// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí
Obchodněprávní shrnutí
19.09.2023 00:02
Porušení povinnosti osobního výkonu funkce insolvenčního správce
I. Insolvenční správce [fyzická osoba nebo veřejná obchodní společnost (§ 2 zákona o insolvenčních správcích)] vykonává funkci zásadně osobně. S účinností od 1. ledna 2014 se závěr, že insolvenční správce vykonává funkci osobně, podává též z dikce § 1401 odst. 1 věty první o. z. (o jehož subsidiární použitelnosti v poměrech insolvenční správy majetku nemá Nejvyšší soud pochyb). Pro insolvenční řízení, pro něž je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném od 1. června 2019, se zásada osobního výkonu funkce insolvenčním správcem výslovně podává z textu § 40 insolvenčního zákona (v podobě změněné a doplněné zákonem č. 31/2019 Sb.).
U veřejné obchodní společnosti se přitom osobním výkonem funkce insolvenčního správce dlužníka rozumí výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka, jímž může být jen fyzická osoba, která sama splňuje předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce.
II. Výjimka ze zásady osobního výkonu funkce insolvenčního správce se pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 připouští (povoluje) prostřednictvím úpravy obsažené v § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a pro účast na přezkumném jednání pak prostřednictvím zvláštní úpravy obsažené v § 190 odst. 2 větě třetí insolvenčního zákona. Využití právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků při výkonu funkce insolvenčního správce připouští též ustanovení § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Akcent na osobní výkon funkce správce s omezeným rozsahem „zastupitelnosti“ jinou osobou plyne též z ustanovení § 1401 odst. 1 věty druhé o. z. (jehož subsidiární použitelnost při insolvenční správě majetku též není vyloučena).
Má-li jít o zásadně osobní výkon funkce insolvenčního správce (u veřejné obchodní společnosti o osobní výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka), pak je ovšem vyloučen takový postup, jímž insolvenční správce po svém ustanovení do funkce přenese na základě „generální plné moci“ nebo jinak všeobecně formulovaného zmocnění nebo pověření plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat. O takový případ jde i tehdy, jestliže veřejná obchodní společnost jako insolvenční správce dlužníka současně s oznámením osoby ohlášeného společníka, který bude jejím jménem vykonávat funkci insolvenčního správce (§ 24 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo bezprostředně po takovém oznámení, pověří podle § 40 odst. 3 insolvenčního zákona ke všem úkonům souvisejícím s insolvenčním řízením dlužníka svého neohlášeného společníka (jenž není osobou s povolením vykonávat funkci insolvenčního správce).
III. Následkem porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce zásadně osobně není neplatnost, zdánlivost nebo neúčinnost hmotněprávních jednání, která namísto insolvenčního správce (fyzické osoby) činila jím (nesprávně) zmocněná osoba, nebo která namísto ohlášeného společníka insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) činil jím (nesprávně) zmocněný neohlášený společník. V souladu s ustanovením § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a s ustanovením § 1401 odst. 2 o. z. (jež je opět subsidiárně uplatnitelné i pro insolvenční správu majetku) v takovém případě platí, že insolvenční správce je společně s neoprávněným zmocněncem odpovědný společně a nerozdílně ze všeho, co onen zmocněnec učinil.
IV. Postup, jímž insolvenční správce paušálně přenese již na počátku výkonu správy majetkové podstaty dlužníka plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat, patří ke skutečnostem, jež odůvodňují (i) zproštění výkonu funkce insolvenčního správce podle § 32 insolvenčního zákona. Jde totiž o hrubé porušení jedné ze základních povinností insolvenčního správce (porušení povinnosti vykonávat funkci zásadně osobně). Na tom ničeho nemění okolnost, že následkem takového „přenosu správy“ je pouze případná odpovědnost za škodu tím způsobenou, ani okolnost, že insolvenční správce dodatečně odsouhlasí dosavadní výkon správy takovou osobou.
V. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde v případě, že má jít o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání, zásadně jen tam, kde tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon. Typově se tak děje tehdy, jestliže insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. Srov. k tomu poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce při přezkumném jednání, obsažené v § 190 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, z nějž insolvenční zákon následně (ve větě třetí téhož ustanovení) připouští výjimku jen pro zastoupení „jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců“, dále poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí, obsažené v § 344 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané příslušným kvórem věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 399 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny (srov. § 1401 odst. 1 o. z.). Jednotlivé procesní úkony nebo jednotlivá právní jednání insolvenčního správce, při nichž se insolvenční správce může nechat zastoupit (za podmínek plynoucích především z § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a z § 1401 odst. 1 o. z.), se však mohou stát „nezastupitelnými“ i tím, že si (osobní) účast insolvenčního správce při takovém procesním úkonu nebo při takovém právním jednání vyžádá insolvenční soud (označí ji za nezbytnou např. usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti).
