// Profipravo.cz / Místní příslušnost 23.07.2007
K dohodě o pravomoci tuzemských soudů bez určení místní příslušnosti
Dohoda, kterou účastníci zakládají pravomoc soudu určitého státu, nemusí obsahovat označení místně příslušného soudu určeného státu; jestliže strany dohodou založily pravomoc českých soudů, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, postupuje se podle § 11 odst. 3 o. s. ř., podle něhož jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne (viz R 50/2004).
Odvolacímu soudu je v dané věci třeba rovněž vytknout, že při výkladu ujednání článku 8 odst. 8 předmětné komisionářské smlouvy neaplikoval interpretační pravidla pro výklad projevu vůle obsažená v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a v ustanovení § 266 obchodního zákoníku, jelikož se nijak nepokusil vyložit tu část ujednání, kde si účastníci sjednali pravomoc „věcně i místně příslušného soudu určeného procesními předpisy v ČR“, kdy „procesním právem je právo platné a účinné na území ČR“. Při provádění výkladu předmětného smluvního ujednání účastníků nelze pominout námitku dovolatele, že projev vůle stran k založení pravomoci českých soudů směřoval, neboť mají-li být spory rozhodovány dle českých procesních předpisů, může se tak stát pouze tehdy, budou-li spory rozhodovat české soudy.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 405/2006, ze dne 22. 5. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. R. G., advokátem, proti žalované S. A., o 2 433,- USD, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 287/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2004, č.j. 15 Co 366/2003-44, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2004, č.j. 15 Co 366/2003-44, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. března 2003, č.j. 27 C 287/2001-36, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 20. března 2003, č.j. 27 C 287/2001-36, jímž Okresní soud v Karviné zastavil řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v chybějící pravomoci českých soudů, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů není dána pravomoc českých soudů k rozhodování sporu o náhradu škody ve výši 2 433,- USD, kterou měla žalovaná způsobit žalobci tvrzenými neoprávněnými dispozicemi s jeho finančními prostředky na účtu zřízeném dle komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastníky, jelikož není dána místní příslušnost žádného z nich. Odvolací soud nepřisvědčil odvolateli (žalobci), který tuto pravomoc opíral o ujednání v článku 8 odst. 8 komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastníky, jelikož se v něm nestanoví, který soud podle dohody účastníků je místně příslušným k řešení sporů ze smlouvy. Odkaz stran v uvedeném ustanovení smlouvy na místně příslušný soud podle procesních předpisů platných v Č. r. má odvolací soud za nepoužitelný, neboť žalovaná nemá v Č. r. své sídlo, podnik ani organizační složku podniku a ani v ní nemá majetek. Rovněž tak dovodil, že místní příslušnost nelze určit ani podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. upravujícího příslušnost danou na výběr podle místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody, neboť k této skutečnosti došlo mimo území Č.r. Místní příslušnost Okresního soudu v Karviné tak není ničím založena, přičemž nelze ani určit, který jiný soud je příslušný k projednání věci.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že mu svým nesprávným postupem odepřely právo na soudní ochranu. Stejně jako v odvolání tvrdí, že pravomoc českých soudů k projednání sporu lze dovodit z článku 8 odst. 8 komisionářské smlouvy, při jehož výkladu považuje za nutné vycházet z účelu ujednání a úmyslu smluvních stran. Sjednali-li si účastníci, že spory se budou rozhodovat podle českých hmotných a procesních předpisů, může se tak stát podle dovolatele jedině tehdy, budou-li spor rozhodovat české soudy, neboť žádný cizozemský soud nemůže rozhodovat podle českého procesního práva. Kromě toho se domnívá, že pravomoc českých soudů by byla dána i dle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., jelikož podle českých procesních předpisů je dána příslušnost českých soudů, kterou odvíjí od § 87 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Námitky dovolatele lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku pravomoci českých soudů na zjištění, že dohoda účastníků v článku 8 odst. 8 komisionářské smlouvy neobsahuje určení místně příslušného soudu, přičemž místní příslušnost nelze určit ani podle § 87 písm. b) o. s. ř. upravujícího příslušnost danou na výběr podle místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody, neboť k této skutečnosti došlo mimo území Č. r.
Při přezkoumání správnosti tohoto právního posouzení věci vyšel dovolací soud z ustanovení § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle prvního odstavce tohoto ustanovení je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost, přičemž podle jeho druhého odstavce, věty druhé, platí, že pravomoc českých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran.
Založil-li odvolací soud závěr o nedostatku pravomoci českých soudů na úvaze, že podmínkou založení pravomoci českých soudů písemnou úmluvou stran dle § 37 odst. 2, věty prvé, zákona č. 97/1963 Sb. je i dohoda o určení místní příslušnosti soudu, nemůže tento jeho názor obstát, neboť tato skutečnost z citovaného ustanovení nevyplývá. Jak Nejvyšší soud již vysvětlil v usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2004, od jehož právních závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci, dohoda, kterou účastníci zakládají pravomoc soudu určitého státu, nemusí obsahovat označení místně příslušného soudu určeného státu; jestliže strany dohodou založily pravomoc českých soudů, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, postupuje se podle § 11 odst. 3 o. s. ř., podle něhož jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Odvolacímu soudu je třeba rovněž vytknout, že při výkladu ujednání článku 8 odst. 8 komisionářské smlouvy neaplikoval interpretační pravidla pro výklad projevu vůle obsažená v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a v ustanovení § 266 obchodního zákoníku, jelikož se nijak nepokusil vyložit tu část ujednání, kde si účastníci sjednali pravomoc „věcně i místně příslušného soudu určeného procesními předpisy v ČR“, kdy „procesním právem je právo platné a účinné na území ČR“. Při provádění výkladu předmětného smluvního ujednání účastníků nelze pominout námitku dovolatele, že projev vůle stran k založení pravomoci českých soudů směřoval, neboť mají-li být spory rozhodovány dle českých procesních předpisů, může se tak stát pouze tehdy, budou-li spory rozhodovat české soudy.
Lze tudíž uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu, neobstojí a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-