// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 23.03.2006
K fikci uznání nároku a k možnostem rozhodnout rozsudkem pro uznání
Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 OSŘ se nemůže uplatnit a o věci samé nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání, jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí takovými vadami, které brání pokračování v řízení (srov. 21 Cdo 968/2003).
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2245/2005 ze dne 27. února 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Z. K., b) L. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému S. O., s. r. o., zastoupeného advokátem, o uvedení do předešlého stavu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 2205/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, č. j. 30 Co 78/2005-40, takto: Okresní soud Praha-západ (dále jen “soud prvního stupně”) rozsudkem pro uznání ze dne 16. 12. 2004, č. j. 9 C 2205/2004-13, rozhodl výrokem pod bodem I., že “Žalovaný je povinen na svůj náklad odstranit v místě vjezdu z komunikace na pozemkovou parcelu č. 110/136 v katastrálním území D., obec P., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 2335, a ke garáži nacházející se na tomto pozemku vysoké obrubníky umístěné na přilehlé pozemkové parcele č. 110/126, nahradit je původními sníženými nájezdovými obrubníky v rozsahu daném šířkou vjezdových vrat a upravit výšku vjezdu tak, aby byl v tomto místě zachován výškově plynulý vjezd z pozemkové parcely č. 110/126 na pozemkovou parcelu č. 110/136 při zachování celkového charakteru a vzhledu chodníku přilehlého k pozemkové parcele č. 110/136 a to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku”. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, kdy žalovaného usnesením ze dne 8. 11. 2004, které bylo žalovanému doručeno 12. 11. 2004, vyzval, aby se ve lhůtě do třiceti dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil a aby v případě, že uplatněný zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně ho poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatněn, uznává, a za této situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen “OSŘ”). Žalovaný se ve stanovené lhůtě písemně nevyjádřil a ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vyjádření k žalobě, v němž namítal, že v žalobním petitu je nesprávně označeno místo, kde má dojít k úpravě chodníku jako pozemek parc. č. 110/126, ačkoliv správné označení pozemku je parc. č. 110/26, že žalobní petit nestanoví nezaměnitelným způsobem vymáhanou povinnost žalovaného a je tak nevykonatelný, že zvýšený obrubník chodníku na parc. č. 110/26 byl zasazen v souladu s projektovou dokumentací a že vybudováním zvýšeného obrubníku u chodníku na cizím pozemku žalobcům žádná škoda nehrozí, podal až po uplynutí určené lhůty. Protože nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovaným ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ, bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 a 4 OSŘ). Soud prvního stupně právně kvalifikoval přiznaný nárok jako právo na ochranu náležející žalobcům podle § 126 ObčZ. K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, č. j. 30 Co 78/2005-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že “rozsudek pro uznání se nevydává”. Dospěl k závěru, že ve věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a OSŘ. V prvé řadě proto, že žaloba trpí vadami, které bránily jejímu projednání a které měly být odstraněny postupem podle § 43 OSŘ. Ty spočívaly v tom, že v žalobním petitu není dostatečně specifikováno místo, kde by měly být úpravy chodníku provedeny, ani způsob a rozsah požadovaných úprav (nestačilo odvolat se na původní stav chodníku) a je odkazováno na pozemkovou parcelu, která není v příslušném katastru nemovitostí vedena. Za druhé neměl splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání proto, že dosavadní žalobní tvrzení nevedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobci domáhají. Odvolací soud vycházel z toho, že je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby byl žalovaný vyzván k vyjádření postupem podle § 114b OSŘ a o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ. Poukázal na to, že v dané věci se žalobci domáhají úprav na pozemkové parcele, která sousedí s jejich nemovitostmi a která není ve vlastnictví žalovaného. Tvrdí, že původně byl chodník, o který se jedná, postaven tak, že jeho obrubníky byly v místech příchodů a vjezdů na jejich pozemkovou parcelu č. 110/136 v k. ú. D., a to konkrétně před vjezdem do garáže, přístupem ke vchodovým dveřím a vjezdem do zahrady a zároveň vjezdem k další garáži sníženy tak, aby bylo možno přes ně plynule vcházet a vjíždět. V srpnu 2004, poté co byl chodník poškozen, byl žalovaným opraven tak, že nebylo zachováno dosavadní snížení obrubníků před vjezdem do garáže žalobců a v těchto místech byl ze strany od silnice zasazen zvýšený obrubník, který z pohledu pozemku žalobců výškově přesahuje okolní úroveň a vytváří překážku ve výši přibližně 5-6 centimetrů. Uvedeným zásahem do chodníku mělo dojít podle žalobců ke ztížení užívání jejich nemovitostí a tedy omezení jejich vlastnických práv, ke ztížení realizace budoucího práva z věcného břemene průchodu a průjezdu žalobců přes pozemek č. 110/126 (správně má jít o pozemek č.110/26) a ke snížení hodnoty jejich majetku. Přejížděním přes překážku vytvořenou žalovaným bude podle žalobců dlouhodobě docházet k poškozování vozidel žalobců a tato překážka se může stát i příčinou úrazu. Odvolací soud dovodil, že tvrzené okolnosti zjevně nenaplňují závěr o zásahu do vlastnického práva žalobců, proti němuž by příslušelo právo na ochranu podle § 126 ObčZ ani závěr o důvodu k odpovědnosti za vznik škody. V důsledku toho se již nezabýval tím, zda žalovanému byla doručena výzva ve smyslu § 114b OSŘ či zda tato výzva v obálce chyběla. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V něm uplatnili jako dovolací důvod, že řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241aodst. 2 písm. b) OSŘ]. Vadu řízení spatřovali v tom, že odpovědnost žalovaného za škodu nebyla zjišťována v důkazním řízení a poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1559/99, kde je uvedeno, že pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je zapotřebí odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ohledně nesprávného právního posouzení vytýkali odvolacímu soudu, že chybně posoudil předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání jako nesplněné a že ve věci rozhodl nesprávně rozsudkem tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením. K vytýkanému nesprávnému posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání uvedli, že žalobní petit jejich žaloby je vykonatelný. Pokud jde o specifikaci místa plnění, to je jednoznačně určeno tím, že jde o vjezd ke garáži na pozemku žalobců (parc. č. 110/136 v k. ú. D.) z veřejné komunikace přes chodník přilehlý k uvedené pozemkové parcele. V žalobním petitu sice nesprávně označili pozemkovou parcelu, na které se nachází chodník jako parc. č. 110/126 namísto správného označení 110/26, ale pokud soud prvního stupně toto nesprávné označení převzal do výroku rozsudku, jednalo se o zjevnou nesprávnost, kterou odvolací soud mohl odstranit postupem podle § 222 odst. 3 OSŘ. Stejně tak byl dostatečně označen rozsah a způsob požadovaného plnění, když žalobci v žalobním petitu požadují “výměnu stávajících vysokých obrubníků za původní nájezdové v šířce vjezdových vrat” a “upravení určeného vjezdu na pozemkovou parcelu č. 110/36 tak, aby byl zachován výškově plynulý vjezd a charakter a vzhled přilehlého chodníku”. Vzhledem k tomu, že žádné jiné obrubníky nebyly na předmětném místě osazeny, lze odkazem na původní nájezdové obrubníky, požadované plnění jednoznačně určit. Nelze na nich požadovat, aby určili materiál, velikost obrubníků a podložili svůj žalobní požadavek projektovou dokumentací. Naopak je na žalovaném, jak nápravu do původního stavu provede. Stejně tak nelze mít uplatněný nárok za zjevně bezdůvodný. Žalobci poskytli žalobní tvrzení o jednání žalovaného, o němž se domnívají, že je protiprávní, dále poskytli tvrzení o vzniku škody (snížení ceny nemovitostí v důsledku problematického vjezdu), dále o průběžně vznikající škodě (nadměrné opotřebení vozidel) a o škodě hrozící (zdroj možného poškození zdraví). Posouzení právní kvalifikace přitom ponechali na soudu. Pokud odvolací soud dovozuje, že tvrzení o vzniku škody neposkytli, je jeho závěr nesprávný. Poukazovali na to, že podmínkou pro aplikaci § 417 odst. 2 ObčZ je vážné ohrožení žalobců anebo jejich majetku; není nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody, postačí, že v důsledku vážného ohrožení škoda vznikne v budoucnu a odkázali na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1559/99. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Právní posouzení věci odvolacím soudem pokládá ve všech směrech za správné. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle § 114b odst. 1 OSŘ vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle § 114b odst. 5 OSŘ jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. Podle ustanovení § 153a odst. 1 OSŘ uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 OSŘ rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5). Dovolací důvod, že řízení je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud vycházel jen ze skutkových tvrzení v žalobě a neprováděl dokazování, neobstojí. Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že při vydání rozsudku pro uznání se nepřihlíží k výsledkům provedeného dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, sešit 7, č. 93, ročník 2001, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, sešit 9, č. 111, ročník 2001 a dále ještě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura sešit 6, č. 100, ročník 2002). Tím spíše odvolací soud neměl za povinnost dokazování ve věci samé provádět. Neobstojí ani další dovolací důvod, spočívající na výtce nesprávného právního posouzení věci. Usnesení s výzvou podle § 114b OSŘ je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení. Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 OSŘ se nemůže uplatnit a o věci samé nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání, jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí takovými vadami, které brání pokračování v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089, svazek 26, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen “Souboru rozhodnutí”). V dané věci lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobní petit žalobců, jímž se domáhají, aby “žalovaný na svůj náklad vyměnil zvýšené obrubníky u chodníku umístěného na parcele č. 110/126, přes který žalobci vjíždějí z veřejné komunikace na svoji parcelu č. 110/36 a ke garáži, za původní snížené nájezdové obrubníky, které umožňovaly plynulý vjezd, a to v celé šíři vjezdových vrat a aby v souvislosti s výměnou obrubníků upravil chodník do původního vzhledu”, je neurčitý. Je v něm totiž nedostatečně specifikováno místo, kde má k výměně obrubníků a úpravě chodníku dojít. V odůvodnění žaloby je žalovanému vytýkáno, že provedl zvýšení obrubníků před vjezdem do zahrady, před vchodem do domu, před garáží a před další garáží a že v souvislosti s přípravou vjezdu na jejich pozemek již byla na jejich pozemku provedena zpevněná plocha a osazeny sloupky pro vjezdová vrata. V žalobním petitu požadují výměnu obrubníků jen v šíři vjezdových vrat. Kde budou vjezdová vrata umístěna, když v době podání žaloby ještě nebyla vůbec osazena, a zda se jedná jen o jedny vrata či vícero, když společný vjezd pro zahradu a garáže je vyloučen, však žalobci neuvedli. Není tak zřejmé, zda má jít o úpravu chodníku před vstupem na zahradu či i před vstupem do garáže a zda jen do jedné z nich či do obou, když v žalobním petitu je zmiňována jen jedna garáž ale v odůvodnění žaloby se vytýká ztížený vjezd do obou garáží. Navíc žalobci výměnu obrubníků a úpravu dlažby váží k chodníku umístěném na pozemku parcele č. 110/126, která se v příslušném katastru nevyskytuje. Jestliže žalobci k žalobě připojili kupní smlouvu, z níž vyplývá, že průchod a průjezd má probíhat přes pozemek parc. č. 110/26, bylo povinností soudu prvního stupně odstranit rozpor mezi žalobním tvrzením a žalobním petitem a neurčitost žalobního petitu postupem podle § 43 OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sešit 12, ročník 2000) a nemělo být o vadné žalobě věcně rozhodováno . Neobstojí ani výtka, že odvolací soud rozhodl rozsudkem s negativním výrokem “rozsudek pro uznání se nevydává”, namísto toho, aby usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Judikatura dovolacího soudu takový postup upřednostňuje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, publikované na internetových stránkách www.nsoud.cz) s tím, že měnící rozhodnutí má oporu v § 220 odst. 1 OSŘ (zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by věc byla vrácena k dalšímu řízení, že by byla postoupena věcně příslušnému soudu nebo že by řízení bylo zastaveno, neodpovídá požadavkům § 221 OSŘ) a představuje jednoznačné řešení, které pro soud a účastníky závazným způsobem předurčuje další postup řízení (viz článek JUDr. Ljubomíra Drápala “Odvolání po novele občanského soudního řádu”, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, sešit 9, ročník 2001). Jestliže předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny již jen pro vady žaloby, a rozsudek pro uznání nebylo možné již jen z tohoto důvodu vydat, bylo nadbytečné zabývat se i tím, zda tu byly ještě i další překážky (zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), které by bránily jeho vydání. Případné jiné posouzení dalších předpokladů by totiž nemohlo vést k jinému k výsledku řízení před odvolacím soudem. Přezkum správnosti dalších závěrů tak ztrácí význam (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, publikovaný pod C 2021, ve svazku 26, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolací soud se proto již posouzením závěru odvolacího soudu o zjevné bezúspěšnosti uplatněného nároku nezabýval. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak správné a dovolací soud ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl. Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto až v rozhodnutí, kterým bude ukončeno nalézací řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 542/2003, uveřejněné pod C 1838, svazek 25 Souboru rozhodnutí). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í
Autor: -jj-