// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 21.04.2008
K opakovanému uzavírání pracovního poměru na dobu určitou
Umožňoval-li zákon v rozhodném znění opakované uzavírání pracovního poměru na dobu určitou, nemůže být tato skutečnost sama o sobě zneužitím výkonu práva. Za zneužití práva nelze považovat to, že zaměstnavatel se zaměstnancem - jak to umožňoval zákon - sjedná (prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej uzavře opětovně, ale jen takové jednání, jehož účelem není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť zaměstnavatel je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit zaměstnanci újmu a dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z jeho hlediska bez významu.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 593/2007, ze dne 8. 1. 2008
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30.9.1999 )
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. S. Ch., zastoupené advokátem, proti žalované Z. š. a M. š. L., zastoupené advokátem, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 150/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2006 č.j. 19 Co 1223/2006-231 takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že její pracovní poměr nadále trvá, „a to jako pracovní poměr na dobu neurčitou“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 2.7.1999 jako učitelka 1. stupně ZŠ, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31.7.2000, a že „byl následně zaměstnavatelem a jeho právními nástupci prodlužován“ dohodami ze dne 23.6.2000, 28.6.2001, 28.6.2002 a naposledy dne 27.6.2003, a to do 31.7.2004. Žalobkyně několikrát žádala, aby byl její pracovní poměr na dobu určitou změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou, její žádosti však byly ignorovány a bylo jí sděleno, že „pracovní poměr končí 31.7.2004 a že nebude dále prodlužován“. Žalobkyně „zcela v intencích nového znění § 30 odst. 4 zákoníku práce prohlásila, že trvá na tom, aby byla nadále zaměstnávána…, a uvádí, že platí, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou“. Je toho názoru, že „zaměstnavatel nikdy v minulosti neměl k práci žalobkyně negativní výhrady“, „jako pedagožka byla plně kvalifikována a velice oblíbená“. Uvedla, že „na ZŠ L. byla žalobkyně jediným pedagogem zaměstnaným celkem 5krát po sobě vždy na dobu určitou“, a že se domnívá, že žalovaná porušila „pracovní řád MŠMT ČR vydaný 16.5.2001“, který „výslovně v čl. 9 odst. 2 uvádí, že zaměstnavatel nesmí zneužívat výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů na újmu zaměstnance a jako příklad tohoto zneužití je výslovně uvedeno neodůvodněné opakované uzavírání pracovního poměru s plně kvalifikovanými zaměstnanci na dobu určitou nebo uzavírání pracovního poměru na dobu kratší než je školní rok“; že „jednala v rozporu s ustanovením § 82 odst. 4 zák. práce, čímž založila částečnou neplatnost právního úkonu dle § 242 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. práce“, a že jde o „řetězení pracovních poměrů, které je výslovně v rozporu se zájmem společnosti“.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14.2.2005 č.j. 14 C 150/2004-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 5.300,- Kč „na účet zástupce žalované JUDr. F. V.“. Soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr uzavřený dne 2.7.1999 a následně prodlužovaný je stále týž pracovní poměr, a „na vztah mezi účastníky je tedy nutné použít ustanovení zákoníku práce platného ke dni vzniku pracovního poměru“. V této době platné znění zákoníku práce v ustanovení § 82 „neobsahovalo žádné omezení v délce pracovního poměru na dobu určitou, případně jeho opakování, soud tedy takto uzavřený pracovní poměr „neshledal neplatným ve smyslu § 242 zákoníku práce“. Podle názoru soudu prvního stupně důvodem pro opakované uzavření pracovního poměru na dobu určitou se žalobkyní byla nejistota z budoucího vývoje, který předpokládal zřízení základní školy jako příspěvkové organizace obce, což se skutečně dne 11.9.2002 stalo“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně „platně skončil uplynutím doby 31.7.2004“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4.10.2005 č.j. 19 Co 1251/2005-133 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud odvolací vytknul soudu prvního stupně, že „pochybil, když neuvedl, z jakého důkazu v řízení provedeného učinil zjištění o nejistotě z budoucího vývoje“. „Tato obava není podložena zjištěním např. o snižování počtu tříd, žáků, učitelů či omezeném rozpočtu nově vzniklého subjektu, zjištěním, že i s jinými pedagogickými pracovníky byly uzavírány pracovní poměry na dobu určitou“. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že jednání žalované vůči ní bylo diskriminační, neboť pravděpodobně souvisí s jejím kandidováním na předsedkyni odborové organizace, což „vedlo ke zhoršení vztahů jak s kolegy, tak s vedením školy“. Odvolací soud uzavřel, že by soud prvního stupně měl v novém řízení učinit závěr o tom, „zda prodloužením pracovního poměru na dobu určitou bylo vykonat právo, či úmyslem bylo způsobit žalobkyni v rozporu s ustálenými dobrými mravy újmu“.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 16.1.2006 č.j. 14 C 150/2004-174 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 19.855,- Kč „na účet zástupce žalované JUDr. F. V.“. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že mezi žalobkyní a žalovanou byl uzavřen platný pracovní poměr, který se řídí zákoníkem práce účinným ke dni uzavření pracovního poměru. Z dokazování „nevyplynulo, že by žalovaná svým jednáním zneužívala své právo uzavřít pracovní poměr na dobu určitou se žalobkyní, případně, že by měla zájem žalobkyni poškodit“. Podle soudu prvního stupně se však „žalovanou tvrzená obava z budoucího vývoje ukázala reálnou“, když „finanční prostředky, se kterými hospodařila v roce 2003, byly zajištěny na nižší počet pracovních úvazků, než byl reálný stav“. Řešením této situace bylo zachování pracovního poměru žalobkyně na dobu určitou a následně jeho neprodloužení, proto tvrzení žalobkyně, že důvodem neprodloužení jejího pracovního poměru byla její činnost v odborové organizaci, nemůže obstát a soud považuje „tyto námitky za nerelevantní“. Z těchto důvodů soud dovodil, že „uzavření pracovního poměru a dohody o jeho změně nelze považovat za neplatné ve smyslu § 242 písm. a) zák. práce“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.8.2006 č.j. 19 Co 1223/2006-231 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 3.064,25,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že „žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy s cílem způsobit jí újmu, ani že by zneužívala výkon práv a povinností, které z pracovněprávních vztahů vyplývají, a nebylo dále prokázáno ani tvrzení žalobkyně o její diskriminaci v důsledku práce v odborové organizaci. Dovodil, že, bylo-li zákonem umožněno opakované uzavírání pracovního poměru či opětovné prodlužování sjednaného pracovního poměru, „nemůže být ani v rozporu se zájmem společnosti a v důsledku toho neplatné dle ustanovení § 242 odst.1 písm. a) zákoníku práce“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „dohodu o prodloužení pracovního poměru nelze bez dalšího považovat za zneužití práva zaměstnavatele na úkor zaměstnance. Takovým jednáním by bylo jen jednání vedené úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, které však v dané věci prokázáno nebylo“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí zejména, že „Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení“ byl vydán dne 16.5.2001, a že v době uzavření dodatků pracovní smlouvy žalobkyně již tedy byl „nejen platný, ale i účinný a na dodatky příslušné pracovní smlouvy aplikovatelný“. Podle Stanoviska Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy „neodůvodněné uzavírání pracovních poměrů na dobu určitou bylo ve školství vždy považováno za negativní jev“ a s ohledem na Pracovní řád MŠMT je žalobkyně toho názoru, že uzavíráním pracovního poměru na dobu určitou se žalobkyní „zneužila žalovaná jako zaměstnavatel výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů na újmu žalobkyně, a proto je tento její právní úkon neplatný ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce“. Dovolatelka se domnívá, že v části, jíž byl pracovní poměr na dobu určitou sjednáván, je sjednání dodatku neplatné, a že byl tedy pracovní poměr „ve smyslu § 30 odst. 1 zákoníku práce relevantním dodatkem ze dne 27.6.2003 prodloužen na dobu neurčitou a nadále trvá“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně rozhodl po zrušení svého rozsudku stejně jako v původním rozsudku – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – právní otázku platnosti opětovného prodlužování pracovního poměru na dobu určitou podle ustanovení § 30 zák. práce.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení platnosti uzavření a prodlužování pracovního poměru na dobu určitou, který žalovaná se žalobkyní uzavřela na základě pracovní smlouvy dne 2.7.1999, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb. , o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
V době, kdy žalobkyně začala pracovat u žalované (tj. ke dni 2.7.1999), platilo, že pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání, nebo jestliže v pracovní smlouvě nebo při její změně nebyly splněny podmínky uvedené v ustanoveních § 30 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Podle uvedených ustanovení totiž pracovní poměr na dobu určitou nelze sjednat s absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci [absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské dovolené a další mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle ustanovení § 127 odst.2 zákoníku práce omluvil nepřítomnost muže v práci, protože mu přísluší rodičovský příspěvek], s mladistvými, se zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva, a s fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP, a že tyto zákazy neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou (srov. § 30 odst.1, 2, 3 zákoníku práce ve znění vyplývajícím z ustanovení čl. I bodu 36 zákona č. 74/1994 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.6.1994).
Z uvedeného vyplývá, že s účinností od 1.6.1994 (až do 28.2.2004, tj. předtím, než nabyl účinnosti Čl. I bod 15. zákona č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) nebyla zákonem nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 74/1994 Sb. k tomu došlo „s ohledem na potřeby praxe a pro posílení smluvní volnosti účastníků pracovního poměru“ a se záměrem „zjednodušit právní úpravu pracovního poměru na dobu určitou, a to tak, že se ponechává na vůli účastníků, jaký pracovní poměr uzavřou“.
Z výše uvedeného vyplývá, že s účinností od 1.6.1994 právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňovaly, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda) účastníků v tomto směru tedy nemůže být neplatná podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zákoníku práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti. Využijí-li účastníci této možnosti a uzavřou (prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej sjednají opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého. Bylo-li totiž záměrem zákonodárce - jak je z uvedeného zřejmé - umožnit účastníkům pracovněprávních vztahů, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a aby pracovní poměr na dobu určitou mohli uzavřít (uzavírat) opětovně, nelze výkladem - navzdory jednoznačnému znění zákona - dovodit něco jiného. Neplatné je jen ujednání o době trvání pracovního poměru (a pracovní poměr je ve smyslu ustanovení § 30 odst.1 zákoníku práce sjednán na dobu neurčitou) tehdy, jestliže zaměstnavatel sjedná pracovní poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení § 30 odst.2 zákoníku práce, aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 písm. a) zákoníku práce (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.8.2002, sp. zn. 21 Cdo 1874/2001, který byl uveřejněn pod č. 181 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by žalobkyně byla osobou uvedenou v ustanovení § 30 odst. 2 zákoníku práce. Smlouvy (dohody), kterými žalovaná sjednala (prodlužovala) se žalobkyní pracovní poměr na dobu určitou, nemohou být neplatnými právními úkony jen proto, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán (prodlužován) opětovně (celkem čtyřikrát) a že žalobkyně byla jedinou zaměstnankyní u žalovaného s pracovní smlouvou uzavřenou na dobu určitou.
Námitka dovolatelky, že uzavíráním pracovního poměru na dobu určitou žalovaná zneužila právo na úkor žalobkyně, rovněž není důvodná.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Za zneužití práva ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Zneužitím výkonu práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce může být při splnění uvedených předpokladů i sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Za zneužití práva ovšem nelze považovat to, že zaměstnavatel se zaměstnancem - jak to umožňuje zákon - sjedná (prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej uzavře opětovně, ale jen takové jednání, jehož účelem není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť zaměstnavatel je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit zaměstnanci újmu a dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z jeho hlediska bez významu.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalovaná uzavírala se žalobkyní pracovní poměr na dobu určitou, naposledy do 31.7.2004, a následně jej neprodloužila proto, že „finanční prostředky, se kterými žalovaná hospodařila v roce 2003, byly zajištěny na nižší počet pracovních úvazků, než byl reálný stav“. Takovýto důvod (a jiný nebyl soudy zjištěn) nemůže představovat jednání, jehož účelem by nebylo vykonat právo (uzavřít v souladu se zákonem pracovní poměr na dobu určitou), ale způsobit žalobkyni v rozporu s ustálenými dobrými mravy újmu.
Poukazuje-li dovolatelka na Pracovní řád MŠMT ze dne 16.5.2001 uveřejněný pod č.j. 14269/2001-26 ve věstníku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 5/2001, jenž „neodůvodněné opakované uzavírání pracovního poměru s plně kvalifikovanými zaměstnanci na dobu určitou považuje za zneužití výkonu práv a povinností zaměstnavatele“, je třeba uvést, že je-li zákonem umožněno opakované uzavírání pracovního poměru na dobu určitou, nemůže být tato skutečnost sama o sobě zneužitím výkonu práva; když žalovaná navíc dostatečně prokázala důvody, pro které se žalobkyní pracovní poměr na dobu určitou opakovaně uzavírala.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z uvedených právních názorů, které jsou soudní praxí přijímány jako ustálené, důsledně vycházel. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“, vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně napadající rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-