// Profipravo.cz / Ostatní 20.02.2024
Výše příspěvku podporovaných zdrojů energie v roce 2013
Úmyslem zákonodárce stran novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon POZE“), provedené zákonem č. 310/2013 Sb., bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE tak, aby ERÚ mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku podporovaných zdrojů energie (dále jen „příspěvek POZE“) podle (tehdy) nové právní úpravy, a to již v termínu do 30. 11. 2013. Jinými slovy, účelem žalobkyní zpochybňované „předsunuté“ účinnosti bylo zajistit, aby již s účinností od 1. 1. 2014 činil příspěvek POZE maximálně 495 Kč/MWh. Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den vyhlášení zákona, tedy na 2. 10. 2013, neboť neučinil-li by tak, mohl by ERÚ v cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší než 495 Kč/MWh.
Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, přímo nestanoví žádná práva a povinnosti soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (a omezení) zákonodárce vůči ERÚ, v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím příspěvek POZE stanoven. Jediným právním předpisem, který stanoví výši příspěvku POZE, je však právě a pouze cenové rozhodnutí ERÚ, a až na jeho základě je založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek ERÚ ve výši v něm stanovené. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE představuje toliko maximální cenu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou ERÚ nesmí při stanovení příspěvku POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovící výši příspěvku POZE.
Lze tedy uzavřít, že žalobkyni se správnost právního názoru odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Napadený rozsudek odvolacího soudu, který v daném případě uzavřel, že žalobkyně byla povinna v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 hradit příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013, nikoliv ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona POZE, je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, ze dne 16. 11. 2023
Dotčené předpisy: § 28 odst. 3 zák. č. 165/2012 Sb. ve znění od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl jednak zamítnut návrh účastnice na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit účastnici částku 26 177 615,88 Kč s příslušenstvím, jednak by bylo nahrazeno v rozsahu výroku I rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 06768-23/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 06768-32/2018-ERU. Zároveň se žalobkyně domáhala, aby byla účastnici uložena povinnost k náhradě nákladů žalobkyně v řízení před Energetickým regulačním úřadem (dále také jen „ERÚ“). To vše žalobkyně odůvodnila tím, že v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, za které na ní bylo peněžní plnění účastnicí požadováno, byla žalobkyně povinna hradit příspěvek podporovaných zdrojů energie (dále jen „příspěvek POZE“) pouze ve výši 495 Kč/MWh, nikoliv ve výši 583 Kč/MWh, jak jej účtovala účastnice.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 63 C 112/2020-137, zamítl žalobu, že návrh účastnice na uložení povinnosti žalobkyni k zaplacení částky 26 177 615,88 Kč s příslušenstvím se zamítá, že se nahrazuje v rozsahu výroku I rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 06768-23/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 06768-32/2018-ERU, a že je účastnice povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před ERÚ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění a právní závěry. Mezi žalobkyní a účastnicí byla dne 4. 11. 2010 uzavřena smlouva o distribuci, na jejímž základě byla účastnice povinna žalobkyni poskytnout distribuci elektřiny a zajistit systémové služby do odběrného místa, za což byla žalobkyně povinna uhradit účastnici řádně a včas cenu distribučních služeb a související platby dle cenového rozhodnutí ERÚ. Pro regulovaný rok 2013 stanovil ERÚ cenovým rozhodnutím č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012 (dále také jen „cenové rozhodnutí“) příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh, přičemž ke dni 2. 10. 2013 nabyla účinnosti novela zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon POZE“), provedená zákonem č. 310/2013 Sb., která mj. stanovila v § 28 odst. 3 zákona POZE maximální výši příspěvku POZE částkou ve výši 495 Kč/MWh. Dne 3. 11. 2016 byla žalobkyně účastnicí vyzvána k úhradě dlužné částky za období říjen až prosinec 2013 ve výši 26 177 615,88 Kč, přičemž žalobkyně dopisem ze dne 15. 11. 2016 odmítla požadovanou částku zaplatit, neboť pro takové plnění dle žalobkyně neexistoval právní důvod, a úhradou požadované částky by tedy došlo k bezdůvodnému obohacení účastnice.
4. Z důvodové zprávy k zákonu č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů (dále jen „důvodová zpráva“), soud prvního stupně zjistil, že účinnost sporného ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE s ohledem na konstrukci stanovení výše podpory a výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a tepla na další rok zákonodárce předsunul na den vyhlášení zákona tak, aby se nová právní úprava odrazila v cenových rozhodnutích ERÚ vydaných v listopadu 2013 na rok 2014. Soud rovněž konstatoval, že podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen (dále jen „vyhláška č. 140/2009 Sb.“), ve znění do 31. 12. 2013, je regulovaným rokem rok kalendářní a že podle § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb. stanoví ERÚ složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny do 30. 11. kalendářního roku předcházejícího regulovanému s účinností od 1. 1. regulovaného roku.
5. Soud prvního stupně přistoupil na základě výkladové metody jazykové, teleologické a systematické k posouzení ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE ohledně fixace výše příspěvku a obsahu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a § 9b vyhlášky č. 140/2009 Sb. týkajících se určení regulovaného roku a podrobného postupu stanovení příspěvku POZE včetně termínů jeho stanovení, a také k hodnocení obsahu cenového rozhodnutí a důvodové zprávy. Soud prvního stupně uzavřel, že výši příspěvku POZE na rok 2013 stanovil ERÚ cenovým rozhodnutím na základě zákonného zmocnění a že také po 2. 10. 2013 platila právní úprava, která stanovila táž pravidla postupu pro stanovení příspěvku POZE. Z toho podle soudu prvního stupně vyplynulo, že od 2. 10. 2013 měl stanovený limit příspěvku POZE na 495 Kč/MWh ERÚ zohlednit v rámci přípravy cenového rozhodnutí pro následující regulovaný rok, kterým byl kalendářní rok 2014, což se také stalo. Soud prvního stupně uzavřel, že sporné novelizované ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE bylo adresováno toliko ERÚ a jednotlivým účastníkům trhu s elektřinou nestanovovalo žádná subjektivní práva ani povinnosti. Soud prvního stupně proto s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se taktéž s jeho právními závěry. Odvolací soud zdůraznil, že ke dni 2. 10. 2013 nedošlo ke změně právní úpravy ohledně pravidel pro stanovení příspěvku POZE, a že regulovaným rokem se podle právní úpravy stále rozumí rok kalendářní. Dále odvolací soud konstatoval, že novelizované ustanovení § 28 zákona POZE dosavadní cenové rozhodnutí nenahradilo, ani nezavazovalo ERÚ jej změnit, pouze zakotvilo, že výše příspěvku při nejbližším stanovení jeho výše nesmí překročit částku 495 Kč/MWh. K tomu poukázal na to, že důvodová zpráva výslovně stanovila, že účinnost novelizovaného ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE je nutné předsunout tak, aby ERÚ mohl dle platných pravidel stanovit příspěvek POZE na rok 2014. Odvolací soud závěrem uvedl, že § 28 odst. 3 zákon POZE ve znění účinném od 2. 10. 2013 nestanovil žádná práva a povinnosti soukromoprávním subjektům, ale toliko určil, jak má ERÚ postupovat při stanovení ceny pro další regulované období. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž žalobkyně předložila dovolacímu soudu otázku, zda bylo možné v době od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 aplikovat cenové rozhodnutí ERÚ stanovující příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh, přestože v této době mohl ERÚ v souladu s novelou zákona POZE stanovit cenu příspěvku POZE maximálně ve výši 495 Kč/MWh, jinými slovy, v jaké výši byla žalobkyně povinna platit příspěvek POZE v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013.
9. Žalobkyně hojně odkazovala na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, s níž měl být napadený rozsudek v rozporu. Žalobkyně měla za to, že v rozhodné době jediný zákon, který stanovil výši příspěvku, byl novelizovaný zákon POZE, přičemž cenové rozhodnutí bylo neaplikovatelné, a proto účastnice nebyla oprávněna požadovat platbu příspěvku ve výši překračující částku 495 Kč/MWh. V této souvislosti žalobkyně uvedla pět námitek. Konkrétně 1), že ze zákona nevyplývá stanovení příspěvku POZE pouze s pevně danou roční periodicitou, a pokud odvolací soud konstatoval, že novela § 28 zákona POZE mířila na rok 2014, pak v tom žalobkyně spatřovala nepřípustný zužující výklad daného ustanovení. Dále 2), že absentovalo zákonné zmocnění ERÚ v rozsahu příspěvku POZE převyšujícím částku 495 Kč/MWh, protože po novele zákona POZE účinné od 2. 10. 2013 zůstalo zmocnění ERÚ jen ohledně koncepce roční periodicity stanovení výše příspěvku. Následně 3), že nemohla být aplikována tzv. předsunutá účinnost, což má být pojem „který vykonstruoval předkladatel novely“, přičemž účinnost právního předpisu není možné jakkoliv dovozovat výkladem. Dále 4), že cenové rozhodnutí jako podzákonný předpis bylo v rozporu se zákonem POZE, resp. že zákon POZE ve znění novely měl od 2. 10. 2013 přednost před cenovým rozhodnutím, které bylo vydáno za právní úpravy účinné do 1. 10. 2013, a 5) že cenové rozhodnutí bylo v rozporu se zásadou nullum tributum sine lege, neboť příspěvek POZE je svou povahou poplatkem, který je podle článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod možné ukládat a vybírat jen ve výši stanovené zákonem.
10. Dovolatelka odvolacímu soudu také vytýkala, že se nevypořádal s jejími argumenty, že v pochybnostech se má vyložit právo ve prospěch soukromoprávního subjektu a nikoli státu, že nelze aplikovat sekundární normotvorbu, pokud je v rozporu se zmocňujícím ustanovením zákona, a že příspěvek POZE je poplatkem uloženým státem, a proto je třeba se vypořádat se zásadou nullum tributum sine lege.
11. Žalobkyně na základě shora uvedeného navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh účastnice, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit částku 26 177 615,88 Kč s příslušenstvím, se zamítá, že tento rozsudek nahrazuje ve výroku I rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 06768-23/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 06768-32/2018-ERU, a že je účastnice povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před Energetickým regulačním úřadem, soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem. Alternativně žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Ve vyjádření k dovolání účastnice uvedla, že dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné, neboť z dovolání není zřejmé, kterou otázku, na níž je napadený rozsudek založen, měl odvolací soud nesprávně právně posoudit. Účastnice se dále ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 byla žalobkyně povinna hradit příspěvek na podporu energie ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí. Dále se velmi podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám, které žalobkyně uvedla na podporu svého řešení dovolací otázky. Účastnice závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit účastnici náklady dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se proto zabýval jeho přípustností.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v době od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 byla žalobkyně povinna hradit částku příspěvku POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013, nebo ve výši 495 Kč/MWh podle ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE ve znění účinném od 2. 10. 2013, neboť jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání není důvodné.
Rozhodná právní úprava
19. Podle § 28 odst. 2 zákona POZE, ve znění účinném do 1. 10. 2013, vláda stanoví nařízením, minimálně ve výši nákladů spojených s provozní podporou tepla, limit prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla do 31. října kalendářního roku, který předchází kalendářnímu roku, pro který Úřad stanoví ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny.
20. Podle § 28 odst. 2 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, vláda stanoví nařízením prostředky státního rozpočtu pro poskytnutí dotace na úhradu části ceny elektřiny pro zákazníky a na úhradu provozní podpory tepla, a to do 31. října kalendářního roku, který předchází kalendářnímu roku, pro který Úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny.
21. Podle § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném do 1. 10. 2013, pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny.
22. Podle § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, Úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny stanovuje Úřad podle zákona o cenách.
23. Podle § 28 odst. 5 zákona POZE, ve znění účinném do 1. 10. 2013, a podle § 28 odst. 7 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, při stanovení cen pro následující kalendářní rok podle právního předpisu, který upravuje způsob regulace cen v energetických odvětvích a postupy pro regulaci cen, Úřad bere v úvahu rozdíly mezi skutečně vynaloženými náklady a příjmy spojenými s podporou elektřiny a provozní podporou tepla za uplynulý kalendářní rok.
24. Podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, se pro účely této vyhlášky rozumí regulovaným rokem kalendářní rok, pro který jsou Úřadem regulovány ceny.
25. Podle § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, Úřad stanoví složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou decentrální výroby elektřiny a složku ceny za přepravu a distribuci plynu na krytí nákladů spojených s podporou biometanu do 30. listopadu kalendářního roku předcházejícího regulovanému roku, a to s účinností od 1. ledna regulovaného roku.
26. Podle odst. 5.1. věta první Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012, kterým se stanovují ceny regulovaných služeb souvisejících s dodávkou elektřiny, pevná cena na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a z druhotných zdrojů je 583 Kč/MWh.
27. Podle odst. 13 Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012, kterým se stanovují ceny regulovaných služeb souvisejících s dodávkou elektřiny, cenové rozhodnutí nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2013.
Výklad právních předpisů v judikatuře
28. Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod číslem 163/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku ze dne 16. 12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného tamtéž pod číslem 99/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018).
29. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona osvětlující záměr tvůrce a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018, uveřejněný pod číslem 45/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 454/2012, či ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2593/2018, uveřejněný pod číslem 8/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, uveřejněný pod číslem 152/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
30. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že nepřijatelným je takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu rozumného a účelného uspořádání právních vztahů srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem, a to zejména výkladem gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad sleduje vykládat hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému ostatních právních norem. Historický výklad pak sleduje osvětlit zkoumanou právní normu podle doby jejího vzniku. V konkrétním případě pak je vždy třeba použít všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, uveřejněný pod číslem 3/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. Z hlediska teleologického a historického výkladu dotčené právní normy představuje významnou pomůcku pro právní interpretaci důvodová zpráva, která, ačkoliv není pramenem práva, může osvětlit záměr zákonodárce, resp. záměr tvůrce příslušné normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018, uveřejněný pod číslem 45/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004).
Právní povaha cenového rozhodnutí
33. Cenové rozhodnutí, kterým byl v příspěvek POZE v rozhodném období stanoven, má dle ustálené judikatury formu právního předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4565/2018), a tudíž je všeobecně závazné.
Posouzení v poměrech projednávané věci
34. Za účelem řešení žalobkyní předložené právní otázky je třeba porovnat shora uvedená relevantní ustanovení právních předpisů před novelou, tj. ve znění účinném do 1. 10. 2013, a po novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb., tj. ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, a to s přihlédnutím k účelu, který zákonodárce novelou předmětných ustanovení sledoval, jakož i k postupu, kterým byl v rozhodném období ze strany ERÚ příspěvek POZE stanoven.
35. V prvé řadě lze shrnout, že pro regulovaný rok 2013 platil pro ERÚ následující postup stanovení příspěvku POZE.
36. Nejprve podle § 28 odst. 2 zákona POZE vláda do 31. 10. kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, pro který ERÚ vydává cenové rozhodnutí, nařízením stanoví limit prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Následně ERÚ po zohlednění vládou stanovených prostředků podle § 28 odst. 5 zákona POZE a § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb. stanoví cenovým rozhodnutím mj. příspěvek POZE, a to do 30. 11. kalendářního roku předcházejícího regulovanému roku, kterým je dle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb. kalendářní rok, pro který jsou ERÚ regulovány ceny. Přitom je třeba podotknout, že v ustanovení § 28 odst. 5 zákona POZE se explicitně hovoří o „stanovení cen pro následující kalendářní rok“.
37. Shora uvedeným způsobem ERÚ cenovým rozhodnutím č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012 stanovil výši příspěvku POZE na období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, a to v částce 583 Kč/MWh.
38. Novelou zákona POZE provedenou zákonem č. 310/2013 Sb. došlo s účinností od 2. 10. 2013 ke změně § 28 odst. 3 zákona POZE tak, že příspěvek POZE stanovený cenovým rozhodnutím ERÚ může činit maximálně 495 Kč/MWh. Je však nutné zdůraznit, že i po předmětné novele právní úprava v ustanoveních § 28 odst. 3 a 7 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, počítala s tím, že ERÚ stanovuje ceny, včetně příspěvku POZE, podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), postupem dle vyhlášky č. 140/2009 Sb., a to vždy na následující kalendářní rok. Z toho vyplývá, že dovolatelkou rozporovaná roční periodicita stanovení příspěvku POZE zůstala zachována i po 2. 10. 2013. Tato periodicita vydání cenového rozhodnutí ERÚ ve vztahu k příspěvku POZE byla přitom zakotvena nejen v § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., ale taktéž v § 28 odst. 7 zákona POZE, tedy nejen na úrovni podzákonného právního předpisu, nýbrž i na úrovni zákona.
39. Z důvodové zprávy k zákonu č. 310/2013 Sb. se pak podává následující. Podle bodu A.2 b) obecné části důvodové zprávy, se navrhuje fixace poplatku na podporu obnovitelných zdrojů energie maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Podle čl. I bodu 5 zvláštní části důvodové zprávy, se uvádí, že „Odstavec 3 (§ 28 pozn. Nejvyššího soudu) určuje, že Úřad stanoví cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny v maximální výši do 495 Kč/MWh.“. Podle čl. V zvláštní části důvodové zprávy „Účinnost zákona je ve většině bodů navržena dnem jeho vyhlášení. Důvodem pro tento termín je potřeba zastavit podporu pro nové zdroje, která vyplývá ze záměru vlády omezit další nárůst nákladů státního rozpočtu souvisejících s financováním podpory elektřiny a tepla. Zároveň je s ohledem na konstrukci stanovení výše podpory a výše ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a tepla na další rok třeba předsunout účinnost některých ustanovení tak, aby se nová právní úprava odrazila v cenových rozhodnutích ERÚ vydaných v listopadu 2013 na rok 2014. Ustanovení uvedených v bodu 2, 3 a 4 se navrhuje s účinností od 1. ledna 2014.“.
40. Lze konstatovat, že úmyslem zákonodárce stran novely zákona POZE provedené zákonem č. 310/2013 Sb., bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE tak, aby ERÚ mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku POZE podle (tehdy) nové právní úpravy, a to již v termínu do 30. 11. 2013. Jinými slovy, účelem žalobkyní zpochybňované „předsunuté“ účinnosti bylo zajistit, aby již s účinností od 1. 1. 2014 činil příspěvek POZE maximálně 495 Kč/MWh. Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den vyhlášení zákona, tedy na 2. 10. 2013, neboť neučinil-li by tak, mohl by ERÚ v cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší, než 495 Kč/MWh. Záměr zákonodárce vyplývající z důvodové zprávy je tak dle dovolacího soudu naprosto zřejmý.
41. K tomu je třeba dodat, že postup pro stanovení příspěvku POZE cenovým rozhodnutím ERÚ podrobně upravený ve vyhlášce 140/2009 Sb. zůstal totožný, stejně jako roční periodicita stanovení tohoto příspěvku (k tomu viz výše), a nelze tak přisvědčit dovolatelce v tom, že již od 2. 10. 2013 byla povinna hradit příspěvek POZE pouze ve výši 495 Kč/MWh, nikoliv v částce 583 Kč/MWh stanovené cenovým rozhodnutím č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012.
42. Dovolací soud uvádí, že ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, přímo nestanoví žádná práva a povinnosti soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (a omezení) zákonodárce vůči ERÚ, v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím příspěvek POZE stanoven. Jediným právním předpisem, který stanoví výši příspěvku POZE, je však právě a pouze cenové rozhodnutí ERÚ, a až na jeho základě je založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek ERÚ ve výši v něm stanovené. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE představuje toliko maximální cenu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou ERÚ nesmí při stanovení příspěvku POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovící výši příspěvku POZE.
43. Lze tedy uzavřít, že žalobkyni se správnost právního názoru odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Napadený rozsudek odvolacího soudu, který v daném případě uzavřel, že žalobkyně byla povinna v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 hradit příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013, nikoliv ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona POZE, je proto správný.
Posouzení vad řízení
44. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo.
45. Vadou řízení není ani žalobkyní v dovolání vytýkaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími argumenty. Nejvyšší soud totiž konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nade vší pochybnost nebyly.
46. Vzhledem k tomu, že právní posouzení provedené odvolacím soudem je s ohledem na shora uvedené správné, shledal Nejvyšší soud dovolání nedůvodným a podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. je zamítl.
Autor: -mha-