// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 18.10.2019

ÚS: Vyjádření k odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení

Analytická právní věta

Zásada kontradiktornosti řízení vyžaduje, aby obecné soudy předtím, než rozhodnou o odvolání ohledně náhrady nákladů řízení v neprospěch určitého účastníka řízení, poskytly tomuto účastníkovi možnost seznámit se s tímto odvoláním a předložit soudu vlastní argumentaci. Jiný postup je porušením práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Účelem soudního řízení je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§ 1 občanského soudního řádu). Soudní řízení neproběhlo, vzhledem k nemožnosti seznámení stěžovatelky s obsahem odvolání povinného, v důsledku čehož se k němu nemohla ani vyjádřit, za plné ingerence obou procesních stran.

Ústavní soud konstatuje, že postupem soudu, který neumožnil stěžovatelce se vyjádřit k odvolání povinného a soud změnil rozhodnutí soudního exekutora, nepřiznal mu právo na náhradu nákladů řízení (§ 150 občanského soudního řádu), bylo porušeno právo tohoto účastníka na spravedlivý proces, resp. jeho dílčí zásadu kontradiktornosti řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 471/19, ze dne 17. 9. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy.

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 11. 2018 č. j. 53 Co 395/2018-13 (stěžovatelce doručeno dne 6. 12. 2018) bylo změněno rozhodnutí soudního exekutora JUDr. L. J., Exekutorský úřad P., ze dne 12. 10. 2018 č. j. 203 Ex 35173/18-9 tak, že stěžovatelce nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce. Celkovou výši nákladů vyčíslil soudní exekutor na částku 13 746 Kč.

II.
Stěžovatelčina argumentace

3.  Podle stěžovatelky městský soud zcela vykročil z rámce správné a ústavně konformní interpretace procesních pravidel a napadeným rozhodnutím porušil její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupem městského soudu byla stěžovatelce odňata možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítala, že v rozporu s právem na spravedlivý proces jí nebylo doručeno odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora o nákladech řízení. Protože městský soud před vydáním napadeného rozhodnutí ani nenařídil jednání, stěžovatelka neměla žádnou možnost předložit městskému soudu své argumenty. Stěžovatelka dále uváděla, že dle jejího názoru nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), podle něhož městský soud oprávněné stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

4. V odůvodnění rozhodnutí uvedl městský soud (bod 4), že stěžovatelka se k odvolání nevyjádřila, ale důvodem nevyjádření bylo zcela zjevně to, že stěžovatelka (oprávněná) se o podaném odvolání a jeho obsahu vůbec nedozvěděla a neměla tak vůbec možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedený skutkový stav si ještě stěžovatelka ověřovala dotazem u exekutora dne 6. 2. 2019 a přípisem exekutora ze dne 8. 2. 2019 bylo potvrzeno, že odvolání povinného, o kterém městský soud rozhodoval, nebylo oprávněnému vůbec doručováno (viz příloha č. 2). Pochybení městského soudu je pro daný případ zcela zásadní. Povinný Ing. J. M. (dále též "povinný") totiž ve svém odvolání uvedl nepravdivá tvrzení, kterými (v souběhu s chybou nedoručování) dosáhl pro sebe příznivého rozhodnutí ve věci náhrady soudních nákladů.

5. Stěžovatelka dále poukázala na to, že v daném případě se jednalo o zcela totožné povinnosti uložené dvěma povinným, o kterých rozhodovaly dva různé soudy. Povinný Ing. Ladislav Šlechta má místně příslušný exekuční soud v Pardubicích, povinný Ing. J. M. v Praze. Oba povinní po nařízení exekuce podali při ukončení exekuce odvolání proti náhradě nákladů exekučního řízení se zcela totožnou argumentací. V řízení proti Ing. Ladislavu Šlechtovi měla stěžovatelka možnost se k jeho odvolání vyjádřit a odvolací soud potvrdil výrok exekutora o náhradě nákladů exekuce s odůvodněním, že námitkám povinného nelze přisvědčit. V řízení proti povinnému Ing. J. M. neměla stěžovatelka možnost se k jeho odvolání vyjádřit a odvolací soud změnil výrok exekutora o náhradě nákladů exekuce, když uvěřil nepravdivým tvrzením povinného. Ve dvou skutkově zcela totožných řízeních k vykonání téhož exekučního titulu tak soudy vynesly dvě zcela odlišná rozhodnutí, a to nepochybně pouze proto, že v řízení před městským soudem si exekutorský úřad ani městský soud nepovšimly toho, že stěžovatelka byla zcela vyřazena z možnosti jednat před soudem.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že pochybení městského soudu v projednávané věci bylo natolik intenzivní, že zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv a ve svém důsledku vedlo k odepření spravedlnosti; proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí městského soudu v požadovaném rozsahu.

III.
Procesní předpoklady a řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení městský soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah napadeného rozhodnutí v bodech 6 až 8. Z listin předložených povinným měl městský soud jeho tvrzení za prokázané; proto postupoval dle § 150 občanského soudního řádu. K nedoručení odvolání povinného stěžovatelce se nemohl vyjádřit, protože nemá k dispozici spis. Dále vyslovil názor, že ani případné vyjádření stěžovatelky k odvolání povinného by nebylo způsobilé přinést pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí.

9. Povinný se vyjádřil k ústavní stížnosti stěžovatelky tak, že se plně ztotožňuje s napadeným usnesením městského soudu a jeho právní zástupkyně požádala o přiznání nákladů právního zastoupení za řízení před Ústavním soudem.

10. Dle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice s ohledem na jeho obsah.

IV.
Hodnocení Ústavního soudu

11. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení zdrženlivý; nicméně i při rozhodování o nákladech řízení může dojít k porušení základních práv a svobod jednotlivců, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v takových případech je zásah Ústavního soudu nezbytný.

12. Ústavní soud se zabýval námitkou, že stěžovatelka neměla možnost se vyjádřit k odvolání povinného do usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce. Ústavní soud ve své judikatuře považuje zásadu kontradiktornosti za součást práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a zdůrazňuje, že "vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení".

13. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629); shodně nález ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. (N 144/46 SbNU 409), bod 29; nebo nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), bod 18; obdobně nález ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519), body 21-22, ve vztahu k zásadě audiatur et altera pars (budiž slyšena i druhá strana)]. Ústavní soud dovozuje zásadu kontradiktornosti z čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i z čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručující rovnost účastníků řízení, a z čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručujícím mimo jiné právo každého na projednání věci "v jeho přítomnosti" a tak "aby se mohl vyjádřit ke všem projednávaným důkazům" [viz např. nález ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 2189/09 (N 124/57 SbNU)].
 
14. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire). Toto právo podle Evropského soudu pro lidská práva znamená, že strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy, které byly předloženy soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, § 33; rozsudek ve věci Krčmář a další proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97, § 40). Zásada kontradiktornosti se přitom vztahuje i na rozhodování o nákladech řízení [viz např. rozsudek ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013 č. 9815/10, § 49); nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 (N 193/83 SbNU 135), bod 13; nález ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1139/15 (N 33/80 SbNU 427), body 33-34 a 36].

15. Tato východiska již Ústavní soud aplikoval i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Dle § 210 odst. 1 občanského soudního řádu se odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručuje "účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné". Dle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu pak odvolací soud nemusí nařizovat jednání k projednání odvolání, které "se týká toliko nákladů řízení". Zákonná úprava tedy nestanoví povinnost, aby odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo vždy doručeno dalším účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, ani aby bylo k projednání takového odvolání nařízeno jednání. Ústavní soud však ve své judikatuře zdůrazňoval, že tato ustanovení je třeba vykládat s ohledem na právo na spravedlivý proces a kontradiktorní řízení. V případech, v nichž obecné soudy neumožnily účastníkům řízení vyjádřit se k takovému odvolání - ať už jeho nedoručením a poskytnutím lhůty k písemnému vyjádření, nebo při nařízeném jednání - a následně o nákladech řízení rozhodly v jejich neprospěch, tak Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces [viz již k předchozí úpravě doručování odvolání nález ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193); nález ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 338/06 (N 199/51 SbNU 427), k nyní účinné úpravě viz např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 291/08 (N 195/58 SbNU 725); nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269); srov. obdobně i nález ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3664/15 (N 159/82 SbNU 505), bod 21].

16. Ústavní soud tak shrnuje, že z práva na spravedlivý proces vyplývá zásada kontradiktornosti řízení, která vyžaduje, aby obecné soudy předtím, než rozhodnou o odvolání ohledně náhrady nákladů řízení v neprospěch určitého účastníka řízení, poskytly tomuto účastníkovi možnost seznámit se s tímto odvoláním a předložit soudu vlastní argumentaci.

17. V projednávaném případě nebylo odvolání povinného proti usnesení soudního exekutora JUDr. L. J., Exekutorský úřad P., ze dne 12. 10. 2018 č. j. 203 Ex 35173/18-9 o náhradě nákladů řízení doručeno stěžovatelce, jak vyplynulo z obsahu spisu i sdělení soudního exekutora ze dne 8. 2. 2019. Městský soud poté, aniž by ve věci nařídil jednání, na základě tohoto odvolání změnil usnesení ve výroku II. tak, že stěžovatelce právo na náhradu exekučního řízení nepřiznal a ve výroku III. usnesení potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

18. Městský soud tak neposkytl stěžovatelce žádnou možnost se k podanému odvolání vyjádřit. Při svém rozhodování měl městský soud tudíž k dispozici pouze argumentaci povinného, aniž by dal stěžovatelce možnost předložit vlastní argumenty. Řízení před městským soudem tudíž nemělo kontradiktorní charakter, a městský soud tak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud podotýká, že městský soud se dopustil pochybení, když aplikoval § 150 občanského soudního řádu z důvodů hodných zvláštního zřetele, aniž by dal stěžovatelce příležitost vyjádřit se k podanému odvolání. Ze spisu a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že povinný podal dne 24. 10. 2018 odvolání (pol. č. 10), proti usnesení soudního exekutora, ale soudní exekutor JUDr. L. J. ani městský soud odvolání nezaslali stěžovatelce k vyjádření. Městský soud poté napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudního exekutora tak, že povinnému neuložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení oprávněnému.

19. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že pokud je aplikace ustanovení o náhradě nákladů řízení ze strany obecných soudů projevem libovůle, svévole nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, dochází k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239), bod 20; nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), bod 18].

20. Ústavní soud zdůraznil, že za účelně vynaložené náklady dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu [nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), bod 23]. Účelnost vynaložených nákladů přitom slouží jako "záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení" (nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 585/17, bod 20). Bude věcí městského soudu, aby znovu projednal a rozhodl o odvolání povinného proti usnesení soudního exekutora, kterým nebylo stěžovatelce přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

V.
Závěr

21. Jelikož napadeným usnesením městský soud změnil rozhodnutí soudního exekutora tak, že povinnému neuložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení stěžovatelce, aniž by se mohla vyjádřit, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny; Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona toto rozhodnutí zrušil, aniž by předjímal výsledek řízení.

22. Ústavní soud musel odmítnout návrh vedlejšího účastníka, aby mu Ústavní soud dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů