// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 30.04.2024
K možnosti vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání
Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) – jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace – samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
Právo na úroky nebo na úroky z prodlení, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které věřitel nemusí uplatnit (u soudu) současně s jistinou. Procesně samostatně uplatnitelnými jsou přitom nejen jistina pohledávky na straně jedné a její příslušenství (úroky a/nebo úroky z prodlení) na straně druhé, nýbrž i jen části jistiny pohledávky nebo i jen části takového příslušenství pohledávky.
Jestliže fikce uznání nastává (může nastat) v případě uplatnění více relativně samostatných práv (nároků), která jsou uplatněna v jednom řízení, samostatně ke každému z těchto nároků, a pakliže mezi taková (relativně samostatná práva) patří i úrok z prodlení, mohou účinky fikce uznání (ve smyslu ustanovení § 153a o. s. ř.) nastat samostatně jak k jistině spolu s úrokem z prodlení, tak pouze k jistině, jestliže úrok z prodlení byl v žalobě uplatněn v rozporu s hmotným právem. Účinky fikce uznání tak nenastanou jen k úrokům z prodlení, které byly uplatněny v rozporu s hmotným právem; nic však nebrání tomu, aby tyto účinky nastaly ve vztahu k jednotlivým (relativně samostatným) právům (nárokům), byly-li ve vztahu k nim splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. Vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání i v případě rozhodnutí o části uplatněného nároku aprobuje i konstantní judikatura Nejvyššího soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1878/2022, ze dne 26. 3. 2024
Dotčené předpisy:
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
§ 112 o. s. ř.
§ 114b odst. 5 o. s. ř.
§ 153a odst. 3 o. s. ř.
Kategorie: rozsudek pro uznání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhal po žalované zaplacení částky 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7. 3. 2020 do zaplacení z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Uvedl, že byl od 1. 2. 2007 zaměstnancem žalované, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl způsobilost konat dosavadní práci a jeho pracovní poměr zanikl výpovědí ke dni 31. 12. 2019. Příčinou ztráty pracovní způsobilosti byla skutečnost, že se stal na pracovišti obětí šikany, tzv. bossingu ze strany vedoucího zaměstnance. Žalovaná částka představuje částečně ušlý výdělek (za období leden 2020 až květen 2021 včetně bonusů za roky 2018-2019), částečně náhradu za nemateriální újmu (v rozsahu 1 500 000 Kč), a dále ušlý zisk, představovaný příspěvkem zaměstnavatele na penzijní připojištění. Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení vzniklé újmy dopisem ze dne 17. 12. 2019, žalovaná ale odmítla požadovanou částku zaplatit.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem pro uznání ze dne 19. 10. 2021, č. j. 20 C 190/2021-46, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 71 527 Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce a povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi soudní poplatek ve výši 19 516 Kč. Dovodil, že žalovaná se ve věci písemně nevyjádřila, ačkoliv usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 20 C 190/2021-42, které jí bylo doručeno dne 25. 8. 2021, byla vyzvána ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř., aby se k žalobě písemně vyjádřila do 30 dnů od doručení usnesení a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a že jsou splněny i ostatní předpoklady pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 23 Co 2/2022-69, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud dovodil, že i když je žaloba určitá a projednatelná alespoň v rozsahu, v jakém se žalobce domáhá náhrady újmy, nesmí být žalobní nárok v rozporu s hmotným právem. Žalobce se ale domáhá zákonného úroku z prodlení z žalované částky, a to od 7. 3. 2020, když počátek prodlení spatřuje v okamžiku, kdy žalovaná dne 6. 3. 2020 definitivně odmítla požadavky žalobce. Součástí souhrnné částky nároku žalobce jsou však dílčí nároky na ušlém zisku, v podobě ztráty na výdělku a měsíčního příspěvku na penzijním připojištění, které jsou požadovány za kalendářní měsíce od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021. Ve vztahu k částem těchto nároků za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 se žalovaná nemohla dostat do prodlení s úhradou těchto nároků, neboť ke dni 6. 3. 2020 nebyly tyto nároky splatné. Dospěl k závěru, že není přípustné, aby byla žalovaná vyzvána k vyjádření podle § 114b o. s. ř., pokud je žaloba v této části zjevně bezdůvodná, neboť to neodůvodňují povaha ani okolnosti případu, o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání namítl, že uplatněné nároky (jistina a příslušenství) jsou oddělitelné z hlediska skutkových tvrzení. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uplatnil-li žalobce více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem, může nastat fikce uznání (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně. Nastoluje tedy otázku, zda soud může samostatně posuzovat i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k žalobnímu nároku na příslušenství pohledávky ve formě zákonného úroku z prodlení, když skutkový základ pro tento nárok spočívá na samostatném (sporném) skutkovém tvrzení o počátku prodlení. Dovolatel má zato, že samostatné posouzení uvedených nároků možné je. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, popř. odmítl. Uvedla, že dovolání je nedůvodné a že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se žalobou domáhal po žalované, aby mu zaplatila „částku 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 439 502 Kč ode dne 7. 3. 2020 do zaplacení“. Tvrdí, že v době trvání svého pracovního poměru u žalované se stal obětí šikany na pracovišti v podobě tzv. bossingu, a požadoval zaplacení náhrady za majetkovou a nemajetkovou újmu, spočívající ve:
a) zkrácení příjmu ve výši 7 123 Kč za rok 2018 („část první části zaručeného bonusu“),
b) zkrácení příjmu ve výši 31 613 Kč za rok 2018 („celá druhá část zaručeného bonusu“),
c) „celý zaručený bonus 67 000 za rok 2019“,
d) „ušlý zisk spočívající v rozdílu mezi mzdou dosahovanou u žalované (53 437 Kč brutto) a příjmy dosahovanými po skončení pracovního poměru“ za dobu od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021 v celkové výši 813 366 Kč,
e) „ušlý zisk v podobě příspěvku 1 200 Kč/měsíc“, celkem 20 400 Kč (od ledna 2020 do května 2021)
f) nárok na odškodnění imateriální újmy „z důvodu zásahu do přirozených práv…“ – 1 500 000 Kč.
10. Žalobce dále tvrdí, že „…oslovil žalovaného…dopisem ze dne 17. 12. 2019, na který navázala jednání mezi právními zástupci…žalovaný požadavky žalobce dne 6. 3. 2020 definitivně odmítl…“. Žalobce požaduje úrok z prodlení z celé žalované částky 2 439 502 Kč [součet nároků uplatněných v bodech a) – f), jak byly specifikovány v bodě 9. tohoto odůvodnění], a to ode dne 7. 3. 2020.
11. Odvolací soud uzavřel, že „i když je žaloba určitá a projednatelná alespoň v rozsahu, v jakém se žalobce domáhá náhrady újmy, nesmí být žalobní nárok v rozporu s hmotným právem. Žalobce se ale domáhá zákonného úroku z prodlení z žalované částky, a to od 7. 3. 2020, když počátek prodlení spatřuje v okamžiku, kdy žalovaná dne 6. 3. 2020 definitivně odmítla požadavky žalobce. Součástí souhrnné částky nároku žalobce jsou však dílčí nároky na ušlém zisku, v podobě ztráty na výdělku a měsíčního příspěvku na penzijním připojištění, které jsou požadovány za kalendářní měsíce od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021. Ve vztahu k částem těchto nároků za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 se žalovaná nemohla dostat do prodlení s úhradou těchto nároků, neboť ke dni 6. 3. 2020 nebyly tyto nároky splatné. O takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.“.
12. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce možnosti vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) v situaci, kdy je u některých dílčích nároků žalobou uplatněn úrok z prodlení v rozporu s hmotným právem, neboť tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena.
13. Dovolání je též důvodné.
14. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 114b o. s. ř. dává soudu možnost v rámci přípravy jednání přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován. Fikce uznání uplatněného nároku nastupuje ovšem jen v případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen. Na základě této fikce pak soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř. Na rozdíl od znění § 153b odst. 1 o. s. ř. („může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání“) dikce § 153a odst. 1 o. s. ř. („rozhodne soud rozsudkem pro uznání“) nedává soudu možnost volné úvahy, zda rozsudek pro uznání vydá či nikoli. Jsou-li splněny zákonné podmínky, soud je povinen rozsudek pro uznání vydat, a to i v případě, že jde o fikci uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2600/2003).
16. Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci. Nicméně s ohledem na to, že se tak děje na úkor řádného projednání věci a plného uplatnění procesních práv žalovaného, je nutné při její aplikaci postupovat obezřetně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. může vést k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 191/2016). Z uvedených důvodů je nutné podmínky v § 114b o. s. ř. (povaha věci a okolností případu) vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, publikovaný tamtéž pod č. 54/2018). Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, publikovaný tamtéž pod č. 27/2017). Na druhé straně uvedené okolnosti lze zkoumat pouze v rámci omezeného časového prostoru a na základě omezených informací, které má soud k dispozici mezi podáním žaloby a okamžikem, kdy zkoumá splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.
17. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě. Žaloba musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat dále náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce je povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703). Jedná-li se o více samostatných nároků, musí žalobce každý nárok vyčíslit zvlášť (srov. např. u náhrady nemajetkové újmy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Protože soud je ve sporném řízení návrhy účastníků vázán, nemůže jim přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány; svým rozhodnutím musí žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami uvedenými v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Soudu tedy ani nepřísluší, aby předmět řízení (žalobní petit) vymezoval či dodatečně konkretizoval namísto účastníka tím, že určí, jaká část z celkové žalované částky připadá na každý z nároků. Takový postup by nerespektoval zásadu, podle níž sporem disponuje žalobce, a zasahoval by do rovnosti stran v řízení a tím i v konečném důsledku do práva účastníků na spravedlivý proces.
18. Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) – jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace – samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, nebo (z recentních rozhodnutí) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020].
19. Jak je patrné z výše uvedeného, Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. V rozsudku ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 29 ICdo 110/2021, který byl uveřejněn pod č. 51/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud poukázal na to, že právo na úroky nebo na úroky z prodlení, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které věřitel nemusí uplatnit (u soudu) současně s jistinou. Procesně samostatně uplatnitelnými jsou přitom nejen jistina pohledávky na straně jedné a její příslušenství (úroky a/nebo úroky z prodlení) na straně druhé, nýbrž i jen části jistiny pohledávky nebo i jen části takového příslušenství pohledávky.
21. Stejný závěr byl učiněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3873/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014.
22. Pakliže ovšem fikce uznání nastává (může nastat) v případě uplatnění více relativně samostatných práv (nároků), která jsou uplatněna v jednom řízení, samostatně ke každému z těchto nároků (viz závěry učiněné v bodě 18. tohoto odůvodnění), a pakliže mezi taková (relativně samostatná práva) patří i úrok z prodlení, mohou účinky fikce uznání (ve smyslu ustanovení § 153a o. s. ř.) nastat samostatně jak k jistině spolu s úrokem z prodlení, tak pouze k jistině, jestliže úrok z prodlení byl v žalobě uplatněn v rozporu s hmotným právem. Účinky fikce uznání tak nenastanou jen k úrokům z prodlení, které byly uplatněny v rozporu s hmotným právem; nic však nebrání tomu, aby tyto účinky nastaly ve vztahu k jednotlivým (relativně samostatným) právům (nárokům), byly-li ve vztahu k nim splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
23. Vydání rozsudku pro tzv. fikci uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) i v případě rozhodnutí o části uplatněného nároku aprobuje i konstantní judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, který byl uveřejněn pod č. 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. V této věci i odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je ve vztahu ke všem uplatněným nárokům perfektní [srov. bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; tento závěr dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.)], a že problém „nepřiznatelnosti“ uplatněných nároků se týká pouze příslušenství dílčích (relativně nezávislých) nároků, tedy že úrok z prodlení uplatněný od 7. 3. 2020 (do zaplacení) nedopadá plně na ušlý zisk [rozdíl mezi mzdou a příjmy dosahovanými po skončení pracovního poměru – od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021 – bod V. písm. d)], a dále na ušlý zisk v podobě příspěvku [bod V. písm. e) uplatněný od ledna 2020 do května 2021]. V ostatních nárocích úrok z prodlení odpovídá, což připouští i odvolací soud.
25. Dále z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná žádným způsobem na výzvu soudu prvního stupně, vydanou podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nereagovala, a nebylo zjištěno, že by jí v tom bránily jakékoliv důvody (ani nebylo tvrzeno); žalovaná tak zůstala v řízení před soudem prvního stupně zcela pasivní. Na této skutečnosti nic nemůže změnit fakt, že před podáním žaloby nárok (až na dílčí část) odmítla uhradit (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019).
26. Za této procesní situace tak měl odvolací soud zkoumat, zda účinky fikce uznání nastaly zvlášť ve vztahu ke každému (relativně) samostatnému žalobou uplatněnému nároku včetně jeho příslušenství, což však neučinil.
27. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-