// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 14.04.2006
K příslušenství pohledávky a smluvní pokutě
I. Příslušenstvím pohledávky podle § 121 odst. 3 obč. zák. jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Toto ustanovení platí i pro oblast obchodních vztahů (§ 1 odst. 2 obch. zák.), protože obchodní zákoník sám neupravuje, co je třeba rozumět příslušenstvím pohledávky (srov. R 14/1998).
II. Příslušenství pohledávky nemusí být sice v návrhu na zahájení řízení přesně vyčísleno, ale musí být v návrhu uveden druh příslušenství, které žalobce podle § 121 odst. 3 obč. zák., požaduje, způsob, jímž lze určit jeho výši a den, od kterého má být soudem toto příslušenství přiznáno (srov. R 14/1998).
III. Smluvní pokuta netvoří příslušenství pohledávky. Jde o samostatný zajišťovací institut, který na rozdíl od úroků z prodlení vznikajícího jako nepříznivý právní důsledek při prodlení si smluvní strany musí včetně jeho výše písemně sjednat.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 22/2005, ze dne 15. února 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. CZ, s.r.o. (dříve S., v.o.s.), proti žalované I. B., a.s., o 21 468 Kč a smluvní pokutě ve výši 383 174 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 38 Cm 5/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2004, č.j. 1 Cmo 270/2003-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám R. S., advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. června 2003, č.j. 38 Cm 5/2003-64, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 21 468 Kč, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení 383 174 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) uzavřena smlouva o dílo, podle níž žalovaná dluží žalobkyni na zaplacení ceny díla 21 468 Kč, což žalovaná v průběhu řízení učinila nesporným, proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty dovodil, že žalovaná neakceptovala návrh žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalobkyně vpisem textu o smluvní pokutě do návrhu splátkového kalendáře sepsaného žalovanou učinila žalované nový návrh, který však nebyl žalovanou písemně přijat, jak požaduje § 46 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. srpna 2004, č.j. 1 Cmo 270/2003-87, potvrdil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2003, č.j. 38 Cm 5/2003-64, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 383 174 Kč, a výrok III. o náhradě nákladů řízení, odmítl odvolání žalobkyně do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolání žalobkyně do výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 21 468 Kč, odmítl z tohoto důvodu, že tímto výrokem nebyla žalobkyně dotčena ve svých právech. V otázce právního posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokutu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření dohody o smluvní pokutě s ohledem na ustanovení § 46 odst. 2 a § 44 odst. 2 obč. zák. Odmítl námitku odvolatelky, že jí nebyl v rozporu s čl. V bodu 7 posuzované smlouvy přiznán úrok z prodlení, uplatnila-li žalobkyně pouze právo na smluvní pokutu, tedy zcela odlišný nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud v zamítavém výroku rozsudku pominul znění žaloby, tj. uplatnění nároku o zaplacení 21 486,76 Kč s příslušenstvím, tedy doplacení díla i s úroky z prodlení ve smyslu § 369 obch. zák. Připustila, že znění petitu bylo v žalobě sice na částku zbývající ceny díla ve výši 21 486,76 Kč a smluvní pokutu, ale podotýká, že nárok na úrok z prodlení ve znění petitu chyběl nedopatřením. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání s tím, že není přípustné, neboť postrádá předpoklad zásadního významu, přičemž rozhodnutí odvolacího soud považuje za správné. Má zároveň za to, že je nedůvodná námitka žalobkyně ohledně nepřiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení, protože soud nemohl rozhodnout o nároku, jež nebyl žalobou uplatněn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem – žalobkyní, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, a to i výrok, jímž odvolací soud odmítl odvolaní žalobkyně do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 21 468 Kč. Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uložením povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 21 468 Kč nenastala však v poměrech žalobkyně rozhodnutím soudu prvního stupně žádná újma, proto odvolací soud správně ve smyslu § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání žalobkyně v tomto směru odmítl. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud ČR je jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. ve zbývající části.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci ve zbývajícím posuzovaném rozsahu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Odvolací soud totiž neřešil v rozporu s hmotným právem námitku dovolatelky ohledně nepřiznání příslušenství pohledávky, jestliže uzavřel, že žalobkyně v daném řízení neuplatnila přiznání úroku z prodlení pro případ prodlení s úhradou faktur, nýbrž uplatnila pouze právo na zaplacení smluvní pokuty, jako zcela odlišný nárok.
Příslušenstvím pohledávky podle § 121 odst. 3 obč. zák. jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Toto ustanovení platí i pro oblast obchodních vztahů (§ 1 odst. 2 obch. zák.), protože obchodní zákoník sám neupravuje, co je třeba rozumět příslušenstvím pohledávky (srov. R 14/1998).
Příslušenství pohledávky nemusí být sice v návrhu na zahájení řízení přesně vyčísleno, ale musí být v návrhu uveden druh příslušenství, které žalobce podle § 121 odst. 3 obč. zák., požaduje, způsob, jímž lze určit jeho výši a den, od kterého má být soudem toto příslušenství přiznáno (srov. R 14/1998).
Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Z návrhu musí být mimo jiné patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
V tomto směru musí být žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než je navrhováno (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 12, č. 93, str. 7).
V dané věci však žalobkyně pouze v záhlaví žaloby uvedla „o 21 486,76 Kč s příslušenstvím“, ale v žalobě není druh příslušenství ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. dále určen, přičemž i sama dovolatelka připustila, že nárok na zaplacení úroků z prodlení ve znění petitu chyběl.
V dané souvislosti je třeba ještě připomenout, že smluvní pokuta netvoří příslušenství pohledávky. Jde o samostatný zajišťovací institut, který na rozdíl od úroků z prodlení vznikajícího jako nepříznivý právní důsledek při prodlení, si smluvní strany musí včetně jeho výše písemně sjednat (srov. Občanský zákoník, komentář, O. Jedlička, J. Švestka, M. Škárová a kol., C.H.BECK, 8. vydání 2003, str. 369). Odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že žalobkyní uplatněné právo na smluvní pokutu je zcela odlišný nárok, jenž byl na základě žaloby posuzován, zatímco nárok na zaplacení úroků z prodlení v žalobě uplatněn nebyl, tudíž soud prvního stupně správně o tomto nároku nerozhodl. Dovolací námitka, že oba soudy chybně právně posoudily obsah žaloby je tedy s ohledem na výše uvedené nepřípadná.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá ve zbývající posuzované části po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
Autor: -mha-