// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 26.06.2008
K vypořádání stavby na pozemku jednoho z bezpodílových spoluvlastníků
Je nepochybné, že soud zpravidla nemůže rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z bezpodílových spoluvlastníků, vytvořit právní stav, že by nebylo jisto, zda a jaké má vlastník stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn přístup ke stavbě. Ovšem pokud by tu byly v době rozhodování soudů tak závažné skutečnosti, že přikázání domu vlastníkovi pozemku by bylo ve zjevném rozporu s § 150 ObčZ, nebylo by možno uvedený judikatorní závěr nadřadit zákonnému pravidlu, vyjádřenému v tomto ustanovení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1187/2008, ze dne 5. 5. 2008
(posuzováno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. H., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 231/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2007, č. j. 11 Co 214/2007-392, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2007, č. j. 11 Co 214/2007-392, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. dubna 2006, č. j. 8 C 231/2005-357, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby soud v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) přikázal do jejího výlučného vlastnictví níže uvedené nemovitosti a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému polovinu jejich ceny.
Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. 8 C 231/97-257, ve znění opravného usnesení ze dne 31. října 2002, č. j. 8 C 231/97-260, rozhodl výrokem pod bodem I., že „z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů připadá do výlučného vlastnictví žalovaného rodinný dům čp. 129 zapsaný na LV č. 364 pro obec a k. ú. Š. spolu s vedlejšími stavbami – zděným a dřevěným přístavkem, studnou a příslušenstvím, venkovními úpravami, tak, jak jsou uvedeny ve znaleckém posudku znalce ing. E. H. ze dne 26. 5. 1998“, výrokem pod bodem II. zastavil řízení ohledně movitých věcí účastníků, výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 360 992,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, a výroky pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že BSM účastníků řízení zaniklo 17. 2. 1994; účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání BSM ohledně movitých věcí, předmětný dům však zůstal nevypořádán. Rozhodnutí o přikázání domu do výlučného vlastnictví žalovaného (§ 148 odst. 1, § 149 odst. 3 a § 150 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. – dále jen „ObčZ“) soud opřel zejména o zjištění, že žalobkyně v době rozhodování neměla dostatek finančních prostředků na úhradu podílu žalovaného a přihlédl k tomu, že o děti účastníků se staral a pečoval žalovaný, který dům udržoval, zatímco žalobkyně nikoliv.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 11 Co 90/2004-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. jeho výroku. Výrok soudu prvního stupně v odstavci I. změnil tak, že „z věcí patřících do BSM manželů připadá do výlučného vlastnictví žalovaného dům č. p. 129 – objekt bydlení postavený na parcele st. 437, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště V., pro obec a katastrální území Š. na LV č. 364 včetně vedlejších staveb, tj. zděného a dřevěného přístavku, studny s příslušenstvím a venkovních úprav“, a v odstavci III. tak, že zavázal žalovaného povinností „zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 367 996,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Uvážil, že pozemek, na němž dům stojí, je ve vlastnictví žalobkyně, která však byla méně solventní než žalovaný. Vzhledem k tomu, že při rozhodování o tom komu dům přikázat do vlastnictví je otázka solventnosti účastníků významná, a za situace, kdy byl žalovaný schopen ve lhůtě tří měsíců žalobkyni její podíl vyplatit, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně nemovitosti přikázat do vlastnictví žalovaného správným. V jeho prospěch svědčila i skutečnost, že dlouhodobě hradil náklady spojené s údržbou domu, na vytápění a na zajištění energie. Námitku žalobkyně, že od žalovaného neobdržela náhradu za pozemek v jejím vlastnictví, neshledal právně významnou, stejně jako tvrzení o jejích zásluhách na stavbě domu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 22 Cdo 180/2005-335, zrušil shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 63/86, publikovaném v Bulletinu tohoto soudu č. 1/1988, ve kterém se uvádí: „Soud nemůže rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z bezpodílových spoluvlastníků, vytvořit právní stav, že by nebylo jisto, zda a jaké má vlastník stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn přístup ke stavbě“. Z tohoto hlediska se soudy věcí nezabývaly.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 28. dubna 2006, č. j. 8 C 231/2005-357, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí patřících do BSM manželů připadá do výlučného vlastnictví žalobkyně dům čp. 129 – objekt bydlení, postavený na parcele st. 437, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště V. pro obec a k. ú. Š. na LV č. 364, včetně vedlejších staveb, tj. zděného a dřevěného přístavku, studny s příslušenstvím a venkovních úprav“, a výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 367.996,- Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod body II. až VII. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z právního názoru dovolacího soudu, který pro svůj výrok ohledně otázky, komu z účastníků připadnou do výlučného vlastnictví předmětné nemovitosti, shledal závazným. Výrok týkající se výše vyrovnávacího podílu založil na transparentních skutkových zjištěních.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. července 2007, č. j. 11 Co 214/2007-392, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, přičemž zcela převzal jako správná jeho skutková zjištění i právní závěry. Soudy přikázaly dům žalobkyni pouze s ohledem na citované rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR a vázanost právním názorem dovolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá jednak nesprávný postup soudu prvního stupně, jednak nesprávné hodnocení důkazů. Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly otázkou objektivního zjištění ceny nemovitostí v BSM; v konfrontaci se závěry soudů dovozuje, že v roce 2006, k němuž měla (avšak nebyla) být určena jejich cena, „by administrativní cena cca 2 mil. 900 tis. Kč a obvyklá cena (tržní) se pohybovala od 1,400.000,- Kč až do 1,600.000,- Kč“. Soudu prvního stupně vytýká, že provedl nedostatečné důkazní řízení k otázce potřeb v době podání žaloby nezletilého syna; jedním z hledisek k nimž mělo být přihlédnuto jsou potřeby nezletilých dětí. Soudy nezkoumaly kdo z manželů a jak se zasloužil o nabytí jmění a vybudování domu, nevzaly v úvahu duševní poruchu manželky a to, že dovolatel zajišťoval služby spojené s bydlením. Žalobkyně poté, co jí byl dům přikázán, se snaží z domu vykázat syna účastníků i jejich dceru s rodinou; navíc nebude schopna uhradit vypořádací podíl. Byl to dovolatel, kdo měl hlavní zásluhu o pořízení domu a na něm byla i výchova a výživa nezletilého syna. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ přípustné. K ceně nemovitosti připomíná, že soud vyšel z tržní ceny zjištěné ke dni zániku BSM a správně vypočetl vyrovnávací podíl. Další tvrzení dovolatele jsou jednak nepravdivá, jednak z hlediska přípustnosti dovolání irelevantní. K otázce schopnosti žalobkyně zaplatit žalovanému vyrovnání podíl odkazuje na schválený úvěr a skutečnost, že peníze jsou již několik měsíců připraveny k poukázání na účet žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí zásadní rozhodnutí otázka ocenění věcí, které jsou předmětem vypořádaného BSM; tuto otázku řešily soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud věc posoudil podle § 149 a násl. ObčZ ve znění před novelou provedené zákonem č. 91/1998 Sb.
Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150 ObčZ. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud (§ 149 odst. 1 a 3 ObčZ). Při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 150 ObčZ).
Při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999 sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/2000, viz též Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v ČSSR ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1972 pod č. 42 na str. 263-264).
V dané věci soud prvního stupně rozhodoval o vypořádání dne 28. dubna 2006, odvolací soud 12. července 2007; soudy měly vyjít z ceny domu v době vypořádání, tedy rozhodnutí ve věci. Avšak ze spisu vyplývá, že cenu určil znalec v dodatku ke znaleckému posudku, vypracovanému dne 19. července 1999. Rozhodnutí soudů ohledně ceny domu je tak v rozporu s § 150 ObčZ, neboť v důsledku skutečnosti, že soud nevycházel z aktuální ceny domu, mohlo dojít ke znevýhodnění dovolatele.
K dalším skutečnostem tvrzeným dovoláním, zejména i k těm, které nastaly až po zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím soudem, resp. po rozhodnutí odvolacího soudu, se uvádí: Je nepochybné, že soud zpravidla nemůže rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z bezpodílových spoluvlastníků, vytvořit právní stav, že by nebylo jisto, zda a jaké má vlastník stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn přístup ke stavbě (rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 63/86, publikovaném v Bulletinu tohoto soudu č. 1/1988). Ovšem pokud by tu byly v době rozhodování soudů tak závažné skutečnosti, že přikázání domu vlastníkovi pozemku by bylo ve zjevném rozporu s § 150 ObčZ, nebylo by možno uvedený judikatorní závěr nadřadit zákonnému pravidlu, vyjádřenému v tomto ustanovení. Proto nic nebrání soudům, aby se otázkou, kterému z účastníků dům přikáží, opět zabývaly (případná otázka zajištění přístupu k domu a vypořádání vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem domu není předmětem tohoto řízení, viz též § 151o odst. 3 a § 452 a násl. ObčZ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -dur-