// Profipravo.cz / Ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/2010 28.09.2010
Rt 18/2010
Vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu (§ 233 odst. 1 tr. ř.) lze obviněnému doručovat na jakoukoli adresu, ohledně které je možno předpokládat, že si tam vyzvedne doručovanou zásilku. Nemusí jít jen o adresu, kterou obviněný výslovně označil za účelem doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) a § 63 odst. 2 tr. ř., ale též například o adresu ohlašovny trvalého pobytu (obecního, resp. městského úřadu), jestliže obviněný není přihlášen k trvalému pobytu na jiném místě a sám se rozhodl pro takové řešení.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2009, sp. zn. 8 Tdo 458/2009)
Úplné znění rozhodnutí podle www.nsoud.cz:
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání obviněných A. Z., T. M., a M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 10 To 3/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 2/2005, t a k t o :
1. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného A. Z. o d m í t á .
2. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á .
3. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 54 T 2/2005, byl obviněný A. Z. v bodech 1., 2., 3. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný T. M. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a obviněný M. K. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., oba ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. činem v bodě 4.
Podle popsaných skutkových zjištění se uvedených trestných činů dopustili tak, že obviněný A. Z. společně s již odsouzenými J. D. a M. P.,
1. koncem listopadu 1997 po předchozí vzájemné dohodě vycestovali z České republiky do H. a odtud vyvezli z A. do L. ve V. B. ve speciálním úkrytu v podlaze dodávkového automobilu, značky Ford Transit, nejméně 100 kg heroinu v minimální ceně 60 milionů Kč, který v L. předali tureckým státním příslušníkům a část heroinu v množství nejméně 2 kg se jim nepodařilo do vozidla uschovat, a proto jej uložili do úkrytu v odvodňovací strouze poblíž B. v B.,
2. ve dnech 12. 12. – 15. 12. 2007 po předchozí vzájemné dohodě vyvezli z České republiky do L. ve V. B. v upraveném úkrytu v podlaze dodávkového automobilu, značky Ford Transit, nejméně 100 kg heroinu v hodnotě minimálně 60 milionů Kč, který byl posléze v L. předán osobám t. národnosti,
3. ve dnech 24. 12. – 31. 12. 1997 vyvezli z České republiky do L. ve V. B. v upraveném úkrytu podlahy dodávkového automobilu, značky Ford Transit, 68,58 kg heroinu o jeho průměrné čistotě 50 %, jehož cena činila nejméně 41.148.000,- Kč, který měl být předán tureckým státním příslušníkům řidičem automobilu J. J., přičemž tato dodávka heroinu byla sledována policejními a celními orgány V. B. a při přebírání zásilky byli všichni zajištěni.
Obvinění M. K., T. M. společně s již odsouzenými J. H., L. Š. a L. V.
4. ve dnech 20. 4. – 21. 4. 1998 po předchozí vzájemné dohodě naložili do úkrytu v nákladovém prostoru nákladního automobilu značky Iveco, celkem 119,213 kg heroinu, který byl určen k vývozu do L. ve V. B., jehož průměrná čistota byla asi 65,1 %, v minimální hodnotě 71.527.800,- Kč, přičemž tato zásilka heroinu byla zajištěna při kontrole na hraničním přechodu J. příslušníky C. s. dne 22. 4. 1998, takže tomuto vývozu bylo zabráněno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni tak, že obviněnému A. Z. byl podle § 187 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 3 T 9/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému T. M. byl za shora uvedený trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 13 T 40/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. K. byl odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému tretu odnětí svobody v trvání osmi roků, a zařazen byl pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 6 T 111/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění A. Z., T. M. a M. K. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 10 To 3/2007, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného M. K. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 187 odst. 3 tr. zák. (účinného do 1. 7. 1998) ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněných A. Z. a T. M. byla zamítnuta podle § 256 tr. ř.
Všichni obvinění podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 10 To 3/2007, dovolání.
Obviněný A. Z. dovolání podal prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. z důvodů § 265b odst. 1 písm. d), g), k) tr. ř. Pochybení soudů shledal zejména v tom, že jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době spáchání trestného činu, přestože ani v jednom ze skutků pod bodem 1.- 3. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, není popsáno jednání obviněného kvalifikovatelné jako jednání ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. v tehdy platném a účinném znění. Z popisu skutku není podle dovolatele patrno, jakého konkrétního jednání podmiňujícího použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. se měl dopustit, neboť z jednání uvedeného v popsaných skutcích nelze zjistit, jaká byla jeho úloha v rámci organizované skupiny ani jakého individuálního jednání se takto dopustil. Rozsudek je tedy podle obviněného ve výroku o vině zcela nepřezkoumatelný. Za další nedostatek označil, že odvolací soud jeho odvolání zamítl podle § 256 tr. ř., aniž pro to byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť řízení předcházející rozhodnutí soudu I. stupně trpělo vadou dostatečně odůvodňující zrušení rozhodnutí, neboť výslechy D. a T. P., M. N. a J. J. byly provedeny bez vyrozumění a přítomnosti obhájců, tedy v rozporu s právem na obhajobu, a jde o důkazy zcela nepoužitelné. V závěru dovolání obviněný A. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Prostřednictvím obhájce N. T. podal obviněný T. M. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Vrchní soud v Praze jeho odvolání projednal v jeho nepřítomnosti s tím, že pro doručení vyrozumění na veřejné zasedání vycházel z fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř. zásilky uložené na adrese, kde se zdržoval. Závěr o možnosti tohoto způsobu doručení vrchní soud založil na doručence, v níž byla adresa shodná s tou, jíž obviněný nahlásil při propouštění z výkonu trestu dne 12. 2. 2006. Podle obviněného odvolací soud rozhodoval až rok po jeho propuštění, tedy uplynula dlouhá doba od data zjištění adresy obviněného a data veřejného zasedání. Podle obviněného však odvolací soud neučinil veškeré kroky směřující k vyrozumění adresáta vhodným způsobem o tom, kde je možné si zásilku určenou do vlastních rukou vyzvednout. Vyrozumění o uložení zásilky v poštovní schránce není relevantní, neboť je možné se spojit s advokátem a jeho se dotázat na způsob doručení, popř. na to, kde je možné adresáta zastihnout. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil s tím, aby ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. věc byla přikázána a řádně projednána před soudem prvého stupně, případně i před odvolacím soudem.
Obviněný M. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Č. S. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť závěr soudu o právní kvalifikaci podle § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák. neodpovídá skutkovému základu. Obviněný zdůraznil, že již v průběhu řízení několikrát upozornil, že pokyny k vycestování nedostal od ostatních spoluobviněných, s nimiž se prakticky setkal těsně před cestou při naložení kontrabandu, ale od svědka pana K., který před soudem využil svého práva a odmítl vypovídat, přičemž ze zjištěných skutečností je naprosto nepochybné, že to byl právě tento svědek, kdo byl provozovatelem vozidla, nechal nákladní auto IVECO upravit pro vycestování, zajistil náklad a doklady k němu. Právě on si obviněného najal k řízení vozidla a dal mu příslušné pokyny o tom, co má dělat. Obviněný tudíž nebyl nijak napojen na organizovanou skupinu a ani tato skutečnost nebyla v jeho případě prokázána. Tyto zjevné pochybnosti o postavení svědka měly být vyloženy ve prospěch obviněného, podle zásady in dubio pro reo, a nikoli naopak. Výrok o nově uloženém trestu nezohledňuje změnu okolností, za kterých byl trest původně uložen. Zejména společenskou nebezpečnost jednání snižuje skutečnost, že v případě obviněného se jednalo o zmařený pokus o vývoz drogy do ciziny, a jednalo se o první a poslední takový případ, od jehož spáchání uplynula poměrně dlouhá doba a nový trest je oproti původnímu souhrnnému trestu fakticky přísnější, aniž byly dány důvody pro přísnější potrestání. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek podle § 265k tr. ř. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Společným vyjádřením ohledně dovolání obviněných A. Z. a M. K. obviněnému A. Z. uvedla, že obviněný nekonkretizoval, proč se domnívá, že odvolací soud neměl splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že obviněný byl o termínu veřejného zasedání řádně vyrozuměn, a nedostavil se bez uvedení jakéhokoli důvodu. Podle standardně používaných formulářů lze předpokládat, že vyrozumění o konání veřejného zasedání zároveň obsahovalo poučení, že pro obviněného je důležité, aby se k soudu dostavil a dále poučení o tom, že veřejné zasedání může být konáno i v jeho nepřítomnosti, obviněný se navíc v té době nenacházel ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 263 odst. 4 tr. ř.). Ze všech těchto okolností nelze obviněnému přisvědčit v tom, že veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti v rozporu se zákonem. Ve vztahu k dalším výhradám obviněného A. Z. nevznikají pochybnosti o jeho kontaktech s již odsouzeným J. D. a M. P. vedených společným záměrem zajistit převoz v úkrytu v podlaze dodávkového auta celkem 200 kg heroinu do L. pro osoby turecké národnosti. V případě již monitorovaném celními orgány V. B. a policií, se podílel na přepravě zásilky heroinu do P. Z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že obviněný na základě požadavků spoluobviněných, a ti na podkladě požadavků dalších překupníků ve V. B., se podílel na mezinárodní distribuci mimořádně velkého množství drogy, přičemž pro koordinaci těchto převozů udržovali obvinění mezi sebou kontakt. V této skupině pachatelů, kteří zajišťovali vývoz drogy z České republiky, měl obviněný podle dělby úkolů popsané v odůvodnění napadeného rozhodnutí roli řidiče a nesporně se jednalo o vyšší stupeň plánovitosti a koordinace, která se odlišovala od spáchání činu formou prostého spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a kterou soud prvního stupně důvodně označil za organizovanou skupinu. Organizovanou skupinu ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. tvořil obviněný A. Z. spolu s již odsouzenými a výslovně uvedenými spoluobviněnými, současně ve spojení se skupinou dalších osob, tureckých státních příslušníků, působících jako dealeři drog ve V. B. Oporu ve skutkových zjištěních má i právní posouzení podle § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák., v tehdy platném znění. Obsahem námitek byl deklarovaný dovolací důvod sice právně relevantně naplněn, ale z důvodů shora rozvedených je státní zástupkyně považuje za neopodstatněné.
K dovolání obviněného M. K. státní zástupkyně uvedla, že odvíjel nesprávné právní posouzení jeho jednání od kritiky nedostatečně objasněné role svědka K., což jsou námitky, které nemají právní charakter, ale jde o skutkové výhrady, které by z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly mít význam pouze v případě, kdyby bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a řádně odůvodnil, což se však nestalo. K námitce vztahující se k výši uloženého trestu se zřetelem na nižší stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, když se v jeho případě jednalo o změřený pokus tohoto činu, státní zástupkyně uvedla, že jde o námitku irelevantní. Nad rámec tohoto závěru uvedla, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která je uvedena v § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák. se přihlédne i tehdy, pokud členové organizované skupiny plnili úkoly vedoucí k dokonání trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. na území více států toliko v jednom jediném případě trestné činnosti, protože trvalejší charakter se nevyžaduje. V dalších podrobnostech odkázala na odůvodnění rozhodnutí na straně 5-6, a shledala, že o správnosti výkladu znaku „ve více státech“, jak byl aplikován nalézacím soudem, nevznikají žádné pochybnosti. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného M. K. rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V samostatně zpracovaném vyjádření k dovolání obviněného T. M. zástupkyně uvedla, že obviněný byl o veřejném zasedání odvolacího soudu, v němž bylo dne 22. 2. 2007 projednáno jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyrozumíván v souladu s § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. Obviněný proti nedostatku poučení nebrojil, proto lze předpokládat, že vyrozumění o konání veřejného zasedání zároveň obsahovalo i poučení o tom, že veřejné zasedání může být konáno i v jeho nepřítomnosti. Doručování do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo provedeno do místa, které obviněný naposledy orgánům činným v trestním řízení označil jako místo svého pobytu. Pokud byl obviněný vyrozuměn o uložení zásilky a tuto si nevyzvedl, nastala tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 2 tr. ř. deset dnů po uložení zásilky. Ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. o tom, kdy doručovanou zásilku uložit nelze, se na daný případ nevztahuje, neboť obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvoláván podle § 233 odst. 1 věta první tr. ř., ale byl o jeho konání toliko vyrozuměn jako osoba, jež k jeho podání dala podnět a mohla být rozhodnutím přímo dotčena. Státní zástupkyně dovolateli nepřisvědčila, a skutečnost, že obviněný sám neuvedl novou adresu svého pobytu ani nepožádal svého obhájce, aby odvolací soud o tomto informoval, nesvědčí o jeho vážném zájmu se projednání svého odvolání ve veřejném zasedání zúčastnit. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného T. M., Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Tento obviněný dovolání podal pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který přichází do úvahy, pokud byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje, a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, tedy nevyžaduje se jeho předvolání. Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného.
Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.
Z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).
Podle § 64 odst. 2 tr. ř., nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nelze takto uložit doručovanou zásilku, jestliže se doručuje-li obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Nelze takto doručit ani jinou písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Ze smyslu těchto ustanovení tedy vyplývá, že uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání (srov. rozhodnutí č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.).
Podle § 63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. Ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. lze za adresu uvedenou obviněným pro účely doručování považovat jakoukoli adresu, kterou obviněný v rámci protokolu o úkonu trestního řízení takto označí. Tato okolnost však byla do zákona ustanovena až v zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Jde zásadně o součást sepisovaného protokolu, ale může být uvedena i při jiných úkonech, např. v žádosti, v návrhu či jiném podání obviněného, jež bylo učiněno vůči orgánům činným v trestním řízení. Proto tak obviněný může učinit např. i v písemném slibu nahrazujícím vazbu podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 p. zn. 11 Tdo 110/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 34, roč. 2007, č. T 983).
V případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. V případě, že taková adresa za podmínek § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedena nebyla, je nutné zkoumat, zda adresa, na níž se obviněnému doručuje je tou, u níž předpokládá, že mu na ni bude doručováno.
Ve vztahu k těmto zákonným ustanovením lze poukázat na fakta zjištěná v obsahu spisu v projednávané trestní věci, z níž je patrné (č. l. 194), že odvolací soud na veřejné zasedání konané o odvoláních všech shora uvedených obviněných dne 22. 2. 2007, vyrozuměl obviněného T. M. vzorem č. 7a tr. ř. (vyrozumění o veřejném zasedání), na adresy: L., a L., D. Na tyto adresy se obviněnému nepodařilo doručit s tím, že na obou těchto adresách si obviněný obsílku nevyzvedl, a proto byly uloženy. Na adrese L., bylo vyrozumění obviněnému uloženo dne 23. 1. 2007 a dále též dne 8. 2. 2007. Na adrese L., D., dne 29. 1. 2007.
Odvolací soud, když při veřejném zasedání shledal, že se obviněný T. M. nedostavil, do protokolu o veřejném zasedání (č. l. 204) uvedl, že zásilky s vyrozuměním o veřejném zasedání byly uloženy na obou shora uvedených adresách a podle § 64 odst. 2 tr. ř. považoval za den doručení 3. 2. 2007. Konal proto veřejné zasedání dne 22. 2. 2007 v jeho nepřítomnosti, neboť shledal, jak vysvětlil i v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí na str. 6, že pro takový postup měl splněny procesní podmínky, když obviněného o veřejném zasedání toliko vyrozumíval. Možnost tohoto postupu opřel o ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř., protože zásilka obviněnému T. M. byla uložena na drese, kterou uvedl při propuštění z výkonu trestu dne 12. 2. 2006.
Nejvyšší soud na podkladě výhrad obviněným v dovolání vznesených a s ohledem na obsah spisového materiálu, který nechal rovněž postupem podle § 265h tr. ř. soudem prvního stupně doplnit, považuje za nutné zdůraznit, že trestní řízení v této trestní věci je vedeno od roku 1998, tedy v něm byly prováděny úkony ještě v době, než vešlo novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. v účinnost ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. o uvedení adresy pro doručování. Podle obsahu spisu je zřejmé, že obviněný v průběhu celého řízení užíval adresy, L., D. jako trvalé bydliště a jako přechodný pobyt měl Ch., A. V průběhu trestního řízení se však obviněný na těchto adresách nezdržoval, a proto např. i odvolací soud žádal o spolupráci při doručování obviněnému (č. l. 198). Ve věci sp. zn. 54 T 50/2001 (z níž byla věc obviněného T. M. vyloučena), bylo Policií České republiky zjištěno, že se obviněný na adrese L., D., nezdržuje (č. l. 3249, 3239) a že byl přihlášen na R. v L. tj. nám. …(č. l. 3304).
Ve zprávě M. M. L. (č. l. 340) uvedl, že obviněný T. M. má trvalý pobyt na adrese: L., …, což je úřední adresa, založená na návrh otce obviněného dne 23. 7. 2004, kde dokladoval na základě čestného prohlášení obviněného, že se obviněný již od roku 1994 na adrese L., D., kde měl do té doby uvedené trvalé bydliště, nezdržuje. M. ú. v Ch. (č. l. 342) sdělil, že obviněný T. M. na adrese Ch., A. nikdy hlášen nebyl a ani nebylo známo, že by se na této adrese zdržoval. Policie České republiky ve zprávě (č. l. 338) uvedla, že obviněný T. M. při zadržení dne 9. 8. 2007 za účelem dodání do výkonu trestu odnětí svobody do protokolu (č. l. 339) jako trvalý pobyt uvedl L., …
S ohledem na všechna tato zjištění Nejvyšší soud se zřetelem na shora uvedená procesní ustanovení shledal, že žádná z uvedených adres, nemá povahu adresy pro doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 63 odst. 2 tr. ř. nestaví obligatorně, aby obviněnému bylo doručováno výhradně na adresu, kterou určí pro účely doručování, ale uvádí, že tak má být „zásadně“, lze obviněnému doručovat i na jiné adresy. Obzvláště tomu tak bude v případě, pokud trestní řízení započalo a bylo konáno po dobu, než tato právní úprava vešla v účinnost, tj. před 1. 1. 2002, tak jako tomu bylo v projednávané věci, kde se trestní stíhání vede již od roku 1998. V takovém případě je však nutné zjistit, zda adresa, na níž byla zásilka doručována a na níž je ukládána, je takovou adresou, u níž má obviněný se zřetelem na zjištěné okolnosti faktickou možnost si takovou zásilkou vyzvednout, resp. zda je obeznámen s tím, že na takovou adresu mu je zasílána.
Na základě všech v této věci zjištěných a shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že adresa L., S., …, která sice byla určena jen jako úřední adresa trvalého bydliště obviněného, byla místem, kam obviněný předpokládal, že mu budou zásilky doručovány. K tomu, aby mu tato adresa jako trvalé bydliště byla určena, dal prostřednictvím svého otce svolení (viz č. l. 340), a jednak tuto adresu obviněný sám uváděl jako místo svého pobytu (lze odkázat i na zjištění odvolacího soudu o tom, že obviněný tuto adresu uvedl při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a též na zprávu na č. l. 338). Za takovou adresu nebylo možné označit žádnou z jiných adres, které byly v průběhu dlouho trvajícího řízení v této věci uvedeny, protože ani na jedné z nich nebylo v posledních letech zjištěno, že by obviněný fakticky pobýval. Proto jedinou, adresou, kterou obviněný i sám mohl považovat za tu, kam mu boudou obsílky zasílány, je možné v dané věci označit L., …, na niž odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání vyrozumíval.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, jestliže s ohledem na uložení zásilky obsahující vyrozumění obviněného o konání veřejného zasání dne 22. 2. 2007, doručil na adresu L., …, jež byla dne 23. 1. 2007 uložena, a poté s ohledem na podmínky § 64 odst. 2 tr. ř. odvolací soud považoval za doručené toto vyrozumění obviněnému dne 3. 2. 2007. Podle Nejvyššího soudu tak byla plně respektována a zachována všechna procesní práva, která jsou obviněnému pro uvedený postup trestním řádem zajištěna. Nutné je uvést i to, že nelze tolerovat zneužívání těchto práv k průtahům a obstrukcím v rámci trestního řízení, a to obzvláště za situace, kdy je (jako i v tomto případě) patrné, že obviněný často sám mařil řízení tím, že se mu vyhýbal. Nelze přehlédnout, že bylo nezbytné jej vzít do vazby (č. l. 452), z důvodů jeho nepřítomnosti při hlavním líčení dne 6. 11. 2001 bylo nutné jeho věc ze společného řízení vyloučit (č. l. 3129) a že do výkonu trestu byl dodán až policií (č. l. 339).
Při těchto zjištěních a úvahách Nejvyšší soud považuje postup odvolacího soudu za neporušující právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný nebyl zkrácen na právu se vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Dovolání obviněného T. M. bylo proto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
K dovolání obviněného M. K., který své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. zjistil, že toto dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněného a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Dovolání obviněného M. K. však tato obecná kritéria nesplňuje, jelikož v rámci svého dovolání brojil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, hodnocení či rozsahu provedeného dokazování, s nimiž se neztotožnil, a považoval je za nesprávná a nedostatečná, když tvrdil, že se skutku kladeného mu za vinu způsobem, tak jak jej popsal soud prvního stupně, nedopustil, a to především proto, že nebylo prokázáno jeho propojení s organizovanou skupinou. Spáchání žalovaného skutku tedy popíral, s tím, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána. Jednotlivé důkazy zpochybnil a tvrdil, že výpovědi spoluobviněných a svědků, které vzal soud za podklad svého rozhodnutí, nejsou věrohodné, zatímco jím za klíčového svědka označovaný svědek K. u hlavního líčení výpověď odmítl, ač to byl právě on, kdo si obviněného, který o ničem nevěděl, najal. Soud však tuto skutečnost nebral na vědomí a obhajobě obviněného neuvěřil, že nebyl na organizovanou skupinu nikterak navázán.
Z uvedeného je patrné, že obviněný neuvádí takovou vadu, která by měla právní povahu. Obviněný své výhrady zaměřil toliko na obsah své vlastní verze líčení skutkového děje, tedy odlišně od toho, jak jsou skutková zjištění popsána ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud obviněný namítal, že trest uložený soudem druhého stupně je nepřiměřeně přísný a nebyly při jeho ukládání zvažovány všechny rozhodné okolnosti významné pro stanovení jeho výše, je potřeba uvést, že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Zpochybnění přiléhavosti vyměřeného trestu není dovolací soud oprávněn hodnotit jak z hledisek vymezených v dovolacím důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil.
Vzhledem k tomu, že dovolatel své dovolání zaměřil výlučně proti vadám, které nemají právní povahu a proti výši uloženého trestu, Nejvyšší soud z hlediska výše rozvedených principů shledal, že námitky uplatněné dovolatelem neodpovídají podmínkám pro uplatnění důvodu dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opřeným o zákonem vymezené důvody, a proto nejsou splněny ani podmínky pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je v ustanovení § 265b tr. ř. vymezen.
K dovolání obviněného A. Z. podanému s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), k) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, je podle § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a že obviněný je k podání dovolání osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Zabýval se dále tím, zda bylo toto dovolání podáno včas.
Podmínky pro včasné uplatnění dovolání jako mimořádného opravného prostředku upravuje ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř., podle něhož se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. platí, že pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Obviněný A. Z. byl v době konání trestního řízení, resp. veřejného zasedání před odvolacím soudem zastoupen obhájcem JUDr. J. V., neboť se s ohledem na podmínky uvedené v ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. jednalo o nutnou obhajobu. Z obsahu spisového materiálu (dodejky založené u č. l. 215) bylo zjištěno, že obhájci JUDr. J.V. byl dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze 22. 2. 2007, sp. zn. 10 T 3/2007, doručen dne 16. 3. 2007.
Obviněný A. Z. napadený rozsudek podle obsahu dodejky založenou u č. l. 242 obdržel ve V. v P. dne 8. 6. 2007.
Dovolání obviněný A. Z. podal prostřednictvím obhájce JUDr. J.V. na Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec „osobně“ dne 10. 8. 2007.
Za tohoto stavu, když napadený rozsudek byl doručen obhájci obviněného dne 16. 3. 2007 a obviněnému dne 8. 6. 2007, je třeba vycházet ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř., pro běh dvouměsíční lhůty k podání dovolání od tohoto data, které je pozdější, tedy z data doručení obviněnému tj. 8. 6. 2007.
Lhůta pro podání dovolání tak počítaná ode dne 8. 6. 2007 a uplynula dne 8. 8. 2007 (tímto dnem byla středa).
Jestliže obviněný podal dovolání prostřednictvím obhájce krajskému soudu v pátek dne 10. 8. 2007 (viz č. l. 268 spisu), je zřejmé, že tak učinil po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.
Z těchto uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného A. Z. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl jako opožděně podané, aniž přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3 tr. ř.
Autor: Sbsrs