// Profipravo.cz / Ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/2010 18.01.2011
Rt 48/2010
Jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu.
Byl-li dřívější trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest, uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, je třeba při ukládání souhrnného trestu zrušit oba tyto dřívější rozsudky ve výrocích o trestu.
(Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010)
Úplné znění rozhodnutí podle www.nsoud.cz:
S t a n o v i s k o trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k otázce ukládání souhrnného trestu v případech, kdy je tento trest ukládán opětovně, tedy pokud se nový souhrnný trest ukládá ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, za jejichž část již byl v minulosti pachateli pravomocně uložen souhrnný trest.
Jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu.
Byl-li dřívější trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest, uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, je třeba při ukládání souhrnného trestu zrušit oba tyto dřívější rozsudky ve výrocích o trestu.
O d ů v o d n ě n í :
Trestní kolegium Nejvyššího soudu České republiky k návrhu svého předsedy zaujalo podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 32 jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky stanovisko k otázce ukládání souhrnného trestu v případech, kdy je tento trest ukládán opětovně, tedy pokud se nový souhrnný trest ukládá ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, za jejichž část již byl v minulosti pachateli pravomocně uložen souhrnný trest.
Dne 3. 12. 2009 předložil předseda Vrchního soudu v Olomouci Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podnět ke sjednocení rozhodování soudů ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podnět upozorňuje na nejednotnost rozhodovací činnosti soudů při ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“); nyní jde o ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“). V této souvislosti předseda Vrchního soudu v Olomouci poukázal na rozdílnou rozhodovací praxi některých senátů tohoto soudu, přičemž zmíněnou rozdílnost doložil konkrétními rozhodnutími.
Podle vyjádření předsedy Vrchního soudu v Olomouci zastávají některé jeho senáty názor, že ve výrokové části nového rozsudku postačí zrušit jen výrok o uložení souhrnného trestu, který je obsažen v naposledy vydaném dřívějším pravomocném rozsudku. Tuto praxi dokládá např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 1 To 32/2008, v němž ovšem není bližší odůvodnění, proč je uvedený postup správný. Na druhé straně jiné senáty považují za nezbytné vyslovit zrušení všech výroků o trestech, které jsou obsaženy v dřívějších rozsudcích a týkají se celého souhrnu sbíhající se trestné činnosti, za niž má být uložen souhrnný trest. Tuto praxi dokládá např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 To 102/2005, a rozsudek téhož soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 5 To 35/2008. Nutnost zrušení výroků o trestech ve všech dřívějších rozsudcích se zde odůvodňuje především s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí publikovaném pod č. 58/1977 Sb. rozh. tr., podle něhož zrušením rozsudku, kterým byl uložen souhrnný trest, se obnoví platnost výroku o trestu v dřívějším rozsudku, ve vztahu k němuž byl ukládán souhrnný trest, proto je třeba zrušit i takto znovu „obživlý“ dříve vyslovený výrok o trestu.
V důsledku zmíněného rozdílného přístupu pak některé senáty Vrchního soudu v Olomouci považovaly za vadu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud ve výroku o uložení souhrnného trestu nebyly výslovně uvedeny všechny předchozí rozsudky, jimiž se ukládaly tresty za sbíhající se trestné činy a které bylo třeba zrušit ve výrocích o trestech při ukládání souhrnného trestu. Jiné senáty téhož soudu to nepovažovaly za vadu, popřípadě zaujaly názor, že postačí zrušit výrok o (souhrnném) trestu v jen posledním dřívějším rozsudku. I když se v praxi podařilo tento problém odstranit tím, že senáty Vrchního soudu v Olomouci nadále nepovažují žádnou z uvedených alternativ formulace výroku o uloženém souhrnném trestu samu o sobě za vadu, ovšem dojde-li z jiného důvodu ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, odlišný postup senátů Vrchního soudu v Olomouci se projeví při ukládání souhrnného trestu v odvolacím řízení. Tento vrchní soud rovněž zjistil, že i v obvodu jeho působnosti přetrvávají u jednotlivých krajských soudů rozdíly při ukládání souhrnného trestu za popsané situace.
Další důležitou otázku spatřuje Vrchní soud v Olomouci rovněž v tom, zda při ukládání souhrnného trestu, byl-li dřívější trest uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu, je třeba zrušit jen výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu nebo též v rozsudku soudu prvního stupně, který mu předcházel.
Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu na podkladě shora uvedeného podnětu dospěl k závěru, že soudní praxe v uvedených otázkách skutečně vyžaduje sjednocení, proto podle § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 13 písm. e) jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu, aby v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujalo stanovisko k rozhodovací činnosti soudů v otázce ukládání souhrnného trestu v případech, kdy je tento trest ukládán opětovně, tedy pokud se nový souhrnný trest ukládá ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, za jejichž část již byl v minulosti pachateli pravomocně uložen souhrnný trest.
Trestní kolegium Nejvyššího soudu před zaujetím stanoviska vyžádalo k jeho návrhu podle § 21 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od ministryně spravedlnosti, nejvyšší státní zástupkyně, předsedů vrchních a krajských soudů, předsedy Městského soudu v Praze, předsedy Nejvyššího správního soudu, dále od Veřejného ochránce práv, od kateder trestního práva právnických fakult univerzit v Praze, v Brně, v Plzni a v Olomouci, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a České advokátní komory.
Oslovené orgány a instituce se vyjádřily následujícím způsobem k návrhu tohoto stanoviska, který byl shodný s přijatou verzí stanoviska, pokud jde o právní větu i těžiště jeho odůvodnění. Krajský soud v Českých Budějovicích, Krajský soud v Hradci Králové, Krajský soud v Praze, Krajský soud v Ústí nad Labem, Nejvyšší správní soud, Nejvyšší státní zastupitelství, katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Institut pro kriminologii a sociální prevenci nemají žádné připomínky k návrhu stanoviska, popřípadě výslovně souhlasí s jeho právními větami a odůvodněním. Nesouhlasný názor vyjádřily Městský soud v Praze, Krajský soud v Ostravě, Krajský soud v Plzni, Vrchní soud v Praze a částečně i Vrchní soud v Olomouci, Ministerstvo spravedlnosti a katedra trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ostatní orgány a instituce, jimž byl návrh zaslán k připomínkám, se nevyjádřily.
Městský soud v Praze ve svém nesouhlasném vyjádření k návrhu tohoto stanoviska mimo jiné uvedl, že u něj a rovněž u obvodních soudů v Praze je v současné době ustálen zcela opačný postup, protože při ukládaní souhrnného trestu ve vztahu k jinému souhrnnému trestu se v dřívějším rozsudku zrušuje pouze poslední výrok o souhrnném trestu, a nikoli i další, již před tím pravomocně zrušené výroky o trestech, přičemž tento postup nečiní v praxi soudů v obvodu Prahy žádné problémy. Podle názoru Městského soudu v Praze uvedený postup nevzbuzoval pochybnosti o tom, že aktuálně ukládaný souhrnný trest je obviněnému uložen za veškerou do té doby odsouzenou sbíhající se trestnou činnost, i když ve výroku o trestu chyběl výčet všech výroků o trestech, které byly obviněnému postupně v rámci jeho dřívějších odsouzení ukládány, a to bez úvahy či snad dokonce snahy soudu o obnovení takových dřívějších výroků o trestech. Soudci totiž tuto skutečnost nezpochybnitelně vyjadřují jednak tím, že ve výroku o souhrnném trestu uvedou výčet všech sbíhajících se trestných činů postižených v dřívějších rozsudcích, a jednak tím, že takový výčet zmíní obvykle i v souvislosti s podrobnějším popisem skutků sbíhajících se trestných činů v odůvodnění rozsudku, aby bylo patrné, že obviněnému není ukládán souhrnný trest jen za právě posuzovaný trestný čin, ale i za ostatní sbíhající trestné činy. Městský soud v Praze se v praxi nesetkal s pochybnostmi soudů, státních zástupců, obviněných a jejich obhájců nebo Vězeňské služby České republiky o tom, zda nedošlo k obnovení výroků o trestech v dřívějších rozsudcích, ve vztahu k nimž byl uložen poslední souhrnný trest. Podle jeho názoru řešení v návrhu stanoviska bude naopak v praxi přinášet řadu problémů, a to např. tehdy, když soud rozhodující v aktuálně projednávané věci dospěje k názoru, že některý z dříve odsouzených trestných činů, který již byl zařazen mezi sbíhající trestnou činnost, za niž byl uložen předchozí souhrnný trest, nepatří do okruhu sbíhající trestné činnosti, za kterou je ukládán poslední souhrnný trest. Městský soud v Praze poukazuje i na nepřehlednost způsobenou nutností širokého výčtu všech rozsudků, jejichž výroky o trestech budou dotčeny, a na prostor k většímu množství chyb při označování takového většího množství rozsudků, jejichž výroky o trestech bude třeba výslovně zrušit při ukládání souhrnného trestu. Konečně tento soud nesouhlasí ani s druhou částí právní věty navrhovaného stanoviska, protože podle jeho názoru i když je dřívější souhrnný trest uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, nelze považovat rozsudek odvolacího soudu za samostatně stojící rozhodnutí ve věci, nýbrž za nedílnou součást rozhodnutí ve věci a takové chápání rozsudků soudu prvního a druhého stupně vynesených v jedné věci má odpovídající odraz i v trestní praxi při označení odsuzujících rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě rovněž poukázal na převažující praxi soudů, která až na výjimky vychází z opačného řešení, než jaké bylo obsaženo v návrhu tohoto stanoviska. Uvedený soud považuje postup požadovaný v návrhu stanoviska za přehnaný formalizmus a zdůrazňuje bezproblémovost dosavadní praxe. Podle něj jde o problém pouze technického charakteru, přičemž stávající stav dosud nečinil potíže a dlouhodobě nebyl nikdy označen za protizákonný. V nově navrhovaném postupu spatřuje Krajský soud v Ostravě naopak riziko zvýšení nepřehlednosti výroku o trestu, případně i jeho odůvodnění, a tím se může zvýšit pravděpodobnost pochybení v případě nutnosti citace všech předchozích zrušovaných rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni ve svém nesouhlasném vyjádření odkázal na závěry učiněné k otázkám řešeným tímto stanoviskem při gremiální poradě soudců uvedeného soudu a okresních soudů v jeho obvodu, která se konala v roce 2007 a jejíž zápis předložil v příloze. V polemice s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 869/2007, které vycházelo ze stejného právního názoru jako návrh tohoto stanoviska, byl na zmíněné gremiální poradě Krajského soudu v Plzni zaujat mimo jiné následující názor: „... Soud, který rozhoduje v pořadí jako první, uznává pachatele vinným prvním ze sbíhajících se trestných činů a ukládá mu samostatný trest. Následně rozhodující soud uzná pachatele vinným druhým trestným činem, který spadá do reálného souběhu, a ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. uloží za oba sbíhající se trestné činy souhrnný trest, současně zruší výrok o trestu z rozsudku prvního. Tento v pořadí druhý odsuzující rozsudek tedy pravomocně určuje, že první trestný čin a druhý trestný čin byly spáchány v souběhu. Posléze rozhodující soud, který vydává v pořadí třetí rozsudek, uzná pachatele vinným posledním ze sbíhajících se trestných činů, ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. pak uloží souhrnný trest za všechny tři trestné činy, které jsou v souběhu, a současně musí nepochybně zrušit dosud existující výrok o souhrnném trestu z rozsudku, jenž byl vyhlášen v pořadí jako druhý. Takto učiněným výrokem v rozsudku v pořadí třetím se však nemění nic na tom, že soud rozhodující v pořadí jako druhý ve svém rozsudku závazně deklaroval, že první a druhý trestný čin byly spáchány v souběhu. Tato skutečnost není rozsudkem soudu rozhodujícího v pořadí jako třetí nijak dotčena, zmíněný soud ji respektuje, navazuje na ni a svým výrokem o zrušení souhrnného trestu z rozsudku v pořadí druhého dává najevo, že reálný souběh zasahuje dále, než bylo deklarováno dříve v rozsudku v pořadí druhém, konstatuje tedy, že souběh zahrnuje i trestný čin třetí. Na základě uvedeného ... okolnost, že rozsudek vydaný v pořadí jako třetí v rámci ukládání souhrnného trestu zrušuje předchozí výrok o souhrnném trestu z rozsudku v pořadí druhého, nelze chápat tak, že by se obnovila existence a právní moc výroku o trestu z rozsudku v pořadí prvního. Z toho vyplývá, že byl-li výrok o trestu z rozsudku v pořadí prvního zrušen v rámci výroku o souhrnném trestu rozsudkem v pořadí druhým, není důvodu, aby tentýž výrok o trestu byl opětovně rušen i rozsudkem v pořadí třetím (lapidárně řečeno – není třeba znovu rušit něco, co již dříve bylo pravomocně zrušeno).“ Dále se v zápisu z téže gremiální porady Krajského soudu v Plzni v této souvislosti odkazuje na stejný závěr obsažený v publikaci Tolar, J. Trest úhrnný a souhrnný. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. Závěrem se pak konstatuje, že „povinnost rušit výroky o trestu ze všech předcházejících rozsudků, které se týkají sbíhajících se trestných činů, nevyplývá ani z ustanovení § 124 tr. ř. Ačkoliv dané ustanovení hovoří o dřívějších rozsudcích, užívá tedy plurálu, neurčuje, který výrok či výroky o trestu má soud posléze rozhodující o souhrnném trestu zrušit. Ukládá toliko tomuto soudu povinnost řádně označit ten výrok či výroky o trestu, které se v rámci souhrnného trestu rozhodl z předchozího rozsudku či rozsudků zrušit. Jinak řečeno, ustanovení § 124 tr. ř. neřeší hmotněprávní otázku, co má být zrušeno, ale jako procesní ustanovení určuje, jak má být označeno to, co je zrušováno.“
Vrchní soud v Praze mimo jiné uvedl, že pokud je třetím odsuzujícím rozsudkem uložen souhrnný trest za trestné činy, jimiž byl obžalovaný uznán vinným všemi třemi rozsudky za současného zrušení výroku o souhrnném trestu v druhém rozsudku, lze chápat výrok o zrušení souhrnného trestu v druhém rozsudku včetně navazujících výroků tak, že je rušen jen výrok o uložení trestu a že se nic nemění na zrušení výroku o trestu v prvním rozsudku. Podle Vrchního soudu v Praze pak stačí v třetím rozsudku zrušit jen výrok o souhrnném trestu obsažený v druhém rozsudku, přičemž stejný názor údajně zastávala i odborná literatura včetně komentáře k dříve platnému trestnímu zákonu a komentáře k novému trestnímu zákoníku. Na tomto názoru se také před dvěma roky shodla gremiální porada konaná s souvislosti se společným školením soudců obou vrchních soudů v Kroměříži. Vrchní soud v Praze nezaznamenal žádné nejasnosti, které by v souvislosti s takovým řešením vznikaly v praxi, zejména pokud bylo v třetím rozsudku uvedeno, že souhrnný trest je ukládán i za trestné činy, jimiž byl obžalovaný uznán vinným i prvním a druhým rozsudkem. Postup, navrhovaný stanoviskem Nejvyššího soudu, může být podle názoru Vrchního soudu v Praze hodnocen jako jednoznačnější, nicméně z uvedených důvodů i se zřetelem k dosavadní praxi ani opačný postup nepřináší žádné problémy. Vrchní soud v Praze nespatřuje žádný důvod ani k tomu, aby byl zrušován již zrušený výrok o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, pokud byl dřívější (souhrnný) trest uložen v odvolacím řízení (např. v důsledku nového výroku o vině nebo změny druhu a výměry trestu v odvolacím řízení), protože výrok odvolacího soudu o zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně není součástí výroku o trestu, který je uložením souhrnného trestu rušen, ale jde o jiný, relativně samostatný zrušovací výrok v rozhodnutí odvolacího soudu a až po něm následuje výrok o trestu. Vrchní soud v Praze tedy považuje první právní větu stanoviska spíše za zbytečnou, druhou právní větu za nesprávnou, a protože navrhované stanovisko je v rozporu s ustálenou praxí většiny senátů tohoto soudu, nedoporučuje jeho přijetí.
Podle většinového názoru Vrchního soudu v Olomouci nebyly k návrhu tohoto stanoviska žádné připomínky. Menšinový názor, který se vyskytl u zmíněného soudu, zdůrazňuje nutnost komplexního chápání výroku rozsudku, jímž je znovu ukládán souhrnný trest pachateli trestné činnosti. Nelze tedy vycházet z izolovaného pojetí té části výroku rozsudku, kterým byl zrušen výrok o předchozím souhrnném trestu, ale je nutno ho zasadit do celku všech částečných výroků rozsudku a chápat jej v souvislosti s tou částí výroku o trestu, kterým byl pachateli uložen nový souhrnný trest. V důsledku uvedeného proto podle menšinového názoru Vrchního soudu v Olomouci nemůže dojít k obnovení platnosti výroků o trestech v předchozích rozsudcích, takže argumentace sloužící na podporu návrhu stanoviska klade údajně přehnaný důraz na analytický přístup k jednotlivým dílčím výrokům obsaženým ve výrokové části rozsudku. Dále tento názor připomíná hledisko soudní praxe, která přirozeně tíhne převážně k tomu, aby při opětovném ukládání souhrnného trestu bylo vysloveno pouze zrušení výroku o trestu v posledním dřívějším rozsudku.
Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření zdůraznilo, že vzhledem k čistotě právní argumentace lze souhlasit s navrhovaným stanoviskem i s jeho zdůvodněním, ovšem případné schválení tohoto stanoviska bude údajně znamenat „malou revoluci“ při ukládání souhrnných trestů u většiny soudů. Podle informací Ministerstva spravedlnosti většina soudců okresních soudů ukládá souhrnné tresty tak, že ve výrokové části nového rozsudku ruší toliko výrok o uložení souhrnného trestu, který je obsažen v naposledy vydaném dřívějším pravomocném rozsudku. Odvolací senáty (konkrétně např. Krajského soudu v Praze) tento postup doposud bez výhrad akceptovaly. K tomu Ministerstvo spravedlnosti argumentuje i skutečností, že soud v novém rozsudku ruší pouze dřívější výrok o uložení souhrnného trestu (který současně nahrazuje výrokem novým), nikoliv již tu část, která se týká zrušení trestů za sbíhající se trestné činy, takže není třeba rušit to, co již jednou bylo zrušeno. Podle názoru Ministerstva spravedlnosti soudy dosud takto vykládaly ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., protože i takový výklad je možný, ale při doslovném jazykovém výkladu, o který se opírá navrhované stanovisko (viz slova „spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším“), lze dovodit, že zákon požaduje zrušení celého výroku o trestu, jehož součástí je nepochybně i výrok o zrušení předcházejících rozsudků o sbíhajících se trestných činech. Z tohoto hlediska tedy návrhu stanoviska nelze nic vytknout, ovšem podle Ministerstva spravedlnosti u většiny soudů je jiná praxe a uvedená změna přinese značné komplikace zejména v porozsudkové agendě, která si vyžádá zásadní změny včetně proškolení administrativního aparátu (především vyšších soudních úředníků vyhotovujících usnesení o zápočtech trestů apod.), a v konečném důsledku se značně znepřehlední výroky rozsudků a podstatně se ztíží orientace ve výstupech z evidence Rejstříku trestů.
Katedra trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně se domnívá, že by mělo stačit zrušení rozsudku, jímž byl uložen předposlední souhrnný trest, a to bez obav, že „obživnou“ jím původně zrušené výroky o předchozích trestech. Takové řešení je jednodušší a zůstane zachován smysl souhrnného trestu. Stejně tak podle této katedry postačí zrušit jen rozsudek odvolacího soudu, aniž „obživne“ jím dříve zrušený rozsudek soudu prvního stupně.
Poté, po zvážení všech výše citovaných vyjádření a v nich uvedených argumentů, zaujalo trestní kolegium Nejvyššího soudu podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 32 jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky shora uvedené stanovisko, a to na základě následujících úvah.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák. do 31. 12. 2009 platilo, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Téměř identický text obsahuje nyní i ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, takže řešení vymezené sporné otázky má shodný význam jak z hlediska staré trestněprávní úpravy účinné do 31. 12. 2009, tak i z hlediska nového trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010.
Jak je patrné z citované dřívější i nyní platné právní úpravy, zákon výslovně neřeší otázku opětovného ukládání souhrnného trestu včetně toho, zda je třeba v této souvislosti zrušit všechny dřívější rozsudky ve výrocích o trestech uložených za jinou část sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele, anebo jestli postačí zrušit výrok o trestu jen v posledním předchozím rozsudku, jímž už byl uložen souhrnný trest.
Proto s ohledem na dikci příslušných zákonných ustanovení, na jejich systematický a logický výklad a na smysl právní úpravy souhrnného trestu trestní kolegium Nejvyššího soudu zastává názor, že pokud soud ukládá pachateli další souhrnný trest poté, co mu již byl uložen souhrnný trest dřívějším rozsudkem za jinou část sbíhající se trestné činnosti, musí uložit tento (další) souhrnný trest za všechny sbíhající se trestné činy a současně zrušit nejen výrok o souhrnném trestu, který byl uložen bezprostředně předcházejícím rozsudkem, ale též výrok o trestu v dřívějším rozsudku. Je tedy třeba zrušit výroky o trestech ve všech dřívějších rozsudcích, ve vztahu k nimž se ukládá souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost. Jak je totiž patrné z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, od které není důvodu se odchylovat (viz dosud použitelné rozhodnutí publikované pod č. 58/1977 Sb. rozh. tr.), v případě zrušení rozsudku, kterým byl uložen souhrnný trest, se obnoví platnost výroku o trestu v předcházejícím rozsudku zrušeném při ukládání souhrnného trestu. Pokud by v novém řízení nedošlo k odsouzení obviněného, a proto by už nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu, nebylo by možno uložit trest za trestné činy, jimiž byl pachatel uznán vinným dřívějším rozsudkem, protože obnovením platnosti výroku o trestu v původně zrušeném rozsudku je i v tomto směru věc pravomocně rozhodnuta. K tomuto dosavadnímu závěru judikatury trestní kolegium Nejvyššího soudu ovšem dodává, že dojde-li k novému odsouzení a k ukládání souhrnného trestu, je nezbytné v rámci toho zrušit i ten výrok o trestu v dřívějším rozsudku, jehož platnost se uvedeným způsobem mezitím obnovila. Stejný právní názor zaujal Nejvyšší soud též ve svém usnesení ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 869/2007, v němž soudům nižších stupňů vytkl, že si náležitě neujasnily skutečnost, že zrušením výroku o dřívějším souhrnném trestu při ukládání nového souhrnného trestu za další část sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele byla obnovena právní moc výroku o trestu, který byl původně zrušen při ukládání onoho dřívějšího souhrnného trestu. Obdobný názor je vyjádřen i v odborné literatuře, kde se s poukazem na již zmíněné rozhodnutí publikované pod č. 58/1977 Sb. rozh. tr. konstatuje, že v případě zrušení rozsudku, kterým byl uložen souhrnný trest, obnoví se platnost výroku o trestu v předcházejícím rozsudku zrušeného při ukládání souhrnného trestu (viz např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 314; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 519). Přitom se v těchto případech nerozlišuje důvod, který vedl ke zrušení pozdějšího výroku o souhrnném trestu a v jehož důsledku se obnovila platnost výroku o trestu v dřívějším rozsudku; takovým důvodem tedy může být nejen rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku podaném proti pozdějšímu rozsudku, ale též ukládání dalšího souhrnného trestu.
Z uvedeného proto trestní kolegium Nejvyššího soudu dovozuje, že zrušením výroku o trestu pouze v posledním dřívějším rozsudku by zůstal nedotčen výrok o trestu v jemu předcházejícím rozsudku, jehož platnost se tím obnovila, takže by zde byl vedle sebe jednak nový výrok o uloženém dalším souhrnném trestu a jednak původní výrok o trestu, jehož právní moc byla obnovena (tj. tento výrok tzv. „obživl“) zrušením předchozího výroku o uložení souhrnného trestu. To je z hlediska právní jistoty nežádoucí situace, proto je třeba jednoznačně vyjádřit, že nově ukládaný souhrnný trest se týká celého souhrnu sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele, a je nezbytné tak učinit i tím, že soud ukládající (další) souhrnný trest výslovně zruší všechny výroky o trestech obsažené ve všech dřívějších rozsudcích, které se vztahují k tomuto celému souhrnu sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele. Jinak by mohly vznikat rovněž pochybnosti o porušení zákazu „ne bis in idem“ a další nejasnosti (např. ohledně toho, které trestné činy vůbec patří do okruhu těch, za něž se ukládá souhrnný trest). Nelze zde tedy upřednostňovat pragmatické hledisko, na které poukazují ty soudy, jejichž vyjádření k návrhu stanoviska bylo negativní. Stejně tak není důvodem jiného postupu obava ze složitosti či nepřehlednosti výroku o souhrnném trestu v posledním rozsudku, protože právě zrušením všech dřívějších rozsudků ve výrocích o trestech, jichž se týká nově ukládaný souhrnný trest, soud jednoznačně rozhodne, za jaký okruh trestných činů se ukládá souhrnný trest a kterých dřívějších rozsudků se toto rozhodnutí týká. Tím je soud nucen jednak k tomu, aby si sám náležitě ujasnil všechny vztahy mezi těmi trestnými činy a odsuzujícími rozsudky, které jsou rozhodující pro uložení souhrnného trestu, a jednak k tomu, aby své závěry v uvedeném směru přehledně vyjádřil i navenek zejména ve vztahu k pachateli (obžalovanému) a popřípadě k dalším osobám podílejícím se na výkonu uloženého (souhrnného) trestu. Postup vyžadovaný tímto stanoviskem má tedy svůj význam i pro zajištění řádného průběhu vykonávacího řízení. Na případná pochybení při výčtu trestných činů a dřívějších rozsudků, jichž se obávají některé soudy, pak lze reagovat standardním způsobem, a to zejména využitím řádných či mimořádných opravných prostředků.
Přitom pod pojmem „výrok o trestu“ obsaženým v ustanoveních § 35 odst. 2 tr. zák. (resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku) a § 124 tr. ř., kterýžto výrok musí být v dřívějším rozsudku zrušen při ukládání souhrnného trestu, je třeba rozumět i s ohledem na dikci ustanovení § 122 odst. 1 tr. ř. výrok o trestu v jeho celku zahrnující jak všechny dílčí výroky týkající se jednotlivých druhů uloženého trestu (včetně jejich výměry, způsobu výkonu, obsahového vymezení apod.), tak v případě souhrnného trestu i dílčí výrok o zrušení dřívějšího rozsudku ve výroku o trestu. Proto výrokem o trestu v tomto smyslu není jen výrok o uložení nového (souhrnného) trestu, ale jeho nedílnou součástí je též výrok, jímž se zrušuje dřívější rozsudek ve výroku o trestu. Takto se totiž chápe pojem „výrok o trestu“ nejen v již citovaných ustanoveních, která při ukládání souhrnného trestu ukládají povinnost zrušit výrok o trestu v dřívějším rozsudku a vymezují obsahové náležitosti výroku o trestu, resp. o souhrnném trestu (viz k tomu přiměřeně i rozhodnutí publikovaná pod č. 31/1975 a č. 15/1998 Sb. rozh. tr.), ale též např. v ustanoveních § 258 odst. 2, § 265k odst. 2, § 266 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 284 odst. 1 tr. ř., podle nichž lze z podnětu řádných nebo mimořádných opravných prostředků zrušit odsuzující rozsudek, a by-li tento rozsudek – byť jen částečně – zrušen ve výroku o vině, musí být zrušen i v celém výroku o trestu. Protože zákon zde používá jednotné číslo, je výrok o trestu zásadně nedělitelný a vždy se zrušuje celý bez ohledu na to, z jakých dílčích výroků se skládá, nevyplývá-li z povahy věci něco jiného (viz přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 4/1967 a č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). Trestní kolegium Nejvyššího soudu se tedy nemohlo ztotožnit s připomínkami Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, v nichž se argumentovalo tím, že pozdějším rozsudkem se nezrušuje v dřívějším rozsudku výrok, jímž byl zrušen jemu předcházející rozsudek ve výroku o trestu, ale zrušuje se jen výrok o uložení souhrnného trestu.
V podstatě z týchž důvodů je nezbytné, aby v případě, byl-li dřívější trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest, uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, byly při ukládání souhrnného trestu zrušeny oba tyto dřívější rozsudky ve výrocích o trestu.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že zákon používá v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. (resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku) jednotné číslo vyjádřené formulací „... soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším ...“. Jde totiž o obvyklou legislativní techniku, v rámci které zákonodárce zpravidla používá k popisu znaků, podmínek, předpokladů atd. jednotného čísla, aniž by tím vylučoval, aby se konkrétní právní norma použila i tehdy, jde-li o více takových znaků, podmínek, předpokladů apod., jestliže výslovně není stanoveno jinak a uvedená kumulace přichází v úvahu.
Ostatně správnost zaujatého právního názoru podporuje i formulace ustanovení § 124 tr. ř., které vymezuje, jaké další náležitosti má obsahovat rozsudek, jímž soud ukládá souhrnný trest. Zde totiž zákonodárce použil naopak množného čísla, protože citované ustanovení výslovně uvádí, že soud musí označit ty dřívější rozsudky, z nichž nový rozsudek zrušuje výrok o trestu a nahrazuje jej výrokem o trestu souhrnném. Zákon samotný tedy předpokládá situaci, kdy bude třeba zrušit více dřívějších rozsudků v jejich výrocích o trestech, a k tomu může dojít typicky právě tehdy, jestliže se pachateli znovu ukládá souhrnný trest za další část sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele, a to ve vztahu k dřívějšímu rozsudku, kterým již byl uložen souhrnný trest.
Poukazuje-li se v písemném materiálu, které zaslal k návrhu stanoviska Krajský soud v Plzni, na názor obsažený v odborné literatuře, nemohlo se s ním trestní kolegium Nejvyššího soudu ztotožnit. V publikaci Tolar, J. Trest úhrnný a souhrnný. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963, s. 216, sice autor dospívá k závěru, že „... bylo-li o souhrnu sbíhající se trestné činnosti rozhodováno více než dvěma rozsudky, je možno v následujícím rozsudku spolu s uložením souhrnného trestu zrušit pouze výrok předcházejícího rozsudku (a to jen jeden) o souhrnném trestu (odrážejícím ovšem jen onu část sbíhající se trestné činnosti, která tehdy byla známa, resp. o níž tehdy bylo možno rozhodnout).“ Tento názor však není v uvedené publikaci nijak blíže vyargumentován a nyní je navíc i v rozporu s již citovaným rozhodnutím č. 58/1977 Sb. rozh. tr.
Vzhledem ke všem zmíněným argumentům dospělo trestní kolegium Nejvyššího soudu k právnímu názoru vyjádřenému ve výroku tohoto stanoviska. Jeho závěry se přiměřeně uplatní i v případě ukládání souhrnného trestního opatření mladistvému (k němu viz též ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů), protože ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže, z trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ani z trestního řádu nevyplývá v tomto směru žádná odchylka.
Případné praktické dopady tohoto právního názoru, na něž upozorňuje Ministerstvo spravedlnosti, bude třeba řešit v rámci řídící činnosti jednotlivých soudů a jejich předsedů, resp. předsedů senátů. Ostatně řada soudů i dosud postupovala v intencích nyní přijatého stanoviska, jak vyplývá též z rozdílné rozhodovací praxe, která byla podnětem k jeho schválení.
Autor: Sbsrs