// Profipravo.cz / Přistoupení, záměna účastníků 21.06.2010

K obcházení institutu záměny účastníka ve sporu o zaplacení směnky

I ve sporu o zaplacení směnky platí závěr, dle kterého je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (viz Rc 1/2007).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4636/2009, ze dne 24. 2. 2010

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně UNI SERVIS CZ s. r. o. se sídlem v Praze 4, Libušská 2001/274, PSČ 142 00, identifikační číslo 26 44 30 66, zastoupené JUDr. Davidem Termerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 24/156, PSČ 110 00, proti žalovanému J. R., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Jiřím Payerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Korunní 957/35, PSČ 120 00, o zaplacení směnečné pohledávky 21.439,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 175/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 12 Cmo 84/2009-77, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 12 Cmo 84/2009-77 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č. j. 53 Cm 175/2007-68, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného potvrdil usnesení ze dne 30. ledna 2009, č. j. 53 Cm 175/2007-68, jímž Městský soud v Praze, odkazuje na ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), připustil, aby do řízení na straně žalobkyně přistoupil jako další účastník (žalobce) P. P.

Odvolací soud zdůraznil, že nesouhlasí s právními závěry formulovanými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2006, pod číslem 47) a ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 1/2007“), když „ze samotného návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení nikdy není zřejmé (tedy zcela jisté), že žalobce podává tento návrh na přistoupení s cílem následně vzít žalobu ve vztahu původních účastníků zpět a tím obejít podmínku souhlasu žalovaného stanovenou v § 92 odst. 2 o. s. ř.“ V případě akceptace názoru, podle něhož by při „podezření“ z obcházení ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. musel soud návrh na přistoupení dalšího účastníka vždy zamítnout, by žalobce nebo jiný subjekt byl nucen podávat další žalobu a vyvolávat další soudní řízení, aniž by zde byl právní argument, který by takový postup (navíc odporující zásadě hospodárnosti řízení) odůvodňoval.

Pro případ, že by výše zmíněný názor odvolacího soudu neobstál, závěry formulované v R 1/2007 by nedopadaly na spory o zaplacení směnky. „Jiný subjekt by nemohl být úspěšný se samostatně podanou žalobou o zaplacení směnky za trvání předchozího sporu o zaplacení směnky, neboť by nemohl soudu předložit originál směnky, jenž byl předložen soudu v předchozím sporu“.

Ve sporu o zaplacení směnky je nutno vždy vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení (v případě splnění podmínek dle § 92 odst. 1 a 3 o. s. ř.), neboť povaha směnky neumožňuje jinému žalobci vést úspěšně z hlediska hmotného práva další samostatné řízení o její zaplacení s jiným okruhem účastníků“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel zdůrazňuje, že žalobkyně se svým návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení snaží „odvrátit hrozbu zamítnutí žaloby a vyhnout se tak následnému hrazení nákladů soudního řízení, k čemuž by nedostatek její aktivní věcné legitimace v řízení neodvratně vedl“. V situaci, kdy její předchozí návrh na záměnu účastníků na straně žalobkyně (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Cm 175/2007-58, zamítnut, není pochyb o tom, že návrhem na přistoupení dalšího žalobce do řízení sleduje „obejití institutu záměny účastníka řízení“ podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Potud poukazuje na obsah směnky, kterou vystavil ve prospěch Pavla Pokorného a nikoli ve prospěch žalobkyně.

Dále odvolacímu soudu vytýká, že „ve svém rozhodnutí nedůvodně povýšil zásadu hospodárnosti řízení a zásadu právní jistoty účastníků řízení nad zásadu spravedlivého procesu, čímž žalovanému v dané věci odepřel přístup ke spravedlnosti“.

Konečně nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, že ve sporech o zaplacení směnky je nutno návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení vyhovět vždy při splnění podmínek podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. Na řízení o zaplacení směnečné sumy se – pokračuje odvolatel – „aplikují tytéž procesní instituty dle ustanovení § 92 o. s. ř. jako na jakékoli jiné sporné řízení“; na směnečné řízení tak „dopadá“ i shora uvedená judikatura Nejvyššího soudu.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).

Výkladem ustanovení § 92 odst. 1 a 2 o. s. ř. se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval již v odvolacím soudem zmíněném R 1/2007, v němž odůvodnil následující závěr.

Žalobce má – jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (a o takové řízení jde i v posuzovaném případě) – procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení dalšího žalovaného do řízení může soud vyhovět, aniž by podmínkou vydání takového usnesení byl souhlas původního žalovaného nebo toho, kdo se takto má stát dalším žalovaným (srov. § 92 odst. 1 o. s. ř.). Oproti tomu k záměně žalovaného je nutný jeho souhlas (srov. § 92 odst. 2 o. s. ř.).

Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005).

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala dne 19. září 2007 u soudu prvního stupně žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, domáhajíc se zaplacení částky 21.439,- Kč s příslušenstvím. Současně předložila v prvopisu směnku, ve které se žalovaný „zavázal“ zaplatit „P. P. jednateli fa. UNI SERVIS CZ s. r. o.“ dne 26. srpna 2007 částku 21.439,- Kč. Poté co zástupce žalovaného u jednání dne 23. září 2008 namítl, že směnka byla vystavena ve prospěch fyzické a nikoli právnické osoby, žalobkyně navrhla záměnu účastníků na straně žalobce (tak, aby na straně žalobce vystupovala fyzická osoba, „pan P.“); žalovaný s tímto návrhem nesouhlasil. Následným podáním ze dne 25. září 2008 žalobkyně vzala zpět návrh na záměnu účastníků s tím, že „za vhodnější postup považuje přistoupení P. P. do řízení, když „otázka aktivní legitimace by mohla být v případném novém řízení posouzena soudem odlišně, zatím co takto bude postavena najisto v jednom řízení“. Usnesením ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Cm 175/2007-58, soud prvního stupně návrh žalobkyně na záměnu účastníků řízení pro nesouhlas žalovaného „nepřipustil“.

Jelikož Nejvyšší soud nemá žádný důvod se odchýlit od závěrů formulovaných v R 1/2007 a v projednávané věci nemá ani žádné pochybnosti o tom, že v době zahájení řízení nebyla žalobkyně aktivně věcně legitimována (viz označení remitenta na směnce) a návrhem podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. se tak evidentně snažila obejít institut záměny účastníků (§ 92 odst. 2 o. s. ř.), shledává právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným.

Na tomto závěru nic nemění ani argumentace odvolacího soudu, podle níž „je ve sporu o zaplacení směnky nutno návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení vyhovět vždy“, neboť „jiný subjekt by nemohl být úspěšný se samostatně podanou žalobou o zaplacení směnky za trvání předchozího sporu o zaplacení směnky“.

Je tomu tak již proto, že není vyloučeno, aby směnku držela (a soudu předložila - § 175 odst. 1 o. s. ř.) osoba, která není jejím vlastníkem. V takovém případě by vlastník směnky nepochybně mohl podat žalobu o zaplacení směnky, ve které by tvrdil, že se v soudním řízení po neoprávněném držiteli směnky domáhá jejího vydání a současně navrhl, aby bylo řízení o zaplacení směnky přerušeno. Navíc v poměrech projednávané věci jde o situaci, kdy žalobu podala a směnku předložila právnická osoba (společnost s ručením omezeným), jejímž jménem jednal P. P. (její statutární orgán – jednatel), jehož přistoupení do řízení žalobkyně navrhuje. Jmenovaný tak nepochybně mohl směnku držet (i předložit soudu) jak jménem této společnosti, tak jako fyzická osoba (podle toho, v čí prospěch byla směnka vystavena). Přitom skutečnost, že směnku předložila právnická osoba, nevylučuje možnost, že vlastníkem směnky je osoba fyzická – jednatel společnosti s ručením omezeným.

Neudržitelnost právního názoru odvolacího soudu je pak zřetelná v situaci, kdy návrh na přistoupení dalšího žalobce do řízení dosavadní žalobce podá poté, kdy je ve věci vydán směnečný platební rozkaz, proti němuž podá žalovaný včasné námitky založené na tvrzení, že směnka byla vystavena ve prospěch osoby odlišné od žalobce a nebyla ani následně na žalobce převedena. Již vydaný směnečný platební rozkaz totiž nemůže mít žádné účinky ve vztahu k (dalšímu) žalobci (rozuměj osobě, o jejímž přistoupení do řízení by bylo rozhodnuto) a řešení by neměla ani otázka, zda by žalovaný mohl ve vztahu k dalšímu žalobci vznést (nové) námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a odkdy by měla začít běžet lhůta k jejich podání.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ve výkladu ustanovení § 92 o. s. ř. není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř..).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů