// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

05.02.2025 00:02

Zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání

Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti obviněného, které nastalo v průběhu tohoto trestního stíhání v důsledku změny právní kvalifikace skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, nepředstavuje jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2135/2024, ze dne 27. 11. 2024


05.02.2025 00:01

Postavení spotřebitele ve smluvním vztahu

Postavení spotřebitele nezávisí na jeho znalostech, zkušenostech, riziku, které přebírá, ani na četnosti či velikosti transakcí. Člověk bude spotřebitel, přestože je odborníkem v dané oblasti. Spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale dokonce též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

V podmínkách projednávané věci tedy bylo namístě provést výklad sporného ustanovení, a pokud by takový postup vedl k různým interpretacím, v souladu s § 1812 o. z. zvolit tu pro žalobce nejpříznivější. Právě uvedené neznamená, že má být v rámci výkladu smlouvy odhlédnuto od případných znalostí žalobce, které mohl nabýt v souvislosti se svou činností pojišťovacího agenta pro právní předchůdkyni žalované (pokud by soud takové znalosti relevantním způsobem zjistil). Na postavení žalobce jako spotřebitele to však nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2804/2024, ze dne 17. 12. 2024


04.02.2025 00:01

Prohlášení o pravosti podpisu učiněné „nikoliv nestranným“ advokátem

Požadavek, podle něhož smí prohlášení o pravosti podpisu postupem podle § 25a zákona o advokacii učinit toliko osoba nestranná, nelze ze zákona dovodit. Naopak, ze samotného rozhodného znění § 25a odst. 1 zákona o advokacii je zjevné, že zákonodárce vycházel z toho, že prohlášení o pravosti podpisu bude činit advokát, který poskytuje v dané věci právní služby (viz předpoklad „pokud advokát listinu sám sepsal“), jejichž standardní součástí je i zastupování klienta. Takto obecně formulovaný požadavek pak neklade ani stavovský předpis České advokátní komory.

Nehledě k řečenému nelze souhlasit ani s obecným závěrem, podle kterého by případné porušení povinností plynoucích ze zákona o advokacii či ze stavovských předpisů ze strany advokáta při prohlášení o pravosti podpisu mělo vést k automatickému závěru o absenci takového prohlášení. Takový závěr představuje nepřiměřený zásah do právní jistoty všech, kteří se na prohlášení o pravosti podpisu (učiněné advokátem a mající všechny zákonné náležitosti) spolehli, aniž by měli reálnou možnost posoudit, zda advokát při jeho učinění postupoval v souladu s profesními předpisy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3120/2023, ze dne 8. 1. 2025


28.01.2025 00:02

Přechod pozemků do vlastnictví obcí podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb.

Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., rozšiřující výklad pojmu „zastavěný pozemek“, se použije i při zkoumání podmínek přechodu pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle § 2a tohoto zákona. Za zastavěné pozemky (z přechodu vyloučené) tak jest dle uvedeného ustanovení považovat též pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek a pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2590/2024, ze dne 4. 12. 2024


28.01.2025 00:01

Čerpání jistoty při souběhu důvodů pro vyloučení ze zadávacího řízení

V tom, že zadavatel veřejné zakázky, který rozhodl o vyloučení účastníka ze zadávacího řízení proto, že ve stanovené lhůtě nepředložil originály nebo úředně ověřené doklady, kopie dokladů o kvalifikaci, ani identifikační údaje osob, které jsou skutečným majitelem a doklady ke skutečnému majiteli (§ 122 odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb.), mohl vyloučit účastníka ze zadávacího řízení i z jiného důvodu (podle § 113 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb. proto, že ve stanovené lhůtě neobjasnil mimořádně nízkou nabídkovou cenu), neshledává Nejvyšší soud důvod, pro který by jistota čerpaná zadavatelem z bankovní záruky, která nekryla důvod vyloučení podle § 113 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb., měla být bezdůvodným obohacením zadavatele na úkor vyloučeného účastníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 456/2023, ze dne 30. 12. 2024


27.01.2025 00:02

Odkaz na účetní závěrku ve mzdovém výměru

O vytváření rezerv již judikatura dovodila, že osoba, do jejíž působnosti spadá řádné vedení účetnictví, musí v zákonem předvídaných případech k tvorbě rezerv přistoupit. Zároveň platí, že děje-li se tak v případech a ve výši předvídaných zákonem (či společenskou smlouvou), nemůže být tvorbou rezerv jakkoliv nezákonně zasaženo do práva společníků na podíl na zisku. Obdobně musí platit, že tam, kde zaměstnavatel plní zákonnou povinnost vytvářet rezervy, nezasahuje nezákonně do práv zaměstnanců, jež jsou vázána na stav účetní závěrky.

Dovolací soud uzavírá, že vytvoření rezerv v souladu s § 26 odst. 3 zákona o účetnictví samo o sobě nevylučuje, aby se pro účely určení mzdy zaměstnance (jeho tzv. ročních odměn) vycházelo z hospodářského výsledku zaměstnavatele podle účetní závěrky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3045/2023, ze dne 19. 12. 2024


27.01.2025 00:01

Mimořádná opatření vydaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví

Mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků) je třeba považovat za krizová opatření podle krizového zákona, neboť každé rozhodnutí správního orgánu (v posuzovaném případě opatření obecné povahy) je třeba vykládat materiálně, nikoliv formálně, a není tak rozhodné, jak je označeno, jakou má formu či strukturu, nýbrž zda je způsobilé negativně zasáhnout právní sféru žalobce.

V dané věci tedy není pro zhodnocení charakteru posuzovaných mimořádných opatření rozhodné, že jsou označena jen jako mimořádná opaření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ale to, zda se z materiálního hlediska jedná o mimořádná opatření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků). Jedná se totiž o krizová opatření vydávaná orgánem krizového řízení na základě zmocnění v krizovém zákoně, byť i v rozsahu (běžné) působnosti tohoto orgánu krizového řízení založené jiným právním předpisem. Za této situace, pokud vydalo Ministerstvo zdravotnictví v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace mimořádné opatření (byť formálně označené jako mimořádné opatření dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví), jednalo se o opatření vydané dle krizového zákona a za škodu způsobenou jeho prováděním odpovídá stát dle § 36 odst. 1 krizového zákona.

Jinými slovy řečeno, stát se nemůže zprostit své odpovědnosti za škodu dle § 36 krizového zákona pouze tím, že posuzované mimořádné opatření označí jako opatření vydávané dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ačkoliv tak fakticky činí ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1101/2024, ze dne 13. 11. 2024


23.01.2025 00:02

Promlčení práva na poskytnutí informací dle § 40 odst. 1 písm. c) AZ

Právo autora na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona se nepromlčuje. Nepromlčitelnost tohoto práva není důsledkem jeho nemajetkové (osobněprávní) povahy, nýbrž je dána jeho účelem sloužícím k ochraně samotného absolutního autorského práva, jež se jako takové (obdobně jako právo vlastnické) nepromlčuje, a tudíž se nepromlčují ani práva stanovená k jeho ochraně (proti rušivým zásahům do něj).

To však zároveň neznamená, že by toto právo bylo možno úspěšně uplatnit z časového hlediska zcela neomezeně. To je dáno jak samotným (zákonem omezeným) trváním absolutního autorského práva, jde-li jak o výlučná autorská práva osobnostní (srov. § 11 odst. 4 autorského zákona), tak o výlučná autorská práva majetková (srov. § 27 autorského zákona), tak především shora uvedeným účelem, ke kterému toto právo slouží, což je třeba zohlednit vždy podle konkrétních okolností věci a vzhledem k okruhu požadovaných informací (obdobně jako tomu je v případě podmínek pro uplatnění tzv. zápůrčího či odstraňovacího nároku). Autor se tudíž nemůže domáhat poskytnutí takových informací, které (již) nemohou za daných okolností sloužit k účinné ochraně jeho autorského práva (před neoprávněným užitím jeho díla, včetně řádného uplatnění nároků vyplývajících z takového neoprávněného užití), a jednalo by se tak v tomto smyslu pouze o samoúčelný výkon jeho subjektivního práva.

Stejně jako v případě jiných soukromých práv není ani právo na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vyňato z obecného pravidla, že zjevné zneužití soukromých práv nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 55/2024, ze dne 28. 11. 2024


23.01.2025 00:01

„Nezastavěný pozemek“ ve smyslu § 61 zákona o ochraně přírody

Při vymezení pojmu „nezastavěný pozemek“ užitého v § 61 zákona o ochraně přírody, ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze vyjít ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1559/2024 [byť byly přijaty při výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě].

Za „nezastavěný pozemek“ ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny je tak nutno zpravidla považovat pozemek, který není žádným způsobem dotčen stavbou v občanskoprávním smyslu. Jelikož zákon o ochraně přírody a krajiny neobsahuje žádnou výjimku z předkupního práva pro některé druhy staveb [na rozdíl od § 11 odst. 1 písm. c) zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 1. 11. 2019, podle kterého lze pozemek oprávněné osobě vydat, byl-li zastavěn např. stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo stavbou umístěnou pod povrchem země], nevznikne předkupní právo ve smyslu § 61 odst. 1 věty první tohoto zákona k pozemku, je-li dotčen jakoukoliv stavbou v občanskoprávním smyslu. Jinými slovy, nejsou-li v rámci zákona o ochraně přírody a krajiny zakotveny žádné výjimky z předkupního práva v případě výkladu pojmu „nezastavěný pozemek“, nelze je dovozovat ani výkladem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 833/2023, ze dne 17. 12. 2024


21.01.2025 00:02

K přechodu pohledávky na pojistitele podle § 2820 odst. 1 o. z.

Vzhledem k tomu, že pojistitel okamžikem výplaty pojistného plnění vstupuje – do výše takto poskytnutého plnění – do všech práv pojištěného dosavadního věřitele spojených s cedovanou pohledávkou, přechází na něj od tohoto okamžiku nejen právo na příslušenství takové pohledávky (zejména právo na úrok z prodlení), ale také její zajištění (např. ručení) a další práva s postoupenou pohledávkou spojená. Otázkou však zůstává, zda podle § 2820 odst. 1 o. z. spolu s cedovanou pohledávkou přechází na pojistitele i právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, které vzniká v období po výplatě pojistného plnění.

Přechází-li na pojistitele na základě § 2820 odst. 1 o. z. pohledávka do výše vyplaceného plnění (kvantitativní omezení v podstatě plní funkci vymezení výše postupované pohledávky, jež by si strany dohodly v případě smluvní cese), pak přechází v takové kvalitě, kterou měla v okamžiku svého přechodu, tj. včetně jejího zajištění a dalších práv s ní spojených, v což spadá i utvrzení povinnosti splnění této pohledávky sjednanou smluvní pokutou podle § 2048 o. z. Vzhledem k akcesorické (vedlejší) povaze tohoto utvrzení není možné, aby došlo k rozpojení jeho osudu od osudu pohledávky, kterou utvrzuje. Stejně tak není žádného důvodu (obdobně jako v případě příslušenství), aby v důsledku zákonné cese podle § 2820 odst. 1 o. z. došlo k zániku povinnosti platit sjednanou smluvní pokutu. Kvantitativní omezení přechodu pohledávky „až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil“ obsažené v § 2820 odst. 1 věta první o. z. proto nelze vztahovat na dobu od účinnosti zákonné cese. Od okamžiku zákonné cese se pojistitel může domáhat i dalších práv spojených pohledávkou (tj. spojených s pohledávkou ve výši plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil) včetně práv z utvrzení dluhu ujednáním smluvní pokuty podle § 2048 a násl. Proto lze o pohledávce na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, kterou pojistitel požaduje po dlužníkovi za období od vyplacení této pohledávky oprávněné osobě, uzavřít, že tato pohledávka na smluvní pokutu přechází za podmínek podle § 2820 odst. 1 o. z. na pojistitele.

Trvá-li tak prodlení dlužníka s úhradou dluhu i po výplatě pojistného plnění pojistitelem oprávněné osobě, tzn. od okamžiku přechodu pohledávky podle § 2820 odst. 1 o. z., pak náleží pojistiteli právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklé za tuto dobu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1887/2023, ze dne 28. 11. 2024


21.01.2025 00:01

Povinnost provozovatele přenosové soustavy účtovat příspěvek na POZE

I. V režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny.

II. V režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 271/2024, ze dne 21. 11. 2024


16.01.2025 00:02

Doprovod rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení

I. Podstatou doprovodu ve smyslu bodu 8 písm. a) nařízení vlády č. 590/2006 Sb. nepochybně je poskytnutí podpory rodinnému příslušníkovi zaměstnance při vyšetření, ošetření nebo léčení ve zdravotnickém zařízení a všech ostatních úkonech, jež s tím souvisejí, za situace, kdy rodinný příslušník ze zdravotních důvodů nebo z důvodu své nezletilosti nemůže tyto úkony vykonat sám. Pod úkony doprovodu („uvedené úkony“) lze proto zahrnout především cestu z místa bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba v době doprovodu zdržuje) do zdravotnického zařízení, čekání na vyšetření, ošetření nebo léčení, samotné vyšetření, ošetření nebo léčení, nezbytnou konzultaci s lékařem, případná navazující vyšetření, ošetření nebo léčebné úkony, cestu k nim, jakož i čekání na jejich provedení, opatření lékařem předepsaných nebo doporučených léků či zdravotnických pomůcek a cestu zpět do bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba zdržuje). I když samy o sobě nepředstavují vlastní poskytnutí podpory doprovázené osobě, patří mezi tyto úkony i cesta zaměstnance z místa jeho pracoviště nebo bydliště (jiného místa, kde se zaměstnanec v době doprovodu zdržuje) k doprovázené osobě a cesta zpět na pracoviště po ukončení doprovodu. Od časové náročnosti všech těchto úkonů (tedy nejenom vlastního vyšetření, ošetření nebo léčení) se potom v každém jednotlivém případě odvíjí úvaha o tom, zda je zcela nebo zčásti „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“, a o „nezbytně nutné době“ pracovního volna, tedy době, po kterou je zaměstnavatel povinen nepřítomnost zaměstnance v práci omluvit.

