// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 14.02.2024
Spor z tzv. hlavní intervence směřující do incidenčního řízení
I. Tzv. hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby nároky více osob ohledně téže věci nebo práva byly projednávány společně a rozhodnuty současně. Žalobcem při hlavní intervenci je osoba, která jednak podala u soudu žalobu a vyjádřila v ní vůli vystupovat jako žalující strana, a jednak o sobě tvrdí, že má zcela nebo částečně nárok („lepší“ právní titul) na věc nebo právo, na něž si činí nárok žalobce. Jako žalovaní jsou při hlavní intervenci procesně legitimováni účastníci původního (již probíhajícího) řízení, jehož předmětem je věc nebo právo, na něž si žalobce činí nárok. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle ustanovení § 90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám (žalobci i žalovanému) z probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich (jimi tvrzené) nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (tzv. hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu.
II. K otázce povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřujícího do incidenčního řízení (odporového sporu) se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023, v němž dospěl k následujícím závěrům:
[1] U odporových sporů vedených podle insolvenčního zákona (sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, případně sporů o určení pořadí jiným způsobem uplatněných pohledávek) je ve smyslu § 7 insolvenčního zákona přiměřeně uplatnitelná úprava tzv. hlavní intervence upravená v § 91a o. s. ř. (včetně zvláštního vymezení věcné příslušnosti podle § 9a o. s. ř.).
[2] Žalobu z hlavní intervence je nutné podřídit procesním pravidlům platným pro incidenční spor, do kterého se intervenuje, včetně zvláštní úpravy plynoucí potud nejen z ustanovení § 160 a násl. insolvenčního zákona, nýbrž i z ustanovení § 159 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona.
Tyto závěry se uplatní i pro incidenční spory excindační, tj. spory, jejichž předmětem je požadavek žalobce na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Rovněž spor zahájený žalobou podle § 91a o. s. ř. směřující do excindačního řízení má povahu incidenčního sporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 161/2022, ze dne 30. 11. 2023
Dotčené předpisy:
§ 225 IZ
§ 91a o. s. ř.
Kategorie: účastníci řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 2. prosince 2021 se žalobce (J. H.) domáhal vůči žalovaným (1/ J. H., a 2/ TP Insolvence, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužnice V. H.) s odkazem na § 91a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako účastníkům probíhajícího incidenčního sporu vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 75 ICm 2967/2019 vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice, neboť tento majetek měl být sepsán do „jeho majetkové podstaty“ (v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016).
2. Usnesením ze dne 26. ledna 2022, č. j. 77 ICm 3331/2021-6, ve znění usnesení ze dne 8. dubna 2022, č. j. 77 ICm 3331/2021-21, insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 91a o. s. ř. a z ustanovení § 40 odst. 3 věty první, § 159a odst. 1 písm. b/, § 160 odst. 1 a 4, § 225 odst. 1, 2 a 5, § 229 odst. 1 a 3 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – žalobu odmítl (výrok I.), určil, že ke zpeněžení označeného majetku lze přistoupit před pravomocným skončením tohoto řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Přitom zdůraznil, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání vylučovací žaloby, neboť jeho úpadek (v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016) je řešen konkursem. Dispoziční oprávnění k majetku sepsanému do jeho majetkové podstaty (včetně účastenství v případných sporech týkajících se tohoto majetku a oprávnění tyto spory zahajovat) náleží pouze jeho insolvenčnímu správci.
4. K výše řečenému doplnil, že ve vztahu k části vylučovaného majetku nemůže být žaloba úspěšná též z toho důvodu, že otázku zda vylučovaný majetek náleží do majetkové podstaty žalobce, nebo dlužnice (manželky žalobce) vyřešil s konečnou platností insolvenční soud v usnesení ze dne 27. února 2020, č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-B-267, KSPH 36 INS 29162/2012-B-359, jímž schválil dohodu o vypořádání společného jmění žalobce a dlužnice, a v části pak proto, že vylučovaný majetek není (ani) sepsán do majetkové podstaty dlužnice. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, „druhý“ (časově pozdější) soupis by neměl vliv na účinky dříve učiněného soupisu (stejného) majetku do majetkové podstaty žalobce. Jinak řečeno, nezaložil by aktivní věcnou legitimaci osoby s dispozičním oprávněním (zde insolvenčního správce žalobce) k podání vylučovací žaloby proti insolvenčnímu správci dlužnice, do jejíž majetkové podstaty by byl tento majetek sepsán později.
5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce ve výroku označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že „se žaloba o hlavní intervenci žalobce neodmítá“.
6. Vycházeje (na jedné straně) ze smyslu a účelu institutu hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) jako procesního nástroje, kterým se navrhovatel (žalobce) domáhá svého nároku na základě hmotného práva proti účastníkům jiného řízení (z lepšího hmotněprávního titulu) a jímž bude spor o právo (tj. o otázce komu takové právo svědčí či kdo je oprávněným vlastníkem sporného majetku) buď zcela nebo z části vyřešen s konečnou platností, a (na straně druhé) ze smyslu a účelu žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka (§ 225 insolvenčního zákona), kterou se řeší procesní otázka příslušnosti vylučovaného majetku k majetkové podstatě insolvenčního dlužníka s konečnou platností pouze pro potřeby daného insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že hlavní intervence incidenčního sporu o vylučovací žalobě uplatněné v rámci insolvenčního řízení je pojmově vyloučena.
7. Je tomu tak proto, pokračoval odvolací soud, že mezi osobou, jež podala vylučovací žalobu (žalobci v intervenovaném sporu), a hlavním interventem neexistuje ohledně předmětu řízení o vylučovací žalobě (tj. o vyškrtnutí majetku za soupisu majetkové podstaty) žádný (sporný) právní vztah, jenž by bylo lze žalobou o hlavní intervenci konečným způsobem (hmotněprávně) vyřešit. Hlavní intervent a osoba, jež podala vylučovací žalobu, si totiž navzájem nekonkurují ohledně určení (jen) toho, zda majetek (ne)byl sepsán do majetkové podstaty oprávněně. Výsledkem probíhajícího řízení o vylučovací žalobě nemůže být hlavní intervent jakkoli poškozen na svých (tvrzených) právech k majetku, který je předmětem vylučovací žaloby, neboť se mu tím nijak neomezuje jeho právo podat – za podmínek stanovených § 225 insolvenčního zákona – samostatnou vylučovací žalobu (jen proti insolvenčnímu správci insolvenčního dlužníka, do jehož majetkové podstaty je vylučovaný majetek sepsán). Vylučovací žaloba totiž nemůže jakkoli změnit stávající hmotněprávní poměry (nejde o žalobu na určení vlastnického práva ke spornému majetku ani o žalobu vindikační).
8. Jde-li tedy v projednávané věci o žalobu o hlavní intervenci, kterou se žalobce domáhá vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužnice a směřující vůči (oběma) účastníkům již probíhajícího řízení o vylučovací žalobě (tj. osobě, která podala vylučovací žalobu, a insolvenčnímu správci dlužnice), je z logiky věci vyloučeno, aby taková žaloba mohla být úspěšná (důvodná).
9. Jelikož je však žaloba o hlavní intervenci zvláštní žalobou podle občanského soudního řádu a nikoli žalobou podanou podle insolvenčního zákona, nelze v projednávané věci aplikovat ustanovení § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, a to bez ohledu na skutečnost, že směřuje proti účastníkům (jiného) incidenčního sporu, nebo že byla podána u stejného (insolvenčního) soudu. Jinak řečeno, pokud měl insolvenční soud za to, že žalobě nelze vyhovět, měl žalobu věcně zamítnout rozsudkem, a nikoli ji odmítnout (odvoláním napadeným) usnesením.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tvrdí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se usnesení insolvenčního soudu potvrzuje a přiznal mu náhradu nákladů za odvolací a dovolací řízení.
11. Dovolatel je přesvědčen, že žalobce svým návrhem na hlavní intervenci ve smyslu § 91a o. s. ř. jednal in fraudem legis, když fakticky účelově obešel jediný řádný způsob k uplatnění jeho nároku, a to vylučovací žalobu dle § 225 insolvenčního zákona. Zdůrazňuje, že (prekluzivní) lhůta k podaní uvedené žaloby žalobci uplynula nejpozději dne 24. června 2020, když o soupisu (v projednávané věci vylučovaného) majetku do majetkové podstaty dlužnice byl vyrozuměn insolvenčním soudem dne 25. května 2020. Zároveň dovolatel poukazuje na skutečnost, že se žalobce žalobou ze dne 28. dubna 2020 již domáhal svého nároku dle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž o této žalobě bylo u insolvenčního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 75 ICm 1578/2020 (které již bylo pravomocně skončeno, když insolvenční soud podanou žalobu odmítl). Žalobce tak nejen zmeškal prekluzivní lhůtu k podání vylučovací žaloby ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, což se následně pokusil zhojit podáním návrhu na hlavní intervenci, ale taktéž „obchází překážku litispendence“ založenou pravomocným rozhodnutím o jeho předchozí vylučovací žalobě. Takové jednání žalobce považuje dovolatel za zjevné obcházení zákona, které si klade za cíl zejména způsobit další průtahy v insolvenčním řízení dlužnice, ale je rovněž v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt.
12. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném výkladu § 91a o. s. ř., jež odporuje základním zásadám civilního procesu i insolvenčního řízení. Správným dovolatel naopak shledává právní názor insolvenčního soudu, který žalobu odmítl.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřujícího do řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, když potud jde o otázku Nejvyšším soudem dosud výslovně nezodpovězenou.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
17. Podle § 91a o. s. ř. kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům.
Podle § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Podle § 159 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona incidenčními spory jsou spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5.
Podle § 160 insolvenčního zákona incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4).
Podle § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3).
18. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužnice (15. listopadu 2018) a později nedoznala změn.
19. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že tzv. hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby nároky více osob ohledně téže věci nebo práva byly projednávány společně a rozhodnuty současně. Žalobcem při hlavní intervenci je osoba, která jednak podala u soudu žalobu a vyjádřila v ní vůli vystupovat jako žalující strana, a jednak o sobě tvrdí, že má zcela nebo částečně nárok („lepší“ právní titul) na věc nebo právo, na něž si činí nárok žalobce. Jako žalovaní jsou při hlavní intervenci procesně legitimováni účastníci původního (již probíhajícího) řízení, jehož předmětem je věc nebo právo, na něž si žalobce činí nárok. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle ustanovení § 90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám (žalobci i žalovanému) z probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich (jimi tvrzené) nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (tzv. hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1638/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. září 2020, sp. zn. III. ÚS 2406/20.
20. K otázce povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřujícího do incidenčního řízení (odporového sporu) se pak Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 29. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 23/2023), v němž dospěl k následujícím závěrům:
[1] U odporových sporů vedených podle insolvenčního zákona (sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, případně sporů o určení pořadí jiným způsobem uplatněných pohledávek) je ve smyslu § 7 insolvenčního zákona přiměřeně uplatnitelná úprava tzv. hlavní intervence upravená v § 91a o. s. ř. (včetně zvláštního vymezení věcné příslušnosti podle § 9a o. s. ř.).
[2] Žalobu z hlavní intervence je nutné podřídit procesním pravidlům platným pro incidenční spor, do kterého se intervenuje, včetně zvláštní úpravy plynoucí potud nejen z ustanovení § 160 a násl. insolvenčního zákona, nýbrž i z ustanovení § 159 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona.
21. Nejvyšší soud nenachází žádný důvod, pro který by se závěry formulované v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023 neuplatnily i pro incidenční spory excindační, tj. spory, jejichž předmětem je požadavek žalobce na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. K tomu ostatně srov. usnesení ze dne 30. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 167/2022, vydané v řízení o intervenční žalobě směřující do řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům přijatým k otázce povahy sporu zahájeného žalobou podle § 91a o. s. ř. právě v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023.
22. Stejně jako odporový spor je i spor excindační řízením, které má význam pro poměry probíhajícího insolvenčního řízení. Jak Nejvyšší soud shrnul v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, prostřednictvím vylučovací žaloby podané podle § 225 insolvenčního zákona se pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka. Na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka. Je-li osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona), je insolvenční správce i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky (například jej pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je dlužník (skutečně) vlastníkem takového majetku.
23. Rovněž spor zahájený žalobou podle § 91a o. s. ř. směřující do excindačního řízení, má tedy povahu incidenčního sporu. I v poměrech projednávané věci tak platí, že spor zahájený žalobou z hlavní intervence, kterou se žalobce fakticky domáhá vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužnice, je incidenčním sporem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Závěr odvolacího soudu, že na dané řízení o žalobě o hlavní intervenci nelze aplikovat ustanovení týkající se projednávání a rozhodování incidenčních sporů (§ 159 až § 163 insolvenčního zákona), tak není správný.
24. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesdílí názor dovolatele, podle kterého je řízení zatíženo zmatečnostní vadou spočívající v překážce litispendence, případně věci pravomocně rozhodnuté. Z argumentace, z níž dovolatel usuzuje na zmatečnostní vadu (uvedenou v § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.), je zřejmé, že dovolatelem zmiňované řízení vedené insolvenčním soudem pod sp. zn. 75 ICm 1578/2020 mělo být pravomocně skončeno (odmítnutím žaloby) ještě před zahájením řízení v této věci [k tomu viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. prosince 2020, č. j. 75 ICm 1578/2020-34, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 75 ICm 1578/2020, 102 VSPH 54/2021-42 (KSPH 36 INS 28162/2012)]. O překážku litispendence tudíž zjevně jít nemůže. Vzhledem k tomu, že v označeném řízení nebylo o (excindační) žalobě rozhodnuto věcně, nejde (nemůže jít) současně ani o překážku věci pravomocně rozhodnuté.
25. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
26. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-