// Profipravo.cz / Ostatní 01.09.2023
ÚS: Faktory svědčící pro (ne)svěření dítěte do střídavé péče
1. Stabilita výchovného prostředí dítěte nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí dále stabilizuje, resp. dítě si na ně stále více zvyká. Ve výsledku by pak ke změně nemuselo dojít nikdy. Pokud by tedy soudy po uplynutí rodičovské dovolené, potažmo nástupu dítěte do mateřské školky, nezvážily změnu dosavadního modelu péče, či by dokonce tuto změnu odmítly s pouhým odkazem na nutnost stability výchovného prostředí, fakticky by variantu střídavé péče neoprávněně vyloučily.
2. Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Navštěvuje-li však již nezletilý předškolní či školní zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.). Opak by totiž znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnání. Rodič by byl vedle toho postaven před tíživé dilema – buď si pracovní pozici ponechat a střídavé péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo jako méně zatěžující. To by ale v praxi mohlo současně vést ke snížení platu (při podnikání zisku) a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1417/23, ze dne 7. 8. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu, Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") stěžovaným rozsudkem svěřil nezletilou A. počínaje dnem 1. 2. 2022 do péče matky (výrok I.) a stěžovatele zavázal přispívat na výživném pro nezletilou měsíčně částkou 20 000 Kč do každého 15. dne běžného měsíce počínaje měsícem září 2022 (výrok II.), aniž stanovil nedoplatek na výživném (výrok III.). Pro dobu po rozvodu svěřil nezletilou do péče matky (výrok IV.), stěžovatele zavázal přispívat na výživném pro nezletilou měsíčně 20 000 Kč do každého 15. dne běžného měsíce počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství (výrok V.) a zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů (výrok VI.). Dalšími výroky (výroky VII. - XIV.) pak okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilou.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., II., III., IV., V., VI., VIII., X., XI., XII., XIII. a XIV. potvrdil a ve výrocích VII. a IX. týkajících se styku stěžovatele s nezletilou a výroku XV. týkajícím se nákladů řízení jej změnil.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tato rozhodnutí napadá ústavní stížností, v níž především uvádí, že v nyní posuzovaném případě není dán jakýkoliv důvod, který by opodstatnil svěření nezletilé do výlučné péče matky. Odkazuje přitom na judikaturu zdejšího soudu, což dle svých slov ostatně činil rovněž v průběhu celého předchozího řízení, a která zakládá presumpci ve prospěch střídavé péče.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastnic řízení
5. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti stručně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
6. Krajský soud se navzdory výzvě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. První vedlejší účastnice řízení v rámci svého vyjádření navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, když napadená rozhodnutí označila za "dostatečně odůvodněná a detailně objasňující skutečnost, proč nebylo dítě, zejména vzhledem k jeho nízkému věku, svěřeno do střídavé péče rodičů." Dále zdůraznila, že rozsah styku stěžovatele s nezletilou je nastaven velmi široce (v poměru 8:6 ve prospěch první vedlejší účastnice v rámci 14-ti denního cyklu) a fakticky se přibližuje rozsahu střídavé péče. Vedlejší účastnice současně vyjádřila pochybnosti nad tím, zda bude stěžovatel schopen zajistit nezletilé adekvátní péči, a to jak z důvodu jeho značného pracovního vytížení, tak z důvodu péče o další děti, ať už jeho vlastní či děti jeho stávající partnerky.
8. Kolizní opatrovník druhé vedlejší účastnice řízení se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.
9. Ústavní soud nezasílal vyjádření k replice, neboť by to bylo s ohledem na jejich obsah zjevně neúčelné.
IV. Splnění podmínek řízení
10. Ústavní soud předně posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
12. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti atp.
14. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
15. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam cit. judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
16. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, jestliže rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
17. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve výjimečných případech, neboť je nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a rezignují tak na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
18. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí okresního i krajského soudu prizmatem shora zmíněných obecných kritérií a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry okresního a krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilé dceři, v nichž tyto soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jím požadované střídavé péče. Okresní i krajský soud sice svá rozhodnutí odůvodnily a uvedly argumenty, které zdánlivě svědčí proti svěření nezletilé do střídavé péče, Ústavní soud - jak bude vysvětleno dále - ovšem tyto argumenty nepovažuje za přesvědčivé a dostatečné k vyvrácení ústavněprávně preferovaného výchovného modelu v podobě střídavé péče.
20. K jednotlivým důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí o svěření nezletilé do výlučné péče matky, uvádí zdejší soud následující.
21. Krajský soud v prvé řadě zdůraznil, že v nyní posuzovaném případě nebyl naplněn jeden z bodů testu vhodnosti střídavé péče, neboť, vzhledem k nízkému věku, nebylo možné zjistit stanovisko nezletilé. Krajský soud zdůraznil, že nemožnost zjistit stanovisko nezletilé oslabuje možnost rozhodnout o střídavé péči, přičemž konstatoval, že vyjádření dítěte by mohlo pomoci překonat protichůdná stanoviska obou rodičů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 14).
22. Ústavní soud s tímto přístupem krajského soudu nesouhlasí, neboť - doveden do důsledku - by znamenal, že v případech týkajících se dětí, které nejsou s ohledem na svůj věk způsobilé adekvátně projevit přání stran úpravy svých výchovných poměrů, by byla střídavá péče fakticky vyloučena, což ovšem nedává rozumný smysl. Ústavní soud se totiž k věku dítěte jako možné překážce střídavé péče vyjadřoval již mnohokrát. Zdůraznil přitom, že vyloučit střídavou péči není možné jen s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se např. jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Střídavá péče je tedy praktikovatelná i u mladších dětí, například ve věku tří let s vhodně upravenými intervaly střídání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, bod 31).
23. Obecné soudy dále zohlednily nízký věk dítěte rovněž v souvislosti s fixací na matku. Jak uvedl krajský soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 14), nezletilé "je pouze 3,5 roku a do doby nástupu do školky (cca před půl rokem) o ni fakticky převážně pečovala matka, na níž je nezletilá z tohoto důvodu, a i právě s ohledem na věk více fixována, matka je pro ni ústřední osobou." Obecné soudy současně zdůraznily požadavek stability výchovného prostředí spjatý s obecně vzato legitimním požadavkem, aby byl nezletilému dítěti poskytnut dostatečný čas pro adaptaci na změny, které nastaly v jeho životě (srov. rozsudek krajského soudu, bod 3, jenž rekapituluje rozsudek okresního soudu).
24. K tomuto argumentu ovšem Ústavní soud již dříve uvedl (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 34), že přestože je stabilita výchovného prostředí dítěte důležitým faktorem, nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí dále stabilizuje, resp. dítě si na ně stále více zvyká. Ve výsledku by pak ke změně nemuselo dojít nikdy [souhrnně k tomuto aspektu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637) ze dne 6. 12. 2016, bod 43]. Uvedená teze má ještě naléhavější rozměr v případě, kdy soudy rozhodují - tak jako v nyní posuzovaném případě - v období kolem tří let dítěte. Do té doby je totiž z důvodů biologických a v České republice i kvůli nastavení institucionální péče (nedostatek jeslí či podobných zařízení nabízejících péči o malé děti) obvykle dominantním pečujícím rodičem o dítě matka. Pokud by tedy soudy po uplynutí rodičovské dovolené, potažmo nástupu dítěte do mateřské školky, nezvážily změnu dosavadního modelu péče, či by dokonce tuto změnu odmítly s pouhým odkazem na nutnost stability výchovného prostředí, fakticky by variantu střídavé péče neoprávněně vyloučily (usnesení sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016).
25. Ústavní soud současně nepřehlédl, že obecné soudy připustily, že nezletilá nastalou situaci, jakkoliv je náročná, "podle všech vnějších indicií zvládá dobře" (srov. rozsudek krajského soudu, bod 14). Tento výchozí stav pak soudy považovaly za základ uspořádání, které by dle jejich názoru alespoň prozatím nemělo být měněno, což je sice zcela jistě možné, pro zdejší soud je ovšem podstatné, že v napadených rozhodnutích není nad rámec prostého tvrzení (srov. tamtéž, bod 15) jakkoliv vysvětleno či odůvodněno, proč by dosavadní dobrá adaptace nezletilé na proběhnuvší změny naopak nemohla být předpokladem pro úspěšné zvládnutí režimu střídavé péče.
26. Obecné soudy dále zohlednily rovněž pracovní vytížení stěžovatele (srov. rozsudek okresního soudu, bod 31), který "nemá časový prostor pro péči o nezletilé tříleté dítě v takové míře, jako matka, která nezletilé může věnovat veškerou svou pozornost".
27. Ústavní soud s tímto hodnocením souhlasí jen potud, že pracovní vytížení rodiče skutečně může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) ze dne 26. 5. 2014, bod 30]. Ústavní soud ovšem ve své judikatuře zdůrazňuje (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, body 52-53), že navštěvuje-li již nezletilý předškolní či školní zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.). Opak by totiž znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnání. Osoby v náročných profesích by tak byly a priori znevýhodněny oproti "běžným" zaměstnáním. Rodič by byl vedle toho postaven před tíživé dilema - buď si pracovní pozici ponechat a střídavé péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo jako méně zatěžující. To by ale v praxi mohlo současně vést ke snížení platu (při podnikání zisku) a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku (srov. § 913 odst. 2 věta první občanského zákoníku). V kontextu nyní posuzovaného případu je dále podstatný rovněž navazující závěr Ústavního soudu, dle kterého argumentem proti nařízení střídavé péče není ani okolnost, že se na péči o dítě podílejí rodiče blízké osoby.
28. Ústavní soud zohlednil, že v nyní posuzované věci nebylo prokázáno, že by stěžovatel nebyl schopen v důsledku svého pracovního vytížení zajistit péči o nezletilou. Stěžovatelem udávaný popis jeho pracovního režimu (srov. spis, č. l. 41; rozsudek okresního soudu, bod 13) nenaznačuje, že by se jednalo o mimořádný režim ve shora naznačeném smyslu, který by mu bránil postarat se o nezletilou dceru v delších časových úsecích. Stěžovatel nadto v průběhu celého řízení prohlašoval, že je schopen přizpůsobit si svou pracovní dobu tak, aby v týdnu, kdy by se měl starat o dceru, byl více doma než v práci (srov. např. spis, č. l. 46). S ohledem na shora uvedené judikatorní závěry navíc není překážkou střídavé péče ani okolnost, že by se do péče o nezletilou zapojila i stěžovatelova dcera či současná partnerka. Z hlediska udržování rodinných vazeb je tento model dokonce žádoucí.
29. Ústavní soud dále nesouhlasí ani s "metodologií" stěžovaných rozhodnutí, z nichž vyplývá, že svěření do matčiny péče je kompenzováno stanovením širokého styku stěžovatele s nezletilou, tj. v rámci 14-ti denního cyklu v poměru 8:6 ve prospěch matky (srov. rozsudek krajského soudu, body 16-17). Ústavní soud již dříve posuzoval rozdíl mezi střídavou péčí a výlučnou péči s širokým stykem, přičemž zdůraznil, že jsou-li naplněna shora diskutovaná kritéria (srov. výše body 15-16 tohoto nálezu), je střídavá péče zpravidla preferovaným modelem. Ústavní soud k této otázce následně poznamenal následující (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 60): "I pokud odhlédneme od toho, že formálně mezi modely péče rozlišuje zákon (který mimochodem pojem široký styk neobsahuje a není v něm tedy vymezen ani rozdíl mezi standardním stykem a širokým stykem), rovněž fakticky má střídavá péče své přednosti - i při stanoveném nestejném rozsahu péče zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší "oprávnění" na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem." Řečeno jinak, nebyl-li v nyní posuzovaném případě identifikován relevantní argument vylučující střídavou péči - přičemž okolnosti, které uvádějí obecné soudy, zdejší soud za relevantní ze shora vyložených důvodů nepovažuje - bylo namístě rozhodnout o střídavé péči. Tento nedostatek přitom nemůže být překonán ani tím, že se stěžovateli dostalo široké úpravy styku s nezletilou.
