zvyklostem i zavedené praxi smluvních stran, přičemž příkazní smlouva četnost kontrol neupravovala, nelze sdílet právní závěr odvolacího soudu, že příkaznice porušila smluvní povinnost, pokud neprováděla kontroly častěji. Na základě takto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by porušila právní povinnost stanovenou v § 415 obč. zák., či že by byly naplněny předpoklady ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2855/2023, ze dne 25. 9. 2024

05.11.2024 00:02

Zásah do práva na ochranu osobnosti šířením výsledků vědeckého bádání

I. Svoboda vědeckého bádání v sobě zahrnuje aspekty svobody myšlení podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práva a svobod („Listina) i svobody projevu podle čl. 17 Listiny, avšak má i svá specifika, jimiž se od uvedených svobod liší. Svoboda vědeckého bádání pokrývá racionální a systematické postupy k poznání skutečnosti, a to jak vědecké zkoumání jakéhokoliv předmětu zvolenou metodou, tak i další zpracování výsledků vědecké práce a jejich výuku. Specifikem vědeckosti je respektování určitých ustálených a obecně respektovaných rigidních metod vědecké práce a interpretace výsledků tak, aby mohly být podrobeny kritice a dále využity. Samotné zveřejňování a šíření vědeckých názorů a závěrů (výsledků vědeckého bádání) je subjektivním základním právem zaručeným čl. 17, interpretovaným ve světle čl. 15 odst. 2.

Řešení kolize aspektu svobody vědeckého bádání podle čl. 15 odst. 2 Listiny spočívajícího ve zveřejňování výsledků bádání, jakožto svobody projevu podle čl. 17 Listiny, na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny (konkretizované dále v ustanovení občanského zákoníku, zejména § 81) na straně druhé, závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci.

Veřejná kritika je výrazem svobody projevu, kterou může v demokratické společnosti vyjádřit kdokoliv, avšak přijatelná míra expresivity hodnotových soudů nesmí vybočit z mezí uznávaných pravidel slušnosti. V opačném případě by "veřejně šířená stanoviska" ztratila charakter korektního úsudku nebo názoru a z tohoto důvodu by se ocitla mimo meze ústavní ochrany. Jde-li o výsledek badatelské činnosti, musí soudný badatel dát pozor na užitá přirovnání. Na přesnost skutkových tvrzení a adekvátnost hodnotících úsudků, šířených v publikacích, založených na výsledcích odborného bádání, nutno klást zvýšené nároky; je nutno brát ohled na rozdíl mezi specifiky běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl od publikací odborných), který v určitých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením. Naopak na odborné publikace je nutno hledět přísněji s ohledem na vyšší odbornost a s tím spojenou autoritu původce výroku, ale i absenci časového tlaku, která vyloučí ukvapené výroky obsahující nechtěné konsekvence.

II. První sporný výrok žalovaného na adresu F. D. („vyznavač obskurní fašistické mystiky“) se vyznačuje určitým stupněm expresivity, avšak nevybočuje z mezí uznávaných pravidel slušnosti. Vzhledem k ostatním okolnostem případu (ostatnímu obsahu předmětného článku) není tento výrok překročením přípustné míry kritiky za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný měl při psaní svého článku dostatečné historické podklady pro závěr o negativní politické orientaci F. D. v období Protektorátu, resp. že se F. D. v uvedené době aktivně účastnil členských schůzí fašistického hnutí Vlajka. Označení F. D. jako vyznavače obskurní fašistické mystiky zjevně nemůže v očích nezaujatého čtenáře vzbudit negativnější konotace, než jaké vyplývají z účasti F. D. na činnosti hnutí Vlajka.

Druhý sporný výrok („zastánce vůdcovského principu“), je také třeba posuzovat v kontextu celého článku. Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by z tohoto kontextu mělo vyplývat, že žalovaný v nezaujatém čtenáři daným výrokem vzbuzoval dojem, že F. D. byl zastáncem A. Hitlera. To v kontextu celého článku z ničeho nevyplývá. K označení F. D. za zastánce vůdcovského principu měl žalovaný navíc podklad v tom, co o sobě napsal sám F. D. Pro toto označení tedy existovaly podklady dostatečné v tom směru, aby i tato poměrně razantní charakteristika byla v kontextu celého článku akceptovatelným zásahem do osobnostních práv F. D.

