// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 06.02.2009
K odborné péči banky při obstarání inkasa směnky dle § 695 ObchZ
Podle ustanovení § 695 obch. zák. má-li podle smlouvy banka obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky, určené příkazcem, uskutečňuje se inkaso touto bankou jménem a na účet a nebezpečí příkazce. To však banku nezbavuje povinnosti postupovat při obstarávání inkasa s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 693 odst. 2 obch. zák.
Uzavřel-li tedy v posuzované věci odvolací soud, že žalovaná banka za ztrátu směnky u inkasující banky ani za vzniklou škodu neodpovídá, aniž by se zabýval tím, zda postupovala při obstarávání inkasa s odbornou péčí, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tedy i nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1013/2007, ze dne 20. 11. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně T. M., spol. s r. o., se sídlem v , zastoupené Mgr. et Mgr. R. H., advokátkou, se sídlem v , proti žalované společnosti Č. o. b., a. s., se sídlem v , o zaplacení 80,979.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 111/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2006, č. j. 1 Cmo 247/2005 – 419, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2006, č. j. 1 Cmo 247/2005 – 419 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 5 Cm 111/96 - 369, ve výroku II. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 38,691.994,82 Kč s 13,8% úrokem do zaplacení (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak s jeho právními závěry se neztotožnil. Meritem sporu mezi účastníky bylo posoudit, zda žalovaná nese odpovědnost za ztrátu směnky c. (dále též jen „směnka“), k níž došlo u I. M. a pokud ano, zda, případně v jaké výši vznikla žalobkyni v důsledku této ztráty škoda.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že ve smlouvě uzavřené mezi postupitelem P. – I., s. r. o., se sídlem v K., M. náměstí č. a žalobkyní jako postupníkem dne 22. ledna 1996 (dále též jen „smlouva“) je postupovaná pohledávka označena určitě a srozumitelně jako pohledávka z neproplacené a nevrácené směnky c. vystavené A.g. L., Z. oblast Ch. r., znějící na směnečnou sumu 3,000.000,- USD avalovanou L. U., U. a dále ručenou k ní vystavenou garancí vydanou I. M., ul. N. č., splatné 19. července 1995, jež byla předána B. H., a. s., která směnku neproplatila, ani ji nevrátila. Převáděná pohledávka činí 3,000.000,- USD s příslušenstvím a smlouva o postoupení splňuje podmínky ustanovení § 524 a násl. obchodního zákoníku (správně občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Pohledávka nebyla platně převedena na jiné osoby (na B. Z., společnost L., a. s., ani na společnost I. a. s.). Proto odvolací soud uzavřel k otázce aktivní legitimace, že žalobkyně je k uplatnění sporného nároku na náhradu škody aktivně legitimována.
Odvolací soud poukázal na ustanovení § 692 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dle kterého podstatou smlouvy o inkasu je závazek banky spočívající v obstarání přijetí plnění peněžité pohledávky od jiné osoby, nebo obstarání jiného inkasního úkonu pro příkazce. „Za obstarání záležitosti se považuje činnost banky směřující k poskytnutí plnění dlužníkem, nebo aby určitá osoba uskutečnila inkasní úkon.“ Pro stanovení odpovědnosti banky za obstarání inkasa nebo inkasního úkonu má dle odvolacího soudu zásadní význam, zda podle uzavřené smlouvy měla tyto úkony provést samotná banka (dále též jen „inkasní banka“), anebo měly být uskutečněny prostřednictvím jiné banky (dále jen „inkasující banka“) a dále, zda tato inkasující banka byla určena přímo příkazcem, anebo inkasní bankou. Měla-li banka podle smlouvy obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky určené přímo příkazcem, pak se provedení tohoto inkasa uskutečňuje podle ustanovení § 695 obch. zák. na účet a nebezpečí příkazce. K tomu odvolací soud uzavřel, že inkasní banka by pak příkazci za porušení povinnosti této inkasující banky neodpovídala. Pokud by byla inkasující banka určena jiným způsobem (například přímo inkasní bankou), inkasní banka by nesla odpovědnost podle ustanovení § 331 obch. zák., podle kterého plní-li dlužník pomocí jiného, odpovídá, jako by plnil sám; v takovém případě by inkasní banka odpovídala za ztrátu směnky u inkasující banky podle ustanovení § 570 obch. zák.
Odvolací soud dovodil, že mezi právními předchůdci účastníků byla na základě písemného návrhu právní předchůdkyně žalobkyně (žádosti o obstarání inkasa směnky ze dne 11. července 1995 – dále jen „žádost“) konkludentně uzavřena smlouva o inkasu podle § 695 obch. zák. Inkaso mělo být obstaráno prostřednictvím příkazcem určené banky; právní předchůdkyně žalobkyně sama určila inkasující banku I. v M. (kde byla směnka prokazatelně ztracena) „ve své bankovní instrukci“, obstarání inkasa se uskutečnilo na účet a nebezpečí právní předchůdkyně žalobkyně jako příkazce, a proto za ztrátu u inkasující banky ani za vzniklou škodu žalovaná neodpovídá. Protože z obsahu žádosti nevyplynulo, že by měla inkaso či inkasní úkon provést samotná B. H., a. s. nemohlo podle odvolacího soudu dojít k uzavření smlouvy o bankovním dokumentárním inkasu podle ustanovení § 697 obch. zák., jak chybně uzavřel soud prvního stupně.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že ačkoli směnka, o které se vede spor, splňuje formální náležitosti cenného papíru dle § 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, provází ji od samotného počátku hluboké a závažné pochybnosti nejen o tom, zda má vůbec všechny formální náležitosti směnky, ale především, zda vůbec existoval skutečný důvod pro její vystavení, tedy zda směnka má kauzu; důvody, pro něž vznikají uvedené pochybnosti, v odůvodnění podrobně rozvedl. Konstatoval, že v ryze formálním směnečném řízení se směnečně zavázaný může vůči směnce ubránit nejen odkazem na nedostatek formy, ale i na nedostatek kauzy, tedy, že neexistoval reálný důvod pro vystavení směnky. Odvolací soud vyslovil názor, že pokud takovouto obranu proti směnce připouští samotné směnečné řízení, nelze stejnou obranu upřít tomu, kdo má nést odpovědnost za ztrátu směnky v řízení o náhradu škody. Žalobkyně nerozptýlila pochybnosti o důvodech vystavení ani o funkci směnky – uzavřel odvolací soud – a proto v řízení ani neprokázala, že jí její ztrátou vznikla škoda v její nominální hodnotě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že na právní vztahy uzavřené mezi bankami a třetími osobami je třeba pohlížet vždy tak, že nejde o právní vztah mezi rovnocennými partnery, ale o vztah, kdy se (laická) veřejnost obrací na banku jako na instituci, jejíž činnost je v jistém ohledu garantována výkonem státního dohledu, s dobrou vírou a důvěrou, že její (veřejnosti) finanční záležitosti budou řádně, a s odbornou péčí profesionála, obstarány. Z toho dovolatelka vyvozuje, že sporné případy je třeba hodnotit vždy tak, že klient jednal s bankou v dobré víře, a bylo a je na bance, aby obhájila, že tuto dobrou víru klienta nenarušila. Jiný pohled na právní vztahy banky a jejích klientů by narušil vůbec postavení bank jako finančních institucí v našem právním řádu a byl by v rozporu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku.
Dovolatelka má za to, že ve skutečnosti, že o právním vztahu mezi ní a žalovanou „neexistuje řádně uzavřená smlouva“ a obsah právního vztahu mezi nimi je třeba složitě dokazovat a vyvozovat, je třeba spatřovat porušení odborné péče ze strany banky a rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Postupoval-li odvolací soud v projednávané věci tak, že obsah sporného právního vztahu vymezil k tíži dovolatelky a poskytl tak paradoxně soudní ochranu žalované (bance, profesionálovi) proti dovolatelce (klientce, laikovi), postupoval dle dovolatelky v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku. V tom spatřuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka dále namítá, že z jejího chování je nepochybné, že její projev vůle směřoval k uzavření smlouvy, kterou by pověřila žalovanou provedením inkasa směnky. Zastává názor, že taková smlouva mezi dovolatelkou a žalovanou konkludentně vznikla, přičemž činí sporným, zda obsahem této smlouvy byl i příkaz dovolatelky, pověřit inkasem I.
Dovolatelka má za to, že žalovaná tím, že vedla řízení o umoření ztracené směnky a dosáhla pravomocného rozhodnutí o jejím umoření, přijala odpovědnost za osud ztracené směnky a domáhala se jejího nahrazení náhradní listinou, a že tedy žalovaná sama sebe pokládá za osobu, která určila banku k provedení inkasa (tj. I.). Dovolatelka akcentuje, že pokud by žalovaná postupovala podle jejího příkazu, nemohla by nikdy vést řízení o umoření směnky pro absolutní nedostatek aktivní legitimace; nadto z chování žalované je zřejmé, že její projev směřoval k uzavření smlouvy s dovolatelkou, jejímž obsahem bylo inkaso směnky. Na základě této smlouvy si žalovaná sama o své vůli a na své nebezpečí určila banku, jejímž prostřednictvím chtěla závazek splnit, z čehož dovolatelka dovozuje, že z toho důvodu jí žalovaná odpovídá za škodu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení s vyslovením závazného právního názoru.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovuje souhlas s věcným i právním posouzením věci odvolacím soudem, snáší argumentaci na podporu jeho závěru a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Jak patrno z odůvodnění dovolání, dovolatelka nenapadá právní závěr odvolacího soudu o tom, že mezi právními předchůdci účastníků došlo k uzavření smlouvy, jejímž předmětem bylo provedení inkasa směnky, zpochybňuje však, že součástí obsahu této smlouvy byl její příkaz, pověřit inkasem směnky I. M.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, která dovolatelka nezpochybňuje, podepsal jednatel právní předchůdkyně žalobkyně dne 11. července 1995 listinu označenou jako „Žádost o vystavení vývozního dokumentárního inkasa“, kterou právní předchůdkyně žalobkyně požádala právní předchůdkyni žalované o provedení inkasa směnky. V listině byl mimo jiné obsažen údaj o tom, že inkaso bude provedeno prostřednictvím I. M.. Tuto žádost vyplnila na bankovním formuláři používaném pro dokumentární inkaso pracovnice právní předchůdkyně žalované Ing. A. D., která také, podle obsahu směnky, vyplnila údaj o bance, jejímž prostřednictvím bude inkaso provádět. Dle výpovědi Ing. D. jednatele právní předchůdkyně žalobkyně „jen upozornila, že místem předložení směnky je I. M., kam – s ohledem na krátkost času – směnku hodlá poslat prostřednictvím kurýrní služby. Kromě toho, že ho upozornila, že do I. musí být zaslán originál směnky a že veškeré poplatky jdou k tíži žadatele o inkaso, spolu o ničem jiném nemluvili“. Svědkyně rovněž uvedla, že „i kdyby chtěl pan T. směnku odeslat do jiné banky než I. M., banka by mu s ohledem na domicilaci směnky nevyhověla.“ Pracovnice právní předchůdkyně žalované směnku převzala.
Na základě těchto skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že mezi právními předchůdci účastníků byla uzavřena smlouva o obstarání inkasa směnky. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá za ztrátu směnky podle ustanovení § 570 obch. zák., odvolací soud dovodil, že jsou v projednávané věci splněny podmínky ustanovení § 695 obch. zák., podle kterého má-li podle smlouvy banka obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky, určené příkazcem, uskutečňuje se inkaso touto bankou jménem a na účet a nebezpečí příkazce a banka tudíž za případnou škodu neodpovídá.
Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje. Za situace, kdy jednatel právní předchůdkyně podepsal formulář žádosti, jehož součástí bylo určení banky, jejímž prostřednictvím měla být směnka inkasována, na jehož základě vznikla mezi účastníky smlouva, nelze z toho než dovodit, že vyjádřil vůli uskutečnit inkaso prostřednictvím této banky. Přitom z pouhé skutečnosti, že formulář žádosti vyplnila pracovnice banky, která měla inkaso obstarat, nelze dovodit, že banku, jejímž prostřednictvím měla být směnka inkasována, určila banka obstarávající inkaso.
Z uvedeného vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně uskutečňovala inkaso jménem a na účet a nebezpečí příkazce. To ji však nezbavuje povinnosti postupovat při obstarávání inkasa s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 693 odst. 2 obch. zák.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalovaná za ztrátu směnky u inkasující banky ani za vzniklou škodu neodpovídá, aniž by se zabýval tím, zda její právní předchůdkyně postupovala při obstarávání inkasa s odbornou péčí, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tedy i nesprávné.
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěry odvolacího soudu týkajícími se úvah o „hlubokých a závažných pochybnostech“ zda má směnka kauzu, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť odvolací soud na nich své rozhodnutí nezaložil, když je, jak uvedl, doplnil do odůvodnění rozhodnutí „jen pro úplnost“.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-