// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 23.07.2010
Ke střetu zájmů při jednání statutárního orgánu obchodní společnosti
Situace, kdy při jednání statutárního orgánu obchodní společnosti jde o střet zájmů, řeší především sám obchodní zákoník, a to zejména v ustanoveních § 194 odst. 5 a § 196a obch. zák. V případech, na které úprava obchodního zákoníku nedopadá, je třeba vyjít ze závěrů učiněných v rozsudku uveřejněném pod číslem 63/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
Konečný úsudek o významu uznání závazku pro účely posouzení pravosti sporné pohledávky je v posuzované věci tedy možné učinit až na základě jeho poměření ustanoveními obchodního zákoníku postihujícími kolizi zájmů obchodní společnosti a jejího statutárního orgánu. Bude-li výsledkem tohoto zkoumání závěr, že úprava střetu zájmů obchodní společnosti a jejího statutárního orgánu na uznání závazku nedopadá, bude namístě zabývat se dále i tím, zda uznání závazku obstojí (s přihlédnutím k závěrům obsaženým v R 63/1999) i z pohledu práva občanského (§ 1 odst. 2 obch. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 910/2009, ze dne 20. 5. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, PSČ 547 01, proti žalovaným 1/ JUDr. F. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně EZOP, s. r. o., identifikační číslo 49812980, 2/ Marius Pedersen, a. s., se sídlem v Hradci Králové, Průběžná 1940/3, PSČ 500 09, identifikační číslo 42194920, zastoupené JUDr. Josefem Vaške, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, PSČ 500 02 a 3/ obci Dolní Branná, se sídlem v Dolní Branné 256, PSČ 543 62, zastoupené JUDr. Josefem Vaške, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, PSČ 500 02, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 6/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 15 Cmo 131/2008-171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 15 Cmo 131/2008-171, se s výjimkou měnícího výroku ve věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 40 Cm 6/2007-133, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu (bod I. výroku), kterou se žalobce (M. V.ý) domáhal vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadkyně EZOP, s. r. o., 2/ Marius Pedersen, a. s. a 3/ obci Dolní Branná) určení, že má za úpadkyní pohledávku ve výši 1.020.792,- Kč (dále též jen „první pohledávka“) a pohledávku vázanou na podmínku 2.581.399,40 Kč (dále též jen „druhá pohledávka“). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se první pohledávky a v části týkající se druhé pohledávky jej změnil tak, že žalobě vyhověl (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že má za úpadkyní pohledávku v celkové výši 1.020.729,- Kč za služby pro ni provedené v období od 1. ledna 1997 do 20. září 2005. Její existenci žalobce doložil především fakturami, kterými úpadkyni účtoval ceny za jednotlivá plnění, a uznáním závazku z těchto faktur ze dne 20. září 2005, které žalobce podepsal jménem úpadkyně jako její jednatel. Z těchto ani z dalších předložených důkazů však dle soudu nevyplývá, že k uvedeným plněním skutečně došlo a že dané činnosti byly uskutečněny konkrétně pro pozdější úpadkyni.
Uznání závazku ze dne 20. září 2005 posoudil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně s ohledem na § 15 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jako neúčinný právní úkon, konstatuje, že žalobci jako jednateli pozdější úpadkyně, který uznání závazku jejím jménem podepsal, muselo být v této době známo, že na majetek pozdější úpadkyně byl podán návrh na prohlášení konkursu a že konkurs bude prohlášen, neboť se daná společnost nachází v úpadku (což se stalo již dne 21. září 2005). Pozdější úpadkyně tak na sebe převzala nepřiměřený závazek ve vztahu k žalobci, který by tímto získal lepší procesní postavení při uplatňování dané pohledávky, jejíž existenci by nemusel prokazovat.
Žalobce napadl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s tím, proč předložené důkazy nestačily k prokázání existence první pohledávky. Závěr, podle něhož žalobce neprokázal, že pro pozdější úpadkyni skutečně provedl činnosti, za které jí fakturoval jejich cenu, odvolací soud podle názoru dovolatele nijak neodůvodnil. V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, podle něhož vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu způsobující porušení práva dovolatele na soudní ochranu a spravedlivý proces (např. nesplnění povinnosti vypořádat se argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení) je vadou řízení, která zakládá nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání.