Lze proto uzavřít, že pod „uvedené úkony“, které „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“, jimiž je v bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. podmíněno poskytnutí pracovního volna zaměstnanci „na nezbytně nutnou dobu“ k doprovodu rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení, lze zahrnout veškeré úkony, které musí zaměstnanec během pracovní doby nezbytně vykonat k tomu, aby svému rodinnému příslušníkovi poskytl podporu při vyšetření, ošetření a léčení ve zdravotnickém zařízení.

II. Zaměstnanec, který doprovodem rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení omlouvá svoji nepřítomnost v práci (má-li zabránit nepříznivému důsledku v podobě hodnocení jeho nepřítomnosti jako neomluveného zameškání práce), je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá splnění podmínek pro poskytnutí pracovního volna podle bodu 8 písm. a) nařízení vlády č. 590/2006 Sb., tedy i skutečnosti o tom, že úkony doprovodu nebo jejich část nebylo možno provést mimo pracovní dobu. Půjde zejména o údaje o místě pracoviště zaměstnance, místě bydliště zaměstnance a doprovázeného rodinného příslušníka (jiném místě, kde se zdržují), místě zdravotnického zařízení, dopravní dostupnosti zdravotnického zařízení a pracoviště (časové náročnosti přepravy), ordinačních hodinách zdravotnického zařízení, vázanosti stanoveným termínem vyšetření, ošetření nebo léčení, době čekání ve zdravotnickém zařízení, časové náročnosti zdravotnického úkonu, jemuž se doprovázená osoba podrobila, apod. Zaměstnanci, jemuž v konání práce brání některá z překážek v práci, zákoník práce sice ukládá povinnost, aby – pokud je mu tato překážka předem známa – včas požádal zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna, popř. nedozví-li se o překážce v práci předem, aby zaměstnavatele uvědomil o této překážce a předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu, tj. prakticky hned, jak to bude možné (srov. § 206 odst. 1 zák. práce), a v této souvislosti i povinnost existenci překážky zaměstnavateli prokázat (srov. § 206 odst. 2 větu první zák. práce), avšak ani dodatečné (opožděné) prokázání překážky neznamená, že by zaměstnavatel již nebyl povinen nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu trvání překážky v práci dodatečně omluvit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2979/2023, ze dne 10. 12. 2024


16.01.2025 00:01

Rozsah přezkumu výše náhrady za vyvlastnění

I. Zákonnou podmínkou vyvlastňovacího řízení je vyjednávací (předvyvlastňovací) fáze. Správní soudy tedy musí v případě sporu o to, zda k vyvlastnění došlo po právu či nikoliv, přezkoumat i to, zda vlastník pozemku obdržel řádnou nabídku, jak na ni reagoval a případně i to, zda jsou jeho požadavky na vyvlastnitele reálné. Z toho ovšem na straně druhé plyne, že pokud se vlastníkům pozemku nepodařilo před správními soudy zvrátit správnost pravomocného rozhodnutí správních orgánů o vyvlastnění, v jehož rámci jedině mohli uplatnit námitky proti průběhu předchozího kontraktačního procesu, nelze se již totožnými námitkami zabývat v řízení podle části páté o. s. ř., jehož předmětem je pouze a jen určení výše náhrady za vyvlastnění. V řízení před obecnými soudy (podle části páté o. s. ř.) se nelze zabývat otázkami, jež se vztahují k podmínkám, za nichž lze rozhodnout o expropriaci, nýbrž jen tím, zda je náhrada za již uskutečněné vyvlastnění přiměřená.

II. Pro určení kupní ceny, která je v rámci kontraktačního procesu nabízena, je cena obvyklá stanovená znaleckým posudkem. Účelem koeficientu, kterým se takto určená cena násobí, je kompenzace nuceného omezení a dále zajištění toho, že se vyvlastňovanému dostane náhrady, která bude značně přesahovat cenu obvyklou, čímž má, ve spojení se stanovením přiměřené lhůty, stimulovat vlastníka pozemku k rychlému uzavření kupní smlouvy v dohledné době, aby bylo možno co nejdříve využít pozemek (stavbu) k zamýšlenému účelu, tj. k výstavbě potřebné infrastruktury. Spojení podmínky předvyvlastňovacího jednání a kompenzačního bonusu má směřovat k urychlení a zefektivnění procesu získávání pozemků (staveb) pro výstavbu strategicky významné infrastruktury.

Pokud však v rámci negociačních jednání k uzavření kupní smlouvy ve stanovené době nedojde a je zahájeno vyvlastňovací řízení, pak již vlastníkovi pozemku pojmově nenáleží výhoda „kontraktačního bonusu“.

Nesplnění zákonných podmínek pro přiznání „kontraktačního bonusu“ nemůže v žádném případě nahrazovat ani institut mimořádného zvýšení náhrady soudem podle § 28 odst. 3 zákona o vyvlastnění, jelikož onen bonus i mimořádné zvýšení náhrady za vyvlastnění jsou samostatnými a nezaměnitelnými právními instituty, každý se projevuje v jiném časovém úseku a každý z nich sleduje zcela jiný účel, což je ostatně patrné i z taxativního výčtu důvodů mimořádného zvýšení v § 28 odst. 3 písm. a) až d) vyvlastňovacího zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2813/2024, ze dne 2. 12. 2024


14.01.2025 00:02

Překážka v běhu promlčecí (prekluzivní) lhůty podle § 647 o. z.

I. Dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. může být uzavřena i mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem poté, co zaměstnavatel přistoupil k jednostrannému rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době. Dojde-li k uzavření této dohody, nemá to vliv na původní délku dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanovení § 72 zák. práce, která v době této překážky neběží (nezačne běžet) a jejíž běh pokračuje až po odpadnutí překážky tím, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec výslovně odmítne v mimosoudním jednání pokračovat; zbývá-li po odpadnutí překážky méně než 5 dnů do uplynutí lhůty, neskončí tato lhůta – jak vyplývá z ustanovení § 332 zák. práce – dříve než za 10 dnů ode dne, kdy začala znovu běžet.

II. Zákon nestanoví, jaké náležitosti má obsahovat dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z., ani v jaké formě má být uzavřena; výjimkou je smlouva o provedení mediace, která musí být uzavřena písemně [srov. § 2 písm. e) zákona o mediaci] a splňovat náležitosti uvedené v § 4 odst. 2 zákona o mediaci. Za dohodu ve smyslu ustanovení § 647 o. z. je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá (je patrná) shodná (oboustranná) vůle stran (věřitele a dlužníka) vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu. Taková dohoda může být uzavřena nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.).

Dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. však není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, jejímž obsahem je pouze informování druhé strany o konečném (další jednání a jakékoli smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva (námitek proti tomuto právu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 565/2024, ze dne 10. 12. 2024


14.01.2025 00:01

Právní ochrana nepravého dědice proti požadavkům pravého dědice

I. Novou právní úpravou (účinnou od 1. 1. 2014) bylo – oproti dosavadní úpravě – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) „postaveno naroveň“ právu vlastnickému.

Podle současné právní úpravy se oprávněný dědic může domáhat ochrany svého dědického práva, které se neprojevilo v řízení o pozůstalosti, po každém obdobnými (stejnými) právními prostředky, jaké český právní řád poskytuje vlastnickému právu.

Neoprávněnému dědici a každému jinému, kdo zadržuje věc z pozůstalosti, pak přísluší proti požadavku oprávněného dědice stejná obrana, jakou český právní řád poskytuje proti vlastnické (vindikační) žalobě. Zjednodušeně (z pohledu ustanovení § 1040 odst. 1 o. z.) řečeno je možné se vlastnické (vindikační) žalobě úspěšně ubránit tehdy, prokáže-li žalovaná strana ve sporu, že věc zadržuje „právem“.

II. Dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) se nepromlčuje. Nemůže být proto úspěšná námitka promlčení dědického práva, i kdyby oprávněný dědic uplatnil své právo k věcem patřícím do pozůstalosti až po uplynutí „všech promlčecích lhůt“. Samozřejmě přitom platí, že se nepromlčuje ani právo na vydání jednotlivých věcí, které z pozůstalosti nabyl podle pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví neoprávněný dědic.

III. Názor, že by ochranu práv oprávněného dědice upravovalo ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., je chybný (mylný). Skutečný smysl (obsah) ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. nespočívá v úpravě žaloby (typu žaloby) na ochranu oprávněného dědice (nebo jiného typu žaloby), ale - jako ustanovení speciálního k obecnému ustanovení § 159a o. s. ř., aplikovaného ve zvláštních řízeních soudních podle ustanovení § 1 odst. 3 nebo 4 z. ř. s. - ve vymezení subjektivní závaznosti (materiální právní moci) pravomocného rozhodnutí o dědictví, vydávaného podle ustanovení § 185 z. ř. s., a v návaznosti na ně ve stanovení případů, v nichž pravomocné rozhodnutí o dědictví tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Význam ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. z hlediska ochrany práv oprávněného (pravého) dědice spočívá pouze v tom, že pravomocné rozhodnutí o dědictví, vydané v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s., netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu práv oprávněného dědice, avšak samozřejmě jen tehdy, nebyl-li oprávněný dědic v době vydání rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení o pozůstalosti jako dědic (jako dědic ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.).

IV. Vydržením může nabýt věc do vlastnictví rovněž neoprávněný dědic nebo kdokoliv jiný, kdo má v držbě věc z pozůstalosti; budou-li splněny všechny zákonem vyžadované podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením, nemůže být oprávněný dědic úspěšný se svým požadavkem na vydání věci, neboť žalovaná strana zadržuje věc z titulu svého vlastnického práva, tedy „právem“.

V. Žaloba oprávněného dědice nemůže být úspěšná nejen tehdy, jestliže držitel nabyl věc z pozůstalosti do vlastnictví vydržením, ale ani v dalších zákonem stanovených případech, zejména v případě ochrany poskytované podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. osobě, která nabyla vlastnictví k věci za úplatu v dobré víře od neoprávněného dědice, jenž byl v rozporu se skutečným právním stavem zapsán ve veřejném seznamu (např. katastru nemovitostí).

VI. V případě, kdy bylo vlastnické právo k věci z pozůstalosti vydrženo neoprávněným dědicem nebo někým jiným, kdo splnil zákonné předpoklady vydržení, nepřísluší oprávněnému dědici za takové věci jakákoliv náhrada. Vydržitel totiž nabyl vlastnictví originálním a bezúplatným způsobem, který ho nezavazuje k tomu, aby „předchozímu vlastníku“ (nebo oprávněnému dědici) poskytnul za věc jakékoliv plnění.

Odlišná situace však nastává tehdy, jestliže neoprávněný dědic věc z pozůstalosti zcizil za úplatu. V případě, že se oprávněný dědic nemůže úspěšně domoci vydání věci in natura, je odůvodněn závěr, podle něhož mu neoprávněný dědic je povinen místo věci z pozůstalosti poskytnout náhradu v penězích, a to ve výši obvyklé ceny věci v době jejího zcizení. Nejedná se přitom o vydání bezdůvodného obohacení, ale o náhradní plnění, které přísluší oprávněnému dědici místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána.

Protože se dědické právo nepromlčuje, nepromlčuje se nejen právo oprávněného dědice na vydání věci z pozůstalosti, ale ani případné právo na peněžitou náhradu, která mu přísluší na místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána. Současně platí, že, může-li neoprávněný dědic (nebo někdo jiný) nabýt k věci z pozůstalosti vlastnické právo na základě vydržení, může být neoprávněným dědicem vydržena rovněž peněžitá náhrada, která by náležela oprávněnému dědici za věc, která mu nemůže být vydána. Jedná se přitom o náhradní plnění, takže vydržecí doba ohledně peněžité náhrady nemůže uplynout v jiné době (dříve nebo později), než by uplynula (mohla uplynout) vydržecí doba k nahrazované věci z pozůstalosti. Trvá-li tedy například vydržecí doba u nemovité věci deset let a zcizil-li by neoprávněný dědic za úplatu nemovitou věc (za podmínek uvedených v ustanovení § 984 odst. 1 o. z.) po uplynutí dvou let, dovrší se vydržecí doba ohledně peněžité náhrady pro oprávněného dědice teprve uplynutím zbývajících osmi let (zákonem předpokládané) držby, která je jinak potřebná - rovněž s přihlédnutím k ustanovení § 1092 o. z. - k vydržení této neoprávněným dědicem zcizené nemovitosti jejím nabyvatelem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, ze dne 3. 12. 2024


13.01.2025 00:02

Poučení ve výpovědi smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání

Výpověď smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání nemusí obsahovat poučení o právu vznést proti výpovědi námitky a právu podat žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi; absence poučení nezpůsobuje absolutní ani relativní neplatnost výpovědi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 106/2024, ze dne 10. 12. 2024


13.01.2025 00:01

Valorizace průměrného výdělku ve smyslu § 271b odst. 5 zák. práce

Průměrný výdělek, jehož mohl zaměstnanec dosáhnout na práci, která mu byla ve smyslu § 271b odst. 5 věty prvé zák. práce zajištěna, podléhá tzv. valorizaci průměrného výdělku (§ 271u odst. 2 zák. práce); je-li i přesto v příslušném období, v němž se uplatňuje, nižší než minimální mzda, musí být zvýšen na výši odpovídající této minimální mzdě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 51/2024, ze dne 27. 11. 2024


08.01.2025 00:02

Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti při nespolupráci s pěstounem

I. Ke změně povinností a práv pěstouna může podle ustanovení § 969 o. z. dojít pouze na návrh dítěte, rodiče nebo pěstouna. Jestliže by však zájmy nezletilých dětí by mohly být bez včasného zásahu soudu ohroženy, nelze upřednostňovat „řešení“ vyplývající z ustanovení § 969 o. z., a ponechat soudní ochranu dětí závislou na tom, zda je či není podán příslušný návrh, jestliže zjištěný skutkový stav odůvodňuje vytvoření nezbytného právního rámce ochrany zájmů nezletilých minimálně ve formě omezení výkonu rodičovské odpovědnosti.

II. Opakované nebo apriorně negativní postoje rodiče k pěstounovi (který o dítě řádně pečuje) bez ohledu na to, zda svým jednáním rodič ohrozí zájmy dítěte či nikoli, a nesouhlasy s rozhodnutími týkajícími se zdravotní péče, školních či jiných významných otázek života dítěte mohou založit důvod pro omezení výkonu rodičovské odpovědnosti. Není rozhodné, zda již došlo ke konkrétní újmě dítěte; postačí reálné riziko ohrožení dítěte či jeho zájmů vyplývající z postoje rodiče.

V posuzovaném případě se jeví dovolacímu soudu jako nezbytné k dosažení legitimního cíle, jímž je ochrana zájmů nezletilých v oblasti péče o jejich zdravotní stav, přikročit podle ustanovení § 870 o. z. alespoň k nejmírnějšímu preventivnímu (a zároveň i sankčnímu) opatření, k němuž přiléhavě přistoupil soud prvního stupně, jestliže omezil otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti „ve věcech zastupování nezletilých dětí při poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče“, tj. tam, kde je v možnostech otce péči pěstouna o zdravotní stav nezletilých nepříznivě ovlivnit. S tím souvisí i odmítavý postoj otce k vycestování dětí k moři, ačkoli by šlo zřejmě o pobyt přínosný pro jejich zdravotní stav. I v tomto ohledu dovolací soud v zájmu nezletilých považuje za nezbytné obdobným situacím v budoucnu předejít. Toho lze rovněž dosáhnout omezením výkonu rodičovské odpovědnosti otce jednak v oblasti zastupování nezletilých při vyřizování jejich cestovních dokladů (občanského průkazu, cestovního pasu), a jednak tím, že otci bude odebráno oprávnění odepřít souhlas s vycestováním nezletilých dětí na krátkodobý pobyt do zahraničí. Vzhledem k tomu, že otec nemá náhled na svou minulost, chování k dětem, ani na aktuální potřeby dětí, není vyloučeno (bude-li otec dále odmítat spolupráci s pěstounem), že v budoucnu, jak děti porostou a bude třeba řešit více záležitostí pro ně významných, bude nutné rozšířit soudní zásah do rodičovské odpovědnosti otce i na další oblasti. Nebo naopak může dojít ke zúžení rozsahu omezení (případně k jeho úplnému zrušení), projeví-li otec v zájmu nezletilých dětí snahu o smysluplnou spolupráci s pěstounem, případně absolvuje doporučené psychiatricko-psychologické léčení s pozitivním výsledkem. Omezením výkonu rodičovské odpovědnosti přitom nebude zasaženo samotné nositelství rodičovské odpovědnosti otce (omezen bude v příslušném rozsahu pouze její výkon) a otec bude mít zachováno právo na informace o nezletilých. Po dobu tohoto opatření bude v zájmu nezletilých výkon rodičovské odpovědnosti (v příslušném rozsahu) soustředěn do rukou matky, která s pěstounem řádně spolupracuje, pravidelně se s dětmi stýká a jedná v jejich zájmu.

III. Rodiče mají právo se s dítětem, které je v pěstounské péči, osobně a pravidelně stýkat, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak (srov. § 960 odst. 2 o. z.). Tomu pak odpovídá povinnost pěstouna umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud stanoví jinak (srov. § 967 věta druhá o. z.). Jestliže s ohledem na skutková zjištění nelze ponechat oblast osobního styku dětí s otcem bez jakéhokoli soudního opatření (tedy toliko v režimu podle ustanovení § 960 odst. 2 o. z.), jelikož rodič podmínky (vymezené znalci pro styk) nesplňuje a je zřejmé, že jeho osobní kontakt s dětmi by ohrožoval jejich zdravý vývoj, zákon pro takové případy počítá s možností omezení, případně zákazu styku.

IV. Rozhodne-li soud jinak (zvolí jinou formu zásahu do rodičovské odpovědnosti), než zní návrh některého z rodičů, je již nadbytečné, aby o tomto návrhu rodiče rozhodoval samostatným výrokem v konečném rozsudku tak, že se tento návrh zamítá. Zamítavý výrok je namístě pouze za situace, kdy soud k žádnému výchovnému opatření nepřistoupí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2098/2024, ze dne 12. 11. 2024


08.01.2025 00:01

Náhradní autorská odměna za mobilní telefony

Sama skutečnost, že vyhláška č. 488/2006 Sb. vyjímá v § 6 odst. 2 výrobky označené jako „mobilní telefony“ z okruhu přístrojů k zhotovování rozmnoženin záznamů, nevylučuje vznik práva na autorskou odměnu podle § 25 odst. 1 písm. b) autorského zákona v souvislosti s takovými výrobky, které při jejich obvyklém používání umožňují pořizování rozmnoženin záznamů děl pro osobní potřebu v souladu s § 30 odst. 2 autorského zákona nad rámec minimálního (zanedbatelného) rozsahu, v důsledku čehož je i újma způsobená autorům v souvislosti s takovým rozmnožováním nikoli minimální. Mezi výrobky, jež nejsou takto vyloučeny z rozsahu práva na autorskou odměnu, spadají zejména tzv. chytré mobilní telefony.

V souladu s tzv. eurokonformním výkladem tuzemské právní úpravy není pro vznik předmětného práva na autorskou odměnu rozhodující vícefunkčnost (či míra vícefunkčnosti) určitého výrobku, nýbrž již sama schopnost takového výrobku umožnit jeho uživatelům rozmnožování záznamů děl pro jejich osobní potřebu. Právo na autorskou odměnu proto není spojeno pouze s takovými výrobky označenými v § 6 odst. 2 vyhl. č. 488/2006 Sb. jako „mobilní telefony“, které při jejich obvyklém používání neumožňují pořizování rozmnoženin záznamů děl pro osobní potřebu nad rámec minimálního (zanedbatelného) rozsahu, a to bez ohledu, zda výrobek uvedený na trh je vybaven rovněž funkcí telefonování, což neplatí zejména pro tzv. chytré mobilní telefony.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1048/2023, ze dne 31. 10. 2024


07.01.2025 00:02

Přiměřenost stornopoplatku sjednaného ve smlouvě o ubytování

I. Pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.

II. Ustanovení § 2330 odst. 2 o. z. zakládá - pro případ předčasného ukončení smlouvy výpovědí ubytovaným - právo ubytovatele na náhradu škody, prokáže-li, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného.

V projednávané věci se strany od této dispozitivní úpravy odchýlily tím, že pro případ dřívějšího ukončení smlouvy sjednaly odstupné (stornopoplatek) v konkrétní výši. Jde o ujednání, které stanoví povinnost zaplatit cenu za ubytování, resp. její určitou část bez ohledu na to, zda ubytovatel mohl škodě zabránit. Odstupné je smluvní nástroj umožňující zánik závazku zaplacením odstupného. Jde o právo zaplatit určitý obnos a tím závazek zrušit. Funkčně jde o realizaci práva úplatně se vyvázat ze závazku jako o alternativu k možnosti setrvat v něm a naplnit jeho účel splněním; nejde o plnění povinnosti poskytnout odstupné. Oproti odstoupení od smlouvy je právo způsobit zánik závazku spojeno s poskytnutím úplaty, nikoliv s porušením smlouvy či jiným předvídaným důvodem. Úplatná povaha odlišuje poskytnutí odstupného jako možnosti jednostranného zrušení závazku od výpovědi.

Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že strany ve spotřebitelském vztahu se mohou od dispozitivního ustanovení zákona odchýlit tím, že si odlišně upraví vzájemná práva a povinnosti. Ujednání o stornopoplatcích pro případ zrušení ubytování jsou v daném segmentu poskytování služeb obvyklá. Nesprávnost právního posouzení věci však dovolací soud spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení přiměřenosti dotyčného ujednání o stornopoplatku nezabýval přiměřeností jeho výše. Tím, zda se s ohledem na sjednanou výši stornopoplatku (i se zřetelem k tomu, že ubytovatel není povinen prokazovat, že nemohl zabránit škodě) nejedná o ujednání, které zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, se odvolací soud nezabýval, v důsledku čehož je právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 30/2024, ze dne 20. 11. 2024


< strana 1 / 303 >
Reklama

Jobs