// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 18.10.2019

ÚS: Důvodnost stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby

Důvodem k zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vazbě stěžovatele nemůže být skutečnost, že vazba již netrvá, ať už z důvodu propuštění či převedení do výkonu trestu. Smyslem přezkumu rozhodnutí o vazbě není jen dosažení propuštění z vazby, nýbrž zkoumání zákonnosti vazby po celou dobu jejího trvání, ať už pro účely morální satisfakce stěžovatele či pro potřeby uplatnění nároku na náhradu škody v případě konstatování nezákonnosti vazby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1692/19, ze dne 26. 9. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatele

2. Usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 3. 2019, č. j. 4 T 5/2019-198, bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu, a že vazba počíná dnem 7. 3. 2019 v 15:35 hodin.

3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které upozorňoval na to, že usnesením Krajského soudu v Praze 7. 3. 2019 byl ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 50/2018 propuštěn z vazby na svobodu, když bylo vyhověno jeho stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě ze dne 17. 1. 2019. Následně byl stěžovatel na základě příkazu k zatčení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 5/2019 zadržen před branami Vazební věznice v Praze - Ruzyni policií a opětovně byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu, a to údajně v té samé věci, ve které byl krajským soudem propuštěn a ve které byl ve vazbě již více než rok. Z pohledu obhajoby stěžovatel ve stížnosti označil takové porušení zákona ze strany soudu prvního stupně za neakceptovatelné. Postup soudu prvního stupně podle něj popírá veškeré zásady a principy zákonnosti trestního řízení a spravedlivého procesu. S ohledem na to by mělo být usnesení okresního soudu ke stížnosti zrušeno.

4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl o stížnosti usnesením ze dne 11. 4. 2019, č. j. 4 To 120/2019-218, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Učinil tak z toho důvodu, že okresní soud v mezidobí rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 4 T 50/2018-762, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 15 To 22/2019-762, stěžovatele pravomocně odsoudil pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, výkon tohoto trestu byl nařízen a stěžovatel do něj převeden. Krajský soud uvedl, že za tohoto stavu již nemůže stěžovatele z vazby propustit, jeho stížnost je proto nedůvodná a nezbývá než ji odmítnout. Jednotlivými námitkami, které stěžovatel uplatnil v stížnosti, se krajský soud nezabýval.

5. Stěžovatel má za to, že napadenými usneseními došlo k překročení rámce rozhodování o omezení osobní svobody, neboť stěžovatel byl jimi vzat do vazby pro tentýž skutek již podruhé, a to ze stejného důvodu.

6. Následně popisuje postup obecných soudů v časové posloupnosti. Uvádí, že dne 9. 2. 2018 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Pro tento skutek byl následně usnesením okresního soudu ze dne 10. 2. 2018, sp. zn. 2 Nt 801/2018, vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu. Dne 15. 3. 2018 došlo na základě usnesení policejního orgánu k rozšíření jeho trestního stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Na základě podané obžaloby bylo u okresního soudu zahájeno hlavní líčení vedené pod sp. zn. 4 T 50/2018. Stěžovatel byl i nadále stíhán vazebně, neboť důvod vazby předstižné stále trval.

7. Dne 17. 1. 2019 okresní soud v průběhu hlavního líčení rozhodl usnesením sp. zn. 4 T 50/2018 o vyloučení věci stěžovatele, v níž byl obžalován pro zločin vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 4 T 5/2019. Následně v rámci téhož hlavního líčení vydal pod sp. zn. 4 T 50/2018 usnesení, jímž se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, jeho písemný slib se nepřijímá, stejně tak jako jeho návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Ke stížnosti stěžovatele bylo usnesením krajského soudu ze dne 7. 3. 2019, č. j. 15 To 23/2019-781, napadené usnesení okresního soudu o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby zrušeno a stěžovatel následně propuštěn na svobodu.

8. Stěžovatel byl však ihned na podkladě příkazu k zatčení vydaného okresním soudem zadržen a vzat do vazby nyní napadeným usnesením uvedeným v záhlaví. Stěžovatel závěrem namítá, že při rozhodování o vazbě byl senát okresního soudu nesprávně obsazen.

III.
Řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud si vyžádal kopie relevantní části spisového materiálu okresního soudu a vyzval okresní soud, krajský soud i Okresní státní zastupitelství v Příbrami a Krajské státní zastupitelství v Praze, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.

10. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého usnesení, vůči němuž směřuje ústavní stížnost. Dodal, že pokud by nedošlo okresním soudem k převedení do výkonu trestu, který mu byl v době rozhodování o stížnosti pravomocně uložen, převedl by jej v rámci stížnostního řízení krajský soud. Takový postup je v praxi běžný a odpovídá konstantní judikatuře.

11. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by napadenými usneseními došlo k dotčení ústavně zaručených práv.

12. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

13. Okresní státní zastupitelství v Příbrami ve svém vyjádření rekapitulovalo dosavadní průběh řízení. Je přesvědčeno o tom, že opětovné vzetí do vazby v rámci trestního řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 5/2019 bylo odůvodněno povahou násilné trestné činnosti a obavou, že v ní stěžovatel bude pokračovat. Trestní řád nestanovuje povinnost soudu rozhodovat ve stejném složení senátu v případě vazby a v případě hlavního líčení. Obsazení soudu tak bylo podle názoru vedlejšího účastníka v pořádku.

14. Uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti. Nebylo tak třeba je zasílat stěžovateli a bylo možné přistoupit k rozhodnutí ve věci.

15. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V.
Vlastní posouzení

17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka řízení a obsahem příslušné části trestního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení krajského soudu, důvodná.

18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

19. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného, respektive obžalovaného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)].

20. Možnost takovéhoto zbavení osobní svobody výslovně připouští čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Dále je třeba upozornit na čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který za předpokladu, že se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem, připouští zbavení svobody osoby v případě zákonného zatčení nebo za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání. Podle čl. 5 odst. 3 každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.

21. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek zbavení osobní svobody představuje stěžejní záruku, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [nález ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Soudní ochrana práv osoby ve vazbě nespočívá jen v možnosti dosáhnout rozhodnutím soudu jejího propuštění, pominou-li vazební důvody. Jejím prostřednictvím je zaručena zákonnost vazby po celou dobu jejího trvání. Právě proto musí vzetí do vazby nebo dalšímu ponechání ve vazbě vždy předcházet soudní rozhodnutí, které teprve opravňuje příslušné orgány zbavit obviněného osobní svobody z některého ze zákonných vazebních důvodů a na dobu stanovenou zákonem, případně do doby než soud rozhodne o dalším trvání vazby nebo kdy soud nebo státní zástupce rozhodne o propuštění z vazby nebo kdy dojde k převedení do výkonu trestu. Ke stížnosti proti rozhodnutí o vazbě (§ 74, § 141 a násl. trestního řádu) pak stížnostní soud fakticky přezkoumává i zákonnost trvání vazby po dobu, po kterou měla svůj základ v tomto rozhodnutí. Smysl tohoto přezkumu přitom nezávisí na tom, zda v době rozhodování stížnostního soudu vazba ještě trvá, či nikoli. Zájem obviněného na posouzení zákonnosti vazby může být dán i poté, ať už bude usilovat jen o pouhé konstatování její nezákonnosti, jež samotné pro něj může představovat určitou satisfakci, nebo se bude následně domáhat i náhrady škody (nález ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 168/18).

22. Závěr, podle něhož má soudní přezkum rozhodnutí o vazbě význam pro dotčenou osobu bez ohledu na to, zda vazba stále trvá, se ustálil i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, která byla ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí nebo v ní zůstala bez rozhodnutí o ponechání ve vazbě po uplynutí zákonem stanovené lhůty, není zhojeno jejím propuštěním z vazby nebo převedením do výkonu trestu. Skutečnost, že stěžovatel již není ve vazbě, nečiní ústavní stížnost proti takovémuto rozhodnutí či jinému zásahu neopodstatněnou [například nález ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95), nález ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) nebo nález ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)].

23. Rozumí se bez dalšího, že na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Takovéto rozhodnutí musí být přezkoumatelné. Jeho odůvodnění musí mít náležitosti podle § 134 odst. 2 trestního řádu. Musí z něj vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat [například nález sp. zn. III. ÚS 271/96, nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121) nebo nález ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 413/01 (N 201/24 SbNU 513)].

24. Ústavní soud zastává názor, že napadené usnesení krajského soudu nedostojí výše uvedeným ústavním požadavkům. Skutečnost, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen a převeden z vazby do výkonu trestu, nečiní jeho stížnost proti rozhodnutí o vazbě nedůvodnou. Jestliže ji tedy krajský soud zamítl pouze z tohoto důvodu, aniž by se jinak zabýval zákonností vazby a důvodností jednotlivých stížnostních námitek, pak jeho rozhodnutím byla stěžovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 Úmluvy odepřena soudní ochrana proti zásahu do osobní svobody. Ostatními námitkami stěžovatele se Ústavní soud již nezabýval, neboť by to bylo, s ohledem na uvedený závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, nadbytečné.

VI.
Závěr

25. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou v části, ve které směřovala proti usnesení krajského soudu, a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji v této části vyhověl (výrok I.) a toto usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (výrok II).

26. V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení usnesení okresního soudu, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro nepřípustnost (výrok III.). Výše uvedené důvody vyhovění ústavní stížnosti se týkají výlučně napadeného usnesení krajského soudu, jehož zrušením se otevírá prostor k novému projednání stížnosti stěžovatele, při němž bude krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. V dalším řízení tak stěžovatel bude moci uplatnit i ostatní své námitky, jejichž posouzení ze strany Ústavního soudu by bylo v tuto chvíli předčasné. Nadále má k dispozici zákonný prostředek k ochraně svých práv, v důsledku čehož se jeho ústavní stížnost stala ve zbytku nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů