// Profipravo.cz / Ostatní 20.12.2019
ÚS: Úprava poměrů dětí rodičů žijících na různých kontinentech
Analytická právní věta
Nerozhodnutí o styku nezletilých s rodičem, kterému nebyly svěřeny do péče, a odsunutí řešení tohoto problému na pozdější dobu představuje porušení práv tohoto rodiče zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, a ve výsledku i porušení práv nezletilých, kteří mají právo být v péči obou rodičů a nemůže tak být v jejich nejlepším zájmu, je-li jejich přímý styk s rodičem, kterému nebyly svěřeny do péče, dlouhodobě výrazně omezen, ne-li – vzhledem k velké vzdálenosti místa jejich pobytu – po dobu několika měsíců prakticky znemožněn.
PRÁVNÍ VĚTY
Nerozhodne-li soud o styku nezletilých dětí s matkou a odsune řešení tohoto problému na pozdější dobu (snad k budoucímu návrhu matky v situaci, kdy svěří tři děti do výlučné péče otce na Novém Zélandu) poruší práva stěžovatelky zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť jí nebyl zajištěn žádný podíl na péči a výchově nezletilých, natož podíl pokud možno rovnoměrný, či v okolnostech dané věci alespoň odpovídající stávajícím poměrům. Ve výsledku byla porušena i práva nezletilých, kteří mají právo být v péči obou rodičů a nemůže tak být v jejich nejlepším zájmu, je-li jejich přímý styk s matkou dlouhodobě výrazně omezen, ne-li – vzhledem ke vzdálenosti místa jejich současného pobytu (Česká republika – Nový Zéland) – po dobu několika měsíců prakticky znemožněn.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2630/19, ze dne 27. 11. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka, matka nezletilých dětí (dále společně též "děti" nebo "nezletilí") majících v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejších účastníků a) až c), domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu manželství jejich rodičů. Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozsudky byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušen čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 50 Nc 6260/2016, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že řízení o úpravu poměrů nezletilých bylo zahájeno v listopadu 2016 k návrhu matky, která navrhla, aby všechny tři děti byly svěřeny do její péče a otci [(vedlejší účastník ad d)] bylo stanoveno výživné. Otec, žijící na Novém Zélandu, naopak navrhl, aby soud svěřil nezletilé do jeho péče a matce určil výživné; kolizní opatrovník navrhl, aby starší dcera a syn byli svěřeni do péče matky, mladší dcera do péče otce. Předběžným opatřením z ledna 2018 č. j. 50 Nc 6260/2016-207 obvodní soud upravil styk mladší dcery s otcem tak, že ji od 11. 1. 2018 do skončení školního pololetí r. 2018 svěřil do jeho péče. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že oba rodiče mají vytvořeny podmínky pro výchovu nezletilých a jsou schopni o ně řádně pečovat, byť každý z nich zastává jiný výchovný přístup. Při posouzení nejlepšího zájmu nezletilých přihlédl k přáním obou dcer, kterým bylo v době rozhodování patnáct a dvanáct let, u syna s ohledem na jeho nižší věk (sedm let) kladl vyšší důraz na zachování stálosti výchovného prostředí. Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodní soud rozhodl tak, že starší dceru a syna svěřil do péče matky (výrok I.), zavázal otce povinností přispívat na výživu všech tří nezletilých částkami ve výši soudem stanovené, a to počínaje dnem 1. 7. 2015 (výrok II.), konstatoval, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 7. 2015 do 30. 6. 2018 nevznikl (výrok III.), mladší dceru svěřil do výchovy otce (výrok IV.), matce stanovil povinnost přispívat je její výživu částku soudem stanovenou, a to počínaje dnem právní moci výroku IV. (výrok V.), určil, že tato úprava poměrů bude platit i pro dobu po rozvodu (výrok VI.), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroků I. a IV. (výrok VII.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). Styk rodičů s dětmi obvodní soud neupravil.
3. K odvolání matky proti výrokům II. až VI. a VII. a otce proti výrokům I., II. a VI. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po doplnění dokazování rozsudek obvodního soudu ve výroku o péči o starší dceru a syna za dobu do 30. 6. 2019 potvrdil a nadále jej změnil tak, že se oba nezletilí s účinností od 1. 7. 2019 svěřují do péče otce (výrok I.), ve výroku o péči o mladší dceru potvrdil (výrok II.), ve výroku o výživném otce změnil tak, že otce zavázal povinností platit od 1. 7. 2015 do 30. 6. 2019 na výživu starší dcery a syna částky soudem stanovené a na výživu mladší dcery za období od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2017 částku soudem stanovenou (výrok III.), rozhodl o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 7. 2015 do 30. 4. 2019 pro všechny tři nezletilé (výrok IV.), změnil výrok rozsudku obvodního soudu o výživném matky pro mladší dceru tak, že matku zavázal povinností platit na její výživu soudem stanovenou částku počínaje dnem 1. 1. 2018 a nadále (výrok V.), konstatoval, že nedoplatek na výživném pro mladší dceru za dobu od 1. 1. 2018 do 30. 4. 2019 matce nevznikl (výrok VI.), rozhodl o povinnosti matky platit na výživu starší dcery a syna soudem stanovené částky s účinností od 1. 7. 2019 (výrok (VII.). O úpravě poměrů pro dobu po rozvodu manželství rodičů městský soud rozhodl tak, že změnil rozsudek obvodního soudu a všechny tři nezletilé svěřil do péče otce a matce uložil povinnost platit na jejich výživu částky soudem stanovené (výrok VIII.). Dále městský soud změnil výrok rozsudku obvodního soudu o předběžné vykonatelnosti tak, že návrh vznesený otcem zamítl (výrok IX.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok X.) a matce i otci uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení v soudem stanovené výši (výroky XI. a XII.).
4. Ani městský soud nezpochybnil schopnost obou rodičů pečovat o nezletilé, je si vědom toho, že střídavá či společná péče je s ohledem na vzdálenost bydliště matky a otce vyloučena a odlišný je i režim školního roku v obou zemích. Ke zcela odlišnému přístupu každého z rodičů k výchově dětí, který odráží nejen rozdílný původ či kulturní zvyky, ale též životní postoj každého z rodičů, městský soud zdůraznil, že ani jeden z těchto přístupů nepovažuje za lepší či horší, resp. dobrý či špatný, neboť v každé rodině (a případně každému z dětí v rodině) může více vyhovovat ten či onen, i podle znalkyně ustanovené soudem v odvolacím řízení mají oba rodiče výborné rodičovské schopnosti a jejich výchovné styly se vhodně doplňují. Při hodnocení nejlepšího zájmu dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vzal městský soud do úvahy zájmy všech zúčastněných osob. Dospěl k závěru, že přání mladší dcery žít na Novém Zélandu se ani po šestnáctiměsíčním pobytu v péči otce nezměnilo, problematický vztah s matkou již není konfliktní jako dříve, nicméně dosud není zcela vyřešený, a proto svěření do péče otce je jednoznačně v jejím zájmu. Přání žít na Novém Zélandu postupně dozrávalo i u starší dcery, která o problémech spojených s odjezdem z České republiky dlouho uvažovala a soudu vysvětlila, proč nakonec převážila její potřeba být se sestrou a otcem. Podle městského soudu mělo zásadní podíl na jejím rozhodnutí i to, že studovala časově velmi náročnou školu, která jí neumožňovala dostatečný sociální kontakt s vrstevníky mimo školu, a školní povinnosti ji stresovaly natolik, že občas trpěla nevolnostmi. Zájem na dostudování konkrétní české střední školy by však podle soudu neměl převážit nad ostatními kritérii, a proto jejímu přání, jež považoval za skutečné a několik měsíců neměnné, vyšel vstříc a rozhodl o jejím svěření do péče otce. Syn nebyl s ohledem na svůj věk schopen zaujmout pevné stanovisko, má rád oba rodiče a stabilně si vždy přál být se svými sestrami. Městský soud proto akcentoval zachování zatím bezvadného sourozeneckého vztahu, ale vyjma toho zohlednil, že pro syna je s ohledem na jeho dospívání vhodné, aby vyrůstal s otcovským rodičovským vzorem. Logopedický problém projevující se jen v českém jazyce a handicap neznalosti psané angličtiny nepovažoval za výraznější překážku pro svěření do péče otce, vědom si toho, že odloučení od matky bude velmi těžké; přijaté řešení však podle městského soudu představuje z dlouhodobého hlediska nejlepší variantu ze všech možných.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh a výsledky dosavadního řízení a rozsudek městského soudu označila za překvapivý, minimálně v části týkající se syna. Svěření všech tří nezletilých do péče otce pro ni představuje devastační rozhodnutí, v podstatě to znamená přesídlení dětí na Nový Zéland, mimo jurisdikci českých soudů s prakticky nulovou možností zvrátit rozhodnutí či požadovat jinou formu péče než výlučnou, či nastavení styku s dětmi. Stěžovatelka se obává, že se vazby mezi ní a dětmi zpřetrhají a odcizí se. Jejich přestěhování na Nový Zéland znamená přerušení vzdělávání v České republice a oslabení znalosti českého jazyka, neboť otec není ochoten v tomto směru nezletilé podporovat a motivovat.
6. Porušení zásady dvojinstančnosti řízení stěžovatelka spatřuje ve změně právního náhledu městského soudu na věc, konkrétně na stálost výchovného prostředí syna, aniž by soud účastníky o uvažované změně uvědomil, umožnil jim vyjádřit se k ní a navrhnout případné důkazy. Podle stěžovatelky není zřejmé, na základě čeho městský soud dospěl k závěru, že prostředí u otce nabízí nezletilým dostatečnou záruku stabilního života, když objektivně nezkoumal bytové podmínky, zajištění školní docházky a kvalitu uvažovaných škol na Novém Zélandu, neověřil, jak je zajištěna kvalifikovaná výuka českého jazyka včetně přezkušování v České republice, úroveň a dosažitelnost mimoškolních aktivit či dostupnost lékařské péče včetně péče speciální pro mladší dceru a syna. Městskému soudu postačilo spokojit se pouze se sliby otce a sdělením mladší dcery, že je na Novém Zélandu šťastná. Stěžovatelce nejde ani tak o materiální zabezpečení nezletilých, ale o zohlednění rozdílných vzdělávacích systémů, výchovných přístupů rodičů zejména ke školním povinnostem a volnočasovým aktivitám a psychický dopad na individuální vývoj nezletilých (zejména syna) při dlouhodobějším odloučení od matky jako jejich dosud primárního rodiče. Stěžovatelce je známo, že nezletilí zjevně adorují život na Novém Zélandu jako takový na rozdíl od životního stylu v České republice, konkrétně zmínila náročnost školního vzdělávání. Upozornila, že bylo prokázáno, že se jí mladší dcera odcizuje, otec ji ve vztahu k matce nemotivuje, nezajišťuje jí potřebné vzdělávání a přípravu na rozdílové zkoušky v České republice, které nezletilá za ročník 2018/2019 dosud neabsolvovala. Stěžovatelka dala najevo, že je ochotna podpořit své děti v určité formě zahraničního studia, toto stanovisko však nemohlo založit důvod ke změně poměrů, ostatně obecné soudy se k jejímu stanovisku nevyjádřily. Absence jejich reakce vnáší nejistotu do výchovných poměrů všech nezletilých, neboť není jasné, jak by se právně nahlíželo na jejich event. rozhodnutí, že chtějí studovat jinde v zahraničí. Stěžovatelka upozornila, že podle znaleckého posudku je schopna nezletilé pozitivně motivovat ve vztahu k otci, respektuje jeho otcovskou roli, je schopna zajistit jim vzdělání i v anglickém jazyce a podporovat jejich novozélandskou identitu. Stěžovatelka též poukázala na skutečnost, že znalkyně měla jisté pochybnosti o postupu otce, což je zásadní zejména ve vztahu k synovi, který zřejmě ztratí znalost českého jazyka a jeho vazby na Českou republiku se budou vytrácet. Stěžovatelce proto není jasné, proč městský soud v rozporu se závěry znaleckého posudku upřednostnil výlučnou péči otce a proč se domnívá, že otec bude schopen dostát všem nárokům spojeným s výlučnou péčí o tři děti.
7. Podle stěžovatelky není z odůvodnění rozsudku městského soudu zřejmé, proč se soud nezabýval možností využít institut střídavé péče s nerovnoměrným rozložením mezi otce a matku, či možností individuální úpravy u každého jednotlivého nezletilého při respektování zachování jejich sourozeneckých vazeb. Městský soud neodůvodnil, proč o navržené úpravě neuvažoval, či z jakých důvodů se k ní nepřiklonil, resp. proč návrh matky nepovažoval za návrh na úpravu styku. Svěřením nezletilých do péče otce bez úpravy jejich styku s matkou byla porušena práva nezletilých na péči obou rodičů a jejich výchovu a pravidelné udržování osobního styku s nimi ve smyslu Úmluvy o právech dítěte. I když je přání nezletilých zásadním vodítkem pro soud při zjišťování jejich nejlepšího zájmu, není možné, aby soudy bez dalšího převzaly postoj nezletilého dítěte a své rozhodnutí založily toliko na takovém přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. S odkazem na nálezy Ústavního soudu stěžovatelka uvedla, že jsou-li oba rodiče stejně způsobilí postarat se o dítě, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.
8. Stěžovatelka poukazuje i na mezinárodní aspekt rozhodnutí městského soudu; uvádí, že neupravení styku s rodičem, který nemá nezletilé ve své péči, pro ni představuje fatální překážku v případné možnosti domoci se soudně styku s nezletilými. Po jejich přestěhování by zřejmě bylo nutné vést spor v místě jejich bydliště, stěžovatelka však právo Nového Zélandu nezná a z finančních důvodů nebude schopna se řízení aktivně účastnit či si zajistit dostupnou právní pomoc. Obvodnímu soudu i městskému soudu byly tyto skutečnosti dobře známy, přesto svým postupem a rozhodnutími vědomě porušily její právo na soukromý a rodinný život, když od ní necitlivě a násilně odtrhly děti, o které dosud výhradně pečovala, aniž by jí zajistily kontakt s nimi či možnost budoucího dostupného právního řešení péče o ně. Stěžovatelka namítá, že městský soud upřednostnil vztah syna k sestrám před vztahem k matce, ač se jeho preference tímto směrem neprokázaly, nadto obě sestry jsou od bratra věkově vzdálené, mají svoje zájmy, starší dcera bude v blízké budoucnosti plnoletá a může rodinu případně i zcela opustit. Syn však bude ještě dlouho na péči rodičů závislý a jeho vazbám na sestry nelze přisuzovat takovou prioritu, nadto zcela neodůvodněnou.
9. Stěžovatelka na závěr uvádí, že v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a absenci řádného odůvodnění bylo porušeno právo na soudní ochranu, neboť jí bylo zabráněno, aby její věc byla projednána ve dvojinstančním řízení s možnou předvídatelností soudního rozhodnutí. Odvolací soud na skutková zjištění soudu obvodního jen navázal, interpretoval je však zcela odlišně, bez toho, aniž by na to účastníky předem upozornil, přičemž v jeho odůvodnění absentují skutkové i právní závěry.
10. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu, který odůvodnila blíže zájmem nezletilých, kterým umožnila odjezd na návštěvu otce na Novém Zélandu, avšak bez toho, že by takový odjezd znamenal definitivní přestěhování nezletilých, změnu školy a přerušení vazeb s matkou a jejím okolím v České republice. Starší dcera sama předpokládala návrat do České republiky na začátku listopadu 2019 tak, aby nezameškala klasifikaci za první pololetí školního roku, stěžovatelka však má jen nepotvrzenou informaci, že by otec mohl s nezletilými zavítat do České republiky o zimních prázdninách na maximálně 14 dnů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Usnesením ze dne 20. 8. 2019 č. j. IV. ÚS 2630/19-23 Ústavní soud ustanovil Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí opatrovníkem nezletilých, neboť ústavní stížností byl napaden rozsudek krajského soudu, jehož závěry se dotýkají konkrétních zájmů dětí, majících v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejších účastníků. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka podala ústavní stížnost i za všechny tři nezletilé jako jejich zákonná zástupkyně. Takový postup je však možný pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým, což však není případ rozhodování o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. Vzhledem k nastalé kolizi Ústavní soud považoval za stěžovatelku jen matku nezletilých.
13. Usnesením ze dne 20. 8. 2019 č. j. IV. ÚS 2630/19-30 Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku městského soudu, neboť šlo o rozhodnutí o svěření nezletilých do výlučné péče otce, což předpokládá i jejich přemístění na Nový Zéland. Protože právě rozhodnutí o svěření všech tří nezletilých do péče otce bylo ústavní stížností zpochybněno, znamenal by výkon práv z napadeného rozhodnutí vyplývající pro stěžovatelku, resp. nezletilé vedlejší účastníky, nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout odložením vykonatelnosti otci nezletilých. Pro rozhodnutí v této věci je důležité i to, že otec usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti nerespektoval.
IV.
Vyjádření účastníků řízení
14. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2019 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že v systému úplné apelace nebyl v doplňování důkazů omezen, a proto potřeba dalšího dokazování nebyla zásadně důvodem pro kasaci prvostupňového rozhodnutí. V souladu s § 220 občanského soudního řádu není v rozporu s procesními pravidly, pokud si odvolací soud učiní na základě skutkových zjištění vlastní názor, a není porušením zásady dvojinstančnosti řízení, vycházejí-li jeho právní závěry z odpovídajících skutkových zjištění. Městský soud je přesvědčen, že dokazování bylo dostatečné a že se v odůvodnění svého rozhodnutí adekvátně a dostatečně podrobně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka nyní uplatnila i v ústavní stížnosti. Konstatoval, že poměry otce na Novém Zélandu byly prošetřeny dostatečně, o bytových poměrech podal zprávu tamní orgán sociálně právní ochrany dětí, pronajímatel nemovitosti a vyjádřil se i zaměstnavatel otce. K návrhu na znalecké dokazování posudkem z oboru pedagogiky o tom, které školy poskytnou nezletilým lepší vzdělání, se městský soud staví negativně, neboť si stěží lze představit obecné zadání posudku a poměřování zájmu nezletilých kvalitou českých a australských škol, nicméně otázce vztahu mezi stupněm dosaženého vzdělání a zájmem nezletilých se při svém rozhodování věnoval. Zejména se věnoval odůvodnění rozhodnutí o svěření syna do výlučné péče otce, v tomto směru na svoje závěry odkazuje, k otázce, v jaké míře ten který z rodičů o nezletilé pečoval a k označení stěžovatelky jako primárního rodiče městský soud uvedl, že pro mladší dceru je primárním rodičem otec a starší dcera a syn neměli žádné preference. K tvrzení stěžovatelky, že jejímu návrhu na střídavou péči nebyla věnována náležitá pozornost, městský soud uvedl, že stěžovatelka takový návrh nepodala, navrhovala svěřit nezletilé do její výlučné péče a upravit jejich styk s otcem v rozsahu cca deset týdnů ročně. Styk nezletilých s matkou nebyl upraven, neboť takový požadavek účastníci nevznesli, městský soud v odvolacím řízení nemohl takové řízení zahájit a rozhodnout v první instanci. V tuto chvíli ostatně není zřejmé, zda i v této oblasti bude nutná soudní ingerence. Městský soud vyloučil, že by jeho rozhodnutí bylo překvapivé, poukázal na to, že oba rodiče se domáhali svěření všech tří nezletilých do své péče, oba se proti rozsudku obvodního soudu odvolali a stěžovatelku tedy nemohlo překvapit, že tato otázka byla předmětem rozhodování městského soudu, navíc z průběhu odvolacího řízení bylo očividné, že jsou otevřeny všechny varianty. K námitce, že byla popřena práva dětí na péči obou rodičů, městský soud uvedl, že to nebyl soud, kdo narušil soukromý a rodinný život účastníků, ale jeho rozhodování bylo jen důsledkem rozpadu partnerského vztahu rodičů. Pokud se rodiče z tak vzdálených oblastí (jazykově, kulturně i teritoriálně) rozhodnou mít děti, měli by tak činit s vědomím, že rozhodnou-li se ukončit svůj vztah, nebude již možný tak častý kontakt obou rodičů s dětmi a zájem dětí na péči obou rodičů zůstane nenaplněn, a to bez ohledu na to, zda děti budou svěřeny do péče matky či otce.
15. Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí [dále též "opatrovník" vedlejších účastníků ad a) až ad c)] ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2019 navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta nebo odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (blíže označených ve vyjádření) podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností mohla stěžovatelka v probíhajícím odvolacím řízení předvídat, že existuje i jiná možnost, než svěření všech tří nezletilých do její výlučné péče. Opatrovník připustil jistou míru překvapivosti rozhodnutí o svěření syna do výlučné péče otce, jelikož vzhledem k jeho nízkému věku a měnícímu se názoru nebylo zřejmé, zda se odvolací soud ztotožní se soudem prvního stupně či nikoliv, zdůraznil však, že předvídatelnost rozhodnutí nespočívá v jednoznačném vyjádření názoru soudu na danou věc, neboť tak soud činí až v samotném rozhodnutí. K námitce nedostatečně vedeného dokazování zejména ve vztahu k synovi opatrovník připomněl řadu pohovorů vedených se všemi třemi nezletilými, znalecký posudek a další důkazy, které dle jeho názoru městský soud náležitě vyhodnotil, přijatá skutková zjištění řádně odůvodnil a přijal právní závěr, který je s nimi v souladu. K porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života opatrovník uvedl, že si je vědom skutečnosti, že stěžovatelka, která o nezletilé pečovala od jejich narození až do odjezdu na Nový Zéland, považuje rozhodnutí městského soudu za necitlivé, nicméně je realitou, že svěřením nezletilých do péče jednoho z rodičů a jejich faktickým přestěhováním dochází vždy k omezení práv druhého rodiče. To však neznamená, že by rodiči, který nemá děti ve výlučné péči, byl kontakt s nimi zcela upřen; má právo na styk, ale na základě podaného návrhu. Opatrovník se setkává s praxí obecných soudů, kdy řízení o úpravu styku nebývá zahajováno ex offo současně s řízením o svěření dětí do výlučné péče, ale až na návrh samotných účastníků řízení. Stěžovatelka mohla minimálně ve vztahu k mladší dceři, svěřené do péče otce již rozsudkem obvodního soudu, předpokládat, že styk s ní bude třeba do budoucna upravit. Opatrovník nesdílí názor matky, že odvolací soud upřednostnil potřebu dětí na kontakt s otcem a jejich zájem na přestěhování se na Nový Zéland nad jejich právo žít v dosavadním prostředí v domovské zemi. Zastává názor, že nezletilí mají stejné právo žít na Novém Zélandu, jako v České republice, je taktéž jejich právem, aby vyrůstali s oběma rodiči a se svými sourozenci; střídavá péče však není vzhledem k velké vzdálenosti bydlišť obou rodičů možná. Opatrovník podotknul, že rozhodnutí o svěření nezletilých do péče otce nepředstavuje pro stěžovatelku rei iudicatae ve věci úpravy styku. Stěžovatelka může podat návrh na úpravu styku u příslušného soudu v České republice dle § 56 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dle kterého se bude daná problematika řídit (s ohledem na absenci mezinárodních smluv mezi Českou republikou a Novým Zélandem). Podáním návrhu u českého soudu lze eliminovat finanční obtíže předpokládané při zahájení řízení na Novém Zélandu. K porušení zásady nejlepšího zájmu dítěte ve spojení se zásadou, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, opatrovník uvedl, že dne 3. 9. 2019 provedl pohovor se všemi třemi nezletilými prostřednictvím aplikace Skype (s vědomím obou rodičů). Přesvědčil se, že sestry se chovají k bratrovi velmi pěkně, mají tendenci o něho pečovat a jejich sourozenecké pouto je silné. Opatrovník si je vědom, že sestry nemohou bratrovi nahradit každodenní styk s matkou, ale stejně tak by sama matka nemohla nahradit styk syna se sestrami a otcem. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 opatrovník zopakoval, že vztah s matkou nemá obecně vyšší hodnotu než vztah s otcem či se sourozenci. Vždy závisí na konkrétních okolnostech každého případu a hodnota těchto vztahů může být diametrálně odlišná. V situaci, kdy syn neměl žádné preference ani problém s ostatními členy nukleární rodiny, je pochopitelné, že se městský soud snažil zachovat silné sourozenecké pouto a přitom upřednostnil toho rodiče, u kterého chtěly obě sestry zůstat. Na závěr opatrovník dodal, že soudy obou stupňů mohly, resp. měly vytvořit záruky pro rozvoj dětí v oblasti výuky českého jazyka. Z pohovoru s nezletilými vyplynulo, že v současnosti výuku českého jazyka nemají. Nebudou-li český jazyk aktivně používat, mohla by mít starší dcera problém při rozdílových zkouškách na gymnáziu v České republice a druzí dva nezletilí by mohli mít problémy při komunikaci s matkou a její širší rodinou. Ke svému vyjádření opatrovník přiložil i vyjádření psychologa, který byl přítomen rozhovoru opatrovníka s dětmi dne 3. 9. 2019. Z jeho obsahu se podává, že dřívější postoj dcer je i nadále stabilní a všichni tři nezletilí jsou se současným stavem (u otce jsou po dobu dvou měsíců) spokojeni. Matka je s dětmi v pravidelném telefonickém kontaktu. Psycholog však zdůraznil dvě skutečnosti: je nezbytné myslet na osobní kontakt dětí s matkou a rodinné příbuzné v České republice a mít záruku, že k těmto kontaktům bude docházet - nezletilí potřebují mít jistotu v tom, kdy a jak budou trávit čas matkou a kdo se bude na nákladech podílet. Není vhodné čekat na úpravu styku dalším soudem nebo na dohodu rodičů. Druhou nezbytnou zárukou je zajistit pro nezletilé výuku českého jazyka.
16. Otec nezletilých ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2019 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. K výtce o překvapivosti rozsudku městského soudu uvedl, že stěžovatelka zaměňuje zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí s požadavkem, aby výsledek odvolacího řízení nebyl zásadně odlišný od výsledku řízení u soudu prvního stupně. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení nesporném, které je ovládáno jinými zásadami než obecný civilní proces. Účelem řízení ve věcech péče o nezletilé není umožnit stranám "hájit svoji pravdu" jako v řízení sporném, ale upravit poměry rodičů k nezletilým dětem tak, aby to bylo co nejvíce v zájmu dětí. Důkazní břemeno zde nenesou účastníci řízení, ale soud. Podle otce měla stěžovatelka dostatek prostoru pro obranu svých stanovisek, městský soud umožnil účastníkům doplnit dokazování a vyjádřit se k předmětu řízení, sám provedl další důkazy, které považoval za potřebné k co nejplnějšímu zjištění stavu věci a poté učinil rozhodnutí. Takovým postupem nemohlo dojít ani k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Vedlejší účastník oponuje výtce stěžovatelky, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejím návrhem na úpravu poměrů, naopak dle jeho názoru se městský soud zabýval všemi myslitelnými variantami uspořádání rodinných poměrů, konkrétně zvažoval možnost střídavé péče, jakož i možnost svěření jednotlivých nezletilých do péče každého z rodičů zvlášť. Odmítl, že by nezletilým vsugerovával "idylickou představu" o životě na Novém Zélandu, jak tvrdí stěžovatelka, která se snaží soustavně zpochybňovat jeho rodičovské schopnosti, příkladem, že nejlepší zájem dítěte může být zcela odlišný od představy nejlepšího zájmu, kterou má matka, je mladší dcera, která žije s otcem na Novém Zélandu již 16 měsíců a přeje si zde zůstat. Za tu dobu, co je v jeho péči, ztratila vzdor vůči autoritě, aktivně se zajímá o učení a ve škole začala výrazně prospívat. Vyjádření starší dcery svědčí o jejím hlubokém přemýšlení nad nastalou situací, s odstupem času si uvědomuje vzdělávací, logistické a finanční problémy a svůj dopis soudu ze dne 30. 4. 2019 nyní hodnotí jako projev vlivu matky a pocitu lítosti nad jejím opuštěním. Ve vztahu k synovi otec upozornil, že městský soud dal v odůvodnění napadeného rozsudku jasně najevo, že při svěření syna do péče otce odůvodnil nejen vztahem k sestrám, ale i k otci. Pokud stěžovatelka namítá, že svěřením nezletilých do péče otce došlo k nerovnoměrnému rozložení výchovy a styku mezi rodiči, neuvádí však, proč by opačné rozhodnutí, tj. svěření nezletilých do její péče, nemělo být porušením jejich práv ve vztahu k otci. Široký styk nezletilých s druhým rodičem, jak stěžovatelka navrhovala v případě, že by byly svěřeny do její péče, není možné zajistit, mají-li děti zároveň žít ve stabilním prostředí, které potřebují ke svému vývoji. K obavě matky, že jí bude znemožněno domoci se styku s nezletilými, otec uvedl, že Nový Zéland je signatářem Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, jejíž smluvní státy jsou povinny zřídit ústřední orgán k zajištění styku s dítětem v zahraničí a zajistit spolupráci mezi těmito orgány, zdůraznil též, že nikdy nebránil styku nezletilých se stěžovatelkou, naopak jejich vztah k ní podporoval. Přestože nevnímá jakékoliv náznaky, že by nezletilí toužili po změně současného stavu, je v jejich zájmu připraven ke smíru se stěžovatelkou, jejímu styku s dětmi nebrání a podporuje jej. Podotkl, že je jediným, kdo vynakládá prostředky na cesty mezi Novým Zélandem a Českou republikou a stěžovatelka nepochybně očekává, že tak bude činit i nadále. V zájmu nezletilých by však i ona měla zvažovat variantu, že navštíví nezletilé na Novém Zélandu, což by bylo logisticky jednodušší, levnější a dokonce praktičtější, neboť bude mít možnost seznámit se s prostředím, v němž žijí.
17. Ústavní soud zaslal vyjádření městského soudu a vedlejších účastníků řízení stěžovatelce k případné replice, která této možnosti nevyužila.
(…)
VII.
Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
22. V posuzované věci byla stěžovatelčina ústavně právní argumentace založena prvotně na námitce o porušení jejího práva na péči o děti a jejich výchovu. Ústavní soud považuje tuto námitku za důvodnou, neboť obecné soudy nevyhodnotily situaci v rozpadlé rodině odpovídajícím způsobem a komplexně, nerespektovaly dostatečným způsobem zájmy všech tří dětí ani rodičovská práva stěžovatelky, což se projevilo zejména tím, že o o styku dětí s matkou, které jí nebyly svěřeny do péče, vůbec nerozhodly. Jak ukázal i následný vývoj, soudní odloučení matky od dětí se projevilo i fakticky. Proti stěžovatelce navíc hraje časový faktor - než dojde k meritorní úpravě styku na základě dalšího návrhu, odloučení stěžovatelky od dětí se může reálně projevit negativně a nevratným způsobem.
23. Jak vyplývá z procesního spisu, obvodní soud předběžným opatřením z ledna 2018 upravil pouze styk otce s mladší dcerou (dosud žijící s matkou v České republice) v místě jeho bydliště na Novém Zélandu pro dobu od 11. 1. 2018 do skončení školního pololetí r. 2018 ve školském zařízení, které bude nezletilá navštěvovat (č. l. 207-208); po rozhodnutí ve věci samé, kterým svěřil mladší dceru do péče otce, o jejím styku s matkou nerozhodl, stejně jako nerozhodl o styku starší dcery a syna s otcem, svěřených do péče matky, přestože stěžovatelka při jednání obvodního soudu dne 18. 6. 2018 uvedla, že není s otcem domluvena, kdo bude jaké období trávit s dětmi (č. l. 332 verte). O rozsahu a podmínkách styku nezletilých s matkou nerozhodl ani městský soud, který svěřil do výlučné péče otce i starší dceru a syna, přestože mu bylo známo, že rodiče v otázce styku k žádné dohodě nedospěli (č. l. 497- 498). Úvahy, ze kterých by bylo možné zjistit, zda soudy obou stupňů při posouzení nejlepšího zájmu nezletilých zvažovaly, jaký dopad bude mít absence úpravy jejich styku s matkou, či zda zvažovaly i poměr k dalším oprávněným zájmům účastníků, zejména k oprávněnému zájmu stěžovatelky na styk s nezletilými v zájmu dosažení vyrovnanějšího výchovného uspořádání a péče obou rodičů o ně, v odůvodnění napadených rozsudků chybí.
24. Ústavní soud si je vědom specifik projednávané věci dané již jen tím, že mezi nezletilými a stěžovatelkou "leží oceán", avšak ani to nezbavuje soud povinnosti dostát ústavně právním požadavkům kladeným na rozhodování soudu o péči o nezletilé, včetně práva na osobní (a přímý) styk s rodičem, který nemá dítě ve své výlučné péči. K argumentu městského soudu, že návrh na úpravu styku nebyl podán, Ústavní soud zdůrazňuje, že i když tak ani jeden z rodičů neučinil (logicky proto, že žádali svěřit nezletilé do své výlučné péče), nebyl soud zbaven povinnosti upravit styk s nezletilými i bez návrhu. V zájmu zachování ústavních práv nezletilých i rodičů (zejména v této souvislosti matky) byla komplexní úprava péče o všechny tři děti (a není vyloučeno, aby byla u každého z nich odlišná), zvážení vhodné formy péče, úprava odpovídajícího styku zohledňující jak časové, tak i finanční možnosti a schopnosti obou rodičů, kulturní a edukativní možnosti v obou státech apod. Ústavní soud si je vědom "pracnosti" takové úpravy, avšak ani složitost věci nemůže opatrovnické soudy zprostit povinnosti respektovat ústavně zaručená práva dětí i rodičů. Řízení ve věci péče soudu o nezletilé, konkrétně ve věci styku s nezletilým dítětem (§ 466 odst. d) zákona o zvláštních řízeních soudních), je řízením, které lze zahájit bez návrhu, je ovládané zásadou vyšetřovací a úplné apelace, což znamená, že v situaci, kdy se rodiče nedohodnou, jak se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat, upraví styk rodiče s dítětem soud (§ 891 odst. 1 věta druhá obč. zákoníku); soud tak činí ze své úřední povinnosti i bez aktivity účastníků řízení.
25. Nerozhodnutím o styku nezletilých s matkou a odsunutí řešení tohoto problému na pozdější dobu (snad k jejímu budoucímu návrhu) představuje porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť jí nebyl zajištěn žádný podíl na péči a výchově nezletilých, natož podíl pokud možno rovnoměrný, či v okolnostech dané věci alespoň odpovídající stávajícím poměrům. Ve výsledku byla porušena i práva nezletilých, kteří mají právo být v péči obou rodičů a nemůže tak být v jejich nejlepším zájmu, je-li jejich přímý styk s matkou dlouhodobě výrazně omezen, ne-li - vzhledem ke vzdálenosti místa jejich současného pobytu - po dobu několika měsíců prakticky znemožněn.
26. Ve vztahu k zabezpečení nejlepšího zájmu nezletilých (čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte) Ústavní soud vzal za prokázané, že městský soud zvažoval podmínky pro svěření nezletilých do péče otce, zabýval se možností nařízení střídavé nebo společné péče, vzal v úvahu výslovné přání obou dcer a zvažoval i otázku změny dosavadního výchovného prostředí starší dcery a syna. Námitku stěžovatelky o tom, že doposud o nezletilé pečovala převážně ona, městský soud sice nepominul, ale vyrovnal se s ní (zejména ve vztahu k synovi jako nejmladšímu ze sourozenců) bagatelizujícím způsobem, který je výrazně umocňován neexistencí úpravy styku nezletilých s matkou. Při přijímání jakéhokoliv rozhodnutí, které se dotýká dítěte nebo skupiny dětí, musí soud přihlédnout k možnému pozitivnímu nebo negativnímu dopadu na dítě a takovéto posouzení se rovněž musí objevit v odůvodnění rozhodnutí. Jak shora uvedeno, nemůže být v nejlepším zájmu nezletilých, nerozhodne-li soud o styku s matkou v situaci, kdy současně konstatuje, že o jejích schopnostech pečovat o nezletilé neměl pochyb.
27. K námitce překvapivosti rozhodnutí městského soudu a s tím souvisejícího tvrzení o porušení zásady dvojinstančnosti řízení Ústavní soud předesílá, že za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek nalézacího soudu, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí prvoinstančního soudu, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí nalézací soudu, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem první instance vůbec předvídat. Porušení ústavně zaručených práv však nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93), nález sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95) a další]. V posuzované věci deficit tohoto typu nenastal. V řízení se jednalo o úpravu práv a povinností rodičů k jejich nezletilým dětem, o jejichž svěření do své péče od počátku usilovali oba rodiče a oba argumentovali ve svůj prospěch. Potvrzení rozhodnutí obvodního soudu o svěření mladší dcery do péče otce nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, neboť městský soud i po doplnění dokazování opřel svoje rozhodnutí prakticky o tytéž důvody, na kterých bylo založeno rozhodnutí obvodního soudu. Šlo tedy o zcela jinou procesní situaci, než jaká nastala ve věcech řešených Ústavním soudem v nálezech shora označených. K měnícímu rozhodnutí městského soudu a závěru o svěření starší dcery a syna do péče otce je třeba poznamenat, že jej městský soud přijal po doplněném dokazování, což jej opravňovalo přijmout odlišné skutkové a právní závěry, nicméně hodlal-li rozhodnout i o změně péče o starší dceru a syna, aniž by upravil rozsah a podmínky styku všech tří nezletilých s matkou, nedal jí možnost na vzniklou situaci jakkoliv reagovat a lze tak mít za to, že jeho rozhodnutí nebylo za stávajících okolností přinejmenším předvídatelné a nerespektovalo tak požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Městský soud ustanovil PhDr. S. Měchovou, znalkyni z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie dětí a dospělých, a uložil jí zpracovat znalecký posudek. Při zadání otázek žádal, aby (mimo jiné) posoudila vhodnost svěření syna a starší dcery do střídavé či výlučné péče jednoho z rodičů (č. l. 375 a 405). Soud však nemůže překročit svoje kompetence a klást znalci otázky, které překračují meze odborného skutkového posouzení, neboť vyžadováním odpovědí na hmotněprávní otázky by nepřípustně přesouval odpovědnost za právní posouzení věci na znalce. Otázku vhodnosti určité formy péče musí vyřešit výlučně soud, nikoliv znalec.
29. Ústavní soud částečně přisvědčuje i tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nedostatečném odůvodnění soudního rozhodnutí, a to zejména s ohledem na zjištění, že v napadených rozsudcích absentuje rozhodnutí o rozsahu a úpravě styku stěžovatelky s nezletilými. V tomto směru lze napadené rozsudky považovat za nepřezkoumatelné.
30. Naopak Ústavní soud neshledává opodstatněným tvrzení o porušení práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 odst. 1 Ústavy), neboť ve spisu obvodního soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo odlišnému zacházení s účastníky řízení (otec - matka). Dostát povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení znamená, že v rámci soudního řízení musí být účastníkům řízení garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v rámci řízení. Jak Ústavní soud ověřil, stěžovatelce byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestavěly do podstatně nevýhodnější situace, než ve které byl otec nezletilých. Stejně tak Ústavní soud neshledává opodstatněným tvrzení o porušení práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelka se osobně účastnila jednání obvodního soudu a městského soudu a byla jí dána možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, které využila.
31. Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí nemohl přejít tu okolnost, že při rozhodování v tak individualizované věci, jakým je spor o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí rodičů žijících na různých kontinentech, lze jen stěží očekávat, že rozsah péče obou rodičů o všechny tři děti bude zcela vyrovnaný. Nicméně bude úkolem soudů, aby znovu komplexně upravily poměry k nezletilým a vzaly do úvahy nejen jejich přání, ale i jejich zájmy poměřované i oprávněnými zájmy obou rodičů. Obvodní soud znovu zváží výchovné schopnosti obou rodičů ke dni svého nového rozhodnutí, kdy nepochybně přihlédne k tomu, že otec nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozsudku městského soudu, starší dceru a syna u sebe pozdržel, fakticky neučinil nic pro zajištění přímého styku všech tří nezletilých s matkou a nezletilým nezajistil výuku českého jazyka.
32. Nalézací soud, pro jehož nové rozhodnutí bude určující stav ke dni jeho vyhlášení (§ 154 o. s. ř.) zváží možnosti úpravy pokud možno v co nejširších souvislostech - nerezidentní rodič by měl mít zajištěn styk se všemi třemi nezletilými, byť třeba s každým v jiném rozsahu, ale pokud možno tak, aby alespoň část roku mohli být nezletilí v přímém kontaktu jak s matkou, tak i s otcem, případně všichni sourozenci mohli alespoň část roku trávit společně. Ústavní soud chápe, že rozhodnutí o úpravě rozsahu styku a jeho realizaci (určení vhodného místo předávání nezletilých s ohledem na rozložení nákladů s tím spojených a s přihlédnutím k majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem obou rodičů) je rozhodnutím náročným, nicméně viděno ústavními kautelami čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny je zcela nezbytným. Bude na obecných soudech, aby se věcí zabývaly přednostně, s náležitou péčí a pozorností, aby ve věci nedocházelo k průtahům a neprodlužovalo se období, v němž bude stěžovatelka od dětí právně i fakticky odloučena.
33. Napadenými rozsudky obvodního soudu a městského soudu byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky obvodního soudu a městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona ve všech jejich výrocích zrušil.
Autor: US