// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí
Obchodněprávní shrnutí
19.03.2024 00:02
Právní jednání likvidátora, které nesleduje naplnění účelu likvidace
Likvidátorovi, který svým povoláním nabyl působnosti statutárního orgánu právnické osoby v likvidaci, svědčí všeobecné zástupčí oprávnění. § 196 odst. 1 o. z. neomezuje právní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimku ze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze) ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně k naplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušené právnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacení likvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-li zákon jinak (srov. např. § 200 o. z.). Konkretizuje tak (obecnou) povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která je upravena v § 159 odst. 1 o. z.
Poruší-li likvidátor povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře právě tím, že jeho činnost nesměřuje k naplnění účelu likvidace, nýbrž k pokračování činnosti právnické osoby (k naplnění účelu, pro který byla založena), odpovídá právnické osobě za škodu tím způsobenou, popř. ručí za její dluhy podle § 159 odst. 3 o. z. Porušení této povinnosti navíc může vést k odvolání likvidátora buď příslušným orgánem právnické osoby, který jej do funkce povolal, anebo rozhodnutím soudu podle § 191 odst. 2 o. z.
Lze proto shrnout, že právnickou osobu zavazuje i takové právní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplnění účelu likvidace.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 27 ICdo 65/2023, ze dne 19. 12. 2023
19.03.2024 00:01
Opětovné podání vylučovací žaloby stejným vylučovatelem
Jestliže nabylo právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vylučovací žalobu zamítl, nebo řízení o ní zastavil, anebo ji odmítl, pak ve vztahu k osobě, která vylučovací žalobu podala, nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby (§ 225 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, zda podání vylučovací žaloby předcházelo vyrozumění o soupisu podle § 224 insolvenčního zákona. Podá-li osoba, vůči které nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby, vylučovací žalobu znovu, pak jde ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona o žalobu podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
Ponechá-li Nejvyšší soud pro účely dalšího výkladu stranou (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby, pak výjimkou, která přes výše uvedené umožňuje po zastavení řízení o původní vylučovací žalobě nebo po odmítnutí původní vylučovací žaloby stejné osobě podat novou vylučovací žalobu, na kterou se ohledně téhož majetku nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, je pouze situace, kdy po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Takovým nově vzniklým nebo nově nastalým právem nebo důvodem však není pouhá skutečnost, že o dříve známých sporných skutečnostech soupisu téhož majetku rozhodl insolvenční soud v jiném excindačním řízení zahájeném jiným žalobcem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 177/2023, ze dne 21. 12. 2023
05.03.2024 00:02
Identifikace osoby příjemce dopravcem podle Úmluvy CMR
Za správné určení osoby příjemce a místa vydání zásilky podle Úmluvy CMR je zodpovědný odesílatel. Byl-li odesílatel ohledně totožnosti osoby příjemce (jejího označení, sídla, popř. osob oprávněných za ni jednat) a místa určeného k vydání zásilky uveden třetí osobou v omyl, jde tato skutečnost zásadně k jeho tíži, nikoli k tíži dopravce. Dopravce je povinen zboží dodat příjemci označenému v nákladním listu na místo určení uvedené v nákladním listu, nestanoví-li odesílatel v souladu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy CMR (popř. příjemce v souladu s čl. 12 odst. 2 nebo 3 Úmluvy CMR) jinak. Dopravce není povinen zkontrolovat, zda osoby nacházející se v prostorách příjemce a připravené zásilku převzít jsou k tomu oprávněny, nezavázal-li se k tomu ve smlouvě, nebo nemá-li důvodnou pochybnost o tom, že takové oprávnění uvedeným osobám svědčí.
V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že řidiči právní předchůdkyně žalované po příjezdu na místo vykládky uvedené v nákladních listech identifikovali sklad označený jako sklad příjemce uvedeného v nákladních listech a kontaktovali osobu nacházející se v tomto skladu, jež zásilky očekávala a byla připravena je převzít. Soudy nezjistily žádné skutečnosti, jež měly v řidičích vzbudit důvodnou pochybnost o tom, že osoba s nimi jednající nemá oprávnění příjemce zastupovat. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož osoba nacházející se ve skladu příjemce byla osobou oprávněnou za příjemce převzít zásilky a nákladní listy od dopravce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 198/2023, ze dne 28. 11. 2023
05.03.2024 00:01
Ručení statutárních orgánů kapitálových společností dle § 194 odst. 6 ObchZ
Při posuzování splnění předpokladů pro vznik zákonného ručení člena představenstva za závazky společnosti podle § 194 odst. 6 obch. zák. nelze zaměňovat škodu vzniklou společnosti, za niž člen představenstva odpovídá, se škodou vzniklou třetí osobě, za niž společnost odpovídá této třetí osobě.
Odvolací soud v rozporu s judikatorními závěry neposuzoval, zda člen představenstva způsobil společnosti škodu porušením povinností při výkonu funkce, o jakou škodu se jednalo (v čem konkrétně spočívala) a jaká byla její výše. Ve svých úvahách totiž nepřípustně ztotožnil závazek člena představenstva nahradit společnosti škodu, kterou jí v důsledku porušení péče řádného hospodáře způsobil, za závazek společnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou porušením povinností plynoucích z (komisionářské) smlouvy. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda člen představenstva svým jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře způsobil společnosti škodu a v jaké výši, od níž se odvíjí i rozsah jeho zákonného ručení za závazek společnosti vůči poškozenému, je jeho závěr o existenci ručitelského závazku člena představenstva přinejmenším předčasný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1264/2023, ze dne 15. 11. 2023
27.02.2024 00:02
Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu
I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).
Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.
II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.
Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).
V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023
27.02.2024 00:01
Zánik zajištění po osvobození od placení zbytku pohledávek
Zanikne-li po skončení insolvenčního řízení a osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek zajištění pohledávky věřitele, který by jinak byl nadále oprávněn domáhat se ve smyslu § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení své zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, nelze exekuci na majetek povinného (dlužníka) provést (není zde žádný zajištěný majetek povinného, který by bylo možno zpeněžit). Exekuční návrh věřitele podaný po zániku zajištění soudní exekutor zamítne, neboť exekuci na majetek povinného (dlužníka) nelze provést žádným ze způsobů uvedených v exekučním řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1463/2022, ze dne 29. 11. 2023
19.02.2024 00:03
Odepření odměny členovi voleného orgánu obchodní korporace
I. Ustanovení § 61 odst. 1 a 2 z. o. k. má svůj předobraz v předcházející právní úpravě obsažené v § 66 odst. 3 obch. zák. Závěry Nejvyššího soudu přijaté v poměrech obchodního zákoníku se proto plně prosadí i při výkladu zákona o obchodních korporacích.
Účelem § 61 odst. 2 z. o. k. je ochrana obchodní korporace před plněním osobě, jež výkonem své funkce zjevně přispěla k nepříznivému hospodářskému stavu obchodní korporace, a zabezpečení toho, aby plnění poskytovaná členům volených orgánů za výkon funkce nebyla závislá toliko na jejich vůli a odpovídala přínosu, který (z pohledu společníků) pro společnost výkon funkce určitým členem orgánu má. Účelem uvedeného ustanovení naopak není řešit všechny potenciálně vznikající konflikty zájmů ve vztazích mezi osobami vykonávajícími funkci členů orgánů a společností bez ohledu na jejich souvislost s výkonem funkce.
Jinými slovy, člen voleného orgánu musí výkonem své funkce zjevně přispět k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti, aby mu mohlo být odepřeno poskytnutí odměny podle § 61 odst. 2 z. o. k. Odměnu pak lze odepřít pouze v takovém rozsahu, v jakém výkonem své funkce v rozporu s péčí řádného hospodáře k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti přispěl. Neposkytnutí odměny členovi voleného orgánu podle § 61 odst. 2 z. o. k. je sankcí za porušení výkonu funkce s péčí řádného hospodáře. K tomuto postihu je možné přistoupit jen v případě, kdy v příčinné souvislosti s jednáním člena voleného orgánu, kterým porušil péči řádného hospodáře, došlo k nepříznivému hospodářskému výsledku společnosti.
II. Ve světle judikatury Nejvyššího soudu neobstojí ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se požadavků na provádění kontroly delegované působnosti členem voleného orgánu společnosti. Ze skutkových zjištění soudů se podává, že výkon jednotlivých představenstvem delegovaných činností byl v rámci společnosti systematicky rozdělen mezi její jednotlivé zaměstnance, příp. členy představenstva, ti měli nastavená pravidla a postupy pro výkon svěřených působností a z nich vycházeli. Žalobce by tak v jejich rámci ani další kontrolou nebyl schopen zjistit, že k vytýkanému pochybení došlo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 287/2023, ze dne 14. 11. 2023
19.02.2024 00:01
Tvorba rezerv v akc. spol. dle § 8 odst. 1 zák. o vodovodech a kanalizacích
Odvádí-li k naplnění požadavku na tvorbu rezerv ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích (ve znění zákona č. 275/2013 Sb.) vlastník vodovodu nebo kanalizace část zdrojů do účelově vázaného fondu, který lze použít výhradně na obnovu vodovodu nebo kanalizace, je takový postup v plném souladu s účelem požadavku na tvorbu rezerv ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích.
Je-li vlastníkem vodovodu nebo kanalizace akciová společnost, může být stanovení přesné výše, do níž má být tento účelově vázaný fond naplněn, či určení toho, jak velká část zdrojů do něj bude přidělována, obsaženo ve stanovách. Není-li tomu tak, určí se výše odvodu do tohoto fondu podle plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací zpracovaného podle § 8 odst. 11 zákona o vodovodech a kanalizacích. Plán financování obnovy vodovodů nebo kanalizací sice zpracovává statutární orgán akciové společnosti, který tak – prostřednictvím předem stanovených a abstraktně formulovaných pravidel – bezprostředně ovlivňuje „zbytkovou“ část zisku potenciálně způsobilého k rozdělení mezi akcionáře. Obsah plánu financování obnovy vodovodů a kanalizací však stanoví poměrně konkrétně a zevrubně § 13 vyhlášky č. 428/2001 Sb. Realizace plánu financování obnovy vodovodů a kanalizací, jakož i to, že je tento plán vypracován podle vyhlášky, navíc podléhá dozoru orgánů veřejné správy, které za jeho porušení mohou ukládat veřejnoprávní sankce. Určuje-li se tedy výše odvodu do účelově vázaného fondu na obnovu vodovodů nebo kanalizací podle plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací (§ 8 odst. 11 zákona o vodovodech a kanalizacích), nelze hovořit o tom, že by byla pravidla pro tvorbu účelově vázaného fondu tvořeného k naplnění požadavku § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích ponechána zcela na rozhodnutí představenstva.
Odvádí-li pak akciová společnost, která je vlastnicí vodovodu nebo kanalizace, část zisku do účelově vázaného fondu vytvořeného k naplnění požadavku § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích (podle pravidel určených ve stanovách či podle plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací vypracovaného v souladu s § 8 odst. 11 zákona o vodovodech a kanalizacích, resp. § 13 vyhlášky), jde o důležitý důvod, který brání tomu, aby byla tato část zisku rozhodnutím valné hromady rozdělena mezi akcionáře.
Z řečeného je pak také zřejmé, že akcionáři, kteří vahou svých hlasů prosadí přijetí usnesení, jímž valná hromada rozhodne o přidělení části zisku do fondu vytvořeného v souladu s požadavky stanov, resp. § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích a plánu financování obnovy vodovodu nebo kanalizací, zásadně své hlasy nezneužívají.
Závěrem lze odkázat na R 9/2020, podle něhož ze zdůvodnění by akcionářům mělo být (bez vynaložení nepřiměřeného úsilí a času) zřejmé, proč představenstvo (popř. jiná osoba svolávající valnou hromadu) navrhuje, aby valná hromada o dané záležitosti rozhodla, a proč se tak má stát navrhovaným způsobem. Obsahuje-li pozvánka na valnou hromadu akciové společnosti jako zdůvodnění toho, že zisk nebude rozdělen mezi akcionáře, poukaz na odvod do účelově vázaného fondu tvořeného k naplnění požadavku § 8 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích (resp. na zákonnou povinnost stanovenou tímto ustanovením), jsou požadavky formulované v R 9/2020 splněny.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1671/2022, ze dne 12. 12. 2023
07.02.2024 00:02
Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona
I. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat právní jednání neúčinná podle § 111 insolvenčního zákona od neúčinných právních jednání podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, kdy rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě.
II. I v poměrech insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů dle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění (dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3295/2021, ze dne 31. 10. 2023
07.02.2024 00:01
K neplatnosti usnesení valné hromady spol. s r. o. podle obch. zák.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že vady ve svolání a průběhu valné hromady mají zásadně za následek toliko (možnou) neplatnost usnesení přijatých na valné hromadě. Neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným se však s ohledem na ustanovení § 131 obch. zák. lze dovolat pouze ve zvláštním řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zahájeném v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě. Po marném uplynutí této lhůty již platnost usnesení valné hromady nelze přezkoumávat a na usnesení je proto nutno hledět jako na platné.
Dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že usnesení valných hromad společnosti s ručením omezeným, kterými byly schváleny první a druhá smlouva o půjčce ve skutečnosti vůbec nejsou usneseními valné hromady (popř. jde o „nicotná usnesení“) z toho důvodu, že k hlasování na valné hromadě byl v rozporu s § 126 obch. zák. zmocněn jednatel společnosti, není jeho právní posouzení otázky vad usnesení valné hromady správné. Hlasovala-li totiž za společníka osoba, která k tomu byla zmocněna v rozporu s kogentním ustanovením zákona, jde zásadně o takovou vadu ve svolání a konání valné hromady, jež může vyústit toliko ve vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3677/2022, ze dne 19. 10. 2023
01.02.2024 00:02
Rozhodování valné hromady společnosti s ručením omezeným o rozdělení zisku
I. Závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se rozhodování valné hromady akciové společnosti o rozdělení zisku nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů společnosti s ručením omezeným. S ohledem na smíšenou povahu společnosti s ručením omezeným a z ní plynoucí částečně odlišné postavení jejich společníků není valná hromada této společnosti omezena při rozhodování o (ne)rozdělení zisku tak, jako je tomu v případě akciové společnosti. Lze dodat, že i na společníky společnosti s ručením omezeným samozřejmě dopadá zákaz zneužití hlasů k újmě celku (§ 8 a § 212 odst. 2 o. z.).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že valná hromada společnosti mohla rozhodnout pouze o částečném rozdělení zisku mezi společníky, aniž měla pro nerozdělení zisku v plné výši důležitý důvod.
II. V R 9/2020 Nejvyšší soud vyložil, že řádná účetní závěrka je způsobilým podkladem pro rozdělení zisku (pouze) do konce následujícího účetního období. Uvedený závěr, ač přijatý pro poměry akciové společnosti, se plně prosadí i ve společnosti s ručením omezeným (s účinností od 1. 1. 2021 viz výslovnou úpravu v § 34 odst. 1 větě druhé z. o. k.).
Rozhodla-li valná hromada o rozdělení zisku na podkladě nezpůsobilé účetní závěrky, nemá toto rozhodnutí právní účinky (srov. § 34 odst. 3 větu druhou z. o. k.). Nemá-li napadené usnesení valné hromady právní účinky, hledí se na něj, jako by nebylo přijato (§ 245 o. z.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1306/2023, ze dne 29. 11. 2023
16.01.2024 00:02
Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady spol. s r. o.
I. K podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným jsou aktivně věcně legitimovány pouze osoby uvedené v § 191 odst. 1 z. o. k. Právní úprava § 258 o. z., jde-li o výčet osob aktivně věcně legitimovaných k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, se v poměrech společnosti s ručením omezeným nepoužije.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že pro posouzení věcné legitimace je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. To platí zásadně i pro posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady; ztratí-li navrhovatel po podání návrhu postavení opravňující jej k jeho podání, ztrácí zásadně i aktivní věcnou legitimaci.
Ovšem s ohledem na smysl a účel úpravy vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je třeba vykládat pojem „společníka“, jakožto osoby aktivně věcně legitimované k podání návrhu podle § 191 odst. 1 z. o. k., extenzivně tak, že se společníkem rozumí i osoba, která po přijetí usnesení valné hromady ztratila bez právního nástupce postavení společníka, ale napadené usnesení valné hromady má nadále dopad do jejích práv a povinností založených jejím vztahem ke společnosti. Nemá-li takový bývalý společník k dispozici jiný (stejně účinný) právní nástroj k ochraně svých práv, bylo by v rozporu s účelem § 191 z. o. k. odepřít mu aktivní věcnou legitimaci v řízení.
II. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatelce nezůstala aktivní věcná legitimace zachována. Je tomu tak proto, že napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto o odvolání stávající jednatelky a jmenování nových jednatelů společnosti, tedy valná hromada rozhodovala o změně v obsazení statutárního orgánu společnosti, a takové rozhodnutí samo o sobě nemohlo žádným způsobem zasáhnout do práv a povinností dovolatelky založených její předchozí účastí ve společnosti. Ani případný nárok na náhradu škody by nebyl podmíněn vyslovením neplatnosti usnesení valné hromady o volbě statutárního orgánu (jednatelů) společnosti, neboť samotným (byť i případně neplatným) odvoláním dosavadního jednatele a volbou nových jednatelů škoda dovolatelce vzniknout nemohla.
Vychází-li dovolatelka z toho, že jí v souvislosti se ztrátou účasti na společnosti vznikla škoda, pak přehlíží, že by tomu tak bylo v příčinné souvislosti s přijetím reorganizačního plánu společnosti většinou (zajištěných a nezajištěných) věřitelů, přičemž jakkoli se statutární orgán společnosti podílel na znění reorganizačního plánu, na samotné rozhodnutí o přijetí reorganizačního plánu věřiteli a jeho schválení insolvenčním soudem již neměl vliv.
Nebylo-li napadeným usnesením valné hromady zasaženo do práv dovolatelky, nesvědčí jí - při užití výše uvedeného rozšiřujícího výkladu § 191 odst. 1 z. o. k. - aktivní věcná legitimace k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 452/2023, ze dne 26. 10. 2023
16.01.2024 00:01
Splatnost práva na jinou výši protiplnění dle § 183k odst. 3 obch. zák.
I. Neprojeví-li dosavadní vlastník listinných účastnických cenných papírů jinou vůli, nastává splatnost práva na protiplnění v případě nuceného výkupu účastnických cenných papírů bez zbytečného odkladu poté, kdy dosavadní vlastník předá účastnické cenné papíry společnosti podle § 183m odst. 2 obch. zák.
II. Neprojeví-li dosavadní vlastník listinných účastnických cenných papírů jinou vůli, potom předáním listinných účastnické cenné papíry společnosti podle § 183m odst. 2 obch. zák. vyzývá hlavního akcionáře k zaplacení plné výše protiplnění, tedy i (případného) doplatku protiplnění, který by přesahoval výši protiplnění stanovenou v usnesení valné hromady o výkupu účastnických cenných papírů. To platí zásadně bez ohledu na to, zda dosavadní vlastník účastnických cenných papírů požádal soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obch. zák.
III. Nevyplatí-li hlavní akcionář (resp. obchodník s cennými papíry, banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo) dosavadnímu vlastníkovi listinných účastnických cenných papírů protiplnění (zahrnující i jinou výši protiplnění ve smyslu § 183k odst. 3 obch. zák.) bez zbytečného odkladu poté, co dosavadní vlastník předá listinné účastnické cenné papíry společnosti (podle § 183m odst. 2 obch. zák.), dostává se hlavní akcionář do prodlení, a tak dosavadnímu akcionáři vzniká právo požadovat vedle protiplnění i úroky z prodlení.
IV. Úroky z prodlení z jiné výše protiplnění přiznaného soudem podle § 183k odst. 3 obch. zák. počínají běžet (již) okamžikem, v němž má být splněna ta část protiplnění, která byla vytěsněným akcionářům přiznána v usnesení valné hromady, na jehož základě k vytěsnění došlo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2245/2022, ze dne 19. 10. 2023
08.01.2024 00:02
K možnosti společníka spol. s r.o. vymáhat reflexní škodu
Společník společnosti s ručením omezeným není oprávněn se sám domáhat náhrady tzv. reflexní škody (tj. škody, která vznikla společnosti, a v jejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti) ani prostřednictvím § 2913 odst. 1 o. z.
Použitelnosti dosavadních judikatorních závěrů v projednávané věci nebrání ani skutečnost, že byly přijaty v situaci, kdy společnosti způsobil škodu člen jejího statutárního orgánu a společníkovi tak jako nástroj ochrany jeho práv mohla sloužit společnická (derivativní) žaloba. I za situace, kdy škodu společnosti (zatím) nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu, je jednatel – má-li dostát požadavkům jednání s péčí řádného hospodáře – povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li jednatel nečinný a nevymáhá za společnost jí způsobenou škodu, je nástrojem ochrany práv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele při vymáhání škody, která byla společnosti způsobena (a jež je ve vztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická (derivativní) žaloba, kterou společník může za společnost uplatnit vůči jednateli (§ 157 a násl. z. o. k.). Opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škoda společnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu, oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstát právě s důrazem na skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škody způsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexní škoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škody společníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti. Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlo způsobit poškození ostatních společníků či věřitelů společnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3333/2022, ze dne 19. 9. 2023
08.01.2024 00:01
Mimořádná nepředvídatelná okolnost ve smyslu § 2620 odst. 2 o. z.
Smyslem a účelem ustanovení § 2620 odst. 2 o. z. je zmírnění tvrdosti pravidla uvedeného v odstavci 1, podle kterého je-li rozpočet jen pomůckou pro ujednání ceny ve smlouvě pevnou částkou, platí mezi stranami takto ujednaná cena díla a případné změny rozpočtu změnu pevně dohodnuté ceny neovlivní. Míří na situace, kdy provedení díla ztíží a prodraží mimořádná okolnost blížící se svým charakterem vyšší moci. Nedohodnou-li se strany v takovém případě o zvýšení ceny, může o přiměřeném zvýšení ceny rozhodnout na návrh zhotovitele soud.
Okolnost, která ve smyslu aplikovaného ustanovení dokončení díla podstatně ztěžuje, musí kumulativně splňovat následující předpoklady - je (i) zcela mimořádná, (ii) nepředvídatelná a (iii) dokončení díla bude podstatně ztěžovat. Podmínky pro zvýšení ceny díla nebo zrušení smlouvy zákon stanoví velmi restriktivně. Půjde tedy patrně o případy zcela ojedinělé (např. živelné pohromy, válečné události apod.). Je zřejmé, že takovou okolností nemohou být např. nečekané vyšší náklady vzniklé v důsledku zvýšení cen materiálu apod.
Za zcela mimořádnou a nepředvídatelnou ve smyslu aplikovaného ustanovení lze tedy považovat skutkovou okolnost, která podstatně ztěžuje dokončení díla, vznikla (zcela) mimo sféru kontroly zhotovitele, jejímu působení není ani nebylo možno zamezit při vyvinutí úsilí, které lze rozumně požadovat na osobě v postavení zhotovitele, a její vznik a skutečnost, že podstatně ztěžuje dokončení díla, nemohl zhotovitel v době uzavření smlouvy předpokládat (s adekvátní mírou pravděpodobnosti) a tato okolnost se svou mimořádností zcela vymyká okolnostem, k nimž v podobných situacích běžně dochází.
Za zcela mimořádnou a nepředvídatelnou okolnost ve smyslu § 2620 o. z., která dokončení díla podstatně ztěžuje, nelze považovat situaci, kdy v průběhu díla vyjde najevo, že v důsledku vady v projektové dokumentaci dodané objednatelem vyvstane potřeba dodatečných prací. Projektová dokumentace dodaná objednatelem zhotoviteli tvoří součást příkazu objednatele, tudíž objeví-li zhotovitel v projektové dokumentaci vadu, potom (překáží-li taková vada v řádném provádění díla) na takovou situaci pamatuje úprava § 2594 a § 2595 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 301/2023, ze dne 27. 9. 2023
20.12.2023 00:02
Přičitatelnost výhod z obchodního zastoupení v rámci seskupení
Otázku přičitatelnosti výhod plynoucích mateřské společnosti z činnosti obchodního zástupce, kterou vyvíjel pro dceřinou společnost, je třeba vždy posuzovat podle konkrétních okolností případu a podle konkrétního smluvního vztahu obchodního zástupce se zastoupenou společností a jejím možným propojením s mateřskou společností.
Právní názor Soudního dvora EU vyjádřený v rozsudku Turgay Semen nelze bez dalšího vykládat jako paušální zapovězení možnosti přičíst výhody plynoucí jinému subjektu v rámci podnikatelského seskupení zastoupenému. V nyní řešené věci jde o skutkově značně odlišný případ než ten, který byl řešen v rozsudku Turgay Semen. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů týkajících se míry propojenosti zastoupené a její mateřské společnosti totiž vyplývá, že obě společnosti byly velmi úzce propojené, zastoupená byla existenčně závislá na mateřské společnosti, neboť jejím hlavním účelem bylo obstarávat klienty pro mateřskou společnost. Sama zastoupená žádné své produkty nenabízela. Ve vztahu k vystupování vůči obchodní zástupkyni pak obě společnosti působily natolik propojeně, téměř jako jeden subjekt. Obchodní zástupkyně nadto nemohla reálně ovlivnit způsob, jakým byl podnikatelský model obou společností nastaven; nemohla ovlivnit, se kterou společností smlouvu uzavře. Nelze opomenout ani to, že v řešené věci veškeré výhody z činnosti obchodní zástupkyně plynuly přímo mateřské společnosti zastoupené, a to právě kvůli uvedené úzké propojenosti obou společností, díky níž zastoupená působila pouze jako zprostředkovatelská společnost pro svoji mateřskou společnost a sama žádné produkty nenabízela.
Účelem Směrnice č. 86/653/EHS, resp. úpravy odškodnění obchodního zástupce, je ochrana obchodního zástupce. Optikou účelu právní úpravy odškodnění obchodního zástupce je pak třeba nahlížet i na nyní řešenou otázku.
Pokud zastoupená působila pouze jako zprostředkovatel pro svoji mateřskou společnost, sama žádné produkty nenabízela, bylo by v rozporu s účelem právní úpravy odškodnění obchodního zástupce, aby výhody její mateřské společnosti, pro kterou klienty obstarávala, nebyly považovány pro účely určení odškodnění podle § 669 obch. zák. za výhody samotné zastoupené. Opačný závěr o nepřičitatelnosti výhod mateřské společnosti zastoupené by za těchto konkrétních skutkových okolností vedl k absurdnímu důsledku – nulové výši odškodnění pro obchodní zástupkyni, neboť při určení odškodnění by se nezohlednily žádné výsledky, kterých obchodní zástupkyně dosáhla, a to s odkazem, že zastoupené z nich neplynuly žádné výhody (ačkoli veškeré výhody plynuly její mateřské společnosti, s níž byla velmi úzce provázána).
S ohledem na specifické okolnosti řešené věci je tedy třeba dospět k závěru, že v nyní řešené věci je na místě výhody (tj. pojistné ze smluv uzavřených obchodní zástupkyní) plynoucí mateřské společnosti zastoupené považovat za výhody samotné zastoupené, a to právě s ohledem na účel právní úpravy a na výše shrnuté skutkové okolnosti (úzké propojení obou společností, model jejich podnikání a vystupování vůči obchodní zástupkyni).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1879/2023, ze dne 15. 9. 2023
20.12.2023 00:01
Vliv nesjednání konkurenční doložky na odškodnění obchodního zástupce
Absence konkurenční doložky ve smyslu § 672a obch. zák. je obvykle důvodem ke snížení základní výše odškodnění obchodního zástupce, a to ve druhé fázi výpočtu [podle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.]. Skutečnost, zda byla ve smlouvě o obchodním zastoupení sjednána konkurenční doložka či nikoli, je pouze jednou z okolností, kterou je třeba ve druhé fázi výpočtu výše odškodnění zvažovat. Podle judikatury nelze úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé.
Nelze tedy paušálně uzavřít, do jaké míry má být základní výše odškodnění snížena s ohledem na absenci konkurenční doložky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, v němž dovolací soud považoval za vhodné krácení základní výše odškodnění o 25 %, a to právě s odkazem na neexistenci konkurenční doložky a také s odkazem na délku trvání obchodního zastoupení, proto lze považovat toliko za inspirační vodítko, nikoli přesné a paušálně použitelné pravidlo o míře snížení odškodnění v případě absence konkurenční doložky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1879/2023, ze dne 15. 9. 2023
20.12.2023 00:00
Přiznání maximální výše odškodnění obchodního zástupce
Z právní úpravy ani z judikatury nevyplývá, že by bylo možné při určení výše odškodnění přistoupit přímo k přiznání maximální výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., aniž by byla určena základní výše odškodnění postupem upraveným v § 669 odst. 1 obch. zák. a rozvedeným v judikatuře Nejvyššího soudu i SDEU. Postup soudů obou stupňů tak nerespektoval smysl a účel ustanovení § 669 obch. zák., neboť pro určení výše odškodnění soudy použily výpočet podle § 669 odst. 2 obch. zák., kterým se určuje toliko maximální možná částka odškodnění a který zákonodárce do mechanismu určení výše odměny vložil pouze jako korektiv maximální možné částky, nikoli jako výchozí způsob určení výše odměny.
Bez určení základní výše odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. se tak nelze obejít, neboť maximální výše odškodnění určená podle § 669 odst. 2 obch. zák. nepředstavuje způsob určení výše odškodnění, ale toliko limit, který nesmí základní výše odškodnění překročit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1879/2023, ze dne 15. 9. 2023
14.12.2023 00:01
Absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě
Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že Úmluva CMR se podle jejího článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.
Z usnesení sp. zn. 32 Cdo 2812/2018 a ze závěrů odborné literatury potom obecně vyplývá, že v případě, že má být zásilka dopravena např. z nizozemského města do francouzského města a je v průběhu cesty přeložena ve státě odeslání ze silničního vozidla na loď a poté ve státě dodání z lodi na silniční vozidlo, vyloučí toto přeložení zásilky platnost Úmluvy CMR nejen pro přepravu zásilky do francouzského přístavu, ale i z tohoto přístavu po silnici do francouzského města, neboť nejde o přepravu silničním vozidlem (zásilka je přepravována lodí) a ani o mezinárodní silniční přepravu (zásilka je naložena na silniční vozidlo ve francouzském přístavu a jde tedy o přepravu na francouzském území) Lze poukázat i na rozsudek Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 5. 12. 1986, sp. zn. 15 U 242/85, v němž soud uvedl, že pouze skutečnost, že k překročení hranic dvou států dojde v rámci celé multimodální přepravy, ale nikoli na úseku silniční přepravy, k použitelnosti Úmluvy CMR nestačí.
V projednávané věci nákladní přeprava (zahrnující silniční nákladní přepravu v rámci České republiky, leteckou dopravu z České republiky do Švédska a navazující silniční nákladní dopravu v rámci Švédska) mezinárodní rozměr ve výše uvedeném smyslu postrádala, neboť došlo k silniční přepravě z Kolína do Mošnova (tj. uvnitř ČR), z Kolína do Hradce Králové (tj. uvnitř ČR) a samostatně ze Stockholmu do Södertälje (tj. uvnitř Švédska). Odvolací soud proto pochybil, pokud uzavřel, že soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil podle Úmluvy CMR. Právě absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě vylučuje možnost na daný vztah účastníků Úmluvu CMR aplikovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2221/2023, ze dne 12. 9. 2023
13.12.2023 00:02
Dohlédací činnost insolvenčního soudu
I. Dohlédací činnost insolvenčního soudu se netýká jen procedurální části insolvenčního řízení; zaměřuje se též k dohledu nad tím, zda některý z (dalších) procesních subjektů nepřekračuje meze svých oprávnění, anebo zda jinak nedochází k porušení zákona. Dohlédací činnost insolvenčního soudu je přitom v § 10 písm. b/ insolvenčního zákona výslovně definována (oproti dikci § 12 ZKV) jako dohled nad postupem a činností „ostatních procesních subjektů“, tedy těch subjektů, které vypočítává jako procesní subjekty podle insolvenčního zákona ustanovení § 9 insolvenčního zákona, vyjma insolvenčního soudu samotného
Jde tedy nejen o dohled nad činností insolvenčního správce, popřípadě dalšího správce, nýbrž i o dohled nad činností dlužníka, státního zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, likvidátora dlužníka a nad činností věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku. V mezích tohoto dohledu insolvenční soud také „rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících“.
„Rozhodnutí“, „opatření“ a „pokyny“, které insolvenční soud vydává, činí nebo udílí „při výkonu dohlédací činnosti“, mohou být zatížena chybami (nesprávnostmi) stejně jako rozhodnutí, jejichž vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo „předpokládá“. Důvod, pro který proti takovému „rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokynu“ [jež insolvenční soud vydává (v souladu s § 88 odst. 1 insolvenčního zákona) formou usnesení] není zásadně (pokud zákon nestanoví jinak) odvolání přípustné, tkví v tom, že zásadně (typově) mají povahu usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, leč v některých případech by povaha vydaného „usnesení“ mohla být z pohledu ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) o. s. ř. sporná. Závěr, že rozhodnutí vydaná v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu se neomezují (poměřováno úpravou obsaženou v občanském soudním řádu) jen na usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, ostatně podporuje přímo dikce § 91 insolvenčního zákona, z nějž je patrno, že „opatřením“, které insolvenční soud v tomto rámci vydá, a proti němuž zásadně není odvolání přípustné, může být i předběžné opatření (srov. slovní spojení „včetně předběžných opatření“).
„Rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokyn“ insolvenčního soudu vydané při výkonu dohlédací činnosti neztrácí svou povahu jen proto, že je nesprávné; jeho povahu nelze poměřovat tím, zda bylo vydáno „správně“, ani tím, že (nebo jak výrazně) případně omezilo konkrétní procesní subjekt nebo subjekty (jde o jeden z účinků, který takové usnesení podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona může mít).
II. Usnesení, jímž insolvenční soud uděluje pokyn insolvenční správkyni k vyplacení finančních prostředků sražených ze mzdy dlužnice v exekuci v období od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice do schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je rozhodnutím vydaným při dohlédací činnosti soudu, proti němuž není odvolání přípustné, jelikož insolvenční zákon nestanoví jinak.
Tímto rozhodnutím totiž insolvenční soud pouze plní svou povinnost vykonávat dohled nad činností insolvenční správkyně, které uděluje pokyn k postupu nezbytnému pro další průběh insolvenčního řízení (tedy aby dlužnici vyplatila finanční prostředky, k nimž má podle ustanovení § 409 odst. 2 insolvenčního zákona – poté, co usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nabylo právní moci – dispoziční oprávnění dlužnice).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 71/2021, ze dne 27. 9. 2023