// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 18.12.2023
Rozhodčí doložka jako spotřebitelská smlouva
Rozhodčí doložku je třeba posuzovat jako samostatnou smlouvu, při zkoumání jejíž platnosti musí být aplikováno hmotné právo. Z tohoto důvodu je mimo jiné nutné vzít v úvahu, zda jde o smlouvu spotřebitelskou či nikoliv, a to bez ohledu na charakter smlouvy hlavní, neboť autonomie rozhodčí doložky apriori nevylučuje ani možnost rozdílného režimu hlavní smlouvy a rozhodčí doložky.
Rozhodčí doložku vztahující se k dříve uzavřené smlouvě mezi podnikateli nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, byť byla rozhodčí doložka uzavřena až poté, kdy jedna ze stran ukončila podnikatelskou činnost.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1972/2023, ze dne 4. 10. 2023
Dotčené předpisy: § 419 o. z.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Pověřením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. října 2014, č. j. 148 EXE 4164/2014-13, byl soudní exekutor Mgr. J. V., Exekutorský úřad P., pověřen nařízením a vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné proti povinnému I. Č., na základě rozhodčího nálezu vydaného JUDr. J. Š. dne 17. září 2014, sp. zn. 11 R/2014. Povinný I. Č. dne 23. ledna 2021 zemřel a exekuce je nadále vedena proti jeho bývalé manželce H. Č., jejíž majetek je postižen několika exekučními příkazy.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 18. října 2022, č. j. 148 EXE 4164/2014-95, na návrh bývalé manželky povinného exekuci zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že rozhodčí nález, který je zde exekučním titulem, není vykonatelný. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že povinný I. Č. jakožto advokát uzavřel dne 20. října 2010 s oprávněnou dvě smlouvy o úschově a smlouvy příkazní, na jejichž základě oprávněná převedla povinnému depozit ve výši celkem 2 400 000 Kč, vzhledem k nerealizaci zamýšleného záměru měl povinný následně (nejpozději do 31. července 2011) depozit vrátit oprávněné, což však neučinil. Dne 4. listopadu 2011 přestal povinný vykonávat advokátní činnost a dne 1. února 2014 byl Českou advokátní komorou vyškrtnut ze seznamu advokátů. Následně dne 29. dubna 2014 uzavřeli povinný a oprávněná rozhodčí doložku, v níž se dohodli, že veškeré majetkové spory vyplývající ze smluv o úschovách uzavřených v letech 2010-2013 nebo vzniklé v souvislosti s nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení. V rozhodčí doložce se strany dále mimo jiné dohodli, že v otázkách pravidel řízení neupravených výslovně rozhodčí smlouvou pověřují rozhodce pro projednání a rozhodnutí sporu přiměřeně použít občanský soudní řád. Dále bylo v rozhodčí doložce dohodnuto, že rozhodce vyzve žalovaného, aby do 7 dnů od doručení žaloby předložil své písemné vyjádření doložené důkazy, jichž se dovolává. Neučiní-li tak, považují se skutečnosti uvedené v žalobě za nesporné a žalovaný tím uznává žalobcem uplatněný nárok. Uvedený postup byl následně rozhodcem aplikován a jeho výsledkem bylo vydání uvedeného rozhodčího nálezu. Exekuční soud uvedl, že jde o postup analogický s ustanovením § 114b o. s. ř. (vydání rozsudku pro uznání), avšak sedmidenní lhůta k vyjádření k žalobě nesplňuje podmínku § 114b odst. 2 o. s. ř., podle něhož nesmí být lhůta k vyjádření kratší než 30 dnů. Podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017) přitom rozhodčí doložka musí spotřebiteli zaručovat stejná práva jako v řízení před soudem. Na povinného je podle soudu třeba hledět jako na spotřebitele, neboť v době uzavření rozhodčí doložky již nebyl advokátem, a tedy ani podnikatelem, zatímco oprávněná byla podnikatelkou. Povinnému tak nebyla zaručena stejná práva, jaká by měl v řízení před soudem, což podle soudu činí z rozhodčí doložky neplatné právní jednání pro jeho rozpor s dobrými mravy. Pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu proto nebyla dána a exekuční titul není vykonatelný.
Městský soud v Praze k odvolání oprávněné v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce zamítá. Podle názoru odvolacího soudu judikatura, z níž vycházel soud prvního stupně, na řešenou věc nedopadá. Odvolací soud považoval za nerozhodné, že povinný nebyl advokátem v době uzavření rozhodčí doložky, podstatné podle něj naopak je, že v pozici advokáta uzavřel smlouvy o úschově a smlouvy příkazní, neboť vztah založený rozhodčí doložkou souvisel s předchozím působením povinného jako advokáta (podnikatele), který odpovídá za závazky ze své podnikatelské činnosti. Podle názoru odvolacího soudu je povaha rozhodčí smlouvy procesní, nikoliv hmotněprávní, neboť neupravuje žádná hmotná práva účastníků, je předpokladem zvláštního procesního vztahu, má výlučně procesní důsledky a je upravena předpisy procesního práva. Rozhodčí nález byl podle odvolacího soudu vydán na základě smluv o úschově a smluv příkazních, které povinný porušil, a uzavření rozhodčí doložky bylo pouze důsledkem porušení tohoto práva z hmotněprávního závazku a instrumentem k procesnímu vyřešení celé situace. Je proto vyloučeno, aby byl povinný v postavení spotřebitele. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že povinný, ač přestal být advokátem, nepřestal být právníkem a jednoznačně si musel být vědom toho, co a proč podepisuje a jaké to má důsledky. Nadto povinný v průběhu rozhodčího řízení zůstal nečinný, proti vydanému rozhodčímu nálezu nijak nebrojil a ani v průběhu exekučního řízení sám nezpochybnil existenci exekučního titulu. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací, že by byl postup oprávněné v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy povinný jako advokát nesplnil své smluvní povinnosti a dokonce byl odsouzen v trestním řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázek hmotného práva týkajících se způsobilosti rozhodčího nálezu být exekučním titulem, resp. otázky (ne)platnosti rozhodčího nálezu, postavení subjektu právního vztahu jakožto spotřebitele, určení okamžiku, k němuž je třeba postavení subjektu právního vztahu posuzovat, a povahy rozhodčí doložky, a dále otázek procesního práva týkajících se rozsahu záruk vyplývajících z práva na řádný proces, resp. otázky, zda měl odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami dovolatelky, otázky možnosti změnit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, otázky zákazu překvapivých rozhodnutí a otázky rozsahu poučovací povinnosti v případě změny rozhodnutí odvolacím soudem.
Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně uvedl, že rozhodčí nález byl vydán na základě smluv o úschově a smluv příkazních, neboť ve skutečnosti byl vydán na základě rozhodčí doložky, která působí samostatně a má na smlouvě hlavní relativně nezávislý režim. Odvolací soud měl dále pochybit, když povahu rozhodčí doložky hodnotil v závislosti a ve vzájemné podmíněnosti se smlouvami o úschově a smlouvami příkazními, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, jakož i od názoru zastávaného odbornou literaturou, podle níž je rozhodčí smlouva institutem práva hmotného a při její interpretaci je nutné použít komplexní úpravu hmotněprávní. Vztah založený rozhodčí doložkou je třeba posuzovat samostatně a aplikovat na něj pravidla hmotného práva, zejména ustanovení o ochraně spotřebitele. Odvolací soud dále podle dovolatelky nesprávně určil rozhodný okamžik pro posouzení postavení povinného jakožto spotřebitele. S ohledem na hmotněprávní základ rozhodčí doložky je třeba postavení povinného hodnotit k okamžiku uzavření rozhodčí doložky, nikoliv smluv o úschově a příkazních smluv. Samotná rozhodčí doložka nadto daný vztah jako spotřebitelský ve svém textu explicitně kvalifikuje. Odvolací soud přitom nijak nevysvětlil, proč nepovažuje předestřený výklad za správný a charakter vztahu založeného rozhodčí doložkou ani platnost rozhodčí doložky, resp. způsobilost rozhodčího nálezu být exekučním titulem nezkoumal.
Vedle toho odvolací soud podle dovolatelky pochybil, když v rozporu s dikcí § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil usnesení soudu prvního stupně. Dovolatelka se od počátku řízení domáhala zastavení exekuce z důvodu, že podpis na rozhodčí doložce zřejmě není podpisem povinného. K prokázání tohoto tvrzení navrhovala před soudem prvního stupně množství důkazů, přičemž zejména připojení originálů rozhodčí doložky a uznání dluhu považuje za klíčové pro úplné zjištění skutkového stavu. Soud prvního stupně však rozhodl (zastavil exekuci) na základě dovolatelkou neuváděných skutečností a argumenty uvedenými v návrhu na zastavení exekuce se nezabýval a navržené důkazy bez bližšího odůvodnění neprovedl. Soud prvního stupně se tak podle dovolatelky nejen odchýlil od judikatury dovolacího soudu stran kvality soudního přezkumu přípustnosti vedení exekuce, ale zejména nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav věci, čímž ve smyslu § 220 odst. 1 o. s. ř. implicitně omezil odvolací soud v možnostech vypořádání se s odvoláním, neboť nebyly dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, takže odvolací soud neměl jinou možnost než rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud navzdory tomu nevěnoval zjištění skutkového stavu pozornost a aniž by sám dokazování doplnil, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, a to pro dovolatelku nepředvídatelným způsobem. Odvolací soud zároveň nesprávně uvedl, že dovolatelka nenavrhovala výslech P. P. za účelem prokázání nepravosti podpisu povinného na rozhodčí doložce, neboť ve skutečnosti daný důkaz navrhovala. Uvedeným postupem odvolací soud fakticky odepřel dovolatelce možnost obrany proti exekuci, neboť se žádný soud věcně nezabýval její obranou obsaženou v návrhu na zastavení exekuce, popř. ve vyjádření a v replice, přičemž dovolatelka již nemá žádný prostředek, jímž by se domohla věcného přezkumu svých tvrzení ve vztahu k nepřípustnosti exekuce. Nadto dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, překvapivé, protiústavní, jeho zjištění jsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem a jde o projev libovůle soudu. Dovolatelka z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání zopakovala svou předchozí argumentaci, že povinný jakožto advokát nesl plnou odpovědnost za jemu svěřené finanční prostředky, přičemž se až do své smrti k této odpovědnosti hlásil, opakovaně svůj dluh uznával a proti rozhodčímu nálezu nijak nebrojil. Šíři dovolatelkou navrženého přezkumu exekučního titulu považuje za nepřípustnou. Dále zdůraznila, že se mezi ní a povinným nejednalo o spotřebitelský vztah, neboť povinný byl v postavení advokáta, a tedy podnikatele. Rozhodčí doložka se vztahuje k hlavním smlouvám (o úschově a příkazním), přičemž povaha rozhodčí smlouvy (doložky) je podle oprávněné výlučně procesní, nikoliv hmotněprávní. Na základě rozhodčí doložky nemůže dojít ke změně hmotněprávního postavení účastníků hlavního závazkového vztahu. Povinný fakticky nejednal jako spotřebitel, tedy pro svou osobní potřebu za účelem spotřeby, ani jej v daném případě nelze považovat za slabší smluvní stranu. Dovolatelka dále podle oprávněné nepřípustně zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek. Z uvedených důvodů oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na řešení otázky, zda je rozhodčí doložka vztahující se k v minulosti uzavřené smlouvě mezi podnikateli spotřebitelskou smlouvou, byla-li rozhodčí doložka uzavřena až poté, kdy jedna ze stran ukončila podnikatelskou činnost, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.
Podle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Nejvyšší soud předně podotýká, že v důsledku ukončení advokátní činnosti povinného ani v důsledku následného uzavření rozhodčí doložky v žádném případě nemohlo dojít ke změně charakteru vztahu mezi oprávněnou a povinným ze smluv o úschově a smluv příkazních, které povinný uzavíral v postavení advokáta, a tento vztah zůstal zcela nepochybně vztahem mezi podnikateli. Otázkou je pouze to, zda lze samostatně posuzovat povahu rozhodčí doložky, kterou povinný uzavřel v době, kdy již nebyl advokátem (podnikatelem), a pokud ano, zda je rozhodčí doložka smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 419 o. z., přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud již ve své judikatuře vysvětlil, že při posuzování postavení rozhodčí smlouvy, byť obsažené ve formě rozhodčí doložky ve smlouvě hlavní, se uplatní zásada autonomie rozhodčí doložky, resp. její separace od smlouvy hlavní. Platnost rozhodčí doložky je tak třeba posuzovat nezávisle na platnosti smlouvy hlavní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010). Co se týče charakteru rozhodčí smlouvy (doložky) jako právní skutečnosti, odborná literatura se shoduje v tom, že byť jde o smlouvu, která má primárně procesní účinky, poměry této smlouvy se řídí právem hmotným, neboť je zde dán smluvní základ, tj. základ spočívající v průniku volních projevů stran v rámci jejich autonomie aprobované právem (viz Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2012, str. 219, marg. č. 03.3).
Rozhodčí doložku je proto třeba posuzovat jako samostatnou smlouvu, při zkoumání jejíž platnosti musí být aplikováno hmotné právo. Z tohoto důvodu je mimo jiné nutné vzít v úvahu, zda jde o smlouvu spotřebitelskou či nikoliv, a to bez ohledu na charakter smlouvy hlavní, neboť autonomie rozhodčí doložky apriori nevylučuje ani možnost rozdílného režimu hlavní smlouvy a rozhodčí doložky.
V nyní řešené věci není pochyb o tom, že oprávněná má v posuzovaném vztahu postavení podnikatele, rovněž není sporné, že povinný v době uzavření rozhodčí doložky již formálně podnikatelem nebyl (na rozdíl od doby, kdy byly uzavřeny smlouvy hlavní). Zároveň je z obsahu rozhodčí doložky zcela evidentní, že se vztahuje ke smlouvám o úschově, tedy k předchozí advokátní (podnikatelské) činnosti povinného. Nejvyšší soud považuje tuto souvislost za natolik silnou, že na rozhodčí doložku nelze aplikovat § 419 o. z., neboť nejde o smlouvu uzavřenou mimo rámec podnikatelské činnosti povinného, a to ani přes časový odstup mezi ukončením jeho podnikatelské činnosti a uzavřením rozhodčí doložky. Opačný výklad by popíral smysl ochrany spotřebitele a rovněž byl v rozporu s dobrými mravy, tím spíše v situaci, kdy povinný byl právním profesionálem.
K časovému hledisku se již vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 3. července 1997, ve věci C-269/95, Benincasa proti Dentalkit Srl., podle jehož závěru nelze za spotřebitele považovat fyzickou osobu, která ještě jako nepodnikatel uzavřela smlouvu za účelem podnikání, jež mělo být teprve v budoucnu zahájeno, neboť budoucí povaha takové činnosti ji nezbavuje jejího podnikatelského charakteru. Nejvyšší soud považuje daný závěr za v zásadě přiléhavý i na nyní řešenou věc, neboť dovodil-li Soudní dvůr Evropské unie, že časové hledisko (resp. formální postavení stran) nemůže převážit nad skutečným účelem jednání, potom nelze ani rozhodčí doložku vztahující se k dříve uzavřené smlouvě mezi podnikateli považovat za spotřebitelskou smlouvu, byť byla rozhodčí doložka uzavřena až poté, kdy jedna ze stran (zde povinný) ukončila podnikatelskou činnost.
V tomto ohledu je právní posouzení věci provedené odvolacím soudem správné. Dovolání bývalé manželky povinného je tedy přípustné, není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž zjistil, že řízení takovou vadou zatíženo je.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. října 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, nebo ze dne 25. května 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020). Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
V nyní řešené věci je ze spisu zřejmé, že dovolatelka se od počátku řízení domáhala zastavení exekuce na základě svého tvrzení, že podpisy na rozhodčí doložce nejsou podpisy povinného, k čemuž předložila znalecký posudek z oboru písmoznalectví zpracovaný Mgr. H. H. Podle závěrů znaleckého posudku nelze o pravosti podpisů objektivně rozhodnout, pro upřesnění závěru by bylo třeba namísto kopie předložit podepsaný originál rozhodčí doložky. Další zkoumané podpisy povinného nacházející se na listinách předložených soudu oprávněnou, v nichž se povinný omlouvá za způsobenou škodu a slibuje, že vynaloží veškeré úsilí k jejímu odčinění, jsou však podle závěru znaleckého posudku pravděpodobně padělkem. Dovolatelka proto navrhla, aby soud u rozhodce opatřil originály rozhodčích doložek a dále navrhla několik důkazů (zejména v podání ze dne 13. října 2022, č. l. 82-83, výslechy D. R., P. P. a znalkyně Heleny Hornychové). Soud prvního stupně však exekuci zastavil z jiného důvodu, když (nesprávně) uzavřel, že uzavřená rozhodčí doložka je spotřebitelskou smlouvou, a navrženými důkazy se s výjimkou stručného sdělení, že dovolatelkou předložený znalecký posudek tvrzení dovolatelky neprokazuje, nezabýval. Odvolací soud poté dospěl ke správnému závěru, že o spotřebitelskou smlouvu nejde, avšak namísto toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (v němž by se soud prvního stupně zabýval dovolatelkou tvrzenými skutečnostmi a navrženými důkazy), aniž se odvolací soud sám těmito skutečnostmi a důkazy podrobněji zabýval (odvolací soud nadto nesprávně uvedl, že dovolatelka nenavrhovala výslech P. P. za účelem prokázání nepravosti podpisu povinného na rozhodčí doložce), rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh dovolatelky na zastavení exekuce se zamítá. Uvedeným postupem odvolací soud (resp. soudy obou stupňů) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť porušil dovolatelčino právo na spravedlivý proces tím, že opomenul navržené důkazy, které jsou způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Autor: -mha-