// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 03.06.2008
Ke smlouvě o pronájmu bezpečnostní schránky v bance
Závazek banky uložené věci spravovat patří k pojmovým znakům smluvního typu podle § 700 obchodního zákoníku. Není-li účelem závazku ze smlouvy též správa či opatrování uložených věcí bankou, což nepřichází v úvahu v případech, že klíč od uzamčené schránky má složitel a bez něj banka nemá ani přístup k předmětu uložení, je zřejmé, že takové smluvní ujednání není smlouvou o bankovním uložení věcí ve smyslu § 700 a násl. obch. zák.
V dané věci smluvní ujednání účastníků neodpovídá smluvnímu typu, jak je upraven v § 700 a násl. obch. zák., a nepřichází proto v úvahu objektivní odpovědnost banky za škodu způsobenou poškozením předmětu uložení dle § 704 obch. zák. Jedná se totiž o smlouvu inominátní, která není upravena přímo jako smluvní typ v obchodním ani v občanském zákoníku, svým obsahem je ovšem nejbližší vztahu nájemnímu podle § 663 a násl. obč. zák. Za této situace přichází v úvahu aplikace ust. § 420 obč. zák. o obecné odpovědnosti za škodu. Předmětem smluvního vztahu mezi stranami byl pronájem bezpečnostní schránky a i ve smlouvě bylo ujednáno, že banka neodpovídá za věcný obsah schránky, a k tomu, aby banka předmět uložení uložila a spravovala, smlouva o užívání bezpečnostní schránky banku nezavazovala.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 443/2006, ze dne 29. 4. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o 626.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 195/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2005, č. j. 13 Co 266/2005-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 13 C 195/2003-60, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované náhrady škody ve výši 626.450,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. dubna 1995 smlouvu o užívání bezpečnostní schránky, jíž banka zřídila žalobci právo užívat bezpečnostní schránku č. 1618 k úschově cenností a listin. Při povodních v srpnu roku 2002 byla tato bezpečnostní schránka zatopena a věci v ní uložené znehodnoceny, případně zničeny. Z celkové škody vyčíslené znaleckým posudkem částkou 1.655.010,- Kč žalovaná vyplatila žalobci jen částku 1.028.000,- Kč, kterou obdržela jako plnění od pojišťovny, se kterou měla pro tyto případy uzavřenou pojistnou smlouvu, a žalobce se v tomto řízení domáhal doplacení zbývající částky 626.450,- Kč s příslušenstvím. Soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu nájemní podle § 663 a násl. obč. zák. a odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák. Povodeň v r. 2002 byla zcela ojedinělou událostí a vzhledem k tomu, jak došlo k zaplavení suterénních prostor, soud uzavřel, že žalovaná nezpůsobila škodu na věcech žalobce, a protiprávní úkon neshledal ani v tom, že v době povodní dne 15. 8. 2002 neumožnila žalobci vstup do banky, když objekt byl již pro veřejnost uzavřen, neboť banka tak odvracela nebezpečí, které by klientům hrozilo a které ona nevyvolala.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 13 Co 266/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve vztahu mezi účastníky se nejedná o odpovědnost podle § 704 obchodního zákoníku, jenž stanoví, že ze smlouvy o bankovním uložení věcí banka odpovídá za škodu způsobenou uložiteli ztrátou, zničením nebo poškozením předmětu uložení. Předmětem smlouvy mezi účastníky byl totiž pronájem bezpečnostní schránky, k jejímu obsahu měl přístup pouze žalobce, a jednalo se proto o vztah nájemní podle § 663 a násl. obč. Pokud na věcech uložených v bezpečnostní schránce vznikla škoda, nejedná se o objektivní odpovědnost banky podle § 704 obchodního zákoníku, ale o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. Dovodil, že předpoklady této odpovědnosti nejsou dány. Škodám vzniklým při povodni v roce 2002 v Praze vzlínáním spodní vody nebylo možno zabránit a nebylo ji možno v takovém rozsahu ani předvídat. Pokud pracovníci žalované neumožnili žalobci v průběhu povodní dne 15. 8. 2002 na jeho žádost vstup do podzemních prostor budovy, kde se bezpečnostní schránka nacházela, když v budově již nešel elektrický proud a v podzemí byla voda, nelze v tom spatřovat zanedbání jejích povinností, když preferovala bezpečnost klientů a zaměstnanců před možnými hmotnými škodami. Plnění ve výši 1.028.000,- Kč poskytla žalovaná žalobci z finančních prostředků ze smluvního vztahu pojištění mezi ní a její pojišťovnou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda v případě pronájmu bezpečnostní schránky odpovídá banka za škodu, která vznikla zatopením této schránky, když neumožnila žalobci přes opakované intervence přístup do této bezpečnostní schránky před samotným zatopením. Namítá, že jeho nárok nebyl správně posouzen po právní stránce, nebyly správně posouzeny provedené důkazy a v důsledku toho nebyl zjištěn správně skutkový stav. Je přesvědčen, že žalovaná odpovídá za celou jemu vzniklou škodu podle ust. § 704 obchodního zákoníku, podle nějž banka odpovídá za škodu způsobenou uložiteli poškozením předmětů uložení, ledaže nemohla škodu odvrátit při vynaložení odborné péče, a v tomto směru žalovaná existenci liberačního důvodu v průběhu řízení neprokázala. Poukazuje na to, že žalovaná banka jako pronajimatel byla povinna přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání a v tomto jí svým nákladem udržovat, a byla tedy povinna svoji budovu a schránky v ní udržovat ve stavu, aby do budovy nevnikla voda. Žalobce předpokládal, že věci ve schránce uložené budou chráněny proti případnému požáru i proti povodni. Ve čtvrtek 15. 8. 2002 si chtěl uložené věci z bezpečnostní schránky vyzvednout, čímž by bylo možno škodě předejít, ale nebylo mu to umožněno, neboť budova nebyla v provozu a nebyla tam zajištěna dodávka el. proudu. Poukazuje na to, že někteří klienti – na rozdíl od něj - byli odškodněni v plné míře. Navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. pro otázku aplikace § 704 obch. zák., není však důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil a na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. V rozsudku odvolacího soudu řešená a dovoláním vymezená právní otázka musí mít zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Z tohoto hlediska shledal dovolací soud zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní v závěru, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází a s nímž dovolatel nesouhlasí, že vztahu mezi účastníky je nejbližší právní vztah z nájemní smlouvy, a proto na práva a povinností účastníků, vyplývající ze smlouvy o užívání bezpečnostní schránky, se nevztahují ustanovení § 700 a násl. obchodního zákoníku.
Pokud jde o aplikaci právní normy, právní posouzení se odvíjí v prvé řadě od smluvního ujednání. Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu o užívání bezpečnostní schránky, která ho opravňovala užívat bezpečnostní schránku k úschově cenností a listin, a zavázal se platit bance za užívání schránky úhradu podle sazebníku odměn za poskytování služeb banky; dále bylo ujednáno, že banka je oprávněna se v přítomnosti uživatele přesvědčit, zda dodržuje ustanovení o zákazu uložení nebezpečných předmětů, banka však nevede evidenci o obsahu schránky a neodpovídá za věcný obsah schránky, pouze za předání předmětu pronájmu ve stavu, který umožňuje řádné užívání schránky, uživatel není oprávněn přenechat schránku k užívání jinému a má oprávnění k přístupu ke schránce jen v pokladních hodinách banky a v doprovodu jejího zaměstnance, schránku lze otevřít jen za přítomnosti uživatele (jemuž byl předán 1 klíč) a banky, o nezávadný obsah schránky se musí postarat sám uživatel.
Podle § 700 obch. zák. smlouvou o bankovním uložení věcí se zavazuje banka převzít určité věci mimo cenných papírů (předmět uložení), aby je uložila a spravovala, a uložitel se zavazuje platit za to úplatu.
I když právnická literatura se shoduje v tom, že závazek banky ze smlouvy podle § 700 obch. zák. převzít předmět uložení lze realizovat i tak, že banka umožní uložiteli, aby si věci do ní uložil, není již shodného stanoviska v otázce, zda je její bezpodmínečnou povinností uložené věci též spravovat. Správy uložených věcí ve smyslu § 702 obch. zák. (činit s odbornou péčí veškeré úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv, jež složiteli vyplývají z předmětu uložení) nemusí být totiž vždy třeba, nicméně shoda je v tom, že závazek banky uložené věci spravovat patří k pojmovým znakům tohoto smluvního typu. Není-li účelem závazku ze smlouvy též správa či opatrování uložených věcí bankou, což nepřichází v úvahu v případech, že klíč od uzamčené schránky má složitel a bez něj banka nemá ani přístup k předmětu uložení, je zřejmé, že takové smluvní ujednání není smlouvou o bankovním uložení věcí ve smyslu § 700 a násl. obch. zák. (srov. např. K. Eliáš a K. Marek in Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 3. vydání, C. H. Beck 2003, str. 435; I. Pelikánová in Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl, Linde, 1999, str. 507 - 508; S. Stuna a kol. in Obchodní zákoník s podrobným komentářem pro právní a podnikatelskou praxi, Praha, Trizonia, 1992, str. 534; S. Plíva in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C. H. Beck 2006; Z. Kovařík in Obchodní zákoník, komentář, Linde 2006, str. 1462).
Názor odvolacího soudu, že smluvní ujednání účastníků neodpovídá smluvnímu typu, jak je upraven v § 700 a násl. obch. zák., a nepřichází proto v úvahu objektivní odpovědnost banky za škodu způsobenou poškozením předmětu uložení dle § 704 obch. zák., je i podle názoru dovolacího soudu správný.
V daném případě se totiž jedná o smlouvu inominátní, která není upravena přímo jako smluvní typ v obchodním ani v občanském zákoníku, svým obsahem je ovšem nejbližší vztahu nájemnímu podle § 663 a násl. obč. zák. Za této situace přichází v úvahu aplikace ust. § 420 obč. zák. o obecné odpovědnosti za škodu, jak ostatně soudy obou stupňů dovodily (srov. též R 35/1988). Předmětem smluvního vztahu mezi stranami byl pronájem bezpečnostní schránky a i ve smlouvě bylo ujednáno, že banka neodpovídá za věcný obsah schránky, a k tomu, aby žalovaná předmět uložení uložila a spravovala, smlouva o užívání bezpečnostní schránky žalovanou nezavazovala.
Z hlediska právního názoru odvolacího soudu na aplikaci právní normy při posouzení odpovědnosti žalované za škodu vzniklou znehodnocením věcí, jež měl žalobce uloženy v pronajaté bezpečnostní schránce, je rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolatel dále spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda v případě pronájmu bezpečnostní schránky mu banka odpovídá za škodu, která vznikla při povodních v P. v r. 2002 zatopením této schránky, když mu banka neumožnila přístup do této schránky. Nehledě k tomu, že dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem a nemůže přihlížet ke skutkovým námitkám ohledně toho, zda a v jaké úrovni se nacházela voda ve spodních patrech banky ve čtvrtek 15. 8. 2002, dovolatel se vznesenou otázkou domáhá vyslovení závěru o důvodnosti či nedůvodnosti uplatněného nároku, tedy v podstatě přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv řešení otázky, jež by ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. je specifický nikoli jen tím, že posouzení určité otázky může mít význam pro výsledek konkrétního sporu, ale zároveň i tím, že se s ním spojuje významový přesah do soudní praxe, tedy že je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Úvaha o tom, zda odepření k přístupu ke schránce v době mimořádného uzavření budovy banky a přechodného zrušení pokladních hodin bylo v dané výjimečné situaci odpovídajícím opatřením vzhledem k možnosti vzniku škod na zdraví a majetku, nebo zda v případě vpuštění klientů do prostor banky, kde se bezpečnostní schránka nacházela, hrozilo v době povodní riziko škod na zdraví a majetku nepoměrně větší, než nakonec následkem vodního živlu na majetku vznikly, vychází právě ze skutkově jedinečného základu, který neumožňuje zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla. Právě v posuzovaném případě jsou konkrétní skutkové okolnosti natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní význam pro právní posouzení jiné než jen této konkrétní věci a nelze je považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu nemá obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů a nelze je proto považovat za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle ust. § 243 odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-