// Profipravo.cz / Ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/2010 18.01.2011
Rt 53/2010
Zrušení ustanovení obhájce, kterého soud ustanovil obviněnému na jeho žádost z důvodu, že obviněnému byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 2,4 tr. ř.), se vůbec neváže na existenci (zánik) důvodů nutné obhajoby (§ 36 a § 36a tr. ř.), nýbrž výlučně na pominutí důvodů, které vedly k přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 4 tr. ř.).
Pokud v důsledku nesprávného postupu soudu, který s odkazem na ustanovení § 39 odst. 1 tr. ř. (tj. s ohledem na pominutí důvodů nutné obhajoby) zruší ustanovení takového obhájce obviněného, přestože nebylo zjištěno, že by pominuly důvody uvedené v ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř., pro které mu byl obhájce ustanoven, jde o porušení práva obviněného hájit se prostřednictvím svého obhájce. Jestliže tímto postupem byla obhájci znemožněna účast na takovém jednání soudu, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé (např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nebyl mu přítomen), pak je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009)
Úplné znění rozhodnutí podle www.nsoud.cz:
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2010 o dovolání obviněného Z. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. 6 To 568/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 295/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. 6 To 568/2008, z r u š u j e v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, a to ve výroku, jímž byl obviněnému Z. H. uložen souhrnný trest.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. září 2008, sp. zn. 1 T 295/2005, byl obviněný Z. H. uznán vinným trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., a byl mu za tento a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 2 T 208/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud dále zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 2 T 208/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud také rozhodl o nároku poškozených V. M. a J. M. na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný využil u J. M. , a V. M. , jejich nezkušenosti s právními předpisy, jejich důvěřivosti k jejich osobě a jejich naléhavé potřeby získat peněžní prostředky v přechodně nepříznivé finanční situaci, a získal tak svým jednáním k jejich tíži, v době kratší než tři měsíce, prospěch ve výši 34 násobku jím poskytnutého plnění, tím, že v přesně nezjištěné době na počátku srpna roku 2003, v U. H. , v kancelář, požádal J. M. obžalovaného Z. H. , aby mu a jeho manželce V. M. půjčil finanční částku 25.000,- Kč, kterou manželé M. nutně potřebovali k vyřízení úvěru u společnosti H. P. , B. , uvedeným úvěrem chtěli manželé M. v co nejkratší době financovat koupi již vybrané nemovitosti k bydlení, J. M. se obrátil se žádostí o půjčku na obžalovaného, neboť měl v uvedené době finanční problémy a měl více půjček u různých peněžních ústavů, a neměl stálé zaměstnání, přičemž obžalovaný Z. H. nabídl J. M. půjčku této finanční částky, splatnou do tří měsíců, která bude zajištěna zástavou – zajištěním jejich družstevního bytu, což J. M. a V. M. akceptovali a dne 7. 8. 2003 J. M. s V. M. v objektu S. , stavebního bytového družstva v U. H. , v důsledku své nezkušenosti s právními předpisy a své důvěřivosti k obžalovanému Z. H. uzavřeli, jako nájemci, za přítomnost obžalovaného Z. H. , Dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu o velikosti 3+1, v U. H. , na nabyvatele obžalovaného Z. H. a jeho manželku J. H. , o této Dohodě manželé M. předpokládali, že je sjednáním zástavní smlouvy, a téhož dne 7. 8. 2003, v osobním vozidle při cestě ze S. M. , okr. U. H. , do B. , předal obžalovaný Z. H. J. M. a V. M. finanční částku 25.000,- Kč, přičemž uvedenou Dohodu o převodu členských práv a povinností si obžalovaný Z. H. ponechal a nepředal ji ihned S. , stavebnímu bytovému družstvu, jako majiteli bytu, avšak přestože splatnost půjčky manželům M. činila 3 měsíce, přesto obžalovaný Z. H. jednal tak, že již dne 15. 10. 2003 doručil tuto Dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu – S. , stavebnímu bytovému družstvu v U. H., následkem čehož dne 15. 10. 2003 přešla členská práva a povinnosti k bytu v hodnotě 850.000,- Kč ve prospěch obžalovaného Z. H. a jeho manželky J. H. a obžalovaný Z. H. neinformoval o tomto svém jednání manžele M. , kteří o tomto jeho jednání nevěděli, přičemž v přesně nezjištěné době v listopadu 2003 navštívil J. M. obžalovaného Z. H. a chtěl mu vrátit půjčenou finanční částku, avšak obžalovaný Z. H. odmítl tyto peníze od J. M. převzít a požadoval po něm zaplacení vyšší finanční částky, nejméně 75 000,- Kč, následně požadoval obžalovaný Z. H. po manželích M. , aby se z bytu vystěhovali, podal na ně pro neoprávněné užívání bytu trestní oznámení a poté, co věc začaly šetřit orgány Policie ČR, které prošetřovaly způsob nabytí práv k bytu ze strany Z. H. , jednal obžalovaný Z. H. tak, že požadoval po manželích M. , že jim převede zpět práva a povinnosti k bytu, pokud mu zaplatí finanční částku 50 000,- Kč a vezmou zpět své trestní oznámení, čímž obžalovaný Z. H. svým jednáním na základě poskytnutí finanční půjčky 25.000,- Kč, získal členská práva a povinnosti k bytu v hodnotě nejméně 850.000,- Kč, a takto obžalovaný Z. H. sebe obohatil na úkor J. M. a V. M. , o částku 825.000,- Kč.
Soud naproti tomu zprostil obviněného obžaloby pro skutky podrobně popsané ve výroku tohoto rozsudku, v nichž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
K odvolání obviněného Z. H. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. 6 To 568/2008, napadený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s výkonem ve věznici s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že v posuzovaném případě došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Obviněnému soud přiznal právo na bezplatnou obhajobu a opatřením ze dne 25. července 2007 mu podle § 33 odst. 4 tr. ř. ustanovil obhájkyni JUDr. B. Č. Přestože ustanovení obhájce lze v takovém případě zrušit pouze podle § 33 odst. 4 tr. ř., odvolací soud v rámci veřejného zasedání dne 11. prosince 2008 rozhodnutím předsedy senátu ustanovení této obhájkyně zrušil a odůvodnil tento postup tím, že došlo k pominutí důvodů nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. To však nebyl posuzovaný případ obviněného a ke zrušení ustanovení obhájkyně tak došlo bez zákonného podkladu (důvody, pro které byla obviněnému přiznána bezplatná obhajoba nepominuly). Veřejné zasedání pak dne 11. prosince 2008 proběhlo bez přítomnosti obhájkyně obviněného, ale i bez samotného obviněného, který byl podle obsahu spisu k veřejnému zasedání předvoláván, o konání veřejného zasedání se však nedověděl, a proto se jej nemohl zúčastnit. Tím jsou podle názoru dovolatele naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř.
Dovolatel dále namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, když jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák, a to pokud jde o znaky „tísně a nezkušenosti“ a dále pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu. Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace vyvolaná určitou přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Poškození si v posuzovaném případě opatřovali finanční prostředky ke koupi rodinného domu, a to v situaci, kdy jim svědčila členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu o velikosti 3+1. V rozhodné době tedy disponovali více než standardním bydlením a jejich situaci proto rozhodně nebylo možné považovat za stav tísně. Ze skutkových zjištění soudů pak v žádném směru nevyplývá ani „nezkušenost“ poškozených. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, zavinění musí být dáno ve vztahu ke všem jeho zákonným znakům, včetně znaku tísně a nezkušenosti poškozených, což v posuzovaném případě nelze dovodit. Pouhá skutečnost, že obviněný v důsledku nesplnění hlavního závazku ze strany poškozených (splacení půjčky) realizoval své právo z akcesorického právního vztahu, jímž byl převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu na svou osobu, i když tak získal práva vyšší hodnoty, podle názoru dovolatele nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. Lze tak uvažovat o odpovědnosti toliko na úrovni občanskoprávní, když trestněprávní postih je třeba uplatnit toliko při naplnění všech zákonných znaků některého trestného činu. Trestněprávní postih je třeba uplatňovat teprve v krajním případě (zásada ultima ratio), pokud primární ochrana poskytovaná normami jiných právních odvětví selhala. V posuzovaném případě pak jsou nadto podle názoru dovolatele právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a rozhodnutí jsou proto v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že jeho námitky uplatněné v dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. poukázala na skutečnost, že dne 8. září 2005 byla obviněnému z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. ustanovena obhájkyně JUDr. N. O. Důvody nutné obhajoby u obviněného pominuly dne 5. září 2006, když byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu. Dne 6. listopadu 2006 byl obviněnému usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti podle § 33 odst. 2 tr. ř. přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. S odkazem na výše citované usnesení mu pak byla podle § 33 odst. 4 tr. ř. opatřením téhož soudu ustanovena obhájkyně JUDr. B. Č. Stalo se tak v době, kdy u obviněného nebyly dány podmínky nutné obhajoby a ustanovení obhájkyně bylo v rozporu i s ustanovením § 33 odst. 4 tr. ř., které vyžaduje, aby obviněný o ustanovení obhájce požádal. V posuzovaném případě soud ustanovení obhájkyně nejenže odůvodnil skutečností, že si obviněný obhájce nezvolil ani o něj nepožádal, a proto mu byl soudem ustanoven, ale v odůvodnění ustanovení poukázal i na skutečnost, že ustanovení obhájkyně je omezeno trváním důvodů nutné obhajoby, zjevně tedy zaměnil instituty nutné obhajoby na straně jedné a bezplatné obhajoby na straně druhé. Ustanovená obhájkyně poté fungovala i jako obhájkyně ex offo, když se obviněný od 15. října 2008 do 19. listopadu 2008 nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a tedy v tomto období byly opět dány důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Odvolacímu soudu pak podle názoru státní zástupkyně nelze vyčítat, že za této situace před zahájením veřejného zasedání (dne 11. prosince 2008) vycházel z podmínek nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a po zjištění, že obviněný byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a současně nejsou dány jiné důvody nutné obhajoby, s odkazem na § 39 odst. 1 tr. ř. zrušil ustanovení obhájkyně JUDr. B. Č. Obviněný byl o možnosti zvolit si obhájce poučen a zároveň si musel být vědom, že v jeho případě již nejsou dány důvody nutné obhajoby (okolnost, že by propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu vazby). Nic mu pak nebránilo, aby si s přihlédnutím k přiznaným podmínkám bezplatné obhajoby bezprostředně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dne 19. listopadu 2008) obhájce zvolil, popřípadě aby podle § 33 odst. 4 tr. ř. požádal o jeho ustanovení soud prvního stupně. Námitkám obviněného, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu předpokládaném ustanovením § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy nelze přisvědčit.
Podle názoru státní zástupkyně pak nelze přisvědčit ani těm námitkám obviněného, které v dovolání podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Obviněný předně byl o veřejném zasedání odvolacího soudu toliko vyrozumíván, nebyl k němu předvoláván, jak uvádí ve svém dovolání. Vyrozumění o konání veřejného zasedání na den 8. ledna 2009 mu bylo doručováno na adresu, kterou pro tyto účely uvedl /§ 55 odst. 1 písm. c) tr. ř./, jelikož zde ale nebyl zastižen, v souladu s podmínkami § 64 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. ř. mu byla zásilka dne 12. prosince 2008 uložena na poště. Protože si obviněný zásilku na poště nevyzvedl, po uplynutí desetidenní lhůty došlo k jejímu doručení fikcí. Při tomto způsobu vyrozumění o konání veřejného zasedání byla plně zachována i lhůta pro přípravu obviněného na veřejné zasedání. Pokud se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil ani se neomluvil, potom pouze nevyužil oprávnění, které mu bylo v tomto směru dáno. Odvolací soud byl oprávněn rozhodovat v nepřítomnosti obviněného, neboť u něj nebyl dán žádný z důvodů podle § 263 odst. 4 tr. ř. Odkaz na ustanovení § 205 odst. 2 tr. ř. je pak ze strany obviněného zcela nepřípadný.
Konečně pokud jde o námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani ty nepovažuje státní zástupkyně za opodstatněné. Dovolateli lze částečně přisvědčit, že zákonným znakům § 253 odst. 1, 2 tr. zák. spočívajícím v „tísni“ poškozených nekoresponduje žádná konkrétní okolnost ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, pokud soudy za „tíseň“ poškozených považovaly situaci, kdy si poškození opatřovali finanční prostředky na koupi domu a jejich potřeba bydlení přitom nebyla ohrožena, neboť jim v rozhodné době svědčila členská práva a povinnosti vážící se k družstevnímu bytu o velikosti 3+1. V posuzovaném případě nicméně byl naplněn alternativní znak skutkové podstaty trestného činu podle § 253 tr. zák. spočívající v „nezkušenosti“ poškozených. Odraz jejich „nezkušenosti“, která má podle komentářového výkladu spočívat v nezkušenosti při vyřizování majetkových záležitostí ve spojitosti s důvěřivostí vůči pachateli, lze spatřovat především ve skutečnosti, že poškození uzavřeli s obviněným a jeho manželkou Dohodu o převodu členských práv k družstevnímu bytu (což by bez naprosté důvěry k obviněnému nemohli učinit), domnívaje se, že jde o zástavní smlouvu. Obviněný zneužil nezkušenosti poškozených, když zajišťovací účel dohody domluvil s poškozenými toliko ústně, bez možnosti následného prokázání takovéto dohody. Obviněný tak vědomě zneužil naprosté nezkušenosti poškozených a pouze z toho důvodu se mu podařilo na sebe (a svou manželku) převést jejich členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu v hodnotě 850 000,- Kč, tedy si nechal poskytnout plnění mnohonásobně převyšující poškozeným zapůjčenou částku ve výši 25 000,-Kč. Rovněž nemůže být pochyb, že jednání obviněného bylo záměrné a zcela plánovité, obviněný tedy po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. Právní závěry soudů pak nejsou v rozporu ani s principem „ultima ratio“, neboť obviněný smluvní vztah předpokládaný platným právem toliko předstíral, a to při naplnění všech zákonných znaků přisouzeného trestného činu lichvy. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k závěru, že dovolání obviněného lze přisvědčit, a to již s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil námitkou, že v řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, pokud odvolací soud zrušil ustanovení obhájkyně obviněného JUDr. B. Č. , ustanovené mu postupem podle § 33 odst. 4 tr. ř., aniž k tomu byly dány zákonné důvody (důvody pro které byl obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nepominuly) a veřejné zasedání nařízené k projednání odvolání obviněného pak konal v její nepřítomnosti i v nepřítomnosti samotného obviněného.
Především je třeba konstatovat, že námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Již v rozhodnutí ze dne 19. července 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, Nejvyšší soud vyložil, že by bylo proti smyslu a účelu důvodu dovolání vymezenému v citovaném ustanovení, pokud by jeho naplnění bylo omezeno jen na ty případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tj. na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě, poněvadž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších procesních práv, totiž právu na obhajobu, které je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak na ústavní úrovni v Listině základních práv a svobod /srov. např. čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované jako sdělení č. 209/1992 Sb., a čl. 40 odst. 3 Listiny/. Třebaže podle praxe soudů nelze pod citovaný důvod dovolání subsumovat jakékoliv, resp. každé porušení práva na obhajobu, případ, kdy soud zrušil ustanovení obhájkyně obviněného, přestože trvaly důvody, pro které mu byla ustanovena (obviněnému byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu), a obviněný tím byl zároveň zkrácen na svých obhajovacích právech, je třeba pod tento dovolací důvod podřadit.
Součástí obhajovacích práv obviněného je také jeho právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, které konkretizuje ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. tak, že osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to potřeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V takových případech hradí náklady obhajoby zcela nebo zčásti stát.
Byl-li obviněnému pravomocným rozhodnutím přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu a obviněný o ustanovení obhájce požádá, bude mu obhájce neprodleně ustanoven. Obhájce ustanoví, a pominou-li důvody, pro které byl obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 33 odst. 4 tr. ř.).
V posuzovaném případě z obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti vyplývá, že opatřením tohoto soudu ze dne 8. září 2005, sp. zn. 1 T 295/2005 (č. l. 178), byla obviněnému z důvodu podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. ustanovena obhájkyně JUDr. N. O. s tím, že její ustanovení je omezeno trváním důvodů nutné obhajoby. V případě obviněného se tak stalo dnem 5. září 2006, kdy byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu, a proto bylo ustanovení této obhájkyně opatřením okresního soudu ze dne 9. října 2006 zrušeno. Téhož dne obviněný do protokolu požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (č. l. 324), čemuž bylo usnesením okresního soudu ze dne 7. listopadu 2006, sp. zn. 1 T 295/2005, vyhověno (č. l. 371). Obviněnému byla následně zaslána výzva, aby soudu sdělil, zda si pro řízení zvolí obhájce na plnou moc nebo žádá o jeho ustanovení soudem (č. l. 375), k níž se, jak vyplývá z obsahu spisu, nijak nevyjádřil (ručně psaný záznam na č. l. 380). Opatřením okresního soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 1 T 295/2005, pak byla obviněnému podle § 33 odst. 4 tr. ř. ustanovena obhájkyně JUDr. B. Č. (č. l. 386). Opatření bylo obviněnému doručeno dne 9. října 2007 (doručenka na č. l. 386), obhájkyni JUDr. B. Č. dne 5. října 2007 (doručenka na č. l. 386). V odůvodnění opatření se podává, že důvodem ustanovení obhájkyně byla v posuzovaném případě okolnost, že obviněnému byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu a obviněný si obhájce nezvolil, ani nepožádal o jeho ustanovení soudem. Ustanovení této obhájkyně bylo zcela nesprávně omezeno trváním důvodů nutné obhajoby, a navíc u obviněného v té době ani žádný důvod nutné obhajoby neexistoval. V tomto případě se ustanovení výhradně opíralo o skutečnost, že obviněnému bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, což nijak nesouviselo s tím, zda u něj byly dány důvody nutné obhajoby, či nikoliv. Právo na bezplatnou obhajobu je z tohoto pohledu relativně samostatnou součástí obhajovacích oprávnění obviněného a není nijak podmíněno existencí důvodů nutné obhajoby. Proto také případné zrušení takového ustanovení obhájce se vůbec neváže na zánik důvodů nutné obhajoby, nýbrž výlučně na pominutí důvodů, které vedly k přiznání práva na bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 4 tr. ř.).
Ustanovená obhájkyně JUDr. B. Č. obviněného zastupovala v řízení před soudem prvního stupně, dále pak za obviněného podala odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. září 2008, sp. zn. 1 T 295/2005 (č. l. 721) a dne 11. prosince 2008 se účastnila i prvního veřejného zasedání Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, nařízeného k projednání výše citovaného odvolání obviněného. Obviněný se dne 11. prosince 2008 k veřejnému zasedání, o jehož konání byl vyrozumíván, nedostavil. Doručení vyrozumění na adrese uvedené nebylo vykázáno, proto soud odročil konání veřejného zasedání na 8. ledna 2009; současně předseda odvolacího senátu vyhlásil opatření, kterým podle § 39 odst. 1 tr. ř. zrušil ustanovení obhájkyně obviněného JUDr. B. Č. Z odůvodnění písemného vyhotovení tohoto opatření (č. l. 740) vyplývá, že se tak stalo pro pominutí důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., když obviněný byl dne 19. listopadu 2008 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Opatření bylo dne 17. prosince 2008 doručeno obhájkyni obviněného JUDr. B. Č. Obviněnému bylo opatření doručováno prostřednictvím pošty, a to na adresu jeho trvalého bydliště, nejednalo se však současně o jeho doručovací adresu (dne 29. května 2008 označil obviněný jako svoji doručovací adresu – O. , U. H. – viz protokol o hlavním líčení na č. l. 639). Obviněný nebyl na této adrese zastižen a uloženou zásilku si v úložní lhůtě nevyzvedl. Ve veřejném zasedání dne 8. ledna 2009, které proběhlo v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce, odvolací soud rozhodl k odvolání obviněného tak, že napadený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Rozsudek byl obviněnému doručen dne 7. května 2009 (doručenka na č. l. 754).
Ze shora popsané geneze obhajoby obviněného je zřejmé, že obviněnému byla obhájkyně JUDr. B. Č. ustanovena opatřením ze dne 25. července 2007, sp. zn. 1 T 295/2005 (č. l. 386). Z odůvodnění opatření i z okolností jeho vydání vyplývá, že důvodem takového postupu soudu byla skutečnost, že obviněnému byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 tr. ř. U obviněného nebyl v této době dán ani jeden z důvodů nutné obhajoby podle § 36 a násl. tr. ř. /pominutí jednoho z těchto důvodů podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo ostatně důvodem pro zrušení ustanovení obhájkyně JUDr. N. O. dne 9. října 2006/ a k záměně s tímto procesním institutem tak v posuzovaném případě (přestože soud v opatření ze dne 25. července 2007 nesprávně uvedl, že ustanovení obhájkyně je omezeno trváním důvodů nutné obhajoby) nemohlo dojít. Je ovšem třeba připustit, že soud výše citovaným opatřením zákonné ustanovení § 33 odst. 4 tr. ř. plně nerespektoval, když o ustanovení obhájkyně obviněného rozhodl ex offo, tedy bez předchozí žádosti obviněného, který za této situace (tj. po přiznání práva na bezplatnou obhajobu) měl především právo si obhájce sám zvolit. Na postavení obhájkyně v řízení to však nemělo žádný vliv a pochybení soudu nelze vyložit v neprospěch obviněného. Obviněný byl v odůvodnění opatření poučen, že si místo ustanovené obhájkyně může zvolit jiného obhájce na plnou moc, to však neučinil, a JUDr. B. Č. jako svou obhájkyni plně akceptoval. O tom svědčí především opakovaná účast této obhájkyně na hlavních líčeních u okresního soudu (dne 29. října 2007, dne 4. února 2008, dne 29. května 2008 a dne 1. září 2008), ale i skutečnost, že za obviněného sepsala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a účastnila se i prvního veřejného zasedání odvolacího soudu (dne 11. prosince 2008) nařízeného k jeho projednání. Je zřejmé, že i soudy ji důvodně pokládaly za obhájkyni obviněného. Její ustanovení tedy mohlo být zrušeno pouze za podmínek § 33 odst. 4 tr. ř., tj. pouze pokud by pominuly důvody, pro které byl obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu přiznán. V posuzovaném případě však odvolací soud ve veřejném zasedání dne 11. prosince 2008 ani před tímto zasedáním žádná taková zjištění neučinil, takové skutečnosti nevyplývají ani ze spisu soudu prvního stupně a je tak evidentní, že odvolací soud se otázkou trvání důvodů pro přiznání práva obviněného Z. H. na bezplatnou obhajobu vůbec nezabýval. Odvolací soud tedy ustanovení obhájkyně zrušil, aniž by k tomu byly dány zákonné důvody podle § 33 odst. 4 tr. ř. Pokud zrušení ustanovení této obhájkyně navíc opřel o § 39 odst. 1 tr. ř., tak je nutno zdůraznit, že v ustanovení § 33 odst. 4 tr. ř. se odkazuje toliko na obdobné užití ustanovení § 38 odst. 2, § 39 odst. 2 (nikoliv odst. 1), § 40 a 40a. Propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody (kde se, jak vyplývá z šetření Nejvyššího soudu, nacházel v období od 15. října 2008 do 19. listopadu 2008) takovým zákonným důvodem není.
Jen pro úplnost lze poukázat i na další pochybení odvolacího soudu související s doručováním opatření, kterým bylo ustanovení obhájkyně JUDr. B. Č. zrušeno. Toto opatření nebylo obviněnému řádně doručeno, když mu, jak již bylo výše popsáno, nebylo doručováno na adresu, kterou pro tyto účely uvedl (srov. § 64 odst. 2 tr. ř.) - O. , U. H. , ale na adresu jeho trvalého bydliště - nám. H. , S. M. , kde obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen. O zrušení ustanovení obhájkyně se tak obviněný nedozvěděl; tím mu zároveň bylo znemožněno, aby si před veřejným zasedáním odvolacího soudu odročeným na den 8. ledna 2009 zvolil jiného (popř. téhož) obhájce nebo o ustanovení obhájce podle § 33 odst. 4 tr. ř. požádal soud. Veřejného zasedání dne 8. ledna 2009, v němž odvolací projednal a rozhodl o odvolání obviněného, se obhájce obviněného ani sám obviněný nezúčastnili. Výše popsaným postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do obhajovacích práv obviněného. Nejvyšší soud tak shledal dovolací námitky obviněného, uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. důvodnými.
Proto z podnětu dovolání obviněného Z. H. , podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. c) tr. ř., zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, zejména rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, a to ve výroku, jímž byl obviněnému Z. H. uložen souhrnný trest, mimo jiné i za trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., neboť zrušením dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pozbyl podklad výrok o uložení souhrnného trestu, protože v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu přestal existovat pravomocný rozsudek ve vztahu k němuž Vrchní soud v Olomouci ukládal souhrnný trest.
Poněvadž vytýkaná vada byla založena v řízení o odvolání, přikázal Nejvyšší soud Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc obviněného Z. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tzn. aby při dodržení zejména těch ustanovení, která garantují právo obviněného na obhajobu i prostřednictvím jeho obhájce, znovu řádně projednal jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Přitom se také náležitě vypořádá s výše rozvedenými dovolacími námitkami obviněného směřujícími proti správnosti právního posouzení mu přisouzeného trestného činu.
Nejvyšší soud se za této situace totiž již nezabýval dovoláním obviněného Z. H. , pokud bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g), tr. ř. Jestliže Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení u odvolacího soudu, které vyústilo v meritorní rozhodnutí, bylo zatíženo výše rozvedenou zásadní procesní vadou, bylo by to bezpředmětné. Účel dovolání a rozhodnutí o něm se v daném případě omezuje na to, aby obviněnému bylo garantováno projednání a rozhodnutí věci odvolacím senátem, v němž budou plně respektována jeho obhajovací práva. Všechny námitky, které obviněný spojil s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. může uplatnit v dalším řízení před odvolacím soudem, který je povinen se s jeho námitkami vypořádat. Pokud se jedná o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak dovolatel poukazuje na porušení ustanovení o své přítomnosti u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 11. 12. 2008. Ovšem toho dne došlo toliko k odročení veřejného zasedání, aniž byly činěny jakékoliv relevantní úkony k vydání meritorního rozhodnutí. Proto ani nemohlo dojít k porušení práva obviněného na osobní účast u jednání, které se ve skutečnosti ani nekonalo (došlo v něm pouze k vydání výše již zmiňovaného opatření o zrušení ustanovené obhájkyně), a tak se tato dovolací námitka zjevně rozchází se zákonným dovolacím důvodem zakotveným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Autor: Sbsrs