// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 02.12.2022
ÚS: Dokazování obsahem připojeného trestního spisu
I. Dokazováním obsahu připojeného spisu nesmí být porušeny garance práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož ani práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a to zejména tím, že by takto byly získány důkazy, které by v předmětném (pozdějším) trestním řízení byly nepřípustné, např. že by jako listinný důkaz při nesplnění podmínek stanovených § 88 odst. 6 věta třetí trestního řádu byl proveden protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl nařízen a proveden v dřívějším trestním řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí dle § 9 odst. 1 trestního řádu, a to pod záminkou, že orgán činný v trestním řízení v následné věci tímto způsobem prověřuje ty závěry uvedeného rozhodnutí, které jsou pro něj nezávazné.
II. Neporušitelnost zákazů důkazního práva se nevztahuje jen na samotné důkazy získané v jiném (dřívějším) trestním řízení, které by byly v pozdějším trestním řízení nepřípustné, ale brání i tomu, aby tyto zákazy byly obcházeny tím, že místo přímého provedení nepřípustného důkazu v pozdějším řízení se orgán činný v trestním řízení „prolomí“ k jeho obsahu prostřednictvím příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí z dřívějšího řízení, které tento obsah rekapituluje a které je v tomto pozdějším řízení provedeno jako listinný důkaz.
III. (Ne)přípustnost určitého důkazu v pozdějším trestním řízení však musí být posuzována podle obecných pravidel dokazování vážících se k orgánům činným v trestním řízení. Nepřípustným tedy není takový důkaz, který byl v dřívějším právním řízení získán zcela bez jakékoliv ingerence orgánů činných v trestním řízení či takový důkaz, který byl získán v dřívějším právním řízení za obdobných podmínek, za jakých by byl mohl být získán i v pozdějším trestním řízení.
IV. Ústavní soud není povinen se zabývat námitkami, které stěžovatel pouze formálně deklaruje, ale blíže je nezdůvodní konkrétními argumenty zasazenými do kontextu specifických okolností daného případu, pokud jejich důvodnost není na první pohled natolik očividná, že žádné bližší vysvětlení nevyžaduje. Neslučuje se totiž s úlohou Ústavního soudu jako nezávislého orgánu ochrany ústavnosti, aby vstupoval do řízení na straně stěžovatele tím, že bude napravovat jeho argumentační pasivitu a sám aktivně vyhledávat v posuzovaném případě námitky, které by mohly svědčit ve stěžovatelův prospěch, kterých se sám stěžovatel nedovolává, a samostatně vyhledávat argumenty na jejich podporu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 808/22, ze dne 2. 11. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
IV.
Posouzení Ústavním soudem
21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ji nemůže odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, ale musí si obstarat další podklady a vyjádření (viz část III. tohoto nálezu) a rozhodnout o ní nálezem. Důvodem je stěžovatelova námitka 4), jíž stěžovatel zpochybňuje kvalitu provedeného dokazování. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, ten svůj závěr o vině založil mimo jiné i na obsahu odůvodnění usnesení o odložení věci, z nějž reprodukoval i obsah vysvětlení podaných dle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud si tak musel položit otázku, zda dokazování v hlavním líčení v jedné trestní věci reprodukcí obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí z přípravného řízení v druhé trestní věci nepředstavuje zásah do práva na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny či práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny obviněného v první trestní věci (dále jen "předmětná otázka").
V.
Obecná východiska k dokazování obsahem usnesení v jiné trestní věci
a) Ústavněprávní limity dokazování
23. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Čl. 6 odst. 1 Úmluvy předepisuje: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
24. Čl. 40 odst. 3 Listiny uvádí: "Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce." Čl. 6 odst. 3 Úmluvy zní: "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví."
25. Podle § 33 trestního řádu: "Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165). Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li jeho svéprávnost omezena."
26. Ustanovení § 165 odst. 1, odst. 2 trestního řádu stipuluje: "Policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka."
27. Proces dokazování představuje integrální součást trestního řízení, a tedy bezpochyby se na něj vztahují garance práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") k těmto garancím přistupuje tak, že tyto netvoří vždy stejný strnulý a neměnný standard, ale že z hlediska ochrany lidských práv je třeba posoudit až celkovou spravedlivost trestního řízení v individuálním kontextu dané věci (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 9. 2016 ve věci Ibrahim a další proti Spojenému království, stížnosti č. 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, bod 250.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 11. 2018 ve věci Beuze proti Belgii, stížnost č. 71409/10, bod 121.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 5. 2017 ve věci Simeonovi proti Bulharsku, stížnost č. 21980/04, bod 120.). Pravidla dokazování jsou pak zásadně doménou jednotlivých vnitrostátních právních řádů (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Melenchen a další proti Nizozemí, stížnosti č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, bod 50.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 12. 2018 ve věci Murtazaliyeva proti Rusku, stížnost č. 36658/05, bod 139.), a tedy posouzení, zda v procesu dokazování bylo zachováno právo na spravedlivý proces, se nevymyká shora připomenutému referenčnímu kritériu až celkové spravedlivosti řízení (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 7. 2000 ve věci Elsholz proti Německu, stížnost č. 25735/94, bod 66.), a to např. včetně otázky použití nezákonně získaného důkazu (srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku, stížnost č. 10862/84, bod 46.).
28. České trestní právo procesní jako součást tzv. kontinentální právní kultury vychází z formálně materiálního pojetí důkazu, tedy zásadně nepředepisuje orgánům činným v trestním řízení tzv. vylučovací pravidla, tj. ucelený, stabilní, všeobecný a kategoricky vymezený katalog vad důkazního řízení vyvolávajících automaticky určitý procesní důsledek např. v podobě neúčinnosti důkazu, zákazu použití atd. (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1340). Pokud trestněprocesní předpis sám nestanoví určitá pevně daná omezení (např. § 89 odst. 3 trestního řádu či § 158 odst. 6 věta čtvrtá a pátá trestního řádu), klade formálně materiální pojetí důkazu na orgány činné v trestním řízení nárok, aby individuálně posuzovaly, zda daná konkrétní vada v jednotlivé věci představuje již nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu obviněného, resp. podstatnou vadu řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či usnesení sp. zn. I. ÚS 484/97 ze dne 29. 1. 1998 (U 7/10 SbNU 361)], resp. musí zvažovat jednak vliv vady na spolehlivost důkazního prostředku a pravdivost samotného důkazu, jednak její vliv na možnost uplatnění práva obviněného na obhajobu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1959/22 ze dne 20. 9. 2022 či nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016 (N 32/80 SbNU 411)].
29. S tímto přístupem se ztotožňuje i rozhodovací praxe obecných soudů [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 (Rt 7/2008), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009 (Rt 22/2010)] či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Tzn 139/96 (Rt 16/1997), jakož i trestněprocesní doktrína [srov. např. FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k § 89, citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 20.; ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 371; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 2. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 361; či FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 361].
b) K přípustnosti úředního záznamu o podaném vysvětlení jako důkazu v trestním řízení
30. Ustanovení § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu postuluje: "O zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl. Opis záznamu zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, policejní orgán záznam sepíše po provedení potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů. K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů..." Podle § 158 odst. 6 trestního řádu: "O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Je-li úřední záznam podepsán osobou podávající vysvětlení, bude jí na žádost poskytnuta jeho kopie. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah."
31. Ustanovení § 211 odst. 6 trestního řádu uvádí: "Se souhlasem státního zástupce a obžalovaného lze v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5)."
32. Podstatnou složkou práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, v trestním řízení je požadavek na kontradiktornost dokazování, tedy záruka, že obhajoba bude mít možnost se seznámit s důkazy, o něž veřejná žaloba opírá svůj závěr o vině obviněného, tyto důkazy zpochybnit co do jejich obsahu i co do spolehlivosti jejich nosiče, způsobu provedení i skutkových zjištění, která z nich vyplývají, jakož i možnost navrhovat či předkládat důkazy na podporu stanoviska obhajoby za stejných podmínek jako veřejná žaloba na podporu svého stanoviska. Z judikatury ESLP vykládající čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyplývá, že byť se tato garance dle Úmluvy vztahuje primárně na výslech svědků či jinak ústně podané důkazy, týká se i ostatních druhů důkazů, resp. nosičů důkazu, jako jsou listiny, znalecké posudky a další dokumenty (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99, bod 32.; rozsudek ESLP ze dne 9. 5. 2003 ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku, stížnost č. 59506/00, bod 37.; či rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2013 ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, stížnosti č. 11082/06 a 13772/05, bod 711. aj.). Platí to i pro situace, v nichž nebyla určitá osoba vyslechnuta, ale obhajoba zpochybňuje důkaz, který tato osoba poskytla v jiné formě, proti níž se obhajoba vymezuje, např. předáním dokumentů (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 4. 5. 2017 ve věci Chap LTD. proti Arménii, stížnost č. 15485/09, bod 48.) či tím, že byla odposlouchávána (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2018 ve věci Butkevich proti Rusku, stížnost č. 5865/07, bod 90.).
33. ESLP však ve své rozhodovací praxi nevyžaduje bezvýjimečně kontradiktorní provedení každého jednotlivého důkazu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2008 ve věci Mirilashvili proti Rusku, stížnost č. 6293/04, bod 216.); avšak nekontradiktorně provedené důkazy je třeba velmi důkladně posoudit (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 7. 2002 ve věci S. N. proti Švédsku, stížnost č. 34209/96, bod 53.; rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2007 ve věci Gossa proti Polsku, stížnost č. 47986/99, bod 55.; či rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2002 ve věci Visser proti Nizozemí, stížnost č. 26668/95, bod 44.), musí být výjimečné, odůvodněné protichůdným převažujícím konkurujícím legitimním zájmem (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, bod 119., nesmí být výlučným či rozhodujícím důkazem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 14. 12. 1999 ve věci A. M. proti Itálii, stížnost č. 37019/97, bod 25.; či rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2016 ve věci Sitnevskiy a Chaykovskiy proti Ukrajině, stížnosti č. 48016/06 a 7817/07, bod 102.) a musí být vyváženy dalšími faktory ve prospěch obhajoby (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10, bod 115.), úměrnými významu takového nekontradiktorně provedeného důkazu (srov. např. usnesení ESLP ze dne 4. 7. 2000 ve věci Kok proti Nizozemí, stížnost č. 43149/98).
34. Lze tedy shrnout, že v judikatuře ESLP je zásada kontradiktornosti úzce spjata se zajištěním, že obhajoba bude mít vědomost o důkazech a přístup k nim, a s tzv. rovností zbraní, která vyžaduje, aby obhajoba měla stejnou možnost ovlivnit výsledek řízení jako veřejná žaloba, tedy zejména aby měla možnost předkládat důkazy, napadat důkazy veřejné žaloby a přednést vlastní argumentaci (srov. např. MULÁK, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení - evropské souvislosti a česká reflexe. In: Bulletin advokacie, rok 2019, č. 3, s. 36; či FENYK, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení anglosaského a kontinentálního typu. In: FENYK, J. (eds.). Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: Lexis Nexis, 2007, s. 16).
35. Obdobně přistupuje k požadavku na kontradiktornost v trestním řízení i Ústavní soud, který se judikaturou ESLP k tomuto tématu hojně inspiruje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3206/08 ze dne 27. 4. 2009 (N 99/53 SbNU 251) či nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)]. Pro dodržení požadavku celkové spravedlivosti trestního řízení musí být osobě, proti níž se řízení vede, umožněno vyjádřit se jak k jednotlivým důkazům, tak k věci jako celku, jakož i navrhovat důkazy [nález sp. zn. II. ÚS 2564/12 ze dne 8. 7. 2014 (N 136/74 SbNU 69)], klást otázky svědkovi a zpochybňovat obsah jeho výpovědi i jeho věrohodnost, a to zásadně při provádění důkazu v hlavním líčení, či v jiném okamžiku [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27), nález sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951) či nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022; či FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 80].
36. Jde-li o důkazy osobní [srov. ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 359], tedy o důkazy, které z kriminalistického hlediska pochází z tzv. stop ve vědomí (srov. MUSIL, J.; KONRÁD, Z.; SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 81), ať už jim odpovídá jakýkoliv důkazní prostředek (výslech svědka, podání vysvětlení) či ať už byly získány standardně, nebo zvláštním způsobem dokazování (při rekognici, při rekonstrukci atd.), musí mít zásadně (tj. nejde-li o situaci, v níž je výjimečně z důvodu konkurujícího zájmu umožněno nekontradiktorní provedení důkazu) osoba, proti níž se řízení vede, možnost nejen zpochybnit výsledný důkaz (např. popřením obsahu protokolu, v němž je výpověď zachycena), ale zásadně jí musí být poskytnuta příležitost účastnit se provádění takového důkazu, moci namítat případné neregulérnosti v jeho průběhu a klást osobě, která takový důkaz poskytuje, otázky vztahující se nejen k dokazované skutečnosti a vlastnímu obsahu důkazu, ale rovněž k dalším relevantním okolnostem týkajícím se zejména věrohodnosti svědka, podmínek, za nichž vnímal daný děj, faktorům, které mohly způsobit zkreslení obsahu důkazu s plynutím času či v důsledku konkrétních souvislostí, v nichž je důkaz prováděn, atd. Je tomu tak proto, že na rozdíl od materiálních (reálných) důkazů, které mají v zásadě objektivní a stálou povahu (ke změnám v nich dochází s plynutím času jen velmi omezeně, předvídatelně a zpravidla způsobem, který neovlivňuje jejich důkazní hodnotu), jsou osobní důkazy efemérní povahy a podléhají limitům lidské paměti, takže jejich reprodukce je vždy způsobilá do určité míry ovlivnit jejich konkrétní obsah či vyznění.
37. Postačí však, je-li obhajobě umožněna plná příležitost klást svědkovi otázky alespoň jednou v průběhu celého řízení, přičemž je zásadně lhostejno, stalo-li se tak v přípravném řízení či v řízení před soudem [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 458/03 ze dne 3. 3. 2004 (U 10/32 SbNU 513)]. Za preferované je k tomu však třeba považovat hlavní líčení, v němž jsou k tomu vytvořeny nejvhodnější podmínky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741) či ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 590].
38. Právě nedostatek kontradiktornosti pořizování úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu vylučuje jeho důkazní přípustnost v hlavním líčení, nejsou-li splněny podmínky dle § 211 odst. 6 trestního řádu. Obhajoba se totiž přímo úkonu podávání vysvětlení neúčastní a nemůže do něj jakkoliv zasahovat ani zpětně. Ústavní soud zastává rovněž pozici, že využívání úředních záznamů či jiných dokumentů obdobného typu nelze používat k obcházení institutu výpovědi ve vztahu k obviněnému, jakož i opačně, že nelze používat institutu výpovědi k obcházení podmínek přípustnosti důkazů, jimiž jsou vázány orgány činné v trestním řízení. Tak např. v minulosti nepřipustil Ústavní soud důkazní použití úředního záznamu pořízeného správcem daně v daňovém řízení, jímž bylo obcházeno stěžovatelovo odepření výpovědi [srov. nález sp. zn. I. ÚS 677/03 ze dne 9. 10. 2007 (N 153/47 SbNU 11)], či svědeckou výpověď policisty, který vyhotovoval úřední záznam před zahájením trestního stíhání, k obsahu tohoto záznamu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 (N 165/35 SbNU 241)].
39. Rovněž rozhodovací praxe obecných soudů velmi důsledně vyžaduje souhlas státního zástupce a obviněného dle § 211 odst. 6 trestního řádu k tomu, aby soud v hlavním líčení mohl úřední záznam o podaném vysvětlení k důkazu provést [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 579/2016 (Rt 13/2017)] či jinak použít. Bez splnění této podmínky nelze úřední záznam o podaném vysvětlení jakkoliv důkazně použít, včítaje v to byť i jen jeho předestření svědkovi při výslechu v hlavním líčení [srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 To 666/2002 (Rt 45/2003)]. Pokud jsou oba tyto souhlasy dány, důkaz musí být proveden kontradiktorním způsobem včetně možnosti dovyslechnout osobu, která vysvětlení podala [srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 Tmo 21/2013 (Rt 3/2017].
c) K dokazování obsahem rozhodnutí v jiné trestní věci
40. Dokazování obsahem pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci v jiné věci není specificky upraveno, uplatní se tedy při něm všechna výše uvedená východiska týkající se dokazování. Toliko § 9 odst. 1 trestního řádu stanoví, že: "Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného." Z toho pro orgány činné v trestním řízení vyplývá jednak povinnost rozlišovat, zda se dřívější pravomocné rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu týká otázky viny v trestní věci, v níž jsou činné, či nikoliv, a jestliže tomu tak je, pak i povinnost zabývat se obsahem tohoto rozhodnutí, jakož i příslušným spisovým materiálem [který si za tímto účelem musí vyžádat - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011 (Rt 42/2012)], a odůvodnit případné odchýlení se od závěrů předmětného rozhodnutí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171nn).
41. V takovém případě tedy orgány činné v trestním řízení posuzují předmětné jiné rozhodnutí jako kterýkoliv jiný důkaz v duchu zásady volného hodnocení důkazů [srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004 (Rt 17/2005); či usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 10 To 286/2007 (Rt 17/2009)]. I když orgán činný v trestním řízení souhlasí s rozhodnutím učiněným o věci dotýkající se otázky viny jiným státním orgánem, nemůže tento závěr jen mechanicky přebrat, ale je povinen se jeho obsahem zabývat a vypořádat se s obhajobou uplatněnou vůči němu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 (Rt 48/2015)].
42. To platí i naopak, tedy ani odchýlení se od závěrů takového rozhodnutí nesmí orgán činný v trestním řízení odůvodnit toliko lakonickým konstatováním, že v otázce viny není dřívějším pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu státní moci vázán [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019 (Rt 5/2020)]. Před otázku viny je pak orgán činný v trestním řízení postaven vždy, pokud se tato otázka týká znaku skutkové podstaty příslušného trestného činu či pokud se vztahuje k jakékoliv další podmínce, která musí být splněna pro závěr, že jde, či nejde o trestný čin [(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171).]. V případě, že se o otázku viny nejedná, je pak závěrem takového předchozího pravomocného rozhodnutí státního orgánu orgán činný v trestním řízení vázán vždy [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171; či FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k § 9, citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 6.].
43. Ústavní soud na tomto místě předesílá, že k odpovědi na předmětnou otázku je třeba jednoznačně vymezit jednak to, jak může s rozhodnutím dle § 9 odst. 1 trestního řádu orgán činný v trestním řízení naložit v obou variantách předvídaných uvedeným ustanovením, tj. na jedné straně týká-li se předmětné rozhodnutí viny, a tedy není-li jím orgán činný v trestním řízení vázán (dále jen "nezávazné rozhodnutí"), a na druhé straně netýká-li se takové rozhodnutí viny, a tedy je-li jím orgán činný v trestním řízení vázán (dále jen "závazné rozhodnutí"), a jde-li o druhou uvedenou variantu, pak i to, v jakém rozsahu je jím vázán, tedy které závěry takového rozhodnutí jsou ve smyslu § 9 odst. 1 trestního řádu vlastně závazné.
44. Analýza dosavadních východisek proto musí být doplněna i odpovědí na tyto otázky. Je zřejmé, že v obou variantách předvídaných § 9 odst. 1 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení učinit rozhodnutí jiného státního orgánu součástí dokazování, tedy provést je jako listinný důkaz. Jde-li o závazné rozhodnutí, pak je v rozsahu jeho závaznosti orgán činný v trestním řízení převezme a v tomto rozsahu neprovádí další dokazování a nečiní vlastní skutková zjištění. Ve zbývajícím rozsahu může provést dokazování spisovým materiálem vedeným o řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno, jakož i využitím dalších důkazních možností, které se tím odhalí, a učinit si vlastní skutkové i právní závěry (samozřejmě nepopírají-li ty závěry, jimiž je vázán).
45. Dokazováním obsahu připojeného spisu však nesmí být porušeny garance práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož ani práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a to zejména tím, že by takto byly získány důkazy, které by v předmětném (pozdějším) trestním řízení byly nepřípustné, např. že by jako listinný důkaz při nesplnění podmínek stanovených § 88 odst. 6 věta třetí trestního řádu byl proveden protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl nařízen a proveden v dřívějším trestním řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí dle § 9 odst. 1 trestního řádu, a to pod záminkou, že orgán činný v trestním řízení v následné věci tímto způsobem prověřuje ty závěry uvedeného rozhodnutí, které jsou pro něj nezávazné. V takovém případě by porušení práva na soudní ochranu spočívalo v samotném nerespektování či obcházení zákazů důkazního práva, porušení práva na obhajobu by záleželo v tom, že obhajoba v pozdější věci neměla možnost jakkoliv ovlivnit průběh vyhledávání, získávání, zajišťování či provádění důkazu v dřívější věci, a porušení rovnosti v řízení by tkvělo v tom, že veřejná žaloba by tímto postupem oproti obhajobě byla nezvratně zvýhodněna.
46. To vše obdobně platí i pro nezávazné rozhodnutí, ohledně nějž však stejným způsobem postupuje orgán činný v trestním řízení v celém jeho rozsahu.
47. Pokud jde o závazné rozhodnutí, tato jeho závaznost se týká především výroku, který v některých případech bude zcela postačovat (např. rozsudek v řízení o určení vlastnického práva k věci či správní rozhodnutí udělující konkrétní povolení, jejichž výroky vždy výslovně individualizují, k čemu se vztahují). V některých případech však výrok sám o sobě neposkytuje dostatečnou informaci. Např. výrok rozsudku v řízení o žalobě na plnění zpravidla výslovně obsahuje pouze konstatovanou povinnost, nikoliv i právní titul, z nějž žaloba tuto povinnost dovozuje, natož i skutkový základ, přičemž závaznost toliko výrokem by intencím § 9 odst. 1 věta za středníkem trestního řádu nevyhovovala, neboť orgán činný v trestním řízení by byl vázán např. pouze závěrem o tom, zda obviněný je, či není povinen zaplatit jiné osobě určitou částku, nikoliv již však proč a co se vlastně mezi žalobcem a žalovaným skutkově stalo.
48. Ačkoliv i jen samotný závěr o této povinnosti bude zpravidla pro trestní řízení relevantní (např. z hlediska posouzení majetkových poměrů obviněného), většinou až závěry civilního soudu o skutkovém základu sporu a jeho právním posouzení budou pro orgán činný v trestním řízení esenciální již pro samotné rozlišení, zda se vůbec takový rozsudek civilního soudu týká otázky viny, a i pokud ano, bude jeho povinností se právě s těmito závěry argumentačně vypořádávat ve smyslu výše nastíněné judikatury. Pokud tedy ze samotného výroku jednoznačně nevyplývá, jaký konkrétní závěr státní orgán předmětným rozhodnutím v daném případě učinil, závaznost tohoto rozhodnutí zahrnuje i právní posouzení, o něž je výrok opřen, a skutkový základ, o nějž se opírá právní posouzení, které nejsou přímo vyjádřeny ve výrokové části.
VI.
Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
49. Jak vyplývá ze shora předestřených obecných východisek, praxe vrcholných soudů dosud autoritativně na jedné straně vylučuje možnost jakýmkoliv způsobem v hlavním líčení důkazně použít obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení, jestliže k tomu nebyly splněny podmínky dle § 211 odst. 6 trestního řádu, na straně druhé ukládá orgánům činným v trestním řízení i v procesní situaci, v níž jde o otázku viny, a tedy nejsou vázány předchozím pravomocným rozhodnutím státního orgánu, přihlédnout k obsahu takového rozhodnutí a argumentačně se s ním vypořádat, ať již se s jeho závěry ztotožňují, či se od nich odchylují.
50. Prizmatem shora nastíněných východisek Ústavní soud v nynější věci konstatuje, že se toto rozhodnutí bezprostředně nedotýká otázky stěžovatelovy viny, neboť to, že se nepodařilo objasnit skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání ve věci podezření z krádeže, nijak neimplikuje, že se stal předmětný skutek. Skutečnost, že policejní orgán ve věci podezření z krádeže měl za to, že podezření z krádeže bylo vymyšlené, náleží pak toliko do argumentační části odůvodnění, jíž obecné soudy vázány nebyly. Současně předmětné usnesení o odložení věci bylo pro obecné soudy závazné toliko v rozsahu svého výroku, neboť již z něj se dostatečně určitě podává, v jaké skutkovými okolnostmi konkrétně vymezené věci podezření z krádeže se nepodařilo objasnit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání dle § 159a odst. 5 trestního řádu.
51. Za tohoto dílčího závěru se pak Ústavní soud musel zabývat tím, zda obecné soudy, zejména soud nalézací, provedly ústavně konformním způsobem dokazování usnesením o odložení věci v té části, v níž bylo pro ně nezávazné. Výše v bodě 45. vyjádřený akcent na zachování garancí ústavně zaručených práv a svobod a obecná východiska připomenutá v části V.b) tohoto nálezu svědčí jednoznačně pro závěr, že obecné soudy v této otázce pochybily.
52. Neporušitelnost zákazů důkazního práva vyžadovaná na ústavněprávní úrovni v zájmu ochrany základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny se totiž nevztahuje jen na samotné důkazy získané v jiném (dřívějším) trestním řízení, které by byly nepřípustné v pozdějším trestním řízení, ale brání i tomu, aby tyto zákazy byly obcházeny tím, že místo přímého provedení nepřípustného důkazu v pozdějším řízení se orgán činný v trestním řízení "prolomí" k jeho obsahu prostřednictvím příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí z dřívějšího řízení, které tento obsah rekapituluje a které je v tomto pozdějším řízení provedeno jako listinný důkaz.
53. (Ne)přípustnost určitého důkazu v pozdějším trestním řízení však musí být posuzována podle obecných pravidel dokazování vážících se k orgánům činným v trestním řízení. Nepřípustným tedy není takový důkaz, který byl v dřívějším právním řízení získán zcela bez jakékoliv ingerence orgánů činných v trestním řízení či takový důkaz, který byl získán v dřívějším právním řízení za obdobných podmínek, za jakých by byl mohl být získán i v pozdějším trestním řízení. Není tak např. obcházením zákazu donucení k sebeobvinění v následném trestním řízení podle § 78 odst. 3 trestního řádu, pokud tuto listinu následně provedenou jako listinný důkaz v pozdějším trestním řízení v dřívějším občanskoprávním řízení obviněný dobrovolně předložil jako jeho účastník na podporu svého procesního stanoviska, ani pokud by věc či listina byla v předchozím trestním řízení obviněným vydána dle § 78 odst. 1 trestního řádu, ačkoliv kdyby k němu nebylo nedošlo, bylo by stejně v pozdějším trestním řízení přípustné její odnětí dle § 79 odst. 1 trestního řádu.
54. V nynější věci právě k obcházení důkazního zákazu částečně došlo. Jedním z důkazů, na jehož základě dospěl nalézací soud k závěru o stěžovatelově vině, bylo i usnesení o odložení věci. To bylo vydáno v jiném trestním řízení, které nedospělo do stádia trestního stíhání, a tak v něm byla toliko podávána vysvětlení dle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, na jejichž základě také tehdejší policejní orgán učinil závěr o tom, že oznámení podezření z krádeže na tísňovou linku bylo vymyšlené (viz výše bod 5.). V hlavním líčení v nynější věci před nalézacím soudem bylo, jak shora připomenuto, provedení těchto úředních záznamů podmíněno dle § 211 odst. 6 trestního řádu souhlasem státního zástupce a stěžovatele, bez něhož nebylo přípustné jakkoliv obsah úředních záznamů o podaných vysvětleních použít.
55. Byť na jiných místech odůvodnění napadeného rozsudku nalézací soud neopomněl zdůraznit, že k obsahu podaných vysvětlení v odložené věci podezření z krádeže nemohl přihlédnout (srov. body 26. a 27. napadeného rozsudku), přesto uvedl, že svědku B. neuvěřil, že neviděl, kdo z vozidla vystupoval, právě s odkazem na odůvodnění o odložení věci (viz body 24. a 30. napadeného rozsudku), v němž je zachyceno svědkovo vysvětlení, že viděl, že z vozidla vystupoval stěžovatel.
56. Toto pochybení však nemohlo mít žádný vliv na rozhodnutí ve věci samé ani na celkovou spravedlivost řízení, neboť skutkové zjištění, že oznámení podezření z krádeže bylo vymyšlené, učinil nalézací soud i na základě četných dalších důkazů (zejména záznamu z tísňové linky, výpovědi zasahujícího policisty, výpovědi svědka B. v hlavním líčení), které jakoukoliv pochybnost o své ústavní konformitě nevzbuzují, a závěr o tom, že vozidlo řídil stěžovatel, nalézací soud neučinil na základě nepřípustného přímého důkazu - vysvětlení svědka B. v jiné trestní věci - ale na základě uzavřeného řetězce jiných nepřímých důkazů, které z ústavněprávního hlediska zcela postačovaly (viz níže body 64. až 66. tohoto nálezu).
57. Na předmětnou otázku tak Ústavní soud závěrem této části odpovídá tak, že dokazování v hlavním líčení v jedné trestní věci reprodukcí obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí z přípravného řízení v druhé trestní věci představuje zásah do práva na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny obviněného v první trestní věci, avšak o porušení těchto práv půjde jen tehdy, jestliže je obsah podaného vysvětlení v pozdější trestní věci jediný či zcela zásadní usvědčující důkaz. I tento zásah musí tedy být posuzován optikou celkové spravedlivosti řízení.
58. V nynější věci k takovému porušení nedošlo, neboť úřední záznamy o podaných vysvětleních v jiné trestní věci, resp. usnesení o odložení věci, které je pojalo do svého odůvodnění, nebyly kardinálním, natož jediným důkazem o stěžovatelově vině.
VII.
K dalším stěžovatelovým námitkám
(…)
71. Ústavní soud konstatuje, že není povinen se zabývat námitkami, které stěžovatel pouze formálně deklaruje, ale blíže je nezdůvodní konkrétními argumenty zasazenými do kontextu specifických okolností daného případu, pokud jejich důvodnost není na první pohled natolik očividná, že žádné bližší vysvětlení nevyžaduje. Neslučuje se totiž s úlohou Ústavního soudu jako nezávislého orgánu ochrany ústavnosti, aby vstupoval do řízení na straně stěžovatele tím, že bude napravovat jeho argumentační pasivitu a sám aktivně vyhledávat v posuzovaném případě námitky, které by mohly svědčit ve stěžovatelův prospěch, kterých se sám stěžovatel nedovolává, a samostatně vyhledávat argumenty na jejich podporu.
(…)
VIII.
Závěr
75. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 36., 44. až 48., 52. až 54., 56., 57. a 71.
76. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
Autor: US