// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 30.08.2011
K majetkovému vypořádání při předčasném ukončení spotřebitelského leasingu
I. Leasingová smlouva je jednou z forem spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb.
II. Sjednají-li si účastníci v leasingové smlouvě pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, jde o ujednání, jenž odpovídá přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem a není tudíž v rozporu s ustanovením § 10 zákona č. 321/2001 Sb., podle něhož v případě, že spotřebitelský úvěr slouží k pořízení zboží a toto zboží je vráceno věřiteli, popřípadě třetí osobě, musí dojít k přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem, popřípadě třetí osobou.
Je třeba ovšem zdůraznit, že uvedené platí za předpokladu, že k předčasnému ukončení leasingové smlouvy došlo z důvodů na straně leasingového nájemce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1373/2010, ze dne 3. 8. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s., se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované T. H., zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o 196 409,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 14/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 20 Co 191/2009-190, ve znění usnesení ze dne 17. září 2009, č. j. 20 Co 191/2009-194, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 20 Co 191/2009-190, ve znění usnesení ze dne 17. září 2009, č. j. 20 Co 191/2009-194, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. února 2009, č. j. 10 C 14/2008-170, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení majetkového vypořádání (nezaplacených leasingových splátek v celkové výši 236 198 Kč, nákladů spojených s vymáháním ve výši 14 548,89 Kč, nákladů spojených s odebráním předmětu leasingu ve výši 25 663,10 Kč a částky odpovídající uhrazenému povinnému pojištění ve výši 3 000 Kč, a to po odpočtu výtěžku z prodeje předmětu leasingu ve výši 83 000 Kč) v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy uzavřené mezi účastnicemi.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. února 2008, č. j. 10 C 14/20008-34, uložil žalované zaplatit žalobkyni 196 409,99 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. října 2008, č. j. 20 Co 416/2008-63, zrušil rozsudek pro zmeškání pro nenaplnění předpokladů pro jeho vydání a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O věci tak opětovně rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 5, který rozsudkem ze dne 16. února 2009, č. j. 10 C 14/2008-170, uložil žalované zaplatit žalobkyni 40 426 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 155 983,99 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož byla mezi účastnicemi uzavřena dne 24. dubna 2004 leasingová smlouva, jejímž předmětem byl nájem a následný prodej osobního vozidla Škoda Felicia 1,6 GLX, který téhož dne žalovaná převzala. Ve smlouvě se žalovaná zavázala splácet po dobu 72 měsíců pravidelné měsíční splátky ve výši 3 921 Kč s tím, že ke konci tohoto smluvního vztahu odkoupí od žalobkyně vozidlo za zůstatkovou hodnotu 1 000 Kč, přičemž při jejím podpisu uhradila 16 200 Kč jako akontaci. Součástí smlouvy se staly Všeobecné smluvní podmínky pro leasing movitých věcí společnosti CCB Finance, s.r.o. (dále též jen „VSP“), podle jejichž čl. 1.2 je leasingová smlouva uzavírána v režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dle jeho ustanovení § 269 odst. 2 jako smlouva nepojmenovaná. Žalovaná uhradila pouze první tři splátky, přičemž dalších 69 splátek ani jinou další částku žalobkyni nezaplatila. Dne 16. listopadu 2004 byla uzavřena mezi účastnicemi dohoda o ukončení leasingové smlouvy, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že pro tento případ ukončení leasingové smlouvy platí čl. 6.3.4 VSP, podle něhož je žalovaná povinna po odstoupení od smlouvy (ze strany leasingového pronajímatele) zaplatit žalobkyni všechny závazky splatné do data ukončení smluvního vztahu mezi účastnicemi, smluvní i mimosmluvní majetkové sankce, souhrnnou částku ve výši všech zbývajících leasingových splátek ponížených o splátky pojištění až do konce smlouvy, náhradu škody, náklady spojené s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním, dalším prodejem či pronájmem včetně ušlého zisku. Dne 26. ledna 2005 žalobkyně vyúčtovala žalované nedoplatek z leasingové smlouvy ve výši 198 984 Kč, na který podle nesporných tvrzení účastnic žalovaná neuhradila dosud částku 196 409,99 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, podle něhož leasingová smlouva, uzavřená mezi účastnicemi jako nepojmenovaná smlouva podle § 269 odst. 2 obch. zák., je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a proto je třeba na nároky z ukončené leasingové smlouvy aplikovat § 10 cit. zákona o přiměřeném vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu správně dovodil, že ujednání o použití čl. 6.3.4 VSP (v odůvodnění nesprávně uvedeno 6.4.3 VSP) na předtisku protokolu o odebrání vozidla ze dne 16. listopadu 2004, jehož součástí je dohoda účastnic o ukončení leasingového vztahu, požadavku přiměřeného vypořádání mezi věřitelem (žalobkyní) a spotřebitelem (žalovanou) odporuje. Konstatoval, že žalovaná uzavřela leasingovou smlouvu jako fyzická osoba, aniž by s ní byly individuálně sjednány smluvní podmínky, přičemž ukončení leasingového vztahu bylo dohodnuto na předtištěném formuláři s použitím čl. 6.3.4 VSP, který upravuje nároky pro případ odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně pro podstatné porušení povinností leasingové nájemkyně dle čl. 6.3.1 VSP. V této souvislosti poukázal i na přímo aplikovatelný čl. 3 směrnice Rady ES č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Odvolací soud pokládá za zřejmé, že smyslem uvedeného odkazu na čl. 6.3.4 VSP bylo zavázat žalovanou ke splnění takových nároků žalobkyně, jež by jí vznikly při sankčním odstoupení od smlouvy. Tím podle jeho názoru došlo zcela nepochybně k nerovnováze práv a povinností smluvních stran, které vyplývají z dohody o ukončení leasingového vztahu, a to v neprospěch žalované.
Dospěl-li proto soud prvního stupně za uvedené situace k závěru, že ujednání na předtisku protokolu o odebrání vozidla o platnosti čl. 6.3.4 VSP i po ukončení smlouvy je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a z tohoto důvodu žalobkyni nepřiznal nárok na leasingové splátky splatné po ukončení leasingové smlouvy, postupoval podle odvolacího soudu správně. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku odvolatelky, že má nárok na částku 14 548,89 Kč z titulu nákladů spojených s vymáháním splnění povinností žalované, neboť nebylo zjištěno, že by žalobkyni takové náklady (mimo rámec tohoto řízení) vznikly. Odkaz odvolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2886/2007 označil odvolací soud za nepřípadný, jelikož v tomto rozhodnutí se soud leasingovou smlouvou z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru a evropských právních předpisů nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že leasingová smlouva je spotřebitelskou smlouvou, neboť žádná forma leasingu definici spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. neodpovídá. Zatímco pojmovým znakem spotřebitelského úvěru je poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, ani o jednu z těchto alternativ u leasingu podle dovolatelky nejde. I kdyby však bylo třeba uvedený zákon na danou smlouvu aplikovat, dovolatelka považuje za zásadní jeho ustanovení § 2 písm. a) bod 1., podle něhož spotřebitelským úvěrem není platba, kterou spotřebitel platí za nesplnění závazku vyplývajícího ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Z tohoto ustanovení dovozuje, že smluvní sankce sjednaná za porušení smluvních ujednání dle čl. 6.3.4 VSP není cit. zákonem dotčena.
Dovolatelka akcentuje, že podpisem leasingové smlouvy a VSP projevily obě smluvní strany vůli, aby mezi nimi vznikl vztah, který se bude řídit ujednáními, která jsou zakotvena v leasingové smlouvě a VSP. Pakliže tento vztah ukončily dohodou, která byla zapracována do protokolu o odebrání – o předání a převzetí vozidla ze dne 16. listopadu 2004, je třeba při ukončení leasingového vztahu vyjít z čl. 6.3.4 VSP, na jehož aplikaci se pro tento případ dohodly. Opačný názor soudů označuje nejen za nesprávný, ale i odporující zásadě smluvní volnosti účastnic. V souladu s uvedenou dohodou žalobkyně proto nárokuje kromě jiného i „smluvní sankci za předčasné ukončení leasingové smlouvy ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek, která činí 141 435 Kč“.
Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná porušila leasingovou smlouvu podstatným způsobem, neboť se dostala do prodlení se třemi leasingovými splátkami. Žalobkyně proto byla oprávněna od smlouvy dle článku 6.3.1 VSP odstoupit, namísto toho však učinila vstřícný krok a ukončila vztah společnou dohodou, jež byla pro žalovanou finančně výhodnější. Je však přesvědčena o tom, že pokud by svého oprávnění odstoupit od smlouvy využila, soudy by považovaly její nároky za opodstatněné; takto je soudy postihována za to, že nevyužila svého oprávnění odstoupit od smlouvy, nýbrž vyšla žalované vstříc uzavřením dohody o skončení leasingové smlouvy.
Dovolatelka je přesvědčena o tom, že ujednání o použití čl. 6.3.4 VSP i po ukončení leasingové smlouvy nemůže být neplatné pro rozpor se zákonem č. 321/2001 Sb. v souvislosti s jeho § 10, jak uzavřel odvolací soud, neboť toto ustanovení na daný případ nedopadá. Dovodil-li proto odvolací soud, že má žalobkyně nárok jen na zaplacení leasingových splátek splatných do ukončení smlouvy, považuje jeho rozhodnutí za nesprávné. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na konkrétní rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž bylo shledáno předmětné smluvní ujednání platným. S ohledem na četnost leasingových vztahů pak považuje pro nastolení právní jistoty za žádoucí, aby se k této otázce vyjádřil i dovolací soud.
Dovolatelka brojí i proti názoru odvolacího soudu, že nemá nárok na úhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 14 548,89 Kč, neboť jejich vznik neprokázala. Tvrdí, že oprávněnost i strukturu těchto nákladů, k jejichž zaplacení se žalovaná podpisem leasingové smlouvy a VSP v čl. 7.1 zavázala, důkazy předloženými v řízení doložila. Uvádí, že žalovaná byla více než rok v prodlení se splněním závazků vůči žalobkyni. Uzavřela-li žalobkyně posléze mandátní smlouvu pro vymáhání a správu pohledávek týkajících se žalované, jde o zcela standardní postup, který je v souladu s právem.
Dovolatelka navrhuje, aby z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce, zda sjednané majetkové vypořádání pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy, a to i dohodou, spočívající v povinnosti leasingové nájemkyně uhradit leasingové pronajímatelce souhrn měsíčních splátek splatných po ukončení leasingové smlouvy, odpovídá přiměřenému vypořádání dle § 10 zákona č. 321/2001 Sb., ve znění účinném ke dni ukončení leasingové smlouvy (t. j. ke dni 16. listopadu 2004), kterou odvolací řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle zjištění soudů účastnice leasingovou smlouvu, uzavřenou dne 24. dubna 2004, ukončily dohodou ze dne 16. listopadu 2004, ve které si sjednaly, že pro tento případ platí čl. 6.3.4 VSP. Podle písm. c) tohoto ujednání v případě ukončení leasingové smlouvy podle článku 6.3.1 je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy (počínaje následujícím měsícem po prodeji předmětu leasingu). Ze znění tohoto ustanovení nevyplývá a ani výkladem nelze dovodit, že by tato část majetkového vyrovnání byla sjednána jako smluvní pokuta (sankce), jak se mylně domnívaly soud prvního stupně (odvolací soud takový názor nezaujal) i dovolatelka.
Vlastnímu řešení vytyčené otázky zásadního právního významu předchází posouzení, zda předmětnou leasingovou smlouvu, v níž nájemce (žalovaná) vystupuje jako fyzická osoba – nepodnikatel, lze považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že leasingová smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona, jenž pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odloženou platbu, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit, přičemž dále pod body 1. až 5. taxativním výčtem vymezuje, které případy plateb za spotřebitelský úvěr považovat nelze. Toto posouzení odvolacího soudu shledává dovolací soud správné. Ostatně k závěru, podle něhož leasingová smlouva je jednou z forem spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 písm. a) cit. zákona, dospěl již i Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 27. září 2005, sp. zn. 10 Ca 5/2004, uveřejněném pod číslem 821/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a tentýž právní názor zaujal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. května 2007, sp. zn. 2 As 85/2006, ve vztahu k finančnímu leasingu, jehož se týkala kasační stížnost. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v posuzované věci, v níž jde o nároky žalobkyně z finančního leasingu. Oba uvedené soudy, vycházejíce z ekonomického vymezení leasingu, založily toto posouzení na závěru, že v případě leasingové smlouvy jde o koupi najaté věci, která je uvedena v demonstrativním výčtu ustanovení § 2 písm. a) cit. zákona, které, jak konstatoval Městský soud v Praze, pro naplnění termínu spotřebitelský úvěr připouští formu jakéhokoli poskytnutí těchto prostředků ve prospěch dlužníka (například placení za dlužníka třetím osobám). Tak je tomu i v případě finančního leasingu, kdy leasingová společnost při koupi předmětu leasingu poskytne ve prospěch leasingového nájemce dodavateli předmětu leasingu peněžní prostředky, které pak leasingový nájemce splácí. Peněžní prostředky jsou placeny ve prospěch spotřebitele, neboť tato platba je podmínkou, aby spotřebitel mohl předmět leasingu užívat a následně nabýt. Zároveň však spotřebitel po určitou dobu užívá cizí věc a za určitou dobu mu smlouva zaručuje nabytí vlastnictví k předmětu leasingu, dojde tedy ke koupi najaté věci, která je účelem leasingové smlouvy. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že na rozdíl od tradičního způsobu úvěrování, kdy financující instituce poskytuje zájemci peněžní prostředky k nákupu nové investice, při leasingu mu svěřuje věcnou hodnotu k bezprostřednímu využití. Leasing je tedy v podstatě pronájem movitých či nemovitých investic za pevně sjednané měsíční nájemné.
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 321/2001 Sb. je touto právní úpravou implementována do českého právního řádu směrnice Rady ze dne 22. prosince 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice 98/7/ES, přičemž v souvislosti s vylučovanými nájemními smlouvami v komentáři k § 1 je v ní výslovně uvedeno, že „působnost zákona se tak vztahuje pouze na smlouvy leasingové.“ V souvislosti s vymezením pojmu spotřebitelský úvěr v komentáři k § 2 je pak v ní vysvětleno, že „zákon neupravuje zvláštní typ smlouvy a garantuje tak spotřebiteli právní ochranu v široké míře, ať již sjednává spotřebitelský úvěr v jakékoli smlouvě (smlouvou kupní, s odloženou platbou, leasingovou, o platbě směnkou nebo jiným platebním prostředkem umožňujícím odloženou platbu a pod.).“
Rovněž Nejvyšší správní soud ve shora cit. rozhodnutí dále zdůraznil, že zákon č. 321/2001 Sb. byl přijat právě jako důsledek transpozice směrnice Rady č. 87/102/EHS do vnitrostátního právního řádu, o čemž svědčí i výslovný odkaz v poznámce zákona pod čarou a také dikce ustanovení § 1 odst. 1 cit. zákona, podle něhož „tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství.“ Podle čl. 2 odst. 1 písm. b) cit. směrnice se tato nevztahuje na „nájemní smlouvy s výjimkou těch, které stanoví, že vlastnické právo v konečném důsledku připadne nájemci.“ Z toho Nejvyšší správní soud nepochybně dovozuje, že směrnice dopadá i na finanční leasing, který je pojmově koncipován právě tak, že uplynutím sjednané doby leasingu vzniká právo převodu předmětu leasingu do vlastnictví nájemce anebo toto právo takto přechází samo. Kromě toho směrnice v čl. 15 výslovně stanoví, že nebrání členským státům, aby zachovaly nebo přijaly přísnější ustanovení na ochranu spotřebitele v souladu s jejich závazky vyplývajícími ze Smlouvy o založení Evropského společenství, přičemž možnost vyloučení z působnosti této směrnice má být omezena na jisté formy úvěrů nekomerčního charakteru poskytované za zvláštních podmínek. Rovněž Městský soud v Praze v cit. rozhodnutí dovozuje, že do této kategorie leasingová smlouva nepatří.
Otázkou finančního vypořádání mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem při předčasném ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně leasingového nájemce se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 24/2011“) a posléze ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 25/2011“).
V R 24/2011 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že sjednají-li si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí porovnáním s běžným nájmem věci vysvětlil, že případné vrácení předmětu leasingu leasingové společnosti není prospěchem vlastníka a proč tomu tak je. Dojde-li proto k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Požaduje-li kromě toho leasingová společnost po nájemci i zaplacení leasingových plátek splatných po ukončení smlouvy, činí tak oprávněně, neboť součet pořizovací ceny leasingu a úroku z pořizovací ceny, kterou zaplatila leasingová společnost za předmět leasingu, se rovná úhrnu všech leasingových splátek, neboť v leasingových splátkách jsou uvedené položky obsaženy.
Rovněž tak v R 25/2011 Nejvyšší soud dovodil, že v leasingových smlouvách, resp. v obchodních podmínkách obsažená dohoda stran, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek, není v rozporu s dobrými mravy, přičemž od těchto splátek je třeba odečíst ušetřené finanční náklady leasingového pronajímatele. Zdůraznil, že v nárocích při předčasném ukončení leasingové smlouvy, resp. při zániku nesplněného závazku vzniklého na základě leasingové smlouvy, když za nejčastější případy předčasného ukončení leasingových smluv označil zánik závazkového vztahu v důsledku odstoupení od smlouvy či zánik závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, se projevuje specifický charakter finančního leasingu. Vysvětlil, že v případě předčasného zániku závazků z leasingové smlouvy leasingový pronajímatel splnil své povinnosti z leasingové smlouvy – opatřil předmět leasingu do svého vlastnictví na základě žádosti a výběru leasingového nájemce (opatření předmětu leasingu leasingovým pronajímatelem bylo vyvoláno pouze potřebou leasingového nájemce), uhradil pořizovací cenu předmětu leasingu, který předal leasingovému nájemci do užívání s tím, že leasingový nájemce nese nebezpečí škody na věci a náklady na provoz, údržbu a opravy předmětu leasingu. Proto má leasingový pronajímatel nárok na zaplacení všech leasingových splátek, které v sobě zahrnují náklady na pořízení předmětu leasingu, včetně úroků, které je povinen hradit peněžnímu ústavu, i zisk, který leasingový pronajímatel získá v důsledku své podnikatelské činnosti.
Sjednají-li si proto účastníci v leasingové smlouvě pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, jde o ujednání, jenž odpovídá přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem a není tudíž v rozporu s ustanovením § 10 zákona č. 321/2001 Sb., podle něhož v případě, že spotřebitelský úvěr slouží k pořízení zboží a toto zboží je vráceno věřiteli, popřípadě třetí osobě, musí dojít k přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem, popřípadě třetí osobou. Je třeba ovšem zdůraznit, že uvedené platí za předpokladu, že k předčasnému ukončení leasingové smlouvy došlo z důvodů na straně leasingového nájemce. S ohledem na zaujatý odlišný právní názor, že použití čl. 6.3.4 VSP je v daném případě pro rozpor s ustanovením § 39 obč. zák. absolutně neplatné, se však soudy zkoumáním tohoto předpokladu nezabývaly, což napraví v dalším řízení.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
K částce 14 548,89 Kč rozporované dovolatelkou je třeba uvést, že částka 155 983,99 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobu zamítl (a odvolací soud v tomto rozsahu jeho rozhodnutí potvrdil), zahrnuje nejen zbývající splátky splatné po ukončení leasingové smlouvy (jak nesprávně uvedly soudy obou stupňů), ale též částku 14 548,89 Kč, představující náklady spojené s vymáháním splnění povinností leasingové nájemkyně dle čl. 7.1 VSP. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud žalobkyni nárok na tuto částku nepřiznal, neboť podle jeho názoru „nebylo zjištěno, že by žalobkyni takové náklady mimo rámec tohoto řízení vznikly.“ Odvolací soud však při přezkoumávání napadené části rozsudku soudu prvního stupně patrně přehlédl, že soud prvního stupně svůj zamítavý výrok v tomto rozsahu nijak neodůvodnil (uplatněným nárokem na zaplacení částky 14 548,89 Kč se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval). Za tohoto stavu neměl jinou možnost, než rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu této částky zrušit jako nepřezkoumatelné dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud k ní ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když ji dovolatelka neuplatnila.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (včetně souvisejících výroků o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-