// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 06.03.2009
K bezdůvodnému obohacení plněním z neplatné smlouvy o úvěru
Vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.), je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. K přijetí tohoto závěru postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon (vize R 16/2005).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 591/2007, ze dne 16. 12. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Č. o.b., a. s., proti žalovanému Š. G., zastoupenému JUDr. M. V., advokátem, o zaplacení částky 171.549,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 178/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č. j. 29 Co 252/2006-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 7 C 178/2004-101, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 171.549,- Kč, žalobu o zaplacení 9,2% úroků z prodlení z částky 171.549,- Kč od 14. června 2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 9,2 % p. a. z částky 171.549,- Kč od 14. června 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o běžném účtu (dále jen „smlouva“) podle ustanovení § 708 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť ta musí mít písemnou formu, a na smlouvě chybí podpis žalovaného. Podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je neplatný. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný převzal od žalobkyně 24. května 1999 platební kartu V.C. (dále jen „platební karta“) a „PIN code“ mu byl zaslán na jeho adresu podle dohody z 10. května 1999. Žalovaný požádal o zasílání výpisů z účtu jedenkrát za měsíc. Výpisy z účtů a historií zúčtovaných transakcí bylo prokázáno, že žalobkyně vedla pro žalovaného „bez právního důvodu“ běžný účet v cizí měně, z něhož bylo čerpáno prostřednictvím platební karty do výše žalované částky, přičemž k prvnímu neoprávněnému výběru došlo 13. prosince 1999.
Žalovaný netvrdil ani neprokazoval - pokračoval odvolací soud - že by „PIN code“ obdržel v poškozené obálce a že porušenost zásilky reklamoval, ani že mu byla platební karta odcizena nebo s ní bylo manipulováno neoprávněnou osobou, a v té souvislosti, že učinil příslušná opatření k zamezení vzniku škody. Výši dluhu žalovaný nereklamoval ani na základě upomínek a měsíčních výpisů z účtu. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že nárok žalobkyně je důvodný z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným nepovažoval za důvodnou s tím, že určující pro řešení, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatného právního úkonu, se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (jde o rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2004 - dále jen „R 26/2004“) uvedl, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu je obchodním závazkovým vztahem, postačí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon. V daném případě byla neplatným právním úkonem, ze kterého bylo poskytnuto plnění, jež je bezdůvodným obohacením, smlouva o běžném účtu, a ta je absolutním obchodem podle ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se tak promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. a ta běží podle ustanovení § 394 obch. zák. od „19.“ prosince 1999, kdy byl učiněn první nepovolený výběr z účtu prostřednictvím platební karty. Žaloba byla podána 17. července 2003, tj. ve čtyřleté promlčecí době.
Měnící výrok co do úroků z prodlení odvolací soud odůvodnil závěrem, podle něhož má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a dlužník nesplnil svou povinnost včas, má věřitel právo požadovat úroky z prodlení podle ustanovení § 517 obč. zák. ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo částečně změněno a částečně potvrzeno, a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že skutkový stav věci tak, jak o něm bylo rozhodnuto v R 26/2004, v dané věci nenastal, neboť obchodní závazkový vztah vůbec nevznikl a uvedené rozhodnutí na danou situaci nedopadá. Bezdůvodné obohacení, které mezi účastníky založilo závazkový vztah, vzniklo plněním z neplatného právního úkonu, jenž byl odvolacím soudem označen za vztah obchodní jen na základě toho, že tímto neplatným právním úkonem je smlouva o běžném účtu podle ustanovení § 708 obch. zák., která je absolutním obchodem. Zdůrazňuje, že vznikl-li mezi účastníky závazkový vztah podle úpravy obsažené v občanském zákoníku, a nelze-li jeho povahu odvodit od jiného, předešlého obchodního závazkového vztahu mezi jeho subjekty, když žádný takový neexistoval, měla by se i otázka promlčení práv z tohoto vztahu řídit ustanovením § 107 obč. zák. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázkou, podle jakého předpisu má být posouzen vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2005. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.), je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. Přitom zdůraznil, že k přijetí tohoto závěru postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o běžném účtu (§ 708 a násl. obch. zák.), je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době, je s uvedeným judikatorním závěrem v souladu.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacímu soudu ve věci samé, jež je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu, kterým je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu ohledně nedůvodnosti námitky promlčení uplatněné pohledávky, aniž by současně cokoli namítal ve vztahu k uložené povinnosti uhradit úroky z prodlení v sazbě a za období, jak byly určeny měnícím výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-