// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 13.08.2010
K originárnímu nabývání majetku z činnosti sdružení dle § 829 ObčZ
I. Ustanovení § 834 obč. zák. nerozlišuje mezi odvozeným (derivativním) a původním (originárním - např. zhotovením věci) nabýváním majetku z činnosti sdružení; oba případy se v právních poměrech účastníků sdružení projeví shodně, a to sice vznikem podílového spoluvlastnictví.
II. Zánikem (rozpuštěním) sdružení (§ 841 obč. zák.) podílové spoluvlastnictví k věcem získaným při výkonu společné činnosti nezaniká a kterýkoliv z účastníků je legitimován k podání žaloby o zrušení a vypořádávání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4942/2009, ze dne 9. 3. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) L.R.., a b) B. R., zastoupených JUDr. Ivo Hešíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Lepařova 8, proti žalovaným 1) B. S., 2) F. J., 3) L. S., a 4) V. J., zastoupených JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě, Sady Svobody 4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 43/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2009, č. j. 57 Co 561/2008-237, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, č. j. 17 C 43/2003-191, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově čp. 558 na pozemku parc. č. 2884 v katastrálním území Jaktař a nařídil prodej těchto nemovitostí(výrok I), s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem, tak, že solidárně oprávněným žalobcům a) a b), žalovaným 1) a 3) a žalovaným 2) a 4) se dostane vždy po jedné třetině (výrok II). V části o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 2844, 2845 a 2839 v kat. území J. žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce a) a žalovaní 1) a 2) uzavřeli dne 3. 5. 1993 smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za účelem společné podnikatelské činnosti, jež zahrnovala i výstavbu provozního objektu užívaného později ke společnému podnikání. Ačkoliv ve stavebním řízení jako stavebníci vystupovali pouze žalovaní 1) a 3), v občanskoprávním smyslu jimi byli všichni účastníci sdružení, žalobce a) a žalovaní 1) a 2), jejichž dohoda o zhotovení společné věci (stavby) je součástí obsahu smlouvy o sdružení a stavba je tudíž majetkem získaným při výkonu společné činnosti účastníků ve sdružení, který se podle § 834 obč. zák. stává podílovým spoluvlastnictvím účastníků sdružení. Není v tomto směru podstatné, že k úhradě ceny díla, zhotovené stavby, byly použity i prostředky, jež si úvěrem opatřil žalovaný 1) a jehož závazek byl splácen z prostředků získaných účastníky při výkonu společné činnosti sdružení. Jelikož členové sdružení tento majetek nabyli za trvání manželství, podle názoru soudu prvního stupně spoluvlastnické podíly patří vždy do společného jmění účastníků sdružení a jejich manželek (žalobců a/ a b/, žalovaných 1/ a 3/ a žalovaných 2/ a 4/).
Dne 18.4. 1997 účastníci sdružení sepsali listinu označenou jako „dodatek č. 1“ (ke smlouvě o sdružení), v němž deklarovali, že souhlasí se stavem zápisu v katastru nemovitostí, podle kterého jsou jako vlastníci nemovitostí evidováni žalovaní 1) a 3), s tím, že každý z účastníků sdružení se podílel na úhradě nákladů výstavby objektu částkou 2,948.370,- Kč, jež má povahu půjčky, splatné dne 31. 12. 2027. K zajištění závazku z půjčky uzavřeli téhož dne žalovaní 1) a 3) jako zástavní dlužníci s žalobcem a) a žalovaným 2) jako zástavními věřiteli smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Vycházeje z toho, že smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák. je tzv. reálným kontraktem, k jehož vzniku je třeba přenechání peněz věřitelem dlužníkům a k němu v posuzované věci nedošlo (podle závěru soudu prvního stupně jde o právní úkon pouze simulovaný), je podle názoru soudu prvního stupně neplatná i smlouva o zřízení zástavního práva k zajištění závazku z půjčky, který nevznikl.
V otázce vlastnictví pozemků, o nichž žalobce a) taktéž tvrdil, že jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení, vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že pozemky zakoupili žalovaní 1) a 3) a v katastru nemovitostí jsou evidovány jako jejich společné jmění manželů, na základě kupní smlouvy ze dne 29. 12. 1993. Ačkoliv i tato kupní smlouva byla uzavřena až po vzniku sdružení a na zakoupených pozemcích byla zhotoven provozní objekt patřící účastníkům sdružení, v případě pozemků se podle názoru soudu prvního stupně o majetek získaný společnou činností členů sdružení nejedná, i proto, že o nákupu pozemků smlouva o sdružení mlčí. Jelikož na základě kupní smlouvy se vlastnictví nabývá odvozeně, nikoliv originálně (jak je tomu v případě zhotovení stavby), je vyloučeno, aby vlastnické právo k převáděným pozemkům nabyly i jiné osoby ve smlouvě jako kupující neoznačené. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že pozemky se nestaly podílovým spoluvlastnictvím účastníků sdružení, ale patří pouze žalovaným 1) a 3) jako kupujícím.
Výpovědí žalobce a) ze dne 29. 1. 2003, opřené o ujednání ve smlouvě o sdružení (čl. XIX, bod 2), došlo k rozpuštění sdružení. O vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení, při absenci dohody jeho účastníků, rozhodl soud prvního stupně podle § 841 obč. zák., za použití hledisek uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák, jde-li o majetek patřící do podílového spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení. Zjistil, že reálné rozdělení stavby dobře možné není a zájem o stavbu nemá žádný z účastníků. Proto nařídil její prodej a rozdělení výtěžku mezi účastníky podle velikosti jejich podílů (§ 142 odst. 1 věty třetí obč. zák.). V části o vypořádání pozemků – jež podle jeho závěru nebyly získány při výkonu společné činnosti účastníků sdružení – žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 57 Co 561/2008-237, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví pouze ve vztazích žalobce a) a žalovaných 1) a 2), a to jak k budově čp. 558 na pozemku parc. č. 2844, tak i k pozemkům parc. č. 2844, 2845 a 2839 v katastrálním území J., s tím, že nařídil prodej těchto nemovitostí s rozdělením výtěžku rovným dílem (po jedné třetině) mezi žalobce a) a žalované 1) a 2). Ve vztahu k ostatním účastníkům žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil, dílem však dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. V otázce vlastnictví věcí získaných při výkonu společné činnosti účastníků sdružení zaujal právní názor, že podílové spoluvlastnictví k takto nabytému majetku vzniká podle § 834 obč. zák. pouze účastníkům sdružení, nikoliv dalším osobám, byť by se jednalo o manžele těchto účastníků. Uzavřel tudíž, stavba čp. 558 je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaných 1) a 2, jejichž podíly do společného jmění manželů nepatří. Manželky účastníků, žalobkyně b) a žalované 3/ a 4/), nejsou proto věcně legitimovány v řízení, jehož předmětem je zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení k majetku, který byl získán při výkonu společné činnosti ve sdružení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že do podílového spoluvlastnictví členů zaniklého sdružení v posuzované věci krom stavby čp. 558 na stav. parc. č. 2844 patří i pozemky parc. č. 2844, 2845 a 2839. Vycházel ze zjištění, že i pozemky byly zakoupeny až po uzavření smlouvy o sdružení, k účelu sledovaného smlouvou, jímž byla společná podnikatelská činnost účastníků sdružení a výstavba provozního objektu na (k tomuto účelu) zakoupených pozemcích. Bylo prokázáno, že náklady na zakoupení pozemků byly později hrazeny z prostředků získaných společnou činností účastníků ve sdružení, jak plyne i z listin ze dne 18. 4. 1997, označených jako dodatek č. 1 a zástavní smlouva, odkazujících na smlouvu o půjčce, ač tyto smlouvy – právě proto, že k uzavření smlouvy o půjčce předáním peněz ze strany žalovaného 1) ostatním účastníkům sdružení nedošlo - jsou neplatnými právními úkony. Ačkoliv jako vlastníci nemovitostí jsou v katastru zapsáni žalovaní 1) a 3), jde i v případě pozemků o majetek v podílovém spoluvlastnictví členů zaniklého sdružení, který byl získán jejich společnou činností ve sdružení (§ 841 obč. zák.). Při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vycházel i odvolací soud ze zásad uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák. a i v případě pozemků, jež tvoří funkční celek s budovou, o kterou nemá zájem žádný z účastníků, nařídil prodej všech nemovitostí s rozdělením výtěžku mezi účastníky zaniklého sdružení, jejichž podíly jsou stejné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Označil je za přípustné „podle § 237 občanského soudního řádu“ a odkázal v něm na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu; namítal přitom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Tvrdil, že po vystoupení žalobce a) ze sdružení nedošlo mezi tímto žalobcem a žalovanými 1) a 2) „k postupu podle hlavy šestnácté občanského zákoníku“. Soudům obou stupňů vytkl, že se nezabývaly ujednáním těchto účastníků ve smlouvě o sdružení ze dne 3. 5. 1993, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 18. 4. 1997, ani smluvním ujednáním obsaženým ve smlouvě o zřízení zástavního práva, jíž uzavřeli žalobce a) a žalovaný 2) jako zástavní věřitelé a žalovaní 1) a 3) jako zástavní dlužníci. Pro právní posouzení věci je podle dovolatele rozhodující i prohlášení zástavních věřitelů o uzavření smlouvy o půjčce se zástavními dlužníky, se splatností dluhu do 31. 12. 2027. Odvolací soud tudíž pochybil, uzavřel-li, že jde o dluh již splatný. Pominul přitom příslušná ustanovení zákona o vypořádání účastníků po zániku sdružení a nezabýval se ani otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, zejména v případě stavby čp. 558, k níž nabyli vlastnické právo žalovaní 1) a 3) jejím zhotovením. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimiž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné dovolatelem v dovolání.
Námitky dovolatele, že soud nepřihlédl k jím označeným listinným důkazům a neučinil z nich správná skutková zjištění, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; nejsou však opodstatněné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je dán tehdy, vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou situaci se v posuzované věci nejedná. Všemi dovolatelem nyní označovanými listinami, v prvé řadě smlouvou o sdružení ze dne 3. 5. 1993, jejím dodatkem č. 1 z 18. 4. 1997 a téhož dne sepsanou smlouvou o zřízení zástavního práva, bylo provedeno dokazování, jehož výsledky soud hodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. a závěry, které o skutkovém stavu věci učinil, jsou výsledkem bezchybného logického myšlenkového postupu. Námitka dovolatele, že se soud prvního stupně ani soud odvolací ujednáními účastníků obsaženým v označených listinách nezabývaly, tudíž neobstojí a lze ji snadno vyvrátit i poukazem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, jež obsahují i úvahy těchto soudů o hodnocení všech provedených důkazů.
Jinou otázkou je, jaké právní důsledky soud vyvodil z učiněných skutkových zjištění pro právní poměry účastníků. Zpochybňuje-li dovolatel tyto závěry odvolacího soudu, polemizuje s jeho právním posouzením věci, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K jeho konkrétním námitkám, jež vznáší proti závěrům odvolacího soudu o okruhu majetku patřícího do podílového spoluvlastnictví členů sdružení a o jeho vypořádání při rozpuštění sdružení, v závislosti na posouzení platnosti účastníky později uzavřených dohod, lze uvést následující.
Podle § 829 odst. 1 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu.
Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Podle § 835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak.
Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Jestliže se ze skutkových zjištění (jež mají oporu i v textu smlouvy o sdružení; srov. čl. I smlouvy) podává, že sjednaný účel, kvůli jehož dosažení se žalobce a) a žalovaní 1/ a 2/ dne 3. 5. 1993 sdružili, krom společné obchodní činnosti zahrnoval i „výstavbu provozního objektu v O.“ a k naplnění tohoto účelu žalovaný 1/ získal do vlastnictví pozemky a uzavřel smlouvu o dílo, podle které došlo ke zhotovení díla, jednal žalovaný 1/ jako člen sdružení a jím takto získaný majetek připadl do podílového spoluvlastnictví všech členů sdružení. Takový důsledek nastává i tehdy, jedná-li při nabývání majetku pouze jeden z účastníků sdružení, bez účasti ostatních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2003, sp. zn. 32 Odo 699/2001; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 476/03, odmítl). Ustanovení § 834 obč. zák. nerozlišuje mezi odvozeným (derivativním) a původním (originárním) nabýváním majetku z činnosti sdružení; oba případy se v právních poměrech účastníků sdružení projeví shodně, a to sice vznikem podílového spoluvlastnictví. Dovozuje-li tedy dovolatel, že stavba čp. 558 do podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení nepatří, jelikož k ní nabyl vlastnické právo zhotovením, tedy originálně, jde o vývody nesprávné. A jelikož účastníci sdružení neurčili smlouvou jinak, jsou jejich spoluvlastnické podíly k nabytému majetku stejné (§ 835 odst. 1 obč. zák.).
Zánikem (rozpuštěním) sdružení (§ 841 obč. zák.) podílové spoluvlastnictví k věcem získaným při výkonu společné činnosti nezaniká a kterýkoliv z účastníků je legitimován k podání žaloby o zrušení a vypořádávání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 2002). K vyloučení předmětných nemovitostí z okruhu majetku sloužícího pro účely sdružení a ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k němu v nyní posuzované věci úkony účastníků nedošlo a nelze za ně pokládat ani ujednání účastníků zachycené na listině označené jako „dodatek č. 1“, sepsaný dne 18. 4. 1997, v němž předstírají vznik závazku žalovaného 1/ ze smlouvy o půjčce, ač podle výsledků dokazování se přenechání peněz žalovanému 1/ ze strany ostatních účastníků sdružení prokazatelně neuskutečnilo. Závěr odvolacího soudu o reálné povaze smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. je bezchybný, stejně jako důsledek z něho plynoucí, že v případě neexistence pohledávky, která měla být zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem podle zástavní smlouvy z 18. 4. 1997, zástavní právo nevzniklo.
Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové konkretizace) je tedy rozsudek odvolacího soud správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž přihlíží z povinnost úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 části věty před středníkem).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatel v dovolacím řízení nebyl úspěšný a ostatním účastníkům, kteří by jinak zásadně měli právo na náhradu nákladů tohoto řízení, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Autor: -mha-