// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

26.11.2020 00:02

Nekalá soutěž označováním doplňků stravy informacemi o vlivu na zdraví

I. Základní podmínkou nekalé soutěže spočívající v klamání zákazníků je, že v souvislosti s výrobkem či službou je soutěžitelem uváděn takový (klamný) údaj, který je způsobilý v zákazníkovi vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti. Pravdivý údaj je klamavý tehdy, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést zákazníka v omyl.

Vzhledem ke skutkovým okolnostem zjištěným v projednávané věci je nutno rozlišovat, zda klamání zákazníků jednáním žalované, jež má spočívat v „přiblížení“ výrobků žalované léčivým přípravkům, resp. v navození dojmu, že výrobky žalované mají stejný účinek jaké léčivé přípravky, má směřovat buď k samotné povaze a způsobilosti výrobků žalované (zejm. co do jejich složení a účinků) jako předmětů soukromých závazků v hospodářském styku, nebo naopak k jejich charakteristickému znaku (zvláštní vlastnosti) vyplývajícímu z veřejnoprávní klasifikace těchto výrobků.

II. Závěr odvolacího soudu o vyvolání mylné představy na straně zákazníků co do povahy a způsobilosti, tj. o složení a účincích, výrobků žalované (jako v případě léčivých přípravků) by mohl být důvodný pouze tehdy, pokud by předmětná tvrzení žalované byla skutečně nepravdivá, popř. by se jednalo o tvrzení pravdivá, avšak učiněná takovým zavádějícím způsobem, jenž by u zákazníků vyvolával dojem, který neodpovídá zjištěnému (reálnému) stavu věci o skutečné povaze a způsobilosti, tj. o složení a účincích, výrobků žalované. V řízení však takové skutečnosti nebyly zjištěny. Za daného skutkového stavu věci tudíž závěr o tom, že předmětná tvrzení žalované jsou nepravdivá či pro zákazníka zavádějící (tj. neodpovídají ve skutečnosti tam popsaným údajům) co do povahy a způsobilosti těchto výrobků, tj. o jejich složení či účincích, učinit nelze.

III. Sama skutečnost, že k určitému výrobku jsou připojena některá tvrzení o vlivu tohoto výrobku na zdraví člověka, není sama o sobě objektivně schopna vyvolat v (jakémkoli) zákazníkovi úsudek o veřejnoprávní klasifikaci daného výrobku jako léčivého přípravku nebo doplňku stravy, natož představu mylnou, neboť možnost uvádění (alespoň některých) informací o vlivu výrobků na zdraví člověka není právem vyhrazena pouze pro veřejnoprávní kategorii léčivých přípravků, nýbrž přichází v úvahu (v podobě zdravotních tvrzení) i pro doplňky stravy.

Jinak řečeno, souvztažnost mezi možností uvádět tvrzení o vlivu výrobků na zdraví člověka a veřejnoprávní klasifikací takových výrobků jako léčivých přípravků není podle účinné právní úpravy výlučná a bezvýjimečná. Lze tak učinit závěr, že z pouhého zjištění, že výrobky, jež mají veřejnoprávní povahu doplňků stravy, jsou v hospodářském styku označovány informacemi o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka, nelze učinit závěr, že uvádění takto označených výrobků na trh je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilým klamat zákazníky.

IV. Odvolacím soudem nebylo žádným způsobem posouzeno skutkové tvrzení žalobce uplatněné v jeho žalobě, že jednání žalované vykazuje znaky nekalé soutěže podle generální klauzule v podobě získání neopodstatněné soutěžní výhody žalované porušováním předpisů veřejného práva o podmínkách označování potravinových doplňků informacemi o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka (tedy bez ohledu na případnou možnost souběžného naplnění důvodu nekalé soutěže v podobě klamání zákazníků).

Přitom z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že porušení předpisů veřejného práva může přestavovat jednání v nekalé soutěži, pokud jeho důsledkem je jednání v hospodářském styku, jež představuje porušení dobrých mravů soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Tento závěr lze vztáhnout i na právní úpravu označování doplňků stravy informacemi o vlivu těchto výrobků na zdraví člověka.

Lze tak učinit závěr, že porušení právních předpisů o označování doplňků stravy zdravotními tvrzeními je jednáním v nekalé soutěži, jestliže jde o jednání v hospodářském styku, jež představuje porušení dobrých mravů soutěže a současně je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Způsobilost tohoto jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům přitom nemusí být výlučně důsledkem klamání zákazníků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, ze dne 29. 7. 2020


26.11.2020 00:01

Převod bytu správcem konkursní podstaty bytového družstva dle § 27 odst. 7 ZKV

Jde-li ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů o byt, který lze převést jen členu bytového družstva, který je jeho nájemcem, aniž by současně šlo o byt, který zákon o vlastnictví bytů ukládá bytovému družstvu převést na takovou osobu bezplatně, splní správce konkursní podstaty bytového družstva ve smyslu ustanovení § 27 odst. 7 ZKV povinnost nabídnout byt takové osobě nejprve k bezplatnému převodu tím, že jej nabídne k převodu za stejných podmínek, za nichž by tak před prohlášením konkursu na svůj majetek učinilo samo bytové družstvo [na základě příslušných ustanovení stanov, nebo na základě usnesení členské schůze bytového družstva (nebrání-li takovému usnesení stanovy družstva)].

Jinak řečeno, správce konkursní podstaty bytového družstva v takovém případě postupuje (má postupovat) stejně, jak by postupovalo (při převodu takového bytu) bytové družstvo, kdyby konkursu nebylo. Rozdíl mezi úpravou obsaženou v § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a úpravou obsaženou v § 27 odst. 7 ZKV tkví dále již jen v tom, že nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce konkursní podstaty ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již neužijí (§ 27 odst. 7 poslední věta ZKV).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4633/2018, ze dne 31. 8. 2020


19.11.2020 00:02

Ratihabice právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu

Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 otázku dodatečného schválení právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu obchodní společnosti „jejím jménem“ v rozporu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku nezodpovídá. Jde tak o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v zákoně, kterou je třeba vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v § 33 odst. 2 obč. zák., které nejlépe odpovídá smyslu a účelu právní úpravy, tedy dovodit, že jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí.

Schválí-li obchodní společnost dodatečně právní úkon, který za ni učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem „čtyř očí“), je tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc).

Obchodní společnost může postupem podle § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit právní úkon učiněný takovým neoprávněným „zástupcem“ (členem statutárního orgánu) i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního úkonu) v dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění. Jinak řečeno, dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle § 33 odst. 2 obč. zák. Pravidlo upravené v § 33 odst. 3 obč. zák. „pouze“ znamená, že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“ (člena statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která o nedostatku zmocnění věděla, neváže ani zastoupeného (obchodní společnost), ani neoprávněného „zástupce“ (jednajícího člena statutárního orgánu).

K dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce (člen statutárního orgánu), obchodní společnost dozví. Obchodní společnost se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti.

Obč. zák. neupravoval formu dodatečného schválení, volba formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. A to i tehdy, kdy zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jménem obchodní společnosti dodatečně schválit určitý právní úkon, učiněný za obchodní společnost neoprávněným zástupcem (členem statutárního orgánu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 760/2019, ze dne 24. 8. 2020


19.11.2020 00:00

Stanovení vypořádacího podílu podle § 61 odst. 2 obch. zák.

I. Vznik pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení může mít vliv jak na výši vlastního kapitálu společnosti (§ 6 odst. 4 obch. zák.), tak i na výši jejího čistého obchodního majetku (§ 6 odst. 3 obch. zák.), a může tak ovlivnit i výši vypořádacího podílu společníka, jehož účast zanikla (§ 61 odst. 2 obch. zák.). Při stanovení vypořádacího podílu podle § 61 odst. 2 obch. zák. je tak společnost s ručením omezeným povinna zahrnout do svého vlastního kapitálu i pohledávky vzniklé jí z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném vyplacení odměn jejím jednatelům.

II. Otázka, zda v době zániku účasti navrhovatele ve společnosti existovaly pohledávky společnosti za jejími jednateli, je otázkou právní, kterou soudní znalec není oprávněn posuzovat. Naopak skutkovou otázkou je, zda uvedené pohledávky (pokud existovaly) byly řádně zaúčtovány v mimořádné účetní závěrce, která je podkladem pro stanovení výše vypořádacího podílu. Je na soudu, aby při posuzování poctivosti vypořádání účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným otázku existence pohledávek (na základě konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé věci) předběžně posoudil a – s ohledem na své právní závěry – směřoval dokazování k zodpovězení otázky, jaký je poměr účetní hodnoty čistého obchodního jmění společnosti ke skutečné (tržní) hodnotě majetku společnosti. Otázka, zda jsou tyto hodnoty v hrubém nepoměru, je opět otázkou právní.

III. V projednávané věci bylo zjištěno, že společnost vyplácela odměny svým jednatelům bez ohledu na své hospodářské výsledky (a to dokonce, i když byla ve ztrátě). Soudy obou stupňů se – přestože navrhovatel okolnosti zpochybňující oprávněnost vyplácení odměn tvrdil – nezabývaly otázkou, z jakého právního titulu byly odměny vyplaceny, zda byly schváleny valnou hromadou společnosti a zda jejich vyplacení, a taktéž i přijetí odměn jednateli nebylo jednáním porušujícím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (tzn. např. zda tím nebyla porušena povinnost loajality vůči společnosti).

Dopěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že výše vypořádacího podílu navrhovatele byla společností stanovena poctivě, aniž se zabýval námitkami navrhovatele, že v době zániku účasti navrhovatele ve společnosti existovaly pohledávky společnosti vůči jejím jednatelům, je jeho závěr přinejmenším předčasný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2408/2019, ze dne 27. 8. 2020


18.11.2020 00:02

Ručení člena statutárního orgánu za dluh obchodní korporace

Pro aplikaci § 68 odst. 1 z. o. k. je – z časového hlediska – rozhodné, zda za účinnosti tohoto ustanovení došlo k jednání člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu korporace spočívajícího v tom, že neučinil v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem odvrácení úpadku obchodní korporace vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Naopak to, zda za účinnosti tohoto ustanovení vznikl nebo se stal splatným zajišťovaný závazek, pro použitelnost citovaného ustanovení rozhodné není.

Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. žalované členky statutárního orgánu obchodní korporace nemůže zajišťovat pohledávku žalobkyně, neboť ta vznikla před 1. 1. 2014, není jeho právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1916/2019, ze dne 24. 8. 2020


18.11.2020 00:01

Ztráta právního důvodu užívání prostor, ve kterých je sídlo společnosti

Ani v poměrech účinné právní úpravy není (již) ztráta právního důvodu užívání prostor, ve kterých je umístěno sídlo společnosti, sama o sobě skutečností zakládající povinnost společnosti navrhnout výmaz (popř. změnu) zápisu sídla do obchodního rejstříku. I po 1. 1. 2014 je při ztrátě právního důvodu užívání prostor, ve kterých je umístěno sídlo společnosti, rozhodnou skutečností (od níž začíná běžet složená lhůta podle § 11 odst. 2 a 3 z. v. r.) teprve rozhodnutí společnosti (příslušného orgánu společnosti) o změně jejího sídla.

Rovněž i v poměrech účinné právní úpravy ovšem platí, že dojde-li k zániku právního důvodu užívání prostor, ve kterých je umístěno sídlo společnosti, je povinností společnosti o změně sídla rozhodnout, neboť musí mít právní důvod užívání prostor, v nichž je uvedeno její sídlo, po celou dobu, po kterou jsou tyto prostory zapsané v obchodním rejstříku jako její sídlo. Nerozhodne-li společnost za těchto okolností o změně svého sídla, odporuje obsah zápisu v obchodním rejstříku donucujícím ustanovením zákona a dozví-li se o tom rejstříkový soud, vyzve společnost ke zjednání nápravy, k čemuž jí stanoví přiměřenou lhůtu. Nezjedná-li společnost ve stanovené lhůtě nápravu, rozhodne soud v zájmu ochrany třetích osob o zrušení společnosti s likvidací.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2277/2020, ze dne 27. 8. 2020


13.11.2020 00:02

Pokyny zajištěného věřitele ke správě a zpeněžení předmětu zajištění

Za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 a § 293 insolvenčního zákona považují v souladu s § 167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze ti zajištění věřitelé (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění, a to v pořadí dle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona, jejichž pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto rozsahu se považují pohledávky takových zajištěných věřitelů za ty, které se z majetku tvořícího předmět zajištění uspokojují.

Tato omezení ale nemají vliv na uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů, ledaže stanoví zvláštní ustanovení insolvenčního zákona jinak (např. v případě reorganizace). Kdyby nakonec byl předmět zajištění zpeněžen výhodněji, než stanovil znalecký posudek, byli by uspokojeni i zajištění věřitelé další v pořadí, což výslovně upravuje § 167 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona.

Jestliže tedy znalecký posudek dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona určí hodnotu zajištění nižší, než je výše zjištěné zajištěné pohledávky věřitele již prvního v pořadí, nemusí takový zajištěný věřitel připojovat k pokynu písemné souhlasy ostatních zajištěných věřitelů (neboť se dle ocenění pro tyto účely za zajištěné nepovažují) a insolvenční soud nemusí provést schvalovací proces s projednáním námitek dle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona.

Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení v takovém případě insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle § 293 odst. 1 poslední věty ve spojení s § 167 odst. 1 a 3 a § 219 odst. 4 insolvenčního zákona či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění dle § 167 odst. 3 insolvenčního zákona více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem incidenčního sporu dle § 159 odst. 1 písm. f) a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 87/2018, ze dne 28. 5. 2020


13.11.2020 00:01

Vypořádání dosaženého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění

Žádné ustanovení insolvenčního zákona nebrání tomu, aby tam, kde je zvoleným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře po dobu (nejdéle) 5 let, byl před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení, vypořádán nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Skutečnost, že předmět zajištění byl (za trvání insolvenčního řízení) zpeněžen až po uplynutí pětileté lhůty určené dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, nemá na práva zajištěného věřitele žádného vlivu. Nastane-li taková situace, je insolvenční soud povinen před vydáním usnesení, jímž se končí insolvenční řízení (usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení), vypořádat dosažený výtěžek zpeněžení předmětu zajištění; insolvenční soud, který takto nepostupuje, koná v rozporu s insolvenčním zákonem a také s elementární logikou. Zajištěný věřitel, který zpeněžením předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení o zajištění své pohledávky přišel, totiž nedostává na uspokojení své zajištěné pohledávky ničeho, což je nepřijatelný následek, jemuž je insolvenční soud povinen se svou procesní aktivitou vyhnout.

Skončí-li insolvenční řízení (lhostejno proč) poté, co dojde ke zpeněžení předmětu zajištění, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodne postupem dle § 298 insolvenčního zákona (při předchozím řešení úpadku dlužníka oddlužením nebo konkursem) o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je úkolem insolvenčního správce provést výplatu odpovídající části čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele v mezích činnosti, k níž je povinen v době od skončení insolvenčního řízení do doby, než jej insolvenční soud zprostí funkce. Insolvenční soud, jenž i po skončení insolvenčního řízení může plnit určité funkce (např. rozhodovat o zproštění funkce insolvenčního správce), je povinen poskytnout insolvenčnímu správci ke splnění této jeho povinnosti potřebnou součinnost i tím, že v souladu s ustanovením § 298 insolvenčního zákona k návrhu insolvenčního správce rozhodne o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 140/2018, ze dne 28. 7. 2020


12.11.2020 00:00

Odměna insolvenčního správce, je-li úpadek dlužníka řešen reorganizací

V případě, kdy je úpadek dlužníka řešen reorganizací, je odměna insolvenčního správce stanovena paušální měsíční částkou, která je vázána na výši průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Potud vyhláška neváže výši odměny na konkrétní činnosti, které insolvenční správce vykonává v průběhu reorganizace.

Odměnu insolvenčního správce při reorganizaci stanovenou dle § 2 vyhlášky lze přiměřeně snížit podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. V dané věci však tento postup není na místě, když neplnění informační povinnosti insolvenčního správce nemělo žádný vliv na úspěšnou restrukturalizaci dlužníka.

Po ukončení reorganizace nejsou již námitky o chybných údajích v účetní závěrce ve vztahu k určení odměny insolvenčního správce opodstatněné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 66/2018, ze dne 30. 6. 2020


12.11.2020 00:00

Částečné plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák.

Plní-li dlužník dluh v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním, nikoliv částečným plněním závazku. O dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách).

Pokud tedy žalovaný platil žalobkyni dohodnuté splátky, jedná se o postupné plnění závazku, splátky jsou samostatným závazkem, a skutečnost, že žalovaný splátky platil, neznamená, že tím uznal dluh, který zde žalobkyně postupně navyšovala. Nejedná se o částečné plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., z něhož by bylo možno usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 987/2019, ze dne 11. 6. 2020


10.11.2020 00:02

Zpracování movité věci, která je předmětem vylučovací žaloby

I. Vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Na uvedený charakter sporu nemá žádný vliv ani skutečnost, že v průběhu řízení o vylučovací žalobě (před jeho pravomocným skončením) insolvenční správce, byť i v rozporu se zákazem formulovaným v ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona, zpeněží majetek, jehož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se dotčená osoba (vylučovatel coby žalobce) domáhá, a že poté, co tato skutečnost vyjde v řízení o vylučovací žalobě najevo, nadále požaduje namísto vyloučení označeného majetku z majetkové podstaty „jen“ vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného insolvenčním správcem za zpeněžený majetek. O vyloučení náhradního peněžitého plnění za věc zpeněženou v souladu s ustanovením § 225 odst. 4 insolvenčního zákona po zahájení řízení o vylučovací žalobě je insolvenční soud povinen rozhodnout (z úřední povinnosti), jakmile taková skutečnost vyjde v řízení najevo, aniž by takové rozhodnutí bylo podmíněno procesní aktivitou žalobce (vylučovatele) [tím, že navrhne „změnu“ žaloby].

II. Je-li předmětem vylučovací žaloby náhradní peněžité plnění získané insolvenčním správcem za majetek zpeněžený z majetkové podstaty, nemohou se úvahy soudu při rozhodování o tom, zda požadované peněžité plnění přísluší k majetkové podstatě či zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který by mělo být toto plnění ze soupisu vyloučeno, týkat jiné částky než té, která byla výše popsaným způsobem insolvenčním správcem získána do majetkové podstaty (jinak řečeno, jako náhradní peněžité plnění za majetek zpeněžený insolvenčním správcem nelze vyloučit něco, co zpeněžením takového majetku získáno nebylo). Pro určení výše vylučovacího nároku žalobce není v takovém případě rozhodná výše obvyklé (tržní) ceny zpeněženého majetku, nýbrž to, co se z něj skutečně „přeměnilo“ (transformovalo) v peněžité plnění.

III. „Opustí-li“ movitá věc, která neměla být pojata do soupisu, majetkovou podstatu v době po podání žaloby o její vyloučení z majetkové podstaty (§ 225 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) v důsledku jejího zpeněžení, má vlastník takové věci právo na vydání výtěžku zpeněžení (§ 225 odst. 6 insolvenčního zákona); insolvenční soud je povinen rozhodnout o vyloučení výtěžku zpeněžení, aniž by takové rozhodnutí bylo podmíněno tím, že žalobce změní žalobu.

Posuzováno v kontextu s ustanovením § 225 odst. 5 insolvenčního zákona, podle něhož mohou být věřitelé uspokojeni z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem až po pravomocném skončení řízení o (vylučovací) žalobě, přitom není dán žádný rozumný důvod, pro který by se ustanovení § 225 odst. 6 insolvenčního zákona mělo vztahovat jen na výtěžek zpeněžení a nikoli na výtěžek jiného nakládání s tímto majetkem.

Z ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona (ze slov … „lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem …“) pak plyne, že „nakládáním s majetkem“ (jež omezuje úprava obsažená v § 225 odst. 4 insolvenčního zákona) se rozumí především (typově) jeho zpeněžování. „Jiným nakládáním“ s majetkem, než je jeho zpeněžování, se pak pro insolvenční poměry (v nichž je zásadně vyloučeno uvažovat o tom, že by se osoba s dispozičním oprávněním zbavovala majetku náležejícího do majetkové podstaty bezúplatným převodem) rozumí (může rozumět) takový způsob nakládání s věcí, který v souladu s její zuživatelnou povahou vede k zániku věci jejím spotřebováním (např. jde-li o palivo, o krmivo a podobně), nebo k zániku věci zpracováním. K tomu srov. pro dobu do 31. prosince 2013 ustanovení § 135b obč. zák., a pro dobu od 1. ledna 2014 ustanovení § 500 o. z. (k vymezení „zuživatelné věci“) a § 1074 a násl. o. z. (k zpracování věci).

IV. I tam, kde movitá věc, která je předmětem vylučovací žaloby, zanikne zpracováním, lze pokračovat v excindačním řízení, vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení je bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc (a dojde-li před skončením řízení o vylučovací žalobě ke zpeněžení nové věci, je bez dalšího předmětem excindačního řízení takto dosažený výtěžek zpeněžení). V těch případech, kdy žalobci (vylučovateli) vzniklo (u věci nezpracované v dobré víře) časově omezené právo „volby výhodnějšího řešení“ (§ 1075 odst. 1 a 2 o. z.), lze v excindačním řízení pokračovat poté, co se na základě provedené volby nebo v důsledku jejího nevyužití vyjasnilo, že žalobci (vylučovateli) vzniklo vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení se takto rovněž stává (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc (nebo výtěžek dosažený jejím zpeněžením).

Složitější situace však nastává, vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) pouze právo požadovat za zpracovanou věc peněžité plnění; zpracovaná věc se (totiž) transformovala v novou věc, k níž žalobci (vylučovateli) nenáleží (podle obecné úpravy) vlastnické právo, a v majetkové podstatě se k tomuto okamžiku (logicky) nenachází žádné peněžité plnění, jež by bylo možné identifikovat jako „náhradní plnění za zpracovanou věc“ (hodnota zpracované věci je skryta v nové věci). Přitom rovněž nemá smyslu čekat (pro účely posouzení, zda a jakým způsobem lze dále uplatnit „vylučovací nárok“), kdy (a v některých případech, zda vůbec) a s jakým výsledkem dojde ke zpeněžení věci vzniklé zpracováním (jež sama nemusí být věcí zuživatelnou). Vyplývá-li nicméně ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) pouze právo požadovat za zpracovanou věc peněžité plnění, jehož hodnota je ovšem „ukryta“ ve věci vzniklé zpracováním, je ve smyslu ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona „výtěžkem“ tohoto „jiného nakládání“ s věcí (jejího zpracování do nové věci) „podíl“ žalobce (vylučovatele) na věci vzniklé zpracováním v míře odpovídající „hodnotě zpracované věci“. V souladu s ustanovením § 225 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona se v takovém případě stává předmětem řízení bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) tento podíl na nové věci (a dojde-li před skončením řízení o vylučovací žalobě ke zpeněžení nové věci, je bez dalšího předmětem excindačního řízení částka odpovídající onomu podílu z dosaženého výtěžku zpeněžení).

Bezprostředním důsledkem shora uvedeného pak je, že i spor o vyloučení „náhradního“ plnění (v podobě výtěžku jiného nakládání s označeným majetkem ˗ náhradního plnění dosaženého zpracováním) z majetkové podstaty dlužníka je sporem předvídaným ustanovením § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona; otázku příslušnosti tohoto náhradního plnění do majetkové podstaty dlužníka je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě vylučovací žaloby podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2268/2018, ze dne 30. 6. 2020


10.11.2020 00:00

Péče řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák.

Odvolací soud se neřídil judikaturou Nejvyššího soudu, neboť svůj závěr, podle kterého žalovaný předseda představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, založil pouze na tom, že představenstvo postupovalo v souladu s dlouhodobými podnikatelskými záměry společnosti. Podnikatelské záměry na roky 2007 a 2008 sice byly schváleny dozorčí radou, nikdo však není podle § 194 odst. 4 obch. zák. oprávněn udělovat představenstvu společnosti závazné pokyny týkající se obchodního vedení (kterým je také rozhodnutí o změně způsobu vytápění). Nadto odvolací soud přehlédl, že na tvorbě dotčených podnikatelských záměrů se mj. podíleli právě žalovaný a další členové představenstva. Skutečnost, že žalovaný sledoval pokyny uvedené v podnikatelských záměrech společnosti, jej proto povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře nezbavovala.

Odvolací soud se v rozporu s judikatorními závěry nezabýval otázkou, zda žalovaný jednal s potřebnými znalostmi, tedy informovaně, zejména zda využil (v té době) dostupné informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážil možné výhody a nevýhody existujících variant změny způsobu vytápění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3994/2018, ze dne 21. 7. 2020


26.10.2020 00:02

Dokončení díla předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu

Dílo je podle § 2605 odst. 1 o. z. dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu. Skutečnost, že dílo trpí vadami, sama o sobě nemusí znamenat, že dílo nemůže být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu. Musí však jít právě o vady takové povahy, které vzhledem ke konkrétnímu dílu nebrání dílu sloužit svému účelu. Posouzení, zdali dané vady brání dílu sloužit svému účelu, bude vždy záležet na konkrétním případu. V případě výtahů si lze představit např. takové vady, jež nebrání dílu sloužit svému účelu, jako chybějící zrcadlo, nesprávné označení pater, nepůjde-li o výtah sloužící např. nevidomým, absence hlasového potvrzení patra apod.

Byla-li však v podmínkách projednávané věci zjištěna např. nesprávná nosnost výtahu mající vliv na počet dopravovaných osob, není tato vada slučitelná s účelem, jemuž má bezpečný provoz výtahu sloužit. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že dílo bylo uvedeno do tzv. zkušebního provozu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, ze dne 13. 7. 2020


26.10.2020 00:01

Cílení reklamy na zvlášť zranitelné skupiny spotřebitelů

Pojem průměrného spotřebitele, jak je vykládán nejen v právu ochrany proti nekalé soutěži, není pojmem statickým. Stupeň pozornosti průměrně informovaného a rozumného spotřebitele závisí na situaci a odvíjí se od důležitosti pro něj nabízeného produktu.

Důležitost nabízeného produktu hraje zvláštní roli v případě skupin spotřebitelů trpících nebo ohrožených určitou chorobou. V případě spotřebitelů trpících nebo ohrožených určitou chorobou je třeba pečlivě zvažovat, zda v nich reklama nemůže vyvolat mylný dojem, že propagovaný doplněk stravy může působit jako léčivo. Tito spotřebitelé totiž mohou být při rozhodování o koupi výrobku negativně ovlivňováni strachem ze své nemoci a přáním ji za každou cenu překonat. V důsledku toho mohou být snadněji ovlivnitelní reklamou a propagace výrobku v nich může vzbuzovat přehnané naděje a očekávání.

Jak se přitom podává z důvodové zprávy k zákonu č. 36/2008 Sb., cílem zákonodárce bylo chránit skupiny spotřebitelů, jejichž postavení je z důvodu duševní nebo fyzické slabosti nebo věku zvlášť zranitelné. Prostředkem k tomu je výklad, který klamavost reklamy nebo označování zboží a služeb, jež cílí na zvlášť zranitelné skupiny spotřebitelů, hodnotí z pohledu průměrného člena dané skupiny. Takovou skupinou spotřebitelů mohou například být ve vztahu ke hračkám děti nebo ve vztahu k doplňkům stravy slibujícím vyléčení nebo alespoň zmínění příznaků nemoci postihující klouby osoby takovou nemocí trpící nebo ohrožené.

Zvláštní zranitelnost určité cílové skupiny spotřebitelů může být dána nejen jejich věkem, nýbrž i v důsledku jejich duševní nebo fyzické slabosti; posledně uvedený znak se týká mj. i spotřebitelů trpících či ohrožených nemocemi kloubů. V takových případech je při posuzování, zda jednání soutěžitele je v rozporu s dobrými mravy soutěže nebo by mohlo přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům, zapotřebí vycházet z pohledu průměrného člena cílové skupiny spotřebitelů a pečlivě přitom zvažovat konkrétní okolnosti dané věci, včetně závažnosti daného onemocnění, způsobu, jakým nemoc tyto osoby omezuje či ohrožuje, jakož i možného strachu z takové nemoci a přání ji za každou cenu překonat, neboť i tyto okolnosti mohou hrát při rozhodování spotřebitelů o koupi výrobku významnou roli. Byť nelze vyloučit, že v této oblasti bude možné hodnotit průměrného spotřebitele jako spíše vnímavějšího a opatrnějšího, nelze takový závěr učinit bez komplexního a pečlivého posouzení všech konkrétních okolností věci, včetně těch, které mohou svědčit o jeho zvláštní zranitelnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3641/2018, ze dne 24. 7. 2020


26.10.2020 00:00

Posouzení nároku na zdržení se protiprávního nekalosoutěžního jednání

Pro posouzení nároku na zdržení se protiprávního nekalosoutěžního jednání je z podstaty tohoto nároku, jenž má preventivní povahu, rozhodující právní úprava účinná (resp. na věc použitelná) v době rozhodnutí odvolacího soudu, neboť nelze uložit povinnost zdržet se jednání, kterého se žalovaný v době rozhodnutí (již) nedopouští, a nehrozí ani jeho pokračování či opakování.

Naproti tomu právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se v souladu s jeho § 3079 odst. 1 posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3641/2018, ze dne 24. 7. 2020


22.10.2020 00:02

Spotřební daň jako „jiná výloha“ ve smyslu čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR

Spotřební daň je „jinou výlohou“ vzniklou v souvislosti s přepravou zásilky ve smyslu ustanovení čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, resp. uhrazená spotřební daň spadá pod pojem „jiné výlohy“ podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3530/2019, ze dne 13. 7. 2020


22.10.2020 00:00

Změna rozhodujících skutečností, z nichž vyplývá uplatněné právo přednosti

Poté, co nastanou účinky zjištění přihlášené pohledávky, již nelze přihlášku doplňovat nebo měnit způsobem, jenž by vedl (mohl vést) ke změně rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.

Tam, kde věřitel přihláškou uplatní právo na oddělené uspokojení své pohledávky ve smyslu ustanovení § 28 ZKV, nebo jiné důvody pro přednostní uspokojení své pohledávky při rozvrhu, musí v přihlášce (nebo při přezkumném jednání) vylíčit rozhodující skutečnosti, z nichž takové právo přednosti vyplývá (jinak by ani nebylo možné takto přihlášenou pohledávku účinně popřít co do pořadí). To ostatně potvrzuje i dikce § 28 odst. 3 ZKV (srov. formulace „právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení“). Zákaz změny rozhodujících skutečností tedy platí i pro ty skutečnosti, z nichž vyplývá přihláškou uplatněné právo přednosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3079/2018, ze dne 30. 7. 2020


15.10.2020 00:02

Náležitosti úkonu, jímž insolvenční správce popírá pořadí pohledávky

Má-li u pohledávky, kterou věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popěrný úkon insolvenčního správce pouze podobu stručného prohlášení typu „popírám pořadí“, bez uvedení údaje o tom, „v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena“, jde o popěrný úkon neurčitý (jenž nevyvolává účinky předjímané ustanovením § 195 insolvenčního zákona), jelikož vzhledem k dalším kategoriím pohledávek, jež jsou buď vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení nebo jsou pohledávkami podřízenými, i vůči přihlášeným nezajištěným pohledávkám bez práva přednosti, neplatí, že při takovém popření (kdyby mu měly být přiznány příslušné účinky) se pohledávka automaticky (podle insolvenčního zákona) pokládá za pohledávku, jež bude uspokojována ve skupině přihlášených pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů bez práva přednosti.

Odvolacím soudem prosazovaný výklad § 195 insolvenčního zákona (dle kterého má otázka méně výhodného pořadí pohledávky význam jen tehdy, vázne-li na zastavené věci více zástavních práv několika zástavních věřitelů), tedy není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 21/2018, ze dne 24. 6. 2020


15.10.2020 00:01

K výkladu ustanovení § 111 insolvenčního zákona

I. Pohledávku, která vznikla před rozhodnutím o úpadku, a kterou je věřitel povinen přihlásit do insolvenčního řízení (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) nejpozději do uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené v rozhodnutí o úpadku, není dlužník (jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona) oprávněn uspokojit před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, jestliže již nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. To platí bez zřetele k tomu, že šlo o pohledávku, která vznikla (až) po zahájení insolvenčního řízení a která v době do (účinnosti) rozhodnutí o úpadku dlužníka mohla být uspokojena proto, že šlo o právní jednání nutné ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti nebo ke splnění procesních sankcí (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona).

Uspokojí-li dlužník (jako osoba s dispozičním oprávněním) takovou pohledávku v době, kdy již vyšlo najevo (kdy je zřejmé), že ji věřitel nepřihlásil do insolvenčního řízení ani v propadné přihlašovací lhůtě určené v rozhodnutí o úpadku, pak je takové právní jednání též v rozporu s ustanovením § 173 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, neboť v takovém případě plní dlužník na pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje.

II. Omezení dlužníka plynoucí z ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené ustanovením § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v ustanovení § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 113/2018, ze dne 30. 7. 2020


14.10.2020 00:02

Odvod pojistného na zdravotní pojištění budoucím insolvenčním dlužníkem

I. Jestliže dlužník postupuje při plnění svých zákonných povinností (např. též podle zákona č. 589/1992 Sb.) v souladu s insolvenčním zákonem, tedy i v souladu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona, pak nepáchá trestný čin podle ustanovení § 241 tr. zák.; takové jednání nemůže být trestné. Jinak řečeno, postupuje-li dlužník podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona, neporušuje tím svou zákonnou povinnost. V obecné rovině platí tento závěr pro všechny skutkové podstaty relativní neúčinnosti dle insolvenčního zákona. Proto nelze uvažovat o tom, že by neúčinnost právního jednání byla „vyloučena“ (potenciální) trestností takového jednání.

II. Závěry obsažené v R 61/2020, ač přijaté při řešení otázky (ne)účinnosti právních jednání ˗ úhrad závazků z titulu pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na státní politiku zaměstnanosti ˗ se (v obecné poloze) prosadí i v případě plnění z titulu pojistného na zdravotní pojištění.

III. Zúčtoval-li (budoucí) insolvenční dlužník svým zaměstnancům příjmy ze závislé činnosti (§ 3 odst. 1 ZPVZP), a odvedl-li (přímo) příslušné zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění, jehož plátci byli tito zaměstnanci, nešlo o plnění z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 97/2018, ze dne 30. 6. 2020


< strana 1 / 126 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů