// Profipravo.cz / Ostatní 07.07.2023
ÚS: Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte
Pokud obecný soud nezaloží své rozhodnutí v řízení o péči o nezletilé na posouzení nejlepšího zájmu nezletilých, kterých se věc týká, což se projeví i v nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, a bez řádného odůvodnění nepřihlédne ani k vyjádřenému přání nezletilých, poruší právo účastníků na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i právo nezletilých zaručené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 409/23, ze dne 30. 5. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Usnesením sp. zn. III. ÚS 409/23 ze dne 28. 3. 2023 ustanovil Ústavní soud kolizním opatrovníkem nezletilých pro zastupování v řízení o projednávané ústavní stížnosti Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
15. Usnesením sp. zn. III. ÚS 409/23 ze dne 28. 3. 2023 odložil Ústavní soud vykonatelnost rozsudku krajského soudu č. j. 6 Co 746/2022-2532 ze dne 15. 12. 2022 do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o projednávané ústavní stížnosti.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem krajského soudu došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení práv stěžovatelky i práv nezletilých.
V. a) Obecná východiska
17. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
18. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
19. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu, tj. přání dítěte, pak Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být, zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako, přední hledisko však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14]".
20. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v § 867 odst. 2 in fine, že, o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit, nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem ... Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem." Nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
21. Ústavní soud se dále ve své judikatuře zabýval otázkami, týkajícími se střídavé péče v návaznosti na vzdálenost mezi bydlišti rodičů a otázkami střídavé docházky nezletilých, ve dvou školských zařízení, ve vztahu k nalézání nejlepšího zájmu dítěte.
22. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477), na který odkazoval ve svém vyjádření i vedlejší účastník, Ústavní soud uvedl, že primární východisko při rozhodování o péči o dítě představuje premisa, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo "především v péči obou rodičů" (k tomu viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13). Právu dítěte být v rovnoměrné péči obou rodičů odpovídá i právo rodičů v zásadě stejnou měrou podílet se na výchově dítěte [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207)]. Zároveň v tomto nálezu (sp. zn. IV. ÚS 1921/17) zdůraznil, že pojem "v péči obou rodičů" nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte - tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku).
23. V nálezu, na který odkazuje vedlejší účastník, (sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022) Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány. Připomněl také, že soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě ona náročnost spočívat. Např. argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší, než u výlučné péče jednoho z rodičů. V uvedeném nálezu Ústavní soud rovněž připomněl, že obecný soud je povinen vymezená kritéria pro posuzování nejlepšího zájmu dítěte (viz bod 19. výše) při svěřování dítěte do péče vzít do úvahy a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu (nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25).
24. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, Ústavní soud dovodil, že je třeba vycházet ze zmíněného ústavněprávního předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte být svěřeno do péče obou rodičů (např. již zmiňovaný nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14). Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné a objektivní důvody (např. specifický zdravotní a psychický stav dítěte či velká vzdálenost mezi rodiči, srov. shrnutí v nálezu ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20, bod 17).
25. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) Ústavní soud konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či ve výjimečných případech, kdy rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte.
26. V nálezu sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020 Ústavní soud zdůraznil, že obecný soud musí svůj závěr o úpravě v nejlepším zájmu dítěte přesvědčivě odůvodnit, což například znamená a předpokládá, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování, resp. jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilého. Ústavní soud zároveň konstantně judikuje, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování zájmů účastníků řízení vysokou prioritu, že v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)].
27. V nálezu sp. zn. III. ÚS 928/22 ze dne 24. 5. 2022 Ústavní soud konstatoval, že střídavá péče nemůže být automaticky vyloučena ani tehdy, žijí-li rodiče ve velké vzdálenosti od sebe, v důsledku čehož dítě navštěvuje dvě školská zařízení. V těchto případech ovšem musí být prokázáno, že začlenění dítěte do dvou školních kolektivů je v jeho nejlepším zájmu.
28. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, které je třeba vztáhnout i na rozhodování týkající se výkonu rozhodnutí upravujících výchovné poměry k nezletilým dětem, Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud uvedené závěry při svém rozhodování dostatečně nezohlednil. Proto jeho rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní, neboť jím porušil právo stěžovatelky a nezletilých na soudní ochranu.
V. b) Aplikace obecných východisek na projednávanou věc
29. V projednávané věci se rodiče nezletilých (stěžovatelka a vedlejší účastník) původně dohodli na střídavé péči o nezletilé v asymetrické podobě, tato dohoda byla schválena rozsudkem okresním soudem ze dne 21. 8. 2019 č. j. 0 P 217/2019-2022. Návrhy vedlejšího účastníka (ze dne 10. 3. 2021 a ze dne 7. 3. 2022) na nastolení stejnoměrné střídavé péče nezletilých a týdenní střídání škol v P. a v Č. byly okresním soudem zamítnuty, posledně uvedený návrh vedlejšího účastníka pak rozsudkem č. j. 0 P 217/2019 - 2373 ze dne 4. 5. 2022, který byl změněn napadeným rozsudkem krajského soudu.
30. Ústavní soud na prvním místě připomíná, že o obdobném návrhu vedlejšího účastníka (č. l. 2117) bylo rozhodováno již v roce 2021. Návrh vedlejšího účastníka byl rozsudkem okresního soudu č. j. 0 P 217/2019-2205 ze dne 16. 7. 2021 ve všech bodech zamítnut. Okresní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2021 uvedl, že se snažil najít optimální uspořádání poměrů dětí při zachování práva obou rodičů podílet se v zásadě stejnou měrou na péči o ně a na jejich výchově. Okresní soud dospěl k přesvědčení, že tehdy nastavený model (asymetrická střídavá péče s jedním školským zařízením) je fungující, vyhovuje dětem a je v jejich nejlepším zájmu. Dodal, že děti jsou o dva roky starší (oproti rozhodnutí ve věci samé z roku 2019), ale žádné další změny v jejich poměrech nenastávají. I když jsou děti starší a tedy i vyspělejší, představovala by pro ně požadovaná střídavá péče v intervalu střídání po týdnu neúměrnou zátěž, zejména v souvislosti s nutností navštěvovat dvě základní školy. Odkázal na skutečnost, že v té době nezletilí nastupovali do první a třetí třídy. Dodal, že zajištění vzdělávání v době, kdy jsou děti od úterku do pátku u otce, je pro děti s ohledem na zachování jednoho školského zařízení, daleko přijatelnější a méně zatěžující a není žádného důvodu, aby v tom nemohlo být pokračováno. Dodal, že v budoucnu může dojít k nastolení rovnoměrné střídavé péče, ale v situaci, kdy to bude v nejlepším zájmu dětí, tehdy, kdy to bez problémů zvládnou.
31. V rozsudku okresního soudu č. j. 0 P 217/2019 - 2373 ze dne 4. 5. 2022 pak okresní soud dospěl k závěru, že tehdejší forma péče, kdy nezletilí byli v péči otce v lichém týdnu od úterý do neděle, je nadále v nejlepším zájmu nezletilých, a že funguje bez větších obtíží i po zahájení školní docházky nezletilého J. (mladšího z chlapců). Konstatoval, že má za prokázané, že stávající forma péče, byť není zcela ideální, funguje bez větších obtíží i po zahájení povinné školní docházky nezletilého J., děti jsou na ni zvyklé, vyhovuje jim a stále si nepřejí nastavení měnit. Ohledně názoru nezletilých okresní soud považoval za zásadní pohovor, který byl s téměř desetiletým D. a sedmiletým J. proveden prostřednictvím kolizního opatrovníka za přítomnosti soudce. Okresní soud uvedl, že si je vědom, že nezletilí nejsou vzhledem k věku dosud schopni zohlednit ve svém rozhodování veškeré důsledky, které by s rozšířením péče otce mohly být spojené, avšak vzhledem k rozumové vyspělosti obou nezletilých jejich přání přikládá patřičnou váhu s tím, že se však jedná pouze o jedno z vodítek při hledání jejich nejlepšího zájmu. Okresní soud uvedl, že u nezletilého D. nelze dle soudu pouze z jeho výborných studijních výsledků usuzovat na vhodnost střídání dvou škol, a to i s ohledem na jeho ne zcela optimální psychický stav, zde odkázal na závěry vyšetření pedagogicko-psychologické poradny z října 2021, kde bylo u D. shledáno pracovní tempo místy pomalejší vlivem pečlivosti či u náročnějších činností a doporučeno poskytnout D. prostor pro sdílení jeho trápení, k čemuž D. využívá aktuálně školní psycholožku.
32. K uvedeným rozsudkům okresního soudu Ústavní soud uvádí, že jejich závěry má za ústavně souladné, ať již jde o hodnocení změny poměrů ve věci, či způsobu vyhodnocování přání nezletilých. Zdůrazňuje pak, že původní asymetrická úprava byla hodnocena okresním soudem jako funkční.
33. V projednávané věci Ústavní soud předně uvádí, že není zřejmé, co vedlo krajský soud po jednom roce od rozhodnutí okresního soudu o prakticky shodném návrhu (16. 7. 2021) k závěru o změně poměrů a ke zcela opačnému závěru než k jakému dospěl okresní soud, tedy že je na místě zvolit jinou úpravu. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud je stávající úprava poměrů péče o nezletilé funkční, oba rodiče se podílí ve střídavé péči na jejich výchově a nezletilým taková úprava vyhovuje, lze novou úpravu nařídit jen tehdy, je-li pro nezletilé ještě lepší než úprava původní. Soud nesmí přijmout takovou úpravu poměrů péče o dítě, která je pro dítě horší než úprava stávající, s odůvodněním, že je pro dítě ještě zvládnutelná. Skutečnost, že soudem nařízená úprava a s ní spojené překážky není pro dítě "nepřekonatelná", neznamená automaticky, že je v nejlepším zájmu dítěte.
34. V napadeném rozsudku krajský soud odkazuje na závěry judikatury Ústavního soudu a uvádí, že zásadním předmětem hodnocení se však více stala otázka, zda je možno v zájmu vyhovění požadavku na rovnocennou péči ze strany obou rodičů trvat na tom, aby nezletilí s ohledem na vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů začali navštěvovat střídavě dvě základní školy. Krajský soud ve svém odůvodnění odkázal na relevantní kritéria, která je třeba vzít v úvahu při posuzování nejlepšího zájmu dítěte. Uvádí, že při tom zohlednil 1) existenci pokrevního pouta mezi nezletilými a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míru zachování identity dětí a jejich rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dětí do péče zajistit jejich bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte. Krajský soud konstatoval, že první tři kritéria jsou v daném případě beze zbytku naplněna, ohledně čtvrtého požadavku, který se týká přímo přání dítěte, dospěl k závěru, že k posouzení, zda není v rozporu s nejlepším zájmem dětí začít plnit povinnou školní docházku ve dvou základních školách, nelze bez dalšího brát přání obou chlapců za jediný rozhodující aspekt. S takovým závěrem lze souhlasit, neboť zohlednění názoru nezletilých (ve věku 8 a 10 let) je třeba přizpůsobit jejich rozvíjejícím se schopnostem. Ústavní soud však nemohl aprobovat postup, jakým krajský soud odůvodnil napadené rozhodnutí, když neodůvodnil svůj závěr o změně poměrů a nutnosti nastolit jinou úpravu poměrů nezletilých, a když bez odůvodnění bagatelizoval vyjádřený názor nezletilých.
35. Jak bylo uvedeno výše, krajský soud v plném rozsahu návrhu vedlejšího účastníka na změnu rozhodnutí vyhověl, a založil své rozhodnutí převážně na závěru, že u rovnoměrné střídavé péče se střídáním dvou školských zařízení nelze konstatovat, že je v příkrém rozporu se zájmy obou nezletilých, a že nebyl shledán relevantní důvod, pro který by bylo namístě návrhu vedlejšího účastníka (otce) nevyhovět. Dle Ústavního soudu se však krajský soud nevěnoval prokazování závěru, že začlenění nezletilého D. a nezletilého J. do dvou školních kolektivů je v jejich nejlepším zájmu. Krajský soud neodůvodnil, proč je zvolená úprava v nejlepším zájmu nezletilých, a již z formulací částí odůvodnění krajského soudu ("nejde o tak nepřekonatelné překážky" či "model výchovy v příkrém rozporu se zájmy obou nezletilých") je patrné, že ve zvoleném řešení spatřuje pro nezletilé rizika a možné zhoršení jejich situace. Krajský soud tedy nezohlednil závěry Ústavního soudu, plynoucí z výše uvedené judikatury, např. nálezu sp. zn. III. ÚS 928/22 ze dne 24. 5. 2022, když se nezabýval tím, proč je navštěvování dvou škol v nejlepším zájmu nezletilých, ale spokojil se toliko se závěrem, že nebyl shledán relevantní důvod, pro který by nebylo možné takovou úpravu nařídit. Takovým postupem krajský soud zatížil své rozhodnutí vadou, která má ústavněprávní rozměr, neboť v důsledku svého excesu spočívajícího v neposouzení nejlepšího zájmu nezletilých, který se projevil i v nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, porušil právo stěžovatelky a nezletilých vedlejších účastníků na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně také porušil právo nezletilých zaručené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
36. Lze souhlasit se závěry krajského soudu v tom, že obecně platí, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů a musely by existovat velmi závažné důvody, pro které není možné svěřit dítě do střídavé péče obou rodičů, a to péče rovnocenné. Nezletilí však do rozhodnutí krajského soudu již svěřeni do střídavé výchovy byli, byť střídavé výchovy asymetrické. Krajský soud uvedl, že vztahy mezi rodiči nejsou ideální, avšak za situace, kdy se oba rodiče o nezletilé aktivně zajímají, jsou stejnou měrou ochotni a schopni pečovat o jejich zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a nezletilí mají k oběma rodičům citový vztah, nebyl shledán relevantní důvod, pro který by bylo namístě návrhu otce nevyhovět. Nezabýval se však v odůvodnění tím, zda je začlenění nezletilých do dvou školních kolektivů v jejich nejlepším zájmu, naopak uvedl, že nelze konstatovat, že takový model výchovy je v příkrém rozporu se zájmy obou nezletilých. Krajský soud dále nevysvětlil, proč dospěl k závěru, že z provedeného dokazování dospěl k závěru, že nezletilým bezprostředně nehrozí "nějaká vážnější psychická újma", když okresní soud pokazuje na "ne zcela optimální psychický stav" staršího z chlapců.
37. Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy by se současně měly snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Shodně tak kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče za současného navštěvování dvou školských zařízení není přání jednoho rodiče, nýbrž závěr o tom, že takovým uspořádáním se naplňuje nejlepší zájem dítěte. Takové posouzení však v napadeném rozhodnutí absentuje. Ústavní soud současně odkazuje na své shora rekapitulované závěry, že střídavá péče nemůže být automaticky vyloučena ani tehdy, žijí-li rodiče ve velké vzdálenosti od sebe, v důsledku čehož dítě navštěvuje dvě školská zařízení. V těchto případech ovšem musí dle nálezové judikatury Ústavního soudu být prokázáno, že začlenění dítěte do dvou školních kolektivů je v jeho nejlepším zájmu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 928/22 ze dne 24. 5. 2022 či nález sp. zn. I. ÚS 3522/22 ze dne 30. 3. 2023), čemuž odpovídá povinnost obecných soudů zohledňovat především psychickou odolnost konkrétního nezletilého dítěte, které bude za takové situace vystaveno permanentnímu střídání školního prostředí, rozdílným učebním nárokům a dále tomu, že se bude moci těšit z volnočasových aktivit prakticky jen polovičně (srov. Hrušáková, M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 954). Úkolem krajského soudu tak nově bude znovu posoudit nejlepší zájem nezletilých, přihlédnout při tom k relevantním kritériím pro vyhodnocení nejlepšího zájmu nezletilých a své rozhodnutí řádně odůvodnit.
38. K tomu Ústavní soud dodává, že kritéria, na která krajský soud odkazuje, (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) názor dítěte], byla převzata z Obecného komentáře č. 14 Výboru OSN pro práva dítěte ze dne 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, a že Výbor OSN pro práva dítěte v citovaném obecném komentáři uvádí celkově sedm prvků, které je třeba v případě nutnosti rozhodovat o úpravě v nejlepším zájmu dítě v řízení vzít v potaz. Kromě již výše zmíněných čtyř kritérií jsou uvedena i tři další, a to 5) zranitelnost dítěte, 6) právo dítěte na zdraví a 7) právo dítěte na vzdělání.
39. Jak již Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2637/1, pojem "zdraví", a to i v kontextu práva na zdraví, neznamená pouze absenci nemoci, ale pokrývá také širší stav celkové pohody jednotlivce, respektive stav, kdy se jednotlivec zkrátka cítí dobře (srov. obtížně přeložitelný anglický výraz "well-being"). Takové chápání zdraví potvrzuje mimo jiné i definice používaná Světovou zdravotnickou organizací: "Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, a nikoli pouhá absence nemoci či nemohoucnosti." (preambule Ústavy Světové zdravotnické organizace z roku 1946, ve znění pozdějších úprav). Shodně tak naplňování práva dítěte na vzdělání nezávisí pouze na objemu nabytých znalostí či umístění školy na žebříčku úspěšnosti jejích absolventů. Jak připomíná Výbor OSN pro práva dítěte, vzdělání není pouze investicí do budoucnosti, ale také příležitostí zažít radostné činnosti, respekt, zapojení se a naplnění ambicí [srov. odst. 79 Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14]. Pokud tedy krajský soud sám uvádí, že nezletilí v Č. pravidelně ve škole navštěvují psycholožku, měl by k takovému závěru přihlédnout při vyhodnocování optimální úpravy poměrů nezletilých, když taková skutečnost zjevně svědčí o tom, že nezletilí nejsou v tak dobré psychické pohodě, jak by mohli být.
40. Ústavní soud se dále zabýval tím, jak krajský soud promítl vyjádření nezletilých do svého rozhodnutí. Se závěrem krajského soudu, že nelze brát přání obou nezletilých (8 a 10 let) za jediný rozhodující aspekt, lze s ohledem na vyspělost nezletilých souhlasit. Nemohl však aprobovat způsob, jakým se se zjištěnými vyjádřeními nezletilých vypořádal.
41. Krajský soud uvedl, že nemá za to, že by mohlo jít o skutečné přání obou nezletilých, neboť lze důvodně usuzovat na to, že mohli být i delší dobu ovlivňováni ze strany obou rodičů ve vztahu k tomu, jak se mají k těmto otázkám vyjádřit a momentálně mohlo převážit ovlivňování ze strany matky, když nelze pominout formulace, jak se o těchto otázkách vyjadřovali. Dodal, že lze pochybovat o tom, že vyjádření obou nezletilých je jejich vlastním přáním, pokud jde o výchovu u jednoho či u obou rodičů, stejně tak nelze absolutizovat jejich náhled na to, jak by zvládali střídavě návštěvu dvou základních škol. Závěry krajského soudu o váze názoru nezletilých však nejsou odůvodněny konkrétními důkazy a stojí i proti závěrům okresního soudu, který v rozhodnutí změněném napadeným rozsudkem uvádí (bod 29), že "pokud byl názor nezletilých zjišťován v jejich alespoň trochu známém prostředí s jim povědomou osobou, jednoznačně uvedli, že střídání u rodičů po týdnu a s tím spojené střídání dvou škol nechtějí. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo z dokazování zjištěno, že by byli někým ovlivněni v tom, co mají při pohovoru sdělit." Okresní soud dodává, že "[p]opsáno pak bylo i vlastní chování nezletilých při pohovoru, jemuž byla soudkyně přítomna, když mělo být znát, že o svém názoru jsou pevně přesvědčeni". Okresní soud poukázal i na to, že v poslední době začali nezletilí navštěvovat školní psycholožku, s níž podle staršího z nezletilých danou problematiku probírají, což podle okresního soudu svědčí o jejich obavách. Okresní soud doplnil, že s ohledem na věk nezletilých bral jejich přání jen jako jedno z vodítek při hledání jejich nejlepšího zájmu.
42. Krajský soud však neuvedl, co jej vedlo k nezohlednění názoru nezletilých na věc, která se jich týká. Jeho závěr, že nejde o skutečné přání obou nezletilých, neboť lze důvodně usuzovat na to, že mohli být i delší dobu ovlivňováni ze strany obou rodičů ve vztahu k tomu, jak se mají k těmto otázkám vyjádřit, nemůže obstát, když ani neuvádí, z jakých skutečností krajský soud vyšel, když se rozhodl přání nezletilých nezohlednit. Formulaci "padne rozsudek", na kterou městský soud upozorňuje v odůvodnění napadeného rozsudku uvozovkami, použil toliko mladší z chlapců. Není však jasné, z čeho krajský soud dovozuje důvod nepřiznat v řízení váhu názoru staršího z chlapců, který se tak, že byť střídání škol nechtěl, a ani nechtěl být celý týden v P., vyjádřil opakovaně (viz vyjádření nezletilého ze dne 25. 5. 2021, č. l. 2145). Při posuzování váhy názoru nezletilých na věc, která se jich týká, je třeba přihlédnout k jejich vyspělosti (starší z chlapců bude mít zanedlouho 11 let, z příloh, které rodiče nezletilých Ústavnímu soudu doložili, plyne, že jsou nezletilí zdatní, šikovní). Ačkoliv výše citovaná judikatura a koneckonců i občanský zákoník (§ 867 odst. 2) považují uvedený věk za teprve blízký období (z hlediska rozumové a emocionální vyspělosti), kdy dítě dokáže samostatně vyjádřit postoj ke svému budoucímu výchovnému uspořádání, je třeba přihlédnout k vyspělosti konkrétního dítěte. Děti ve věku staršího z chlapců již mohou být schopny si samostatně vytvořit svůj názor na preferované uspořádání, zvláště pak, jak uvádí i opatrovník nezletilých, jsou-li již několik let vychováváni v režimu střídavé péče a plní školní docházku.
43. Lze však souhlasit se závěry krajského soudu, který kritizoval postup, kdy okresní soud a opatrovník v řízení před okresním soudem, část sdělení nezletilých, kterým bylo slíbeno, že část jejich vyjádření nebude (jako tajné) v dalším řízení sdělována (rodičům), přičemž však následně na předmětné vyjádření jak opatrovník, tak i soud v rozhodnutí odkazovali. Jak uvedl ve svém vyjádření i opatrovník nezletilých, možnost označení některých sdělených skutečností za důvěrné je nepochybně součástí sociální práce, děti jako klienti mají plné právo požádat, aby některé jimi sdělené skutečnosti nebyly dále prezentovány, a tento postup je předpokládán v zákonné rovině v § 55 odst. 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Již okresní soud uvádí, že nezletilí byli na stejnou otázku opakovaně dotazováni, a že jsou z této skutečnosti frustrováni. Jak upozornil opatrovník nezletilých, nezletilí mohou mít za léta sporů vybudovány "obranné mechanismy", a skutečnost, že se nezletilí snažili (v řízení u okresního soudu, následně u krajského soudu i u soudu Ústavního) sdělit své názory tak, že si přáli, aby část jejich sdělení nebyla (jako tajné) sdělena jejich rodičům, ukazuje, že se snaží rodiče svým projevem nezranit, zároveň však sdělit svou představu budoucího uspořádání.
44. Závěrem lze shrnout, že pokud krajský soud z uvedeného postoje (přání) nezletilého neučinil, bez odůvodnění opačného postupu, ono "zásadní vodítko při hledání jejich nejlepšího zájmu", ale naopak jej považoval za nežádoucí překážku, zatížil své rozhodnutí vadou ústavního rozměru, neboť při takovém postupu (nezohlednění tohoto zásadního zdroje pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte) porušil právo nezletilého na zohlednění jeho nejlepšího zájmu ve věci, která se ho týká, zaručené čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Úkolem krajského soudu bude přihlédnout k přání nezletilých, případně, pokud by stále měl za to, že vyjádření nezletilých není jejich skutečným přáním, popsat, na základě jakých konkrétních skutečností dovozuje, že nejde o skutečné přání (jednoho či druhého) z nezletilých.
VI. Další námitky
45. Druhou skupinu stěžovatelčiných námitek tvoří tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že krajský soud nedoplnil dokazování, a že o věci rozhodoval v jiném složení senátu, odlišného od složení, ve kterém byl zjišťován názor nezletilých. K tomu lze uvést, že krajský soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka (otce) na výslech jeho současné partnerky, stejně neměl za to, že je zapotřebí zadávat nový znalecký posudek, kdy dle krajského soudu by ani nový znalecký posudek nemohl zodpovědět, jaký je nejlepší zájem obou nezletilých; resp. zejména z ničeho nevyplývá, že by snad došlo u některého z rodičů či nezletilých k takové změně, která by vyžadovala aktuální posouzení otázek, k nimž byl vyhotoven znalecký posudek ze dne 30. 7. 2016, který byl zadán Obvodním soudem pro Prahu 7. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by neprovedením stěžovatelkou navrženého důkazu krajský soud pochybil, když se vyjádřil k tomu, proč jde o důkaz "nadbytečný", a proto nejde o tzv. "opomenutý důkaz", kterým by bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
46. Jak Ústavní soud ověřil z rozvrhu práce krajského soudu po změně č. 15 účinného k 1. 8. 2022, Mgr. C. zastupovala třetí členku senátu na stáži od 1. 4. 2022 do 30. 9. 2022 (str. 35), Mgr. J. P. zastupovala třetí členku senátu na stáži od 1. 10. 2022 (viz rozvrh práce krajského soudu po změně č. 17 účinný k 1. 10. 2022, str. 35). Z toho plyne, že krajský soud byl v předmětné době řádně obsazen, a pokud byla přítomna při zjišťování názoru nezletilých a při jednání ve věci jiná členka senátu, nejde o postup, který by bylo možné označit za chybný.
VII. Závěr
47. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že se krajský soud v projednávané věci nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry s ohledem na nejlepší zájem nezletilých. Přehodnocení stávajících výchovných poměrů musí být komplexní a podrobné a v každé jeho složce je třeba hodnotit zájem dítěte. Není dostačujícím závěr, že nelze již předem konstatovat, že střídavá docházka do dvou základních škol je v příkrém rozporu se zájmy obou nezletilých. Pro budoucí řízení Ústavní soud dodává, že dostatečným by v takovém případě nebylo ani zjištění, že nezletilí nový režim střídání dvou základních škol po týdnu zvládli, bez toho, aby soud zkoumal, jak se promítá do jejich zdravotního stavu a sociálního života (srov. kritéria výboru OSN pro práva dítěte uvedená výše v odst. 39), když pouhé zvládnutí učiva (známky) nejsou pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte dostatečným měřítkem. Je třeba zkoumat, jaký mají nezletilí na tento a předchozí režim názor, jaký má tento režim vliv na jejich rodinný a soukromý život, jak nezletilí střídání škol prožívají a zda mají možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. Lze shrnout, že při vyhodnocování nejlepšího zájmu dítěte nejde o to zjistit, co dítě "ještě zvládne", ale o to vyhodnotit, jaká úprava je pro dítě (jeho všestranný rozvoj) nejlepší. Je třeba, aby krajský soud náležitě zhodnotil vyjádření nezletilých, zvláště pak staršího z chlapců, který má téměř 11 let. Při dalším rozhodování o případné změně výchovných poměrů budou soudy povinny zabývat se všemi výše naznačenými otázkami.
48. Ústavní soud nepředjímá, jaký typ péče je v projednávané věci pro nezletilé nejvhodnější, nepředjímá ani výsledek dalšího řízení před krajským soudem, otevírá možnost nového projednání věci v řízení, v němž budou respektována základní práva stěžovatelky a nezletilých a budou zohledněna jejich vyjádření. Ústavní soud dodává, že nezletilí prostřednictvím opatrovníka sdělili, že by "už od všeho chtěli mít pokoj", a že je především na rodičích samotných, zda dokáží povýšit zájmy svých nezletilých dětí nad svoji osobní animozitu. Sami nezletilí nejsou iniciátory řízení před soudy, avšak změny, které z těchto řízení mohou vyjít, se týkají primárně jejich života.
49. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a ve smyslu § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výroku uvedeno.
Autor: US