// Profipravo.cz / Ostatní 06.10.2021
Splnění podmínky „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“
I. Podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 nebylo možné splnit dodávkou elektřiny do elektrizační sítě uskutečněnou před okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny.
II. Vztah upravený ustanovením § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona je vztahem dvou subjektů soukromého práva, přičemž jejich postavení je v tomto vztahu rovné, neboť ani jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Jedná se tedy o vztah soukromoprávní povahy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2670/2019, ze dne 29. 6. 2021
Dotčené předpisy:
§ 1 odst. 2 zák. č. 180/2005 Sb.
§ 20a odst. 4 písm. x) zák. č. 458/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2015
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
II. Dovolání a vyjádření k němu
[21] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, resp. které byly dovolacím soudem řešeny pouze částečně a zároveň mají být podle dovolatelky vyřešeny jinak.
[22] Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
[23] Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku týkající se výkladu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, konkrétně otázku, zda lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ stanovenou předmětným cenovým rozhodnutím, splnit již realizací prvního paralelního připojení výrobny, při němž se ověřuje funkčnost elektrárny a jehož součástí je rovněž vyrobení a dodání elektřiny do elektrizační soustavy.
[24] Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem dotčeného cenového rozhodnutí ERÚ. Byť se jednalo o skutkově odlišné případy, přesto se podle dovolatelky závěry zde vyslovené dotýkají i nyní projednávané věci. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud k předmětnému předpokladu „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ vyložil, že tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky elektřiny prováděny protiprávně, tj. bezesmluvně (bez smlouvy o dodávce elektřiny) a bez připojení k distribuční soustavě za účelem dodávek provedeného provozovatelem distribuční soustavy. Ačkoliv se zde tedy Nejvyšší soud explicitně nezabýval řešením otázky, zda lze tuto podmínku splnit v rámci realizace prvního paralelního připojení, lze z těchto rozhodnutí implicitně vyvodit závěr, že Nejvyšší soud považoval za podmínku legálnosti dodávky i okolnost, že se uskutečnila na základě předchozí smlouvy o dodávce elektřiny. To ovšem není případ výroby a dodávky elektřiny uskutečněné v rámci prvního paralelního připojení, kdy právním titulem této dodávky není smlouva o dodávce elektřiny.
[25] Dovolatelka dále poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 As 257/2017, a na něj navazujícími rozsudky ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 7 As 423/2017, a ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 10 As 62/2018. Nejvyšší správní soud již v prvním z citovaných rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad, podle kterého by musela být vyrobená elektřina změřena, a současně by muselo dojít k jejímu výkupu na základě smluvního vztahu mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy, by fakticky rozšířil okruh podmínek, které by výrobna elektřiny musela splnit, aby mohla být považována za uvedenou do provozu v roce 2010. Ve své judikatuře tedy Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že předmětnou podmínku lze splnit také realizací prvního paralelního připojení výrobny do elektrizační soustavy. Dovolatelka poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud se v citovaných rozhodnutích přiklonil k výkladu bodu 1.9 předmětného cenového rozhodnutí zastávanému Energetickým regulačním úřadem, kdy tento výklad předložený ve stanovisku ze dne 27. 10. 2010 představuje podle názoru řečeného soudu formu autentického výkladu. Podle stanoviska ERÚ přitom je třeba toto ustanovení vykládat tak, že za den uvedení výrobny do provozu lze pro účely stanovení rozhodného dne pro přiznání podpory označit pozdější z termínů „účinná“ licence na výrobu elektřiny a datum paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě.
[26] S ohledem na uvedené má dovolatelka za to, že výklad bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 zastávaný odvolacím soudem je nesprávný, neboť podle jeho názoru nelze výrobu a dodávku elektřiny uskutečněnou v rámci prvního paralelního připojení – předcházela-li udělení licence, považovat za výrobu a dodávku uskutečněnou v souladu s právem.
[27] Dovolatelka dále předestírá otázku výkladu § 13 odst. 5 vyhlášky č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška), jako otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Konkrétně tuto otázku formuluje jako otázku, zda je účastnice oprávněna sama o sobě měnit údaje registrované postupem podle dotčeného ustanovení.
[28] Odvolací soud se sice předmětnou otázkou v napadeném rozhodnutí explicitně nezabýval, podle názoru dovolatelky však vyšel z předpokladu, že operátor trhu disponuje pravomocí zpochybňovat správnost údajů převzatých postupem podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky a může tak zpětně požadovat prokázání správnosti těchto údajů. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí, přičemž poukazuje na vývoj zákonné úpravy v souvislosti s přechodem povinnosti k povinnému výkupu z provozovatelů distribučních soustav na povinně vykupující obchodníky s elektřinou s účinností od 1. 1. 2013. Podle dovolatelky v souvislosti se změnou právní úpravy a způsobu vyplácení podpor nemělo dojít ke změně vyplácené podpory, ale tato měla být zachována. V souvislosti s tímto přechodem povinností pak mělo dojít ze strany provozovatelů distribučních soustav k předání dat o výrobcích a výrobnách s nárokem na podporu vzniklým podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), přičemž tyto předané údaje měly být podkladem pro další vyplácení podpory podle nové právní úpravy v zákoně o POZE.
[29] V souvislosti s touto námitkou soud prvního stupně uzavřel, že vztahy mezi žalobkyní a účastnicí, jakož i vztahy mezi žalobkyní a výrobci jsou vesměs vztahy soukromoprávními, přičemž účastnice mohla po svém obchodním partnerovi vyžadovat prokázání jakékoliv skutečnosti. Dovolatelka však s tímto závěrem nesouhlasí, přičemž předmětné ustanovení považuje za kogentní, migrovaná data podle jejího názoru účastnice přezkoumávat nemůže. Poukazuje přitom na to, že účastnice jako operátor trhu ve své podstatě plní na trhu s elektřinou roli státu, při provádění registrace v systému operátora trhu přitom plní zejména zákonem uložené povinnosti organizačního, statistického a administrativního charakteru. Bylo by přitom podle dovolatelky absurdní, aby účastnice mohla s poukazem na soukromoprávní charakter vztahů s účastníky trhu s elektřinou libovolně a nahodile rozporovat plněních svých zákonných povinností.
[30] Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží účastnici povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[31] K dovolání žalobkyně podala účastnice vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
[32] Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
[33] Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[34] Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[35] Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, splnit dodávkou elektřiny do elektrizační sítě uskutečněnou před okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny při realizaci prvního paralelního připojení výrobny, neboť se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud v úplnosti neřešenou.
[36] Druhá otázka výslovně formulovaná dovolatelkou, tedy zda je účastnice oprávněna sama o sobě měnit údaje registrované postupem ustanovení § 13 odst. 5 registrační vyhlášky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na řešení takto vymezené otázky nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Při formulaci uvedené otázky dovolatelka přehlíží, že ze skutkových zjištění učiněných správním orgánem, z nichž vycházely soudy obou stupňů, se podává, že účastnice v daném případě postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti ACTHERM, spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu 2013. Tyto údaje přitom nebyly ze strany účastnice nijak revidovány, o jejich zpětnou opravu přitom byla účastnice společností ACTHERM, spol. s r.o., až dopisem ze dne 13. 5. 2014.
[37] Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[38] Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné rovněž pro řešení otázky, zda postup účastnice jakožto operátora trhu spočívající v nevyhovění žádosti o opravu evidovaných údajů a sporování nároku na zpětné doplacení rozdílu mezi výší podpory, kterou vyplatila dotčeným společnostem žalobkyně, a tou, která již byla v rozhodném období vyplacena účastnicí podle údajů evidovaných v systému operátora trhu, je v rozporu s registrační vyhláškou a zásadami, na nichž je budována úprava podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie po dni 1. 1. 2013, jakož i s povahou posuzovaného vztahu mezi účastníky. Jedná se o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[39] Dovolání není důvodné.
[40] Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.
[41] Podle § 1 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2010, účelem tohoto zákona je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí a) podpořit využití obnovitelných zdrojů energie (dále jen „obnovitelné zdroje“), b) zajistit trvalé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě primárních energetických zdrojů, c) přispět k šetrnému využívání přírodních zdrojů a k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, d) vytvořit podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 % k roku 2010 a vytvořit podmínky pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010.
[42] Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že Energetický regulační úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní akty a je v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit podmínku „uvedení do provozu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017).
[43] Pro posouzení podmínky vzniku nároku na podporu využívání obnovitelných zdrojů v rozsahu podle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu pro rok 2010 spočívající v uvedení výrobny elektřiny do provozu v tomto roce je rozhodující vymezení této podmínky v cenovém rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009. Jiné náležitosti uvedení výrobny elektřiny do provozu jako podmínky pro vznik nároku na podporu využívání obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010, než které vyplývají z předmětného cenového rozhodnutí, dovozovat nelze. To však neznamená, že ustanovení předmětného cenového rozhodnutí nemohou podléhat, stejně jako tomu je v případě jiných obecných normativních aktů, výkladu jejich obsahu podle ustálených výkladových metod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019).
[44] Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již v minulosti vyjádřil rovněž k otázce naplnění předpokladů pro uvedení nově zřizované výrobny do provozu ve smyslu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009. V rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněném pod číslem 104/20 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přitom vyložil, že předpokladem vzniku nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoli bez právního titulu či dokonce protiprávně.
[45] V citovaném rozhodnutí dále Nejvyšší soud uvedl, že započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu určitého kalendářního roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní ceny elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory formou určitých výkupních cen, majícím oporu v zákoně. Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 tak ve skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně, a promítá v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem.
[46] V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, pak Nejvyšší soud vyslovil, že z účelu tohoto zákona výslovně deklarovaného v § 1 odst. 2 je zřejmé, že zákonodárce má zájem na tom, aby určitý podíl dodávané elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů. Tento účel není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu (jak tvrdila dovolatelka), nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční sítě. Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
[47] Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, zabýval skutkově odlišnou věcí, neboť zde řešil situaci, kdy první paralelní připojení výrobny v roce 2010 vůbec neproběhlo a dovolatelka byla v 2010 připojena k distribuční soustavě jen za účelem odběru, nikoli dodávek elektrické energie. Dodávky byly uskutečněny svévolně a bez připojení provedeného za součinnosti s provozovatelem distribuční soustavy. V tam projednávané věci pak rozhodnutí, jímž byla výrobci udělena licence, nabylo právní moci dne 27. 12. 2010, přičemž k prvnímu paralelnímu připojení výrobny došlo až dne 13. 1. 2011.
[48] Výše uvedené závěry dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se však promítají i do nyní řešené věci, kdy spornou otázkou je, zda lze podle dotčeného ustanovení považovat za právně významné dodávky elektřiny realizované před okamžikem, kdy rozhodnutí o udělení licencí dotčeným výrobcům nabyla právní moci. Nejvyšší soud přitom v citovaných rozhodnutích vyjádřil požadavek na legálnost dodávek do distribuční sítě, za rozhodný pak ve vztahu k vykládané úpravě označil okamžik, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně – tedy na základě licence, dodává do distribuční sítě.
[49] Dovolatelka považuje za rozhodnou z hlediska naplnění podmínek bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 dodávku elektřiny, k níž došlo před udělením licence k výrobě elektřiny. Takovou dodávku ovšem nelze s ohledem na výše uvedené považovat za významnou z hlediska splnění předpokladů uvedení výrobny do provozu podle dotčeného cenového rozhodnutí. To zřetelně vyplývá jak ze samotného jazykového vyjádření užitého v předmětném ustanovení, neboť nelze pojmově hovořit o výrobě a dodávkách elektřiny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti v době, kdy výrobce elektřiny licencí k její výrobě nedisponoval, tak z účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, kterým je podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů uskutečňované legálním způsobem, tedy s dodržením všech zákonem vyžadovaných pravidel (srov. kromě již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Jak ostatně poukázal i správní orgán, zkoumané ustanovení nepřipouští jiný závěr, než ten, že dnem uvedení výrobny elektřiny do provozu je den, kdy výrobce začal na základě licence oprávněně vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.
[50] Povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence přitom patřila a stále patří k elementárním povinnostem podnikání v energetice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Požadavek, aby výrobci v oblasti energetiky byli držiteli příslušné licence, má věcné opodstatnění spočívající v zájmu na bezpečném a spolehlivém provozování energetických zařízení. Splnění podmínek pro udělení licence v obecné rovině poskytuje záruku, že daný podnikatel je schopen dostát požadavkům, které na něj kladou právní předpisy v oblasti energetiky (srov. důvodovou zprávu k energetickému zákonu).
[51] Dále lze rovněž poukázat na to, že energetický zákon předpokládá změnu licence v případě, že dojde k rozšíření počtu provozoven, v nichž probíhala výroba, či jejich technických parametrů (tj. i při rozšíření výroby elektřiny o další výrobní zařízení) a výslovně stanovuje, že v takovém případě je držitel licence oprávněn zahájit výkon licencované činnosti v těchto provozovnách dnem právní moci rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence (srov. § 9 odst. 5 energetického zákona). Je-li zákonodárcem akcentován význam okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o změně licence ve vztahu k možnosti výrobce zahájit výkon licencované činnosti ve vymezeném rozsahu, lze argumentem a simili dovodit podobný význam právní moci rozhodnutí o udělení licence. Není tak důvod netrvat v případě předpokladů podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 na požadavku započetí s výrobou a dodávkami elektřiny do elektrizační sítě až ode dne pravomocného udělení licence k výrobě elektřiny.
[52] Splnění požadavku dodávek do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí tedy nelze spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází okamžiku nabytí právní moci o udělení licence.
[53] Opačný závěr přitom nevyplývá ani z dovolatelkou citované rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. V tomto ohledu je třeba poukázat na skutkovou odlišnost případů projednávaných Nejvyšším správním soudem, neboť ten rozhodoval v situacích, kdy došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny do distribuční soustavy až poté, co se stal výrobce držitelem licence (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 257/2017-82, a ze dne 21. 8. 2018, č. j. 7 As 423/2017-43), nezabýval se tak otázkou významu dodávky provedené před tímto okamžikem. Ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 10 As 62/2018-135, v němž Nejvyšší správní soud navázal na svá předchozí rozhodnutí, pak Nejvyšší správní soud podotkl, že je sporné, zda k dodávkám elektřiny mohlo po právu dojít před 30. 12. 2009 – tedy před okamžikem, kdy v tam projednávané věci nabyla právní moci licence výrobce elektřiny. Podobně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1764/17, shrnul závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak, že se ustálila v závěru, že za dodávku elektřiny významnou z hlediska uvedení zařízení do provozu lze považovat i dodávku elektřiny do distribuční soustavy v rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě po získání licence na výrobu elektrické energie. Poukazuje-li dále dovolatelka na výkladové stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010, resp. výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2018 ze dne 19. 2. 2018, pak i zde je v závěrečném shrnutí vysloven závěr, podle kterého lze za datum uvedení výrobny do provozu v roce 2010 označit datum paralelního připojení výrobny s platnou licencí do distribuční soustavy.
[54] Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, tedy obstojí jako věcně správný za situace, kdy ze zjištění učiněných v nalézacím řízení vyplývá, že po okamžiku, kdy rozhodnutí o udělení licencí dotčeným výrobcům nabyla právní moci (31. 12. 2010), nedošlo během tohoto roku v předmětných výrobnách k výrobě elektrické energie.
[55] Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami dovolatelky souvisejícími s druhou v dovolání předestřenou otázkou, kterou brojí proti podle jejího názoru nesprávnému hodnocení vztahu mezi ní a účastnicí, jakož i proti hodnocení postupu účastnice při evidenci a opravě údajů v systému operátora trhu a při vyplácení podpor na základě těchto údajů, který dovolatelka považuje za rozporný s ustanovením § 13 odst. 5 registrační vyhlášky a se zásadou zachování dosavadní výše vyplácené podpory.
[56] Podle § 4 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, účinného do 31. 12. 2012, provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy jsou povinni vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle § 5 a za ceny podle § 6. Součástí této povinnosti je i převzetí odpovědnosti za odchylku podle zvláštního právního předpisu.
[57] Podle § 2 písm. u) zákona o POZE se pro účely tohoto zákona rozumí povinně vykupujícím obchodník s elektřinou určený tímto zákonem nebo vybraný Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“), který vykupuje elektřinu od výrobce z obnovitelného zdroje vyrobenou ve výrobně elektřiny na vymezeném území.
[58] Podle § 10 zákona o POZE do doby rozhodnutí o výběru povinně vykupujícího je pro příslušné vymezené území povinně vykupujícím dodavatel poslední instance. O výběru povinně vykupujícího informuje ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup (odstavec 1). Povinně vykupující je povinen vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny, vyrobenou ve výrobně elektřiny nacházející se na jeho vymezeném území za podmínek podle § 11 a 12. Povinně vykupující nese odpovědnost za odchylku v předávacím místě výrobny elektřiny podle jiného právního předpisu (odstavec 2).
[59] Podle § 54 odst. 1 věty první zákona o POZE pro elektřinu z výroben elektřiny uvedených do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pro kterou vznikl nárok na podporu elektřiny výkupními cenami podle dosavadních právních předpisů, vzniká nárok na podporu elektřiny formou výkupních cen podle tohoto zákona.
[60] Podle § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2015, je operátor trhu povinen hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost.
[61] Podle § 13 odst. 3 registrační vyhlášky provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy, u něhož výrobce postupem podle bodu 2 zvolil pro rok 2013 podporu formou výkupních cen, neprodleně předá povinně vykupujícímu údaje nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s tímto výrobcem, a to v rozsahu bodů 1, 3 až 5, 9, 10, 14, 15 a 18 přílohy č. 1 k této vyhlášce a přílohy č. 5 k této vyhlášce, pokud jsou provozovateli přenosové nebo distribuční soustavy tyto údaje známé.
[62] Podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy předá operátorovi trhu údaje o výrobcích, kteří uplatní nárok na podporu za období do 31. prosince 2012 a uplatňují ji i pro rok 2013, jejich výrobních zdrojích elektřiny a zvolených formách podpory v rozsahu podle přílohy č. 5 k této vyhlášce. Tímto bude provedena evidence výrobních zdrojů elektřiny takových výrobců a registrace zvolených forem podpory v systému operátora trhu s účinností registrace formy podpory od 1. ledna 2013, s výjimkou výrobních zdrojů elektřiny připojených do lokální distribuční soustavy, u nichž výrobce ještě následně zaeviduje identifikační číselný kód předávacího místa výrobního zdroje elektřiny v systému operátora trhu.
[63] V souvislosti s výše vymezenou právní úpravou došlo k 1. 1. 2013 ke změnám v oblasti výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů od výrobců. Dovolatelka přitom namítá, že přechodem povinnosti povinného výkupu z provozovatele distribuční soustavy na ni, jakožto povinně vykupujícího obchodníka s elektřinou, nemělo dojít ke změně výše vyplácené podpory. Podkladem pro další vyplácení podpory podle nové právní úpravy v zákoně o POZE měly být údaje předané provozovatelem distribuční soustavy postupem podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky, přičemž účastnice nemohla zpochybňovat správnost předaných údajů, zpochybňovat tyto údaje a revidovat nárok na dosavadní výši podpory.
[64] Argumentace dovolatelky je v první řadě částečně nepřípadnou, neboť – jak již bylo poznamenáno výše, ze skutkových zjištění učiněných v nyní projednávané věci vyplývá, že v průběhu relevantního období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 účastnice postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti ACTHERM, spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu 2013. Do rozsahu údajů předávaných k evidenci operátorovi trhu spadal podle bodu 11. přílohy č. 5 k registrační vyhlášce i údaj o datu uvedení výrobního zdroje elektřiny do provozu, přičemž za datum uvedení předmětných výroben do provozu byl společností ACTHERM, spol. s r.o., označen den 4. 1. 2011. Při plnění své povinnosti hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou ve smyslu § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona tak účastnice vycházela z evidovaných údajů, které byly převzaty postupem podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky, které nijak nerozporovala či neopravovala.
[65] Řešený spor přitom tak vznikl v souvislosti s administrativním pochybením třetího subjektu – společnosti ACTHERM, spol. s r.o., kdy došlo k předání rozdílných údajů povinně vykupujícímu pro účely uzavření smluv o dodávce elektřiny s výrobci a operátorovi trhu pro účely vyplácení podpor povinně vykupující žalobkyni.
[66] Svou argumentací dovolatelka dále obsahově brojí proti nevyhovění žádosti o zpětnou opravu údajů ohledně data uvedení předmětných výroben do provozu, kterou adresovala účastnici společnost ACTHERM, spol. s r.o., dne 13. 5. 2014. Z výše citovaného ustanovení § 13 odst. 5 registrační vyhlášky však nelze ani extenzivním výkladem dovodit povinnost účastnice opravovat bez dalšího k žádosti povinně vykupujícího či jiného subjektu evidované údaje o výrobcích, kteří uplatnili nárok na podporu, a to více než rok poté, co byla účinně registrována forma podpory a zaevidovány údaje postupem podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky.
[67] Námitky dovolatelky ohledně specifického právního postavení účastnice jako operátora trhu při plnění povinností organizačního, statistického a administrativního charakteru a ohledně specifické povahy vztahů, do nichž při plnění těchto povinností vstupuje, se současně míjí s předmětem řízení před správním orgánem, neboť tím nebyl požadavek žalobkyně na splnění evidenčních povinností operátora trhu, nýbrž požadavek na uhrazení podpory v dovolatelkou nárokované výši.
[68] Při posuzování právní povahy vztahu, z něhož vyplývá sporný nárok na úhradu rozdílu mezi výkupní cenou v dovolatelkou prosazované výši a hodinovou cenou, lze uplatnit hlediska formulovaná v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, z níž se podává, že pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních či obchodněprávních) vztahů od vztahů veřejnoprávních je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, uveřejněné pod číslem 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení (srov. § 2 odst. 2 obč. zák.), tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Subjekty soukromoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky – autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů. Základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný pod číslem 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněné pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 405/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005, a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2508/2014).
[69] Posuzovaný vztah mezi žalobkyní a účastnicí vznikl přímo ze zákona, přičemž jeho obsah je určen ustanovením § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona, z něhož vyplývá povinnost účastnice hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Skutečnost, že nárok na úhradu tohoto rozdílu vzniká povinně vykupující žalobkyni přímo ze zákona, však neznamená, že se při poskytování podpory muselo jednat o svou povahou veřejnoprávní vztah. I v soukromoprávních vztazích totiž práva a povinností mohou vznikat přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.). Poskytování podpory je sice výsledkem státní ingerence subvenční povahy, v rámci posuzovaného vztahu se však nejedná o přímé poskytování dotace z veřejných prostředků žalobkyni. O poskytnutí přímé dotace z veřejných prostředků šlo v novém systému financování pouze ve vztahu státu (Ministerstva průmyslu a obchodu) vůči operátorovi trhu (srov. § 29 zákona o POZE). Předmětný vztah je vztahem dvou subjektů soukromého práva, přičemž jejich postavení je v tomto vztahu rovné, neboť ani jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Z hlediska výše vymezených rozlišovacích kritérií se tedy jedná o vztah soukromoprávní povahy.
[70] Co pak se týče samotného rozsahu povinnosti účastnice stanovené v předmětném ustanovení, lze přitakat názoru správního orgánu, podle nějž operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícím rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. S tím ostatně koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle § 10 odst. 5 věty druhé registrační vyhlášky. Dovolatelka svým výkladem akcentujícím zásadu zachování dosavadních nároků explicitně vyjádřenou v § 54 odst. 1 větě první zákona o POZE nabádá k rezignaci na řešení otázky, zda výrobcům vznikl nárok na výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, takový výklad však považuje Nejvyšší soud za absurdní. Ostatně o zachování dosavadních nároků lze uvažovat pouze v rozsahu, v němž přede dnem nabytí účinnosti zákona o POZE vznikly podle dosavadních právních předpisů.
[71] Nejvyšší soud tedy neshledal ani výše uvedené námitky dovolatelky týkající se nemožnosti účastnice sporovat dosavadní výši vyplácené podpory opodstatněnými. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně není důvodný, neboť předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu formou výkupních cen ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, je tento závěr správný.
[72] Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-