// Profipravo.cz / Právní úkony 24.11.2023
ÚS: Absolutní neplatnost kupní smlouvy dle obč. zák.
Jestliže je kupní smlouva uzavřená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, absolutně neplatná z důvodu, že smyslem smlouvy bylo převést samostatnou část oddělených budov, zatímco geometrický plán vyhotovený pro účely této kupní smlouvy vymezil pomyslnou hranici v stavebně neodděleném místě, je absolutně neplatná rovněž kupní smlouva týkající se převodu části pozemku pod budovou.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 953/23, ze dne 31. 10. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v rozsahu tam uvedeném s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně navrhla zrušit rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") pouze v rozsahu zamítavého výroku II, ale již z toho je podle obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že navrhuje zrušení i nákladového výroku III, neboť spolu s novým rozhodnutím o věci samé musí být nově rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení.
2. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 11 C 84/2017, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že okresní soud ve sporu stěžovatelky jako žalobkyně a města V. jako žalovaného rozsudkem ze dne 19. 9. 2019 č. j. 11 C 84/2017-161 určil, že stěžovatelka je vlastníkem celé části budovy, která je umístěna na pozemku parc. č. X1 o výměře 22 m2 v k. ú. a obci V., která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném Ing. J. J., jenž je součástí tohoto rozsudku, a bylo jí přiřazeno tímto geometrickým plánem označení parc. č. X2, kdy tato část budovy je zároveň součástí budovy č. p. X3, která je součástí pozemku parc. č. X4 v k. ú. a obci V. (výrok I). Návrh, aby určil, že stěžovatelka je vlastníkem části pozemku parc. č. X1 o výměře 22 m2 v k. ú. a obci V., která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném Ing. J. J., a bylo jí přiřazeno tímto plánem označení parc. č. X2, zamítl (výrok II) s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 6. 2020 č. j. 16 Co 7/2020-192 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zavázal okresní soud k tomu, aby vysvětlil, v čem shledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení s tím, že teprve pokud je naléhavý právní zájem shledán, je možno se věcí dále zabývat.
3. Okresní soud pak výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku znovu určil, že stěžovatelka je vlastnicí celé části budovy tak, jak je popsána výše v bodu 2, a výrokem II znovu zamítl návrh stěžovatelky, aby soud určil, že stěžovatelka je vlastnicí části pozemku o výměře 22 m2 popsané výše v bodu 2. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud poukázal na skutečnost, že v současné době nejsou budovy tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí, stavebně technicky odděleny, pomyslná hranice stále prochází částí pokoje, který obývá stěžovatelka, a tudíž soud po zjištění, že oddělení staveb tak, jak je navrhovala stěžovatelka, je možné, přikročil ohledně sporné části budovy k nápravě naprosto nevyhovujícího stavu bránícího řádnému výkonu vlastnického práva stěžovatelky, když setrvání v daném stavu měl do budoucna za nepřípustné a nevyhovující, neboť ani faktický ani právní stav nekorespondoval se zápisem v katastru nemovitostí. Jde-li o návrh stěžovatelky, aby soud určil, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku parc. č. X2, ten soud zamítl s odůvodněním, že v době převodu vlastnictví na město V. (v roce 2005) bylo možno v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), samostatně nabýt pozemek bez budovy.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka i město V. odvolání. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že město V. kupní smlouvu z roku 2005 uzavřelo s nevlastníkem, avšak v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Krajský soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou došlo ke změně jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxe v této otázce, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva městem V. od nevlastníka, neboť město V. nebylo v dobré víře. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky pominuly, že město V. jakožto okresní město je osoba, u níž je nutno předpokládat vyšší míru právního vědomí a obezřetnosti při nakládání s nemovitým majetkem, tím spíše, že podle § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), má obec povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Přesto si před podpisem kupní smlouvy město V. nezjistilo skutečný stav nemovitostí, v budově buď nebylo a skutečný technický stav budovy si nijak neověřilo, nebo o předmětných problémech vědělo. To, že budovy nejsou fakticky rozděleny, město V. při zachování běžné opatrnosti a zcela dostupným způsobem mohlo a muselo jednoduše na místě zjistit. O absenci dobré víry, resp. o tom, že nabylo nemovité věci bez úmyslu je užívat, svědčí i to, že město V. neřešilo přístup k nemovitosti, když věcné břemeno průchodu a průjezdu bylo omezeno účelem provozování autodílny. Závěrem stěžovatelka uvádí, že jí město V. účelově brání v rekolaudaci objektu s poukazem na přesah vlastnických práv k objektu, přičemž jakékoliv dohody podmiňuje souhlasem stěžovatelky s odprodejem jejích pozemků, na kterých má město V. zájem vybudovat místní komunikaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána (s výjimkou dále uvedenou) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V rozsahu, ve kterém stěžovatelka napadá výrok I rozsudku krajského soudu v části potvrzující výrok I rozsudku okresního soudu, je stěžovatelka zjevně neoprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, neboť v tomto rozsahu krajský soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky (potvrdil vyhovující výrok rozsudku okresního soudu).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
8. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu, okresnímu soudu a městu V. jako vedlejšímu účastníkovi řízení.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že své rozhodnutí založil na závěru, že krajský soud posoudil otázku nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí na základě dobré víry v zápis do katastru v souladu s pravidly vymezenými v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Obsahem dovolání dále byly nepřípustné skutkové námitky, které nemohl dovolací soud posuzovat. Nejvyšší soud má za to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje své argumenty vznesené v dovolacím řízení. Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, kterým nebylo do práv stěžovatelky zasaženo. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
10. Krajský soud odkázal na obsah soudního spisu a odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Okresní soud se vyjádřil k ústavní stížnosti prostřednictvím soudce, který rozhodoval v dané věci v odvolacím řízení v době své stáže na krajském soudě a kterému byla po návratu ze stáže na okresní soud tato věc (resp. zbývající věci senátu 11 C) přidělena. Za tohoto stavu věci soudce odkázal na rozhodnutí krajského soudu, jehož senátu byl členem.
12. Město V. se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. Ústavní soud měl tak v souladu s poučením, kterého se městu V. dostalo, za to, že se město V. postavení vedlejšího účastníka vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 49/1973 Sb. a zákona č. 30/2000 Sb.).
13. Vyjádření Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka své právo podat repliku nevyužila.
14. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně jiným orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Po prostudování vyžádaného soudního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu došlo k stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, které Ústavní soud k zásahu opravňuje.
16. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že kupní smlouva z roku 1992 byla absolutně neplatnou, že sporná část budovy nebyla způsobilým (možným) předmětem kupní smlouvy (k neoddělitelné části budovy nebylo možno převést ani nabýt vlastnické právo), proto k ní nikdo (ani pak město V.) nemohl nabýt vlastnictví, zatímco pozemek pod ní takovým způsobilým (možným) předmětem byl a město V. k němu mohlo na základě kupní smlouvy z roku 2005 vlastnictví nabýt, ač od nevlastníka. Ústavní soud závěr obecných soudů, že město V. mohlo nabýt vlastnické právo k pozemku parc. č. X2 od nevlastníka považuje za vybočující z mezí ústavnosti, a to z dále uvedených důvodů.
17. Okresní soud vyšel při svém rozhodování z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), dostupného stejně jako další citovaná rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Okresní soud dovodil, že s ohledem na okolnosti posuzované věci se mohlo město V. oprávněně domnívat, že spornou část pozemku, jež je předmětem výroku II napadeného rozsudku okresního soudu, nabylo řádně, ač se tak stalo od nevlastníka.
18. Okresní soud konstatoval, že daná situace vznikla v minulosti v důsledku chyb učiněných rodinou stěžovatelky a katastrálním úřadem, neboť v roce 1992 vypracovaný geometrický plán fakticky neodpovídal hranicím budov v terénu a nikdy na základě něj nemělo dojít k zápisu do katastru nemovitostí. Soud jako předběžnou otázku řešil, zda původní kupní smlouva (ze dne 10. 3. 1992 a její pokračování ze dne 11. 3. 1992 uzavřené formou notářského zápisu sp. zn. NZ 237/92, N 435/92) byla uzavřena platně, a dospěl k závěru, že byla absolutně neplatná pro neurčitost, neboť z geometrického plánu, na základě něhož došlo k zápisu do katastru nemovitostí, a z projektové dokumentace z té doby vyplynulo, že pomyslná hranice procházela částí pokoje rodinného domu, tj. budovy stavebně technicky nebyly fakticky odděleny a ani v těch místech oddělení nebylo možné. K převodu takto vymezené části budovy tedy nikdy dojít nemohlo, když tato nebyla a ani nemohla být věcí v právním smyslu. Současně je nepochybné, že nebylo ani záměrem původních vlastníků převést část budovy v místě, které nebylo nijak odděleno, v kupní smlouvě bylo jednoznačně uvedeno, že se ohledně budovy převádí její samostatná (oddělitelná) část. Okresní soud tedy uzavřel, že k části domu vymezené geometrickým plánem č. 5421-63/2019 hranicemi pozemku označeného jako parc. č. X2 nemohlo být nikdy a tedy ani ve vztahu k městu V. vlastnické právo převedeno, neboť část domu není věcí v právním smyslu. Naopak ohledně pozemku parc. č. X2, nacházejícího se pod samostatně nepřevoditelnou částí budovy, okresní soud konstatoval, že v době převodu vlastnictví na město V. v roce 2005 bylo možno v režimu zákona č. 40/1964 Sb. samostatně nabýt pozemek bez budovy a město V. je mohlo nabýt a nabylo od nevlastníka.
19. Pro danou věc je podstatné, že jak okresní soud, tak krajský soud se shodly na tom, že kupní smlouva uzavřená dne 10. 3. 1992 mezi L. P. a A. P. jako prodávajícími a L. P. jako kupujícím je absolutně neplatná z důvodu její neurčitosti (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), neboť geometrický plán byl v rozporu s faktickým stavem, a na jeho základě neměl být učiněn zápis do katastru nemovitostí, když pomyslná hranice, která byla geometrickým plánem vymezena, procházela budovou v místech, kde tato budova nebyla stavebně technicky oddělena. Krajský soud souhlasil se závěrem okresního soudu, že předmětem kupní smlouvy z roku 1992 bylo plnění neurčité (§ 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), tudíž nedošlo a ani nemohlo dojít k dohodě o platném ujednání účastníků této převodní smlouvy o předmětu plnění, a tato kupní smlouva je podle § 39 citovaného zákona absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, k němuž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
20. I přes učiněný závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1992 dovodily obecné soudy, že město V. nabylo vlastnictví ke sporné části nemovitosti (pozemku označovanému parc. č. X2) kupní smlouvou ze dne 26. 8. 2005, a to od nevlastníka (L. P. se pro absolutní neplatnost svého "nabývacího" titulu vlastníkem nestal) na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Uvedený závěr o nabytí od nevlastníka vztahují obecné soudy pouze k pozemku pod částí budovy, nikoli i k části budovy nad ním, neboť tam se shodují v právním závěru, že ta se nemohla nikdy stát (ani tedy ve vztahu mezi L. P. a městem V.) způsobilým předmětem převodní smlouvy. Ohledně ní je třeba podle obecných soudů nadále preferovat vlastnické právo stěžovatelky. Odůvodnění, proč by se tento závěr neměl vztahovat i na pozemek pod částí budovy, založily soudy na tom, že tento se stal způsobilým předmětem kupní smlouvy z roku 1992 a město V. je mohlo nabýt, ač od nevlastníka.
21. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na obsah kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1992, jejímž předmětem účastníci učinili (bod II kupní smlouvy) samostatnou část dvorního traktu, a dovodil neurčitost smlouvy s ohledem na v rozporu s faktickým stavem vyhotovený geometrický plán ze dne 6. 2. 1992 a tehdejší faktický stav nemovitostí, neboť nebylo možné převést část domu. Ačkoli to výslovně okresní soud neuvádí, je z jeho závěrů zřejmé, že měl kupní smlouvu za absolutně neplatnou v části týkající se jak převodu sporné části budovy, tak pozemku pod ní, což plyne také z toho, že soud hovoří v případě nabytí sporné části pozemku městem V. o nabytí od nevlastníka. Okresní soud taktéž v souvislosti s nabytím části pozemku městem V. na základě jeho dobré víry v zápis v katastru nemovitostí hovoří o tom, že nebylo povinností města V. platnost kupní smlouvy ověřovat.
22. Ústavní soud má za to, že obecné soudy pochybily, když závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1992 nepromítly do úvah týkajících se převodu sporné části pozemku kupní smlouvou ze dne 26. 8. 2005.
23. Konstatují-li soudy, že ohledně části domu č. p. X3 nemohlo být nikdy vlastnické právo převedeno a že kupní smlouva je absolutně neplatná z důvodu, že smyslem smlouvy bylo převést samostatnou část oddělených budov, zatímco geometrický plán vyhotovený pro účely této kupní smlouvy vymezil pomyslnou hranici v stavebně neodděleném místě, platí tentýž závěr i pro převod části pozemku pod budovou. Byla-li kupní smlouva ze dne 10. 3. 1992 postižena absolutní neplatností, musí být z téhož důvodu absolutní neplatností dotčena také kupní smlouva ze dne 26. 8. 2005. Stavebně neoddělitelná část budovy nadále nemohla být předmětem převodu (nebyla způsobilým předmětem vlastnického práva). Na uvedeném nic nemění, že podle tehdejší právní úpravy bylo možné nabýt samostatně pozemek bez budovy, tato skutečnost nemůže vadu nabývacího titulu zhojit. Jinými slovy, vadami, které vedly k absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1992, trpí i kupní smlouva ze dne 26. 8. 2005. Jako absolutně neplatná v části týkající se prodeje části domu č. p. X3 i pozemku pod ní proto nemůže být kupní smlouva ze dne 26. 8. 2005 platným nabývacím titulem, na jehož základě by tyto nemovitosti mohlo město V. nabýt do svého vlastnictví, ať by šlo o nabytí vlastnického práva od vlastníka či od nevlastníka.
24. Skutková podstata nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí za dané situace nepřipadá v úvahu, nejsou tedy relevantní úvahy, které vedeny závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a na něj navazující judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v posuzované věci učinily (ohledně naplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem městem V. od nevlastníka) obecné soudy.
25. Byť jsou s ohledem na absenci platného nabývacího titulu úvahy o existenci dobré víry města V. nadbytečné, nad rámec věci Ústavní soud dodává, že tak jako město V. nebylo podle závěrů soudů v dobré víře, že nabylo spornou část domu č. p. X3 (s ohledem na skutečnost, že pomyslná hranice procházela částí domu a nebyla nijak oddělena), nemohlo být ani v dobré víře, že nabylo pozemek pod ní. Skutečnost, že byl L. P. zapsán jako vlastník pozemku nacházejícího se pod samostatně nepřevoditelnou částí budovy v katastru nemovitostí, byla způsobena vadně vypracovaným geometrickým plánem ze dne 6. 2. 1992, který fakticky neodpovídal snadno zjistitelným hranicím budov v terénu. Jak již bylo uvedeno, převod části budovy i pozemku pod ní jsou spolu spjaty v tom smyslu, že podle obsahu kupních smluv ze dne 10. 3. 1992 a 26. 8. 2005 nebylo úmyslem účastníků smlouvy část budovy č. p. X3 prodat (tím méně pak pozemek po ní), ani nebylo úmyslem města V. je kupní smlouvou ze dne 26. 8. 2005 nabýt do svého vlastnictví.
26. Proto také, ač důvod neplatnosti týkající se neoddělitelné části budovy č. p. X3 (jako od počátku nemožného předmětu plnění/převodu) se zbylého obsahu kupní smlouvy ze dne 10. 3. 1992 přímo netýká, soudy správně při posuzování platnosti této smlouvy (jako předběžné otázky) vzhledem k okolnostem (popsané spjatosti) nevztáhly závěr o absolutní neplatnosti jen na tuto část kupní smlouvy, ale i na část smlouvy týkající se pozemku pod částí budovy č. p. X3. Pochybily však, pokud tento svůj závěr nijak nepromítly do úvah o (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 26. 8. 2005, jak již bylo rozvedeno výše.
VI.
Závěr
27. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu v rozsahu, jak plyne z výroku I tohoto nálezu, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť jimi bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již přitom Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 7), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. V důsledku uvedeného postupu bylo napadenými rozhodnutími (v rozsahu, jak plyne z výroku I tohoto nálezu) zasaženo současně do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Věc se proto vrací k dalšímu řízení k okresnímu soudu, který musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky, zejména bude na okresním soudu, aby v souladu se shora popsaným právně závazným závěrem Ústavního soudu posoudil platnost kupní smlouvy ze dne 26. 8. 2005 (minimálně) ve vztahu k sporné části pozemku nyní vyznačené geometrickým plánem č. 5421-63/2019 jako pozemek parc. č. X2 a rozhodl, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci mohlo město V. samostatně tuto část pozemku nabýt.
28. Z výše popsaných důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a výrokem II nálezu zrušil (i) napadené usnesení Nejvyššího soudu jako celek, (ii) napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu výroku I v části, kterou byly potvrzeny zamítavý výrok II a nákladový výrok III rozsudku okresního soudu, a ve výroku II a (iii) napadený rozsudek okresního soudu ve výroku II a III zrušil.
29. Ve zbylém rozsahu, tj. v rozsahu, ve kterém stěžovatelka ústavní stížností napadla výrok I rozsudku krajského soudu v části potvrzující vyhovující výrok I rozsudku okresního soudu, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že stěžovatelka v tomto rozsahu byla zjevně neoprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti.
Autor: US