// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 03.07.2020

ÚS: Stížnost proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění

V posuzované věci neslo řízení o stížnosti navrhovatele proti zamítavému usnesení soudu prvého stupně znaky „krátkého procesu“, v němž stěžovateli nebyl dán prostor, aby zpochybnil hmotněprávní úvahy okresního soudu týkající se možnosti jeho podmíněného propuštění, obsažené v odůvodnění jeho usnesení. Tento postup obecných soudů je nutné považovat za rozporný s garancemi danými v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel měl v řízení obhájkyni, přičemž čl. 37 odst. 2 Listiny zaručuje právo na právní pomoc v jakémkoli řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci. Toto právo je pro trestní řízení, jehož součástí je i řízení o návrhu podle § 331 odst. 1 trestního řádu, konkretizováno v čl. 40 odst. 3 Listiny. V projednávané věci byla postupem obecných soudů v řízení o stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu obhájkyně stěžovatele zbavena možnosti reagovat na skutkovou a právní argumentaci odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, neboť písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo obhájkyni doručeno až poté, co soud druhého stupně podanou stížnost zamítl.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 464/20, ze dne 1. 6. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

Obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání devíti let, uložených mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. 8 T 117/2010, a v trvání 1 088 dní, uložených mu jako zbytek trestu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 2 T 132/2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 61 To 234/2006 a ve spojení s usneseními Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 5. 2008 a 17. 1. 2012 sp. zn. 31 PP 49/2008. Okresní soud žádosti stěžovatele nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil dvě zákonné podmínky pro podmíněné propuštění. Stěžovatel totiž žádá již o své třetí podmíněné propuštění poté, co obě dvě předchozí podmíněná propuštění k jeho nápravě nestačila. Podle soudu lze současnou aktivitu stěžovatele hodnotit jako přizpůsobení se výkonu trestu a nikoliv jako známku napravení. Vzhledem ke kolísání chování stěžovatele je zřejmé, že ani v tomto výkonu trestu nebyl veden definitivní potřebou chovat se řádně. Zatím získaná řada odměn je z tohoto důvodu nepřesvědčivá a stěžovatel ji bude muset ještě potvrdit. Ani podmínku prognózy řádného života soud nepovažoval za splněnou.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostní soud o jeho blanketní stížnosti, podané ihned po vyhlášení usnesení do protokolu, rozhodl bez toho, aniž by byla ze strany jeho obhájkyně blíže odůvodněna. Obhájkyně však stížnost neodůvodnila proto, že jí nebylo písemné vyhotovení usnesení soudu prvního stupně doručeno, ačkoli se veřejného zasedání účastnila. Dále stěžovatel rozporuje důvody, pro něž nebyl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn.


II.

Vyjádření účastníka řízení

5. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a spisový materiál Okresního soudu v Domažlicích. Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Z tohoto důvodu nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat jeho vyjádření stěžovateli k replice.

III.

Procesní podmínky

6. Ústavní soud shledal procesní podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).


IV.

Právní posouzení

7. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy) zasahuje Ústavní soud do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Ústavním pořádkem garantovaná základní práva vymezují rámec jakékoli ústavně konformní interpretace a aplikace podústavního práva. Obecné soudy jsou při výkladu právních předpisů vždy povinny respektovat základní práva jako principy i pravidla závazná pro jejich rozhodování, jímž poskytují základním právům současně ochranu (čl. 4 Ústavy).

9. Ústavní soud připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům. Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovaný benefit, který lze poskytnout odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. To platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016; či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu.

10. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu tedy podle Ústavního soudu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (viz nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími z práva na soudní ochranu včetně kontradiktornosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečného zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění, tedy do vlastního posouzení splnění podmínek dle § 88 trestního zákoníku, Ústavní soud v zásadě nezasahuje (nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019).

11. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti napadá též procesní postup obou rozhodujících soudů, když tvrdí, že usnesení soudu prvního stupně nebylo doručeno jeho obhájkyni, která tak neměla možnost stížnost podanou ihned po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně kvalifikovaně odůvodnit. V této otázce má Ústavní soud za to, že námitky stěžovatele jsou z ústavněprávního hlediska důvodné.
12. Z vyžádaného trestního spisu se podává, že veřejné zasedání k projednání žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění se konalo u okresního soudu dne 12. 11. 2019, a to za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájkyně. Ihned po vyhlášení usnesení podal stěžovatel proti němu stížnost do protokolu. Usnesení okresního soudu bylo v písemném vyhotovení stěžovateli doručeno dne 26. 11. 2019. Obhájkyni stěžovatele usnesení doručováno nebylo. Dne 10. 12. 2019 byla stížnostnímu soudu doručena předkládací zpráva a spis ke stěžovatelem podané stížnosti, o níž bylo poté rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 12. 12. 2019 tak, že se zamítá. Zamítavé usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 22. 1. 2020, jeho obhájkyni dne 16. 1. 2020, a to spolu s předcházejícím usnesením okresního soudu. Obhájkyně stěžovatele zaslala odůvodnění původně blanketní stížnosti okresnímu soudu dne 16. 12. 2019, krajskému soudu bylo postoupeno dne 20. 12. 2019. To však už za situace, kdy o stížnosti stěžovatele bylo pravomocně rozhodnuto.

13. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, řízení, v němž se rozhoduje o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění dle § 331 odst. 1 trestního řádu, se i při respektování jeho specifik nemůže vymykat požadavkům spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny, a konkrétněji ani zásadám dle § 2 trestního řádu, zejména pokud jde o práva obviněného vyplývající z § 2 odst. 13, potažmo § 33 odst. 1 trestního řádu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 202/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 134/42 SbNU 75)]. Na toto řízení je dále třeba vztáhnout závěry, jež Ústavní soud vyslovil ohledně oznamování usnesení jako formy rozhodnutí trestního soudu např. v nálezech sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461) a sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787).

14. Věc stěžovatele je třeba zkoumat ve dvou navzájem souvisejících rovinách. Jde jednak o vlastní možnost adresáta soudního rozhodnutí účinně proti němu brojit opravným prostředkem, který mu zákon dává k dispozici. Dále jde o faktickou možnost účastníka soudního řízení využít právní pomoci, konkrétněji o realizaci práva na obhajobu v trestním řízení v jeho tzv. formální složce (právo mít obhájce a radit se s ním), jež mu zaručuje čl. 40 odst. 3 Listiny.

15. Usnesení je všeobecnou formou rozhodnutí v trestním řízení, přičemž trestní řád upravuje postup jeho vzniku, způsob zachycení a sdělení jeho obsahu navenek. Způsob oznámení usnesení osobě, které se přímo týká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, je upraven v § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti takových osob, anebo doručením opisu usnesení. Je zřejmé, že první forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz § 136 odst. 1, odst. 2 trestního řádu). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle § 134 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, lze účinky oznámení dle § 137 odst. 1 trestního řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám dle věty prvé téhož ustanovení (resp. obhájci osoby, proti níž se řízení vede, srov. § 62 odst. 2, § 137 odst. 2, odst. 4, § 143 odst. 1 trestního řádu), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob.

16. Podle § 143 trestního řádu lze podat stížnost do tří dnů od oznámení usnesení; pojem "oznámení" v tomto smyslu Ústavní soud již několikrát vysvětlil. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 426/09 ze dne 9. 6. 2009 (N 134/53 SbNU 681) je nezbytným předpokladem a účelem práva na spravedlivý proces, a tedy i práva podat opravný prostředek (stížnost), "reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížností kritice. Pouze za těchto podmínek se stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě svého nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá." Stěžovateli má být příslušné usnesení včetně jeho odůvodnění "prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby již z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se opírá výrok rozhodnutí ... těmto požadavkům lze alternativně vyhovět několika způsoby, uvedenými v trestním řádu (§ 136, § 137, § 55a, § 55b)", a to (1) doručením opisu usnesení, (2) ústním vyhlášením usnesení, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude zapsáno v protokolu o úkonu, případně (3) ústním vyhlášením, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude, pro účel průkazu odůvodnění rozhodnutí, doloženo zvukovým záznamem.

17. Je zřejmé, že při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání soud seznamuje přítomné osoby pouze s výrokem takového rozhodnutí, zatímco jeho důvody sděluje jen rámcově. Teprve v odůvodnění usnesení soud precizuje svou skutkovou a právní argumentaci. Byť stížnost oprávněné osoby směřuje proti výrokům usnesení [srov. § 145 odst. 1 písm. a) trestního řádu], stávají se předmětem námitek uvedených v odůvodnění takového opravného prostředku právě skutková zjištění a právní úvahy ve smyslu § 134 odst. 2 trestního řádu, o něž soud napadený výrok opírá. Na uvedeném nic nemění ani omezený revizní princip, jenž se při rozhodování o stížnosti uplatňuje, neboť ve všech opravných řízeních soud vyšší instance vždy přezkoumává napadené rozhodnutí též ve světle konkrétních námitek osoby, jež opravný prostředek podala, a s nimiž se soud vyšší instance musí vypořádat.

18. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; pravomoc soudu je nezadatelná a obecné soudy se jí nemohou zprostit, obrátil-li se na ně účastník řízení v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhaje se svých práv stanoveným postupem. Postupuje-li přitom účastník v souladu s právní úpravou a relevantní judikaturou, není možné výklad jednotlivých pojmů zúžit v jeho neprospěch. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že jednotlivá ustanovení podústavního práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999 (N 157/16 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401) a další].

19. Podání stížnosti do protokolu, jíž oprávněná osoba bezprostředně reaguje na právě vyhlášené usnesení, jí nesmí znemožnit reagovat v rámci opravného prostředku na právní a skutkovou argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení, které je teprve posléze vyhotoveno. V takovém případě je oprávněné osobě třeba poskytnout přiměřenou dobu k doplnění její stížnosti, jejíž délku je třeba přizpůsobit povaze napadeného usnesení, resp. jeho meritu. V zájmu zachování ústavně zaručeného práva na obhajobu takové osoby je nezbytné doručit vyhlášené a písemně odůvodněné usnesení též jejímu obhájci.

20. Stěžovatelem byla podána stížnost proti usnesení soudu prvního stupně ihned po jeho vyhlášení ústně do protokolu. Tímto úkonem stěžovatel dodržel lhůtu pro podání stížnosti (viz § 143 odst. 1 trestního řádu). Problém však nastal u jejího odůvodnění. Je zřejmé, že okresní soud doručoval příslušné usnesení pouze stěžovateli (toho času ve výkonu trestu), nikoli však jeho obhájkyni, ačkoli ta se veřejného zasedání aktivně účastnila. Lze předpokládat, že pokud bylo stěžovateli usnesení okresního soudu doručeno dne 26. 11. 2019, bylo by při správném postupu okresního soudu přibližně v téže době doručeno i jeho obhájkyni, která by tak měla dostatek času ke kvalifikovanému odůvodnění stížnosti, neboť neveřejné zasedání k jejímu projednání se u krajského soudu konalo dne 12. 12. 2019. Krajský soud jako soud rozhodující o stížnosti stěžovatele pak měl tuto skutečnost z předkládací zprávy zjistit a toto opomenutí soudu prvního stupně napravit.

21. V posuzované věci neslo řízení o stížnosti navrhovatele proti zamítavému usnesení soudu prvého stupně znaky "krátkého procesu", v němž stěžovateli nebyl dán prostor, aby zpochybnil hmotněprávní úvahy okresního soudu týkající se možnosti jeho podmíněného propuštění, obsažené v odůvodnění jeho usnesení. Tento postup obecných soudů je nutné považovat za rozporný s garancemi danými v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel měl v řízení obhájkyni, přičemž čl. 37 odst. 2 Listiny zaručuje právo na právní pomoc v jakémkoli řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci. Toto právo je pro trestní řízení, jehož součástí je i řízení o návrhu podle § 331 odst. 1 trestního řádu, konkretizováno v čl. 40 odst. 3 Listiny. V projednávané věci byla postupem obecných soudů v řízení o stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu obhájkyně stěžovatele zbavena možnosti reagovat na skutkovou a právní argumentaci odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, neboť písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo obhájkyni doručeno až poté, co soud druhého stupně podanou stížnost zamítl.

22. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval porušení základních práv stěžovatele zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Postupoval podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů