// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 25.02.2008
K nakládání s peněžními prostředky v SJM na běžném účtu
Peněžními prostředky na účtu u peněžního ústavu mohou nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance; jiné osoby tak mohou činit pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Pouhá skutečnost, že na účtu u peněžního ústavu jsou uloženy i prostředky ve společném jmění manželů, neopravňuje manžela majitele účtu k nakládání s prostředky na tomto účtu.
Stejný názor je zastáván i v odborné literatuře: „Ze skutečnosti, že majetek nabytý za trvání manželství je součástí společného jmění (§ 144), nemůže druhý manžel, který není majitelem účtu, ve vztahu k bance nic dovozovat. Obecné ustanovení občanského zákoníku tak vychází naprázdno, protože je eliminováno zvláštními bankovními předpisy“ (Dvořák, J.: Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI 2004, s. 153).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2793/2006, ze dne 8. 1. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. M., o určení práva dispozice s vkladem na účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 277/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č. j. 12 Co 525/2005-156, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. srpna 2005, č. j. 35 C 277/2004-140, zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je oprávněna disponovat s vkladem na účtu, vedeném u Komerční banky, a. s., pobočka P. 8, P. M., se sídlem P. M. 2, P. 8 a to do výše 4.332.413,- Kč“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že účastníci řízení jsou manželé, jejich společné jmění manželů („SJM“) nezaniklo a nebylo ani zúženo, avšak dispoziční oprávnění ke shora uvedenému účtu má pouze žalovaný. Toto oprávnění je obsahem vztahu mezi žalovaným a peněžním ústavem a další osoba není oprávněna účtem disponovat, bez ohledu na to, zda na účtu jsou prostředky ze společného jmění. Žaloba nemá oporu v hmotném právu, a proto soud žalobkyni nevedl k odstranění vady petitu, který obsahuje jednak prvky žaloby na určení, jednak žaloby na plnění.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. května 2006, č. j. 12 Co 525/2005-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Předně připomíná, že na předmětném účtu se nacházejí prostředky patřící do SJM, kromě jiného i peníze z prodeje společných nemovitostí. Jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně je založeno na zcela nesprávném právním posouzení a interpretaci způsobu výkonu vlastnického práva. Dovolatelka nesouhlasí s názorem, že žaloba nemá oporu v hmotném právu a odkazuje na § 123, § 124 a § 145 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“). Připomíná, že se podanou žalobou domáhala, aby bylo deklarováno, že je oprávněna disponovat s uvedenými prostředky, což je jediný způsob, jak může dosáhnout ochrany svého vlastnického práva. Soud nemůže odmítnout o věci rozhodnout s odůvodněním, že věc není upravena ObčZ a že se tedy může domáhat svého práva toliko namítnutím neplatnosti již učiněného právního úkonu, kterým žalovaný s majetkem v SJM nakládá bez jejího souhlasu. Postup, který soud zvolil, je v demokratickém a právním státě nepřípustný, neboť jde o odmítnutí spravedlnosti (denegatio justitiae). Pokud jí soud prvního stupně nevedl k odstranění vad petitu žaloby, porušil povinnost uvedenou v § 43 odst. 1 OSŘ. Dalším důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu řízení by měla být i skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění a je ve smyslu § 157 odst. 2 OSŘ nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Z napadeného rozsudku činí zásadní rozhodnutí otázka, zda v soudním řízení lze přiznat manželovi dispoziční právo s účtem u peněžního ústavu, jehož majitelem je druhý manžel, jsou-li na účet vloženy peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů. Tato otázka dosud není v judikatuře dovolacího soudu řešena; soudy v nalézacím řízení ji však posoudily správně.
Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby (§ 708 odst. 1 obchodního zákoníku – ObchZ). S peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance, jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Podpisové vzory musí mít náležitosti plné moci. Banka je oprávněna nakládat s peněžními prostředky na účtu, stanoví-li tak zákon nebo smlouva o běžném účtu (§ 710 odst. 2 ObchZ).
Majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (§ 145 odst. 1 ObčZ).
Z citovaných ustanovení obchodního zákoníku se nepochybně podává, že peněžními prostředky na účtu u peněžního ústavu mohou nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance; jiné osoby tak mohou činit pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Pouhá skutečnost, že na účtu u peněžního ústavu jsou uloženy i prostředky ve společném jmění manželů, neopravňuje manžela majitele účtu k nakládání s prostředky na tomto účtu.
Stejný názor je zastáván i v odborné literatuře: „Ze skutečnosti, že majetek nabytý za trvání manželství je součástí společného jmění (§ 144), nemůže druhý manžel, který není majitelem účtu, ve vztahu k bance nic dovozovat. Obecné ustanovení občanského zákoníku tak vychází naprázdno, protože je eliminováno zvláštními bankovními předpisy“ (Dvořák, J.: Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI 2004, s. 153). Lze též podotknout, že i v případě, že by právní názor dovolatelky byl správný, nemohl by rozsudek vázat peněžní ústav, který nebyl účastníkem řízení.
Dovolací soud se neztotožňuje s tvrzením dovolatelky, že v dané věci jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (tzv. denegatio justitiae). Soud se totiž jejím případem neodmítl zabývat, avšak žalobu zamítl, neboť uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Není odepřením spravedlnosti a porušením práva na spravedlivý proces, zamítne-li soud žalobu proto, že uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Soudy pak nejsou podle konstantní judikatury povinny ani oprávněny poučovat účastníka o tom, jaký hmotněprávní nárok by mohl ve věci uplatnit; proto nebyly ani povinny dovolatelku poučit, jaký postup umožňuje hmotné právo v případě neshod o hospodaření se společným majetkem, přičemž uložení peněz na účet u peněžního ústavu takovým hospodařením (správou) je (viz též citovanou publikaci J. Dvořáka, zejména s. 150 a násl).
Námitka nedostatku skutkových zjištění neobstojí, neboť vzhledem k tomu že uplatněný nárok neměl oporu v hmotném právu, bylo by v rozporu s principem procesní ekonomie (§ 6 OSŘ) provádět dokazování ke tvrzením, o který nárok žalobkyně opřela.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-