// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 22.04.2013
Ke škodě z nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání
Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nemá právní povinnost sjednat se zaměstnancem pracovní poměr, může důvodně předložením potvrzení o zaměstnání podmiňovat vznik pracovního poměru. Za těchto okolností je nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho zaměstnávání a dosahování výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový zaměstnavatel s ním ochoten bez předložení potvrzení sjednat pracovní poměr; postup zaměstnavatele, který odmítne uchazeče o zaměstnání zaměstnat v případě, že mu nepředloží potvrzení o zaměstnání, je v souladu se zákonem.
Nevydání potvrzení o zaměstnání zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru může vést ke ztrátě výdělku zaměstnance u jeho nového zaměstnavatele také v případě, že tento zaměstnavatel sice sjedná se zaměstnancem pracovní poměr, aniž by mu zaměstnanec předložil potvrzení o zaměstnání, ale sjednaný pracovní poměr zruší ve zkušební době proto, že zaměstnanec mu potvrzení o zaměstnání nepředložil ani dodatečně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 907/2012, ze dne 26. 3. 2013
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
(kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce K. Ř., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šapošnikovem, advokátem se sídlem v Praze 3, Bořivojova č. 2433/1, proti žalovanému FINBAU a. s. se sídlem v Brně, Mezírka č. 1, IČO 25563165, o 280.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 207/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2011 č. j. 15 Co 303/2010-233, ve znění usnesení ze dne 10. srpna 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237, takto:
Rozsudek krajského soudu (ve znění usnesení ze dne 10. srpna 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237) se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 280.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001 zaměstnancem žalovaného do 28. 2. 2003, kdy byl pracovní poměr mezi účastníky rozvázán okamžitým zrušením ze strany žalobce podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o., v níž byla sjednána mzda ve výši 70.000,- Kč měsíčně. Uvedená společnost žalobce odmítla „přijmout do zaměstnání“, neboť žalobce jí nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, které žalovaný žalobci přes jeho opětovné výzvy nevydal. Nesplněním této povinnosti žalovaný způsobil žalobci škodu spočívající v ušlém výdělku žalobce u společností ALF-S s. r. o. za dobu od 1. 3. 2003 do 30. 6. 2003 v celkové výši 280.000,- Kč.
Žalovaný namítal, že zaslal žalobci potvrzení o zaměstnání poštou teprve dne 8. 7. 2003, protože žalobce svým chováním a jednáním znemožnil žalovanému vykonat úkony související s ukončením pracovního poměru účastníků, a že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla „fingovaná“ a měla žalobci posloužit k podání žaloby a k získání bezdůvodného obohacení na úkor žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2005 č. j. 16 C 207/2003-90 žalobu zamítl co do částky 35.000,- Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 245.000,- Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
38.879,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce dopisem ze dne 28. 2. 2003 doručeným žalovanému dne 3. 3. 2003 rozvázal pracovní poměr mezi účastníky okamžitým zrušením z důvodu nevyplacení mzdy, že dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností ALF S s. r. o., v níž bylo sjednáno, že žalobce nastoupí do práce u této společnosti dne 1. 3. 2003 a že mu za vykonanou práci přísluší mzda ve výši 70.000,- Kč měsíčně, a že dne 15. 3. 2003 jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. podepsala „dodatek“ k pracovní smlouvě, v němž uvedla, že „z důvodu neprokázání ukončení předchozího zaměstnání prostřednictvím předložení zápočtového listu považuje pracovní smlouvu za neplatnou od samého počátku a z tohoto důvodu nebude se žalobcem uzavřen pracovní poměr“. Poté, co „dodatek“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 posoudil jako rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, která byla sjednána v pracovní smlouvě v délce 3 měsíců, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný porušením své povinnosti vydat žalobci potvrzení o zaměstnání stanovené v ustanovení § 60 odst. 2 zákoníku práce, kterou splnil až v měsíci červenci 2003, způsobil žalobci škodu ve výši 245.000,- Kč spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout u společnosti ALF-S s. r. o. v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003. Za dobu od 1. 3. 2003 do 15. 3. 2003 žalobci podle názoru soudu prvního stupně náhrada ušlého výdělku nepřísluší, neboť v tomto období pracovní poměr mezi ním a společností ALF-S s. r. o. „platně trval“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2007 č.j. 15 Co 107/2006-113 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz výslechem jednatelky společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. navržený žalovaným k okolnosti uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., kterou žalovaný zpochybňoval. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby uvedený důkaz v dalším řízení provedl, a to i k okolnostem skončení pracovního poměru mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., neboť k tomu, aby mohl být učiněn závěr o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a škodou vzniklou žalobci, je třeba se zabývat tím, co bylo důvodem zrušení tohoto pracovního poměru ve zkušební době dne 15. 3. 2003.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 16 C 207/2003-208 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 245.000,- Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 73.683,96 Kč. Po doplnění dokazování výslechem svědkyně Ing. I. M. a znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví Mgr. et Mgr. K. P. dospěl k závěru, že výpověď svědkyně Ing. I. M., která uvedla, že pracovní smlouvu se žalobcem ze dne 28. 2. 2003 ani její „dodatek“ na téže listině ze dne 15. 3. 2003 nepodepsala, je zcela nevěrohodná, neboť znaleckým posudkem bylo zjištěno, že podpisy Ing. I. M. na pracovní smlouvě i na „dodatku“ k ní jsou jejími pravými podpisy; k její výpovědi proto nepřihlédl. Dovodil, že pracovní smlouva mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla uzavřena platně, neboť obsahovala veškeré náležitosti (ujednání o místě výkonu práce, o druhu práce i o dni nástupu do práce), a že „dodatkem“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 došlo ke zrušení sjednaného pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce; uzavřel, že jediným důvodem tohoto zrušení pracovního poměru bylo nepředložení potvrzení o zaměstnání žalobcem, a že je proto dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného vydat žalobci potvrzení o zaměstnání a vznikem škody spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout u společnosti ALF-S s. r. o. v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-233 ve znění usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 245.000,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 45.900,- Kč a České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení
6.664,- Kč. Dospěl k závěru, že „dodatek“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 nelze interpretovat jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době, neboť „to ze slovního vyjádření nevyplývá“, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr se společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, a že neprokázal příčinnou souvislost mezi „tvrzenou vzniklou škodou a jednáním žalovaného“, neboť ani po poučení odvolacím soudem neoznačil důkazy ke svému tvrzení, že opakovaně telefonicky žádal žalovaného o vydání „zápočtového listu“. Zdůraznil, že zákoník práce nestanoví, jakým konkrétním způsobem má zaměstnavatel splnit svou povinnost vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání; jestliže žalobce nevyvinul „ani minimální součinnost“ k předání potvrzení o zaměstnání, jehož vydání žalovaný vázal na „dořešení některých záležitostí a osobní jednání“, nelze podle názoru odvolacího soudu učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „své rozhodnutí opírá o nerozhodné právní úvahy či spekulace“, že „zcela opomíjí výsledky doplňujícího důkazního řízení provedeného soudem prvního stupně“ a že je nesprávný jeho názor na „ukončení“ pracovního poměru žalobce u společnosti ALF-S s. r. o., neboť z „dovětku“ k pracovní smlouvě jednoznačně vyplývá, že důvodem zrušení tohoto pracovního poměru bylo nepředložení „zápočtového listu“. Odvolací soud chybně vytýkal žalobci, že nenavrhl další důkazy, zejména důkaz výslechem svědkyně Ing. I. M., jejíž výpověď u soudu prvního stupně byla „jednoznačně lživá“, a není proto jasné, co odvolací soud mohl od další výpovědi této svědkyně očekávat. Za zcela mylnou pokládá žalobce i úvahu odvolacího soudu o okolnostech nevydání potvrzení o zaměstnání žalovaným žalobci. Žalobce „jednoznačně“ prokázal, že o vydání „zápočtového listu“ žalovaného opakovaně žádal, ten však jeho vydání podmiňoval např. „dořešením některých záležitostí“ či „osobním jednáním“; takový postup však podle názoru žalobce nemá oporu v zákoně. Dovolatel nesouhlasí ani s úvahou odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi nevydáním potvrzení o zaměstnání žalovaným a vzniklou škodou a o nedostatku součinnosti žalobce k „předání zápočtového listu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl, neboť ze strany žalovaného nedošlo k porušení jeho povinností a není tu ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a „domnělou“ škodou na straně žalobce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce, který vykonával v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001 práci ředitele divize „Recycling“, dopisem ze dne 28. 2. 2003 sdělil žalovanému, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu nevyplacení mzdy za měsíc listopad 2002 do 31. 1. 2003; dopis byl žalovanému doručen dne 3. 3. 2003. Žalovaný dopisem ze dne 14. 3. 2003 požádal žalobce o osobní schůzku v sídle žalovaného, na které by byla „prodiskutována, objasněna a prokázána základní fakta“ týkající se pracovního poměru účastníků, s tím, že do té doby žalovaný není schopen se žalobcem „plně uzavřít pracovní poměr a všechny potřebné doklady včetně vydání zápočtového listu“; potvrzení o zaměstnání vydal žalobci v měsíci červenci 2003. Dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel písemnou pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o. se sídlem v Brně, Stránského č. 28, IČO 25572865, za kterou smlouvu podepsala jednatelka Ing. I. M., v níž se žalobce zavázal ode dne nástupu do práce 1. 3. 2003 vykonávat práci „koordinátora“ s místem výkonu práce v Praze; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se zkušební dobou v délce tří měsíců a mzda za vykonanou práci byla sjednána ve výši 70.000,- Kč měsíčně. Dne 15. 3. 2003 společnost ALF-S s. r. o. pod text pracovní smlouvy připojila sdělení podepsané jednatelkou Ing. I. M. a adresované žalobci, že tato pracovní smlouva je „neplatná od samého počátku“, neboť žalobce „přes veškeré své sliby neprokázal ukončení předchozího zaměstnání předložením zápočtového listu“, a společnost ALF-S s. r. o. proto se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr.
Vzhledem k tomu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán podle zjištění soudů dnem 3. 3. 2003, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2003 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10).
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele.
V posuzovaném případě žalovaný nemůže žalobci odpovídat za škodu - jak se domnívá odvolací soud - podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce. Podle tohoto ustanovení je - jak vyplývá z výše uvedeného - dána odpovědnost jen za takovou škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout až po skončení pracovního poměru účastníků, nemůže se jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním.
Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou - jak vyplývá z výše uvedeného - porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
První z uvedených předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je naplněn tehdy, jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele (srov. ustanovení § 9 a 10 zák. práce) v rámci plnění jeho úkolů poruší některou z právních povinností, které zaměstnavateli ukládají pracovněprávní předpisy nebo které pro něj vyplývají z pracovního řádu (§ 82 zák. práce), smlouvy (dohody) uzavřené se zaměstnancem podle ustanovení § 244 zák. práce či z kolektivní smlouvy (§ 20 zák. práce, zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 60 odst. 2 zák. práce při skončení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání a uvést v něm skutečnosti stanovené prováděcím právním předpisem a další písemnosti týkající se osobních údajů o zaměstnanci.
Podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění nařízení vlády č. 461/2000 Sb. v potvrzení o zaměstnání vydaném zaměstnavatelem zaměstnanci při skončení pracovního poměru je třeba kromě údajů o zaměstnání, druhu konaných prací a dosažené kvalifikaci uvést:
a) skutečnosti rozhodné pro posouzení nároků na dávky nemocenského pojištění,
b) údaje o započitatelné době zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii pro účely důchodového zabezpečení za dobu před 1. lednem 1993,
c) odpracovanou dobu a další skutečnosti rozhodné pro dosažení nejvýše přípustné expoziční doby
d) zda ze zaměstnancovy mzdy jsou prováděny srážky, v čí prospěch, jak vysoká je pohledávka, pro kterou mají být srážky dále prováděny, jaká je výše dosud provedených srážek a jaké je pořadí pohledávky,
e) údaje o dohodě o setrvání v pracovním poměru po určitou dobu po vykonání závěrečné zkoušky nebo maturitní zkoušky, popřípadě po uplynutí doby studia (přípravy), včetně údajů o tom, kdy tato doba skončí, byla-li tato dohoda před 1. červnem 1994 uzavřena,
f) údaje o výši průměrného výdělku a o dalších skutečnostech rozhodných pro posouzení nároku na mzdové vyrovnání nebo na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání.
Povinnost zaměstnavatele vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání a uvést v něm skutečnosti stanovené v citovaném ustanovení § 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění nařízení vlády č. 461/2000 Sb. není vázána na žádnou součinnost zaměstnance (není potřebné, aby zaměstnanec o vydání potvrzení žádal, zaměstnavatel nesmí podmiňovat vydání potvrzení např. náhradou škody způsobené zaměstnancem nebo vrácením pracovních pomůcek, apod.) a musí být splněna nejpozději v den skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Nesplní-li zaměstnavatel povinnost uloženou mu ustanovením § 60 odst. 2 zák. práce vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání, je odůvodněn závěr, že porušili právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ti zaměstnanci, kteří ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce jednali jeho jménem. Vznikne-li zaměstnanci následkem porušení této právní povinnosti škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit. Škoda může zaměstnanci v tomto případě vzniknout rovněž tím, že nebyl přijat do pracovního poměru u jiného zaměstnavatele a že proto nedosáhl výdělku, který by mu jinak - nebýt porušení povinnosti uložené zaměstnavateli ustanovením § 60 odst. 2 zák. práce - náležel.
Zákoník práce a ani jiné pracovněprávní předpisy nezakazují zaměstnavateli přijmout do pracovního poměru fyzickou osobu, která mu nepředloží potvrzení o zaměstnání vystavené jejím předchozím zaměstnavatelem. Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že údaje uvedené v potvrzení o zaměstnání se zpravidla týkají nejen zaměstnance a jeho dosavadního zaměstnavatele, ale že mají právní význam především pro zaměstnavatele, s nímž zaměstnanec nově sjednává pracovní poměr. Podle údajů obsažených v potvrzení o zaměstnání nový zaměstnavatel například plní povinnosti nového plátce mzdy při nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy zaměstnance (§ 294 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a provádí nemocenské pojištění zaměstnance, zejména mu poskytuje dávky nemocenského pojištění a eviduje skutečnosti významné pro posouzení nároků na dávky nemocenského pojištění (srov. § 18 a násl. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2003). Pro právní poměry nového zaměstnavatele má rovněž význam sdělení obsažené v potvrzení o zaměstnání, zda zaměstnanec uzavřel (podle právní úpravy účinné do 31. 5. 1994) dohodu o setrvání v pracovním poměru po určitou dobu po vykonání závěrečné zkoušky nebo maturitní zkoušky, popřípadě po uplynutí doby studia (přípravy), včetně údajů o tom, kdy tato doba skončí (srov. § 227a zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 a Čl. VI bod 7 zákona č. 74/1994 Sb.). Zaměstnavatel je tedy oprávněn požadovat, aby mu zaměstnanec, s nímž jedná o uzavření pracovní smlouvy, předložil potvrzení o zaměstnání u předchozího zaměstnavatele; kdyby tak neučinil, může mít opomenutí v tomto směru pro něj nepříznivé následky (srov. například § 296 o. s. ř. a § 227a zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994). Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nemá právní povinnost sjednat se zaměstnancem pracovní poměr (podle ustanovení § 7 odst. 1 zák. práce pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce mohou vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele), může důvodně předložením potvrzení o zaměstnání podmiňovat vznik pracovního poměru. Za těchto okolností je nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho zaměstnávání a dosahování výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový zaměstnavatel s ním ochoten bez předložení potvrzení sjednat pracovní poměr; postup zaměstnavatele, který odmítne uchazeče o zaměstnání zaměstnat v případě, že mu nepředloží potvrzení o zaměstnání, je v souladu se zákonem.
Nevydání potvrzení o zaměstnání zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru může vést ke ztrátě výdělku zaměstnance u jeho nového zaměstnavatele také v případě, že tento zaměstnavatel sice sjedná se zaměstnancem pracovní poměr, aniž by mu zaměstnanec předložil potvrzení o zaměstnání, ale sjednaný pracovní poměr zruší ve zkušební době (srov. § 31 a § 58 zák. práce) proto, že zaměstnanec mu potvrzení o zaměstnání nepředložil ani dodatečně.
Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sdělení společnosti ALF-S s. r. o. ze dne 15. 3. 2003 umístěné pod textem pracovní smlouvy uzavřené mezi touto společností a žalobcem dne 28. 2. 2003 nelze interpretovat jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době, neboť „to ze slovního vyjádření nevyplývá“.
Písemné oznámení zaměstnavatele nebo zaměstnance o zrušení pracovního poměru ve zkušební době (§ 58 odst. 2 zák. práce) je právním úkonem, tj. projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 240 odst. 1 zák. práce). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Pravidla o tom, jak má být projev vůle vyložen, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, podle něhož je projev vůle třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V posuzovaném případě společnost ALF-S s. r. o., se kterou žalobce uzavřel dne 28. 2. 2003 pracovní smlouvu, sdělila dne 15. 3. 2003 žalobci, že považuje tuto pracovní smlouvu za neplatnou a že se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr, neboť žalobce neprokázal skončení svého předchozího zaměstnání předložením „zápočtového listu“. Přestože toto sdělení nového zaměstnavatele žalobce nevychází ze zcela správných představ jednajícího o právních vztazích mezi ním a žalobcem (okolnost, že žalobce společnosti ALF-S s. r. o. nepředložil potvrzení o svém předchozím zaměstnání a že neprokázal skončení pracovního poměru u žalovaného, nemohla mít za následek neplatnost pracovní smlouvy uzavřené mezi ním a touto společností), je z jeho obsahu bez pochybností zřejmé, že jím společnost ALF-S s. r. o. projevila vůli žalobce, který jí ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o svém předchozím zaměstnání, nadále nezaměstnávat. Protože v době tohoto projevu vůle společnosti ALF-S s. r. o., který podle svého obsahu směřoval ke skončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou uzavřenou mezi společností ALF-S s. r. o. a žalobcem dne 28. 2. 2003, ještě neuplynula zkušební doba sjednaná v této pracovní smlouvě, je třeba dovodit, že se jednalo o písemné oznámení zaměstnavatele o zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr se společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud pominul uvedené oznámení společnosti ALF-S s. r. o. žalobci ze dne 15. 3. 2003 o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, z jehož obsahu vyplývá, že důvodem tohoto zrušení pracovního poměru byla skutečnost, že žalobce nepředložil svému novému zaměstnavateli ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy potvrzení o svém zaměstnání u žalovaného.
Zrušením pracovního poměru společností ALF-S s. r. o. ve zkušební době žalobci vznikla škoda, neboť pozbyl možnost dosahovat výdělku ve výši 70.000,- Kč měsíčně sjednaného v pracovní smlouvě uzavřené mezi ním a touto společností dne 28. 2. 2003. Protože důvodem zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. ve zkušební době byla skutečnost, že žalobce společnosti ALF-S s. r. o. ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, který nesplnil svou povinnost vydat toto potvrzení žalobci při skončení pracovního poměru mezi ním a žalobcem dne 3. 3. 2003, je mezi porušením této právní povinnosti žalovaného a vznikem škody u žalobce příčinná souvislost. Okolnost, zda žalobce žádal žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání a zda k jeho vydání, které žalovaný podmiňoval uskutečněním osobního jednání mezi účastníky v jeho sídle, poskytl žalovanému součinnost, není pro závěr o příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody na straně žalobce významná, neboť povinnost zaměstnavatele vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání není – jak vyplývá z výše uvedeného - vázána na žádnou součinnost zaměstnance a musí být splněna nejpozději v den skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem i bez žádosti zaměstnance. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož nelze učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, neboť žalobce neprokázal, že žádal žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání, a k jeho předání nevyvinul „ani minimální součinnost“, proto není správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-