30. Ústavní soud dále nepovažuje za přesvědčivý ani odkaz okresního soudu na zprávy dětské lékařky a mateřské školy zdůrazňující větší citlivost nezletilé (srov. rozsudek okresního soudu, body 21-22 a 31). Co se týká zprávy dětské lékařky, nevyplývá z ní, že by nezletilá trpěla takovými zdravotními problémy, které by vylučovaly režim střídavé péče. Ústavní soud navíc nepřehlédl, že tato zpráva byla pořízena v době, kdy nezletilá nastoupila do mateřské školky (srov. spis, č. l. 68; rozsudek okresního soudu, body 6 a 21), což mohlo do jisté míry vysvětlovat avizovanou přecitlivělost dítěte (jak se navíc podává ze zprávy mateřské školky, nezletilá byla v počátku plačtivá, nicméně s postupnou adaptací tyto projevy ustaly). Ze zprávy mateřské školky, popisující - jak již bylo uvedeno - zlepšující se adaptaci nezletilé na pobyt ve školce, se nepodává žádné doporučení stran péče. Naopak, je v ní zdůrazněno, že péče ze strany obou rodičů se jeví jako bezproblémová. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že ani jedna z uvedených zpráv neopodstatňuje závěr, že by nezletilá měla být svěřena do výlučné péče matky. Ostatně, na tyto zprávy ve svém rozsudku neodkazuje (ve smyslu odůvodnění výlučné péče matky) ani krajský soud.
31. Ústavní soud závěrem zohledňuje rovněž další faktory, které svědčí ve prospěch rozhodnutí o střídavé péči. Ačkoliv kolizní opatrovník v průběhu řízení upozornil na problematickou komunikaci mezi rodiči (srov. rozsudek okresního soudu, bod 28), podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi matkou a otcem nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 37). Ústavní soud současně z obsahu napadených rozhodnutí či vyžádaného spisu nezjistil, že by úroveň komunikace byla natolik konfliktní či extrémní, že by apriorně (a zcela mimořádně) vylučovala střídavou péči. Překážkou pro střídavou péči není ani vzdálenost mezi aktuálními bydlišti obou rodičů, která činí - jak Ústavní soud ověřil - zhruba osm kilometrů (k tomuto aspektu srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020, bod 27). Relevantní je rovněž fakt, že by nezletilá nadále navštěvovala stejné předškolní zařízení. Obecné soudy současně potvrdily, že stěžovatel je výchovně způsobilý, a to po stránce emocionální i materiální (srov. rozsudek okresního soudu, bod 21). Tento závěr ostatně vyplývá rovněž z již zmiňované zprávy mateřské školy uvádějící, že péče obou rodičů se jeví jako bezproblémová (srov. rozsudek okresního soudu, bod 22).
32. Ústavní soud proto ze shora vyložených důvodů dospěl k závěru, že v daném případě nebylo na místě svěřit nezletilou do výlučné péče matky, neboť zde nebyla prokázána existence relevantního důvodu, který by vylučoval uplatnění ústavněprávně preferovaného výchovného modelu v podobě střídavé péče.
VI. Závěr
33. Ústavní soud uzavírá, že okresní i krajský soud svými rozhodnutími porušily základní práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
34. Z důvodů procesní ekonomie, jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a zásadu rychlosti řízení před obecnými soudy, však Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pouze rozsudek krajského soudu, který bude mít příležitost při opakovaném rozhodování věci napravit předchozí pochybení své i pochybení okresního soudu. Ve zbytku, tj. ve vztahu k rozsudku okresního soudu, proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
35. Úkolem krajského soudu tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán shora vysloveným právním názorem Ústavního soudu.
Autor: US