// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

31.05.2021 00:03

K určitosti vymezení předmětu podnikání nebo činnosti

I. Listinou, která musí být doložena k zápisu předmětu podnikání nebo činnosti akciové společnosti do obchodního rejstříku, jsou zásadně její stanovy. Do obchodního rejstříku tak lze zapsat jako předmět podnikání nebo činnosti jen činnosti, které jsou uvedeny ve stanovách akciové společnosti.

II. Systematika živnostenského zákona je logická z pohledu vymezení veřejnoprávních nároků kladených na provozování jednotlivých živností, nemá ale žádný význam z pohledu vymezení předmětu podnikání ve společenské smlouvě (stanovách). To nemusí doslovně odpovídat vymezení jednotlivých živností, jak je učiněno v živnostenském zákoně. Společníci či členové obchodní korporace mohou předmět podnikání vymezit odlišně, než jak jednotlivé činnosti vymezuje živnostenský zákon. Učiní-li tak, je věcí živnostenského úřadu, aby předmět podnikání určitě a srozumitelně vymezený ve společenské smlouvě (stanovách) podřadil pod příslušnou živnost uvedenou v živnostenském zákoně, a určil, zda k takto vymezenému předmětu podnikání postačí (z pohledu veřejnoprávní úpravy) splnit všeobecné podmínky podnikání (a jde tedy o živnost volnou), anebo zda jde o živnost vázanou, řemeslnou či koncesovanou, a společnost musí splnit i další (zvláštní) podmínky určené zákonem.

III. Ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, nesplňuje požadavek určitosti, neboť z něj není zjevné, co je předmětem podnikání dané společnosti, a odpovídajícího výsledku se nelze dobrat ani výkladem.

Ani výkladem ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, nelze zjistit, jaký je předmět podnikání společnosti (určit jeho konkrétní obsah). Takové ujednání je proto z důvodu neurčitosti jeho obsahu zdánlivé (§ 553 o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.) [v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak šlo o ujednání absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku]. Na jeho základě tudíž není možné předmět podnikání do obchodního rejstříku zapsat.

Do obchodního rejstříku se podle § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. zapisuje předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace, nikoli označení živnosti. Společníci či členové obchodní korporace tak ve vztahu k výčtu oborů činnosti v příloze č. 4 živnostenského zákona zpravidla určí (a společenská smlouva, resp. stanovy, obsahují) některé z vypočtených oborů činnosti. Tyto budou do obchodního rejstříku zapsány jako předmět podnikání nebo činnosti korporace. Je-li ve společenské smlouvě (stanovách) uveden a případně i do obchodního rejstříku zapsán jako předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, odporuje tento zápis § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. a je třeba zjednat nápravu postupem podle § 9 odst. 1 z. v. r.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3549/2020, ze dne 12. 5. 2021


31.05.2021 00:02

Neúčinnost výhrady vlastnického práva v insolvenčním řízení

I. Neúčinnost výhrady vlastnického práva vůči věřitelům dle § 2134 o. z. nastává přímo ze zákona a věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou. V poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnosti dle § 2134 o. z. může dovolávat přímo věřitel kupujícího typicky jako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující (dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboť vůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním. Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 o. z. je (jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícího dlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebyla sjednána.

Uvedené závěry se nepochybně uplatní i v insolvenčním řízení. Podstatou „neúčinnosti vůči věřitelům“ totiž je, že taková neúčinnost u dlužníka, který je v úpadku, nastává ve skutečnosti vůči majetkové podstatě a až sekundárně vůči věřitelům. Věřitelé jsou uspokojováni z majetkové podstaty dlužníka (z výtěžku jejího zpeněžení), kterou pro účely insolvenčního řízení může tvořit i majetek, který není ve vlastnictví dlužníka.

Jinak řečeno, neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 o. z. působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona a plnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení v insolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni. Úprava obsažená v občanském zákoníku se správně nevyslovuje k insolvenčním či exekučním poměrům, neboť jde o úpravu obecnou dopadající na všechny situace, v nichž je třeba chránit věřitele kupujícího (dlužníka) před krácením uspokojení jejich pohledávek.

Dospěje-li insolvenční správce při pořizování soupisu majetkové podstaty dlužníka k závěru, že v držení dlužníka se nachází majetek, k němuž byla sjednána výhrada vlastnického práva tak, že nepůsobí vůči věřitelům dlužníka (kupujícího), pak je oprávněn sepsat takový majetek do majetkové podstaty dlužníka (jako majetek na který se pohlíží jako na dlužníkův majetek) a uplatnit tuto námitku jako obranu v řízení o vylučovací žalobě, kterou se prodávající domáhá vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty dlužníka právě s poukazem na výhradu vlastnického práva.

II. Odstoupil-li však prodávající od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení s placením kupních cen (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na základě kterých dodal prodávající dlužníku sporné věci. Prokáže-li prodávající, že dlužníku sporné věci dodal a následně od kupních smluv účinně odstoupil, má již z tohoto titulu právo požadovat jejich vrácení (vyloučení z majetkové podstaty dlužníka).

Nelze přitom souhlasit s insolvenčním soudem v tom, že prodávající měl svůj nárok na vydání věcí z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit přihláškou pohledávky. Jak plyne z § 2991 odst. 1 a § 2999 odst. 1 o. z., prodávající měl právo na vydání věcí, neboť ty byly nadále v držení dlužníka, nebyly zničeny, ztraceny, spotřebovány, zapracovány do jiné věci ani nebyly v držení jiné osoby. I ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byly sporné věci v držení insolvenční správkyně a zahrnuty v soupisu majetkové podstaty. Takovýto nárok se v insolvenčních poměrech stejně jako v těch mimoinsolvenčních neuplatňuje jako peněžitá pohledávka. Primárním nárokem prodávajícího byla reivindikace, nikoli pohledávka na zaplacení z titulu náhrady za sporné věci. Tedy podobně jako v mimoinsolvenčních poměrech by prodávající svůj nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnil žalobou na vydání sporných věcí (případně na určení vlastnictví), v insolvenčním řízení měl k dispozici postup dle § 225 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 21/2019, ze dne 25. 2. 2021


27.05.2021 00:02

Účinky uzavření soudního smíru pro účely sankce dle § 178 odst. 1 IZ

Přihlášený věřitel může předejít sankci dle § 178 odst. 1 věty první insolvenčního zákona tím, že pohledávku vezme částečně zpět předtím, než nastanou účinky jejího zjištění v rozsahu menším než 50 % původně přihlašované výše.

Ačkoli insolvenční zákon na takovou situaci výslovně nepamatuje, stejného výsledku jako zpětvzetím přihlášky pohledávky dle § 178 odst. 2 insolvenčního zákona může být dosaženo i uzavřením smíru v incidenčním sporu dle § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, tedy v incidenčním sporu o pravost či výši přihlášené pohledávky, a jeho následným schválením. Je-li takový smír uzavřen (a schválen) a činí-li zjištěná výše pohledávky méně než 50 % její původně přihlášené výše, nedochází tím k naplnění podmínek pro uplatnění některé ze sankcí dle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona (s výjimkou případné aplikace § 182 insolvenčního zákona).

Rozhodnutí, jímž insolvenční soud za podmínek formulovaných v § 162 odst. 2 insolvenčního zákona ve sporu o určení pravosti nebo výše přihlášené pohledávky schválí smír účastníků, podle kterého pohledávka zčásti nebude považována za pravou nebo podle kterého bude výše pohledávky určena menší než přihlášenou částkou, má tedy v tomto rozsahu účinky srovnatelné s částečným zpětvzetím pohledávky ve smyslu § 178 odst. 2 insolvenčního zákona.

Srovnání s postupem dle § 178 odst. 2 insolvenčního zákona lze provést jen u soudem schváleného smíru; prostá mimosoudní dohoda účastníků odporového sporu, na jejímž základě vezme přihlášený věřitel (je-li žalobcem) odporovou žalobu zcela nebo zčásti zpět, takové účinky nemá.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 17/2020, ze dne 28. 1. 2021


27.05.2021 00:01

Povinnost insolvenčního správce popřít pohledávku

I. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (formulovaná ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona), je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“, takže ustanovení § 1411 o. z. se pro insolvenční správu majetku neuplatní.

II. Povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné.

III. To, že rozhodčí soud (rozhodce) skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 38/2019, ze dne 25. 2. 2021


27.05.2021 00:00

Přihláška pohledávky ze zajišťovací směnky do insolvenčního řízení

I. Uplatňuje-li věřitel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pouze pohledávku ze zajišťovací směnky, nemusí přihláška pohledávky (z hlediska vymezení právního důvodu jejího vzniku) obsahovat také údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik přihlašované směnečné pohledávky doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Pro skutkové vymezení předmětu přihlášky (jsou-li uplatňována jen práva ze směnky) není vylíčení takových okolností potřebné (právně významné) a přihlašujícího věřitele ohledně těchto skutečností nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní.

II. Poukazoval-li přihlašovatel pohledávky při uplatnění práva ze směnky na směnečný platební rozkaz, jenž mu přihlašované nároky přiznal, pak prostřednictvím tohoto odkazu také dostatečně konkretizoval směnku, podle níž byl vydán směnečný platební rozkaz.

Věřitel vykonatelné pohledávky dokládá její existenci (v souladu s § 177 insolvenčního zákona) zásadně jen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jímž mu byla přiznána přihlašovaná pohledávka, což platí i v případě vykonatelných směnečných pohledávek (typově směnečných pohledávek přiznaných pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem). Procesní úkon, jímž je přihláška pohledávky, však není vadný jen proto, že k němu není připojena příloha, jež má dokládat v něm uvedené skutečnosti; to, že příslušná osoba řádně nedoloží, co tvrdí, nečiní její podání (lhostejno, zda jde o žalobu nebo o přihlášku) neúplným nebo jinak vadným; může jít jen o důvod, pro který nárok takovým podáním uplatněný nebude shledán opodstatněným. V tom, že přihlašovatel pohledávky nepřipojil k přihlášce (ač tak v souladu s ustanovením § 177 insolvenčního zákona dozajista měl učinit) směnečný platební rozkaz (v přihlášce konkretizovaný), o který opíral přihlašovanou vykonatelnou směnečnou pohledávku, tedy nebylo lze spatřovat vadu přihlášky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 55/2019, ze dne 26. 1. 2021


19.05.2021 00:02

Dvojí režim námitek proti oddlužení insolvenčního dlužníka

Podle úpravy insolvenčního zákona účinné od 1. července 2017 tak existuje dvojí režim námitek proti oddlužení dlužníka: nesouhlasné stanovisko věřitele podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona a námitky podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona. Jde o právní instituty odlišné, neboť uplatnění uvedených výhrad proti oddlužení dlužníka na sobě nezávisí. Nesouhlasné stanovisko a námitky se odlišují v důvodech, pro které je možno je podat, v okamžiku, kdy je tak možné nejpozději učinit (a kdy případně nastává fikce souhlasu věřitele s oddlužením), jakož i v podmínkách, za jakých lze nesouhlasné stanovisko či námitky uplatnit.

Nesouhlasné stanovisko s oddlužením dlužníka podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona může věřitel sdělit (jen) z toho důvodu, že jeho pohledávka za dlužníkem pochází z podnikání dlužníka. Nesouhlas musí věřitel výslovně učinit nejpozději s přihláškou své pohledávky a nesouhlas musí být odůvodněný. Proti tomu v námitkách podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona může věřitel obecně poukazovat na to, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (typicky předestřít tvrzení o nepoctivém záměru dlužníka). Námitky může věřitel uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení; v případě, že schůze věřitelů nebyla v daném insolvenčním řízení svolána, do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku. Podmínkou uplatnění námitek je, že věřitel hlasoval o přijetí způsobu oddlužení.

Odlišný režim nesouhlasného stanoviska a námitek má za následek, že okolnost, zda věřitel hlasuje o přijetí způsobu oddlužení ve smyslu ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá vliv na právní účinky jeho již dříve vyjádřeného nesouhlasu s oddlužením podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona.

Odůvodněný nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníka uplatněný před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení vylučuje dlužníka z možnosti (po právu) navrhnout, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením. Nejvyšší soud nemá za opodstatněné, aby v poměrech právní úpravy účinné od 1. července 2017 byly právní účinky nesouhlasu podaného před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení odlišné od účinků nesouhlasu podaného po povolení oddlužení; v prvním případě věřitel znemožní oddlužení dlužníka bez dalšího (oddlužení nemůže být povoleno), v druhém případě by se nesouhlas věřitele stal právně irelevantním, kdyby věřitel nesplnil další nově nastalou podmínku spočívající v hlasování o přijetí způsobu oddlužení (potud by se ocitl ve stejném postavení jako každý jiný věřitel uplatňující námitky podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, ačkoli již jednou fikci svého souhlasu úspěšně zabránil tím, že podal včasný, výslovný a odůvodněný nesouhlas podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona). Okolnost, zda věřitel podá přihlášku pohledávky před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení, nebo zda tak učiní později, je přitom okolností víceméně nahodilou a závislou mimo jiné na rychlosti a procesním postupu insolvenčního soudu v konkrétním insolvenčním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 129/2019, ze dne 25. 2. 2021


19.05.2021 00:01

Zamítnutí žaloby o určení pravosti nebo výše popřené pohledávky

Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout bez zřetele k tomu, zda předmětem sporu je vykonatelná pohledávka.

Tam, kde insolvenční soud zamítl žalobu o určení pravosti nebo výše popřené pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) „pro předčasnost“ proto, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, se věc vrací (právní mocí takového rozhodnutí) do stadia insolvenčního řízení před nařízením přezkumného jednání o takové pohledávce (jako by se o ní žádné přezkumné jednání ještě nekonalo). Přezkumné jednání konané ohledně pohledávky poté, co její přihlašovatel po zamítnutí žaloby pro předčasnost opravil vady přihlášky bránící přezkumu pohledávky, tak není zvláštním přezkumným jednáním ve smyslu ustanovení § 192 odst. 4 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 55/2019, ze dne 26. 1. 2021


19.05.2021 00:00

Závaznost výroku o tom, že o usnesení valné hromady nejde

Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, včetně rozhodnutí o určení, že o usnesení valné hromady akciové společnosti nejde, je řízením ve statusových věcech právnických osob; jde o řízení upravené zákonem o zvláštních řízeních soudních (§ 90 odst. 1 z. ř. s.) patřící mezi tzv. nesporná řízení.

Výrok rozhodnutí, kterým soud rozhodl o tom, že o usnesení valné hromady společnosti nejde, je podle § 27 z. ř. s. závazný pro každého, včetně soudu v řízení o změnu zápisu v obchodním rejstříku, který tuto otázku nemůže (jako předběžnou) znovu posuzovat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3451/2020, ze dne 3. 3. 2021


10.05.2021 00:02

Lhůta pro uplatnění práva domáhat se přezkumu zprávy o vztazích

I. Roční prekluzivní lhůta stanovená pro přezkum zprávy o vztazích počíná běžet ode dne, kdy se společník o obsahu zprávy o vztazích dozvěděl nebo mohl dozvědět způsobem podle § 84 odst. 1 z. o. k. Počátek běhu lhůty je tedy závislý na dvou skutečnostech, a sice – alternativně (podle toho, která ze skutečností nastane dříve) – buď na „skutečné“ vědomosti společníka o obsahu zprávy o vztazích, nebo na tom, že se společník o obsahu zprávy mohl dozvědět způsobem podle § 84 odst. 1 z. o. k.

Odkaz na § 84 odst. 1 z. o. k. je přitom v poměrech akciové společnosti zapotřebí vnímat jednak v kontextu povinnosti předložit valné hromadě účetní závěrku ke schválení a jednak v kontextu povinnosti zveřejnit účetní závěrku uložením do sbírky listin. Zprávu o vztazích má projednat valná hromada za stejných podmínek jako účetní závěrku – s tím rozdílem, že valná hromada akciové společnosti zprávu o vztazích neschvaluje, nýbrž jen projednává. Projednání zprávy o vztazích tedy musí být zařazeno na pořad valné hromady společnosti, a proto tento dokument musí být součástí (přílohou) pozvánky na tuto valnou hromadu.

Je-li zpráva o vztazích uložena do sbírky listin před tím, než byla projednána valnou hromadou (resp. před tím, než byla pozvánka na valnou hromadu – včetně zprávy o vztazích – uveřejněna na internetových stránkách společnosti, popřípadě před tím, než byla pozvánka – s přílohou tvořenou zprávou o vztazích – doručena akcionáři), je na místě vyjít z toho, že akcionář se o zprávě o vztazích mohl dozvědět již dnem, kdy byla zpráva o vztazích zveřejněna jejím uložením do sbírky listin.

II. Účastníkem řízení o jmenování znalce pro přezkum zprávy o vztazích je také znalec. Proto se (mimo jiné) přesné označení znalce uvádí v záhlaví rozhodnutí ve věci samé, stejnopis rozhodnutí se doručuje také znalci a v rozhodnutí, kterým se u něho řízení končí, soud rozhodne také o povinnosti k náhradě nákladů řízení znalce.

Shledá-li soud návrh na jmenování znalce pro přezkum zprávy o vztazích důvodným, uloží společnosti (samostatným výrokem) povinnost poskytnout znalci potřebnou součinnost pro vypracování znaleckého posudku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2515/2020, ze dne 30. 3. 2021


10.05.2021 00:01

Aplikace ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona

Ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, se použije pouze tehdy, bylo-li v (předchozím) insolvenčním řízení takové rozhodnutí vydáno (až) v době od 1. června 2019.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 38/2020, ze dne 24. 2. 2021


21.04.2021 00:02

Působnost nejvyššího orgánu dočasně jednočlenné v. o. s.

Stav, kdy veřejná obchodní společnost má pouze jediného společníka, je stavem protiprávním a dočasným. Tento protiprávní stav je časově striktně ohraničen zrušením společnosti, ať už s likvidací (§ 169 odst. 1 z. o. k.), nebo bez likvidace (§ 345 odst. 1 zákona o přeměnách), na jedné straně a výmazem společnosti z obchodního rejstříku na straně druhé, případně končí přistoupením dalšího společníka do společnosti (§ 113 odst. 2 z. o. k.).

Přestože trvání jednočlenné veřejné obchodní společnosti je dočasné, i v tomto období musí být zachována veškerá práva společníka, včetně práva podílet se na řízení společnosti. Stejně tak i v tomto období musí zůstat funkční nejvyšší orgán společnosti v celé oblasti své působnosti (resp. jeho působnost musí být vykonávána). V opačném případě by společnost zůstala zcela paralyzována.

Působnost nejvyššího orgánu dočasně jednočlenné veřejné obchodní společnosti [(zrušené podle § 113 odst. 1 písm. c) z. o. k.)] proto vykonává ve všech věcech společnosti jediný zbylý společník. Do této působnosti patří také rozhodnutí o zrušení přeměny podle § 175 odst. 1 o. z. a rozhodnutí o jmenování likvidátora podle § 189 odst. 1 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2955/2019, ze dne 2. 2. 2021


21.04.2021 00:01

Vyloučení přednostního práva akcionářů na upsání akcií

Ačkoliv samotná snaha většinového akcionáře o dosažení podílu potřebného k vytěsnění ostatních akcionářů je nepochybně legitimní, nelze ji uskutečňovat prostřednictvím institutu, který k tomu není určen. Většinový akcionář tedy nemůže svůj podíl ve společnosti zvětšit tak, že proti vůli ostatních akcionářů sám upíše nové akcie ke zvýšení základního kapitálu společnosti. Takový postup je v přímém rozporu se smyslem a účelem přednostního práva akcionářů na upsání akcií a v žádném případě nemůže představovat důležitý důvod pro vyloučení přednostního práva ve smyslu § 488 odst. 1 z. o. k.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1453/2019, ze dne 3. 2. 2021


14.04.2021 00:02

Korektiv dobrých mravů a ochrana slabší strany ve vztazích mezi podnikateli

I. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.

II. Korektiv dobrých mravů však přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).

Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.

Ustanovení § 433 o. z. je samostatně aplikovatelné, tj. k jeho aplikaci zároveň není nutné dovodit porušení jiného (zvláštního) podrobnějšího ustanovení na ochranu slabší strany.

Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Ve vztahu ke sjednanému úroku pro účely aplikace ustanovení § 433 o. z. tedy nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.

III. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Nelze tak vyloučit, že taková smlouva o úvěru může mít povahu smlouvy spotřebitelské a bude třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

IV. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže.

V. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021


14.04.2021 00:01

Vyloučení aplikace právní úpravy adhezních smluv mezi podnikateli

Ujednají-li si strany (ve vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), že vylučují použití § 1799 a § 1800 o. z., je třeba obsah i tohoto ujednání poměřovat s ohledem na obchodní zvyklosti a dodržení zásad poctivého obchodního styku, je-li tato klauzule součástí adhezní smlouvy, nikoliv jen v návaznosti na to, zda je tato doložka pojata do vlastního textu smlouvy či mimo něj.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021


13.04.2021 00:02

Zánik účasti v bytovém družstvu po převodu družstevního bytu

Převod družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky), pronajatého členu bytového družstva, do vlastnictví tohoto člena družstva není právní skutečností, s níž zákon spojuje zánik účasti tohoto člena bytového družstva. V důsledku převodu družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky) se člen družstva – nájemce bytu – stává vlastníkem dotčeného bytu (odpovídající bytové jednotky) a dochází tak ke splynutí práv a povinností plynoucích z nájmu bytu v jedné osobě, a tudíž i k jejich zániku.

Jinými slovy, nabytím vlastnického práva k původně družstevnímu bytu (k odpovídající bytové jednotce) zanikají členská práva a povinnosti člena bytového družstva, plynoucí z nájmu družstevního bytu. Nicméně nabyvatel družstevního bytu (odpovídající bytové jednotky) nadále zůstává členem bytového družstva s ostatními právy a povinnostmi, nenastane-li jiná skutečnost, s níž zákon spojuje zánik účasti v bytovém družstvu (např. nedohodnou-li se družstvo a člen na zániku členství).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3190/2019, ze dne 28. 1. 2021


13.04.2021 00:01

Aktivní věcná legitimace k určení majitele užitného vzoru

I. Vzhledem k tomu, že rejstřík užitných vzorů vedený Úřadem průmyslového vlastnictví podle § 20 zákona o užitných vzorech má povahu veřejného seznamu nehmotných věcí, s nimiž lze nakládat jako s předměty vlastnictví, lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že na určení majitele užitného vzoru je dán naléhavý právní zájem tehdy, má-li být soudním rozhodnutím o takovém návrhu odstraněn nesoulad mezi stavem zaznamenaným v rejstříku užitných vzorů se skutečným právním stavem.

Tvrdí-li tedy účastník řízení, že zde jsou skutečnosti, v jejichž důsledku je zápis majitele užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů v rozporu se (skutečným) právním stavem, má účastník řízení na takovém určení, jímž se svojí žalobou či vzájemným návrhem domáhá odstranění tohoto rozporu, naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.

II. V řízení, v němž se účastník řízení svojí žalobou či svým vzájemným návrhem domáhá určení, že je majitelem užitného vzoru, může být tento účastník úspěšný pouze tehdy, pokud mu podle právní úpravy (na ochranu užitných vzorů) toto právní postavení přísluší, tedy že mu svědčí právní titul, s nímž tato právní úprava vznik právního postavení majitele užitného vzoru spojuje a jehož účinky dosud trvají.

III. Právní úprava na ochranu užitných vzorů se samotným původcovstvím užitného vzoru právní titul vzniku právního postavení majitele tohoto vzoru nikterak nespojuje.

Jinak řečeno, zápis užitného vzoru a jeho majitele do rejstříku užitných vzorů má v tomto smyslu konstitutivní soukromoprávní účinky a nejedná se pouze o deklaratorní zápis již dříve existujícího právního stavu. Proto původce technického řešení, jež bylo na základě přihlášky jiné osoby zapsáno jako užitný vzor do rejstříku užitných vzorů, se nestává pouze z titulu svého původcovství majitelem tohoto užitného vzoru. Tím je vždy osoba, která užitný vzor přihlásila. Z tohoto důvodu proto nelze uplatněnou žalobou či vzájemným návrhem podanými pouze z důvodu původcovství užitného vzoru (resp. na základě takto tvrzených rozhodujících skutečností) úspěšně zpochybnit ani vznik (resp. zápis vzniku) právního postavení přihlašovatele užitného vzoru jako majitele tohoto vzoru (resp. majitele absolutních majetkových práv k jeho ochraně) ani zánik (resp. zápis zániku) předmětného užitného vzoru v důsledku jeho vzdání se ze strany jeho majitele podle § 16 písm. b) zákona o užitných vzorech.

Je tomu tak ostatně i proto, že vzájemný střet těchto subjektivních práv podle zákona o užitných vzorech, tj. práva původce (či jeho nástupce) na ochranu užitného vzoru (resp. na ochranu technického řešení splňujícího náležitosti užitného vzoru) na straně jedné a absolutních práv majitele užitného vzoru na straně druhé, řeší tento zákon prostřednictvím úpravy institutu odejmutí užitného vzoru jeho majiteli a jeho případného přepisu osobě, které přísluší právo na ochranu užitným vzorem.

Lze tak uzavřít, že původce technického řešení chráněného užitným vzorem přihlášeným k zápisu do rejstříku užitných vzorů jinou osobou, není pouze z důvodu svého původcovství aktivně věcně legitimován v řízení o určení, že je majitelem tohoto užitného vzoru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1125/2020, ze dne 21. 12. 2020


08.04.2021 00:02

Nárok správce konkursní podstaty úpadce na pojistné plnění

Pojistil-li správce konkursní podstaty majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce, pak pojistné plnění z pojistné události, jež nastala (majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce poškodila) za trvání účinků soupisu, náleží do konkursní podstaty bez zřetele k tomu, zda vlastníkem sepsaného majetku je úpadce nebo osoba od úpadce odlišná. Vzhledem k tomu, že k pojistné události v dané věci došlo za trvání účinků soupisu, je odtud zjevné, že správci konkursní podstaty vzniklo právo požadovat po pojistiteli, aby v souladu s pojistnou smlouvou pojistné plnění uhradil (zaplatil) do konkursní podstaty úpadce, „jehož (pojištěný) majetek“ (rozuměj majetek, na nějž se pohlíží jako na úpadcův, „cizí“ v poměru k pojištěnému správci konkursní podstaty) byl pojistnou událostí postižen.

Z toho, že dříve (předtím, než pominuly účinky soupisu) nastala pojistná událost poškozující majetek sepsaný do konkursní podstaty, neplyne, že stav takového majetku v době jeho vyloučení z konkursní podstaty úpadce odpovídá stavu vyvolanému jeho poškozením pojistnou událostí. Vrací-li se vylučovaný majetek do dispozice vylučovatele z konkursní podstaty úpadce poškozený (lhostejno jak), může to založit odpovědnostní nárok vylučovatele vůči konkursní podstatě úpadce, z nějž může plynout i následný požadavek vylučovatele, aby mu znehodnocení majetku pojistnou událostí, k níž došlo za trvání účinků soupisu, bylo nahrazeno z těch prostředků, jež byly do konkursní podstaty vyplaceny coby pojistné plnění z této pojistné události; to však nic nemění na tom, že důvod plnit jinam (než do konkursní podstaty) pojistitel nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 228/2019, ze dne 30. 12. 2020


08.04.2021 00:01

Zánik zástavního práva k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty

[1] Ve sporu o vydání písemného potvrzení (kvitance) o tom, že zástavní dlužník uhradil zajištěnou pohledávku a že touto úhradou zaniklo zástavní právo váznoucí na jeho nemovitostech, sepsaných do konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce), není obecný soud oprávněn řešit otázku, zda nemovitosti byly (a jsou) oprávněně sepsány do konkursní podstaty.

[2] Jestliže zástavní dlužník před zpeněžením zástavy sepsané do konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV uhradí do konkursní podstaty úpadce celou zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, zástavní právo tím zaniká bez zřetele k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí lhůty k tomu určené ve výzvě správce konkursní podstaty a po pravomocném zamítnutí žaloby, kterou se zástavní dlužník domáhal vyloučení zástavy z konkursní podstaty úpadce; to, že zástavní dlužník již nemá k dispozici právní nástroj, jehož prostřednictvím by si za trvání konkursu mohl vynutit vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nemá na uvedený závěr žádného vlivu.

[3] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku potvrzení o tom, že úhradou zajištěné pohledávky do konkursní podstaty zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, které pohledávku zajišťovaly, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem; právo domáhat se soudně vydání potvrzení o zániku zástavního práva, zástavní dlužník nemá.

[4] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku na jeho žádost písemné potvrzení (kvitanci) o tom, že do konkursní podstaty zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se splnění povinnosti vystavit takové potvrzení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty u obecného soudu vydání (vystavení) takového potvrzení bez zřetele k tomu, že pokyn, aby správce konkursní podstaty takové potvrzení (kvitanci) vystavil, odmítl udělit konkursní soud (při výkonu dohlédací činnosti).

[5] Zástavní právo k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty osobního dlužníka, které zajišťují pohledávku zástavního věřitele, zaniká okamžikem, kdy zástavní dlužník uhradí do konkursní podstaty zajištěnou pohledávku. Jestliže správce konkursní podstaty takto uhrazenou částku nesprávně vrátí zástavnímu dlužníku, účinky zániku zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. tím nepomíjejí a zástavní právo se neobnovuje; takové plnění správce konkursní podstaty je (již) plněním bez právního důvodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 168/2019, ze dne 14. 1. 2021


31.03.2021 00:02

K platnosti závazku směnečného rukojmího

Směnečný rukojmí (za výstavce směnky vlastní) je přímým dlužníkem ze směnky; z jeho postavení jako dlužníka samostatného je zjevné, že jeho závazek je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy.

Jakkoli nelze (obecně) pochybovat o tom, že odštěpný závod nemá způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu), nemá skutečnost, že odštěpný závod vystavil vlastní směnku, vliv na platnost závazku směnečného rukojmího (na směnce podepsaného). Takový nedostatek totiž nečiní neplatným závazek výstavce směnky z důvodu vady formy [ve smyslu vady podpisu osoby jednající jménem (nebo za) odštěpný závod].

Jinak řečeno, nedostatek právní subjektivity výstavce vlastní směnky není sám o sobě důvodem neplatnosti (směnečného) závazku výstavce z důvodu vady formy; proto nemá vliv ani na platnost rukojemského závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3020/2020, ze dne 22. 12. 2020


31.03.2021 00:01

Nesouhlas věřitele s oddlužením jako zjevné zneužití práva

I. Chce-li dlužník, který má dluh z podnikání, prosadit, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, musí (mimo jiné) osvědčit, že věřitel pohledávky vzniklé z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení jeho úpadku souhlasí, ať již výslovně nebo na základě nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu.

II. Nesouhlas věřitele s řešením úpadku dlužníka oddlužením, je výkonem práva; proto nelze zcela vyloučit ani možnost, že by šlo o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany (§ 8 o. z.).

Se závěrem odvolacího soudu, že nesouhlas věřitele s oddlužením dlužnice je v dané věci zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany, se Nejvyšší soud neztotožňuje.

V poměrech dané věci z přihlášky pohledávky věřitele vyplývá, že přihlášená pohledávka vznikla na základě kupní smlouvy ze dne 10. září 2007; dlužnice se dostala do prodlení se zaplacením cen dodaného zboží v období od 29. září 2007 do 14. října 2008. Věřitel pohledávku vymáhal v exekučním řízení vedeném exekutorem. V exekučním řízení dlužnice uhradila jistinu, náklady nalézacího řízení, náklady exekuce oprávněného a část úroků z prodlení; nezaplacena zůstala část úroků z prodlení ve výši 186.010,53 Kč. Věřitel s oddlužením nesouhlasí, majetek dlužnice je přitom pro uspokojení věřitelů v případě řešení úpadku konkursem zcela nepostačující.

Tento stav rozhodně nelze hodnotit tak, že věřitel rezignoval na (částečné ˗ třetinové) uspokojení své pohledávky v insolvenčním řízení; naopak chování věřitele je vedeno racionální úvahou, podle níž bude případně pokračovat ve vymáhání pohledávky v již zahájeném exekučním řízení. Přitom samotná skutečnost, že majetek dlužnice, která se domáhá řešení svého úpadku oddlužením (plněním splátkového kalendáře), je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, není v případě dlužníků nijak výjimečná.

Naopak, akceptace právního názoru odvolacího soudu by ve svém důsledku vedla k nepřijatelnému (obecnému) závěru, že nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníka, jehož majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, vedoucí k zastavení insolvenčního řízení podle ustanovení § 405 odst. 3 insolvenčního zákona, bude vždy zjevným zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 114/2019, ze dne 16. 12. 2020


< strana 1 / 129 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů