// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 10.02.2010
K jednání člena představenstva a.s. jako zástupce dle § 15 ObchZ
K problematice jednání člena představenstva a zároveň jeho jednání jako pověřeného zástupce ve smyslu ust. § 15 obch. zák. se Nejvyšší soud ČR vyslovil v rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Odo 11/2006, jednalo-li se o právní úkon uznání závazku, a to tak, že při uznání závazku družstva nemůže předseda družstva jednat jako zákonný zástupce družstva podle § 15 obch. zák. Tento závěr platí obdobně i pro zde posuzovaný případ uznání závazku předsedou představenstva akciové společnosti, byť je možné polemizovat s praktičností tohoto závěru, ale nezbývá, než z něho vycházet.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5519/2007, ze dne 15. 12. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce R. A. T., s. r. o., proti žalovanému A., a. s., zast. JUDr. P. F., advokátem, o zaplacení 1,088.114, Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 237/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. 3 Cmo 507/2006 – 167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č. j. 237/2003 – 128 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.088.114,- Kč se 4 % úrokem z prodlení p. a. z částky 200.000,- Kč od 18. 9. 2002 do zaplacení, z částky 144.000,- Kč od 18. 9. 2002 do zaplacení, z částky 339.960,- Kč od 10. 10. 2002 do zaplacení, z částky 188.000,- Kč od 10. 10. 2002 do zaplacení, z částky 121.360,- Kč od 10. 10. 2002 do zaplacení, z částky 91.547,- Kč od 4. 12. 2002 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jistiny (částky 1.088.114,- Kč) a sazby úroku z prodlení (4 % p. a.) avšak zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení za dny 18. 9. 2002, 10. 10. 2002, 4. 12. 2002 z částek uvedených shora.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil úplné a správné skutkové zjištění, z nichž vyvodil správné právní závěry, a to že mezi účastníky byly uzavřeny v ústní formě nepojmenované smlouvy (§ 269 odst. 2 obch. zák.) na reklamní akce „M. na základních školách“, „D. s D.“ a „K. P.“. Sjednané plnění bylo žalovanému žalobcem poskytnuto.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětný typ smlouvy mohl být uzavřen i v ústní formě a „existence závazků v této věci však byla dostatečně provedenými důkazy prokázána“. Za správnou považoval odvolací soud i aplikaci ust. § 407 odst. 3 obch. zák., neboť žalovaný z části na předmětné faktury plnil, a proto má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu. Odvolací soud též přihlédl k listině z 31. 12. 2002, kterou též, na rozdíl od soudu prvního stupně, pokládá za platné uznání závazku, neboť ji podepsal ing. B. (předseda představenstva) z „titulu generálního ředitele žalovaného“.
Vzhledem k tomu odvolací soud shledal žalobu ohledně jistiny ve výši 1,088.114,- Kč za důvodnou včetně příslušenství, kromě úroku z prodlení za dny 18. 9. 2002, 10. 10. 2002 a 4. 12. 2002, neboť nárok žalobce na úrok z prodlení je důvodný až od dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur, a proto v této části žalobu zamítl.
Dovoláním ze dne 16. 11. 2007 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání odůvodňuje ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání dovolatel nejprve vylíčil skutkový stav věci týkající se ústního uzavření předmětných smluv a odkazoval na svědecké výpovědi Mgr. G., zaměstnankyně žalovaného a ing. B., generálního ředitele a současně předsedy představenstva žalovaného a paní P., jednatelky žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné smlouvy byly uzavřeny v ústní formě (převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně) a s tímto závěrem dovolatel s ohledem na uvedené svědecké výpovědi nesouhlasí. Podle dovolatele odvolací soud především nezodpověděl otázku kdy a v jaké formě předmětné smlouvy byly uzavřeny.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v listině ze dne 31. 12. 2002 uznal žalovaný předmětné pohledávky, neboť tato listina nebyla uznáním dluhu, ale byla „ověřením evidence vzájemných faktur. Dále ing. B., jako generální ředitel nemohl tento dokument podepsat, protože jeho podpisové právo bylo omezeno částkou 1 mil. Kč. taktéž dovolatel namítá, že je sporné, zda k uznání závazku došlo částečným plněním. Žalobce totiž vystavil celkem šest faktur. Tří z nich žalovaný částečně uhradil a v posuzovaném případě se jednalo o zálohové faktury.
V další části dovolání žalovaný podrobněji rozváděl a polemizoval se závěrem soudů, že v dané věci byly ústně uzavřeny předmětné smlouvy a odkazoval na komentáře k obchodnímu zákoníku.
Dále za otázku zásadního právního významu dovolatel označil, zda v případě je-li ve stanovách společnosti pro podpisování za společnost stanoveno, že podepisuje společně předseda a místopředseda představenstva nebo tři členové představenstva, splňuje tento „požadavek i podpis člena představenstva a předsedy představenstva, který je zároveň generálním ředitelem“, neboť nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že „ing. B. byl určitě oprávněn takovou listinu (rozuměj uznání závazku) podepsat z titulu generálního ředitele“. K tomu dovolatel odkazoval na publikovanou literaturu a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005, v němž byla řešena problematika blízká této věci.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že uznání závazku z 31. 12. 2002 není určité, nelze dovodit, kdy byla listina vyhotovena a zda byla podepsána oprávněnými osobami. Dovolatel dále podrobněji rozváděl svůj nesouhlas s aplikací ust. § 407 odst. 3 obch. zák. a namítal, že v daném případě nešlo o částečné plnění po vzniku závazku, ale o zálohové platby v době, kdy plnění žalobce nebylo ještě poskytnuto. Protože zálohová platba je placena před „započetím s plněním závazku dodavatele“, nelze dovodit, že zaplacením zálohy by objednatel uznal dosud nevzniklý závazek.
S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce, jak to vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se měnil zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 19/1963 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné,může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opředla dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé op právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho,že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolatel především napadá závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byly v ústní formě uzavřeny inominátní smlouvy (§ 269 odst. 2 obch. zák.) na zajištění reklamních akcí „M. na základních školách“, „D. s D.“ a „K. P.“ za sjednanou cenu 627.700,- Kč bez DPH, 1,075.500,- Kč bez DPH a 288.000,- Kč.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že plnění dle uvedených smluv bylo žalovanému poskytnuto a žalobce vystavil za poskytnuté plnění faktury na celkovou částku Kč 1,916.864,- Kč a neuhrazena zůstala částka 1,088.114,- Kč skládající se z částky 200.000,- Kč (zálohová faktura z 5. 9. 2002 se splatností 18. 9. 2002 – akce M. na základních školách), částka 144.000,- Kč (zálohová faktura ze dne 5. 9. 2002 se splatností 18. 9. 2002 – akce K. P.), částka 339.960,- Kč (faktura ze dne 10. 10. 2002 se splatností 10. 10. 2002 – akce D. D.), částka 188.000,- Kč (faktura ze dne 1. 10. 2002 se splatností 10. 10. 2002 – akce M. na základních školách).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel především napadá nesprávnost ve skutkovém zjištění soudů obou stupňů (tj. že byla účastníky uzavřena ústní smlouva), což je z hlediska posuzování přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý dovolací důvod a teprve následně právní posouzení tohoto skutkového stavu věci.
Pokud dovolatel dále zpochybňoval platnost předmětných smluv tím, že jeho pracovnice Mgr. G. nebyla oprávněna uvedené smlouvy uzavírat, dovolací soud k tomu dodává, že ze skutkových zjištění vyplývá, že uvedená pracovnice v době uzavírání smluv zastávala funkci marketingové ředitelky a s touto funkcí lze ve smyslu ust. § 15 obch. zák. v daném případě spojovat uzavírání podobných smluv. Taktéž ve výpovědi předsedy představenstva žalované společnosti Ing. B. nebyla zpochybněna možnost Mgr. G. uzavřít uvedené smlouvy a v dalším období se společnost žalované těmito smlouvami řídila (viz úhrady zálohových faktur).
Vzhledem k uvedenému proto ani tato námitka odvolatele nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud, byť stručně, posoudil otázku platnosti předmětných smluv správně.
Další námitky dovolatele týkající se uznání závazku, a to na základě písemného uznání závazku z 31. 12. 2002, popř. na základě částečného plnění (§ 407 odst. 3 obch. zák) a to i kdyby byly důvodné, nejsou za daného skutkového stavu pro posouzení věci rozhodné, neboť bylo prokázáno, že žalobce plnění žalovanému dle předmětných smluv poskytl a cena tohoto plnění mu v žalovaném rozsahu nebyla uhrazena a námitka promlčení nepřipadala v úvahu a nebyla ani uplatněna.
Dovolací soud však přesto pokládá za vhodné uvést, že k problematice jednání člena představenstva a zároveň jeho jednání jako pověřeného zástupce ve smyslu ust. § 15 obch. zák. se Nejvyšší soud ČR vyslovil v rozhodnutí velkého senátu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, jednalo-li se o právní úkon uznání závazku, a to tak, že při uznání závazku družstva nemůže předseda družstva jednat jako zákonný zástupce družstva podle § 15 obch. zák. Tento závěr platí obdobně i pro posuzovaný případ, byť je možné polemizovat s praktičností tohoto závěru, ale nezbývá, než z něho vycházet.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel nenapadl výrok odvolacího soudu, v němž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství (úroku z prodlení), a proto se přezkoumáním tohoto výroku nezabýval.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto rozhodl podle ust. § 233b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1a § 146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-