I tak nicméně platí, že tam, kde by zastoupení insolvenčního správce při jednotlivém procesním úkonu nebo jednotlivém právním jednání jinou osobou bylo možné, půjde v situaci, že tak zástupce (zmocněnec) bude činit (z vůle insolvenčního správce) soustavně, o porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce osobně (u veřejné obchodní společnosti prostřednictvím ohlášeného společníka).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 208/2022, ze dne 30. 6. 2023
19.09.2023 00:01
Doba rozhodná pro stanovení ceny za veřejně obchodovatelnou akcii
I. Neučinil-li akcionář, který získal rozhodný podíl na veřejně obchodovatelných akciích, ve lhůtě určené ustanovením § 183b odst. 1 obch. zák. veřejný návrh, porušuje tím svou zákonnou povinnost vůči těm akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu. Tito akcionáři se proto mohou – vedle nároku na uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy – domáhat vůči povinnému akcionáři taktéž náhrady škody, která jim byla porušením této zákonné povinnosti způsobena. Právo akcionářů domáhat se uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák. a právo na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti jsou samostatné nároky uplatnitelné vedle sebe, resp. nezávisle na sobě. Uplatnění práva na náhradu škody tak není nikterak podmíněno předchozím uplatněním práva na uložení dané povinnosti.
Z toho je patrné, že volba (jednoho či druhého) nároku je v dispozici osoby, které měl být povinná nabídka převzetí adresována. V případě nároku na uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy postačuje tvrdit a prokázat v zásadě jen, že ovládající akcionář řádně nedostál své zákonné povinnosti učinit nabídku převzetí. Při uplatnění nároku na náhradu škody, která má spočívat v tom, že ovládající akcionář neučinil řádnou či včasnou nabídku převzetí, resp. škody, která má odpovídat rozdílu mezi cenou, jež měla být učiněna v nabídce převzetí, a cenou, za kterou se akcie nakonec podařilo prodat, je však nadto zapotřebí tvrdit a prokázat i tento (cenový) rozdíl.
Postupoval-li tedy odvolací soud v projednávané věci tak, že při posuzování důvodnosti návrhu žalujícího akcionáře vzal v úvahu, za kolik akcie společnosti nakonec – s časovým odstupem – prodal (jakož i to, kolik utržil na vyplacených dividendách), je jeho právní posouzení této právní otázky správné.
II. Úpravu § 183c odst. 3 obch. zák. je třeba vykládat tak, že posledním dnem šestiměsíční doby pro stanovení váženého průměru cen není den, který předchází dnu, v němž ovládající akcionář nabyl rozhodující podíl v cílové společnosti, nýbrž den, ve kterém ovládající akcionář splnil povinnost učinit veřejný návrh smlouvy. Nesplní-li ovládající akcionář svoji povinnost ve lhůtě stanovené v § 183b odst. 1 obch. zák., poslední den šestiměsíční doby splývá s posledním dnem šedesátidenní lhůty určené v § 183b odst. 1 obch. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2048/2021, ze dne 28. 6. 2023
14.09.2023 00:02
Postoupení pohledávky zahraničního insolvenčního věřitele na tuzemského věřitele
I. Jak plyne z § 430 insolvenčního zákona a z judikatury, smyslem předmětné právní úpravy je především umožnit zahraničnímu věřiteli účinně uplatnit svá práva v zahájeném tuzemském insolvenčním řízení. Povinnost insolvenčního soudu vyrozumět známé zahraniční věřitele dlužníka ve svém důsledku představuje aprobovanou výjimku ze zásady ovládající insolvenční řízení, dle které věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Předmětnou výjimku je třeba vykládat restriktivně a není přípustné ji aplikovat šířeji za limity nastavené smyslem a účelem dané normy.
Známým zahraničním věřitelům dlužníka ve smyslu § 430 insolvenčního zákona v souladu s § 74 odst. 2 insolvenčního zákona začíná běžet lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva k podávání přihlášek bude doručena zvlášť, přičemž jiné okolnosti nejsou právně významné. Ke „konzumaci“ práva být informován o zahájení insolvenčního řízení nemůže dojít na základě skutečnosti, že zahraniční věřitel část svých pohledávek do insolvenčního řízení přihlásil, i když dosud nebyl o zahájení insolvenčního řízení řádně informován.
II. Jestliže zde původní zahraniční věřitel, který nebyl insolvenčním soudem informován o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku, své pohledávky postoupil na tuzemského věřitele, vstoupil tento český věřitel do právního postavení svého předchůdce. Účinností postoupení však zanikla povinnost insolvenčního soudu českého věřitele předmětných pohledávek (byť jako postupníka věřitele zahraničního) informovat, neboť pro zvláštní postup vůči známým tuzemským věřitelům dlužníka není věcné opodstatnění. Ustanovení § 430 insolvenčního zákona se totiž týká (ve shodě s článkem 40 nařízení o úpadkovém řízení) jen věřitelů z jiných členských států Evropské unie a nikoli věřitelů tuzemských.
Je nicméně třeba zdůraznit, že pro nabyvatele pohledávky platí stav insolvenčního řízení v době, kdy získal pohledávku. Jestliže v dané věci tuzemský věřitel jako postupník vstoupil do postavení zahraničního věřitele, kterému dosud neuplynula lhůta pro přihlášení pohledávek, je v takové situaci zapotřebí (při zohlednění restriktivního výkladu výjimky stanovené § 430 insolvenčního zákona) poskytnout i tomuto tuzemskému věřiteli možnost přihlásit nabyté pohledávky do insolvenčního řízení, byť v dodatečné lhůtě, která náležela původnímu zahraničnímu věřiteli. Jelikož odpadla povinnost insolvenčního soudu tuzemského věřitele informovat, za počátek běhu lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku vůči tomuto věřiteli je nutno považovat den účinnosti postupní smlouvy, neboť v tento den český věřitel vstupuje do postavení svého předchůdce a má možnost jako tuzemský věřitel se dozvědět o zahájeném insolvenčním řízení dlužníka prostřednictvím insolvenčního rejstříku.
III. Institut ochrany známého věřitele se sídlem ve členském státě Evropské unie nemůže sloužit k účelovému prolomení přihlašovací lhůty u zahraničních věřitelů, na které přejde pohledávka, kterou měl a mohl původní věřitel přihlásit včas do insolvenčního řízení. Nebylo by totiž v souladu se zásadou stejného postavení věřitelů v insolvenčním řízení i s výkladem § 430 insolvenčního zákona, kdyby zahraniční věřitel mohl neomezeně přihlašovat další pohledávky i za situace, kdy vědomě vstoupí jako postupník do insolvenčního řízení až v době po uplynutí lhůty pro podávání přihlášek.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 45/2021, ze dne 30. 5. 2023
14.09.2023 00:01
Námitka relativní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností
I. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu měla podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 v souladu s § 229, 230 a 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. povahu smlouvy obchodní (jednalo se o tzv. absolutní obchod). Promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy bylo proto nutné posuzovat podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku; úpravu promlčení práva uskutečnit právní úkon obsahovalo ustanovení § 390 obch. zák.
V případě uplatnění námitky promlčení práva uskutečnit právní úkon ve smyslu § 390 obch. zák. je nutné zabývat se otázkou, zda vůči osobě, která vznesla námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon, může mít tento právní úkon účinky. Osoba, vůči které právní úkon nemůže mít žádné účinky, není osobou oprávněnou namítat promlčení práva uskutečnit tento právní úkon.
II. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že:
1) I když důsledkem (po právu učiněném) dovolání se relativní neplatnosti smlouvy je neplatnost smlouvy s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatnosti smlouvy nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatné smlouvy práva a povinnosti z ní vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly.
2) Učinil-li nabyvatel majetku poté, kdy se převodce oprávněně dovolal relativní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě nabyvatel majetek nabyl, další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s nabytým majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy došlo až poté, kdy adresát již učinil se třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku další majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl․ ÚS 78/06, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě dovolání se relativní neplatnosti).
Výše citované závěry se uplatní rovněž na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, ze dne 26. 4. 2023
07.09.2023 00:02
Řízení o jmenování hmotněprávního opatrovníka právnické osoby
I. Zkoumání toho, zda právnická osoba potřebuje jmenovat (kolizního) opatrovníka, aby mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva (§ 486 odst. 1 o. z.), zásadně nezahrnuje předběžné řešení otázky, zda právnická osoba bude při spravování vlastních záležitostí či uplatňování svých práv úspěšná. Posuzování této otázky by totiž nepřiměřeně předjímalo budoucí vývoj, k němuž může při správě záležitostí právnické osoby či uplatňování jejích práv dojít.
K řešení otázky, zda právnická osoba potřebuje jmenovat (kolizního) opatrovníka, aby mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva (§ 486 odst. 1 o. z.), však soud nesmí přistupovat mechanicky. Jestliže by měl být (kolizní) opatrovník jmenován jen ke svévolnému nebo zřejmě bezúspěšnému uplatňování nebo bránění práva, potom jej jmenovat nelze, neboť nejsou (nemohou být) naplněny předpoklady § 486 odst. 1 o. z.
Obecně tedy sice platí, že soud v řízení o jmenování (kolizního) opatrovníka zásadně není oprávněn posuzovat, zda právnická osoba bude úspěšná při spravování vlastních záležitostí či uplatňování svých práv, k němuž má být (kolizní) opatrovník jmenován. I přesto však činnost soudu nelze redukovat na ryze formální (oddělené) posouzení toho, zda jsou naplněny jednotlivé předpoklady pro jmenování (kolizního) opatrovníka. Již v řízení o jmenování (kolizního) opatrovníka tak musí být ponechán prostor pro rozhodnutí soudu právnické osobě (kolizního) opatrovníka nejmenovat, je-li na první pohled (prima facie) zřejmé, že jmenování (kolizního) opatrovníka v dané konkrétní situaci nemůže sloužit svému účelu.
II. Má-li být právnické osobě hmotněprávní opatrovník jmenován proto, že jsou zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby, aniž by právnická osoba měla jiného člena orgánu schopného ji zastupovat (§ 165 odst. 2 o. z.), je namístě vycházet z toho, že dochází k imanentnímu střetu zájmů mezi právnickou osobou a tím členem statutárního orgánu, jehož střet zájmů má být důvodem pro jmenování hmotněprávního opatrovníka. Proto za právnickou osobu v řízení o jmenování hmotněprávního opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. nemůže (nesmí) jednat ten, jehož střet zájmů je důvodem pro jmenování opatrovníka.
V projednávané věci se navrhovatelka domáhá, aby soud společnosti jmenoval hmotněprávního opatrovníka s tím, že většinový společník je současně i jediným jednatelem společnosti. Přitom tvrdí, že jsou zájmy většinového společníka v rozporu se zájmy společnosti, neboť společnosti má být (kolizní) opatrovník jmenován, aby mohl podat návrh na vyloučení většinového společníka ze společnosti soudem. Za této situace mezi většinovým společníkem a společností dochází ke střetu zájmů ve smyslu § 21 odst. 4 o. s. ř. Proto většinový společník není oprávněn za společnost v tomto řízení jednat.
Jako obiter dictum má Nejvyšší soud za potřebné poukázat na skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2021 lze společnickou žalobu podle výslovného znění § 157 odst. 2 písm. d) z. o. k. podat také pro uplatnění práva společnosti na vyloučení společníka ze společnosti soudem podle § 204 z. o. k. V další fázi řízení tak soudy nižších stupňů zváží, zda společnost za daných okolností skutečně potřebuje, aby jí soud jmenoval (kolizního) opatrovníka ke správě svých záležitostí nebo k tomu, aby mohla hájit svá práva (§ 486 odst. 1 o. z.), jestliže by mohla sama navrhovatelka – jako její společnice (za podmínek § 157 a násl. z. o. k.) – uplatnit právo na vyloučení většinového společníka ze společnosti soudem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1190/2022, ze dne 24. 5. 2023
07.09.2023 00:01
K povaze pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění
Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 137/2022, ze dne 31. 7. 2023
30.08.2023 00:02
Řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy
I. Zahrnul-li zákonodárce mezi řízení ve statusových věcech právnických osob všechna řízení, v nichž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánů právnických osob, aniž by rozlišoval, o jaké záležitosti orgány rozhodly, a je-li řízením ve statusových věcech právnických osoby též řízení o určení, jaké osoby byly nejvyšším orgánem právnické osoby zvoleny do funkcí členů statutárního orgánu právnické osoby, musí být řízením ve statusových věcech právnických osob též řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným, v němž soud závazně vykládá obsah zakladatelského právního jednání, jímž byla ustavena právnická osoba a jež (mimo jiné) upravuje i působnost jejích orgánů.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ve věci samé vydané v tomto řízení je podle § 27 z. ř. s. závazné pro každého. Uzavřel-li proto odvolací soud, že by „vyhovující výrok pravomocného rozsudku o neplatnosti předmětné dohody společníků o změně společenské smlouvy“ nebyl pro společnost závazný, spočívá jeho rozhodnutí v této otázce na nesprávném právním posouzení věci.
II. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným jako zakladatelské právní jednání, jímž byla společnost ustavena, nepochybně upravuje práva a povinnosti nejen společníků, ale i společnosti a jejích orgánů. Společnost je tudíž účastníkem řízení, v němž se rozhoduje o obsahu společenské smlouvy. Neúčastnila-li se řízení již od jeho zahájení (nebyla-li v návrhu na zahájení řízení uvedena jako účastník řízení), měl ji soud prvního stupně do řízení přibrat jako účastníka podle § 7 odst. 1 z. ř. s. Neučinil-li tak, zatížil řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2929/2022, ze dne 24. 5. 2023
30.08.2023 00:01
Aktivní legitimace k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce
Ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona je nutno vykládat tak, že návrh na odvolání insolvenčního správce z funkce může podat (jen) dotčený insolvenční správce a věřitelský orgán, tedy schůze věřitelů, věřitelský výbor anebo zástupce věřitelů, nikoli věřitel, který není zástupcem věřitelů, a to bez ohledu na to, zda je věřitelem zajištěným či nezajištěným. Návrh podaný jinou osobou insolvenční soud odmítne.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 48/2021, ze dne 31. 5. 2023
23.08.2023 00:02
K odporovatelnosti právního jednání insolvenčního dlužníka
Podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen právním jednáním (včetně opomenutí) „dlužníka“. Právním jednáním „dlužníka“ je i projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, jelikož jde o projev vůle směřující k právnímu následku, jímž je zánik povinnosti splnit dluh (závazek). Provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), přitom „právním jednáním povinného“ (dlužníka) není. Jde naopak o (s)plnění dluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, že dlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevuje vůli opačnou (dluh neuhradit).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 108/2022, ze dne 25. 4. 2023
23.08.2023 00:01
Postup při odstraňování vad přihlášky v insolvenčním řízení
Vyjde-li v průběhu odstraňování vad přihlášky najevo, že zdravotní stav věřitele mu brání (může bránit) v řádném přihlášení pohledávky, pak je namístě přijmout opatření, která odstraní překážku, jež věřiteli brání řádně se účastnit insolvenčního řízení. Takovým zdravotním nedostatkem může nepochybně být i závažná oční vada věřitele, která mu podstatným způsobem ztěžuje psaní a čtení.
V projednávané věci je z obsahu přihláškového spisu zřejmé, že předpoklady pro ustanovení opatrovníka byly u věřitele naplněny. Již v doplnění přihlášky věřitel uvedl, že je „těžce nemocen s očima“, nemůže „číst ani psát“ a je odkázaný na pomoc své manželky. Další podrobnosti o svém zdravotním stavu pak věřitel uvedl v odvolání proti usnesení insolvenčního soudu a jeho doplnění, k němuž přiložil i lékařskou zprávu, podle které „nemůže číst“ a je „indikována další léčba s cílem udržet alespoň orientační vidění“. Za dané procesní situace měl být věřitel vyzván ke zvolení zástupce na základě plné moci; kdyby si věřitel zástupce sám nezvolil, měl mu být podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník z důvodu jeho zdravotního stavu a opatrovníku měla být doručena řádná výzva insolvenčního správce k odstranění vad přihlášky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 88/2021, ze dne 30. 5. 2023
17.08.2023 00:02
Splnění podmínek pro osvobození od placení pohledávek v oddlužení
K tomu, aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), musí plnit všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona; nestačí, aby řádně splnil některou (či některé) ze stanovených povinností. Odvolacímu soudu lze v obecné rovině přisvědčit potud, že dlužník tím, že neinformuje insolvenčního správce ani insolvenční soud o probíhajícím pozůstalostním řízení, nevyžádá si souhlas insolvenčního správce s uzavřením dohody o vypořádání dědictví ani jej následně o existenci takové dohody a výsledku dědického řízení nevyrozumí, zásadně poruší povinnosti, jež mu zákon ukládá plnit po dobu trvání účinků schválení oddlužení.
V projednávané věci je však nutné zohlednit rovněž zvláštní skutkové okolnosti, jež se pojí s pozůstalostním řízením po zemřelé manželce dlužníka. Z nich se podává, že dlužník nebyl nepominutelným dědicem a ani podle sepsané závěti, jejíž platnost nebyla zpochybněna, neměl z pozůstalosti nabýt (s výjimkou zřízení doživotního užívacího práva k označeným nemovitostem) jakoukoli majetkovou hodnotu. Jestliže za tohoto stavu dlužník uzavřel s dědicem (synem zemřelé manželky) dohodu o rozdělení pozůstalosti (vycházející z obsahu pořízené závěti), podle níž veškerý majetek zůstavitelky nabyde závětí povolaný dědic (syn zůstavitelky), neobdržel ani méně, než kolik činil jeho dědický podíl, ani nenabyl žádnou majetkovou hodnotu, jež by byla pro věřitele využitelná v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, přestože dlužník neinformoval insolvenčního správce ani insolvenční soud o skutečnostech souvisejících s pozůstalostním řízením, porušení této povinnosti bylo (poměřováno možným průběhem insolvenčního řízení) bezvýznamné, když šlo o informace v insolvenčním řízení (v daných skutkových poměrech) nevyužitelné.
Lze tedy uzavřít, že porušením povinnosti informovat insolvenčního správce nebo insolvenční soud o pozůstalostním řízení po zemřelé manželce dlužníka a uzavřením dohody o vypořádání pozůstalosti, podle které neobdržel méně, než činil jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nezasáhl dlužník do poměrů svého insolvenčního řízení způsobem, jímž by ohrozil majetkové zájmy jeho věřitelů. Uvedené skutečnosti proto nejsou překážkou pro přiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2021, ze dne 27. 4. 2023
17.08.2023 00:01
Přihláška regresní pohledávky státu dle § 16 OdpŠk do insolvenčního řízení
I. Jestliže v době do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 1 písm. d/, § 173 odst. 1 insolvenčního zákona) již poškozený má vůči státu (neuspokojenou) pohledávku z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím soudního exekutora coby úřední osoby při výkonu státní správy, pak stát může přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek onoho soudního exekutora regresní pohledávku podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. jako vázanou na splnění odkládací podmínky (spočívající v tom, že uhradí poškozenému škodu, kterou mu soudní exekutor způsobil).
Na podporu závěru, že regresní pohledávku podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. může stát přihlásit před uspokojením pohledávky z titulu náhrady škody způsobené poškozenému činností úřední osoby jako vázanou na splnění odkládací podmínky, lze poukázat na to, že obdobný závěr (pro jiný typ regresního nároku) formuloval Nejvyšší soud již při výkladu úpravy obsažené v § 20 odst. 4 ZKV (významově srovnatelné s § 173 odst. 3 insolvenčního zákona).
II. Za škodu způsobenou v době od 1. ledna 2013 soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá pouze stát; ve sporu o náhradu škody takové škody vedeném proti němu poškozeným, není (proto) soudní exekutor pasivně věcně legitimován. Přímá (samostatná) odpovědnost soudního exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu se vztahuje v době od 1. ledna 2013 již jen na ostatní činnosti, v nichž nejedná v pozici úřední osoby.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1838/2022, ze dne 26. 5. 2023
10.08.2023 00:02
Přiměřená protihodnota ve formě odvrácení hrozící škody
I. „Přiměřenou protihodnotou“ ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona se rozumí (vzhledem k tomu, že ustanovení § 241 insolvenčního zákona slouží k ochraně majetkových zájmů věřitelů dlužníka před právním jednáním, jímž dlužník majetkově zvýhodňuje jen některé z nich) protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku. K tomu Nejvyšší soud již v R 113/2014 ozřejmil, že za takovou (přiměřenou) protihodnotu nelze považovat „prolongaci“ splátek (sporným právním jednáním zajištěné) pohledávky, ani „nevyužití“ sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky, nebo „nevymáhání“ zajišťovací směnky, s tím, že to platí i pro „umožnění“ dalšího provozu společnosti (dlužníka). Za protihodnotu nelze dále považovat ani odložení splatnosti a „umožnění restrukturalizace činnosti“ dlužníka.
Zároveň nelze přehlížet, že pojem „přiměřená protihodnota“ je relativně neurčitým právním pojmem a že ustanovení § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona tak patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií a podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují. Okolnost, zda je obdržená protihodnota „přiměřenou“, nelze zkoumat paušálně, neboť posouzení kritéria přiměřenosti záleží na zhodnocení všech konkrétních okolností jednotlivé věci. Tomu odpovídá i rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu, který by měl korigovat úvahy odvolacího soudu jen tehdy, jsou-li zjevně logicky či jinak nesprávné.
Na základě takto ustaveného judikaturního rámce lze souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že přiměřenou protihodnotou poskytnutou dlužníku ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona může být i okolnost, že hodnota dlužníkova majetku se nezmenší (je odvrácena hrozící skutečná škoda). V intencích R 110/2020 přitom musí jít o dostatečně konkrétní (nikoliv jenom hypotetickou) hrozící škodu a rozsah, v jakém je škoda odvrácena (o jakou hodnotu se nezmenší majetek dlužníka, který by v insolvenčním řízení bylo možno zpeněžit za účelem uspokojení věřitelů), musí být přiměřeně ekvivalentní hodnotě zřízení zajištění závazku dlužníka.
V projednávané věci jsou uvedená kritéria splněna, když přiměřenou protihodnotou za zřízení zajištění závazků dlužníka ze smlouvy o dodávce plynu bylo v daném případě odvrácení reálně hrozící škody spočívající zejména v poškození sklářské pece. Nejde tak jen o sjednání další dodávky plynu za účelem blíže neupřesněného „umožnění“ dalšího provozu dlužníka, popřípadě „umožnění restrukturalizace činnosti“ dlužníka (což by přiměřenou protihodnotu nepředstavovalo), ale podle skutkových zjištění bylo zachováním provozu zabráněno poškození sklářské pece a předejito skutečné škodě ve výši zhruba 10 mil. Kč.
II. Pro účely posouzení, zda šlo o neúčinné právní jednání podle § 241 odst. 3 písm. d) insolvenčního zákona, není významné, že dlužník mohl přijmout i jiné opatření k odvrácení hrozící škody; podstatné je jen to, zda škodu odvrátil předmětným právním jednáním, a to, že odvrácená hrozící škoda byla „přiměřenou protihodnotou“ zřízenému zajištění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 55/2021, ze dne 27. 4. 2023
10.08.2023 00:01
Zachování lhůty k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona
Z ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona se podává, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, musí být podána ve stanovené lhůtě „u insolvenčního soudu“. Insolvenčním soudem ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) insolvenčního zákona je krajský soud, před nímž probíhá insolvenční řízení vedené na majetek konkrétního dlužníka.
Pro zachování lhůty k podání žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona je nezbytné, aby žaloba nejpozději poslední den lhůty došla insolvenčnímu soudu; k zachování lhůty nepostačí, byla-li žaloba podána (v běžící lhůtě) u věcně nepříslušného soudu. Nedojde-li žaloba na určení neplatnosti smlouvy ve lhůtě určené v ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenčnímu soudu, insolvenční soud ji odmítne jako opožděnou podle ustanovení § 160 odst. 4 věty první insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 50/2021, ze dne 27. 4. 2023
07.08.2023 00:02
Časově neomezené funkční období členů volených orgánů akc. spol.
Úprava délky funkčního období představenstva akciové společnosti obsažená v § 439 odst. 3 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, je dispozitivní. Za situace, kdy valná hromada může členy volených orgánů (které volí) odvolat z funkce kdykoliv, i bez udání důvodů, Nejvyšší soud neshledává žádný důvod, pro který by nemělo být možné ve stanovách ujednat, že funkční období členů volených orgánů je časově neomezené.
Lze tedy uzavřít, že zásadně je možné ve stanovách akciové společnosti upravit funkční období členů volených orgánů i jako časově neomezené.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1915/2022, ze dne 17. 5. 2023
07.08.2023 00:01
Prodloužení funkčního období členů volených orgánů akc. spol.
Mění-li se stanovy akciové společnosti rozhodnutím valné hromady, je změna stanov, spočívající v prodloužení funkčního období členů jejích volených orgánů, vůči stávajícím i budoucím členům volených orgánů společnosti účinná zásadně okamžikem, kdy o ní valná hromada rozhodla, není-li v rozhodnutí valné hromady, zákoně či ve stanovách uvedeno jinak.
Mění-li se pak stanovy akciové společnosti rozhodnutím jediného akcionáře, je změna stanov, spočívající v prodloužení funkčního období členů jejích volených orgánů, vůči stávajícím i budoucím členům volených orgánů společnosti účinná – nejde-li o výše vypočtené výjimky – zásadně okamžikem, kdy rozhodnutí jediného akcionáře společnosti dojde (§ 45 odst. 4 věta druhá z. o. k.).
Nelze však přehlédnout, že vztah mezi obchodní korporací a členem jejího voleného orgánu je vztahem smluvním, jenž nemůže vzniknout, aniž by člen voleného orgánu projevil svou vůli (vyslovil souhlas) se členem voleného orgánu obchodní korporace stát. Je-li prodlouženo funkční období člena voleného orgánu, dochází tím k překročení souhlasu, který člen při svém zvolení udělil. Má-li být prodloužení funkčního období člena voleného orgánu obchodní korporace vůči němu účinné, musí s ním souhlasit stejně, jako by byl opětovně zvolen. Souhlas s prodloužením funkčního období pak může člen voleného orgánu projevit i konkludentně (kupříkladu postačí pouze to, že bude ve výkonu funkce člena voleného orgánu pokračovat i poté, kdy by jeho původní funkční období již uplynulo).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1915/2022, ze dne 17. 5. 2023
01.08.2023 00:02
Odpůrčí žaloba dle § 589 o. z. v poměrech insolvenčního řízení
Jde-li o kupní smlouvu, kterou insolvenční správce dlužníka jako prodávající zpeněží majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), není insolvenční dlužník ohledně takové smlouvy osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle § 589 o. z. ani proti prodávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, ani proti kupujícímu (nebo proti tomu, kdo z takového právního jednání nabyl prospěch); to platí bez zřetele k tomu, zda jde o odpůrčí žalobu podanou v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebo o odpůrčí žalobu podanou po skončení tohoto řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2920/2022, ze dne 25. 4. 2023
01.08.2023 00:01
Zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany při placení směnky
Požadavek na zaplacení směnky je uplatněním práva; proto nelze zcela vyloučit ani možnost, že by šlo o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud předesílá, že směnkou zajištěná pohledávka není pohledávkou ze spotřebitelského úvěru, ani pohledávkou mající spotřebitelský charakter; proto ani žalovaní (přímí směneční dlužníci) ve směnečném vztahu nevystupují jako spotřebitelé (nepožívají ochrany spotřebitele) [první žalovaný směnku podepsal jednak za společnost V (jako její jednatel), jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí); druhá žalovaná (manželka prvního žalovaného) směnku podepsala (jen) jako fyzická osoba (směnečný rukojmí)].
Dále zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna současně blankosměnkou (vystavenou úvěrovým dlužníkem a avalovanou žalovanými) a bankovní zárukou (vystavenou bankou Č), rovněž neumožňuje přijmout závěr, podle něhož by cílem (účelem) takového jednání bylo něco jiného než zajištění pohledávky žalobce vůči společnosti V.
Rozhodl-li se (následně) žalobce, který nebyl ve své volbě (smluvně či jinak) omezen, že využije (poté, kdy se společnost V dostala do prodlení se splácením úvěru) k (náhradnímu) uspokojení pohledávky za společností V jen blankosměnku (a nikoli též bankovní záruku, jejíž platnost posléze zanikla uplynutím doby), ani tuto okolnost nelze (bez dalšího) hodnotit jako zneužití práva (natož jako zjevné zneužití práva, pro které by mohla být žaloba zcela nebo zčásti zamítnuta). Opačný závěr by totiž vedl k nepřijatelnému výsledku, podle něhož by byl (opatrný a svých práv dbalý) věřitel, který zajistil svou pohledávku za dlužníkem více způsoby, ve stejném (ne-li horším) postavení než věřitel, jenž se spokojil (jen) s jedním „zajištěním“. Současně z obsahu spisu neplynou žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno usuzovat, že požadavek na zaplacení (zajišťovací) směnky je (by mohl být) výkonem práva za účelem poškození žalovaných.
Přitom shora popsané jednání žalobce (zásadně) nelze hodnotit jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, ani na základě dovolací argumentace založené na (z ekonomického hlediska oprávněných) tvrzeních o rozdílných dopadech (případného) plnění z titulu zajištění bankovní zárukou do majetkových poměrů banky Č a (případného) plnění z titulu zajišťovací směnky do majetkových poměrů žalovaných, když takový stav bude při současném zajištění téže pohledávky bankovní zárukou a směnkou spíše pravidlem a nikoli výjimkou.
Konečně v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že první žalovaný (jako jediný jednatel a společník společnosti V) měl povinnost vykonávat funkci statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře, jejíž součástí je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými; právě (a jen) on tak mohl ovlivnit chování společnosti V, včetně její schopnosti splatit dluh ze smlouvy o úvěru.
Proto Nejvyšší soud dospěl (na základě vyhodnocení všech výše zmíněných okolností) k závěru, podle něhož dovolateli označené právní jednání žalobce není zjevným zneužitím práva (§ 8 o. z.), které by odůvodňovalo (byť jen částečné) zamítnutí žaloby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3639/2022, ze dne 27. 4. 2023
27.07.2023 00:02
Zjišťování hodnoty chráněného obydlí při oddlužení
I. Nařízení vlády č. 189/2019 Sb., které je prováděcím právním předpisem, podle něhož se určuje hodnota obydlí dlužníka, vymezuje jako obydlí dlužníka (jež v insolvenčním řízení není povinen vydat ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) každou věc užívanou k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotku nebo družstevní podíl v bytovém družstvu, nebo část věci užívané k témuž účelu, jestliže je bytem. Za součást obydlí se považuje také pozemek nezbytný k řádnému užívání obydlí a tvořící s ním funkční celek; takovým pozemkem může být zejména pozemek, na němž se obydlí nachází, pozemek zajišťující přístup k obydlí a související společně užívaný pozemek, zpravidla pod společným oplocením.
Výčet možností, kdy pozemek tvoří s obydlím funkční celek, je v nařízení vlády č. 189/2019 Sb. příkladmý; není tedy vyloučeno, aby tímto pozemkem byla cesta, zahrada nebo dvůr. Existenci funkčního celku je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.
V projednávané věci se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zahrada tvoří s domem a stavebním pozemkem funkční celek. To, že zahrada není (pojmově ani fakticky) určena k bydlení, není z hlediska zjišťování hodnoty chráněného obydlí podstatné. Pro závěr o naplnění znaků funkčního celku je rozhodné, že zahrada přiléhá ke stavebnímu pozemku (obklopuje jej) a je užívána společně s obydlím a stavebním pozemkem jako pozemkem souvisejícím. Řečené platí v dané věci tím spíše, že stavební pozemek a zahrada jsou pod společným oplocením.
II. Je mylná představa dovolatele, že insolvenční správkyně nemohla vycházet z posudku znaleckého ústavu, který byl vyhotoven pro účely exekučního řízení. Dikce ustanovení § 43 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona je jasná a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že soudní exekutor pověřený provedením exekuce v řízení, v němž je povinným dlužník, vydá insolvenčnímu správci na jeho žádost znalecký posudek vypracovaný k ocenění majetku dlužníka. Povinnost poskytnout insolvenčnímu správci tuto součinnost byla soudním exekutorům stanovena novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. července 2017.
To, zda při zjišťování ceny nemovitostí dlužníka využije znalecký posudek vyhotovený pro účely exekučního řízení, záleží pouze na úvaze insolvenčního správce. Pro naplnění smyslu ocenění majetku dlužníka je žádoucí, aby insolvenční správce přihlédl zejména k době (datu), ke které byly nemovitosti v posudku pro exekuční řízení oceněny. V dané věci bylo insolvenční řízení na majetek dlužníka zahájeno 15. června 2020 (k insolvenčnímu návrhu dlužníka samotného), znalecký ústav vypracoval posudek dne 18. června 2020 a prohlídka nemovitostí znalcem se uskutečnila 1. června 2020. I s ohledem na tuto skutečnost insolvenční správkyně nepochybila, když jako podklad pro rozhodování o schválení oddlužení a jeho způsobu předložila insolvenčnímu soudu zprávu pro oddlužení, v níž vyšla ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného pro potřeby exekučního řízení.
III. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., jímž se zakazuje provést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu, nedopadá (nevztahuje se) na rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona o vydání majetku insolvenčnímu správci ke zpeněžení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 35/2021, ze dne 26. 4. 2023
27.07.2023 00:01
Osvobození od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení
Pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, na kterou se vztahuje rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, ale v soudním či jiném řízení ji nelze věřiteli přiznat (ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení).
Domníval-li se žalovaný insolvenční dlužník, že se na pohledávku uplatněnou žalobcem v tomto řízení vztahuje (zcela nebo zčásti) osvobození od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), byl to on, kdo z této skutečnosti pro sebe vyvozoval příznivé důsledky, a koho tížilo v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno; současně bylo úkolem (odvolacího) soudu, aby žalovaného poučil podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je povinen tvrdit a prokázat, zda a v jakém rozsahu nelze žalobci přiznat uplatněnou pohledávku.
Jakkoli by obecně (případná) absence takového poučení mohla představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dané věci tomu tak není. Žalobou uplatněná pohledávka z titulu náhrady škody způsobené žalovaným neoprávněným odběrem elektrické energie je totiž (s ohledem na skutkové okolnosti jejího vzniku) bez jakýchkoli pochybností pohledávkou na náhradu škody způsobené úmyslně; takové pohledávky se však osvobození podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona nedotýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023