// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 28.01.2022
ÚS: Náležité posouzení účinnosti konfiskace
1. Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následná konfiskační rozhodnutí měla jen deklaratorní charakter. Byla-li však tato konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal, není dán žádný právní a ani faktický důvod k domněnce, že se na tyto nemovitosti dekret č. 12/1945 Sb. vůbec vztahoval. Obecné soudy jsou proto v těchto restitučních řízeních povinny posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci ještě před rozhodným obdobím.
2. Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc jako nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu zásadu in favorem restitutionis.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 361/21, ze dne 30. 11. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
36. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, včetně průběhu řízení, které jim předcházelo, jakož i obsah vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
37. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV, a proto není ani aktivně legitimován k podání žaloby o určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem. Podle právě zmíněného zákonného ustanovení "[o]právněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu." Podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV přitom platí, že "[v]ěc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy."
38. Svůj závěr o absenci aktivní legitimace stěžovatele podle § 18 odst. 1 ZMV odůvodnily obecné soudy tím, že majetková křivda byla stěžovateli způsobena mimo rozhodné období předvídané ustanovením § 1 ZMV (tzn. v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), neboť konfiskace jeho majetku byla provedena již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatel tento závěr rozporuje a setrvává na svém názoru uplatňovaném v průběhu předchozího řízení, tj. že předmětné pozemky na stát fakticky přešly až postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž s odkazem na nálezy sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20 zdůrazňuje, že konfiskace dle dekretů prezidenta republiky neproběhla účinně.
39. Ústavní soud v právě odkazovaných nálezech vyzdvihl zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce), provázející majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle ZMV, jež našla svůj odraz zvláště v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (č. 177/2013 Sb.; N 96/69 SbNU 465), ale jež má svůj původ i v jeho předchozích rozhodnutích týkajících se restitucí v obecné rovině. Poselstvím této zásady je požadavek, adresovaný státním orgánům, respektovat hodnotové základy (církevních) restitucí v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností. Jakkoli tato zásada není sama o sobě ústavněprávním požadavkem, ztělesňuje podpůrné kritérium hodnocení uplatněného restitučního nároku, takže její aplikace se jeví o to naléhavější, je-li výklad rozhodné právní normy obtížnější.
40. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 dále provedl rekapitulaci dosavadního vývoje své judikatury v oblasti přezkumu deklaratorních správních aktů ve vazbě na konfiskace majetku, realizované na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V tomto ohledu zdůraznil především závěry přijaté ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (č. 477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493), dle nichž skutečnosti nastalé před datem 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nebyly-li dotčeny zvláštním zákonem č. 243/1992 Sb., jsou skutečnostmi dokonanými z pohledu práva mezinárodního i vnitrostátního. K tomu Ústavní soud tehdy dodal, že ani správní orgány ani soudy nejsou nyní, ve shodě s restituční prejudikaturou, oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Současně však Ústavní soud vyslovil názor, že pokud jde o správní akty přijaté již v rozhodném období, jsou uvedené orgány výjimečně oprávněny posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů uvedených v restitučních předpisech. Na výše uvedeném postoji, tedy že skutečnosti nastalé před datem 25. 2. 1948, včetně právních následků jimi vyvolaných, jsou skutečnostmi dokonanými a nelze je rušit, Ústavní soud setrval i ve vzpomenutém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (srov. bod 208). V něm připomněl, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností a bez náhrady, takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoli až následné správní rozhodnutí. V témže bodě však také doplnil, že při posouzení otázky, zda v rozhodném období došlo k majetkové křivdě, je třeba vyjít z toho, kdy bylo o naplnění podmínek podle dekretu prezidenta republiky rozhodnuto a zda byly tyto podmínky skutečně splněny.
41. S ohledem na tuto přetrvávající doktrínu nedotknutelnosti samotných právních předpisů i správních aktů vydaných před začátkem rozhodného období proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 vyslovil, že stěžovatelka nemůže očekávat, že by obecné soudy mohly posoudit konfiskační vyhlášku samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Ta je totiž považována za dokonanou i za situace, kdy právní úprava restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV směřuje svými časovými důsledky (byť poněkud nekoncepčně) před hranici rozhodného období. Současně ovšem Ústavní soud vyslovil, že stěžovatelka naopak může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení o nepřevzetí majetku státem po vydání konfiskační vyhlášky a do začátku rozhodného období, tedy že soudy náležitým způsobem zhodnotí, zda k takové konfiskaci před rozhodným obdobím vskutku došlo, tj. zda příslušná konfiskační vyhláška dospěla ke svému uskutečnění. Řečeno jinak, orgány veřejné moci mají povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou (byly) předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také účinně konfiskovány.
42. Shora uvedená povinnost ovšem nenastupuje obecně v každém případě, v němž je v souvislosti s rozhodováním o restitučním nároku posuzována otázka konfiskace dle dekretů prezidenta republiky, nýbrž uplatňuje se toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné. Jak zdůraznil Ústavní soud (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1920/20, bod 56), "měla-li by existence deklaratorního aktu na základě dekretu č. 12/1945 Sb. znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených s vydáním takového aktu úplné a přesvědčivé." Není-li tedy tato podmínka splněna (označení konfiskací dotčeného subjektu v konfiskačním rozhodnutí bylo v dané věci neurčité), přičemž jsou současně předloženy důkazy svědčící o tom, že zde již v rozhodném období proběhl postup podle tzv. revize první pozemkové reformy, tedy podle zákona č. 142/1947 Sb., je nutno posoudit otázku účinnosti konfiskace. Při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu, není-li prokázáno že předmětné pozemky byly konfiskovány účinně, jsou pak obecné soudy s ohledem na zásadu in favorem restitutionis povinovány respektem k restitučnímu titulu (tamtéž, bod 59).
43. Jako k výjimce z obecného pravidla, dle kterého následné konfiskační rozhodnutí má toliko deklaratorní charakter, přičemž účinky konfiskace jsou spjaty s účinností příslušného dekretu, přistoupil Ústavní soud k povinnosti orgánů veřejné moci posoudit účinnost konfiskace rovněž v nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20. Ústavní soud zde dospěl k závěru (srov. bod 30), že "stojí-li tedy v důkazní situaci na straně jedné konfiskační vyhláška, jejíž osamocení navíc umocňuje (jinak samostatně nepoužitelný) závěr o její nicotnosti ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky, a na straně druhé tu existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona o nové pozemkové reformě nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek právnímu předchůdci stěžovatelky, sluší se při posuzování restitučního nároku stěžovatelky promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis. Soudy se však této zásady důsledně nedržely, když ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, tj. bez přihlédnutí k postoji a chování státu po rozhodném datu 25. 2. 1948, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení potenciální konkurence dvou v úvahu přicházejících konfiskací jeví zcela klíčovým."
44. V právě popsaném případě dospěl zdejší soud k závěru o nicotnosti konfiskační vyhlášky, jíž byla konfiskací dotčená právnická osoba označena za osobu německé - maďarské národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., kteréžto ustanovení ovšem dopadá toliko na fyzické osoby, aniž by bylo současně zemským národním výborem rozhodnuto, že daná právnická osoba je zrádcem a nepřítelem republiky ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 tohoto dekretu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1975/20, body 21-25 a zde citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu). Tento jinak samostatně nepoužitelný závěr o nicotnosti konfiskačního aktu pak s přihlédnutím k dalším specifickým okolnostem případu, v jehož rámci byly obdobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 1920/20 předloženy důkazy svědčící o tom, že v celé šíři proběhl postup podle restitučního titulu předvídaného ustanovením § 5 ZMV [zde konkrétně postup podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)], aniž by bylo současně prokázáno, že stát konfiskované pozemky převzal ve shora naznačeném smyslu, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník, dává vzniknout právní situaci, v níž jsou obecné soudy s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis opětovně povinovány respektem k restitučnímu titulu.
45. Ústavní soud se při zohlednění předestřených obecných východisek předně zabýval tím, zda je tento závazný právní názor, týkající se povinnosti posoudit účinky konfiskace (při splnění mimořádných okolností vymezených výše), použitelný i v nyní posuzovaném případě, což Nejvyšší soud a vedlejší účastnice řízení odmítly s poukazem na odlišnost v předmětu řízení (Ústavní soud nepřehlédl ani s tím související stěžovatelovu námitku, že v řízení o žalobách podle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV nelze zkoumat existenci restitučních výluk předvídaných § 8 odst. 1 tohoto zákona), jakož i argumentem, že závěr o nutnosti posouzení účinnosti konfiskace odporuje předchozí ustálené judikatuře zdejšího soudu, a jako takový měl být posouzen plénem Ústavního soudu.
46. Co se týká první výhrady, Ústavní soud uvádí, že - striktně vzato - předmět řízení vedoucích k vydání citovaných nálezů je vskutku odlišný od nynějšího řízení, jež vyústilo ve vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí. Zatímco totiž v prvém případě obecné soudy rozhodovaly o žalobě na nahrazení souhlasu správního orgánu (Státního pozemkového úřadu) výrokem soudu v postupu podle části V. o. s. ř., nyní posuzované řízení bylo zahájeno žalobou na určení dle ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. V prvém případě tedy obecné soudy posuzovaly, zda je dána existence restitučních výluk dle § 8 odst. 1 ZMV [konkrétně pak výluky předvídané pod písm. h) tohoto ustanovení], ve stávajícím případě pak rozhodovaly, zda je stěžovatel oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 citovaného zákona, a tedy zda mu svědčí aktivní legitimace k podání uvedené určovací žaloby.
47. Pro Ústavní soud je ovšem podstatné, že obecné soudy byly v obou typech řízení povolány k řešení shodné právní otázky, tj. zda byly předmětné pozemky stěžovatelů odňaty ještě před rozhodným obdobím, tedy před 25. 2. 1948, a to konfiskací provedenou podle dekretu č. 12/1945 Sb. Jedná se tedy o identický právní problém, na čemž nic nemění ani okolnost, že zatímco jeho řešení vede na straně jedné k závěru o naplnění výluky z restituce podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV, na straně druhé je základem pro rozhodnutí, zda je stěžovatel aktivně legitimován k podání zákonem předvídané určovací žaloby. Vyjádřeno slovy Nejvyššího soudu, posouzení, zda byla majetková křivda stěžovateli způsobena v rozhodném období, představuje předběžnou otázku pro formulování závěru, zda je stěžovatel osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV (srov. usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, s. 5 a rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 2620/2019-452, s. 7). Závěry z citované nálezové judikatury jsou tedy plně použitelné i v kontextu nyní posuzované věci.
48. Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé námitce, poukazující na tvrzenou nezákonnost a v konečném důsledku též protiústavnost referované nálezové judikatury, resp. vyzývající III. senát Ústavního soudu, aby vzhledem k rozporům právních názorů vyslovených v nálezové judikatuře předložil věc (zejména s ohledem na zmíněnou povinnost posouzení účinnosti konfiskace) plénu. Ústavní soud má totiž za to, že právní názor vyslovený v nálezech sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20 nelze považovat za odchylný od právních názorů vyjádřených v předchozí judikatuře, když "pouze" následuje a rozvíjí dlouhodobý trend této judikatury, zřetelně zdůrazňující význam zásady in favorem restitutionis. Povinnost náležitého posouzení účinnosti konfiskace navíc s ohledem na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování nepředstavuje ani nepřípustně překvapivý či neočekávatelný závěr, což lze ostatně dovodit rovněž z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403, a odkazy na něj v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20, body 48 a 59). Ústavní soud tudíž dospěl k dílčímu závěru, že zde nejsou splněny předpoklady pro postup podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.
49. Jak se totiž podává ze shora prezentované judikatury, právní názor obsažený v nálezech sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20 nepředstavuje exces z hlediska právního názoru obsaženého (především) ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05. V těchto nálezech totiž Ústavní soud nezpochybnil klíčovou tezi (a nečiní tak ani v tomto nálezu), že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následná konfiskační rozhodnutí měla jen deklaratorní charakter. Je však podstatné, že jsou-li následná konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal, není dán žádný právní a ani faktický důvod k domněnce, že se na tyto nemovitosti dekret č. 12/1945 Sb. vůbec vztahoval. Jinak řečeno, obecné soudy jsou v těchto restitučních řízeních povinny posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci ještě před rozhodným obdobím.
50. Překážkou pro aplikaci závěrů o povinnosti orgánů veřejné moci posoudit účinky konfiskace konečně není ani časový faktor (oba referované nálezy byly přijaty až poté, co Nejvyšší soud vydal ústavní stížností napadené usnesení, jakožto poslední rozhodnutí v nyní posuzované věci). Ústavní soud totiž již dříve a v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy potvrdil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)], že v horizontálních právních vztazích, tedy i ve vztahu, v němž se stěžovatel žalobně domáhal určení vlastnictví státu, zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových (resp. s ohledem na shora řečené spíše "nových") právních názorů vytvořených judikaturními změnami. Nový právní názor se tedy prosadí ihned a bude aplikován na všechna probíhající řízení. Ústavní soud tímto odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 6, s. 191 a násl.).
51. Za nepřesvědčivý pak Ústavní soud považuje názor vedlejší účastnice řízení, jež označuje předmětnou nálezovou judikaturu za "exces z ustálené rozhodovací praxe (nejen) Ústavního soudu", což dokládá odkazy na řízení vedená u zdejšího soudu (dle názoru vedlejší účastnice řízení) ve skutkově a právně shodných věcech, ve kterých byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1990/20 ze dne 26. 1. 2021 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1852/20 ze dne 2. 2. 2021). Na těchto řízeních vedlejší účastnice demonstruje svůj názor, že závěry týkající se povinnosti orgánů veřejné moci posoudit účinky konfiskace nebyly respektovány ani navazující judikaturou zdejšího soudu. Aniž by se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je v daných případech opravdu dána skutková a právní shoda, připomíná, že předpokladem závaznosti nálezů je jejich vykonatelnost, jež v případě nálezů vydávaných v řízení o ústavních stížnostech nastává doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům. Postačí tedy uvést, že v pořadí první nález (sp. zn. II. ÚS 1920/20) byl vyhlášen až dne 3. 2. 2021, což znamená, že obě řízení, na něž poukazuje vedlejší účastnice řízení, byla skončena ještě před tím, než se stal tento nález vykonatelným, a tedy též právně závazným. Tentýž závěr lze tím spíše učinit ve vztahu ke druhému nálezu (sp. zn. I. ÚS 1975/20), který byl vyhlášen až 30. 3. 2021. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že podle § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem a v ostatních věcech usnesením, takže se v těchto případech nejednalo o meritorní, nýbrž pouze o "kvazimeritorní" rozhodnutí, pro jejichž překonání není třeba postupovat způsobem uvedeným v § 23 cit. zákona.
52. Vzhledem k precedenční závaznosti nálezů, plynoucí krom výslovné dikce čl. 89 odst. 2 Ústavy zejména z obecných principů rovnosti v právech a vyloučení svévole, je tedy Ústavní soud povinen reflektovat jejich nosné důvody v obdobných věcech [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309)]. V dalším kroku je proto nutno posoudit, zda je u nyní rozhodované věci splněna podmínka obdobnosti (ve vztahu k nálezům sp. zn. II. ÚS 1920/20 a/nebo sp. zn. I. ÚS 1975/20), či naopak, zda je možné vzhledem ke skutkovým okolnostem přistoupit k tzv. odlišení (distinguishing). Ústavní soud takto ostatně postupoval rovněž ve věci sp. zn. II. ÚS 1920/20, jejíž skutkové okolnosti a následně též právní hodnocení odlišil od případu vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 2056/18, v němž bylo rozhodnuto zamítavým nálezem ze dne 23. 6. 2020.
53. Jak plyne již z předchozí části tohoto odůvodnění, obecné soudy založily svá (ústavní stížností napadaná) rozhodnutí na právním názoru, aprobovaném též zdejším soudem, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud zrušil předchozí rozsudek krajského soudu (č. j. 11 Co 236/2017-425), jenž dovozoval zachování vlastnického práva stěžovatele z věcných či procedurálních nedostatků konfiskačních řízení, jež vyústila ve vydání konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě a Okresního národního výboru v Opavě. Viděno optikou Nejvyššího soudu, konkluze týkající se předmětných (celkem tří) konfiskačních vyhlášek byly z hlediska završení procesu konfiskace nemovitostí zcela irelevantní, neboť účinky konfiskace nastoupily souběžně s účinností dekretu č. 12/1945 Sb.
54. Ústavní soud tedy posoudil, zda jsou v nynější věci dány shora předestřené výjimečné okolnosti, jež odůvodňují závěr, že zastavením algoritmu přezkumu u důvodu tvrzené výluky z restituce bez důsledného posouzení restitučního titulu samotného (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1920/20, bod 61) došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu odpověděl Ústavní soud na tuto otázku kladně.
55. Skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou totiž srovnatelné s okolnostmi, z nichž vycházel zdejší soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1975/20. Problém tudíž nespočívá v neurčitém označení konfiskací dotčeného subjektu, kterýžto nedostatek byl stěžejní pro formulaci právních závěrů obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20, když jak v dané věci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1975/20, bod 34), tak v nyní posuzovaném případě (srov. spis, č. l. 177, 178 a násl.) byl povinný subjekt v konfiskačních rozhodnutích identifikován jednoznačně (Řád Maltézských rytířů), nýbrž v okolnosti vydání konfiskačních vyhlášek správním orgánem, který k tomu nebyl příslušný, což umožňuje učinit závěr o nicotnosti daných konfiskačních rozhodnutí.
56. Obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1975/20 byla totiž konfiskace majetku deklarována konfiskačními akty, v nichž byl stěžovatel, coby církevní právnická osoba, označen za osobu německé - maďarské národnosti (srov. vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948, a dále konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, spis, čl. 177, 178 a 185). Jak již bylo ovšem řečeno, tento konfiskační titul uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. dopadal toliko na fyzické osoby. Ve vztahu k vyhlášce vydané již v rozhodném období navíc nejsou zcela nepřípadné ani úvahy krajského soudu naznačující možné zneužití dekretů prezidenta republiky (srov. rozsudek krajského soudu, č. j. 11 Co 236/2017-425, bod 19).
57. Ústavní soud navíc nepřehlédl, že se stěžovatel konfiskaci svého majetku bránil (srov. spis, č. l. 232), když proti konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v Opavě, jakož i proti dalším konfiskačním rozhodnutím Okresní správní komise v Krnově, vznesl námitky, v nichž dovozoval, že jej nelze označit za osobu německé národnosti ani za zrádce a nepřítele českého a slovenského národa. Výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru, expositury v Moravské Ostravě, ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946, byly tyto konfiskační vyhlášky zrušeny jako nezákonné, neboť byly vydány, aniž by okresní národní výbor a okresní správní komise předem vyvolaly rozhodnutí zemského národního výboru (srov. spis č. l. 232; v tomto výměru je výslovně označen i zemědělský majetek v obvodu obce Pitárna), což ostatně potvrzuje shora učiněné konkluze stran nepříslušnosti okresních správních orgánů. V právě citovaném rozhodnutí bylo totiž uvedeno, že podle § 3 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o tom, zda fysickou nebo právnickou osobu lze považovat za zrádce a nepřátele Československé republiky, rozhoduje zemský národní výbor, v jehož obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Teprve na základě tohoto rozhodnutí může okresní národní výbor vydat konfiskační vyhlášku, což se však v daném případě nestalo. Proto byla shledána podstatná vada řízení.
58. Ústavní soud si je současně vědom (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1975/20, bod 25), že "samotné zjištění této skutečnosti [tj. vydání konfiskačního rozhodnutí věcně nepříslušným správním orgánem] by ovšem samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudů za předpokladu, že stát by se byl ještě před začátkem rozhodného období chopil předmětných pozemků. Na takový případ by totiž dopadl výše zdůrazněný a již ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, a nikoli (následný) správní akt." Vedle této skutečnosti by pak shledání konfiskačních vyhlášek okresních národních výborů nicotnými či jinak vadnými bylo pro účely posuzovaného restitučního sporu naprosto bezvýznamné.
59. Pro Ústavní soud je však podstatné, že v nyní přezkoumávaném soudním řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že stát dotčené pozemky před započetím rozhodného období opravdu převzal, resp. účinně konfiskoval, tedy že by se byl zachoval jako jejich nově nastoupivší vlastník, popřípadě že by byl býval tento proces převzetí v téže době alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by bylo došlo až v rozhodném období. Nic z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu zevrubně prostudovaného spisu současně nenaznačuje, že by zabavení majetku postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. představovalo toliko paralelní konfiskaci navazující na konfiskaci původní, iniciovanou právě na základně dekretu prezidenta republiky.
60. Jak je naopak patrné již z rozsudku okresního soudu (srov. s. 8-9), potvrzeného rovněž následně zrušeným rozsudkem krajského soudu, v daném případě proběhl v celé šíři postup podle zákona č. 142/1947 Sb. Okresní soud zde odkázal mj. na rozhodnutí Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 15. 5. 1948, č. j. 24.909/IX-R12/1948, kde je konstatováno odnětí majetku vlastníka (Mezinárodního suverénního řádu Maltézských rytířů) na základě revize první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Tvrzení stěžovatele považoval okresní soud za prokázaná též rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 3. 1949, č. j. 13 019/49-IX/A-21, které doplnilo shora uvedený revizní výměr a které se týkalo zamýšleného převzetí nemovitostí stěžovatele podle ustanovení § 1 odst. 3 a § 4 zákona č. 142/1947 Sb. Předmětné doplnění se týkalo ponechání určitých nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Nemovitosti, které jsou předmětem nyní posuzovaného řízení, ovšem nebyly do uvedeného seznamu zahrnuty. V části D tohoto rozhodnutí přitom Ministerstvo zemědělství svolilo, aby u nemovitostí zahrnutých do seznamu byla vymazána poznámka převzetí a poznámka revise podle zákona č. 142/1947 Sb. Okresní soud doplnil, že žádosti stěžovatele týkající se ponechání další půdy nebylo ze strany ministerstva vyhověno. S tímto dále korespondoval zápis v knihovní vložce č. 96 Zemských desek opavských pro katastrální území Pitárné pod pořadovým číslem 10 v části "B", kde se k 16. 6. 1948 na základě oznámení Ministerstva zemědělství ze dne 31. 5. 1948 poznamenalo dle § 3 zákona číslo 329/20 Sb., ve znění zákona číslo 225/22 Sb., a podle ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., zamýšlené převzetí a dle ustanovení § 7 vládního nařízení č. 193/47 Sb. byla učiněna poznámka revize.
61. Ústavní soud s ohledem na shora předestřené okolnosti nyní posuzovaného případu činí následující závěr. Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc k obraně stěžovatele coby nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn (obecný) závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis.
62. Obecné soudy (resp. Nejvyšší soud zavazující svým právním názorem soud odvolací) se však této zásady důsledně nedržely, když ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, tj. bez přihlédnutí k postoji a chování státu po rozhodném datu 25. 2. 1948, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení nyní posuzovaného případu jeví jako zcela klíčové. V tom shledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích Nejvyššího soudu deficit, dosahující porušení ústavního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
63. Ústavní soud současně připomíná své předchozí závěry, že v případě výjimečné kolize restituční výluky [podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) ZMV] a restitučního titulu [podle ustanovení § 5 písm. a) ZMV] jsou obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu (srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 1920/20, bod 59). Postup dovolacího soudu měl však za následek, že zastavením algoritmu přezkumu u důvodu tvrzené výluky z restituce nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného, včetně jeho zákonných podmínek, čímž ovšem došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
64. Ústavní soud se nezabýval dalšími stěžovatelem uplatněnými argumenty (např. přidělováním restitučních sporů jednomu a témuž senátu dovolacího soudu), neboť to vzhledem k předchozím závěrům potvrzujícím důvodnost ústavní stížnosti považoval za nadbytečné.
65. Ústavní soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl v mezidobí vydané usnesení, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost podaná stěžovatelem v jiné - avšak skutkově a právně shodné - věci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 ze dne 16. 11. 2021). Ústavní soud připomíná, že právním závěrem vysloveným v citovaném usnesení není vázán [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 88-89] a jelikož smysl usnesení odmítajících ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost spočívá primárně jen ve vysvětlení důvodů, pro které Ústavní soud neshledal ústavní stížnost "přijatelnou" k meritornímu posouzení, není namístě ani polemizovat s odůvodněním tohoto odmítavého usnesení. Navíc za situace, kdy se v tomto usnesení Ústavní soud výslovně nezabýval stěžovatelem tvrzeným rozporem napadených rozhodnutí obecných soudů s nálezy zdejšího soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20, právě který shledal Ústavní soud v nyní posuzované věci jako relevantní.
VI. Závěr
66. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů uzavírá, že Nejvyšší soud i krajský soud svými rozhodnutími porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
67. Z důvodu procesní ekonomie, jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a zásadu rychlosti řízení před obecnými soudy, však Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pouze usnesení Nejvyššího soudu, který bude mít příležitost při opakovaném rozhodování věci napravit předchozí pochybení své i navazující pochybení odvolacího soudu, vyvolané ovšem právě pouze jeho povinností respektovat závazný právní názor dovolacího soudu vydaného v této konkrétní věci.
68. Ve zbytku proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti - ve vztahu k rozsudku krajského soudu ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425 - podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
69. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
70. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu).
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezu sp. zn. III. ÚS 361/21 k dispozici ZDE.
Autor: US