V případě obou sporných výroků přitom jde o výsledky vědeckého bádání žalovaného, které vyžaduje i klasifikaci popisovaných jevů, včetně charakteristik osob, způsobem odpovídajícím využitým pramenům a zvolené vědecké metody. Takové závěry je nepochybně možno podrobit kritice a na základě podrobnějšího zkoumání třeba i vyvrátit. Není však na místě, aby takové projevy byly potlačovány mocenskými zásahy. Záruky svobody vědeckého bádání jsou odrazem přesvědčení, že zásahy veřejné moci do svobody vědeckého bádání přinesly v historii zpravidla intelektuální úpadek a následně společenskou a ekonomickou stagnaci. V kontextu zemí s totalitární minulostí je možno připomenout i aspekt veřejného zájmu na poznání vlastní minulosti jako předpokladu vyrovnání se s ní právě prostřednictvím vědeckého bádání.

Vzhledem k výše uvedenému tedy nutno uzavřít, že případný zásah do práv F. D. byl nevyhnutelným aspektem prezentace výsledků vědeckého bádání a tím i výkonu kritiky vůči jeho osobě, a jako takový byl zásahem dovoleným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2754/2023, ze dne 25. 9. 2024

05.11.2024 00:01

Průtahy v průběhu vykonávacího řízení

Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci nelze státu klást k tíži státu, že v rámci vykonávacího řízení musel vyčkávat na návrh oprávněného na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění; případná prodleva jde naopak k tíži poškozeným z hlediska kritéria složitosti posuzované věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1462/2024, ze dne 9. 9. 2024

04.11.2024 00:02

Povinnost vlastníka k náhradě škody způsobené zvířetem

I. Povinnost vlastníka k náhradě škody způsobené zvířetem podle § 2933 o. z. je objektivní, nastává bez ohledu na zavinění, a to i v případě, že zvíře bylo vlastníkem svěřeno pod dohled jiné osoby, zatoulalo se nebo uteklo. Společně a nerozdílně s vlastníkem nahradí škodu osoba, které bylo zvíře svěřeno, která je chová či jinak používá.

Ustanovení § 2933 o. z. neomezuje vznik povinnosti k náhradě škody na situace, v nichž dojde k nějakému nežádoucímu, neočekávatelnému či nezvladatelnému chování zvířete ani nevyžaduje porušení právní povinnosti jeho vlastníkem. Podstatné je, zda byla škoda způsobena zvířetem, tedy tím, že se projevily jeho specifické vlastnosti.

Podupání člověka koněm je způsobení újmy zvířetem ve smyslu § 2933 o. z. Okolnosti, za jakých se poškozený dostal pod kopyta koně, ačkoli chování koně před škodní událostí bylo standardní, lze zohlednit zejména při úvaze o jejich případné přičitatelnosti poškozenému ve smyslu § 2918 o. z.

II. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaná byla ke dni vzniku škody vlastnicí klisny a matka žalobkyně (jezdkyně) zemřela proto, že ji klisna pošlapala. Závěr soudů o existenci příčinné souvislosti mezi působením zvířete (jeho zvláštní povahy) a újmou primární poškozené je správný. Úmrtí matky žalobkyni způsobilo duševní útrapy, tedy nemajetkovou újmu, kterou je podle § 2959 o. z. povinen odčinit škůdce. Tím je podle § 2933 o. z. vlastník zvířete (společně s ním osoba, jíž bylo zvíře svěřeno), neboť jde o újmu způsobenou zvířetem. Protože vlastník a osoba, jíž bylo zvíře svěřeno, odpovídají za škodu společně a nerozdílně, může poškozený požadovat náhradu celé újmy po kterémkoli z nich, tedy i po vlastníku. Jezdkyni bylo v daném případě namístě pokládat za osobu, jejímuž dohledu byl zvíře svěřeno vlastníkem, byť šlo o svěření dočasné a za úplatu. Jezdkyně proto byla osobou společně a nerozdílně odpovědnou s vlastníkem za škodu způsobenou zvířetem třetím osobám, protože však byla současně primární poškozenou, její odpovědnost se neuplatní.

III. Odpovědnost vlastníka zvířete podle § 2933 o. z. může být limitována, či dokonce v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech případu vyloučena, bude-li prokázáno, že na vzniku škody se zčásti nebo zcela podílely okolnosti přičitatelné poškozenému (§ 2918 o. z.).

Rozhodnutí podstoupit potenciálně rizikovou aktivitu pokládá Nejvyšší soud za podstatnou okolnost při posuzování rozsahu odpovědnosti (nikoli výše náhrady) i v jiných případech objektivní odpovědnosti, a není důvodu na tuto okolnost nahlížet jinak při posuzování objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou potenciálně nebezpečným a nepředvídatelným počínáním zvířat. Vědomé převzetí kontroly nad zvířetem a vystavení se rizikům s tím spjatým (tedy do určité míry jednání na vlastní nebezpečí) lze pokládat za významnou skutečnost při posuzování odpovědnostních vztahů. Je-li osoba, jíž bylo zvíře svěřeno, sama primárním poškozeným, pak bude namístě uvedené zohlednit při rozvržení rozsahu odpovědnosti za vzniklou újmu, zejména při úvaze o aplikaci § 2918 o. z.

Odvolací soud se nevypořádal s námitkou žalované o spoluúčasti primární poškozené na vzniku újmy podle § 2918 o. z. Tu nelze vyloučit konstatováním nevýznamnosti prohlášení jezdkyně o jednání na vlastní nebezpečí a neprokázání jejího protiprávního jednání.

IV. V případě zvířat sloužících k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti vlastníka, k jeho obživě nebo jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, se podle § 2934 o. z. vlastník zvířete (osoba, jíž byl zvíře svěřeno) zprostí své odpovědnosti, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo, že (ač potřebnou pečlivost zanedbal) škoda by vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Existenci okolností svědčících pro zproštění odpovědnosti je povinen tvrdit a prokázat vlastník zvířete (osoba, jíž bylo zvíře svěřeno).

Dovolací soud se zde neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že již sám výskyt dronu v areálu je důvodem pro závěr, že žalovaná nedostála povinnosti zajištění pečlivého dozoru nad koňmi ve smyslu § 2934 o. z., bez ohledu na to, kde se dron pohyboval a zda jej koně vůbec mohli vnímat (podle znalce koně ve větších vzdálenostech či výškách již letící objekty neznepokojují a někteří koně jsou zvláště cvičeni v odolnosti vůči rušivým vlivům). Avšak vzhledem k tomu, že dron může za určitých okolností představovat potenciální podnět pro nežádoucí chování koní a že přítomnost dronu na akci byla prokázána, bylo na žalované, aby v zájmu své liberace prokázala, jakým konkrétním způsobem zajistila, aby dron nemohl koně rušit. O tom měla být poučena.

V. Podle § 2934 o. z. věty první in fine se vlastník, který neprokázal vynaložení potřebné pečlivosti při dozoru nad zvířetem, zprostí povinnosti k náhradě, prokáže-li, „že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti“.

Tedy i kdyby v daném případě žalovaná neprokázala, že při využití dronu přijala veškerá potřebná opatření k minimalizaci možné újmy, mohla by se zprostit odpovědnosti, prokázala-li by, že by k pádu primární poškozené (jezdkyně) došlo, i kdyby vynaložila veškerou pečlivost ve vztahu k pohybu dronu (nebo kdyby dron vůbec na akci nebyl). Žalovanou tíží o této skutečnosti břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o čemž měla být soudem poučena, stejně jako o tom, že neunese-li je, odpovědnosti podle § 2933 o. z. se nezprostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3486/2023, ze dne 24. 9. 2024

04.11.2024 00:01

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

I. Pokud trestní stíhání skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, nepřichází ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené obviněnému jeho nezákonným trestním stíháním v úvahu analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ani v situaci, kdy obviněný sám toto zastavení z uvedeného důvodu navrhl.

II. Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy (srov. NS 30 Cdo 4773/2017).

V nyní řešeném případě obviněný zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky sám opakovaně požadoval, pročež je namístě závěr, že byl s touto formou odškodnění nemajetkové újmy, jež mu byla nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání způsobena, srozuměn (nebyla mu tedy soudem vnucena). Lze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že za této situace by bylo možné považovat zastavení předmětného trestního stíhání, k němuž se obviněnému nadto od žalované dostalo též konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, za zásadně postačující formu zadostiučinění předmětné nemajetkové újmy. Závěr o adekvátnosti takovéhoto odškodnění nicméně nelze ani v takovémto případě přijmout bez jeho konfrontace s kritérii upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tím spíše, je-li poškozeným zpochybňován. Platí totiž, že nejen na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale v návaznosti na něm i na závěru o případné formě a výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 899/2024, ze dne 11. 9. 2024

31.10.2024 00:02

Nahlížení do hlasovacích lístků vlastníků jednotek při hlasování per rollam

Vlastník jednotky má právo nahlížet i do hlasovacích lístků ostatních vlastníků jednotek odevzdaných při hlasování mimo zasedání shromáždění (tzv. per rollam), aniž by musel tvrdit a prokazovat relevantní důvod.

V obecné rovině nelze vyloučit, že požadavek vlastníka jednotky nahlížet do těchto listin bude naplňovat znaky šikanózního výkonu práva. Za takový šikanózní výkon práva je přitom podle ustálené soudní praxe považována situace, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu. Není-li nahlížení do hlasovacích lístků zákonem nijak omezeno, nelze šikanózní výkon práva dovodit jen ze skutečnosti, že vlastník jednotky sám nehlasoval a rozhodnutí přijaté hlasováním per rollam nenapadl nebo že neuvedl důvod, proč chce do hlasovacích lístků nahlížet, neboť splnění takových podmínek zákon nevyžaduje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1767/2024, ze dne 25. 9. 2024

31.10.2024 00:01

Pasivní legitimace v řízení o přezkum změny prohlášení

V řízení, kterým se žalobce podle § 1169 odst. 3 o. z. domáhá přezkumu rozhodnutí o změně prohlášení vlastníka, nemá společenství vlastníků pasivní věcnou legitimaci, a to ani v případě, že rozhodnutí bylo v souladu s § 1221 odst. 2 o. z. přijato na shromáždění, neboť ani v takovém případě se nejedná o věc patřící do správy domu a pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 908/2024, ze dne 24. 9. 2024

30.10.2024 00:02

K vymezení pojmu prostor sloužící k podnikání

Podle § 2302 o. z. se ustanovení pododdílu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302–2315 o. z.) vztahuje na nájem prostoru nebo místnosti. Pojem prostor občanský zákoník nedefinuje. Ze znění § 506 o. z., podle kterého je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, je však zřejmé, že pojmem prostor nerozumí jen prostorově oddělenou část budovy, případně jiné nemovitosti nebo pozemku. Důvodová zpráva k § 2302 uvádí, že výklad pojmu „místnost“ a „prostor“ kolísá, uvedeny jsou oba výrazy, aby se předešlo pochybnostem. Zásadně se prostorem sloužícím podnikání rozumí vystavěná nebo jinak vybudovaná část nemovité věci, která má podle ujednání stran sloužit podnikání, zejména výkonu či provozu živnosti maloobchodní, restaurační, hospodské (včetně tzv. rychlého občerstvení, kaváren, čajoven), nebo roznáškové, hotelové, nebo výkonu živnosti řemeslnické, jiné činnosti výrobní nebo skladovací nebo poskytování služeb, bez ohledu na to, zda při tom bude docházet ke styku s veřejností či nikoli. Podnikání samozřejmě slouží i místnosti, kde se provozuje tzv. svobodné povolání, umělecká tvorba, ale také např. lékařská, zubařská, lékárnická apod. činnost. Nelze vyloučit, že si strany ujednají nájem prodejního místa (tzv. stánku, pultu či pod.).

Vymezení v důvodové zprávě je vymezením „zásadním“, znění § 2302 o. z. neoznačuje prostor jako uzavřený (ani jinak viditelně vymezený), není proto vyloučeno, aby prostorem sloužícím k podnikání byl prostor, který netvoří vybudovanou část věci. Prostorem se rozumí součást nemovitosti (pozemku, případně nemovité věci, která součást pozemku netvoří), prostorové vymezení vůči okolí však není pojmovým znakem prostoru sloužícího k podnikání, takový prostor se může nacházet i mimo budovu a jeho hranice nemusí být zjevná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 674/2024, ze dne 24. 9. 2024

30.10.2024 00:01

Uzavírání smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání spolkem

Spolek může provozovat podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost jen jako vedlejší hospodářskou činnost a je omezen rovněž v nakládání se ziskem z takové činnosti. Splňuje-li hospodářská činnost spolku podmínky § 420 odst. 1 o. z., jde o podnikání; ve vztahu k takové činnosti je spolek považován za podnikatele.

Pokud je účelem nájmu provozování činnosti, která má povahu podnikání, a prostor nebo místnost pak slouží převážně podnikání, nelze aplikaci § 2302 o. z. vyloučit jen z toho důvodů, že podnikání není hlavní činností spolku a zisk z takového podnikání lze využít jen pro spolkovou činnost. Podnikatelskou činností dle § 2302 o. z. může být tedy i hospodářská činnost spolku, splňuje-li podmínky § 420 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 674/2024, ze dne 24. 9. 2024