// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 11.03.2022

ÚS: K tzv. funkční souvislosti při církevních restitucích

I. Výklad zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, respektující záměr zákonodárce zmírnit (fakticky) některé majetkové křivdy, to znamená zajistit v restitučním procesu „rozumné“ uspořádání vlastnických poměrů, při kterém bude restituovaný majetek – pokud možno – účelně využit, a současně se předejde budoucím sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí ve smyslu § 7 odst. 1 tohoto zákona, je výkladem ústavně konformním, souladným s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Vztah tzv. funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona je dán tam, kde jedna nemovitá věc nemůže samostatně (bez druhé věci) vůbec či řádně plnit funkci, k níž byla určena, a v případě, že by tyto věci zůstaly rozděleny, užitná (hospodářsko-technická) hodnota jedné z věcí, případně obou věcí, by se podstatně snížila. Z hlediska naplnění této podmínky je – oproti souvislostem historicko-vlastnickým (právním) a památkářským (kulturním) – rozhodným hledisko hospodářsko-technické, tedy zda nemovitá věc může plnit svou funkci (aniž by to pro dotčený subjekt eventuálně mělo závažný negativní dopad na hodnotu jiných nemovitých věcí v jeho vlastnictví). Takový výklad zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ze kterého plyne zásada legitimního očekávání a právní jistoty. Respektuje, že nejde pouze o vrchnostenské rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o formou zákona vyjádřený výsledek dohody mezi dotčenými subjekty následně stvrzené uzavřením smluv o vypořádání (majetkovém vyrovnání) mezi státem a každou z dotčených církví a náboženských společností.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 287/21, ze dne 15. 2. 2022

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


(…)

VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

49. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

50. Ústavní stížnost obsahuje tři základní skupiny námitek. První souvisí s právním posouzením podmínky tzv. funkční souvislosti (Květné zahrady s Podzámeckou zahradou a Arcibiskupským zámkem) podle § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, druhá s interpretací pojmu "obydlí duchovních" uvedeného v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV a třetí představují námitky procesní povahy, v nichž stěžovatelka uplatňuje jak vady samotného soudního řízení, tak nedostatky v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, které mají vést až k jejich tzv. nepřezkoumatelnosti.

51. Ústavní soud, jak patrno z jeho ustálené judikatury, nejdříve podle zásady tzv. minimalizace zásahu provádí přezkum napadených rozhodnutí z procesního hlediska, po kterém následuje přezkum hmotněprávní; ovšem vzhledem k tomu, že s námitkami vadné (neústavní) interpretace a aplikace ZMV stěžovatelka obecným soudům vytýká i nedostatečné odůvodnění, nezbylo než se zabývat shora uvedenými tvrzenými skupinami vad (námitek) v jejich vzájemných souvislostech, a samostatně posuzovat jen tvrzené vady řízení, nicméně i tyto jsou zde s ohledem na námitky obsažené v ústavní stížnosti s hmotněprávním posouzením provázány.


VI. a)
Usnesení Nejvyššího soudu

52. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ač pro to nebyly splněny podmínky, čímž se dopustil denegatio iustitiae. Úvodem je třeba zmínit, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je oprávněn posuzovat pouze dovolací soud, což platí nejen v soustavě obecných soudů (§ 239 o. s. ř.), ale i pro Ústavní soud, u něhož je to dáno (již jen) jeho postavením v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahem k obecné justici (viz výše). To ještě umocňuje skutečnost, že odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti (sc. nesplnění předpokladů přípustnosti) podle § 237 o. s. ř. se děje na základě uvážení dovolacího soudu (v zákonem stanovených mezích), kdy zákon vyžaduje jen stručné odůvodnění usnesení (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), a za podmínky, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v případě odmítnutí dovolání umožňuje (rovněž do jisté míry samostatný) přezkum rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. § 72 odst. 4, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tímto způsobem je proto zachována možnost ochrany proti soudním rozhodnutím, kterými bylo (pravomocně) rozhodnuto o právech či povinnostech účastníků řízení a kterými mohla být porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody.

53. Současně, a to s ohledem na zásadu tzv. minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud přistupuje ke kasaci zpravidla jen posledního soudního rozhodnutí, čímž otevírá obecným soudům prostor napravit případná ústavněprávní pochybení uvnitř soudní soustavy samotné, ledaže by existovaly důvody, pro které by takový postup nebyl možný, vhodný nebo účelný. Z tohoto důvodu ani tento typ soudních rozhodnutí nemůže zůstat mimo pozornost Ústavního soudu, ovšem příslušný přezkum má určitá specifika, kdy Ústavní soud posuzuje především to, zda postup dovolacího soudu nevykazuje zjevné znaky libovůle (či dokonce svévole) v soudním rozhodování, což bude především tam, kde Nejvyšší soud svůj závěr o tom, že dovolání není přípustné, nebo je nepřípustné, nijak neodůvodní, či tak učiní nesrozumitelně anebo ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení.

54. Stěžovatelka v dovolání vytkla krajskému soudu mimo jiné, že nesprávně posoudil naplnění podmínky vydání věci v podobě tzv. funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) ZMV s tím, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované konkrétně rozsudkem ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. Toto tvrzení Nejvyšší soud odmítl (a naopak dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kterou blíže specifikoval a která se týká hlavních definičních znaků daného pojmu, přičemž konstatoval, že neshledal přesvědčivý důvod, proč by měla být daná otázka posouzena jinak. Následně se ve světle této judikatury zabýval konkrétními skutečnostmi, které podle stěžovatelky měly zmíněnou funkční souvislost zakládat, a dospěl s podrobným odůvodněním k tomu, že na jejich základě takový závěr nelze učinit.

55. Obdobně stěžovatelka v dovolání namítla nesprávné posouzení otázky tzv. účelového určení ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) ZMV, konkrétně zda Květnou zahradu lze považovat za "obydlí duchovních", sloužila-li k relaxaci duchovních, a jako předpoklad jeho přípustnosti uvedla, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud ani v tomto bodě neshledal dovolání přípustným, neboť jednak se její řešení podává přímo ze zákona, jednak již byla (byť nikoliv explicitně, nýbrž v obecné rovině) judikaturně vyřešena, přičemž poukázal na své konkrétní rozhodnutí.

56. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že i k zodpovězení dané otázky je nezbytná interpretace pojmu "obydlí duchovních" a že odkaz na judikaturu dovolacího soudu není přiléhavý. V tomto ohledu možno zmínit, že její právní argumentace je podstatně širší než ta, kterou uplatnila v dovolání, přičemž nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že nevzal v úvahu všechny možné aspekty daného právního problému, neboť je na dovolateli, aby uvedl, v čem má nesprávnost právního posouzení spočívat (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud zde vyšel jak z běžného smyslu slova "obydlí", tj. že jde o prostor sloužící k bydlení, současně se zabýval judikaturními závěry, které se týkají obecně zákonných znaků zmíněného "účelového určení" a konkrétně hlavních atributů obydlí, a dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud.

57. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, kdo je oprávněn posuzovat, zda (do jaké míry) je konkrétní judikát z hlediska posuzované věci relevantní a zda s ním je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi (viz výše), nehledě na to, že i kdyby Ústavní soud vstoupil do těchto úvah a s názorem Nejvyššího soudu se neztotožnil, nebylo by to "automaticky" důvodem k jeho kasačnímu zásahu, plyne-li z napadeného usnesení (posuzováno z hlediska jeho obsahu), že se Nejvyšší soud ve své podstatě danou právní otázkou zabýval věcně a její právní posouzení odvolacím soudem shledal správným, tedy kdy je zřejmé, že kasace usnesení Nejvyššího soudu by nemohla vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu výsledku. Tak tomu bylo i v posuzované věci, když Nejvyšší soud očividně dospěl k závěru, že při jejím řešení krajský soud nijak nepochybil.

58. K tomu je možno dodat, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2143/2018 se Nejvyšší soud vyjádřil k právní otázce, zda předmětem vydání podle § 7 odst. 1 písm. b) ZMV může být nemovitá věc, která sloužila k účelu uvedenému v tomto ustanovení, avšak danou činnost nevykonávala přímo oprávněná osoba. Byť jde o poněkud odlišnou situaci, Nejvyšší soud se zde přihlásil k závěrům komentářové literatury, z nichž plyne, že předmětem vydání podle uvedeného ustanovení budou stavby, které sloužily ke stanovenému účelu. Stěžovatelka, aniž by své tvrzení doložila, sice argumentuje případy vydání pozemků, kdy jako nejbližší této věci se jeví případ vydání zahrady u lázeňského domu. Není ale jasné, co zde bylo důvodem vydání, přičemž v úvahu připadá postup podle § 7 odst. 1 písm. a) či § 12 odst. 1 ZMV.

59. Stěžovatelčino tvrzení (přednesené v souvislosti s otázkou tzv. funkční souvislosti), že Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu, že se v něm rozporuje zjištěný skutkový stav (ač ve skutečnosti namítla nesprávné právní posouzení), neodpovídá skutečnosti. Z výše uvedeného je patrno, že Nejvyšší soud zkoumal přípustnost na základě obou klíčových právních otázek, jež mu byly v dovolání předestřeny (tj. funkční souvislosti i účelového určení), a shledal, že dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a nikoliv tedy, že by dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než zákon stanoví v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pouze k námitce, že nenahraditelným zdrojem vody byla arcibiskupská vodárna, Nejvyšší soud konstatoval, a to nikoliv chybně, že stěžovatelka nesprávnost právního posouzení odvíjí od jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen soudy nižších stupňů; ty totiž dospěly k závěru, že Květná zahrada byla zásobována z více zdrojů [k čemuž možno dodat, že obecné soudy se tím, zda je zásobování vodou prostřednictvím vodovodu podstatné z hlediska § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, zabývaly (k tomu viz níže)]. Ústavní soud tak nemohl dospět k závěru, že by Nejvyšší soud stěžovatelce upřel právo obrátit se se svou věcí na tento soud.

VI. b)
K tzv. funkční souvislosti komplexu Květné zahrady s Arcibiskupským palácem a Podzámeckou zahradou

60. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - stejně jako v soudním řízení - poukazuje na skutečnosti, z nichž má plynout, že mezi Květnou zahradou na straně jedné a Arcibiskupským zámkem a Podzámeckou zahradu na straně druhé existuje vztah tzv. funkční souvislosti, přičemž obecným soudům vytýká, že tento vztah vadně posoudily, neboť daný pojem vyložily příliš úzce, aniž by vzaly do úvahy zvláštní okolnosti tohoto případu spočívající v tom, že z historického, kulturního, architektonického, uměleckého, památkového a turistického hlediska tyto celky tvořily a tvoří jeden celek. Stěžovatelka poukazuje i na vzájemnou ekonomickou provázanost těchto celků a z toho plynoucí "synergický efekt", zejména na to, že Květná zahrada představovala hospodářské zázemí pro zámek a Podzámeckou zahradu (v této souvislosti zvláště zdůrazňuje význam produkčního skleníku), jakož i na to, že Květná zahrada byla zásobována pitnou vodou ze studny nacházející se u Schrattenbachovy sýpky, kterou nyní opět vlastní.

61. Podle Ústavního soudu nelze úvahy obecných soudů, jde-li o interpretaci § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, považovat za nepřiměřené, natož pak do té míry, že by se zjevně vymykaly (jako tzv. extrémní) z mezí volného uvážení, jež jim přísluší. Smyslem a účelem tohoto ustanovení bylo umožnit církvím a náboženským společnostem za určitých podmínek restituci i takového nemovitého majetku, u kterého lze důvodně předpokládat, že bez něho by nemohl být majetek, který již vlastní (nebo na základě tohoto zákona vlastnit budou), náležitě využíván, případně takového majetku, který by nemohla dotčená povinná osoba řádně užívat a který tedy lépe poslouží oprávněné osobě). Záměrem zákonodárce tedy bylo v restitučním procesu zajistit "rozumné" uspořádání vlastnických poměrů, tj. tak, aby majetek byl - pokud možno - účelně využit, a tím došlo k naplnění záměru zákonodárce (fakticky) zmírnit některé majetkové křivdy, a také aby se předešlo sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí.

62. Obecné soudy (v podstatě) zaujaly stanovisko, že o vztahu tzv. "funkční souvislosti" lze hovořit tam, kdy jedna nemovitá věc nemůže samostatně (bez druhé věci) vůbec či řádně plnit funkci, k níž byla určena, a v případě, že by tyto věci zůstaly rozděleny, ekonomická a užitná hodnota jedné z věcí, případně věcí obou by se podstatně snížila. Jak plyne z důvodové zprávy k ZMV, půjde zejména o pozemky pod stavbou, pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovité věci umístěné na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy vychází z toho, že z hlediska naplnění podmínky funkční souvislosti bude rozhodným (a ústavně-konformním) hledisko hospodářsko-technické, tedy zda nemovitá věc může plnit svou funkci (aniž by to pro dotčený subjekt eventuálně mělo závažný negativní ekonomický dopad).

63. V naznačeném směru stěžovatelka v soudním řízení argumentovala v prvé řadě tím, že produkční skleník umístěný v Květné zahradě sloužil i potřebám Podzámecké zahrady a zámku, touto argumentací se však soudy všech stupňů zabývaly a vypořádaly, jejich argumentaci uzavřel Nejvyšší soud, který přiléhavě vysvětlil, proč možnost vzájemného zásobování výše uvedená kritéria funkční souvislosti nenaplňuje (tedy že tím dotčené nemovité věci nic na své hodnotě nepozbydou).

64. Stěžovatelka také poukázala na to, že Květná zahrada byla zásobována užitkovou vodou z arcibiskupské vodárny. Na to adekvátně zareagoval již okresní soud, když uvedl, že Květná zahrada měla i jiné zdroje vody, a především vysvětlil, proč napojení na vodovodní řád nemůže zmíněnou funkční souvislost založit.

65. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že z hlediska historického, kulturního, uměleckého, architektonického i turistického tvoří Květná zahrada se zámkem a Podzámeckou zahradou jediný komplex. Zde patrně vychází z toho, že daný historický komplex pozemků a budov by z těchto hledisek nemohl, resp. nebude moci řádně fungovat v budoucnu, nebude-li mít jediného vlastníka (a jednotné vedení). Ovšem skutečnost, že mezi danými objekty existuje zmíněná úzká souvislost, ještě neznamená, že zůstane-li Květná zahrada ve vlastnictví státu, dojde ke snížení hodnoty zámku či některé ze zahrad. Ústavní soud neshledal důvod, proč by nemohly být tyto objekty (nadále) pojímány a vnímány jako jeden celek a proč by z těchto hledisek nemohly řádně fungovat, a tudíž, proč by se měla hodnota tohoto komplexu z výše uvedených hledisek jakkoliv snížit, a to bez nebezpečí budoucích sporů vlastníků takových nemovitých věcí, což právě výklad § 7 odst. 1 písm. a) ZMV má zajistit.

66. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že daný komplex byl zapsán mezi památky světového dědictví UNESCO (bod 68 a 69 ústavní stížnosti), již okresní soud přiléhavě konstatoval, že jde o irelevantní skutečnost, neboť jednotné vlastnictví na tento zápis nemá vliv. Ústavní soud zde poukazuje na rozhodnutí CONF 203 VIII.B.1. Property The Gardens and Castle at Kromeríz. Id. N° 860. Report of the 22th Session of the Commitee, Kyoto, 2. 12. 1998 (dostupné na http:// http://whc.unesco.org/en/decisions/2754), kterým bylo rozhodnuto o tom, která kritéria pro památky UNESCO (tj. kritérium II a IV) tento soubor v Kroměříži splňuje, aniž by to - stejně jako v případě kulturních památek podle § 1 písm. m) bod 1 nařízení vlády č. 262/1995 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění pozdějších předpisů - bylo vázáno na určité uspořádání vlastnických vztahů k těmto kulturním památkám.


VI. c)
K tzv. účelovému určení Květné zahrady

67. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, že Květná zahrada sloužila k ubytování duchovních, neboť jimi byla využívána k rekreaci, přičemž argumentuje tím, že podle definice obsažené v § 133 trestního zákoníku se obydlím rozumí i příslušenství k domu, bytu nebo jiné prostoře sloužící k bydlení, a tvrdí, že i Květnou zahradu nutno považovat - jako příslušenství zámku (§ 510 odst. 1 občanského zákoníku) - za obydlí.

68. K tomu Ústavní soud poznamenává, že trestní zákoník definuje pojem obydlí pro účely trestněprávní ochrany prostorově vymezeného soukromí, kdy jeho nedotknutelnost je v ústavněprávní rovině coby základní svoboda zaručena čl. 12 Listiny. Z tohoto hlediska se obecně rozumí obydlím takový prostor, jehož narušením třetí osobou nebo státní mocí dochází k zásahu do soukromí jednotlivce, přičemž posuzování tohoto kritéria se odvíjí od konkrétních okolností každého případu. Z relevantní soudní judikatury přitom plyne, že k zásahu do soukromí může za určitých podmínek dojít i v případě neoprávněného vstupu na pozemek představující příslušenství domu, bytu či jiného prostoru určeného k bydlení, konkrétně je-li oplocen a přiléhá k domu. Květná zahrada však k Arcibiskupskému zámku nepřiléhá, je sice oplocena, nicméně byla a je užívána veřejností. O trestněprávní aspekt ochrany soukromí však v posuzované věci nejenže nejde, ale naopak tento argument stěžovatelky jen názorně dokládá, proč Květnou zahradu za příslušenství ve smyslu § 133 trestního zákoníku považovat nelze, když k pozemku, na kterém by se mělo obydlí nacházet, vůbec nepřiléhá, a naopak je od něj vzdálena tak, že o ochraně prostorově vymezeného soukromí, jak je chápe čl. 12 Listiny a jak je chrání § 133 trestního zákoníku, nelze hovořit. Není proto namístě argumentace právní jistotou a jednotou právního řádu, jak se toho stěžovatelka dovolává s odkazem na čl. 1 odst. 1 Ústavy v bodu 94 a násl. odůvodnění ústavní stížnosti.

69. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obydlím (duchovních) ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) ZMV je třeba rozumět i pozemek, který je příslušenstvím domu apod. sloužícímu k bydlení. K tomu vytýká Nejvyššímu soudu, že pojem obydlí vyložil v běžném slova smyslu, resp. příliš úzce. Uvedenému soudu však lze přisvědčit, že pod tento pojem nutno primárně zařadit budovu, která sama o sobě může být předmětem vydání podle § 7 odst. 1 písm. b) ZMV. Teprve spolu s ní by pak patrně mohl být vydán pozemek představující její příslušenství (jako věc vedlejší). V posuzované věci se ale žádná budova, jež by sloužila k bydlení duchovních, na pozemku Květné zahrady nenalézala, přičemž stěžovatelka požaduje jen vydání pozemku. Ten ovšem příslušenstvím, chybí-li zde zmíněná věc hlavní, být nemůže.

70. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že Květná zahrada představuje příslušenství Arcibiskupského zámku, Ústavní soud se s ní v tomto bodě neztotožňuje. Květná zahrada je samostatným (uzavřeným) souborem pozemků a staveb na nich umístěných (které případně mají své vlastní příslušenství), k pozemkům, na nichž stojí stavba zámku, nejenže nepřiléhá, ale nachází se na vzdáleném místě, a může být jakožto park se zahradnictvím trvale užívána samostatně, nikoli pouze a trvale s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení (§ 510 odst. 1 občanského zákoníku). Závěry obecných soudů, jejichž neústavnost stěžovatelka tvrdí, proto Ústavní soud shledal ústavně konformními, aniž by jakkoliv zpochybňoval jiná hlediska (umělecká, památková, architektonická, historická atd.), kterými stěžovatelka argumentuje.

71. Dovolává-li se stěžovatelka § 12 odst. 1 ZMV, s ohledem na předchozí závěr na posuzovanou věc pravidlo (podle něhož se věc vydává s jejím příslušenstvím) nemůže dopadat. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelka, měla-li za to, že Květná zahrada je příslušenstvím zámku, mohla se, či měla se domáhat jejího vydání společně s ním, což však neučinila. Tato skutečnost zpochybňuje její argumentaci. Jen pro úplnost možno dodat, že zde není možné uplatnit ani pravidlo, podle něhož se vydává věc, která je nezbytná k řádnému užívání vydávané nemovité věci "v souladu s jejím účelem", již jen proto, že zde jde o původní majetek církve; obecné soudy tak zde správně postupovaly podle § 7 odst. 1 písm. a) ZMV.


VI. d)
Procesní námitky

72. V ústavní stížnosti vznáší stěžovatelka také námitku absence náležitého odůvodnění napadených rozhodnutí. To mělo v prvé řadě spočívat v argumentaci okresního soudu tzv. v kruhu. Podle ní uvedený soud neshledal naplnění podmínek podle § 7 odst. 1 ZMV, a proto se již nezabýval překážkami vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV. Přesto však uvedl, že překážka vydání podle tohoto ustanovení je dána, a s ohledem na to nepřipustil provedení dalších důkazů týkajících se tzv. funkční souvislosti. Další pochybení, kterého se měl okresní soud dopustit, spočívalo v tom, že některé důkazy opomněl, některé neprovedl, aniž by to dostatečně odůvodnil, a že některé z navržených důkazů odmítl provést, aniž by tomu bránil princip koncentrace řízení, a také že opomenul některá její tvrzení. Podle stěžovatelky mělo rovněž dojít k porušení předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

73. Úvodem považuje Ústavní soud za potřebné zmínit, že samotná námitka nesprávného procesního postupu není (bez dalšího) způsobilá opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť úkolem Ústavního soudu není dohlížet na "procesní čistotu", resp. zákonnost soudního řízení, nýbrž posuzovat, zda jeho účastník (a pozdější stěžovatel) nebyl postupem obecného soudu zkrácen na některém ze svých ústavně zaručených základních práv procesní povahy, které pak ve svém komplexu představují právo na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 a násl. Listiny.

74. Ve třetí skupině námitek (viz sub 50) se jako klíčová jeví otázka, zda stěžovatelka mohla v daném soudním řízení v potřebném rozsahu skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých skutkových tvrzení navrhovat důkazy a zda se obecné soudy srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení s touto argumentací (těmito návrhy) vypořádaly, neboť jde o jejich ústavněprávní povinnost, jež je odrazem výše uvedeného základního práva. Z tohoto důvodu musí být z ústavní stížnosti, v níž je obecnému soudu vytýkáno např. nesplnění poučovací povinnosti či chybné provedení koncentrace řízení, patrno rovněž, v jakém konkrétním ohledu měl být stěžovatel vytýkaným postupem na svém základním právu, zde konkrétně skutkově a právně argumentovat, zkrácen.

75. Nejen v souvislosti s právě uvedenou námitkou Ústavní soud připomíná, že předmětem ústavněprávního přezkumu je soudní řízení a v něm vydaná rozhodnutí jako jeden celek, což plyne z toho, že případná pochybení soudů nižších stupňů mohou, či by měla být napravena v dalším řízení soudy vyšších stupňů. K nápravě případných vad, a to i těch ústavně relevantních, primárně neslouží ústavní stížnost (jakožto subsidiární a speciální prostředek ochrany), nýbrž řádné a mimořádné opravné prostředky; proto také jejich náležité "vyčerpání", a to jak procesních prostředků, tak i náležité právní argumentace, která byla předestřena obecným soudům již v řízení před nimi, takže jim byla dána možnost splnit jejich úkol ochrany základních práv a svobod; to je základním předpokladem věcného projednání ústavní stížnosti či námitek v ní obsažených (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 4 Ústavy - tzv. vnitřní subsidiarita ústavní stížnosti). Ostatně pravidlo, že v řízení o ústavní stížnosti nelze dohánět to, co bylo "zameškáno" v předcházejícím soudním řízení, se uplatní nejen v této souvislosti. Ústavní soud není vázán skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení (§ 48 ve spojení s § 81 zákona o Ústavním soudu), dokazování se však - s ohledem na předmět řízení o ústavní stížnosti - provádí jen o možném porušení ústavnosti. Z tohoto důvodu (v zásadě) není např. možné uplatňovat skutková tvrzení, která stěžovatelem mohla být, ale nebyla uplatněna v řízení před obecnými soudy.

76. Stěžovatelka byla v řízení kvalifikovaně právně zastoupena a očividně si byla vědoma, podle jakých právních předpisů bude její věc posuzována (stejně tak jí byla známa judikatura, která se k nim váže), neboť soudu předestřela svůj právní názor a uvedla skutečnosti, které vzhledem k němu (a posléze obecnými soudy aplikovaným právním normám) považovala za relevantní. V průběhu řízení také byla konfrontována s odlišným právním názorem vedlejší účastnice (k němuž se obecné soudy přiklonily), přičemž měla možnost se k němu vyjádřit, což také obsáhle činila. V této souvislosti pouvažuje Ústavní soud za vhodné předznamenat, že § 7 odst. 1 písm. b) ZMV obsahuje srozumitelný výčet důvodů vydání věci a stěžovatelce proto a ani jinak nic nebránilo již od počátku soudního řízení jasně uplatnit některý z nich a k němu tvrdit (a prokazovat) skutečnosti, které mají být podle jejího názoru relevantní. Stěžovatelka za takový důvod označila, že Květná zahrada sloužila jako obydlí duchovních, a v tomto směru také skutkově (a právně) argumentovala.

77. K samotné námitce argumentace "v kruhu" Ústavní soud uvádí, že z napadených soudních rozhodnutí (jako celku) je patrno, že žalobě nebylo vyhověno z důvodu nesplnění podmínek ve smyslu § 7 odst. 1 ZMV. Je tudíž bez významu, zda okresní soud současně konstatoval existenci překážky podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV. V důsledku tohoto přístupu by však mohla vzniknout kvalifikovaná vada v podobě tzv. opomenutého důkazu, kdy by k odmítnutí jeho provedení mohlo dojít bez adekvátního odůvodnění (k tomu viz níže).

78. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy neprovedly jí navržené důkazy, aniž by svůj postup jakkoliv či řádně zdůvodnily (tzv. opomenuté důkazy), anebo tyto odmítly provést, přestože tomu nebránila jimi uplatněná procesní překážka v podobě koncentrace řízení, v prvním případě nelze přejít, že námitku opomenutých důkazů stěžovatelka výslovně neuplatnila v odvolání ani v jeho doplnění ze dne 7. 11. 2019 (označeném jako "rekapitulace tvrzení žalobce"), či na jednání dne 20. 11. 2019, když okresnímu soudu vytkla jen to, že nepřipustil její důkazní návrhy. To však je kvalitativně jiná námitka.

79. Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) konstatoval, že (mimo formální absenci rozhodovacích důvodů) neakceptování důkazního návrhu co do věcného obsahu odůvodnění lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

80. Krajský soud se zmíněnou námitkou neprovedení důkazů zabýval a dostatečně se s ní vypořádal, když vysvětlil, proč ji považuje za nedůvodnou. Konstatoval, že okresní soud náležitě v bodě 89 odůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl, a doplnil, že takové návrhy vycházejí z nesprávného právního pojetí uvedené funkční souvislosti (a navíc že tvrzené skutečnosti již byly prokázány jinými důkazy, takže by provádění dalšího dokazování bylo zbytečné). Jinak řečeno, skutečnosti, které měly být těmito důkazy podle stěžovatelky prokázány, tedy že Květná zahrada a Arcibiskupský zámek spolu s Podzámeckou zahradou tvořily a tvoří z historického, kulturního, uměleckého a architektonického a turistického hlediska jednotný celek, nelze považovat za právně významné.

