// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

11.11.2025 00:02

K přiměřenosti nutné obrany v občanskoprávním pojetí

I. Ustanovení § 2905 o. z. vylučuje protiprávnost jednání osoby bránící se útoku a obecně definuje podmínky, za nichž se toto pravidlo uplatní. Nutnou obranou (v občanskoprávním pojetí) se rozumí jednání směřující k odražení protiprávního útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá, proti majetku, zdraví, případně přirozeným právům člověka (případně právnické osoby). Základními předpoklady pro posouzení, zda šlo o jednání v nutné obraně, je protiprávnost odvraceného útoku, který musí být bezprostřední (nemusí již být veden, nýbrž postačuje, že hrozí), a vznik újmy útočníkovi. Obrana musí být dostatečná (potřebná, nezbytná) k účinnému odvrácení útoku, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená, přičemž míra hrozící újmy musí být posouzena se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.

Povinnost bránící se osoby k náhradě újmy způsobené útočníkovi není vyloučena v případě, je-li obrana zcela zjevně nepřiměřená (zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku). Již z toho je patrné, že obrana může (a často musí) být nepřiměřená (odvrácení útoku může být násilnější, než jak byl útok vůbec zamýšlen). Podle právnické literatury je excesivní až zcela zjevná nepřiměřenost, která musí být očividná (mimořádně hrubá). Přiměřenost se posuzuje podle druhu a intenzity útoku: je důležité, aby se obránce pokusil odrazit útok s co nejmenším poškozením útočníka. V potaz se přitom musí vzít i § 2907 o. z., který počítá s omluvitelným vzrušením mysli. Rozhodujícím faktorem není proporcionalita proti sobě stojících právních statků, ale pouze přiměřenost prostředků obrany. Napadený tak může k ochraně své věci zasáhnout i do hodnotnějšího statku (např. do zdraví útočníka).

II. Institut nutné obrany nemůže být posuzován stejně v právu trestním jako v právu civilním. Trestní a přestupkové právo míří k sankcionování společensky závadného chování, zatímco soukromé právo stanoví kompenzační systém soukromých zájmů. Jednající, jehož čin není trestný z důvodu nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku, nemusí být za zvláštních okolností zproštěn povinnosti nahradit újmu podle § 2910 o. z.; naopak si lze rovněž představit, že obránce, který nebude z důvodu nutné obrany podle § 2905 o. z. povinen k náhradě újmy, bude trestně odpovědný (např. pro pokus trestného činu). Trestní zákoník za exces považuje takovou obranu, která je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pro trestní právo je významné pouze poměřování způsobu obrany ke způsobu útoku, a tedy nutnou obranu pojímá volněji, zatímco právo soukromé je na tomto poli striktnější.

III. V projednávané věci jsou splněny všechny shora uvedené předpoklady pro závěr, že žalovaný jednal v nutné obraně. Žalobce bez předchozího vyzvání vnikl násilím a rozlíceně do bytu manželů H. a fyzickým napadením, které následovalo po předchozí rozepři, způsobil žalovanému lehká zranění násilným sražením na židli. Poté, co žalovaný dosedl, žalobce, který se v té době nacházel ve vzdálenosti asi 1 m od něj, zdvihl nad hlavu 7,5 kg vážící židli a napřáhl ji směrem k žalovanému. Není pochyb o tom, že v takto vyhrocené situaci žalovaný důvodně předpokládal, že mu hrozí bezprostřední nebezpečí vážné újmy na zdraví, tj. že se na něj žalobce (o němž věděl, že v minulosti již několik fyzických konfliktů vyvolal) chystá židlí zaútočit, nikoli mu jen pohrozit, jak tvrdí žalobce. Ze skutkových zjištění se rovněž podává, že takto vedený útok by byl způsobilý žalovaného vážně poranit v oblasti celé hlavy, přičemž nebyl vyloučen ani fatální následek v podobě smrti. Žalovanému tedy bezprostředně hrozila újma na zdraví nikoli jen nepatrná. Vzhledem k nedostatku časového prostoru k obraně (útok se odehrál rychle), silnější pozici útočníka (stojícího žalobce) vybaveného útočným nástrojem (zvednutou židlí), zranitelnější pozici obránce (v té době sedícího žalovaného), není podstatné, zda žalovaný před výstřelem žalobce slovně varoval či nikoli.

Rovněž otázku, zda byla obrana žalovaného přiměřená, resp. zda nebyla zcela zjevně nepřiměřená, posoudil odvolací soud správně. V posuzovaném případě šlo o situaci, kdy byl žalovaný vystaven náhlému útoku prostředkem, který mu mohl způsobit vážná poranění. Vzhledem k intenzitě hrozby a poloze účastníků nelze po obránci spravedlivě požadovat, aby v tak extrémně krátké reakční době zvažoval jiné, mírnější prostředky obrany (jiný prostředek obrany, než střelnou zbraň ve své dispozici neměl) nebo aby v časově krátkém okamžiku, který mu k obraně zbýval, mířil cíleně na oblast dolních končetin. I když se v obecné rovině střelný zásah do nohy považuje za méně závažný než zásah do oblasti břicha, hlavy či hrudníku, není vyloučeno, že by žalovaný v takto vypjaté situaci zasáhl horní část dolní končetiny žalobce a že by kulka poranila femorální tepnu (masivní arteriální krvácení z ní je extrémně rychlé a život ohrožující, kdy smrt může nastat během několika minut). Použití střelné zbraně v této situaci tak nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené, nýbrž jako jednání vedené snahou odvrátit bezprostředně hrozící útok vedený na hlavu těžkým předmětem, který mohl mít pro napadeného žalovaného fatální následky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 611/2025, ze dne 22. 9. 2025

11.11.2025 00:01

K neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností

Sankce v podobě absolutní neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností podle § 588 o. z. nastává pouze v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo jednání všech účastníků, a to za současného splnění předpokladu, že právní jednání, které odporuje zákonu, taktéž zjevně narušuje veřejný pořádek. Směřuje-li protiprávní jednání jednoho účastníka vůči druhému, jde zpravidla o důvod relativní neplatnosti, jíž se může dovolat dotčená strana (§ 586 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 267/2025, ze dne 30. 9. 2025

10.11.2025 00:02

K možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení

Závěry judikatury, podle kterých přenechá-li vlastník platně užívací oprávnění jinému, nemůže se současně domáhat kompenzace po třetí osobě, jež užívací právo neoprávněně fakticky konzumovala, se neuplatní, zanikl-li subjekt, jemuž vlastník věci původně užívací právo přenechal. V takovém případě může vlastník věci sám požadovat vydání bezdůvodného obohacení po konečném uživateli.

Klíčovým argumentem pro přijetí závěrů o limitaci možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po koncovém uživateli bylo zamezení přijímání dvojího plnění vlastníkem věci za její užívání. Neexistuje-li zde ovšem osoba, jež by vlastníku za užívání jeho věci platila, respektive ji byla oprávněna užívat bezplatně, nenajdou vylíčené závěry uplatnění, neboť vlastníku užívání jeho předmětu není nikým kompenzováno, ani neexistuje právní důvod jeho bezplatného užívání. Vlastníkovi věci se tak v daném případě dvojího plnění nedostává, pročež by se nejevilo odůvodnitelným, bylo-li by mu právo na náhradu za užívání předmětu jeho vlastnictví bez patřičného právního důvodu odepřeno. Vyslovené ostatně odpovídá i takzvané elasticitě vlastnického práva, v jejímž důsledku po odpadnutí omezení (nehledě na to, jak dlouhodobé má být) se vlastnické právo obnoví v plné šíři.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 438/2025, ze dne 1. 10. 2025

10.11.2025 00:01

Objektivní nesplnitelnost požadavků uvedených v zadávací dokumentaci

Zjistí-li zadavatel objektivní nemožnost splnění byť jen části požadavků uvedených v zadávací dokumentaci poté, co již vybral dodavatele a vyzval jej k doložení kvalifikace podle § 122 odst. 3 ZZVZ, a nemůže již proto (s ohledem na § 99 ZZVZ) učinit jiné nezbytné a přiměřené opatření k nápravě, aby v zadávacím řízení mohl pokračovat zákonným způsobem, je namístě zrušení zadávacího řízení [podle § 127 odst. 2 písm. d) ZZVZ]. Z uvedeného důvodu již v této fázi nelze vyloučit vybraného dodavatele ze zadávacího řízení pro nedoložení (též) dalších dokladů prokazujících splnění kvalifikace. I kdyby vybraný dodavatel doložil veškeré ostatní doklady, nemohl by nikdy zcela naplnit požadavky stanovené v zadávací dokumentaci a vyhovět výzvě zadavatele pro objektivní nesplnitelnost části jeho požadavků a v takové situaci nelze nedoložení jiných dokladů posuzovat k tíži vybraného dodavatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2102/2024, ze dne 30. 9. 2025

03.11.2025 00:02

Povinnost zaměstnavatele zajišťovat BOZP při práci i vůči OSVČ

Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům všeobecnou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, klade důraz na odpovědnost zaměstnavatele za bezpečné a zdraví neohrožující podmínky výkonu práce a stanovuje, kdo konkrétně tuto povinnost musí plnit. Zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem je cíleno na vlastní zaměstnance, na zaměstnance jiného zaměstnavatele, kteří plní úkoly na pracovišti zaměstnavatele (srov. § 101 odst. 3 a 4 zák. práce), a rovněž na všechny další fyzické osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích (srov. § 101 odst. 5 zák. práce).

Za pracoviště zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce je třeba považovat veškeré prostory, v nichž zaměstnavatel vykonává činnost prostřednictvím svých zaměstnanců (včetně míst a prostor s touto činností souvisejících), nad nimiž má kontrolu a v nichž jsou fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se v nich s jeho vědomím zdržují, vystaveny rizikům možného ohrožení života a zdraví. Pracoviště zaměstnavatele může být zároveň i pracovištěm jiného zaměstnavatele, který na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem provádí v jeho prostorách činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Také tento (jiný) zaměstnavatel má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, která se kromě jeho vlastních zaměstnanců vztahuje i na všechny další fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. Této povinnosti zaměstnavatele nezbavuje okolnost, že jeho pracoviště se nachází v prostorách jiného zaměstnavatele, kterého na druhé straně stejné zákonné povinnosti nezprošťuje smluvní vztah mezi zaměstnavateli, a to i kdyby jeho obsahem byla též úprava vzájemných práv a povinností obou zaměstnavatelů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stejném pracovišti.

Fyzickými osobami, na které se podle ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce vztahuje povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, jsou jakékoli fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovišti, bez ohledu na účel, za kterým se tam nacházejí, a na to, zda je mezi nimi a zaměstnavatelem smluvní nebo jiný právní vztah. Takovou fyzickou osobou může být i osoba samostatně výdělečně činná, která na základě dohody uzavřené se subdodavatelem smluvního dodavatele zaměstnavatele provádí v jeho prostorách úklidové práce. Okolnost, že tato osoba uvedenou činnost vykonává samostatně, vlastním jménem a na vlastní účet a odpovědnost [srov. § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 420 odst. 1 o. z.], na jejím postavení z hlediska ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, ze dne 30. 9. 2025

03.11.2025 00:01

Nepřípustnost zpětné aplikace § 2236 o. z. na nájemní smlouvy dle obč. zák.

S ohledem na princip nepravé retroaktivity se posuzování předpokladů vzniku nájemních vztahů – posuzování účinků právních skutečností, jež je měly založit a jež nastaly v období do 31. 12. 2013 (za účinnosti obč. zák.), řídí právě (pouze) touto právní úpravou. Právní úprava o. z. se dle § 3074 odst. 1 věta prvá o. z. uplatní na tyto vztahy též, avšak nemůže vést ke zpětnému vzniku, změně či zániku k 1. 1. 2014 existujících (či neexistujících) právních poměrů.

Úpravu § 2236 odst. 1, 2 o. z., nově definující (možný) předmět nájmu bytu, tak nelze vykládat tak, že by mohla vést ke zpětnému „přehodnocení“ absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu) uzavřené v období před nabytím jeho účinnosti (do 31. 12. 2013). Nevede tedy ke konvalidaci z tohoto důvodu dle § 39 obč. zák. absolutně neplatné nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu). V takovém případě by se jednalo o nepřípustnou pravou retroaktivitu.

Je proto třeba dospět k závěru, že § 2236 odst. 2 o. z. se z povahy věci – stejně jako § 2236 odst. 1 o. z. - uplatní pouze na smlouvy o nájmu bytu (a nájmu domu) uzavírané podle právní úpravy o. z., tedy v období od 1. 1. 2014. To však nevylučuje posouzení projednávané věci dle právní úpravy § 2238 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1562/2025, ze dne 24. 9. 2025

30.10.2025 00:02

Požadavek podpisů na téže listině při realizaci předkupního práva

Požadavek podpisů na téže listině ve smyslu § 561 odst. 2 o. z. se uplatní také vzhledem k ofertě i akceptaci nabídky na využití předkupního práva, pokud má tato nabídka být sama způsobilá zřizovat nebo převádět věcné právo k nemovité věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1520/2025, ze dne 23. 9. 2025

30.10.2025 00:01

Změna nebo zrušení závazku na základě doložky rebus sic stantibus

Žádné ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nebo obchodního zákoníku kromě § 696 odst. 3 obč. zák. do 31. 12. 2013 neumožňovalo soudu, aby svým konstitutivním rozhodnutím na základě podstatné změny okolností změnil obsah závazku nebo ho zrušil. Zákoníky pouze umožňovaly smluvní straně v některých případech buď od smlouvy odstoupit, nebo rovnou s podstatnou změnou okolností spojovaly zánik závazku.

Neexistuje přitom mezera v zákoně, která by odůvodňovala analogickou aplikaci § 696 odst. 3 obč. zák. na projednávaný případ tzv. ekologické smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3457/2023, ze dne 24. 9. 2025

27.10.2025 00:02

Vypořádání neoprávněné stavby zřízené po 1. lednu 2014

Ustanovení § 1085 o. z. zakládá oprávnění vlastníka pozemku, na kterém se nachází neoprávněná stavba, jež je jeho součástí, domáhat se odstranění takové stavby. Vlastník pozemku tak má právo bránit se proti protiprávnímu zásahu vůči osobě, která stavbu na pozemku zřídila bez právního důvodu, přestože se neoprávněná stavba stává v souladu s § 1084 odst. 1 o. z. součástí pozemku, a náleží tudíž vlastníkovi pozemku jako jeho součást.

Právní úprava v o. z. opouští důraz na účelnost odstranění neoprávněné stavby typický pro předchozí úpravu (srovnej § 135c odst. 2 obč. zák.) a soustřeďuje se na zjištění o dobré víře zřizovatele stavby. Jediným zákonným hlediskem, ke kterému má soud výslovně přihlédnout, je totiž podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 právě kritérium dobré víry při zřízení stavby. Tím se nepochybně nevylučuje, aby soud zohlednil i hlediska jiná. Kritérium dobré víry však zákonodárce zjevně považuje za natolik zásadní, že by mělo rozhraničovat úvahu soudu o tom, zda žalobě vyhoví či nikoli. Při absenci dobré víry má soud primárně uvažovat o odstranění neoprávněné stavby, pokud zde nejsou další výjimečné, mimořádné okolnosti, které by byly natolik významné, že by je bylo nutno předřadit nejen před absenci dobré víry zřizovatele stavby, ale také před vlastní protiprávní zásah do práva vlastníka pozemku.

Smyslem ustanovení § 1085 o. z. není poskytnout ochranu nedbalému zřizovateli stavby, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že stavbu zřizuje na svém pozemku, popřípadě že je oprávněn stavbu na pozemku zřídit, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. Při posuzování, zda je dána dobrá víra, je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný.

Nedostatek (objektivizované) dobré víry zřizovatele stavby brání i aplikaci ustanovení § 1086 o. z.; tam užitý obrat „kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu“ je třeba vykládat tak, že zřizovatel byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, neměl však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 960/2025, ze dne 24. 9. 2025

27.10.2025 00:01

Vzdání se práva z vadného plnění (mezi podnikateli) dle § 1916 odst. 2 o. z.

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. obecně nevylučuje možnost vzdání se práva, které má vzniknout v budoucnu; pouze tam, kde má být tato možnost výjimečně vyloučena, stanoví zvláštní zákaz vzdání se práva (srov. např. § 2898 o. z.).

Ustanovení § 1914 a násl. o. z. jsou obecné povahy a uplatní se – není-li stanoveno jinak – i v závazkových právních vztazích upravených v hlavě II. až IV. čtvrté části občanského zákoníku, tedy i v případě koupě (§ 2079 a násl. o. z.).

Restriktivní výklad ustanovení § 1916 odst. 2 věty druhé o. z. užitý odvolacím soudem, podle kterého § 1916 odst. 2 věty druhé o. z. sice umožňuje, aby se kupující písemnou formou předem vzdal svého práva z vadného plnění, ale povinnost přijmout takové vadné plnění může být sjednána jen u nepodstatných vad předmětu plnění, není správný.

Pokud byly v projednávaném případě (prodej a koupě vozidla mezi podnikateli) splněny podmínky vzdání se práva z vadného plnění, jinak řečeno, vzdal-li se kupující svého práva písemnou smlouvou nebo jednostranným písemným prohlášením, nelze uzavřít, že tak učinil neplatně. V dalším řízení soudy neopomenou zabývat se námitkou neplatnosti kupní smlouvy pro omyl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 28/2025, ze dne 18. 9. 2025

20.10.2025 00:02

Náhrada za ZSU v případě, kdy nedošlo k ustálení zdravotního stavu

I. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění je zásadně jednorázovým, celistvým a nedělitelným. Jeho smyslem je jedinou peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního uplatnění, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod.

K hodnocení trvalých následků může být přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí; přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i o době delší nebo kratší. I za účinnosti aktuální právní úpravy tak nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniká právě k okamžiku ustálení zdravotního stavu

II. V projednávané věci u poškozené k ustálení zdravotního stavu nedošlo, poškozená v průběhu léčby (dalších) poranění zemřela (nedošlo ke zhojení ostatních poškození zdraví, jejichž odškodnění nárokováno není). Názor dědice poškozené, že lze nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění rozdělit na jakési dílčí ztížení společenského uplatnění (představující v tomto konkrétním případě ztrátu dolní končetiny a bodové ohodnocení) a odčinění pouze této jedné dílčí ztráty pro další život poškozené, nemá oporu v platném právu a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jakož i se smyslem a účelem náhrady.

Ačkoli tedy nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění dán není, poškozená utrpěla při předmětné nehodě rozsáhlá poranění, jež výrazným způsobem zhoršila kvalitu jejího života. Odškodnění těchto aspektů následků dopravní nehody nemůže obsáhnout jen nárok na náhradu bolestného, takový závěr by se jevil jako nespravedlivý a popírající princip plného odškodnění. Zásah do základního lidského práva na ochranu zdraví spočívající v tzv. devastaci zbytku života člověka vysokého věku, který byl úrazem natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil ve zdravotnických zařízeních marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení nepříznivých projevů dosavadních nemocí a omezení, je odčinitelný náhradou další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.

Soud přitom má povinnost posoudit, zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma splňuje obecné předpoklady pro náhradu újmy na zdraví a zda byla plně odškodněna, ať již jako náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění nebo další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3035/2024, ze dne 17. 9. 2025

20.10.2025 00:01

Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem

I. Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem zákon váže na splnění určitých omezujících podmínek („pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení nebo nebude narušeno poskytování zdravotních služeb anebo takový pobyt není na základě jiného právního předpisu vyloučen“). Je tak konkretizován požadavek posouzení střetu ústavním pořádkem garantovaných práv (práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a práva rodičů na péči o děti a jejich výchovu na jedné straně a práva na ochranu zdraví na straně druhé) se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu.

V případě tvrzeného zásahu do ústavních práv je třeba posoudit přípustnost daného zásahu z hlediska zásady proporcionality (v širším smyslu), jež zahrnuje tři kritéria. Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), přičemž je zjišťováno, zda je konkrétní opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o posouzení potřebnosti, v němž je zkoumáno, zda byl při výběru prostředků použit ten prostředek, který je k základnímu právu nejšetrnější. A konečně je zkoumána přiměřenost (v užším smyslu), tj. zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl, tzn. že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. O neoprávněný zásah nejde, jestliže právo na ochranu zdraví dítěte, ostatních novorozenců na JIRP i personálu zajišťujícího péči o ně převážilo nad právem matky na rodinný život představovaný pobytem rodiče ve zdravotnickém zařízení společně s hospitalizovaným nezletilým dítětem.

II. V dané věci zdravotnické zařízení nebylo vybaveno pro pobyt (přespávání) matky na oddělení JIRP, s čímž byla matka předem a srozumitelně seznámena, omezení jejího kontaktu s nezletilým dítětem bylo odůvodněno závažností zdravotního stavu dítěte, prostorovým uspořádáním oddělení JIRP, povahou zde poskytované urgentní péče, požadavky na prostor pro činnost personálu, manipulaci s přístroji, požárními a hygienickými předpisy, psychickým a fyzickým stavem matky a bylo omezeno na nezbytně nutnou dobu. Zásah do osobnostních práv matky byl tedy proporcionální, neboť za daného skutkového stavu nad právem na soukromý a rodinný život a na péči o dítě převážily právo na ochranu zdraví nezletilého dítěte a umožnění řádné zdravotní péče o něj a všechny dětské pacienty hospitalizované ve velmi vážném zdravotním stavu na oddělení JIRP, vyloučení rizika úrazu zdravotnického personálu i samotné matky a zachování požárních a hygienických předpisů, to vše ve svém souhrnu představuje realizaci ústavního práva na ochranu zdraví.

Nelze souhlasit s názorem vyjádřeným v dovolání, že zásah by v daném případě mohl být shledán jako proporcionální pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že matka skutečně nezůstala vzhůru anebo že svou přítomností narušovala poskytování zdravotních služeb. Takový názor by vedl k absurdnímu důsledku, že napřed musí dojít ke škodlivému následku, a teprve poté lze činit opatření, které takovému následku mají zabránit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2087/2024, ze dne 17. 9. 2025

15.10.2025 00:02

Postup katastrálního úřadu podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona

Státu připadá opuštěná nemovitá věc. Dlouhodobé neužívání nemovité věci bez projevu vůle věc opustit zakládá pouze vyvratitelnou domněnku opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z., a tedy i jen vyvratitelnou domněnku nabytí takové věci do vlastnictví státu podle § 1045 odst. 2 o. z. U nemovitosti s nedostatečně identifikovaným vlastníkem může být stát na základě takové vyvratitelné domněnky zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona). Státu jako knihovnímu (katastrálnímu) vlastníkovi svědčí domněnka správnosti zapsaného vlastnického práva podle § 980 o. z., dobrá víra ve správnost tohoto zápisu je chráněna i za podmínek uvedených v § 984 o. z. Břemeno tvrzení i důkazní břemeno bude přesunuto na toho, kdo bude tvrdit, že vlastníkem je on; to bude platit i ve správním řízení. V případě, že stát nemovitost úplatně převede na třetí osobu, uplatní se za podmínek uvedených v § 984 o. z. zásada materiální publicity. Ke ztrátě vlastnického práva k nemovité věci však nedochází ani pouhým neužíváním nemovitosti ani jen na základě nedostatků či nesrovnalostí v označení vlastníka nemovité věci v katastru nemovitostí.

Na základě § 65 odst. 9 katastrálního zákona proto stát vlastnické právo k nemovitosti nenabývá. Ustanovení § 65 odst. 9 katastrálního zákona upravuje postup katastrálního úřadu v případě uplatnění vyvratitelné domněnky, že nemovitost je opuštěná (§ 1050 odst. 2 o. z.), nestanoví však ani nevyvratitelnou domněnku, ani fikci opuštění nemovitosti. Chopí-li se stát i držby nemovitosti (tedy držby faktické, nikoliv jen knihovní), může vlastnické právo za splnění zákonných podmínek vydržet.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, ze dne 3. 9. 2025

15.10.2025 00:01

Přiměřenost délky řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení

I když řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, lze právo na projednání tohoto návrhu v přiměřené době dovodit z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to již na základě skutečnosti, že je tento návrh projednáván v řízení před soudem. Uvedené právo plyne též ze znění § 2 odst. 4 trestního řádu, který orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost projednávat trestní věci urychleně a bez zbytečných průtahů. Při posouzení vlastní přiměřenosti délky takového řízení, jakož i odpovídající formy či výše odškodnění nemajetkové újmy, jež poškozenému nepřiměřenou délkou tohoto řízení vznikla, je pak namístě vyjít z postupu popsaného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Uplatní se zde tedy i ve stanovisku obsažený závěr o tom, že je třeba vycházet ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro poškozeného morální újmu, a žádné důkazy se proto v tomto ohledu zásadně nevyžadují.

Tomuto postupu přitom nebrání skutečnost, že délka trvání řízení o návrhu na obnovu trestního řízení se dle judikatury akcentující neaplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod na toto řízení do celkové délky samotného trestního řízení, o jehož obnovu je žádáno, nezahrnuje. Otázku přiměřenosti délky lze totiž řešit odděleně jak pro vlastní trestní řízení (bez řízení o předmětném návrhu) na straně jedné, tak i pro řízení o návrhu na jeho obnovu na straně druhé (a to samozřejmě vždy v závislosti na skutkovém vymezení žalobního požadavku). Nic rovněž nebrání tomu, aby soudy dospěly na základě zhodnocení kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a v navazující judikatuře k závěru o nepřiměřenosti délky jen některého z těchto řízení, popř. žádného z nich či obou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1447/2025, ze dne 2. 9. 2025

14.10.2025 00:02

Nabytí vlastnického práva k nemovité věci s ohledem na zápis v katastru

Je-li předmětem převodu nemovitost, která dosud není zapsána v katastru nemovitostí, ač splňuje podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí, není možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, ale až v důsledku zápisu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy.

K takové nemovitosti nelze nabýt vlastnické právo od neoprávněného postupem podle § 1109 o. z., který nelze aplikovat na věci, které sice podléhají evidenci v katastru nemovitostí, ale nejsou v ní zapsány. Jestliže vlastník nemůže převést vlastnické právo k takové věci jinak než zápisem do katastru nemovitostí, přičemž její převod je vždy, i pokud není v katastru dosud evidována, možný pouze zápisem do katastru nemovitostí, není možné ani v případě nabytí od neoprávněného připustit nabytí vlastnictví k nemovité věci zapisované (byť ve skutečnosti nezapsané) do katastru nemovitostí bez takového zápisu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 22 ICdo 61/2023, ze dne 27. 8. 2025

14.10.2025 00:01

Počátek běhu lhůty k odstoupení od pojistné smlouvy dle § 2808 odst. 1 o. z.

I. Počátek běhu prekluzivní lhůty, v níž může pojistitel od pojistné smlouvy odstoupit, porušil-li pojistník nebo pojištěný úmyslně nebo z nedbalosti povinnost stanovenou v § 2788 o. z., je podle § 2808 odst. 1 věty třetí o. z. vázán na objektivní okolnost zjištění zákonem stanovených důvodů pro odstoupení, což je odůvodněno závažností kroku vedoucího k zániku pojistného vztahu od počátku (ex tunc), tedy s povinností vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (§ 2808 odst. 2 o. z.). Není pochyb o tom, že stavem „zjištění“, že pojistník nebo pojištěný porušil zákonem uloženou povinnost uvést pravdivé a úplné odpovědi na dotazy pojistitele před uzavřením smlouvy, je míněn doložený okamžik, kdy měl pojistitel k dispozici takové údaje, z nichž vyplývá porušení této povinnosti. To, zda se tak skutečně stalo, může být předmětem soudního sporu, v jehož rámci teprve mohou být tyto okolnosti definitivně postaveny najisto; nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu pojistitele o skutečnostech, které zakládají důvod pro odstoupení od smlouvy, nýbrž o získání takového okruhu informací, v jejichž světle se jeví porušení povinnosti pojistníka dostatečně pravděpodobným.

Ani zákonem stanovená druhá varianta počátku běhu lhůty vymezená okamžikem, kdy pojistitel „musel zjistit“ porušení povinnosti uvedené v § 2788 o. z., není založena na pouhém podezření či jiných slabých podkladech pro odpovídající závěr o porušení povinnosti pojistníka či pojištěného. Jejím smyslem je vyloučit situaci, že by pojistitel postupoval liknavě a nečinil patřičné kroky k podložení svých pochybností či podezření. Nelze totiž činit počátek běhu lhůty závislým na vůli pojistitele, který by podle své úvahy mohl tento okamžik ke svému prospěchu posunout, čímž by byla vyvolána nepatřičná nejistota v právních vztazích. Inkriminovanou podmínku je třeba chápat tak, že pojistitel si neučinil odpovídající závěr, byť mu v tom nic nebránilo. Pouhé zachycení indicií či vznik podezření v tomto smyslu k počátku běhu prekluzivní lhůty nepostačuje, jestliže je potřeba tyto okolnosti ověřit (objektivizovat), a pojistitel tak činí postupem, který není z hlediska způsobu či časových souvislostí nepřiměřeným.

II. Pouhé pozastavení (odklad) platby pojistného plnění nemá fatální dopad na pojistný vztah, jde o faktické neplnění povinnosti, která se mohla stát spornou, případně může být založeno i na jiných důvodech, takže nelze uzavřít, že rozhodnutí pojistitele o pozastavení výplaty vyvolává bez dalšího počátek běhu prekluzivní lhůty k odstoupení od pojistné smlouvy podle § 2808 odst. 1 o. z.

V projednávané věci pojišťovna na konci května 2022 získala první indicie o možných nesrovnalostech v údajích při uzavírání pojistné smlouvy, ty začala běžným postupem bez zbytečných průtahů prověřovat (včetně komunikace s pojištěným, který v reakci na to postupoval liknavě) a ve výsledku se jí dostatečného potvrzení pochybností dostalo výpisem ze SVIPO (20. 8. 2022) a sdělením Generali České pojišťovny (1. 9. 2022) o pojistných událostech řešených touto pojišťovnou s pojištěným. Shora uvedený výklad pojmu „muset zjistit“ v poměrech posuzovaného případu znamená, že pouhé podezření či obecnou pochybnost o pravdivosti údajů, jakou pojišťovna vyjádřila dne 1. 6. 2022 pozastavením výplaty pojistného plnění, nelze považovat za okamžik, kdy „zjistila nebo musela zjistit“ porušení povinnosti ve smyslu § 2808 odst. 1 o. z. Vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, lhůta k odstoupení od smlouvy počala běžet dne 20. 8. 2022, kdy pojišťovna ze SVIPO získala podložené a podrobné informace, které jednoznačně prokazovaly nepravdivost údajů uvedených pojištěným před uzavřením pojistné smlouvy, tedy jeho porušení povinnosti uložené mu v § 2788 o. z. Opačný výklad by nutil pojistitele, aby za účelem zachování prekluzivní lhůty odstupoval od smlouvy, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky, resp. aniž by měl dostatečně ověřeno, že má právo na takový postup.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 798/2025, ze dne 25. 8. 2025

13.10.2025 00:02

Lhůta pro vytknutí skryté vady stavby spojené se zemí pevným základem

Není-li stranami sjednáno jinak, uplatní se rovněž pro včasnost oznámení (vytknutí) vady koupené nemovité věci vykazující skrytou vadu stavby spojené se zemí pevným základem lhůta bez zbytečného odkladu poté, co kupující mohl při dostatečné péči tuto vadu zjistit, podle § 2131 o. z. ve spojení s § 2112 odst. 1 věta druhá o. z. Povinnost kupujícího vytknout skrytou vadu stavby spojené se zemí pevným základem bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit (tj. v subjektivní lhůtě), není dotčena zvláštním pravidlem podle § 2129 odst. 2 o. z., které upravuje pouze běh objektivní lhůty pro oznámení vad.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 506/2025, ze dne 27. 8. 2025

13.10.2025 00:01

Přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu odvolaného zaměstnance

Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance, který byl před prodejem části závodu odvolán ze svého pracovního místa vedoucího zaměstnance v této části zařazeného a dosud nedošlo ke změně jeho dalšího pracovního zařazení, přecházejí na nabyvatele části závodu (přejímajícího zaměstnavatele), a to i v případě, vede-li se ke dni účinnosti přechodu spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru takového zaměstnance.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 670/2024, ze dne 26. 8. 2025

06.10.2025 00:02

Náhrada škody způsobené zásahem do stavebního stavu jednotky

I. Usnesení shromáždění vlastníků jednotek o výměně stoupacího vedení v domě lze, co do závažnosti jím řešené záležitosti pro vlastníky jednotek i pro společenství samotné, přirovnat (zejména s ohledem na technickou a finanční náročnost realizace takové záležitosti) k rozhodnutí o výměně výtahů v domě nebo o výměně oken v domě, jež podle judikatury Nejvyššího soudu lze pokládat za rozhodnutí přijaté v důležité záležitosti. Pak je ovšem důležitým důvodem pro přezkoumání usnesení shromáždění vlastníků jednotek ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. i schválení smlouvy o dílo, která stanoví konkrétní podmínky, za nichž bude výměna stoupacího vedení v domě realizována, jakož i schválení případných podstatných změn takové smlouvy.

II. Jestliže při výkonu správy domu společenstvím vlastníků jednotek má v souvislosti s údržbou či opravou společných částí dojít k nezbytnému zásahu do stavebního stavu jednotky v domě (včetně zásahu do vlastníkem jednotky vybudované části bytového jádra, jež z pohledu uvažované údržby či oprav nevybočuje z mezí standardního, obvyklého provedení, za účelem zajištění stavebního přístupu), jde stále o činnost v rámci údržby či opravy společných částí.

Ustanovení § 1183 odst. 1 o. z. ukládá vlastníku jednotky povinnost (pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu) umožnit do ní přístup, má-li být údržba, oprava, úprava, přestavba či jiné změna domu nebo pozemku (o nichž bylo řádně rozhodnuto) prováděna uvnitř jednotky nebo na společné části, která slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky. V návaznosti na to § 1183 odst. 2 věta prvá o. z. stanoví, že při poškození jednotky prováděním prací podle odstavce 1, nahradí vlastníku jednotky škodu společenství vlastníků jednotek (jestliže vzniklo); jinak poměrně spoluvlastníci domu.

Právní úprava tak počítá s tím, že v rámci výkonu správy domu společenstvím vlastníků jednotek může dojít k nezbytnému zásahu do stavebního stavu jednotky v domě; je-li jím způsobena škoda, je ji povinno společenství vlastníku jednotky (ze svých prostředků) nahradit. Primárním způsobem náhrady škody je přitom uvedení do původního stavu.

III. Jestliže v rámci posuzované smlouvy o dílo byly společenstvím vlastníků jednotek sjednány též „vícepráce“ zahrnující nezbytné zjednání „stavebního přístupu“ k šachtě domu obsahující stoupací vedení přes stěnu jednotek a následné uvedení jednotky do původního stavu, jde stále o činnost v rámci výkonu správy domu společenstvím, jež jako taková je (může být) hrazena zhotoviteli z prostředků společenství. Předmětné usnesení takovou smlouvu schvalující proto z takového důvodu, z hlediska svého dopadu do vnitřních poměrů společenství, není nezákonné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1750/2025, ze dne 10. 9. 2025

06.10.2025 00:01

K okamžiku vzniku práva z vadného plnění dle smlouvy o dílo

I. Vznik práva objednatele z vadného plnění je vázán na okamžik přechodu nebezpečí škody na něj. Je-li předmětem díla věc, přechází nebezpečí škody na objednatele převzetím věci.

To, že dílo nebylo dokončeno v celém rozsahu vymezeném smlouvou, neznamená, že by nemohlo dojít k předání jeho části, nebo že nemohlo dojít k přechodu nebezpečí škody na věci. Aplikace § 2606 o. z., upravujícího předání a převzetí díla po částech, není vyhrazena pouze případům, kdy provádění díla po částech vyplývá z uzavřené smlouvy; takový požadavek z dotyčného ustanovení dovodit nelze. Nebylo-li v projednávané věci prokázáno, že by se účastníci dohodli na předání výhradně celého dokončeného díla „jako funkčního celku“, možnost aplikace § 2606 o. z. vyloučena není.

II. Pokud zhotovitel (podnikatel) uplatnil důvodně námitku předčasnosti uplatnění práv z vadného plnění vůči objednateli, který je spotřebitelem, aniž ho předem řádně seznámil s tím, jaká práva (a z nich vyplývající povinnosti) mu náleží, a s podmínkami pro jejich uplatnění, počítaje v to i informaci o tom, od kdy může spotřebitel uplatnit práva z vadného plnění, pak je namístě zvážit, zda nesplnění uvedené předsmluvní informační povinnosti při důvodném uplatnění uvedené námitky nekoliduje s § 6 odst. 2 o. z., což by se (v případě zamítnutí žaloby z důvodu, že spotřebitel práva z vadného plnění uplatnil předčasně) mohlo zohlednit při rozhodování o nákladech řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1792/2025, ze dne 26. 8. 2025