// Profipravo.cz / Věcná břemena 12.06.2012
K neurčitému vymezení rozsahu práva užívání
Vymezení rozsahu práva (užívání) odpovídajícího věcnému břemeni slovy „v rozsahu, v jakém užívali doposud“, je neurčité, jestliže ze samotné smluvní listiny nevyplývá, o jaký rozsah se jedná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 226/2012, ze dne 19. 4. 2012
(kategorie: držba, vydržení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. O. Š., a b) PaeDr. E. Š., zastoupených JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovaným 1) L. N., a 2) Ing. V. N., oběma zastoupeným JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze, Renoirova 624, o určení neexistence věcného břemene a o vzájemné žalobě o určení existence práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 134/2006, v řízení o dovolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 103/2008-234, takto:
I. Dovolání první žalované v celém rozsahu a dovolání druhého žalovaného proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 103/2008-234, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 103/2008-234, se ve výrocích I. a II. na základě dovolání žalobců ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
III. Na základě dovolání druhého žalovaného se ruší rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. prosince 2007, č. j. 5 C 134/2006-179, ve výrocích IV. a V., rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 103/2008-234, ve výroku III., pokud jím byly potvrzeny uvedené výroky rozsudku Okresního soudu v Jičíně, a ve výroku V., a dále usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. září 2010, č. j. 5 C 134/2006-399, ve výroku II., usnesení téhož soudu ze dne 23. května 2011, č. j. 5 C 134/2006-456, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 Co 326/2011-489. V rozsahu tohoto zrušení se věc vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
V řízení rozhodl Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně a po té Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, shora označenými rozsudky, o těchto spojených věcech:
A. O žalobě proti první žalované o určení, že dům č. p. 322 se stavební parcelou č. 1703 a zahradou p. č. 491/2 v katastrálním území J. „nejsou zatíženy věcným břemenem bytu a věcným břemenem užívání ve prospěch prvé žalované podle smlouvy z 21. května 1984.“ Žaloba byla odůvodněna neplatností smlouvy. Soud prvního stupně výrokem I. žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že ustanovení o zřízení věcného břemene ve smlouvě obsažené je pro neurčitost neplatné. Odvolací soud se s jeho závěrem o neplatnosti ztotožnil, avšak jeho rozhodnutí nepotvrdil. Měl za to, že ve výroku rozsudku neměla být řešena otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť na určení neplatnosti nebyl naléhavý právní zájem. Pro jeho nedostatek tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně výrokem I. změnil tak, že žalobu zamítl.
B. O žalobě proti druhému žalovanému o určení, že dům č. p. 322 „není zatížen věcným břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného dle smlouvy z 15. září 1992.“ Žaloba byla odůvodněna neplatností smlouvy. O žalobě rozhodly soudy stejně jako o první, a to ze stejných důvodů. Soud prvního stupně o ní rozhodl výrokem II., odvolací soud rovněž výrokem II.
C. O vzájemné žalobě první žalované o určení, že je oprávněna z věcného břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu čp. 322 a zahrady. Žaloba byla odůvodněna tvrzením o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Soud prvního stupně této žalobě výrokem III. vyhověl a odvolací soud jeho rozhodnutí rovněž výrokem III. potvrdil. Oba soudy rozhodly na základě závěru, že první žalovaná právo odpovídající věcnému břemeni vydržela.
D. O vzájemné žalobě druhého žalovaného o určení, že je oprávněn z věcného břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu čp. 322 a zahrady p. č. 491/2. Žaloba byla odůvodněna tvrzením o vydržení. Soud prvního stupně ji výrokem IV. zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí výrokem III. potvrdil. Oba soudy rozhodly na základě závěru, že druhý žalovaný právo odpovídající věcnému břemeni nevydržel.
Soudy rozhodly též o dalších otázkách:
E. Odvolací soud výrokem IV. rozhodl o tom, že soudkyně soudu prvního stupně Mgr. Michaela Šolcová a JUDr. Drahomíra Šorfová nejsou vyloučeny z projednání a rozhodnutí věci.
F. Soud prvního stupně výrokem V. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a druhým žalovaným. Odvolací soud toto rozhodnutí výrokem III. potvrdil a výrokem V. rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a druhým žalovaným.
Původně soud prvního stupně projednával i žalobu proti první žalované o zrušení věcného břemene. Rozhodnutí o ní a rozhodnutí o „zbývajících nákladech řízení“ výrokem VI. svého rozsudku vyhradil rozsudku konečnému. Protože tato žaloba byla později vzata zpět, soud řízení o ní usnesením ze dne 14. září 2010, č. j. 5 C 134/2006-399, zastavil, přičemž výrokem II. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a první žalovanou. Usnesením ze dne 23. května 2011, č. j. 5 C 134/2006-456, pak podle výsledku řízení mezi žalobci a první žalovanou rozhodl o nákladech státu. Odvolací soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 Co 326/2011-489, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání. Žalobci dovolání směřovali proti výrokům I. a II., tedy proti rozhodnutím ve věci jejich žaloby. Žalovaní podali dovolání proti výrokům III. až V. napadeného rozsudku. Ač výslovně nerozlišili, kdo proti kterému výroku brojí, lze se domnívat, že každý brojí proti výroku ve své věci. První žalovaná proti výroku III., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., tedy proti rozhodnutí ve věci její vzájemné žaloby, a proti výroku IV., tedy proti rozhodnutí o námitce podjatosti. Druhý žalovaný proti výroku III., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V., tedy proti rozhodnutím o jeho vzájemné žalobě a o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a proti výroku IV., tedy proti rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Obě strany se k dovoláním navzájem vyjádřily. Žalovaní stručně uvedli, že rozsudek odvolacího soudu považují v žalobci napadených výrocích za správný, žalobci oponovali odůvodnění dovolání žalovaných.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. června 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. července 2009.
Po zjištění, že dovolání byla podána včas a řádně zastoupenými osobami, Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání byla podána osobami oprávněnými, zda jsou přípustná a zda důvodná. V další části bude odůvodnění rozsudku rozděleno podle jednotlivých, výše vypočtených otázek, o nichž rozhodly nalézací soudy:
A. a B. Dovolání žalobců proti rozhodnutím, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně vyhovující jejich žalobě, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal.
Žalobci mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že se nedomáhali určení neplatnosti smluv o věcných břemenech, nýbrž neexistence věcných břemen. Tato věcná břemena jsou přitom odlišná od těch, o nichž bylo rozhodnuto v ostatních výrocích rozsudku soudu prvního stupně, a to mimo jiné svým rozsahem. Odvolací soud navíc podle žalobců svým rozhodnutím vytvořil překážku věci rozsouzené, která brání tomu, aby dosáhli výmazu břemen z katastru nemovitostí.
Dovolání žalobců je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žádost o určení neplatnosti smluv v žalobních návrzích spatřovat nelze. Pokud jsou v návrzích uvedeny smlouvy o zřízení věcných břemen, je jejich funkcí identifikovat věcná břemena. Pouze ohledně nich žádali žalobci určení. Nebylo proto na místě, aby odvolací soud žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smluv.
Otázkou, ovšem nikoliv naléhavého právního zájmu, nýbrž projednatelnosti žaloby, je, zda identifikace věcného břemene jeho pojmenováním (např. „věcné břemeno bytu”) a odkazem na jeho právní titul je v daném případě dostatečně určitá. Dovolací soud se domnívá, že tomu tak být může, a to – v případě žaloby o určení neexistence zapsaného věcného břemene – za podmínek, že tyto údaje odpovídají údajům zapsaným v katastru nemovitostí a na základě toho není pochyb, že věcné břemeno, o kterém má být rozhodnuto, je právě to, které je v katastru nemovitostí zapsáno. Pokud by bylo zjištěno, že se údaje neshodují, a identifikace proto dostatečná není, bylo by třeba neurčitost odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.
Protože odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu, dovolací soud jeho rozhodnutí (výroky I. a II.) podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Uvedené ovšem neznamená, že nutným rozhodnutím odvolacího soudu má být potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti oběma žalovaným. Dovolací soud totiž nemůže nechat bez povšimnutí další nesprávnost v právním posouzení, protože její současné opominutí by neúčelně oddálilo konečné vyřešení sporu. Jde o nesprávnost, kterou soudům obou stupňů vytkl v dovolání druhý žalovaný.
Neurčitost smlouvy ze dne 15. září 1992, jíž bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch druhého žalovaného, spatřovaly soudy ve dvou okolnostech. Za první v nejasně vymezeném okruhu osob z věcného břemene oprávněných – podle smlouvy bylo právo užívání bytu zřízeno pro druhého žalovaného a „příslušníky jeho rodiny s tím, že…“ (zde neurčitost spatřoval toliko soud prvního stupně, soud odvolací se k jeho úvaze výslovně nevyjádřil). Dovolací soud ovšem názor o nejasnosti nesdílí. Poněvadž oprávněná strana je ve smlouvě označena buď jménem žalovaného (pro V. N.“, „oprávněný z věcného břemene V. N.“) nebo zájmenem v jednotném čísle („ten bude oprávněn“), lze z ujednání bez pochybností vyčíst, že oprávněným ze smlouvy je žalovaný. Uvedení „příslušníků jeho rodiny“ vymezuje jen rozsah práva žalovaného, tj. možnost užívat byt spolu s dalšími osobami. Nemají-li mít tyto osoby samostatné právo, pak netřeba na jejich určení klást takové požadavky jako na určení oprávněného.
Za druhé soudy spatřovaly neurčitost v ujednání, že žalovaný bude oprávněn užívat byt „při svých návštěvách v Československu.“ Soudy toto ujednání považovaly za nedostačující, protože neuvádí, po jakou dobu a v jakých intervalech může žalovaný byt užívat, tak aby smlouva vytvořila pevný a nezpochybnitelný řád znemožňující zneužívání výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni na straně jedné a odpírání výkonu tohoto práva na straně druhé. Ani s tímto hodnocením nelze souhlasit.
Při „návštěvách v Československu“ znamená, že byt má být žalovanému k dispozici kdykoliv. Čas užívání je stanoven ve prospěch žalovaného, na jeho vůli má záviset, kdy bude byt užívat. Relativně neurčité takové vymezení skutečně je, avšak nikoliv již z toho důvodu, že neurčuje, kdy a na jak dlouho může žalovaný byt užívat. To je zásadně na jeho vůli. Relativní neurčitost spočívá v možné otázce, kde leží hranice mezi užívání bytu „při návštěvách“ a trvalým celoročním užíváním. Relativní neurčitost smluvních (a stejně tak i zákonných) ustanovení je ovšem běžná a nemusí nutně bránit platnosti smluv. Záleží na míře neurčitosti a na dalších okolnostech. Pro srovnání lze zmínit, že v minulosti bylo určitým shledáno např. smluvní ustanovení o tom, že „nabyvatelé v případě stáří či nemoci poskytnou postupitelce "veškeré zaopatření tak, jak si toho slušný způsob života žádá"“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24. 12. 1993, sp. zn. 3 Cdo 12/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1994).
Je také třeba mít na zřeteli, že základní zásadou výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález Ústavního soudu z 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 84/2005). Tato zásada je důsledkem zásady dispoziční autonomie, podle které může každý se svým majetkem nakládat (zásadně) podle svého uvážení.
V daném případě je třeba při posuzování smlouvy přihlédnout konkrétně k tomu, že pokud strany chtěly určit rozsah věcného břemene ve prospěch žalovaného a jeho potřeb, těžko se mohly dohodnout určitěji. Dále je třeba vzít v potaz, že výklad smlouvy, pokud se týče časového rozsahu, nečinil mezi stranami v minulosti potíže (alespoň to soudy nezjistily a ze spisu to není patrné). Podstatné je konečně, že v případě sporu může soud časový rozsah věcného břemene určit pouze na základě textu smlouvy, čímž je učiněno zadost zásadě, že u právního úkonu, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod č. C 1075 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 512/2000, uveřejněný tamtéž pod č. C 1108].
Dovolací soud je proto názoru, že závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti výše uvedených formulací nelze akceptovat.
Pokud však jde o smlouvu ze dne 21. května 1984, sdílí názor soudů nižších stupňů. Tento názor je ostatně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96 (uveřejněným v časopisu Soudní rozhledy, č. 6/1998), týkajícím se téměř totožného smluvního ujednání. Vymezení rozsahu práva užívání slovy „v rozsahu, v jakém užívali doposud“, je neurčité, protože ze samotné smluvní listiny nevyplývá, o jaký rozsah se jedná.
C. Vzájemné žalobě první žalované bylo rozhodnutími obou nižších soudů vyhověno, a to přesně podle jejího žalobního návrhu. Podle konstantní soudní praxe může opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí podat pouze ten z účastníků, v jehož poměrech nastala rozhodnutím újma. Za takového účastníka se nepovažuje ten, jehož návrhu bylo zcela vyhověno (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1960, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 28/1998). Pokud žalovaná podala dovolání i proti rozhodnutí o námitce podjatosti, platí, že proti takovému rozhodnutí není dovolání přípustné (viz níže sub E). Dovolací soud tudíž dovolání první žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. v celém rozsahu odmítl.
D. Dovolání druhého žalovaného proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí jeho vzájemné žaloby, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která má zásadní právní význam. Druhý žalovaný ji formuloval takto: „Nakolik musí být u vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni držba vydržované věci nepřetržitá, zda může osoba, která má vydržet právo odpovídající věcnému břemeni užívání (části) nemovitosti, tuto nemovitost na čas opustit a na jakou dobu?“
Oba nalézací soudy – protože došly k závěru o neplatnosti smlouvy ze dne 15. září 1992 – se zabývaly otázkou, zda druhý žalovaný nabyl právo odpovídající věcnému břemenu bytu vydržením. Odpověděly na ni záporně, jelikož zjistily, že žalovaný se v domě č. p. 322 zdržoval nepravidelně. Soud prvního stupně citoval výpovědi svědků, podle jejichž údajů žalovaný navštěvoval dům č. p. 322 dvakrát ročně vždy na dobu několika týdnů (svědci uváděli rozsah od dvou do osmi týdnů). Toto užívání hodnotil soud prvního stupně spíše jako výkon práva odvozeného od práva první žalované, jako návštěvy žalované a jejího manžela, neboť nutnou podmínkou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je určitá nepřetržitost držby. Skutečnost, že žalovaný např. v uhradil rekonstrukce v domě nebo že byt pojistil, k závěru o oprávněné držbě vést podle soudu nemohou. Odvolací soud se se závěrem o absenci nepřetržitého výkonu práva ztotožnil.
Druhý žalovaný s tímto posouzením nesouhlasí. Uvedl, že nemovitosti nikdy neopustil s úmyslem je v části zatížené věcným břemenem neužívat. Od počátku měl úmysl výkon práva z věcného břemene realizovat při svých návštěvách v České republice. Má za to, že nepřetržitost držby by se měla posuzovat v souvislosti s judikaturou o promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, která dovozuje promlčení výkonu tohoto práva ve „třech“ letech. Žalovaný, odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, se dále domnívá, že nepřetržitost držby neznamená, že by držitel musel věc po celou vydržecí dobu fyzicky držet. Jde o to, aby v průběhu vydržecí doby nenabyl držbu nikdy jiný, což se v daném případě nestalo. Žalovaný má přitom za to, že uchopit držby se může i omezením vlastníka v nakládání s nemovitostí.
Žalobci ve vyjádření k dovolání poukázali na to, že druhý žalovaný užíval i ty prostory, které ve smlouvě o jeho věcném břemeni obsaženy nejsou, a dovozují z toho, že žalovaný se choval jako osoba na návštěvě u první žalované.
Dovolání, kromě toho, že je přípustné, je též podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (uveřejněném v Souboru pod č. 949) mimo jiné uvedl, že „držitelem pozemku je i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný.“ V rozsudku z 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004 (uveřejněném v Souboru pod č. C 2732), Nejvyšší soud – posuzuje držbu podle § 312 obecného občanského zákoníku z roku 1811, jenž stanovil, že nemovité věci berou se v držbu vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním – konstatoval, že k uchopení se držby nemovitosti nebylo zapotřebí jejího užívání a že držba mohla být uchopena i jinak, aniž by držitel nemovitost užíval.
Uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Vyplývá pak z toho, že významné pro vydržení tohoto práva může mimo jiné být, zda vlastník domněle zatížené nemovitosti držiteli ve výkonu domnělého práva bránil či zda naopak trpěl omezení domnělému právu odpovídající. V daném případě soudy zjistily, že žalovaný byt v domě žalobců užíval, a nezjistily, že by žalobci či jejich právní předchůdci omezení svého vlastnického práva netrpěli a žalovanému v užívání bytu bránili. To nasvědčuje závěru, že žalovaný právo odpovídající věcnému břemeni bytu držel.
Nalézací soudy však tento závěr neučinily, neboť měly za to, že užívání bytu druhým žalovaným je třeba považovat spíše za návštěvy první žalované. Aniž by dovolací soud posuzoval, zda užívací právo první žalované zahrnovalo i přijímání několikatýdenní návštěvy, má za to, že věc je třeba posoudit jinak, než učinily nalézací soudy.
V daném případě je podstatné, že druhý žalovaný se podle všeho choval právě tak, jak bylo dohodnuto ve smlouvě. Z rozhodnutí nalézacích soudů není zřejmé, jak jinak by se žalovaný měl chovat, aby jeho chování posoudily jako držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Přitom chování, které bylo předmětem smlouvy, je přípustným předmětem věcného břemene.
Především může být předmětem práva odpovídajícího věcnému břemeni i občasné užívání, neboť zákon intenzitu užívání jako předmětu tohoto práva nijak neomezuje. Pochybnosti by vzbuzovaly leda krajní případy, např. užití nemovitosti jednou za několik let.
Jestliže může být sjednáno právo občasného užívání, pak k vydržení takového práva musí stačit právě jen takové užívání. Pokud totiž určité chování může být předmětem práva odpovídajícího věcnému břemeni, musí být též způsobilým prostředkem vydržení tohoto práva. Pro závěr, že jde o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, může být přitom významné i to, že vlastník užívané nemovitosti trpí omezení svého vlastnického práva.
Nalézací soudy nepovažovaly užívání bytu druhým žalovaným za výkon práva z věcného břemene též proto, že tytéž, resp. zčásti tytéž (soudy ovšem tento rozdíl nezohlednily) prostory v domě č. p. 322 trvale užívala na základě smlouvy ze dne 21. května 1984 první žalovaná (původně se svým manželem). Při hodnocení této skutečnosti je však významné, že simultánní zatížení jediné nemovitosti věcnými břemeny ve prospěch různých osob není zákonem vyloučeno. Vyloučení může vyplývat leda z povahy věcného břemene, což není daný případ (ostatně i podle první smlouvy měly být z věcného břemene oprávněny dvě osoby, první žalovaná a její manžel). Vydržení práva druhým žalovaným proto nemůže bránit skutečnost, že držba tohoto práva se může jevit jako užívání odvozené od práva někoho jiného, tedy jako návštěvy u první žalované. Důsledkem opačného názoru by byl absurdní závěr, že platně sjednané právo z věcného břemene by se mohlo pro nevykonávání promlčet, pokud by na jeho výkon, v důsledku existence simultánního věcného břemene, bylo možné nahlížet jako na chování odvozené od práva jiného: oprávněný by se sice vykonával své právo, přesto by se mu promlčelo.
Protože rozhodnutí nalézacích soudů (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně a jej potvrzující výrok III. rozsudku odvolacího soudu) spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud je podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
E. Dovolání druhého žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu o námitce podjatosti vznesené žalovanými je nepřípustné, poněvadž dovoláním lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, což případ rozhodnutí o námitce podjatosti není. Proto v tomto bodě dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, by ovšem byla vadou řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., k níž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna. Dovolací soud však dospěl k závěru, že vytýkanou vadou předcházející řízení netrpí. Pro stručnost odkazuje na podrobné a správné odůvodnění na páté straně rozsudku odvolacího soudu. K poukazu druhého žalovaného na vedení řízení odvolacím soudem dovolací soud doplňuje, že podle § 14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
F. Protože dovolací soud zrušil rozhodnutí nižších soudů ve věci samé, a to ve vztahu k oběma žalovaným, zrušil s ohledem na § 242 odst. 2 písm. b) a § 243d odst. 1 druhá věta o. s. ř. i závislá rozhodnutí o nákladech řízení, a to nejen rozhodnutí vtělená do rozsudků nižších soudů (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, jej potvrzující výrok III. a výrok V. rozsudku soudu odvolacího), týkající se řízení mezi žalobci a druhým žalovaným, ale i rozhodnutí vtělená do jejich usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci a první žalovanou a podle výsledku řízení též o nákladech státu.
V těchto rozhodnutích byl nesprávně zohledněn toliko výsledek řízení o zpětvzaté žalobě o zrušení věcného břemene, nikoliv též výsledek řízení o žalobě o určení neexistence věcného břemene a o vzájemné žalobě první žalované. Při rozhodování o nákladech řízení ovšem musí být brán v úvahu výsledek řízení jako celku, tedy v daném případě výsledek řízení o všech věcech týkajících se téhož žalovaného (žalobci byli v řízení nerozlučnými společníky); o nákladech řízení mezi týmiž účastníky se rozhoduje společně po té, co je rozhodnuto o poslední z několika kumulovaných věcí.
O nákladech řízení před soudy všech stupňů, a to zvlášť vůči každému ze žalovaných, rozhodne v dalším řízení ten soud, který vydá rozhodnutí, jímž se bude řízení ve vztahu k tomu nebo onomu žalovanému končit.
V dalším řízení budou soudy obou nižších stupňů vázány zde vyjádřenými právními názory dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-