81. V daném případě tedy důvodem odmítnutí celé skupiny důkazních návrhů bylo, že výše zmíněná skutková tvrzení nebyla shledána právně relevantními, z čehož vyplynulo rovněž, že provádění dokazování v tomto ohledu již nemá význam. Podle názoru Ústavního soudu, i kdyby ke každému z těchto navržených důkazů nebylo výslovně uvedeno, proč nebyl proveden, nelze to považovat za kvalifikovanou vadu, neboť z napadených rozhodnutí dostatečně plyne, proč okresní soud v daném ohledu stěžovatelce nevyhověl, což platí tím spíše, že v průběhu jednání konaném dne 7. 3. 2019, jak lze vyvodit z příslušného protokolu, průběžně zdůvodňoval, proč stěžovatelčiny důkazní návrhy zamítá. Současně lze považovat "typový" důvod odmítnutí důkazních návrhů za - z hlediska ústavnosti - akceptovatelný, jak plyne z výše (sub 79) uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01.

82. Stěžovatelka dále vytýká okresnímu soudu, že neprovedl některé navržené důkazy s odůvodněním, že byly předloženy až po koncentraci řízení. Pomíjí však, že okresní soud tyto důkazy odmítl i z toho důvodu, že nebyly relevantní. Kromě toho stěžovatelka v odvolání uplatnila námitku "nekorektní aplikace zásady koncentrace na jednání dne 7. 3. 2019" s tím, že žádný z důkazních návrhů nebyl učiněn po této koncentraci (vyjádření ze dne 1. 10. 2018 a podání ze dne 30. 10. 2018), kterou zopakovala (po změně právního zástupce) v "rekapitulaci tvrzení žalobce" ze dne 7. 11. 2019, kde pouze uvedla, že okresní soud nezákonně aplikoval zásadu koncentrace řízení. Uvedenou námitkou se krajský soud zabýval, přičemž ji jednak označil za ne zcela srozumitelnou, a současně se ztotožnil s okresním soudem, že jím označené důkazy byly uplatněny po koncentraci řízení. Poukazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na to, že právní názor krajského soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, pak mohla/měla příslušnou otázku procesního práva (§ 237 o. s. ř.) předložit k řešení Nejvyššímu soudu v dovolání, což se však nestalo, a tudíž (v tomto bodě) řádně nevyčerpala tento procesní prostředek, který měla k ochraně svých práv k dispozici, a daná námitka není ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.

83. Totéž platí pro námitku, v níž stěžovatelka vytkla okresnímu soudu, že se nezabýval jejím tvrzením obsaženým ve vyjádření ze dne 1. 1. 2018, že jediným zdrojem pitné vody pro Květnou zahradu byla studna v Schrattenbachově sýpce. K tomuto tvrzení se okresní soud výslovně nevyjádřil, což však s ohledem na obsáhlost stěžovatelčiny argumentace lze pochopit, zvláště vzhledem k rozsahu stěžovatelčiných podání a za situace, kdy stěžovatelka v řízení před okresním soudem především tvrdila, že hlavním zdrojem užitkové vody byl vodovod z arcibiskupské vodárny. Podstatné však je, že i tuto námitku mohla/měla stěžovatelka uplatnit v odvolacím řízení, což však neučinila. Možno dodat, že k zásobování Květné zahrady vodou, byť užitkovou, se obecné soudy vyjádřily a neshledaly, že by šlo z hlediska § 7 odst. 1 písm. a) ZMV o rozhodnou skutečnost, což lze vztáhnout na tento případ, nehledě na to, že v tomto případě by bylo třeba považovat Květnou zahradu za věc hlavní, kdežto studnu v Schrattenbachově sýpce za její (jde o typický příklad) příslušenství, což je ovšem přesným opakem toho, čeho by chtěla stěžovatelka svou argumentací dosáhnout (viz opačné vymezení vztahu v bodu 54 ústavní stížnosti).

84. Jde-li o související argument, že okresní soud uvedl jako jeden z příkladů funkční souvislosti stav, kdy "pozemky, na kterých je umístěna studna ve vlastnictví vlastníka stavby a slouží jako jediný zdroj pitné vody", stěžovatelka poněkud pomíjí, že tato pasáž je citací komentáře k § 8 odst. 1 písm. a) ZMV [viz Jäger P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2015]; ostatně, byl-li na základě ZMV vydán pozemek, na němž je tato studna umístěna, vyvolává to vzhledem k názoru, jehož se stěžovatelka dovolává, otázku, zda se tak nestalo v rozporu s uvedeným ustanovením.

85. K námitce nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí možno uvést, že žádná obecná poučovací povinnost soudu o "možnosti neúspěchu" neexistuje; poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. je namístě tam, kde skutková tvrzení chybějí nebo jsou neúplná, a kdy není zřejmé, jaká právní norma by měla být aplikována, anebo tuto pro daný nedostatek aplikovat (zatím) dost dobře nelze, přičemž lze důvodně předpokládat, že jsou zde ještě další právně relevantní skutečnosti. V nyní posuzované věci ovšem nastala situace, kdy nebylo možné na základě stěžovatelkou předestřeného skutkového stavu vyhovět vznesenému nároku, a to z důvodu, že podle obecných soudů nebyl po právu. Stěžovatelka totiž podrobně vylíčila celou řadu skutečností, v nichž spatřovala naplnění podmínky funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, tyto však nebyly obecnými soudy považovány z hlediska práva za podstatné (rozhodné), kdy naopak bylo zjištěno, že tato souvislost dána není. K § 7 odst. 1 písm. b) ZMV pak stěžovatelka tvrdila, že Květná zahrada sloužila jako obydlí duchovních, a také vysvětlila, na základě čeho k takovému závěru dospěla. Přitom ani v jednom z těchto případů není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by měla neúplnost stěžovatelčiných skutkových tvrzení, jež měla vést okresní soud ke splnění poučovací povinnosti, spočívat.

86. Jinak řečeno, příčinou stěžovatelčina neúspěchu ve sporu nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, kterému by mělo předcházet poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale to, že nebylo možné akceptovat stěžovatelkou zastávanou intepretaci § 7 odst. 1 ZMV, kdy skutečnosti, které tvrdila a prokázala (či mínila prokázat), nebyly s ohledem na jí zastávaný právní názor rozhodné. Namítá-li stěžovatelka, že ji krajský soud nevyzval k doplnění tvrzení a k navržení důkazů ke skutečnosti, že Květná zahrada sloužila i k administrativním účelům, který jako důvod vydání uvedla v příslušné výzvě, podstatné je, co stěžovatelka uvedla v žalobě (a v daném soudním řízení), tedy že Květná zahrada měla ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) ZMV představovat obydlí duchovních, což podrobně rozvedla a navrhla k tomuto tvrzení důkazy, a v tomto směru v celém řízení také argumentovala, jak již bylo zmíněno výše.

87. Z toho plyne, že stěžovatelka, kvalifikovaně právně zastoupená, se v soudním řízení rozhodla uplatnit tento důvod, ač si nepochybně byla vědoma dalších možností, které jí zmíněné ustanovení poskytovalo, tedy i té, kterou uvedla ve své výzvě, či těch, které ex post uplatňuje v ústavní stížnosti. Za tohoto stavu by poučení nesměřovalo k doplnění neúplných skutkových tvrzení, ale k tomu, že by měla uplatňovat nějaký jiný důvod uvedený v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV. Takové poučení by již přesahovalo rámec povinností podle uvedeného ustanovení, neboť nelze poskytovat účastníkům "návod" k tomu, co mají tvrdit, aby byli v řízení eventuálně (nota bene podle názoru soudu) úspěšní.

88. Namítla-li stěžovatelka, že krajský soud na straně jedné odmítl, že by neunesla důkazní břemeno, a na straně druhé jí u důvodu obsaženého ve výzvě, podle něhož Květná zahrada sloužila i k administrativním účelům, vytkl, že nenavrhla relevantní důkazy, Ústavní soud připomíná, že krajský soud v bodě 35 svého rozsudku konstatoval, že tato skutečnost nevyplynula z provedených důkazů, a ani stěžovatelka v tomto ohledu žádné důkazy nenavrhla, což chápe tak, že by bylo nutno vzít při aplikaci § 7 odst. 1 písm. b) ZMV takovou skutečnost v úvahu, kdyby v daném řízení ovšem vyšla dostatečně zřetelně z provedeného dokazování najevo. A to se podle názoru Ústavního soudu nestalo.

89. K porušení předvídatelnosti mělo podle stěžovatelky dojít i tím, že krajský soud neseznámil účastníky se skutečnostmi, které zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že postup podle § 121 o. s. ř. je možný u skutkových zjištění, nikoliv u právního posouzení. Byť příslušná úvaha Nejvyššího soudu není jednoznačná, je v posuzované věci zřejmé, že skutkové závěry obecných soudů jsou založeny i na poznatcích soudu z jeho úřední činnosti (že stěžovatelka v jiném řízení označila Arcibiskupský zámek za obydlí duchovních) a na skutečnostech obecně známých (stavebně technický charakter budov, jejich lokalizace apod.), nicméně jde o skutečnosti stěžovatelce rovněž známé, které povětšinou plynou i ze skutkových tvrzení a provedených důkazů. Tyto skutečnosti bylo (rovněž) možné vzít při aplikaci § 7 odst. 1 ZMV v úvahu, jak zmínil již Nejvyšší soud. Ústavnímu soudu není přitom zřejmé, v čem by namítaná nepředvídatelnost měla spočívat, když ani z ústavní stížnosti neplyne, vůči čemu by se konkrétně stěžovatelka chtěla vymezit, resp. jakou skutečnost by důkazně vyvracela.

90. Ústavní stížnost konečně obsahuje námitku, že okresní soud ponechal bez reakce stěžovatelčino tvrzení týkající se nových vedlejších staveb, jež měly zakládat překážku vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV, a že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu neposoudil, zda jde o stavbu v občanskoprávním smyslu, schopnou samostatného užívání, a že jeho závěry tak jsou předčasné, nepřezkoumatelné a nesprávné. Jak však plyne z výše uvedeného, i kdyby Ústavní soud stěžovatelce přisvědčil, nemohlo by to mít na výsledek daného sporu žádný vliv, neboť na aplikaci uvedeného ustanovení napadená rozhodnutí (jako celek) postavena nejsou. Ústavní soud proto neshledal důvod, proč by se těmito námitkami měl věcně zabývat.


VII.
Závěr

91. Ústavní soud při rozhodování posuzované věci vycházel z toho, že v ústavní rovině rozhoduje o ochraně vlastnického práva dvou subjektů, tedy stěžovatelky jako vlastnice nemovitých věcí (Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady), jejíž vlastnické právo bylo konstituováno postupem podle § 10 odst. 2 ZMV, a která tvrdí, že další nemovitá věc (Květná zahrada) ve vlastnictví jiného subjektu, tj. státu, s nimi funkčně souvisí ve smyslu § 7 odst. 1 ZMV, a proto jí vznikl nárok na jejich vydání, případně že tvoří jejich příslušenství, a tudíž jí měla být vydána společně s nimi podle § 12 odst. 1 ZMV.

92. Ústavní soud však neshledal v postupu obecných soudů, které nevyhověly návrhu stěžovatelky podle § 10 odst. 4 ZMV na nahrazení projevu vůle povinného subjektu podle § 4 písm. c) a d) k uzavření dohody o vydání požadované nemovité věci (areál Květné zahrady), porušení jejího práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně či možnost takové právo teprve nabýt [již nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; pouhý spor, v němž má být existence vlastnického práva jako takového teprve zjištěna, popř. takové právo má být teprve konstituováno, nespadá do oblasti chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny.

93. Stejně tak obecné soudy výkladem příslušných ustanovení ZMV, zejména jeho § 7 odst. 1 písm. a) a b), neporušily žádnou z kautel ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (viz zejména sub 67 až 90). Nic na tom nemění skutečnost, že jde o zákon, kterým se zmírňují některé křivdy spáchané komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem (viz jeho § 1). Přes zvláštní povahu ZMV (viz níže) i z hlediska oblasti právní úpravy zmírňování křivd je třeba trvat na tom, že právo v České republice představuje jednotný celek s jednotnými pravidly výkladu jeho ustanovení. Stále tak platí právní názor vyslovený Ústavním soudem, podle kterého v České republice platí jen jedno procesní právo s jedněmi poučovacími pravidly, takže není možné rozlišovat nějaké "restituční" právo a nějaké "obecné" právo. Jde vždy o posouzení okolností konkrétního případu, nikoli o automatický důsledek předmětu sporu či jeho hodnoty [srov. k tomu nález ze dne 25. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/98 (N 62/18 SbNU 71)]. Ústavní soud znovu připomíná (viz blíže sub 49), že není další instancí v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady), tj. základní práva a svobody nerespektují či porušují. Takové vady Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal.

94. K námitkám stěžovatelky proti výkladu jednotlivých ustanovení nejen ZMV, nýbrž i dalších v řízení použitých zákonů, Ústavní soud zdůrazňuje, že při ústavně konformním výkladu právní úpravy majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nutno vycházet z její zvláštní povahy [srov. blíže nález ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (N 14/92 SbNU 159)]. Nejde pouze o vrchnostenské rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o formou zákona vyjádřený výsledek dohody mezi dotčenými subjekty následně stvrzené uzavřením smluv o vypořádání (majetkovém vyrovnání) mezi státem a každou z dotčených církví a náboženských společností (§ 16 ZMV). Z toho plyne legitimní očekávání tentokrát obou stran, že dosažená dohoda vyjádřená i formou ZMV bude dodržována a případné spory budou řešeny soudní cestou (§ 10 odst. 4 ZMV). Pro výklad ZMV je významné, že na rozdíl od jiných tzv. restitučních zákonů zakotvuje i nárok na finanční kompenzace za nevydávaný historický majetek. Proto je třeba na ZMV společnosti nahlížet jako na zvláštní typ zákona (tzv. Maßnahmengesetz, tj. zákon-opatření), který vznikl za účelem řešení určité konkrétní situace a vůči ní je třeba jej vykládat, když sleduje určitý cíl a k jeho dosažení stanoví určité prostředky, pravidla a postupy (srov. k tomuto typu zákonů např. Schneider, H. P. Gesetzgebung. Ein Lehr- und Handbuch. 3. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag 2002, s. 142-145). Takto bylo třeba přistupovat i k výkladu tzv. funkční souvislosti pojímané hospodářsko-technicky (viz blíže sub 60 až 71), nikoli jako "souvislosti" vycházející z historicko-právních, památkových, architektonických či podobných hledisek. To výklad provedený Nejvyšším soudem (viz str. 4 a násl. napadeného usnesení) respektuje, neboť jak již Ústavní soud zdůraznil (viz sub 65), předchází se tím i možným budoucím sporům, což byl rovněž důležitý cíl jak pro přijetí zákona s tímto obsahem, tak i na něj navazujících smluv (§ 16 ZMV), což § 7 odst. 1 písm. a) ZMV zajišťuje.

95. K námitce porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy lze pouze uvést, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení zakotvuje institucionální pravidla (a referenční hlediska) fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním osobám. Z hlediska svého obsahu i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy, jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci výkonné, a nikoli tu část Ústavy, jež zakotvuje základní práva a svobody (bill of rights) [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. To představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jejich systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc [srov. k tomu též nálezy ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 87/95 (N 66/5 SbNU 503), ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].

96. Z toho, co bylo uvedeno, též plyne, že nebylo možno shledat ani porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy z hlediska dodržení z něj plynoucích požadavků právního státu na právní jistotu a legitimní očekávání, nehledě na to, že jeho porušení stěžovatelka nepochybně spatřovala právě v konkrétním postupu obecných soudů při výkladu příslušných ustanovení ZMV, zejména pak jeho § 7 odst. 1. Jak plyne z argumentace Ústavního soudu, nelze jejich závěry v této oblasti považovat za nepřiměřené, natož pak do té míry, že by se zjevně vymykaly (jako tzv. extrémní) z mezí volného uvážení, jež jim přísluší při výkonu soudní moci.

97. Ústavní soud zde neshledal ani porušení právní jistoty či legitimního očekávání stěžovatelky, které by snad mohla dovozovat z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obecné soudy při výkladu předmětných ustanovení ZMV respektovaly zvláštní povahu tohoto zákona a při výkladu s ním souvisejících ustanovení právního řádu nevybočily z mezí ústavně konformního výkladu. Konečně takové legitimní očekávání ze zákona a z důvodové zprávy k němu nelze dovodit a stěžovatelka se jej též nedovolává, byť na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy poukazuje.

98. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal důvodnost namítaného porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

99. Ústavní soud takto rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů