// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 29.01.2008
K pracovnímu poměru, jehož náplní má být výkon funkce statutárního orgánu
I. Činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy (R 13/1995). Skutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným (jednatelem), sama o sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto společností smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů, jestliže smlouva (dohoda) nesměřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným.
V projednávané věci je nepochybné, že smlouvou označenou jako „pracovní smlouva na dobu určitou“ se žalobce zavázal pracovat „ve funkci generálního ředitele na plný pracovní úvazek“. Protože generální ředitel společnosti byl jejím statutárním orgánem, nesměřovala smlouva k založení pracovního poměru (jiného pracovněprávního vztahu), jehož náplní by byl výkon jiné činnosti, než činnosti statutárního orgánu žalované, jak vyplývá zejména z „popisu pracovní činnosti“, ale v rozporu se zákonem k tomu, aby žalobce vykonával činnost statutárního orgánu společnosti (jejího jednatele) v pracovním poměru. Uvedená smlouva je tak ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a) zák. práce neplatným právním úkonem a nemohl podle ní vzniknout mezi žalobcem a žalovanou společností platný pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah.
Nevznikl-li (a ani nemohl vzniknout) mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr, nepřichází ani v úvahu, aby takový neexistující pracovní poměr byl rozvazován některým ze způsobů uvedených v zákoníku práce.
II. Není ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i výslovně počítá - srov. například § 132 odst. 3 obch. zák.), aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba. V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. I když zákoník práce nemá v tomto směru výslovnou úpravu, z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. R 63/1999).
Právě rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 313/2007, ze dne 13. 12. 2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce S. W., zastoupeného advokátem, proti žalované W. Č. r., s. r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 30/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2006, č. j. 23 Co 294, 319/2006-147, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3. 12. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, pro který může zaměstnavatel zrušit se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v „padělání manažerské smlouvy datované dne 02. 01. 2001 se společností P and O T. E. P. s. s r. o., včetně jejích třech příloh“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že také odvolání z funkce generálního ředitele žalované ze dne 10. 5. 2002 je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že rozhodnutím jediného společníka žalované byl jmenován do funkce jednatele žalovaného; tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 6. 4. 1998. Na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2000, „resp. na základě manažerské smlouvy ze dne 2. 1. 2001“, vykonával funkci generálního ředitele žalované. Podle informací, které dostával od svých podřízených i od obchodních partnerů, byl odvolán z funkce jednatele společnosti, což pro něj bylo natolik stresující, že dne 8. 3. 2002 vážně onemocněl a byl opakovaně hospitalizován. Dopisem ze dne 10. 5. 2002 byl odvolán z funkce generálního ředitele žalované a poté mu byla dána výpověď z pracovního poměru, neboť měl porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že padělal manažerskou smlouvu uzavřenou dne 2. 1. 2001. Nikdy se však nedopustil skutku, ze kterého je obviňován, o padělání jakékoliv listiny mu není ničeho známo, žádný takový skutek mu v minulosti nebyl vytknut, nebyl ani požádán o vysvětlení a uvedený skutek mu nebyl prokázán.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9. 2. 2005 (správně 3. 11. 2004), č. j. 5 C 30/2003-82, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 3. 12. 2002 je neplatná, zamítl návrh na určení, že odvolání z funkce generálního ředitele učiněné dopisem žalované ze dne 10. 5. 2002 je neplatné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z dopisu ze dne 10. 5. 2002 zjistil, že odvolání žalobce z funkce generálního ředitele žalované bylo podepsáno B. H., jednatelem žalované, a z výpisu z obchodního rejstříku, že B. H. byl jediným jednatelem žalované od 8. 3. 2002 do 4. 8. 2003; B. H. tak mohl činit jménem žalované všechny právní úkony, včetně odvolání žalobce z funkce generálního ředitele. Vycházeje dále z toho, že žalovaná spatřuje důvod k výpovědi z pracovního poměru v tom, že žalobce padělal manažerskou smlouvu datovanou dne 2. 1. 2001, a že ze znaleckého posudku Ing. P. K. nelze činit jednoznačný závěr o tom, kterého dne se žalobce uvedeného jednání měl dopustit, dovodil, že žalované se v řízení nepodařilo prokázat, že výpověď z pracovního poměru byla dána ve lhůtě jednoho roku uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce; „vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla dána dne 3. 12. 2001 (správně 3. 12. 2002) je třeba připustit i možnost, že byla dána až po uplynutí jednoroční objektivní lhůty“. Výpověď z pracovního poměru ze dne 3. 12. 2002 posoudil pro uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce jako neplatnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2005, č. j. 23 Co 195/2005-107, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že v odůvodnění svého rozsudku nezmínil, k jakému vymezení časového období „před koncem roku“ se přiklání, který den považuje za počátek tohoto období a zda se v tomto vymezení shoduje se znalcem, který uvedl, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil „nejdříve před koncem roku 2001“. Uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval otázkou běhu lhůt podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce a v případě závěru o jejich dodržení, dalšími formálními a obsahovými náležitostmi výpovědi a tím, zda byl použitý výpovědní důvod uplatněn důvodně.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č. j. 5 C 30/2003-125, ve znění usnesení ze dne 9. 2. 2006, č. j. 5 C 30/2003-126, žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 3. 12. 2002, doručeným dne 4. 12. 2002, je neplatná, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 26.123,- Kč. Vycházeje ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. P. K. a s přihlédnutím k rozhodnutí Policie ČR SKPV M. ze dne 9. 2. 2004 a 19. 8. 2004 dospěl k závěru, že žalovaná dodržela stanovenou objektivní jednoroční lhůtu pro podání výpovědi, neboť žalobce se jednání, jež mu je vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru, dopustil později než dne 4. 12. 2002 (správně 4. 12. 2001), s největší pravděpodobností však v březnu roku 2002. Dále dovodil, že jednání žalobce je třeba považovat „přinejmenším za závažné porušení pracovní kázně a je možné je považovat i za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“, neboť v řízení bylo prokázáno, že „žalobce zfalšoval datum vyhotovení manažerské smlouvy, a to nepochybně v úmyslu obohatit se na úkor žalovaného“. Výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce byl proto uplatněn důvodně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j. 23 Co 294, 319/2006-147, rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 9. 2. 2006, č. j. 5 C 30/2006-126, změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 3. 12. 2002, doručeným dne 4. 12. 2002 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 2.575,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 7.350,- Kč, vše do rukou advokáta JUDr. F. D.. Ve věci samé dovodil, že, jestliže žalobce vyhotovil nebo dal vyhotovit a podepsal „manažerskou smlouvu“ datovanou dne 2. 1. 2001, jednal především jako jednatel žalované a jménem žalované tuto listinu také podepsal. Žalobce tak skutek, v němž žalovaná spatřuje důvod výpovědi činil v postavení jednatele žalované a z toho nelze vyvozovat pracovněprávní důsledky; statutární zástupce není ve vztahu k právnické osobě, kterou zastupuje ve vztahu pracovněprávním, nýbrž obchodněprávním. Pracovní vztah účastníků (neexistuje-li jiná soudu nepředložená pracovní smlouva uzavřená za žalovanou jinou osobou, než samotným žalobcem v postavení statutárního orgánu žalované) je podle odvolacího soudu založen pouze na základě mlčky uzavřené pracovní smlouvy, podle které žalobce vykonával funkci generálního ředitele žalované a žalovaná mu za to vyplácela mzdu. Vytvoření a podpis manažerské smlouvy žalobcem – jednatelem žalované, nelze považovat za závažné porušení pracovní kázně žalobcem – zaměstnancem žalované a ani za důvod výpovědi z pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že z provedených důkazů, zejména z obsahu policejního spisu, č. j. ORME-372/OHK-2003, bylo prokázáno, že žalovaný byl platně a účinně odvolán z funkce jednatele, a to ke dni 8. 3. 2002, přičemž „spornou manažerskou smlouvu“ podle provedených důkazů podepsal v době své hospitalizace, tedy nejdříve dne 12. 3. 2004 (správně 12. 3. 2002). Stalo se tak v době, kdy již byl odvolán z funkce jednatele a o tomto svém odvolání věděl, a za účelem získání velmi nadstandardního odstupného; tím se dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobce byl od roku 1998 do 8. března 2002 ve funkci jediného jednatele žalované. Dne 1. 12. 2000 uzavřel žalobce s žalovanou „pracovní smlouvu na dobu určitou“, podle které měl vykonávat „funkci generálního ředitele na plný úvazek“. Podle „manažerské smlouvy“ ze dne 2. 1. 2001, kterou za žalovanou podepsal žalobce, se žalovaná zavázala zaměstnávat žalobce po dobu určitou od 2. 1. 2001 do 30. 11. 2003 „ve funkci generálního ředitele na plný úvazek“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem dne 3. 12. 2002, doručeným dne 4. 12. 2002 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31. 12. 2002, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „zák. práce“).
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. (srov. § 27 odst. 2 zák. práce); v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo sdružení občanů podle zvláštního zákona, se pracovní poměr zakládá volbou (srov. § 27 odst. 3 zák. práce); u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, se pracovní poměr zakládá rovněž jmenováním (srov. § 27 odst. 4 zák. práce).
V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (srov. § 29 odst. 1 zák. práce).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že podle ustálené judikatury soudů skutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným (jednatelem), sama o sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto společností smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů, například pracovní smlouvu, dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohodu o změně pracovní smlouvy, dohodu o rozvázání pracovního poměru apod. Jestliže smlouva (dohoda) nesměřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, není takový právní úkon neplatným podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti.
Skutečnost, že žalobce byl jmenován jednatelem žalované, tedy sama o sobě nebránila tomu, aby s ním žalovaná jako zaměstnavatel uzavřela pracovní smlouvu nebo jinou smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů. Není ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i výslovně počítá - srov. například § 132 odst. 3 obch. zák.), aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba. V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. I když zákoník práce nemá v tomto směru výslovnou úpravu, z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Smlouva (dohoda), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, je jako dvoustranný právní úkon výsledkem jednání, do něhož obě strany (zaměstnavatel a zaměstnanec) zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato - chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co nejvýhodnější; nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.
S názorem odvolacího soudu, že pracovněprávní vztah (neexistuje-li jiná soudu nepředložená pracovní smlouva uzavřená za žalovanou jinou osobou, než samotným žalobcem v postavení statutárního orgánu žalované) je založen pouze na základě mlčky uzavřené pracovní smlouvy, podle které žalobce vykonával funkci generálního ředitele žalované, však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávali občané (fyzické osoby) na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.
V projednávané věci je nepochybné, že smlouvou ze dne 1. 12. 2000 označenou jako „pracovní smlouva na dobu určitou“ se žalobce zavázal pracovat „ve funkci generálního ředitele na plný pracovní úvazek“. Protože generální ředitel žalované byl jejím statutárním orgánem, nesměřovala smlouva ze dne 1. 12. 2000 k založení pracovního poměru (jiného pracovněprávního vztahu), jehož náplní by byl výkon jiné činnosti, než činnosti statutárního orgánu žalované, jak vyplývá zejména z „popisu pracovní činnosti“, který je dodatkem I. k „pracovní smlouvě na dobu určitou“ ze dne 1. 12. 2000, ale v rozporu se zákonem k tomu, aby žalobce vykonával činnost statutárního orgánu žalované (jejího jednatele) v pracovním poměru. Uvedená smlouva je tak ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a) zák. práce neplatným právním úkonem a nemohl podle ní vzniknout mezi žalobcem a žalovanou platný pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Úvaha odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl pracovní poměr ústně nebo konkludentně je nesprávná, a to jednak proto, že v řízení žádný z účastníků neuvedl skutkové okolnosti o tom, že by mezi účastníky byl sjednán pracovní poměr jinak, než na základě smlouvy ze dne 1. 12. 2000, jednak z důvodu, že na výkon funkce statutárního orgánu – jednatele nemohl být vůbec – jak uvedeno výše – platně uzavřen pracovní poměr.
Nevznikl-li (a ani nemohl vzniknout) mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr, nepřichází ani v úvahu, aby takový neexistující pracovní poměr byl rozvazován některým ze způsobů uvedených v zákoníku práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-