Dovolatel dále tvrdí, že závěr odvolacího soudu, podle něhož neprokázal, že fakturované činnosti pro pozdější úpadkyni skutečně provedl, nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak má za to, že z jím předložených účetních i jiných dokladů (např. doklady o odvedení daně z přidané hodnoty, výpisy z knihy jízd, kolaudační rozhodnutí, výkaz provedených technicko-administrativních prací) jednoznačně vyplývá, že jednotlivé činnosti byly vykonány a že byly vykonány ve prospěch pozdější úpadkyně.
V rovině právní dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neúčinnosti uznání závazku, které jménem pozdější úpadkyně jako její jednatel podepsal. Uvádí, že „uznání dluhu, byť i zpochybněné, ještě nemůže být automaticky vůči věřitelům z hlediska § 15 odst. 1 písm. d/ neúčinným a automaticky neznamená, že dluh neexistuje“.
Druhá a třetí žalované se v podaném vyjádření k dovolání ztotožňují se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a uložil žalobci nahradit jim náklady dovolacího řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož úpadkyně uznáním závazku vůči žalobci na sebe převzala svému majetku nepřiměřený závazek, pročež jde o neúčinný právní úkon, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV (v rozhodném znění), jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými (…) na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky.
K výkladu tohoto ustanovení pak Nejvyšší soud - vycházeje z toho, že uznáním závazku nový závazek nevzniká - v rozsudku uveřejněném pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že uznáním promlčeného závazku (§ 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) dlužník na sebe nepřejímá svému majetku nepřiměřené závazky. Platí-li právě uvedený závěr pro uznání promlčeného závazku, tím spíše platí pro uznání závazku, který promlčen není nebo ohledně něhož námitka promlčení nebyla vznesena.
Právní posouzení uznání závazku úpadkyní jako neúčinného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV, jak je učinil odvolací soud, proto neobstojí.
Nicméně s ohledem na to, že v projednávané věci uznání závazku vůči žalobci jménem pozdější úpadkyně - jako její jednatel - učinil (v den předcházející prohlášení konkursu) právě žalobce, je třeba dále zkoumat, zda žalobce při uznání závazku nejednal v (nepřípustné) kolizi zájmů svých a zájmů pozdější úpadkyně.
Situace, kdy při jednání statutárního orgánu obchodní společnosti jde o střet zájmů, řeší (jak Nejvyšší soud uzavřel již v rozsudku ze dne 24. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) především sám obchodní zákoník, a to zejména v ustanoveních § 194 odst. 5 a § 196a obch. zák. V případech, na které úprava obchodního zákoníku nedopadá, je třeba vyjít ze závěrů učiněných v rozsudku uveřejněném pod číslem 63/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 63/1999“), podle kterého statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
Konečný úsudek o významu uznání závazku pro účely posouzení pravosti sporné pohledávky je tedy (při eliminaci závěrů o neúčinnosti takového uznání ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV) možné učinit až na základě jeho poměření ustanoveními obchodního zákoníku postihujícími kolizi zájmů obchodní společnosti a jejího statutárního orgánu. Bude-li výsledkem tohoto zkoumání závěr, že úprava střetu zájmů obchodní společnosti a jejího statutárního orgánu na uznání závazku nedopadá, bude namístě zabývat se dále i tím, zda uznání závazku obstojí (s přihlédnutím k závěrům obsaženým v R 63/1999) i z pohledu práva občanského (§ 1 odst. 2 obch. zák.).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, je zčásti nesprávné a zčásti neúplné (a tudíž rovněž nesprávné) a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud - aniž se dále (pro nadbytečnost) zabýval namítanými vadami řízení - rozsudek odvolacího soudu s výjimkou dovoláním nedotčeného měnícího výroku o věci samé (tedy včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-