// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 10.03.2008
Ke splatnosti úroků z půjčky splácené ve splátkách při absenci dohody
Obecně platí, že příslušenství pohledávky sdílí její právní osud (§ 121 odst. 1 a 3 obč. zák.). Jestliže si účastníci smlouvy o půjčce, která měla být splácena ve splátkách, nedohodli splatnost úroků z půjčky, je pro určení okamžiku splatnosti úroků rozhodující, kdy nastala splatnost pohledávky samé.
Plnění pohledávky (dluhu) ve splátkách je v podstatě plněním po částech ve smyslu § 566 obč. zák. s tím rozdílem, že výše a splatnost jednotlivých splátek je předem určena. Při plnění ve splátkách jde vlastně o dvojí dobu splatnosti. Jednak je stanovena doba plnění jednotlivých splátek a zároveň je doba splatnosti celé pohledávky určena poslední splátkou.
Je-li v případě plnění ve splátkách určena splatnost celé pohledávky poslední splátkou, pak (při absenci jakéhokoli ujednání účastníků smlouvy o splatnosti úroků) jsou nutně i úroky splatné až v okamžiku splatnosti celé pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1631/2005, ze dne 30. 1. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. P., proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. V. V., advokátem o zaplacení částky 54.082,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1760/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č. j. 22 Co 192/2005-65, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.385,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. V., advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 54.082,- Kč představující 6 % úrok z částky 4,000.000,- Kč za období od 27. 2. 2003 do 22. 5. 2003 sjednaný ve smlouvě o půjčce ze dne 27. 12. 2001.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 8. března 2005, č. j. 9 C 1760/2004-46, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 54.082,- Kč, a to „v rozsahu dluhu žalobce specifikovaného v exekučním příkazu na přikázání jiné pohledávky ze dne 22. 7. 2004, č. j.: 74312/04/058940/3145, k rukám Finančního úřadu P.“; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2005, č. j. 22 Co 192/2005-65, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 12. 2001 smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva“), na základě níž žalobce poskytl žalovanému 4,000.000,- Kč, žalovaný se zavázal žalobci půjčku vrátit v měsíčních splátkách po 33.333,- Kč vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje únorem 2002 až do úplného zaplacení (článek II. bod 1. smlouvy). Současně účastníci smluvili úrok ve výši 6 % ročně, aniž by ve smlouvě uvedli jeho splatnost (článek II. bod 3. smlouvy). Žalovaný žalobci řádně splácí poskytnutou půjčku v dohodnutých splátkách a na úrocích za období od poskytnutí půjčky do 26. 2. 2003 mu zaplatil částku 259.480,- Kč, i když je názoru, že úroky jsou splatné až po vrácení celé půjčené částky. Na výzvy žalobce k uhrazení dalších úroků již nereagoval. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který učinil skutkový závěr, že účastníci sjednali splatnost úroku po splacení jistiny, odvolací soud za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že účastníci si v písemně uzavřené smlouvě o půjčce dohodli pouze výši úroků, a nikoli též jejich splatnost.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o peněžité půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) a že si zároveň dohodli v souladu s § 658 odst. 1 obč. zák. úroky ve výši 6 % ročně. Oproti jistině, kdy si účastníci sjednali plnění dluhu po částech (v předem určené výši a termínech), si však splatnost úroků nesmluvili. Proto jsou splatné spolu s jistinou, neboť coby příslušenství pohledávky sdílí její právní osud (§ 121 odst. 3 obč. zák.). Odvolací soud dovodil, že splatnost úroků nenastává splatností jednotlivých měsíčních splátek, nýbrž až splatností celé jistiny, tedy v okamžiku úhrady poslední měsíční splátky, neboť při plnění ve splátkách jde o dvojí dobu splatnosti, a to dobu plnění jednotlivých splátek a dobu splatnosti celé pohledávky, která je určena poslední splátkou. Protože dosud nedošlo k úhradě celé jistiny, nenastala splatnost sjednaných úroků a žaloba byla podána předčasně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že neprávně vyřešil otázku splatnosti úroků ze smlouvy o půjčce za situace, kdy půjčka je splácena ve splátkách a smluvní strany nedohodly splatnost úroků. I nadále je přesvědčen, že smluvené úroky, které jsou ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, sdílí její právní osud. Jestliže splatnost jistiny byla rozložena do splátek, pak okamžikem splatnosti jednotlivých splátek se stávají splatnými i související úroky. Současně napadl rozsudek odvolacího soudu v akcesorických výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, a proto dovolání žalobce považuje za nepřípustné, příp. za nedůvodné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod. 2. a 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. dubna 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který při podání dovolání splňoval podmínku advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud nemá poznatky o tom, že by k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci založeno, tedy posouzení splatnosti úroků ze smlouvy o půjčce za situace, kdy účastníci smlouvy si splatnost úroků nedohodli a kdy půjčka je splácena ve splátkách, byla judikaturou řešena, přičemž její řešení může mít dopad do širšího kontextu soudní praxe; proto shledal dovolání žalobce přípustným.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 488 obč. zák. je závazkovým vztahem právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost závazek splnit.
Podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky.
Peněžitý závazkový právní vztah je právní teorií i praxí obecně pojímán buď jako hlavní, nebo jako vedlejší (akcesorický). O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení, resp. získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy zaplatit věřiteli úrok jako poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního. Úrokový právní vztah může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky platně založen hlavní peněžitý závazkový právní vztah. Splněním hlavního závazku nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky. Občanský zákoník rozeznává úroky a úroky z prodlení. Zatímco úroky z prodlení jsou sankcí za prodlení dlužníka se splněním závazku a povinnost platit je vzniká ze zákona (§ 517 odst. 2 obč. zák.), smluvené úroky jsou úplatou za užívání půjčené jistiny a povinnost dlužníka zaplatit je věřiteli vzniká ze závazku ve smlouvě (§ 568 odst. 1 obč. zák.). Smluvené úroky jsou splatné v termínech dohodnutých stranami nebo nejpozději spolu s jistinou (srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 875 s.).
V posuzovaném případě si účastníci splatnost úroků nedohodli. Protože obecně platí, že příslušenství pohledávky sdílí její právní osud (§ 121 odst. 1 a 3 obč. zák.), je pro určení okamžiku splatnosti úroků rozhodující, kdy nastala splatnost pohledávky samé. Právní teorie i praxe je zajedno v tom, že plnění pohledávky (dluhu) ve splátkách je v podstatě plněním po částech ve smyslu § 566 obč. zák. s tím rozdílem, že výše a splatnost jednotlivých splátek je předem určena. Při plnění ve splátkách jde vlastně o dvojí dobu splatnosti. Jednak je stanovena doba plnění jednotlivých splátek a zároveň je doba splatnosti celé pohledávky určena poslední splátkou (srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 725 s., a odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005, a ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1697/2005). Je-li v případě plnění ve splátkách určena splatnost celé pohledávky poslední splátkou, pak (při absenci jakéhokoli ujednání účastníků smlouvy o splatnosti úroků) jsou nutně i úroky splatné až v okamžiku splatnosti celé pohledávky. Závěr odvolacího soudu, že žaloba o zaplacení úroků byla za dané situace podána předčasně, je proto správný.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Jestliže žalobce uvedl v dovolání, že jím napadá též nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, učinil tak pouze s ohledem na jejich akcesorickou povahu ve vztahu k napadenému výroku o věci samé (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). I kdyby odvolacímu soudu vytýkal konkrétní pochybení při rozhodování o nákladech řízení, nebylo by takové dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 6.310,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Autor: -pkr-