// Profipravo.cz / Smlouva zprostředkovatelská, příkazní a o obstarání věci 17.09.2008
Ke zprostředkování obstarání zájezdu (ObčZ do 1.10.2000)
Na základě smlouvy o obstarání zájezdu uzavřené podle § 733 obč. zák. se obstaratel zájezdu (cestovní kancelář) zavazuje poskytnout objednateli za úplatu plnění, jímž je zájezd kombinující zpravidla přepravu objednatele do určitého místa s jeho ubytováním, případně s poskytnutím dalších služeb. Zákon přitom nevylučuje, aby obstaratel využil služeb třetí osoby k zajištění celého zájezdu (např. jiné cestovní kanceláře) či některých složek zájezdu (např. jiného dopravce či ubytovatele); objednatel i tehdy zůstává v právním vztahu pouze s obstaratelem.
Od toho je třeba odlišit případy, kdy obstaratel zájezdu využije třetí osobu k tomu, aby jako prodejce jeho jménem a na jeho účet zprostředkovala uzavření smlouvy o obstarání zájezdu s objednatelem. V takovém případě nevzniká objednateli závazkový vztah ze smlouvy o obstarání věci se subjektem označeným ve smlouvě jako prodejce zájezdu, který se nezavazuje k plnění podle smlouvy, nýbrž přímo s obstaratelem zájezdu - s cestovní kanceláří, která zájezd organizuje (zavazuje se obstarat služby ubytovací, dopravní a jiné) a nabízí jej k prodeji prostřednictvím prodejce, a to za předpokladu, že tak stanoví všeobecné podmínky pro konání zájezdu, jež jsou součástí smlouvy o obstarání zájezdu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 436/2006, ze dne 27. 5. 2008
(posuzováno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 1. 10. 2000)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalované D. J., o zaplacení částky 33.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 54/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 14 Co 634/2005-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 33.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jí tuto částku zaplatila na základě jimi uzavřené smlouvy o obstarání zájezdu, který se však neuskutečnil.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 27. prosince 2002, č. j. 10 C 54/99-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 33.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z této částky od 24. 8. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 6. června 2002, č. j. 10 C 54/99-68, jímž rovněž žalobě vyhověl, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. října 2002, č. j. 14 Co 661/2002-80, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Vyšel ze zjištění, že ve smlouvě o spolupráci při nabídce a prodeji uzavřené mezi žalovanou a cestovní kanceláří P. se žalovaná zavázala aktivně nabízet zájezdy pořádané uvedenou cestovní kanceláří k prodeji a informovat zákazníka o jejích podmínkách. Žalobkyně coby zákazník v kanceláři žalované podepsala dne 6. 3. 1997 přihlášku na zahraniční zájezd do T. v termínu od 24. 8. do 7. 9. 1997 pořádaný cestovní kanceláří P., spol. s r. o. pro tři osoby za cenu 33.000,- Kč. Na sjednanou cenu zájezdu zaplatila částky 10.700,- Kč (dne 11. 3. 1997) a 22.300,- Kč (dne 17. 6. 1997), které předala žalované podnikající na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání zprostředkování a provozování cestovní agentury a vystupující pod obchodním jménem P. C. Na žalobkyní podepsaném tiskopise přihlášky, kde bylo umístěno logo společnosti P. s dopsaným údajem „J., P.“, byla jako prodejce označena P. C., A. Žalovaná přihlášku opatřila otiskem razítka se stejným označením své cestovní kanceláře včetně svého jména a podpisu. Žalobkyně svým podpisem na přihlášce potvrdila, že jsou jí známy všeobecné podmínky společnosti P. pro účast na zájezdu (viz katalog P. Léto 97). Zájezd se však neuskutečnil. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně uzavřela smlouvu o obstarání zájezdu se žalovanou, která neprokázala své tvrzení, že seznámila žalobkyni s tím, že jedná za společnost P. Okolnost, že žalovaná částku přijatou od žalobkyně na cenu zájezdu odeslala na účet společnosti P., pokládal pro posouzení věci za nerozhodnou. Zjištění, že na smlouvě a na dokladech o příjmu zálohy a doplatku ceny zájezdu je umístěno logo společnosti P. a že písemné vyhotovení smlouvy obsahuje odkaz na všeobecné podmínky společnosti P. pro účast na zájezdu, považoval za irelevantní s odůvodněním, že neprokazuje tvrzení žalované, že byla pouze zprostředkovatelem zájezdu a nikoli jeho obstaratelem. Za rozhodující označil skutečnost, že žalovaná byla ve smlouvě označena jako dodavatel či prodejce. Následnému jednání žalobkyně, která podala trestní oznámení na společnost P., jímž žalovaná argumentovala na podporu svého tvrzení, že žalobkyně věděla, že je ve smluvním vztahu s touto společností, nepřiznal žádnou relevanci. Obdobné stanovisko zaujal ke zjištěním, že žalobkyně si vybrala zájezd z katalogu společnosti P. a že se seznámila s jeho všeobecnými podmínkami; uzavřel, že samy o sobě ještě neprokazují vědomost žalobkyně o tom, že je ve smluvním vztahu se společností P. Výpovědi svědků E. V. a F. J. pokládal za nepodstatné, neboť tyto osoby nebyly přítomny při uzavírání smlouvy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k právnímu závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o obstarání věci podle § 733 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), podle níž se žalovaná zavázala obstarat žalobkyni předmětný zájezd za cenu 33.000,- Kč. Ačkoli žalobkyně žalované sjednanou cenu zaplatila, žalovaná jí zájezd neobstarala, neboť se neuskutečnil. Plnění žalované se tak stalo nemožným a její závazek zanikl podle § 575 obč. zák. Současně jí vznikla povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které na její úkor získala plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 Co 263/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 33.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 24. 8. 1997 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. září 2005, č. j. 33 Odo 276/2005-127, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací soud rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, ač k tomu nebyly dány zákonné předpoklady, a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 14 Co 634/2005-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 33.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 24. 8. 1997 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel přitom částečně ze zjištění soudu prvního stupně a ze zjištění, které učinil z listinných důkazů, jimiž doplnil dokazování. Vzal za prokázáno, že žalovaná dne 8. 2. 1994 uzavřela smlouvu o spolupráci se společností označené v ní jako P.T.Ltd. se sídlem P., jejímž předmětem byla vzájemná spolupráce při nabídce a prodeji zahraničních zájezdů z nabídky společnosti P.U Obchodní komory v I. je zapsána společnost Cestovní a turistická kancelář P., spol. s r. o., která je od 20. 7. 1998 v likvidaci; jejím společníkem je M. T. A. (který byl v rozhodné době též statutárním orgánem a společníkem společnosti P., spol. s r. o. /GmbH, Ltd., Ltd sti/ se sídlem P.). Odvolací soud především konstatoval, že pro posouzení uplatněného nároku není rozhodující vztah žalované coby prodejce k pořadateli zájezdů společnosti P. Proto jako nepřípadnou vyhodnotil argumentaci žalobkyně, že žalovaná uzavřela smlouvu o spolupráci s tureckou firmou, a nikoli se společností P., spol. s r. o. se sídlem P. (navíc provedeným dokazováním vyplynulo, že žalovaná prodávala zahraniční zájezdy společnosti P.). Podstatným pro rozhodnutí věci shledal zjištění, že žalobkyně si vybrala zahraniční zájezd z katalogu, v němž je jako pořadatel zájezdů označena cestovní kancelář P., spol. s r. o. se sídlem P. (dále jen „společnost P.“). Žalobkyně podpisem na předtištěném formuláři přihlášky na zahraniční zájezd společnosti P. potvrdila, že byla seznámena se všeobecnými podmínkami této společnosti pro účast na zájezdu (viz katalog P. Léto 97). Podle bodu 1 odst. 1 těchto všeobecných podmínek smluvní vztah mezi účastníkem (zákazníkem) a P. (pořadatelem) vznikne na základě písemné smlouvy a vzniká řádným vyplněním a podpisem přihlášky - objednávky zájezdu zákazníkem a jejím potvrzením P.Přihláška v posuzovaném případě byla opatřena zřetelným záhlavím „P.“ a žalovaná byla v přihlášce označena jako prodejce. Žalobkyně přihlášku podepsala dne 6. 3. 1997 a společnost P. objednávku potvrdila dne 10. 3. 1997. Peníze na úhradu ceny zájezdu v celkové výši 33.000,- Kč předala žalobkyně žalované, která je poukázala společnosti P. Žalobkyni tedy muselo být známo, že jejím smluvním partnerem je společnost P. Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyni vznikl závazkový vztah se společností P. na základě smlouvy o obstarání zájezdu podle § 733 obč. zák., jejíž uzavření zprostředkovala žalovaná. Společnosti P. coby obstarateli tak vznikl závazek obstarat žalobkyni objednaný zájezd a žalobkyni coby objednateli vznikl závazek zaplatit cenu zájezdu. Žalovaná tudíž nemůže být věcně pasivně legitimována k vrácení částky zaplacené žalobkyní za neuskutečněný zájezd, neboť žádný závazek jí ze smlouvy o obstarání zájezdu nevznikl. V této souvislosti současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 576/2000, a ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 689/99.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. V prvé řadě uvedla, že nezpochybňuje právní názory vyslovené Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutích, na něž odvolací soud odkázal. V tomto řízení však vyšly najevo nové skutečnosti, které dovolují přijmout právní názor odlišný od zavedené judikatury. Za rozhodné v dané věci pokládá zjištění, u kterého subjektu měla žalovaná obstarat zahraniční zájezd. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně vyhodnotil zjištění, že se žalobkyně seznámila se všeobecnými podmínkami společnosti P. spol. s r. o. se sídlem P., a že zcela pominul skutečnost, že žalovaná dne 8. 2. 1994 uzavřela smlouvu o spolupráci se společností P. T. Ltd. se sídlem P. Společnost P. T. Ltd. je ovšem tureckou firmou, jíž nesvědčí oprávnění podnikat na území České republiky (§ 21 a násl. obchodního zákoníku a § 10 odst. 3 a § 33 živnostenského zákona). Jestliže žalovaná měla zajistit zájezd pro žalobkyni u tohoto zahraničního subjektu, je nerozhodné, že se žalobkyně seznámila se všeobecnými podmínkami společnosti P., tedy jiného subjektu. Z okolnosti, že P. T. Ltd. a P. spol. s. r. o. používaly shodné logo P., dovozuje záměr klamat zákazníky v tom, kdo je skutečným kontrahentem smlouvy. Žalobkyně má za nepochybné, že společníci turecké společnosti P. T. Ltd. založili novou společnost P. spol. s. r. o., aby mohli skrytě podnikat na území České republiky. Takto protiprávně vytvořený stav bránil zájemcům o zahraniční zájezd chránit si svá práva podle zásady „právo svědčí bdělým“. Nemohla tedy vědět, s kým smlouvu uzavírá. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru, že žalovaná není v této věci pasivně legitimována, jenž odvolací soud dovodil ze zjištění, že k uzavření smlouvy o obstarání věci došlo mezi žalobkyní jako objednatelem a společností P. jako obstaratelem zájezdu. Je přesvědčena, že za situace, kdy žalovaná uzavřela smlouvu o spolupráci se společností P. T. Ltd., zavázala se pro ni obstarat zájezd u této zahraniční společnosti. Jestliže však zájezd neobstarala, resp. měla jej obstarat u zahraniční společnosti nemající oprávnění na území České republiky podnikat, nesplnila závazek ze smlouvy a je věcně pasivně legitimována k vrácení požadované částky. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zmiňované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě pro zodpovězení právní otázky, zda žalovaná je pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor žalobkyně, která zaplatila za zájezd, jenž se neuskutečnil, bylo stěžejní zjištění, s kým žalobkyně uzavřela smlouvu o obstarání zájezdu. Odvolací soud skutkový závěr, že žalobkyně uzavřela smlouvu o obstarání zájezdu se společností P. a že žalovaná uzavření této smlouvy pouze zprostředkovala, učinil na základě zjištění, že žalobkyně si vybrala zahraniční zájezd z katalogu, v němž je jako pořadatel zájezdů označena cestovní kancelář P., spol. s r. o. se sídlem P. Žalobkyně podpisem na předtištěném formuláři přihlášky na zahraniční zájezd společnosti P. potvrdila, že byla seznámena se všeobecnými podmínkami této společnosti pro účast na zájezdu (viz katalog P. L. 97). Tím současně vyjádřila svůj souhlas s těmito smluvními podmínkami, podle jejichž bodu 1 odst. 1 smluvní vztah mezi účastníkem (zákazníkem) a P. (pořadatelem) vznikne na základě písemné smlouvy, k jejímuž uzavření dojde vyplněním a podpisem přihlášky - objednávky zájezdu zákazníkem a jejím potvrzením P. Přihláška v posuzovaném případě byla opatřena zřetelným záhlavím „P.“ a žalovaná byla v přihlášce označena jako prodejce. Žalobkyně přihlášku podepsala dne 6. 3. 1997 a cestovní kancelář P. objednávku potvrdila dne 10. 3. 1997. Peníze na úhradu ceny zájezdu v celkové výši 33.000,- Kč předala žalobkyně žalované, která je poukázala cestovní kanceláři P. Tato zjištění čerpal především z přihlášky na zahraniční zájezd ze dne 6. 3. 1997, ze všeobecných podmínek společnosti P. spol. s r. o. se sídlem P., a jejího katalogu Léto 1997, jakož z potvrzení objednávky společností P. ze dne 10. 3. 1997. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu a je potvrzován i obsahem účastnické výpovědi žalované, jakož i prokázaným jednáním žalobkyně, která poté, co se zájezd neuskutečnil, podala u Policie ČR trestní oznámení na společnost P. Naopak nic z obsahu spisu nenasvědčuje tvrzení žalobkyně, že smlouvu o obstarání zájezdu uzavřela se žalovanou, resp. s tureckou obchodní společností. Odvolací soud tak pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila žalobkyně správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná není v posuzovaném případě pasivně legitimována, tedy že jí v souvislosti s neuskutečněním zájezdu nevznikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně ze skutkových zjištění dovodil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k tomu, že sporná smlouva o obstarání zájezdu byla uzavřena v březnu 1997, soudy obou stupňů správně posuzovaly věc podle § 733 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. října 2000 (dále opět jen „obč. zák.“). Teprve tímto zákonem byl nově zaveden institut tzv. cestovní smlouvy (§ 852a a následující).
Podle § 733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu.
Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že určitý subjekt jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli.
Na základě smlouvy o obstarání zájezdu uzavřené podle § 733 obč. zák. se obstaratel zájezdu (cestovní kancelář) zavazuje poskytnout objednateli za úplatu plnění, jímž je zájezd kombinující zpravidla přepravu objednatele do určitého místa s jeho ubytováním, případně s poskytnutím dalších služeb. Zákon přitom nevylučuje, aby obstaratel využil služeb třetí osoby k zajištění celého zájezdu (např. jiné cestovní kanceláře) či některých složek zájezdu (např. jiného dopravce či ubytovatele); objednatel i tehdy zůstává v právním vztahu pouze s obstaratelem. Od toho je třeba odlišit případy, kdy obstaratel zájezdu využije třetí osobu k tomu, aby jako prodejce jeho jménem a na jeho účet zprostředkovala uzavření smlouvy o obstarání zájezdu s objednatelem. Dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že v takovém případě nevzniká objednateli závazkový vztah ze smlouvy o obstarání věci se subjektem označeným ve smlouvě jako prodejce zájezdu, který se nezavazuje k plnění podle smlouvy, nýbrž přímo s obstaratelem zájezdu - s cestovní kanceláří, která zájezd organizuje (zavazuje se obstarat služby ubytovací, dopravní a jiné) a nabízí jej k prodeji prostřednictvím prodejce, a to za předpokladu, že tak stanoví všeobecné podmínky pro konání zájezdu, jež jsou součástí smlouvy o obstarání zájezdu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2549/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 11/2000, str. 338, dále ze dne 17. l. 2002, sp. zn. 25 Cdo 576/2000, uveřejněném v Souboru pod C 948/2002). Odvolací soud v daném případě tedy použil správný právní předpis, který vyložil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, a ze zjištěného skutkového stavu dovodil správný právní závěr, že smluvní vztah vznikl mezi žalobkyní jako objednatelem a společností P., spol. s r. o. se sídlem P. jako obstaratelem a že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývá, že žalobkyni při uzavírání smlouvy o obstarání zájezdu muselo být z celého kontextu jednání se žalovanou zřejmé, že žalovaná s ní jedná jménem společnosti P. a že tedy smluvní stranou je tato společnost. Žalované ve vztahu k žalobkyni žádná práva a povinnosti ze smlouvy nevznikly (nebylo ani prokázáno, že si účastnice sjednaly za obstarání zájezdu odměnu). Úvaze odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je nerozhodný vztah žalované ke společnosti P., případně ke společnosti P. T. Ltd., nelze ničeho vytknout. I kdyby totiž žalovaná neuzavřela se společností P. smlouvu se znaky přímého zastoupení, případně jí tato společnost neudělila plnou moc k zastupování, nepochybně by byla společnost P. z jednání žalované zavázána, neboť lze mít zato, že právní úkon žalované potvrzením objednávky dne 10. 3. 1997 dodatečně schválila (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl užit opodstatněně. Vzhledem k učiněným závěrům bylo již nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími výhradami žalobkyně.
Lze uzavřít, že žalobkyni se nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku; dovolací soud proto její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -pkr-