// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 06.12.2011

Ke střetu zájmů obchodní společnosti a jejího statutárního orgánu

Při posouzení uznání závazku, jež jménem společnosti s ručením omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel, je nutné zkoumat, zda jednatel nekonal v (nepřípustné) kolizi zájmů. Nevztahují-li se na právní úkon učiněný statutárním orgánem společnosti, jednajícím v rozporu se zájmy společnosti, ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů, je nutno zabývat se i tím, zda takový právní úkon obstojí i z pohledu práva občanského.

Za střet zájmů není možné považovat automaticky každou situaci, kdy statutární orgán (společník) uzavírá smlouvu se „svou“ společností. Je tomu tak i proto, že obchodní zákoník výslovně připouští, aby smlouvu uzavíranou mezi společností, jejímž jménem jako jednatel jedná jediný společník, a tímto společníkem, podepsal tento jednatel jednak jako statutární orgán jedné smluvní strany, jednak jako druhá smluvní strana (§ 132 odst. 3 obch. zák.). Uvedené pak obdobně platí i pro jednostranný právní úkon (uznání závazku), jenž jménem společnosti s ručením omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel.

Jestliže zde odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož uznání závazku společností odporují dobrým mravům a nelze jim tak přiznat zákonem předvídané účinky – přesun důkazního břemene – pouze na základě samotné skutečnosti, že osoba, která jménem společnosti závazek uznala, je současně jejím věřitelem, je tento jeho závěr neúplný a tudíž i nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2319/2010, ze dne 26. 10. 2011

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) K. K., 2) JUDr. J. D., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slovenská 955/7, PSČ 120 00 a 3) M. E., jako správci konkursní podstaty úpadkyně STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 95 01 22, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem, se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571, PSČ 149 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 11/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 321/2008-156, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 321/2008-156, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 321/2008-156, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 20. června 2008, č. j. 55 CmI 11/2007-101, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadkyní STEKO, spol. s r. o. přihlášená v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006 ve výši 236.630,- Kč je po právu.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 35, § 37 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 266, § 272 a § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož je smlouva č. 3 o poskytování dopravních služeb ze dne 15. července 1994, uzavřená mezi žalobcem (jediným společníkem a jednatelem úpadkyně) a úpadkyní (dále jen „smlouva“), ze které žalobce dovozoval existenci pohledávky, neplatná pro neurčitý předmět. Současně uzavřel, že uznání pohledávky úpadkyní, jejímž jménem jednal žalobce, datovaná 25. února 2002, 28. ledna 2004 a 30. září 2006, byla vzhledem ke vztahu žalobce a úpadkyně a časové souvislosti, když pohledávky za období roku 1999 a poloviny roku 2001 byly uznány v době, kdy úpadkyni hrozilo prohlášení konkursu, učiněna „v rozporu s dobrými mravy a nelze jim přiznat zákonem upravené účinky, tj. zejména přesun důkazního břemene ze žalobce na úpadkyni, resp. žalovaného“.

Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že poskytl plnění, z něhož dovozoval existenci pohledávky přihlášené do konkursu na majetek úpadkyně, pročež zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy pro neurčitost, přičemž zdůrazňuje, že „vzájemné projevy vůle byly stranám známy a strany si byly vědomy úmyslu, kterého chtějí docílit“.

Dále namítá, že „úkony, které jako jednatel úpadkyně jejím jménem učinil, je zapotřebí posuzovat tak, jako by byly učiněny kteroukoli jinou osobou“, když akceptace závěru odvolacího soudu „by v praxi znamenala zřetelnou diskriminaci právních vztahů mezi spřízněnými osobami oproti vztahům mezi osobami, které nemají žádné právní spojení“. Dále poukazuje na skutečnost, že uznání závazku činil opakovaně, a to řadu let předtím, než byl konkurs na majetek úpadkyně prohlášen, jakož i na to, že svědkyně K. potvrdila, že plnění úpadkyni pro její potřeby poskytl, tj. plnil v rozsahu, jak vyplývá „z obsahu jednotlivých uplatněných faktur“.

Konečně namítá, že mu nelze klást k tíži neunesení důkazního břemene za situace, „kdy správce konkursní podstaty úpadkyně zabavil z prostor úpadkyně i podstatnou část listin, vztahujících se k podnikání žalobce jako fyzické osoby“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i důvodným, když odvolací soud otázku účinků uznání závazku (§ 323 obch. zák.) vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (odstavec 3).

Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů ohledně neplatnosti smlouvy pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., a to z důvodu neurčitě sjednaného předmětu smlouvy, když nejasnosti v tomto směru nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.

Zmíněný závěr ovšem nebrání posoudit, zda žalobcem přihlášená pohledávka do konkursu vedeného na majetek úpadkyně je po právu z jiného právního důvodu, když právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 a § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, a nikoli právní kvalifikaci přihlašované pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 90).

K otázce výkladu ustanovení § 323 obch. zák. (a to v situaci srovnatelné s poměry projednávané věci) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2011, pod číslem 87, uzavřel, že při posouzení uznání závazku, jež jménem společnosti s ručeným omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel, je nutné zkoumat, zda jednatel nekonal v (nepřípustné) kolizi zájmů. Nevztahují-li se na právní úkon učiněný statutárním orgánem společnosti, jednajícím v rozporu se zájmy společnosti, ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů, je nutno zabývat se i tím, zda takový právní úkon obstojí i z pohledu práva občanského.

Dále v rozsudku ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, mimo jiné uzavřel, že za střet zájmů není možné považovat automaticky každou situaci, kdy statutární orgán (společník) uzavírá smlouvu se „svou“ společností. Je tomu tak i proto, že obchodní zákoník výslovně připouští, aby smlouvu uzavíranou mezi společností, jejímž jménem jako jednatel jedná jediný společník, a tímto společníkem, podepsal tento jednatel jednak jako statutární orgán jedné smluvní strany, jednak jako druhá smluvní strana (§ 132 odst. 3 obch. zák.). Uvedené pak obdobně platí i pro jednostranný právní úkon (uznání závazku), jenž jménem společnosti s ručením omezeným (jako dlužníka) učinil vůči sobě (jako věřiteli) její jednatel.

Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož uznání závazku úpadkyní odporují dobrým mravům a nelze jim tak přiznat zákonem předvídané účinky – přesun důkazního břemene ze žalobce na žalované – pouze na základě samotné skutečnosti, že osoba, která jménem úpadkyně závazek uznala, je současně jejím věřitelem, je tento jeho závěr neúplný a tudíž i nesprávný. Přitom současně nelze přehlédnout, že argumentace odvolacího soudu ohledně časové souvislosti mezi uznáními závazku a hrozbou prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, je – posuzováno z hlediska skutkových zjištění soudů obou stupňů – zjevně nepřiléhavá, když konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 13. října 2006, a závazek byl žalobkyní uznán (poprvé) již 25. února 2002.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit právní důsledky uznání závazku úpadkyní, a to jde-li o platnost zmíněných právních úkonů, včetně jejich účinků v situaci, kdy smlouva, na základě které měl uznaný závazek vzniknout, byla shledána neplatnou.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů