// Profipravo.cz / Mandátní a komisionářská smlouva 11.02.2011
K odpovědnosti za vadné zaúčtování odpisů hmotného majetku
V posuzované věci není pochyb o tom, že příčinou vzniku škody bylo chybné zaúčtování uvedených odpisů, v důsledku čehož byl žalobce sankcionován. Rozhodné je, zda chybné zaúčtování bylo učiněno resp. nezhojeno v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného z předmětné smíšené smlouvy. Přitom ať již se posuzuje základ věci jako poskytnutí řádného auditu podle smlouvy o dílo, nebo řádné ověření údajů v účetní závěrce podle smlouvy o kontrolní činnosti, anebo poskytnutí řádného daňového poradenství dle smlouvy mandátní, vždy je zhotovitel (vykonavatel či mandatář) povinen postupovat s odbornou péčí.
Z posuzované smlouvy lze dále dovodit, že předání daňového přiznání ke kontrole žalovanému zahrnovalo rovněž posouzení správného zaúčtování odpisů hmotného majetku, neboť tato otázka nepochybně patří k základním otázkách obsahu výsledného auditu (auditorské zprávy), ověření správnosti údajů v účetní závěrce, jakož i při poskytování náležitého daňového poradenství. To vyplývá i ze znění článku o předmětu plnění, spočívajícího v poskytování daňových, případně dalších poradenských služeb směřujících k optimalizaci daňového základu pro přiznání k dani z příjmu.
Jestliže žalovaný připustil, aby v daňovém přiznání žalobce byly chybně zaúčtovány údaje o odpisech hmotného majetku, tyto údaje nebyly opraveny, resp. na chyby v těchto údajích žalovaný žalobce neupozornil, porušil tím své právní (smluvní) povinnosti, což poté je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci zaplacením sankcí finančnímu úřadu.
Okolnost, že v předmětných smlouvách nebyla výslovně sjednána povinnost žalovaného kontrolovat správnost daňového přiznání, není rozhodná, když taková povinnost vyplývá z obsahu sjednaných činností účetní a daňové povahy, které ve svém souhrnném výsledku směřují k tomu, aby bylo podáno bezchybné a řádné daňové přiznání žalobce za příslušný rok. V opačném případě by uzavřené smlouvy ztratily pro žalobce svůj základní smysl a účel.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4061/2009, ze dne 25. 1. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce FOX CARGO společnost s ručením omezeným, se sídlem Bavorská 856, Praha 5, IČ 41536538, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem Plzeň, Vlastina 23, PSČ 32318, proti žalovanému HZ Praha, s. r. o., se sídlem Karlova 455/48, Praha 1, IČ 17049644, zastoupenému JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, PSČ 170 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 240/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 204/2008-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 204/2008-127 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 36 Cm 240/2005-98, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 36 Cm 240/2005-98, tak že žalobu se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 1,481.907,- Kč s 9% úroky ročně z této částky od 27. června 2005 do zaplacení, zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 64.455,95,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně posoudil žalobcem uplatněnou pohledávku podle § 373 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) jako nárok na náhradu škody ze smluv o daňovém poradenství, uzavřených mezi účastníky dne 4. 7. 2000 a dne 9. 7. 2001 a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno porušení povinností ze smlouvy či právních předpisů ze strany žalovaného dalšími podmínkami vzniku odpovědnosti ze škodu se již nezabýval a žalobu zamítl jako nedůvodnou.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 33.770,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že v řízení před soudem prvního stupně byl prokázán vznik škody (zaplacením penále žalobce) v důsledku nesprávně stanoveného daňového základu v daňových přiznáních žalobce za léta 2000 a 2001.
Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda byl splněn další z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, tj. zda žalovaný porušil svou povinnost ze závazkového vztahu na základě smluv ze dne 4. 7. 2000 a 19. 7. 2001.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobce by musel prokázat, že žalovaný porušil závazek ze smlouvy nebo že neprovedl daňové poradenství s odbornou péčí, když neupozornil žalobce na případné chyby.
Odvolací soud uvedl, že poradenská činnost byla ve smlouvě (tj. v obou předmětných smlouvách) jako předmět plnění obsažen pod bodem II.2 a spočívala v poskytování daňových, případně dalších poradenských služeb směřujících k optimalizaci (tj. snížení) daňového základu pro přiznání k dani z příjmu za rok 2000 a za rok 2001. Pod bodem III.2 smlouvy bylo sjednáno, že splněním budou písemná a ústní stanoviska k dalším problémům nad rámec auditorských prací.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ani netvrdil, ani neprokázal, že by konkrétní poskytnuté stanovisko bylo nesprávné. V tom směru žalobce neunesl důkazní břemeno. Pokud jde o zanedbání odborné péče (§ 566 obch. zák.), spočívající v neupozornění, že žalobce nezapočítal rozdíl, o který účetní odpisy převyšují daňové odpisy hmotného investičního majetku, do daňového přiznání, má odvolací soud za to, že ani toto porušení nebylo v řízení jednoznačně prokázáno. Podle smlouvy se daňové poradenství mělo týkat jednotlivých problémů ad hoc a takto bylo nepochybně poskytováno, a to i ohledně odpisů, jak vyplývá z výpovědí pracovnic žalobce a žalovaného. Odvolací soud též dovodil, že odpovědnost žalovaného nelze vztáhnout na činnost, spočívající ve vyplnění údajů pro sestavení základu daně v daňovém přiznání, neboť to jako předmět smlouvy sjednáno nebylo a nebyla výslovně ujednána ani věcná kontrola daňového přiznání, které vyplňoval a sestavoval žalobce sám, nikoliv žalovaný, přičemž vyhotovení daňového přiznání nebylo předmětem smlouvy. Žalobci se nepodařilo prokázat, že chybu bylo možno odhalit v rámci zběžné numerické kontroly, provedené pracovnicemi žalovaného.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl důkazní břemeno o porušení povinnosti ze závazkového vztahu jako jednoho z předkladů vzniku práva na náhradu škody, čímž se stalo nadbytečným prokazování dalších předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody a bylo namístě nárok nepřiznat. Z těchto důvodů odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a řeší ji v rozporu s hmotným právem, a to z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že v řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazuje na obě uzavřené smlouvy na léta 2000 a 2001, na jejichž základě žalovaný provedl ověření účetní závěrky k 31. 12. daného roku zpracováním auditu. Současně poskytoval žalovaný žalobci daňového služby směřující k optimalizaci jeho daňového základu pro přiznání k dani z příjmu za daný kalendářní rok tak, že shlédl žalobcem vypracované daňové přiznání a konstatoval jeho správnost. Přesto předmětné smlouvy soud prvního stupně posoudil jako smlouvy o dílo podle § 536 an. obch. zák. co do zpracování auditorských zpráv, dále jako smlouvy o kontrolní činnosti dle § 591 an. obch. zák. co do činnosti ověření údajů v závěrce a konečně jako smlouvy mandátní podle § 566 odst. 1 obch. zák. o do poskytování poradenství výsledkem daňové kontroly finančního úřadu za uvedená zdaňovací období bylo vystavení dodatečných daňových výměrů a výměrů na penále ve výši 1,481.907,- Kč, což bylo žalobcem uhrazeno a tím žalobci vznikla škoda, která je důsledkem nedostatků v činnosti žalovaného, ať již v poskytování daňového poradenství nebo v činnosti auditorské.
Dovolatel však nesouhlasí se závěry soudů obou instancí o nedostatku porušení právní povinnosti na straně žalovaného. Z výpovědí všech svědků v řízení vyplývá, že zásadní byla otázka daňových a účetních odpisů hmotného investičního majetku. Chybné promítnutí odpočtů hmotného investičního majetku do základnu daně může mít pro daňový subjekt fatální následky a tak tomu v daném případě bylo.
Dovolatel je toho názor, že daňové poradenství jako předmět smlouvy nelze vykládat tak restriktivním způsobem, jak učinily oba soudy. Bylo-li v řízení nepochybně prokázáno, že předmětem konzultací mezi žalobcem a žalovaným byla především otázka odpisů hmotného majetku a současně bylo prokázáno, že chybné zaúčtování odpisů způsobilo vznik škody u žalobce, pak buď žalovaný radil žalobci chybně a odpovědnost žalovaného je jednoznačná (žalovaný neprokázal, zda jeho poradenství v otázce odpisů bylo v souladu se zákonem), anebo žalovaný radil žalobci správně, avšak žalobce ohledně odpisů chybně účtoval, avšak v takovém případě je odpovědnost žalovaného taktéž dána, i když z jiného titulu, a to zanedbání odborné péče (doklad nad správností zaúčtování odpisů vzhledem k daňové optimalizaci.). Dovolatel dovozuje, že samotné předání daňového přiznání žalovanému k následné kontrole jeho správnosti je třeba posuzovat ve smyslu č. l. III. odst. 2 předmětných smluv za „vznesení otázky“ ze strany žalobce, k níž byl žalovaný povinen žalobci předat písemné či ústní stanovisko. Jestliže žalovaný neměl k předloženému daňovému přiznání žádné výhrady, mohl se žalobce oprávněně domnívat, že daňové přiznání je bez vad.
Žalobce má tedy za to, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy (smluv) nesplnil a byl tak naplněn předpoklad porušení právní povinnosti pro odpovědnost za vzniklou škodu. Soudy se nevypořádaly s otázkou odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu z titulu primárně poskytovaných auditorských služeb, kdy i při řádně vykonávaném auditu by nutně musela být nesprávnost účtování o odpisech objevena a vzniku škody zabráněno.
Dovolatel na základě uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že v dovolání žalobce není definována otázka zásadního právního významu nejen pro danou věc. Vznik škody nebyl způsoben chybným zaúčtováním odpisů hmotného majetku, ale jak – vyplývá zvláště ze zprávy o daňové kontrole z 27. 1. 2004 Finančního úřadu v Rokycanech č. l. IV odst. 7 – tím, že daňový poplatník nepřipočetl k základu daně rozdíl mezi daňovou a účetní zůstatkovou cenou prodaného hmotného investičního majetku (a to v obou zdaňovacích obdobích 2000 a 2001). Povinnost žalovaného zaplatit penále byla zapříčiněna špatným vyplněním daňového přiznání, přičemž vyhotovení daňového přiznání nebylo předmětem smlouvy o poskytování auditorských služeb. Tuto činnost žalovaný pro žalobce ani nesměl provádět, neboť dle § 18 odst. 3 zákona č. 254/2000 Sb., o auditorech auditor nesmí poskytovat auditorské služby účetní jednotce, jestliže jí sestavuje účetní závěrku nebo zpracovává její daňové přiznání, což bylo žalovanému známo. Auditor musí být při poskytování služeb nezávislý. Bylo prokázáno, že podklady pro daňové přiznání vypracovávaly svědkyně K. a L., daňové přiznání pak sestavovala svědkyně L. a podepisoval jej jednatel firmy L..
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací nejprve konstatoval, že podle bodu 12. č. l. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění nebo doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění o. s. ř. účinného do 30. 6. 2009. Tak je tomu i v daném případě.
Nejvyšší soud dále zjistil, že dovolání žalobce splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1,§ 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání může být v tomto případě přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) (a takto tomu v daném případě není) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci rozhodující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatele v dovolání označil.
Pokud dovolatel namítal existenci tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), pak tuto vadu dovolatel v dovolání nekonkretizoval a jak vyplývá ze shora uvedeného není takováto vada řízení způsobilá založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Dovolatel dále v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou,nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávné aplikoval.
Nejvyšší soud dovozuje, že kardinální otázkou (ne)správnosti právního posouzení je v daném případě výklad ujednání obou předmětných smluv, uzavřených mezi účastníky, které jinak soud prvního stupně (i soud odvolací) správně posoudil jako smlouvu smíšenou, obsahující typově smlouvu o dílo (§ 536 an. obch. zák.), smlouvu o kontrolní činnosti (§ 591 an. obch. zák.) a smlouvu mandátní (§ 566 an. obch. zák.), ve vztahu k pochybení v otázce účetních a daňových odpisů hmotného investičního majetku.
Není pochyb o tom, že příčinou vzniku škody bylo chybné zaúčtování uvedených odpisů, v důsledku čehož byl žalobce sankcinován. Rozhodné je, zda chybné zaúčtování bylo učiněno resp. nezhojeno v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného z předmětných smluv. Přitom ať již se posuzuje merito věci jako poskytnutí řádného auditu podle smlouvy o dílo, nebo řádné ověření údajů v účetní závěrce podle smlouvy o kontrolní činnosti, anebo poskytnutí řádného daňového poradenství dle smlouvy mandátní , vždy je zhotovitel (vykonavatel či mandatář) povinen postupovat s odbornou péčí (srov. podmínky odpovědnosti za vady podle § 560 an. obch. zák., § 593 obch. zák. či § 567 obch. zák.).
Pokud jde o předmět smluv, již ze samotného článku III odst. 2 smluv lze dovodit, že předání daňového přiznání ke kontrole žalovanému zahrnovalo rovněž posouzení správného zaúčtování odpisů hmotného majetku, neboť tato otázka nepochybně patří k základním otázkách obsahu výsledného auditu (auditorské zprávy), ověření správnosti údajů v účetní závěrce, jakož i při poskytování náležitého daňového poradenství. To vyplývá i ze znění článku II. odst. 2 smluv o předmětu plnění, spočívajícího v poskytování daňových, případně dalších poradenských služeb směřujících k optimalizaci daňového základu pro přiznání k dani z příjmu za rok 2000 a 2001.
Jestliže žalovaný připustil, aby v daňovém přiznání žalobce byly chybně zaúčtovány údaje o odpisech hmotného majetku, tyto údaje nebyly opraveny, resp. na chyby v těchto údajích žalovaný žalobce neupozornil, porušil tím své právní (smluvní) povinnosti, což poté je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci zaplacením sankcí finančnímu úřadu.
Oba soudy, prvního stupně i odvolací, nepřípustně zůžily výklad povinností žalovaného podle předmětných smluv pouze na nezávazné účetní a daňové poradenství. Okolnost, že v předmětných smlouvách nebyla výslovně sjednána povinnost žalovaného kontrolovat správnost daňového přiznání, není rozhodná, když taková povinnost vyplývá z obsahu sjednaných činností účetní a daňové povahy, které ve svém souhrnném výsledku směřují k tomu, aby bylo podáno bezchybné a řádné daňové přiznání žalobce za příslušný rok. V opačném případě by uzavřené smlouvy ztratily pro žalobce svůj základní smysl a účel.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v uvedené rozhodující právní otázce rozhodl odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) v rozporu s hmotným právem a dovolání je tak přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a je rovněž důvodné (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a poněvadž uvedené důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-