// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 609/2005 Kompetenční spory: povinnost k náhradě nákladů spojených s uvedením komunikace do původního stavu

I. O nárocích správce pozemní komunikace na náhradu nákladů spojených s odstraněním poškození komunikace a s jejím uvedením do původního stavu rozhodoval do 1. 4. 1997 silniční správní orgán podle výslovného ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 27/1984 Sb. Tuto speciální kompetenční úpravu však nepřevzal nový silniční zákon (zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), třebaže povinnost škůdce nahradit takovouto škodu správci komunikace upravil věcně shodně (§ 28 tohoto zákona).

II. Protože pak řízení o povinnosti k náhradě nákladů spojených s uvedením pozemní komunikace do původního stavu je řízením o soukromoprávním nároku, patří za účinnosti nového silničního zákona do působnosti soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).

(podle rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. 4. 2005, čj. Konf 54/2003-13)

vytisknout článek

k § 28 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích k § 7 odst. 1 občanského soudního řádu

Věc: Spor o pravomoc mezi Městským úřadem v Sokolově a Okresním soudem v So­kolově (za účasti žalobce Správy a údržby silnic, státní příspěvkové organizace, Sokolov, a žalovaného města Kraslice) o náhradu nákladů spojených s uvede­ním komunikace do původního stavu.


Žalobce podal dne 17. 12. 1996 u Okresního soudu v Sokolově žalobu proti žalovanému městu Kraslice o za­placení částky 1 150 000 Kč s příslušen­stvím. Podle žalobních tvrzení uzavřel žalobce s žalovaným dne 25. 7. 1994 smlouvu o sdružení za účelem zajištění finančního podílu žalovaného na prove­dení rekonstrukce Wolkerovy ulice v Kraslicích. Podle dodatku ke smlouvě ze dne 21. 4. 1995 se žalovaný zavázal převést na účet žalobce finanční podíl ve výši 1 150 000 Kč k dokončení stavby. Při rekonstrukci došlo k poškození ko­munikace, k níž má žalobce zřízeno prá­vo hospodaření. Žalovanému vznikla podle § 9 odst. 6 tehdy platného zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunika­cích (dále jen "silniční zákon z r. 1961 "), povinnost uhradit žalobci jakožto správ­ci komunikace náklady spojené s odstra­něním poškození a s uvedením komuni­kace do původního stavu. Žalovaný však požadovanou částku nezaplatil.

Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 29.3.2000 řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc po­stoupena Okresnímu úřadu v Sokolově, jehož pravomoc k rozhodnutí o věci je dána. V odůvodnění uvedl, že se žalobce domáhá nákladů ve smyslu § 9 odst. 6 sil­ničního zákona z r. 1961. Dojde-li ke spo­ru o náhradu těchto nákladů, rozhodne o něm podle § 9 odst. 8 tohoto zákona příslušný silniční správní orgán. Z toho soud dovodil, že v době zahájení řízení nebyla dána soudní pravomoc k řešení uplatněného nároku. S poukazem na to, že v průběhu řízení byl citovaný zákon zrušen zákonem č. 13/1997 Sb., o pozem­ních komunikacích (dále jen "silniční zá­kon z r. 1997"), rozhodl soud o postoupe­ní věci orgánu, který pravomoc nyní má, tj. Okresnímu úřadu v Sokolově, s odka­zem na § 40 odst. 3 tohoto zákona.

Podáním doručeným zvláštnímu se­nátu dne 17.2.2003 navrhl Městský úřad v Sokolově, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle § 1 odst. 1 písmo a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozho­dování některých kompetenčních spo­rů, který vznikl v dané věci mezi ním a Okresním soudem v Sokolově.

Zvláštní senát rozhodl ve věci tak, že příslušný rozhodnout o nároku je soud, a současně zrušil i rozhodnutí okresního soudu, které výroku zvláštního senátu protiřečí a kterým soud svou pravomoc k jednání popřel.


Z odůvodnění:

Nárok žalobce na zaplacení peněžní částky opírající se o § 9 odst. 6 silničního zákona z r. 1961 vznikl za účinnosti toho­to zákona a tehdy jej žalobce i uplatnil ve své žalobě. Podle tohoto ustanovení při poškození dálnice, silnice nebo místní komunikace, které způsobí nebo může způsobit závadu ve sjízdnosti, byl ten, kdo poškození způsobil, povinen uhra­dit správci komunikace náklady spojené s odstraněním poškození a s uvedením komunikace do původního stavu, pokud se nedohodl se správcem komunikace, že poškození odstraní sám. Ustanovení odstavce 8 určovalo, že dojde-li ke sporu o náhradu nákladů podle odstavců 5 a 6, rozhodne o nich příslušný silniční správní orgán.

Nový zákon z roku 1997 pak na jedné straně převzal úpravu hmotněprávní povinnosti dříve upravené zákonem z roku 1961 (jeho § 9 odst. 6) do svého ustanovení § 28 odst. 2. Platí tedy i nadále, že při poškození dálnice, silnice nebo míst­ní komunikace, které způsobí nebo mů­že způsobit závadu ve sjízdnosti nebo schůdnosti anebo ohrozit bezpečnost silničního provozu podle zvláštního předpisu, musí ten, kdo poškození způ­sobil, tuto skutečnost neprodleně ozná­mit vlastníku pozemní komunikace a uhradit mu náklady spojené s odstra­něním poškození a s uvedením pozemní komunikace do původního stavu. Na­proti tomu - a to je pro posouzení věci podstatné - nový zákon nepřevzal spe­ciální kompetenční úpravu dřívějšího § 9 odst. 8 silničního zákona z r. 1961, svěřujícího pravomoc rozhodnout o pří­padném sporu o náhradu nákladů silnič­nímu správnímu orgánu.

Tato změna nastala ve shodě s vývo­jem společenských a právních vztahů mezi léty 1961 a 1997 (přesněji řečeno mezi roky 1948 a 1989) a odpovídá ostat­ně i stávajícím legislativním trendům: také v dalších právních předpisech se československé (české) právo postupně oprošťuje od mnohých speciálních úprav, které svěřovaly správním orgá­nům rozhodování sporů svým charakte­rem soukromoprávních, a přesouvá toto rozhodování do pravomoci soudů. Tako­vá tendence je správná; naznačuje, že svěřit zákonem rozhodování sporu o soukromé právo správnímu orgánu je jednak výjimečné (§ 7 odst. 1 občanské­ho soudního řádu), jednak - od roku 2003 (zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s při­jetím soudního řádu správního) i v těchto případech jsou takové věci ná­sledně projednány soudem v občan­ském soudním řízení (§ 7 odst. 2 o. s. ř. a část pátá téhož zákona).

V konkrétních věcech pak je nutno řešit dvě zásadní otázky: jednak to, zda určitá právní věc vymezená předpisem správního práva je sporem nebo jinou právní věcí spadající svým vymezením pod režim ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. (tedy věc soukromoprávní; pokud by šlo o věc veřejného práva, mohl by ji projed­nat soud ve správním soudnictví), jed­nak to, zda ji zákon skutečně svěřuje k rozhodování správnímu orgánu anebo zda o tom mlčí (protože v takovém pří­padě s ohledem na generální vymezení věcné působnosti soudů v občanském soudním řízení bude věc rozhodovat od počátku soud v řízení podle občanského soudního řádu).

Na otázku po charakteru projednáva­né konkrétní věci není odpověď obtíž­ná: spor o náhradu nákladů za poškození komunikace je sporem mezi vlastníkem (správcem) komunikace a škůdcem. Obě strany tohoto sporu mají rovné po­stavení, jedna není nadřízena druhé a žádná ze stran nemůže prosadit svou vůli jinak než v kontradiktorním řízení před orgánem, který je k řešení takové­ho sporu povolán zákonem. Jde tedy o spor vyplývající ze soukromoprávního (občanskoprávního, případně obchod­ního) vztahu. Tyto spory zásadně a pra­videlně náleží rozhodovat soudům (§ 7 odst. 1 o. s. ř.); jiným orgánům jen tam, stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o. s. ř.).

Na druhou otázku (zda o náhradě ná­kladů náleží rozhodovat správnímu or­gánu nebo soudu v občanském soudním řízení) lze odpovědět stručně tak, že o věci má rozhodovat soud. Bylo již vylo­ženo, že právní úprava svěřující rozho­dování soukromoprávního vztahu do působnosti správního orgánu je výjim­kou z obecného pravidla. Takovouto spe­ciální úpravou bylo také kompetenční ustanovení § 9 odst. 8 silničního zákona z r. 1961. Podobné kompetenční ustano­vení ale silniční zákon z r. 1997 neobsa­huje. Ustanovení tohoto zákona upravu­jící působnost jsou shrnuta v části sedmé (§ 40) tohoto zákona. Dané usta­novení jednak pojmenovává silniční správní úřady, jednak rozhraničuje věc­nou a místní příslušnost mezi nimi a vy­počítává jejich pravomoci. V žádném z těchto ustanovení ale není zmíněna pravomoc rozhodovat spory, které jsou předmětem projednávání řešeného kompetenčního konfliktu. Z toho ­a z ústavní nutnosti založit působnost správního úřadu vždy zákonem - je pro­to nutno dovodit, že žádný ze silničních správních úřadů nemá pravomoc takové spory rozhodovat.

Že by rozhodování sporu o náhradu nákladů, o který tu jde, náleželo do působ­nosti silničního správního orgánu, nelze vyvodit ani z ustanovení § 44 odst. 1 sil­ničního zákona z r. 1997. Toto ustanovení zřetelně není kompetenčním, ale proces­ním předpisem. Vyložit jej lze jen v tom smyslu, že pouze v těch věcech, kde po­dle kompetenčních ustanovení jedná a rozhoduje silniční správní úřad (v nichž má působnost), a nikoli ve věcech jiných, vede řízení podle správního řádu. Usta­novení § 44 odst. 1 nelze tedy vyložit tak, že o jakémkoli právním vztahu, o kterém se zákon zmiňuje, rozhodují silniční správní úřady; to by vedlo k absurdním výsledkům, protože zákon se v mnoha směrech dotýká vztahů soukromého prá­va nebo je dokonce přímo zakládá.

Lze tedy shrnout, že má-li správní or­gán ve své působnosti rozhodovat o sou­kromoprávním nároku, a jde-li tak o pro­lomení generální působnosti soudů, musí takovou působnost správního or­gánu výslovně zákon jako působnost za­ložit. Žaloba napadla u Okresního soudu v Sokolově ještě za účinnosti silničního zákona z r. 1961. V této době skutečně soud k rozhodnutí o věci pravomoc ne­měl, neboť ji zmíněný zákon výslovně svěřoval silničnímu správnímu orgánu. Pokud by okresní soud v této době roz­hodl o zastavení řízení pro nedostatek vlastní pravomoci a o postoupení věci správnímu orgánu, byl by rozhodl správ­ně; to však neudělal, v řízení pokračoval a zastavil je až 29. 3. 2000, kdy již byl v účinnosti nový silniční zákon z roku 1997. Podle tohoto zákona již správní or­gán neměl působnost o sporné náhradě nákladů rozhodovat. Postoupil-li za této právní situace soud v roce 2000 věc k roz­hodnutí správnímu orgánu, pochybil.

Protože i v současné době stále platí, že silniční zákon z r. 1997 již nezakládá působnost silničních správních orgánů rozhodovat o povinnosti k náhradě ná­kladů podle § 28 odst. 2, a protože jde o nárok soukromoprávní, patří věc po­dle obecného kompetenčního ustanove­ní § 7 odst. 1 o. s. ř. do působnosti soudu, a nikoli silničního správního úřadu.

Autor: zdroj NSS ČR