// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

20.08.2019 00:02

Dohoda o inflační doložce vylučující právo domáhat se zvýšení nájemného

I. I za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (obč. zák.) se pronajímatel mohl s nájemcem dohodnout (v době, kdy již nebyl při sjednávání výše nájemného omezen žádnou kogentní úpravou) na způsobu zvyšování nájemného za užívání bytu; za takovou dohodu byla považována i inflační doložka. Takto uzavřenou inflační doložku je nyní třeba považovat za dohodu o zvyšování nájemného ve smyslu § 2249 odst. 1 o. z., byť byla uzavřena za účinnosti obč. zák. (§ 3074 odst. 1 o. z.); neplatnost této dohody nemůže způsobit jen skutečnost, že umožňuje pronajímateli zvýšit nájemné pouze jednou za 3 roky.

Podle ustanovení § 2249 o. z. se může pronajímatel domáhat zvýšení (snížení) nájemného soudem, jde však o dispozitivní úpravu, která se použije jen tehdy, jestliže se strany nedohodly o změnách nájemného jinak. Právo domáhat se zvýšení nájemného tak pronajímateli nenáleží mj. i v případě, kdy si účastníci nájemní smlouvy inflační doložkou (ať již uzavřenou za účinnosti obč. zák. či po 1. 1. 2014 za účinnosti o. z.) sjednali podmínky, za nichž bude výše nájemného za trvání nájemního vztahu měněna.

II. Dojde-li k podstatné změně okolností, s níž nemohly strany při uzavírání dohody o zvyšování nájemného (popř. dohody, kterou zvyšování nájemného vyloučily) rozumně počítat, a tato změna poměrů má za následek, že práva a povinnosti stran nájemní smlouvy (výše nájemného) již zjevně neodpovídají spravedlivému uspořádání, nemusí pronajímatel vyvolat jednání s nájemcem o uzavření nové dohody o zvyšování (§ 1765 odst. 1 o. z.), ani nemusí právo na obnovení jednání o smlouvě uplatnit ve lhůtě stanovené v § 1766 odst. 2 o. z., ale může při určení nové výše nájemného postupovat podle § 2249 o. z.

Za změnu závažnou, s níž nemohly strany při sjednávání způsobu zvyšování nájemného rozumně počítat, nelze považovat změnu výše nájemného způsobenou běžným vývojem ekonomiky a trhu. Na závažnost změn a zjevně nespravedlivé uspořádání vztahů mezi stranami nájemní smlouvy nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že výše nájemného, které by mohlo být dosaženo podle dohody uzavřené mezi účastníky, nedosahuje výše, která je obvyklá v daném místě a čase. Soud při úvaze, zda je na místě prolomení zásady pacta sunt servanda, musí vždy pečlivě zohlednit a zvážit všechny okolnosti jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce a vycházet přitom z konkrétních zjištění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1670/2018, ze dne 22. 5. 2019


20.08.2019 00:01

Žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy dle zákona o veřejných dražbách

Provedl-li dražebník dražbu zástavy přesto, že byla podána žaloba na nepřípustnost prodeje této zástavy, lze dovodit neplatnost takové dražby jen, byla-li žaloba podána v prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 46b odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, proti všem v zákoně uvedeným subjektům, tedy jak proti zástavnímu věřiteli, tak proti dražebníku; nedostatek spočívající v neuvedení jednoho z nich, nelze po uplynutí prekluzivní lhůty zhojit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 995/2019, ze dne 16. 5. 2019


20.08.2019 00:00

Právo na modifikaci dědického podílu podle § 1693 odst. 3 o.z.

Dědici náleží právo na modifikaci dědického podílu podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby o něho nebo o udržení či zvětšení jeho majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem přispěl značnou měrou (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.

Aplikace ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. přichází v úvahu jen zcela výjimečně, kdy je z okolností případu zcela nepochybné a jednoznačné, že některý z dědiců se o zůstavitele staral sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli. V projednávané věci nejsou předpoklady pro aplikaci ustanovení § 1696 odst. 3 o.z. splněny, když se o zůstavitelku starali a projevovali zájem v rámci svých možností všichni její potomci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3893/2018, ze dne 28. 5. 2019


15.08.2019 00:02

Započtení daru od předka zůstavitele na dědický podíl dědice

Z ustanovení § 1660 a § 1661 o.z. jednoznačně vyplývá, že plnění, která lze započítat na dědický podíl dědice, je vždy plněním ze strany zůstavitele, ať již formou darování nebo plnění dluhů za dědice. Nelze z nich dovozovat, že by k zápočtu mohlo sloužit také to, co dědic zůstavitele nabyl po předkovi zůstavitele (v dané věci po matce zůstavitelky), eventuálně zohledňovat skutečnosti, pro které sám zůstavitel po svém předkovi dědictví (pozůstalost) nenabyl, popř. byl povinen splnit odkaz.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3893/2018, ze dne 28. 5. 2019


15.08.2019 00:00

Promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k dosavadnímu účastníku

I pro účely stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk se ve vztahu k dosavadnímu účastníku řízení, jehož účast na řízení končí, považuje za rozhodující právní moc usnesení o procesním nástupnictví vydaného podle § 107a o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, ze dne 24. 4. 2019


07.08.2019 00:02

Bezdůvodné obohacení vědomým plněním na cizí dluh

Ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.

Co se týče otázky poměru § 1936 odst. 2 o. z. ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného, citované ustanovení vybavuje osobu poskytující plnění za dlužníka, jehož dluh nezajišťuje, právem vymínit si na věřiteli postoupení pohledávky. Skutečnost, že zmíněná osoba vůči věřiteli tento požadavek nevznesla, a do jeho postavení tudíž podle § 1936 odst. 2 o. z. nevstoupila, ovšem nevylučuje, aby poskytovateli plnění, který plnil za osobu, jejíž dluh nezajišťoval, vznikl nárok z bezdůvodného obohacení plněním za jiného. Nelze jistě vyloučit eventualitu, že poskytovatel plnění koná s darovacím úmyslem, tj. se záměrem rozmnožit majetkovou sféru toho, za nějž plní, bez založení jakékoli povinnosti k protiplnění či k vypořádání prospěchu vyvolaného zánikem splněného dluhu (v takovém případě by právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být vyloučeno dle § 2992 o. z., jenž stanoví, že povinnost vydat obohacení nevzniká, obohatí-li jedna osoba druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat). Bylo by však nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu § 1936 odst. 2 o. z., nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Taková intence na straně plnitele by musela být v řízení tvrzena a prokazována (tím, kdo se jí ke svému prospěchu dovolává).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 208/2019, ze dne 3. 5. 2019


07.08.2019 00:01

Odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou zrušeným rozhodčím nálezem

Za výkon veřejné moci nelze považovat rozhodovací činnost rozhodců či rozhodčích soudů, byť byly zřízeny zákonem o rozhodčím řízení za účelem rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. Nelze tak ani dovodit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodčím nálezem, který byl soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2244/2017, ze dne 29. 4. 2019


07.08.2019 00:00

Neumožnění složení slibu přísedícího jako nesprávný úřední postup

Jestliže zastupitelstvo města zvolilo přísedícího, aniž si předem vyžádalo vyjádření předsedy soudu dle § 64 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, je takový postup porušením zákona; ze zákona však současně nevyplývá, že by důsledkem takového porušení zákona měla být neplatnost volby, příp. jiný obdobný následek (např. že by se k volbě nepřihlíželo nebo že by se mělo za to, že občan nebyl přísedícím zvolen).

Předseda soudu, má-li za to, že přísedící nesplňuje předpoklady pro ustanovení přísedícím, může postupem podle § 97 odst. 1 zákona o soudech a soudcích navrhnout zastupitelstvu, které přísedícího zvolilo, odvolání z funkce. V souvislosti s podáním návrhu na odvolání z funkce může předseda soudu postupem podle § 101 zákona o soudech a soudcích přísedícího i dočasně zprostit funkce. Jestliže však zastupitelstvo na jeho návrh přísedícího neodvolá, je takovým rozhodnutím předseda soudu nepochybně vázán, zaniká i dočasné zproštění funkce a předseda soudu je povinen přísedícímu umožnit další výkon funkce, což v prvé řadě zahrnuje umožnit mu složení slibu.

Dikce ustanovení § 62 zákona o soudech a soudcích nedává předsedovi soudu jakýkoliv prostor pro úvahu, zda složení slibu umožní. Byť formu složení slibu zákon nestanoví, je tento již tradičně skládán ústně s následným podpisem jeho listinné podoby. Pokud toto předseda soudu žalobci v přiměřené lhůtě po jeho volbě neumožnil, jedná se o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu (předsedy soudu), tedy nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1711/2017, ze dne 29. 4. 2019


05.08.2019 00:02

Povinnost prokázat pravost a správnost plné moci

V případě pochybností o pravosti předložené plné moci má činit úkony potřebné k ověření její pravosti ten, kdo má podle plné moci jménem zmocnitele jednat (zmocněnec), případně ten, jehož jménem zmocněnec jedná.

Podpisy na písemně udělené plné moci nemusí být úředně ověřeny, nelze však pominout, že i plná moc je soukromou listinou, a proto je na každém, kdo se jí dovolává, aby prokázal její pravost a správnost. Tento závěr se uplatní nejen při posouzení pravosti a správnosti soukromé listiny předložené k důkazu při civilním soudním řízení, ale i v případě, že průkaz pravosti a správnosti soukromé listiny je potřebný k tomu, aby osoba soukromého práva, vůči níž se na základě listiny jedná v soukromoprávních vztazích, neměla důvodnou pochybnost o pravosti a správnosti předmětné listiny.

Jestliže zmocněnec nebo zmocnitel do doby jednání zmocněnce neprokážou pravost a správnost plné moci zmocněnce k jednání na základě předložené plné moci, má osoba, vůči níž zmocněnec jedná, právo takový průkaz požadovat s tím, že do doby jeho předložení není tato osoba povinna se zmocněncem jednat, např. plnit zmocněnci dluh, který od ní zmocněnec má podle plné moci jménem zmocnitele převzít. Povinnost k průkazu pravosti a správnosti plné moci přitom má zmocněnec, případně zmocnitel, není tedy záležitostí osoby, vůči níž zmocněnec jedná, aby pravost a správnost plné moci aktivně zjišťovala.

Jestliže v posuzované věci zmocněnec oprávněné ani oprávněná neprokázali povinnému pravost plné moci, na jejímž základě byl K. oprávněn k převzetí stroje (ať už telefonicky, úředním ověřením podpisů na plné moci nebo jinak), přestože si povinná nemohla být bez důvodných pochybností jista, že plná moc je pravá, a na místo toho oprávněná podala exekuční návrh k vymožení povinnosti povinného tento stroj vydat, je na místě uzavřít, že oprávněná neposkytla povinné součinnost potřebnou k převzetí stroje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1299/2019, ze dne 21. 5. 2019


05.08.2019 00:01

Osoby oprávněné uplatnit nároky způsobené vadou výrobku

Zákon č. 59/1998 Sb. ani občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nelimitují, kdo může či nemůže jako poškozená osoba nárokovat náhradu za škodu způsobenou vadou výrobku. Osobou oprávněnou k náhradě újmy proto může být nejen ten, kdo si vadný výrobek koupil, pronajal či jinak opatřil, ale i každá jiná osoba, jíž v příčinné souvislosti s vadou výrobku vznikla. Mezi poškozeným a škůdcem nemusí existovat závazek; zákon chrání jak smluvní partnery škůdce, tak další nabyvatele výrobku a třetí osoby, pro něž se užívá pojem náhodného či nic netušícího kolemjdoucího.

Na těchto závěrech nemůže nic změnit argument, že osobám s odbornou způsobilostí zákon ochranu neposkytuje z toho důvodu, že jsou schopny vadu výrobku, na rozdíl od spotřebitele, odhalit. Okolnost odborné způsobilosti se může projevit jen tehdy, lze-li dovodit, že takto nadaná osoba (bez ohledu na to, zda se jedná o spotřebitele) si byla vědoma vadnosti či nebezpečnosti výrobku, a přesto s ním nepřiměřeně či neodborně manipulovala. Pak by byl založen tzv. liberační důvod, na jehož základě by se odpovědná osoba mohla zcela či zčásti odpovědnosti zprostit (§ 5 odst. 3 zákona č. 59/1998 Sb.). Plošnou výjimku pro odborníky a specialisty však ze zákona dovodit nelze.

Přestože směrnice Rady Evropských společenství č. 85/374/EHS i následná vnitrostátní úprava vyjímají ze své působnosti škodu na věcech určených k podnikatelským účelům (§ 1 zák. č. 59/1998 Sb. a stejně tak § 2943 o. z.), směřuje tato výjimka pouze k praktickému omezení předmětu případných sporů, nikoliv k omezení subjektů sporů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2675/2017, ze dne 25. 4. 2019


05.08.2019 00:00

Doručení odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance

Ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce, stanoví-li pravidlo, že odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být zaměstnanci doručeno do vlastních rukou, nerozlišuje případy tzv. vnitřního jmenování a případy tzv. vnějšího jmenování. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že zákonem stanovený zvláštní způsob doručení písemnosti zde dopadá na všechny případy odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance bez ohledu na to, kdo zaměstnance na vedoucí pracovní místo jmenoval a následně z tohoto pracovního místa odvolal.

I když tedy jmenováním na vedoucí pracovní místo nevzniká mezi zřizovatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah a zřizovatel se ani nestává třetí stranou pracovněprávního vztahu, je třeba na doručování odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, jako písemnosti ve smyslu ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce doručované zaměstnanci zřizovatelem, aplikovat pravidla o doručování písemností zaměstnanci zaměstnavatelem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 361/2018, ze dne 30. 4. 2019


01.08.2019 00:01

Neodstranění neoprávněné stavby zřízené ve zlé víře

I. V případě, že jde o zřízení neoprávněné stavby ve zlé víře, není zcela vyloučeno, že soud nenařídí její odstranění; protože § 135c odst. 3 obč. zák. obsahuje normu s relativně neurčitou hypotézou, není zcela vyloučeno ani přihlédnout k nákladům, které by měl stavebník s vybudováním náhradní stavby (zde s vedením řadu, sloužícího třetím osobám jinou trasou nebo k tomu, že by kvůli jiné trase byl nutno odstranit několik stoletých stromů; bylo by třeba učinit skutková zjištění nejen ohledně ceny odstranění, ale i ohledně ekologického významu stromů pro krajinu a zajistit stanovisko orgánu ochrany přírody).

Je však třeba v takovém případě ponechání stavby a zřízení služebnosti řádně kompenzovat výší náhrady. Jestliže stavebník věděl nebo musel vědět, že staví na cizím pozemku a nesvědčí mu soukromoprávní oprávnění ke stavbě, jde o závažnou okolnost, ke které je třeba vždy přihlédnout; zpravidla povede k nařízení odstranění stavby, a pokud soud odstranění stavby výjimečně nenařídí a zřídí jejímu vlastníkovi věcné břemeno (služebnost), opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu, musí uvedenou okolnost zohlednit ve stanovení výše náhrady. Náhrada za zřízení věcného břemene v takovém případě musí být podle míry zavinění stavebníka stanovena částkou převyšující obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene smlouvou; stejně jako v případě stavby zřízené v dobré víře musí též kompenzovat újmu vzniklou vlastníkovi pozemku. Nelze připustit, aby se tomu, kdo ve zlé víře staví na cizím pozemku, stavba nakonec vyplatila, a za zřízení oprávnění k zastavěnému pozemku zaplatil jen tolik, kolik by platil v případě smluvního zřízení takového práva. Výši náhrady tak musí stanovit soud; znalecký posudek slouží jen jako východisko pro jeho úvahu.

Je ovšem možné, že obvyklou cenu, kterou by bylo možno za zřízení obdobné služebnosti dosáhnout, nebude možno určit proto, že nebudou dostupné údaje o tom, za jakou cenu se obdobná věcná břemena v místě obvykle zřizují; i v takovém případě však bude nutno pro určení výše náhrady najít objektivní východisko. Pak bude možno vzít za základ cenu, která by vlastníkovi pozemku náležela v případě, že jeho právo by takto bylo omezeno vyvlastněním. Tuto cenu bude třeba – s přihlédnutím k míře zavinění stavebníka – zvýšit, a to i podstatně (v případě úmyslného zřízení stavby na cizím pozemku, proti kterému se vlastník pozemku marně bránil, podle okolností konkrétní věci i o násobky).

II. Vypořádání práv a povinnosti vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí dosavadními právním předpisem, tj. § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 185/2019, ze dne 29. 4. 2019


01.08.2019 00:00

Okolnosti rozhodné pro zbavení rodičovské odpovědnosti

Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte. Uvedená dvě hlediska – zásadu nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování, a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti.

Má-li soud dospět k závěru, že určité opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi, je v zájmu dítěte, musí být tento právní závěr podložen provedenými důkazy a patřičně odůvodněn, včetně uvedení hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištěním názoru dítěte (je-li možné jej – byť zprostředkovaně - zjistit). Nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, objektivně vzato, nebude naplněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5036/2017, ze dne 25. 4. 2019


30.07.2019 00:01

Práva zaměstnanců z kvalifikačních dohod po vzniku služebního poměru

I. Práva státních zaměstnanců vzniklá jim z pracovního poměru (ať již vznikla na základě zákoníku práce nebo jiných pracovněprávních předpisů, individuální smlouvy nebo kolektivní smlouvy) vznikem služebního poměru zásadně nezanikají. Na druhé straně však ani nadále neexistují ve své čisté pracovněprávní podobě a vznikem služebního poměru se transformují do podoby odpovídající povaze služebního poměru (jako poměru státně zaměstnaneckého, veřejnoprávního) dané zákonem o státní službě, a nadále se proto na ně hledí jako na práva „vyplývající jim ze služebního poměru“.

Práva zaměstnanců z kvalifikačních dohod podle ustanovení § 234 zák. práce (představujících provázaný komplex práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele při prohlubování a zvyšování kvalifikace) tedy zůstávají státním zaměstnancům po vzniku služebního poměru zachována v podobě odpovídající ustanovením § 107 zákona o státní službě [prohlubování vzdělání (kvalifikace)] a § 109 až 111 zákona o státní službě [zvýšení vzdělání (kvalifikace)], za jejichž podmínek se také nadále naplňují.

II. K projednání a rozhodnutí sporu o zaplacení náhrady nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace, na jejíž zaplacení vznikl (měl vzniknout) služebnímu úřadu nárok v důsledku porušení povinnosti státního zaměstnance setrvat ve služebním poměru po dobu sjednanou v kvalifikační dohodě uzavřené před vznikem tohoto služebního poměru, není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení; k jeho projednání a rozhodnutí je dána pravomoc služebního orgánu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 269/2018, ze dne 17. 4. 2019


30.07.2019 00:00

Dohoda o vyloučení obnovení nájmu na dobu určitou podle obč. zák.

Podle ustálené soudní praxe zakotvoval § 676 odst. 2 obč. zák. nevyvratitelnou právní domněnku konkludentního obnovení nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou; pokračování nájmu (za stejných podmínek) přitom předpokládá, že nájem sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím sjednané doby, nájemce věc i po skončení nájmu nadále užívá a pronajímatel nepodá ve stanovené lhůtě žalobu na vydání věci nebo vyklizení nemovitosti. Při posouzení naplnění hypotézy § 676 odst. 2 obč. zák. přitom není nutné rozlišovat intenzitu, s jakou nájemce nadále – po skončení nájmu – předmět nájmu užívá; podmínka užívání předmětu nájmu po uplynutí doby, na kterou byl nájem sjednán, je naplněna již tehdy, jestliže nájemce předmět nájmu po skončení nájmu nevyklidí a pronajímateli nepředá, jde-li o nemovitost, případně nevrátí (nevydá), jde-li o věc movitou.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu v posuzované věci nevyplývá, že by aplikace § 676 odst. 2 obč. zák. byla dohodou účastníků smlouvy vyloučena. Pro závěr, že došlo k naplnění hypotézy § 676 odst. 2 obč. zák. a tedy k prodloužení trvání nájmu, nebylo (v poměrech obč. zák.) významné, zda se účastníci nájemní smlouvy v době uplynutí sjednané doby nájmu dohodli, že se nájem neobnoví. Skončení nájmu uplynutím doby je jedním ze znaků hypotézy § 676 odst. 2 obč. zák.; bylo-li obsahem dohody účastníků pouze to, že k zániku nájmu dojde uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nelze předmětnou dohodu bez dalšího považovat za dohodu o vyloučení konkludentního obnovení nájmu (relocatio tacita, popř. prolongace).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4109/2018, ze dne 23. 4. 2019


29.07.2019 00:02

Náhrada za duševní útrapy sourozence spojené s usmrcením osoby blízké

Určitým východiskem pro stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké může být i předchozí právní úprava, tj. § 444 odst. 3 obč. zák. (srov. NS 25 Cdo 894/2018). Výše odškodnění pro sourozence stanovená předchozí právní úpravou byla přibližně o jednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob. I při stanovení výše náhrady za duševní útrapy pozůstalého sourozence podle § 2959 o. z. lze z tohoto poměru vycházet a takto stanovený základ posléze modifikovat podle dalších kritérií uvedených v NS 25 Cdo 894/2018, aby bylo dosaženo spravedlivé náhrady. Tam, kde jsou sourozenecké vztahy intenzivnější (např. u dětí žijících společně či z jiných důvodů), může se výše náhrady dostat na úroveň základu osob nejbližších.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, ze dne 24. 4. 2019


29.07.2019 00:01

Bezdůvodné obohacení z plnění na základě neplatné dohody o přistoupení k závazku

Poskytne-li třetí osoba plnění věřiteli z úvěrové smlouvy na základě neplatné dohody o přistoupení k závazku, může v souladu s § 454 obč. zák. požadovat vrácení takto (bezdůvodně) vyplacených částek nejen po původním dlužníku (jemuž byl úvěr poskytnut), ale také po spoludlužnících, kteří platně přistoupili k závazku původního dlužníka z úvěrové smlouvy. Zanikne-li totiž v rozsahu poskytnutého plnění závazek původního dlužníka (jemuž byl úvěr poskytnut), zanikne ve stejném rozsahu i závazek jeho (solidárních) spoludlužníků; i oni se tudíž bezdůvodně obohatí na úkor třetí osoby, která plnění poskytla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3687/2017, ze dne 24. 4. 2019


25.07.2019 00:02

Odpovědnost zdravotnického zařízení za újmu při postupu vitium artis

Okolnost nezamýšleného poškození tělesného orgánu při poskytování zdravotnické péče ještě sama o sobě neznamená, že její poskytovatel postupoval non lege artis. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, který není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví. Právní závěr v tomto směru musí být zpravidla podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví či specializace a právní úvaha soudu o nedodržení současných dostupných poznatků lékařské vědy nemůže být s ním v logicky zjevném rozporu.

Pojem „vitium artis“ (doslovně přeloženo „chyba umění“) nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam a v literatuře je vhodnost jeho užívání zpochybňována. V soudní praxi je však uznáváno, že postup vitium artis může vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu naplnit znak protiprávnosti, a vést tak k závěru o odpovědnosti zdravotnického zařízení za vzniklou újmu na zdraví. I když jde např. jen o malou chybu nebo nezdar v jednom bodě jinak celkově správného postupu, může přesto jít o právně relevantní pochybení při poskytování zdravotní péče, tj. o porušení povinnosti, a to sice neúmyslné a nevědomé, ale učiněné v nevědomé nedbalosti. Vždy je ovšem třeba přihlédnout k tomu, jakým způsobem tento pojem případně vymezili a použili znalci ustanovení v dané věci. Není totiž vyloučeno, že i nepříznivý následek může provázet náležitý postup, který byl jinak v souladu s požadavky lékařské vědy a uznávanými medicínskými standardy.

Dospěl-li zde odvolací soud k závěru, že přerušení močovodu je bez ohledu na okolnosti konkrétního případu vždy a bez dalšího postupem non lege artis, jde o závěr zjevně nesprávný, a jestliže blíže nezkoumal možnost, že jak v případě operačního zákroku, tak při následné pooperační péči mohlo jít i přes jinak lege artis poskytování zdravotní péče o postup vitium artis ve smyslu zaviněného porušení právní povinnosti, je podle dovolacího soudu právní závěr, že žalovaná nemocnice porušila právní povinnost, závěrem předčasným, a proto taktéž nesprávným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, ze dne 18. 4. 2019


25.07.2019 00:01

Odpovědnost zaměstnance státu za odvod za porušení rozpočtové kázně

Státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, nevzniká škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle ustanovení § 172 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uložený odvod za porušení rozpočtové kázně.

Vzhledem k tomu, že organizační složka státu není právnickou osobou (právnickou osobou je stát) a pouze za právnickou osobu (tj. za stát) jedná, není oprávněna jednat svým vlastním jménem, ale jménem státu, a práva a povinnosti z jednání organizační složky tak nabývá stát jako právnická osoba. I když organizační složky státu vykonávají za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, je tu rozhodující, že pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a že proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoliv organizační složce státu. Ke škodě, kterou by byl zaměstnanec povinen nahradit podle ustanovení § 172 zák. práce, proto může dojít pouze u státu, jestliže nastalo zmenšení jeho majetku nebo jestliže u něj nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.

V posuzovaném případě žalobkyně (organizační složka státu) zaplatila sankční odvod do státního rozpočtu uložený jí výměrem finančního úřadu. Protože na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku), mohla státu vzniknout zaplacením tohoto sankčního odvodu škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplacením sankčního odvodu za porušení rozpočtové kázně odvedla peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek státu se touto transakcí nezmenšil a z tohoto důvodu žalobkyni (státu) jako zaměstnavateli žalovaného tvrzená škoda nevznikla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5190/2017, ze dne 17. 4. 2019


25.07.2019 00:00

Rozdělení domu na bytové jednotky při vypořádání spoluvlastnictví

I. Před případným vypořádáním spoluvlastnictví rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou.

II. Vzájemné vztahy podílových spoluvlastníků mohou být okolností vylučující rozdělení domu na bytové jednotky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 879/2019, ze dne 17. 4. 2019


< strana 1 / 245 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů