// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

27.05.2020 00:01

K „dobrovolnému“ přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů

I. Vzhledem k tomu, že zákon jako předpoklad pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nestanoví dobrovolné převzetí povinností z těchto vztahů jiným než povinným subjektem, nelze ze skutečnosti, že taková třetí osoba (ať již s vědomím, že takovou povinnost podle zákona nemá, nebo v omylu, že na ni tato povinnost přešla) dobrovolně poskytuje zaměstnanci plnění na uspokojení jeho nároku z pracovněprávního vztahu mezi ním a dosavadním zaměstnavatelem (např. nároku na náhradu škody způsobené pracovním úrazem), dovozovat, že na tuto třetí osobu přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu z dosavadního zaměstnavatele. Naopak, konstantní judikatura soudů v této souvislosti dovodila, že právo učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku nenáleží kterékoliv třetí osobě a že plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávního vztahu jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí.

Učiní-li tedy právní úkon směřující k uspokojení nároku z pracovněprávního vztahu k němu neoprávněná třetí osoba, nárok tím nezanikne; tomu, kdo plnění na základě tohoto neplatného právního úkonu přijal, vznikne na úkor této třetí osoby bezdůvodné obohacení.

II. Otázka přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, při jejím řešení tedy nelze vycházet jen z tvrzení účastníků o tom, koho považují za právního nástupce, která by soud mohl vzít za svá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3765/2018, ze dne 25. 2. 2020

27.05.2020 00:00

Uspokojení nároků z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu

Zanikl-li zaměstnavatel, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly na jiného zaměstnavatele (jako je tomu například v případě zániku právnické osoby po ukončení likvidace), je povinen uspokojit nároky zaměstnanců z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vzniklé v době do 31. 12. 1992, na jejichž uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zák. práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, stát (neuspokojil-li je orgán provádějící likvidaci zaměstnavatele); v ostatních případech má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel. Skutečnost, zda se jedná o nároky, které zaměstnanci „vznikly“ před, nebo až po zániku zaměstnavatele, je přitom nerozhodná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3765/2018, ze dne 25. 2. 2020

26.05.2020 00:02

Porušení pracovněprávní povinnosti v době pracovní neschopnosti

Zaměstnanec, který v době, kdy byl ošetřujícím lékařem, popřípadě lékařem orgánu nemocenského pojištění, uznán dočasně práce neschopným, nevykonává práce dohodnuté v pracovní smlouvě, se tím nedopouští (nemůže dopustit) porušení povinností, které mu vyplývají z pracovního poměru.

Jestliže však zaměstnanec v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným, osobně vykonává pro zaměstnavatele podle jeho pokynů (s jeho vědomím) ve stanovené pracovní době a ve sjednaném místě práce podle pracovní smlouvy nebo vykonává-li v době trvání této překážky v práci pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě z vlastní iniciativy, ačkoliv tak v době této překážky v práci zaměstnanec není povinen činit, musí při tom dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (dodržovat předpisy vztahující se k jím vykonávané práci); jestliže tak nečiní, dopouští se porušení těchto povinností.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3212/2019, ze dne 25. 2. 2020

26.05.2020 00:01

Rozvazovací podmínka v souvislosti s uplatněním předkupního práva

Účelem rozvazovací podmínky podle § 2145 o. z. je ochrana dlužníka v situaci, kdy je zavázán zároveň z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým a z předkupního práva uplatněného předkupníkem. Jejím splněním (uplatněním předkupního práva) dochází k zániku povinností stran z kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým, a to ex nunc, v důsledku čehož k okamžiku splnění rozvazovací podmínky dlužník a koupěchtivý přestává být vázán účinky mezi nimi uzavřené smlouvy.

Zanikl-li však závazek, jehož účinky měly pominout splněním rozvazovací podmínky, dříve, než byla tato podmínka splněna, nemá její splnění z hlediska zániku práv a povinností z tohoto závazku žádný význam. Uplatnil-li tedy předkupník svůj nárok až poté, co již došlo k převodu předmětného pozemku z dlužníka na koupěchtivého, nemohly již účinky rozvazovací podmínky dle § 2145 o. z. (ale ani ze smlouvy samé) nastat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, ze dne 26. 2. 2020

21.05.2020 00:02

Dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM

Dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pouze pozůstalé manželce, není v rozporu se zákonem ve smyslu § 162 odst. 1 z. ř. s.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1763/2019, ze dne 5. 2. 2020

21.05.2020 00:01

Povaha rozvrhu práce při změně místa výkonu funkce soudce

Opatření předsedy soudu přijaté v rozvrhu práce, kterým bylo soudci jednostranně určeno místo výkonu funkce mimo jeho dosavadní působiště, není výkonem státní moci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1652/2018, ze dne 13. 2. 2020

21.05.2020 00:00

Podstatné zhoršení pracovních podmínek dle § 339a odst. 1 zák. práce

Ustanovení § 339a odst. 1 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Při posuzování, zda došlo k podstatnému zhoršení pracovních podmínek ve smyslu ustanovení § 339a odst. 1 zák. práce, tak může soud přihlédnout např. k okolnostem ovlivňujícím výkon práce z hlediska ekonomického, sociálního, technického a technologického, psychického, fyzického a fyziologického, zdravotního, bezpečnostního, ale i k náročnosti práce (fyzické či psychické), jejímu množství, kvalitě pracovního prostředí a pracovních a mezilidských vztahů na pracovišti, k provedeným organizačním změnám, možnostem jazykové komunikace, zaváděným novým programům a řízení, stupni kontroly pracovní i osobní (soukromé) činnosti, novým požadavkům na výkaznictví práce (jak z toho vyšly soudy) apod. Zároveň platí, že naznačená hlediska (okolnosti) mohou mít v každém jednotlivém případě s ohledem na jeho ostatní okolnosti různý stupeň významnosti.

Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.

Se závěrem odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci došlo v důsledku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k podstatnému zhoršení pracovních podmínek a že z toho důvodu žalobce ukončil pracovního poměru výpovědí, dovolací soud souhlasí. Odvolací soud v této souvislosti správně přihlédl zejména k tomu, že byla změněna struktura odpovědnosti žalobce, komunikace přešla do důrazu na polský jazyk, navýšilo se množství přesčasů, došlo ke změně technických podmínek práce (IT technologie a programy, množství komunikačních přístrojů), výkaznictví a zavedení kamerového systému sledování (i) žalobce. Hypotézu právní normy obsažené v ustanovení § 339a odst. 1 zák. práce odvolací soud tedy vymezil v souladu se zákonem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1148/2019, ze dne 28. 1. 2020

18.05.2020 00:02

Označení právní formy v názvu právnické osoby; název pobočného spolku

I. S ohledem na smysl a účel právní úpravy názvu právnické osoby, včetně požadavku na označení právní formy, se od ustanovení upravujících, jak má být právní forma té které právnické osoby označena v jejím názvu, nelze odchýlit; tato ustanovení jsou kogentní. Umožňuje-li zákon v konkrétním případě více podob takového označení, lze si vybrat toliko z označení, jež zákon výslovně připouští.

II. Pobočný spolek je spolkem, a proto i na jeho název dopadá požadavek § 216 o. z. I název pobočného spolku tedy musí obsahovat označení jeho právní formy, a to jednou z alternativ připuštěných ustanovením § 216 o. z. Nadto pak musí vyhovovat i požadavku ustanovení § 228 odst. 2 o. z.; z jeho názvu musí být zjevné, že jde o pobočný spolek (tedy právnickou osobu s odvozenou subjektivitou), a k jakému hlavnímu spolku „přináleží“.

Vlastnost pobočného spolku může být vyjádřena i s využitím jiných pojmů, než slovního spojení „pobočný spolek“; slovní spojení „místní skupina“ dostatečně vyjadřuje vlastnost pobočného spolku v souladu s požadavkem ustanovení § 228 odst. 2 o. z.

Nicméně požadavek, aby název pobočného spolku vyjadřoval jeho vlastnost pobočného spolku, nelze zaměňovat s obecným požadavkem, podle něhož název každé právnické osoby musí obsahovat i označení její právní formy. V případě spolku, včetně spolku pobočného, lze pak zvolit toliko mezi označeními vypočtenými v § 216 o. z.

Rozhodne-li se hlavní spolek učinit součástí názvu pobočného spolku slovní spojení „pobočný spolek“, vyhoví tím jak požadavku ustanovení § 132 odst. 2 věty první o. z. na označení právní formy, tak i povinnosti (uložené ustanovením § 228 odst. 2 o. z.) vyjádřit vlastnost pobočného spolku. Nicméně využije-li možnosti vyjádřit tuto vlastnost jinak, musí (vedle toho) učinit součástí názvu pobočného spolku některé z označení právní formy připuštěné ustanovením § 216 o. z.

III. Určí-li stanovy spolku jeho název v rozporu s pravidlem obsaženým v § 216 o. z., jsou v této části neplatné pro rozpor se zákonem. Vzhledem k tomu, že jde o právní normu chránící veřejný pořádek a že takové ujednání veřejný pořádek bezpochyby narušuje, soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

Změní-li nejvyšší orgán spolku stanovy v části upravující název spolku tak, že se jejich obsah dostane do rozporu s kogentním ustanovením § 216 o. z., hledí se na toto rozhodnutí, jako kdyby nebylo přijato. Stanovy tak de iure v tomto rozsahu změněny nejsou.

IV. Skutečnost, že v jiných případech byl porušen zákon (a zapsán název pobočného spolku v rozporu s kogentní zákonnou úpravou), nemůže být důvodem, aby byl zákon porušen i v posuzovaném případě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3814/2018, ze dne 27. 2. 2020

18.05.2020 00:00

Výše náhrady nemajetkové újmy za narušení dovolené

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 747/2015 formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož právo – ať už nazývané jako právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené, či právo na náhradu škody za pokaženou dovolenou, popř. právo z titulu narušené dovolené – nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se stane v průběhu dovolené. Porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt, přičemž při stanovení výše lze podpůrně využít tzv. frankfurtskou tabulku slev, kterou v roce 1985 vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu, označující nejčastější nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a mající pouze orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu. Citovaným rozhodnutím navázal na svůj předchozí rozsudek ze dne sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, podle něhož „ustanovení § 852i obč. zák. by mělo být vykládáno nejen v kontextu odpovědnosti za škodu, ale vzhledem k judikatuře Evropského soudního dvora i odpovědnosti za imateriální újmu, která byla způsobena osobnosti vzhledem k jejímu právu na klidnou dovolenou“.

Prezentovaný právní názor je plně využitelný i při interpretaci ustanovení § 2543 odst. 1 o. z., které výslovně právo na imateriální újmu způsobenou narušením dovolené spojuje zejména se zmařením nebo podstatným zkrácením zájezdu.

Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně satisfakce, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu – a tím účinně – vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť imateriální újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně kvantifikovat a lze za ni jen poskytnout zadostiučinění - satisfakci.

Nelze souhlasit s tím, že výši zadostiučinění lze určit pouze s přihlédnutím k ceně zájezdu. Újma za narušení dovolené musí být finančně kvantifikována po zhodnocení všech specifických okolností každého případu a po zvážení konkrétních negativních dopadů zjištěných vad zájezdu způsobujících ztrátu radosti z dovolené.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2263/2019, ze dne 21. 1. 2020

12.05.2020 00:02

Porušení nabídkové povinnosti sjednané v kolektivní smlouvě

Absence zákonné úpravy tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele nevylučuje, aby obdobná povinnost zaměstnavatele byla zakotvena (sjednána) v kolektivní smlouvě. Ujednání kolektivní smlouvy o tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele představuje zákonem předpokládanou úpravu práv zaměstnanců neupravených zákonem.

Porušení kolektivní smlouvy v ujednání o tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatelem nezpůsobuje neplatnost navazující výpovědi z pracovního poměru pro rozpor se zákonem.

Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, které podle kolektivní smlouvy měla předcházet nabídka jiné vhodné práce dotčenému zaměstnanci učiněná zaměstnavatelem, by byla neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy, jestliže by zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl v souladu s kolektivní smlouvou nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li by současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu.

Tam, kde na přímý úmysl zaměstnavatele způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru újmu usuzovat nelze, závěr o rozporu výpovědi z pracovního poměru s dobrými mravy nepřipadá v úvahu, i kdyby jinak k porušení nabídkové povinnosti ze strany zaměstnavatele došlo; odpovědnost zaměstnavatele za škodu, kterou porušením tzv. nabídkové povinnosti zaměstnanci způsobil, tím není dotčena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2244/2018, ze dne 13. 2. 2020

12.05.2020 00:01

Změna stanov společenství vlastníků v určení prvních členů statutárního orgánu

Změna v osobách členů výboru existujícího (vzniklého) a do veřejného rejstříku zapsaného společenství vlastníků jednotek není změnou stanov společenství. Nicméně, má-li dojít ke změně v osobách členů výboru založeného (avšak dosud nevzniklého) společenství vlastníků před zápisem společenství do rejstříku, může se tak stát pouze změnou jeho stanov, kterou je možné provést jedině dohodou všech zakladatelů společenství, kteří byli stranami smlouvy o výstavbě, či změnou původního prohlášení vlastníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4337/2019, ze dne 26. 2. 2020

12.05.2020 00:00

Nárok na paušální náhradu výdajů za dobu výkonu vazby

Poslanci Parlamentu České republiky přísluší paušální náhrada výdajů také za dobu, kdy je ve výkonu vazby ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3785/2019, ze dne 16. 3. 2020

11.05.2020 00:02

Osoby povinné k náhradě škody způsobené zvířetem

I. Osobami povinnými k náhradě škody způsobené zvířetem podle ustanovení § 2933 o. z. jsou vlastník zvířete a s ním společně a nerozdílně osoba, které bylo zvíře svěřeno, nebo která zvíře chová nebo jinak používá. Účelem rozšíření okruhu pasivně legitimovaných osob a založení jejich solidární odpovědnosti je usnadnění pozice poškozeného při vymáhání náhrady škody. V případě vlastníka nezáleží na faktickém stavu, ale jeho odpovědnost se odvozuje od stavu právního, tj. od jeho vlastnického práva.

II. Věci v SJM jsou ve vlastnictví každého z manželů a tato okolnost stačí k tomu, aby je-li takovou věcí zvíře, jež způsobilo škodu, byl povinen k náhradě takové škody podle § 2933 o. z. jako vlastník kterýkoli z manželů. Okolnost, že zvíře slouží k podnikání jen jednomu z manželů, že by při vypořádání SJM připadlo tomu, kdo je pro svou potřebu užívá a kdo k tomu má potřebná povolení, uvedený závěr o povinnosti k náhradě škody nijak nevylučuje.

III. Osobou, která nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem, je osoba, které bylo zvíře vlastníkem svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, zejména osoba, do jejíž péče bylo zvíře s důvěrou přenecháno do ochrany, pod dozor nebo vedení, která ho pro jiného opatruje, stará se o něj, vykonává nad ním dohled nebo realizuje jeho užitnou hodnotu ve svůj prospěch.

Svěření předpokládá získání detence zvířete od jiného. Nemusí k němu dojít přímo od vlastníka, ani na základě smlouvy, postačuje pouhá společenská úsluha. Nevyžaduje se více či méně formální předání zvířat, rozhodující je dohoda (byť i konkludentní) mezi vlastníkem a osobou, jíž se zvíře svěřuje. Není rozhodné, zda jde o svěření trvalé či dočasné, úplatné nebo bezúplatné. Pro stanovení toho, kdo má zvíře svěřené, mohou sloužit různé indicie – péče o přístřeší, zdraví, bezpečí a obživu zvířete, hrazení nákladů na obživu zvířete, úhrada za pojištění zvířete z důvodu možného způsobení újmy, používání zvířete v hospodářství či v domácnosti apod.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2681/2019, ze dne 13. 2. 2020

11.05.2020 00:01

Promlčení práva nezletilého na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z.

Pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nároku na odčinění duševních útrap nezletilých při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví osob jim blízkých podle § 2959 o. z. nelze aplikovat ustanovení § 622 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 79/2020, ze dne 13. 2. 2020

05.05.2020 00:02

K platnosti dodatku smlouvy při nedodržení dohodnuté formy právního jednání

Výhradu formy (ať již nezbytné pro uzavření původní smlouvy nebo nezbytné pro její změnu) je samozřejmě možno později opustit. Dohodou o opuštění dříve vyhrazené formy je tedy možno se z výhrady vyvázat, a to i v jiné formě. Vyžaduje se však, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku. Může nepochybně jít o součást stejného aktu ve skutkovém smyslu, právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nepostačuje. Bude-li však z okolností konkrétní věci zřejmé, že strany chtějí být uzavřeným právním jednáním vázány i při nedodržení smluvené formy, mělo by jít o vázanost platnou.

V projednávané věci se účastnice v čl. 15 odstavci 15.4 nájemní smlouvy dohodly, že může být měněna pouze „písemnými dodatky, podepsanými oběma stranami, přičemž podpisy stran musí být úředně ověřeny“. Dohodnutý požadavek úředního ověření podpisů lze považovat za jakési zpřísnění smluvené písemné formy, které (toliko) zvyšuje právní jistotu jednajících subjektů (odhlédnuto od případů, kdy existenci úředně ověřených podpisů vyžaduje k platnosti právního jednání přímo zákon, neboť o takovou situaci v projednávané věci nejde).

Z písemných dodatků č. 1 až 3 k nájemní smlouvě vyplývá, že smluvní strany již v úvodu každého z nich konstatovaly, že v souladu s ustanovením čl. 15 odstavce 15.4 uzavírají dodatek k nájemní smlouvě, avšak na žádném z nich jejich podpisy nebyly úředně ověřeny. Odvolávaly-li se však na uvedený článek nájemní smlouvy, bylo jim již při uzavírání dodatku č. 1 nepochybně známo, že pro změnu nájemní smlouvy si dohodly dodatky v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. Jestliže již dodatek č. 1 uzavřely sice v písemné formě, avšak přes uvedené ujednání, na něž v něm výslovně odkázaly, bez úředně ověřených podpisů, zastává dovolací soud názor, že i s přihlédnutím k jejich následnému jednání a chování tím konkludentně opustily dříve (v nájemní smlouvě) dohodnutou zpřísněnou písemnou formu s úředně ověřenými podpisy s tím, že nadále půjde o písemné dodatky k nájemní smlouvě opatřené prostými podpisy. Z tohoto důvodu musejí být dodatky vázány.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, ze dne 22. 1. 2020

05.05.2020 00:01

Střet provozů dopravních prostředků ve smyslu § 431 obč. zák.

Smyslem úpravy střetu provozů je vypořádat škody vzniklé samotným provozovatelům při střetu provozů jejich dopravních prostředků. Odpovědnost za škodu způsobenou takovým střetem a škoda sama se v takovém případě posuzují jako celek, přičemž každý z provozovatelů nese odpovědnost za část celkové škody úměrně ke své účasti, kterou měl na způsobení škody. Tato právní úprava pak vylučuje, aby byla v rámci vzájemného vypořádání jednotlivých provozovatelů stanovena míra účasti třetí osoby, jež se střetu provozů neúčastnila, a aby byla o podíl této osoby snížena míra účasti provozovatelů střetu se účastnících.

Vedly-li ke vzniku škody rovněž příčiny na straně třetích osob, nelze je v rámci celkového hodnocení skutkových okolností konkrétního střetu provozů opomíjet, avšak jejich existence, resp. vliv na vznik škodného následku, bude pro účely vypořádání ve smyslu § 431 obč. zák. představovat okolnost přičitatelnou samotným střetnuvším se provozovatelům, a to v poměru, v němž ovlivnila jejich provoz způsobem relevantním pro následný kauzální vývoj událostí vedoucích ke vzniku škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 951/2018, ze dne 30. 1. 2020

05.05.2020 00:00

Objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace

Závěr odvolacího soudu o tom, že snížená adheze vozovky v kombinaci s nevyhovujícím poloměrem zatáčky představuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu silničního zákona, s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace, neodpovídá znění zákonné úpravy ani ustálené judikatuře dovolacího soudu. Jedná se totiž o typické atributy stavebního a dopravně technického stavu dálnice, za něž zákon výslovně označuje mimo jiné kvalitu komunikací, stupeň opotřebení jejich povrchu či směrové a výškové oblouky, jimž je řidič povinen ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona přizpůsobit svůj způsob jízdy, nikoli o příklad nepředvídatelné závady ve sjízdnosti. Za škodu vzniklou uživatelům ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu pozemních komunikací jejich vlastník (správce) podle výslovné dikce ustanovení § 27 odst. 1 silničního zákona neodpovídá

Pro vypořádání nároků provozovatelů motorových vozidel při střetu provozů se okolnost, že vozidlo dostalo nekontrolovatelný smyk vlivem dopravně technického stavu pozemní komunikace, zohlední na straně toho provozovatele, jehož způsob jízdy tím byl ovlivněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 951/2018, ze dne 30. 1. 2020

04.05.2020 00:02

Rozlišení mezi pachtem a nájmem; výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání

I. Zatímco podstatou nájmu je přenechání pronajaté věci pronajímatelem k dočasnému užívání nájemci, který se zavazuje za toto užívání platit nájemné, u pachtu přenechává propachtovatel pachtýři za pachtovné právo věc nejen užívat (ius utendi), ale také požívat (ius fruendi), tedy i právo na plody a užitky propachtované věci (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos propachtované věci); věc je propachtována k hospodářskému využití za účelem výnosu. V případě nájmu může být zpravidla věc užívána bez další úpravy, u pachtu je však vždy užívána vlastní pílí a úsilím. Pro rozlišení, zda jde o nájem či pacht, není významná samotná povaha věci, jež je předmětem smlouvy, ale účel smlouvy. Základním rozlišovacím kritériem mezi pachtem a nájmem je tak hospodářská funkce smlouvy; rozhodující pro posouzení, zda se jedná o nájem nebo o pacht, bude vždy obsah smlouvy.

Ani v poměrech současné právní úpravy (o. z.) není důvod odklánět se od tradičního výkladu obsahu pachtu a od dřívější judikatury, co lze považovat za pacht. Předmětem pachtu tak bude především zemědělský pozemek, závod, lom, pozemek s ložiskem nerostů, apod. Pozemek (jeho část) tak může být předmětem pachtu (typicky je-li propachtován k zemědělské nebo lesnické činnosti) i nájmu (např. zahrada, plocha k parkování, postavení cirkusu, ustájení koní apod.). O nájem (pozemku) šlo podle dřívější judikatury i v případě, že si nájemce na pozemku sám musel např. postavit boudu k prodeji uhlí, pro stáj na koně atd.

II. Užívání pozemku (jeho části) jako parkoviště v sobě bez dalšího nezahrnuje též jeho požívání, a to ani v případě, že jde o parkoviště veřejné.

III. Při úvaze, zda smlouva má znaky pachtu a jaká právní úprava má být ve smyslu § 3074 odst. 1 o. z. aplikována na práva a povinnosti z ní vzniklé po 1. 1. 2014, nelze přehlédnout, že v praxi může být nezřídka obtížné rozlišit, zda se jedná o nájem, či pacht, a to i u smluv uzavřených již za účinnosti o. z. O to více by měl být soud zdrženlivý při posuzování smluv uzavřených před 1. 1. 2014, tedy za účinnosti předcházející právní úpravy, která pacht neznala.

S ohledem na ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. soud musí samozřejmě u smluv o nájmu, které byly uzavřeny do 31. 12. 2013, zvažovat, zda nejde o pacht, ale k uplatnění výjimky z nepravé retroaktivity stanovené v § 3074 odst. 1 o. z. by mělo docházet jen v případech, kdy podle obsahu smluv není pochyb, že kdyby byly uzavírány již za současné právní úpravy, jednalo by se o pacht.

IV. Celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní, strany se tedy mohou při úpravě svých práv a povinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené v tomto pododdíle o. z. Platí to nepochybně i o ustanovení § 2312 o. z. upravujícím délku výpovědní doby u nájmu sjednaného na dobu neurčitou. Není přitom významné, že si „jinak“ práva a povinnosti strany upravily již před účinností o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, ze dne 29. 1. 2020

04.05.2020 00:01

Osoby oprávněné k uplatnění nároků z nesprávného úředního postupu

V případě nároků z nesprávného úředního postupu není zákonodárcem v § 13 odst. 2 OdpŠk vznik odpovědnosti státu podmiňován účastenstvím poškozeného v konkrétním řízení. K uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) zákonodárce opravňuje předem nijak neuzavřenou množinu subjektů, a to za předpokladu, že vedle vzniku škody prokáží existenci nesprávného úředního postupu, coby tzv. odpovědnostního titulu a příčinnou souvislost mezi oběma zmíněnými předpoklady.

Právo na náhradu škody nebo zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které je odvislé od nesprávného úředního postupu, tak může uplatnit nejen účastník řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, ale i osoba, jež účastníkem řízení nebyla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1292/2019, ze dne 4. 2. 2020

29.04.2020 00:02

Snížení náhrady nemajetkové újmy z důvodů zvláštního zřetele hodných

I. Použití § 2953 o. z. o přiměřeném snížení náhrady škody soudem s ohledem na § 2894 odst. 2 větu druhou o. z. není zcela vyloučeno ani v případě náhrady (odčinění) nemajetkové újmy, může se však z řady důvodů uplatnit jen velmi omezeně.

II. Úprava snížení náhrady z důvodů zvláštního zřetele hodných vychází i přes rozdíly ve formulaci § 2953 o. z. a § 450 obč. zák. z obdobných principů, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury, pokud jde o výklad sousloví „důvody zvláštního zřetele hodné“.

III. Ustanovení § 2953 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“. V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna.

V obecné rovině není vyloučeno, že z pohledu zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle ustanovení § 2953 o. z. všechna hlediska v něm demonstrativně uvedená nemusí být zvažována, jestliže nejsou ve srovnání s jinými okolnostmi pro posouzení daného případu podstatná (významná), a nestávají se tudíž součástí hypotézy právní normy. Na druhé straně zákonem označená hlediska jsou bezpochyby typickými, nejčastějšími a zpravidla nejpodstatnějšími důvody, zakládajícími moderaci. Ukládá-li zákon v první řadě, aby bylo zvažováno, jak ke škodě došlo, dává soudu prostor k posouzení všech v úvahu přicházejících okolností, které se vyskytly v souvislosti se škodní událostí a které je třeba zohlednit podle míry relevance, jež jim lze z pohledu moderačního oprávnění soudu přisuzovat. Jde zároveň o zcela logické hledisko, neboť v různorodých životních situacích může škoda vzniknout za specifických okolností, které sice nemusí mít vliv na vznik odpovědnosti, avšak právě z jejich pohledu může požadavek na plnou náhradu škody vyznívat jako nepřiměřeně přísné či tvrdé opatření. Protože smyslem moderačního práva je především odstranění tvrdosti dopadu povinnosti k náhradě škody do poměrů osoby, která za ni odpovídá, důvodně zákon zmiňuje výslovně i majetkové poměry zúčastněných fyzických osob.

Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu povinnosti k náhradě škody na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu a principy spravedlnosti.

Moderační (zmírňovací) právo umožňuje soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Jde o přiměřené snížení vyjadřující proporcionalitu, která je s přihlédnutím k okolnostem případu a dalším zákonným důvodům spravedlivá jak z pohledu oprávněného nároku poškozeného, tak vzhledem k osobním a majetkovým poměrům škůdce, vůči němuž by povinnost k náhradě neměla být nepřiměřenou tvrdostí s likvidačním dopadem do jeho majetkové sféry, jež by jej a jeho rodinu bezprostředně existenčně ohrožovala. Je tedy třeba uvážit zejména jeho rodinné a majetkové poměry i celkově jeho způsobilost v rámci svého života hradit uložené plnění. Zároveň je třeba zvažovat, zda lze na poškozeném spravedlivě žádat, aby se spokojil se sníženou náhradou škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, ze dne 21. 1. 2020