// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 15.07.2022
ÚS: K výkladu lhůty stanovené v § 408 odst. 2 obch. zák.
I. Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nespočívá pouze v odepření přístupu k soudu, nýbrž i v tom, že je fakticky znemožněno domoci se svého práva. Požadavky kladené na uplatnění práva před soudem musejí mít oporu v zákoně, stejně jako s ním nesmí být v rozporu jejich výklad.
II. Je-li podání exekučního návrhu spojeno s požadavkem na předložení exekučního titulu s vyznačenou doložkou právní moci a doložkou vykonatelnosti, je výklad lhůty stanovené v § 408 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozporu s právem na soudní ochranu, není-li v něm zohledněno, kdy mohl věřitel tuto podmínku splnit, došlo-li k vyznačení uvedené doložky k tomu příslušným soudem až po uplynutí této lhůty.
III. Stanoví-li zákonná úprava výslovně jako náležitost exekučního návrhu předložení kopie exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti (srov. § 38 odst. 2 exekučního řádu), a požaduje-li soud, aby účastník řízení posuzoval, zda bylo, či je odvolání podáno včas (nebo je, či není přípustné), ač takovou povinnost podle ústavního pořádku ani podústavního práva nemá, jde o tzv. kvalifikovanou vadu a o postup v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3363/21, ze dne 16. 6. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu a na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") sp. zn. 62 EXE 877/2019 a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 32 C 181/2008 plyne, že stěžovatel (v postavení oprávněného) podal exekuční návrh, kterému okresní soud vyhověl a pověřil soudního exekutora prodejem bytové jednotky v obci R., vlastněné povinnou M. M., Dis. (dále jen "povinná"). Účelem exekuce byla úhrada dluhu ve výši 1 563 466,04 Kč s příslušenstvím, k jehož zaplacení zavázal městský soud otce povinné Miloslava Mácu (dále také "původní povinný") spolu s dalšími šesti osobami rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 32 C 181/2008-386. Stěžovatel se poté v dalším soudním řízení domohl určení, že darovací smlouva uzavřená mezi povinnou a J. M., manželkou původního povinného, jejímž předmětem byla zmíněná bytová jednotka ve společném jmění manželů, je vůči němu neúčinná [a to rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 5. 2018 č. j. 12 C 115/2016-229 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 11 Co 290/2018-272].
3. Povinná podala návrh na zastavení exekuce, který odůvodnila tím, že exekuční titul - rozsudek městského soudu nabyl vůči jejímu otci právní moci dne 2. 10. 2013 a vykonatelným se stal dne 8. 10. 2013, a že pověřila-li stěžovatelova právní předchůdkyně (příslušnou pohledávku stěžovatel následně odkoupil) výkonem rozhodnutí exekutora dne 2. 9. 2015, stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby. Primární pohledávka totiž byla založena k 30. 5. 1999 a aplikovala se na ni úprava podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Podle jejího názoru se pohledávka promlčí po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, případně musí být exekuční řízení zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (typicky po ukončení soudního řízení). Vykonatelné rozhodnutí získala původní oprávněná ke dni 8. 10. 2013, lhůta (sc. § 408 odst. 2 obchodního zákoníku používá termín "doba") podle shora uvedeného ustanovení obchodního zákoníku tedy uplynula dne 8. 1. 2014. Exekuční řízení bylo proto právní předchůdkyní stěžovatele zahájeno pozdě, pohledávka byla promlčena a nelze ji vymáhat ani proti povinné.
4. Usnesením ze dne 20. 11. 2019 č. j. 62 EXE 877/2019-40 okresní soud tento návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Zjistil, že městský soud původnímu povinnému uložil (spolu s dalšími šesti osobami - viz sub 2) zaplatit předmětný dluh vzniklý jejich ručením za závazky veřejné obchodní společnosti z 90. let minulého století. Rozsudek nabyl právní moci vůči otci povinné dne 2. 10. 2013. Ten se proti němu ten samý den odvolal, toto odvolání však bylo městským soudem usnesením ze dne 14. 10. 2013 č. j. 32 C 181/2008-424 odmítnuto jako opožděné. Proti tomuto rozhodnutí se původní povinný znovu odvolal a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2015 č. j. 27 Co 192/2014-577 rozhodnutí nalézacího soudu o opožděnosti původního odvolání potvrdil. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 3. 8. 2015, poté dne 21. 8. 2015 městský soud vyznačil doložku právní moci na původním rozsudku s údajem, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 10. 2013. Exekuční návrh podala právní předchůdkyně oprávněného dne 2. 9. 2015. Okresní soud z uvedeného stavu dovodil, že právní moc na rozsudku městského soudu mohla být vyznačena teprve po ukončení odvolacího řízení, což se i stalo. Protože došlo k pozdějšímu zápisu datace právní moci (a vykonatelnosti), předchůdkyně oprávněného mohla podat exekuční návrh až po reálném vyznačení doložky, tehdy také začala plynout tříměsíční doba předvídaná § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. Původní oprávněná v této době exekuční návrh podala a okresní soud nenašel důvod pro promlčení pohledávky a zastavení exekuce.
5. K odvolání povinné krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuci zastavil, povinné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, stěžovateli (jako oprávněnému) uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč a dále rozhodl, že se povinné nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel z toho, že exekuční titul - rozsudek městského soudu č. j. 32 C 181/2008-386 nabyl vůči právní předchůdkyni stěžovatele právní moci dne 2. 10. 2013, vykonatelným se stal dne 8. 10. 2013, zákonná tříměsíční doba podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku uplynula dne 8. 1. 2014, exekuční návrh však byl podán až dne 2. 9. 2015. Současně krajský soud odmítl, že by na tomto závěru mohla něco změnit skutečnost, že proti výše uvedenému rozsudku podal otec povinné odvolání, neboť to bylo pro opožděnost odmítnuto. Zdůvodnil to tím, že pouze včas podané odvolání má suspenzivní účinek a brání tak možnosti opatřit odvoláním napadené soudní rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti, resp. možnosti podat návrh na nařízení exekuce se všemi zákonem požadovanými náležitostmi. Je úkolem exekučního soudu, aby si případně sám posoudil vykonatelnost exekučního titulu. Stěžovateli při zachování náležité míry pečlivosti a opatrnosti muselo být ze spisu městského soudu - a to již v okamžiku podání odvolání původním povinným (pozn.: dne 4. 10. 2013), a nejpozději v okamžiku vydání usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost tímto soudem, tj. dne 14. 10. 2013 - známo, že exekuční titul nabyl právní moci, přičemž mohl a měl podat řádný exekuční návrh (pozn.: ze spisu městského soudu sp. zn. 32 C 181/2008 plyne, že stěžovateli toto usnesení nebylo doručováno).
6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu je v souladu s jeho rozhodovací praxí, k čemuž dodal, že nevyznačil-li nalézací soud protiprávně na žádost stěžovatele vykonatelnost exekučního titulu, v důsledku čehož došlo k promlčení, může stěžovatel uplatňovat odpovědnost státu za vzniklou škodu, tato okolnost však nemůže jít k tíži povinné. Další stěžovatelem vznesenou otázku, zda nepoctivému držiteli podle § 595 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, náleží v exekučním řízení námitka promlčení pohledávky, označil Nejvyšší soud za nepřípustné uplatnění nové skutečnosti (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), a dále uvedl, že přípustnost dovolání nemohou založit ani další uplatněné námitky, neboť u nich stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelova argumentace
7. Stěžovatel uvádí, že mezi náležitosti návrhu na zahájení exekučního řízení patří originál či úředně ověřená kopie exekučního titulu opatřené potvrzením o jeho vykonatelnosti [§ 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], že mu výše označené usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání proti exekučnímu titulu pro opožděnost nebylo doručeno, že se o něm dozvěděl až po doručení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnutí o odmítnutí odvolání potvrzeno, a že opakovaně žádal městský soud o vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti, avšak s ohledem na probíhající odvolací řízení mu nebylo vyhověno. Odmítá závěry soudů vyšších stupňů, že exekuční řízení mělo být zahájeno bez ohledu na to, zda došlo k vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti, s tím, že by takový návrh byl odmítnut (§ 39 odst. 2 exekučního řádu).
8. Krajskému soudu v této souvislosti také vytýká, že nevzal v potaz, že za neoprávněně podaný exekuční návrh vzniká odpovědnost za vzniklou škodu a povinnost nahradit náklady řízení, a podá-li takový návrh advokát, je jeho jednání považováno za kárné provinění. Názor soudů vyšších stupňů, že opožděné odvolání nemá suspenzivní účinky, stěžovatel považuje za "formální", přičemž argumentuje, že se mu upírá právo řídit se pravomocným rozhodnutím soudu a že se mu ukládá povinnost vyhodnotit si skutkový stav za soud. K tomu dodává, že žádný soud prvního stupně v době probíhajícího odvolacího řízení doložku právní moci a vykonatelnosti nevyznačí. Vyhodnocení právní moci a vykonatelnosti je na soudci, nikoliv na účastníkovi řízení, neboť tuto povinnost mu zákon neukládá, navíc ani nedisponuje potřebnými informacemi. Požadavek na to, aby si tuto skutečnost vyhodnotil sám, za situace, kdy opakovaně o vyznačení této doložky žádal, na tuto skutečnost se dotazoval a kdy probíhalo odvolací řízení, a tudíž neměl důvod o suspenzivních účincích odvolání pochybovat, je podle stěžovatele "za hranou zákonného fungování justice v rámci právního státu".
9. Stěžovatel rovněž tvrdí, že s ohledem na praxi představovanou postupem okresního soudu je představa krajského soudu a Nejvyššího soudu, že by soud prvního stupně v dané situaci vyznačil doložku právní moci, nereálná. Upozorňuje, že nelze vyloučit ani to, že soud prvního stupně bude chybně považovat odvolání za včasné nebo naopak. Podle stěžovatele krajský soud navodil absurdní stav, kdy by každý věřitel v případě podaného odvolání musel z opatrnosti podat návrh na zahájení exekučního řízení. Navíc § 408 odst. 2 obchodního zákoníku nepožadoval zahájení exekučního řízení od právní moci rozhodnutí. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že rozhodnutí lze soudně vykonat,
je-li řízení o jeho výkonu zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. Jde tedy o faktickou možnost, přičemž je v pravomoci soudu stanovit, kdy k tomu mělo dojít. Není důvodu omezovat zákonnou dikci na datum právní moci a vykonatelnosti, které je vyznačováno zpětně (zde více než rok).
10. Výklad uvedeného ustanovení soudy vyšších stupňů stěžovatel označuje za přepjatě formalistický, za rozporný s dobrými mravy a základními principy ovládajícími občanské právo (§ 2 občanského zákoníku). V této souvislosti argumentuje, že si zákonodárce byl daného problému vědom a že smyslem a účelem § 408 obchodního zákoníku bylo, aby práva a povinnosti subjektů obchodních vztahů byly vyjasněny co nejdříve, aby obchodní praxe nebyla zatěžována plejádou "starých práv". Proto byla stanovena předmětná tříměsíční doba, kterou je ale třeba počítat ode dne, kdy vztahy mezi účastníky řízení byly najisto postaveny, čemuž tak v době probíhajícího odvolacího řízení nebylo. Podle stěžovatele bylo třeba toto ustanovení vyložit tak, že tříměsíční doba počíná běžet od okamžiku, kdy oprávněný mohl podat návrh na zahájení exekučního řízení, tj. ode dne skončení odvolacího řízení. Až tehdy se mohl domoci vyznačení uvedených doložek a bez toho by exekuční řízení nemohlo být zahájeno.
11. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká "odtržení od reality", konstatoval-li, že vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti nic nebránilo a že se má obrátit na stát a žádat náhradu škody za nesprávný úřední postup soudu, který tyto doložky nevyznačil. Upozorňuje, že tím veškerou tíhu pochybení soudu přenesl na něj, neboť stát se může bránit závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého měl podat návrh na zahájení exekučního řízení bez ohledu na jeho zákonné náležitosti. Opřel-li se Nejvyšší soud o své usnesení ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 87/2019, pak podle tohoto rozhodnutí je rozhodným den, kdy oprávněný mohl poprvé podat se všemi nezbytnými náležitostmi návrh na nařízení exekuce, tj. okamžik možnosti zahájení exekučního řízení. Takto bylo ale rozhodnuto v jiné situaci, kdy bylo podáno včasné odvolání. Podle stěžovatele lze uvedené rozhodnutí použít na nyní posuzovanou věc analogicky, nepřiléhavé jsou naopak judikaturní odkazy krajského soudu, neboť v těchto případech oprávněný disponoval exekučním titulem s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti a odvolací řízení bylo zahájeno až po jejím vyznačení, tj. v průběhu exekučního řízení.
12. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že povinné (jako nepoctivé držitelce podle § 595 občanského zákoníku) nenáleží námitka promlčení, protože ji měla vznést v nalézacím řízení o určení neúčinnosti právního úkonu. Navíc exekuční titul nebyl vydán "v důsledku obchodněprávních vztahů podle obchodního zákoníku", ale v souladu s § 589 a násl. občanského zákoníku, a protože se právní vztahy mezi ním a povinnou řídí občanským zákoníkem, nemůže být exekuční řízení zastaveno s odkazem na § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. Exekuce je vedena pouze na majetek, který byl nezákonně převeden na povinnou a na který je třeba po vyslovení neúčinnosti právního jednání hledět jako na majetek dlužníka, který má sloužit k uspokojení pohledávek věřitelů, a tudíž ve své podstatě nejde o majetek povinné, ale o majetek uniknuvší z vlastnictví dlužníka s protizákonným cílem jeho zastření či schování před věřiteli. Povinné nemůže svědčit námitka promlčení k vykonatelné pohledávce jejího otce, neboť není ani nebyla účastníkem řízení, jehož se účastnil její otec a jeho (stěžovatelova) právní předchůdkyně. V opačném případě by nastala situace, kdy by se v případě vyslovení neúčinnosti povinný, jenž vlastní majetek, který unikl dlužníkovi, mohl promlčení dovolat vždy, neboť exekuce na takový majetek může proběhnout až po řízení o neúčinnosti, které trvá roky, v daném případě až v roce 2019, kdy již doba podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku nepochybně uběhla. Z tohoto důvodu lze vykonatelnost řešit jen v nalézacím řízení. Otázku, zda je povinná oprávněna vznést námitku promlčení, je povinen řešit soud ex offo, a nejde tedy o novou skutečnost. Soudům pak stěžovatel vytýká, že se touto otázkou nezabývaly.
13. Stěžovatel je dále přesvědčen, že námitku promlčení měly soudy posoudit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť povinná těží z jednání svého otce, který podal opožděné odvolání, v důsledku čehož městský soud nevyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti. Navíc úkon povinné, spočívající v námitce promlčení vykonatelné pohledávky, již byl podle stěžovatele promlčen, protože promlčení podle § 387 odst. 2 obchodního zákoníku podléhá nejen právo na plnění, ale i právo vykonat určitý úkon s právními následky pro jiné účastníky, včetně práva na vznesení námitky promlčení, které otec povinné mohl uplatnit již v roce 2015. Soudy přitom měly z úřední povinnosti vzít tuto skutečnost v potaz při posuzování, zda povinná byla oprávněna tuto námitku vznést.
14. Současně stěžovatel upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1455/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde byla posuzována totožná situace a ústavní stížnost byla odmítnuta. Pro nyní posuzovanou věc stěžovatel zejména poukázal jako na "bizarní" závěr odkazovaného usnesení, že posouzení včasnosti odvolání dokáže posoudit i právní laik. Argumentuje tím, že k tomu je zapotřebí soudního spisu. Přenášet odpovědnost na účastníka řízení tak podle stěžovatele představuje neústavní postup.
III.
Vyjádření účastníků řízení
15. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům, jakož i povinné, které náleželo postavení vedlejší účastnice řízení.
16. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, ústavně zaručené právo stěžovatele neporušil a že ničím nepodložená argumentace obsažená v ústavní stížnosti podkladem pro takový závěr není. Odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá důvod se od něj odchýlit, protože stěžovatel namítá stejné skutečnosti jako v odvolání (pozn.: zřejmě "dovolání"), tj. že kvůli opožděně podanému odvolání nevyznačil nalézací soud na exekučním titulu právní moc a on tak nemohl podat návrh na exekuci před uplynutím promlčecí doby. Tato námitka je řádným způsobem vypořádána v napadeném usnesení jako irelevantní, i s odkazem na příslušnou judikaturu. Nejvyšší soud také upozornil na již zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 1455/21 a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
17. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v podstatě nesouhlasí a polemizuje s jeho závěry i závěry Nejvyššího soudu, přijatými při aplikaci a výkladu podústavního práva, a vyjadřuje tak svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Poukázal rovněž na výše uvedené usnesení III. ÚS 1455/21 a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
18. M. M., DiS., se k ústavní stížnosti nevyjádřila, a s ohledem na poučení, kterého se jí ve výzvě k vyjádření dostalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.), má Ústavní soud za to, že se svého postavení vedlejší účastnice vzdala.
19. Výše uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
22. Proces intepretace a aplikace podústavního práva je podle ustálené judikatury Ústavního soudu stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo dopustí-li se - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
23. Těžištěm námitek stěžovatele je to, jak bylo vyloženo pravidlo § 408 odst. 2 obchodního zákoníku při uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí a jak se to slučovalo s požadavkem § 38 odst. 2 exekučního řádu na vyznačení potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu. Stěžovatel sice namítá mj. i to, že jeho vztah s povinnou (včetně promlčení) se řídí občanským zákoníkem, avšak tuto argumentaci v soudním řízení neuplatnil, resp. uplatnil ji v dovolání, avšak nikoliv procesně korektním způsobem, a tudíž se jí Nejvyšší soud nezabýval. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti se jí nemohl zabývat ani Ústavní soud (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
24. Jde-li o samotný institut promlčení, jeho potřeba obvykle bývá odůvodňována tím, že v důsledku plynutí času se právní vztahy stávají méně zřetelnými a pro dlužníka se stává stále obtížnější prokázat svá tvrzení (např. o svém plnění). Promlčení dává určitou právní sílu plynutí času a jeho účelem je zachování statu quo, zajištění právní jistoty a zamezení soudních sporů. Promlčení ale není zásadou soukromého práva, a jeho zakotvení v právním řádu zákonodárcem se děje s ohledem na společenskou potřebu, nikoli proto, že by to plynulo z požadavku ústavnosti, kdy právo vznést námitku promlčení ústavně zaručeným základním právem není. Současně je třeba vzít v úvahu, že se jím prolamuje stabilita a kontinuita jednou založených právních vztahů, jež jsou charakteristické pro soukromé právo a které plynou - u smluvní odpovědnosti - z principu pacta sunt servanda bona fide, resp. důvěry v plnění povinností z uzavřené smlouvy (die Vertragstreue, Sanctity of Contract). Při výkladu zákonných ustanovení upravujících promlčení je třeba přihlédnout k tomu, že jde o určitou "výjimku z pravidla", vycházející do určité míry z volné úvahy zákonodárce, a proto je třeba postupovat podle textu zákona a v pochybnostech rozhodovat nikoliv ve prospěch promlčení, nýbrž řádně zjištěného hmotněprávního stavu.
25. Ústavní soud dále předesílá, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku je, resp. byla, poměrně specifická, neboť umožňovala promlčení pohledávky i v průběhu např. nalézacího řízení (nebo krátce po jeho skončení), současně ale bránila jeho účinkům, když zakotvila možnost provést výkon rozhodnutí, k čemuž však stanovila poměrně krátkou lhůtu. Tím na budoucího oprávněného kladla nikoliv standardní nároky na včasné uplatnění jeho práv ve vykonávacím řízení (§ 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), což (snad) lze odůvodnit povahou právních vztahů, které jsou předmětem dané regulace a u nichž se více než jinde uplatní zásada vigilantibus iura scripta sunt. Nicméně i tuto skutečnost je třeba vzít při výkladu § 408 odst. 2 obchodního zákoníku v úvahu, stejně jako to, že uvedené ustanovení se uplatní v situaci, kdy sporná práva již byla najisto postavena v nalézacím řízení. Pak se dlužník již v eventuálně nepříznivé pozici např. při dokazování v důsledku plynutí času nenalézá.
26. Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že nemá v úmyslu výklad, který zastává jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti, tak odborná literatura, v obecné rovině zpochybňovat, neboť jej lze, aniž by dotčená osoba byla dotčena na svých právech či právech chráněných zájmech, v naprosté většině případů použít. V některých případech, které však mohou v praxi nastat, je postup podle pravidla, že počátek běhu dané lhůty (resp. doby), se bez přihlédnutí k okolnostem posuzované věci odvíjí ode dne vykonatelnosti exekučního titulu, očividně "neudržitelný".
27. Jako příklad lze zmínit situaci, kdy odvolatel vezme své odvolání zpět, v důsledku čehož podle § 222 odst. 1 o. s. ř. právní moc rozhodnutí nastane, jako kdyby k podání odvolání vůbec nedošlo, tedy zpětně. V případě, že by došlo k promlčení pohledávky a v průběhu takového odvolacího řízení by uplynula doba podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, nemohl by se oprávněný na základě uvedeného pravidla, aniž by to jakkoliv "zavinil", vůbec svého nároku domoci. Ostatně na některé situace, kdy se od právní moci rozsudku odvíjejí lhůty k uplatnění různých práv, která by v mezidobí mohla propadnout, zákon pamatuje stanovením výjimky, podle níž právní moc nastane dnem právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení (viz např. § 381 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
28. Vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, je třeba přistupovat k posouzení ústavní konformity napadených soudních rozhodnutí v nyní posuzované věci. Ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku zakotvuje tříměsíční dobu k zahájení řízení o výkonu předmětného rozhodnutí. V této době, která je podle komentáře k tomuto ustanovení "lhůtou zvláštního určení" [viz Kovařík, J. v komentáři k § 408 in: Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2009, ASPI ID: KO513_1991CZ], nelze promlčení úspěšně namítat, a to až do konce takového řízení. V odborné literatuře je dále zastáván názor, že v § 408 odst. 2 obchodního zákoníku je stanovena výjimka pro případ, že právo bylo pravomocně soudem nebo rozhodcem přiznáno v takové době, že již desetiletá omezující lhůta uplynula nebo do jejího uplynutí zbývá méně než tři měsíce. Tato doba se počítá od právní moci rozhodnutí. Obchodní zákoník poskytuje v § 408 věřiteli ještě dobu tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno řízení o výkon rozhodnutí. Tímto dnem je den, kdy se rozhodnutí stalo vykonatelným (§ 161 o. s. ř.), tj. kdy uplynula lhůta k plnění, stanovená v rozhodnutí nebo zákonem (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), přičemž dnem zahájení řízení je den, kdy byl návrh věřitele doručen soudu (§ 251 a 254 o. s. ř.). Jinak řečeno, takovou lhůtu by jistě dokázal spočítat i věřitel, který by byl bez právních znalostí, ale bez najisto postaveného počátku plynutí této lhůty k tomu příslušným orgánem to však nedokáže nikdo (viz k tomu uvedené sub 4 - k vyznačení právní moci došlo až dne 21. 8. 2015, kdy městský soud vyznačil doložku právní moci na původním rozsudku s tím, že právní moc nastala dne 2. 10. 2013, kdy již uvedená doba dávno uplynula).
29. Z výše uvedeného je zjevné, že stanovisko ustálené judikatury, podle něhož zmíněná tříměsíční doba počíná běžet dnem vykonatelnosti exekučního titulu, nelze aplikovat en bloc na všechny případy, ale že je nutné vždy vycházet z konkrétních okolností a při jejich právním posouzení zohlednit výše uvedená východiska, tj. že promlčení je výjimkou z pravidla, a tudíž je namístě jejich spíše restriktivní výklad, a v případě více interpretačních variant rozhodovat ve prospěch věřitele, což platí o to více s ohledem na specifikou úpravu, jakou je ona "lhůta zvláštního určení" podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. Toto ustanovení představuje pomyslný klíč pro řešení střetu mezi právy či oprávněnými zájmy věřitele a dlužníka, kdy na straně jedné zde stojí oprávněnému pravomocně přiznané právo a na straně druhé oprávněný zájem dlužníka nebýt vystaven soudnímu sporu (resp. nárokům věřitele), došlo-li již v důsledku plynutí času k oslabení jeho pozice, a potažmo dlužníkovo právo bránit se tomu námitkou promlčení. Podstatnou roli může hrát také stanovení míry obezřetnosti, kterou lze po věřiteli při uplatňování jeho práv spravedlivě požadovat.
30. Z hlediska povinné Ústavní soud ve shodě s krajským soudem, který se neztotožnil se stěžovatelem, podle něhož námitka promlčení vznesená povinnou představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, vychází z toho, že když její otec podával proti rozsudku městského soudu č. j. 32 C 181/2008-389 odvolání, činil tak s úmyslem řádně zahájit odvolací řízení. Námitku promlčení pak povinná mohla vznést jen díky specifické procesní situaci, kterou neúmyslně "vytvořil" její otec svým vadným procesním postupem. Více jak roční prodlevu se zahájením exekučního řízení tak způsobil původní povinný, anebo k ní alespoň výrazně přispěl. A představuje-li promlčení ochranu dlužníka před negativními účinky působení času na jeho postavení v soudním řízení (v procesu dokazování), vzhledem k uvedené skutečnosti lze potřebu takové ochrany sotva považovat za nějak intenzivní.
31. Oproti tomu o stěžovatelově právu již bylo autoritativně rozhodnuto, a jde-li o jeho vlastní uplatňování, pak z vyžádaného soudního spisu městského soudu sp. zn. 32 C 181/2008 se podává, že jeho právní předchůdkyně si byla nutnosti včasného zahájení exekučního řízení vědoma, a proto požádala uvedený soud dne 18. 9. 2013, aby jí sdělil, zda výše zmíněný rozsudek nabyl právní moci, případně kdo se proti němu odvolal (viz č. l. 414 soudního spisu městského soudu). V dalším dopise doručeném dne 22. 10. 2013 zmínila telefonickou informaci o tom, kdo z účastníků odvolání podal; z ní mělo vyplynout, že odvolání podal i právní předchůdce povinné (viz č. l. 422 téhož soudního spisu); v tomto dopise požádala o vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti ve vztahu k těm, kdo odvolání nepodali. Z toho plyne, že stěžovatel, resp. jeho právní předchůdkyně nebyla nečinná, ale naopak vyvinula iniciativu za účelem zjištění právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu a požádala soud o vyznačení příslušné doložky. Přitom není podle Ústavního soudu podstatné, že tak žádala ve vztahu k jiným účastníkům řízení, neboť vycházela z telefonické informace soudu, že tito odvolání nepodali.
32. Vzhledem k tomu, že povinnosti účastníka řízení ohledně posuzování právní moci rozhodnutí a jeho postup při vyznačování doložky právní moci a doložky vykonatelnosti nejsou stanoveny právním předpisem (§ 23 odst. 1 a § 24 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, pouze stanoví soudci povinnost zaznamenat na vyhotoveném rozhodnutí založeném ve spise právní moc, "jakmile to zjistí", a na žádost toho, komu bylo doručeno, vyznačit na stejnopisu rozhodnutí doložku právní moci a doložku vykonatelnosti), lze po něm požadovat, aby činil jen to, co zřetelně plyne z povahy věci, což zde znamená řádně zjišťovat, zda se exekuční titul stal pravomocným a vykonatelným, a v kladném případě pak neprodleně požádat soud o vyznačení příslušné doložky tak, aby mohl včas zahájit exekuční řízení; naopak mu nelze vytýkat, jedná-li v důvěře v akty státu a postup soudu v daném ohledu "nekontroluje".
33. Podle názoru Ústavního soudu stěžovateli nelze klást k tíži, že jeho právní předchůdkyně sama neposuzovala právní moc (vykonatelnost) exekučního titulu a případně nepodala exekuční návrh s upozorněním, že nalézací soud s ohledem na probíhající odvolací řízení odmítá doložku vykonatelnosti vyznačit. Jako náležitost exekučního návrhu zákonná úprava totiž výslovně stanovuje předložení kopie exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti (§ 38 odst. 2 exekučního řádu) a z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny nelze žádným způsobem dovodit povinnost účastníka řízení posuzovat, zda bylo odvolání podáno včas (nebo je přípustné), neboť tuto otázku je nejen oprávněn, nýbrž i povinen řešit příslušný soud (sc. je to jeho kompetencí). Jak k tomu v souvislosti s tímto problémem spojenou novelizací exekučního řádu zákonem č. 286/2021 Sb. uvádí odborná literatura (viz blíže Jícha, L. in: Svoboda, K., Jícha, L., Krejsta, J. a kol. Exekuční řád. Praha, C. H. Beck 2022, s. 246), je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení (jak je tomu v nynější věci), má exekuční soud vycházet především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce. Rovněž v této souvislosti se poukazuje na povinnost soudu zjišťovat v pochybnostech, zda se exekuční titul stal vykonatelným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4978/2010).
34. Stejně tak obecný soud musí jako orgán veřejné moci autoritativně posoudit, zda, a případně kdy exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti, a to tím spíše, je-li toto oprávnění svěřeno samotnému soudci, kdežto vyššímu soudnímu úředníkovi, justičnímu čekateli, asistentu soudce a soudnímu tajemníkovi jen v případech, kdy sám rozhodnutí vydal nebo kdy k tomu byl soudcem pověřen (viz § 23 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů). Současně se však v této souvislosti Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele (viz sub 7), podle které není důvodu omezovat zákonnou dikci na datum právní moci a vykonatelnosti, které je vyznačováno zpětně (zde více než rok), neboť tento údaj se vždy může vyznačovat pouze zpětně, protože osvědčuje minulou skutečnost.
35. Ústavnímu soudu přitom není známa soudní praxe, podle níž by soudce vyznačil takovou doložku dříve, než bude ukončeno řízení o podaném odvolání, ostatně v opačném případě by musel předjímat jeho výsledek, čímž by vystavoval stát riziku odpovědnosti za případnou škodu, kterou by chybným vyznačením právní moci a vykonatelnosti mohl způsobit.
36. V případě, že by k vyznačení doložky vykonatelnosti v průběhu odvolacího řízení nedošlo, soudy by oprávněného "nutily" postupovat jinak, než zákon výslovně stanoví, to znamená, aby podával návrh bez potřebných náležitostí. To je však v rozporu s principem legality a důvěry občanů ve vyhlášený text právního předpisu. V posuzované věci je taková situace v rozporu s důvěrou v účinky ustanovení, které vyžaduje, resp. vyžadoval, aby byl k exekučnímu návrhu připojen "originál nebo úředně ověřená kopie exekučního titulu opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti", ledaže exekuční titul vydal exekuční soud (§ 38 odst. 2 exekučního řádu).
37. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší soud a krajský soud v posuzované věci postupovaly "mechanicky", když aplikovaly právní názor, který plyne z ustálené soudní judikatury (a je aplikovatelný na většinu případů), aniž by vzaly v úvahu její skutkovou odlišnost, přičemž pominuly další možnou interpretační variantu, podle níž tříměsíční doba podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku se počítá od okamžiku, kdy mohlo být exekuční řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu reálně zahájeno a řádně vedeno, což v posuzované věci znamená okamžikem, kdy bylo ukončeno odvolací řízení, a stěžovateli, resp. jeho právní předchůdkyni bylo doručeno a nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
38. Z hlediska ústavnosti zde tzv. kvalifikovaná vada spočívá v tom, že při výkladu uvedeného ustanovení jakožto podústavního práva uvedené soudy náležitě nezohlednily stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny, kdy mu sice nebylo odepřeno domáhat se svého práva u soudu či jiného orgánu, bylo mu však fakticky znemožněno se ho domoci, neboť požadavky na něj kladené neměly oporu v zákoně ani nebyly přiměřené povaze věci a nereflektovaly soudní praxi (přičemž jimi navržený "správný" postup ani neodpovídal příslušné právní úpravě).
39. Ústavní soud se dále ztotožňuje se stěžovatelovou námitkou rozpornosti argumentace Nejvyššího soudu, který jej odkázal na možné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu a současně shledal, že to byl stěžovatel, kdo v řízení nepostupoval řádně, a tedy si promlčení své pohledávky způsobil, a dodává, že takový odkaz by byl namístě, kdyby vedle zjevného pochybení státu nebylo možné výkon rozhodnutí provést z důvodu potřeby ochrany práv či oprávněných zájmů dlužníka, který by sám postupoval procesně korektním způsobem a s ohledem na jednoznačné znění aplikovaného ustanovení podústavního práva, ve srovnatelných případech ustáleně vykládaného příslušnými orgány, mohl "legitimně očekávat", že jím uplatněná námitka promlčení bude mít odpovídající právní účinky. Z těchto důvodů lze danou argumentaci označit za rozpornou, spekulativní a alibistickou, jež koliduje s povinností soudu přesvědčivě zdůvodnit své rozhodnutí, což je opět v rozporu s požadavky na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Poukazují-li soudy na usnesení sp. zn. III. ÚS 1455/21, které bylo vydáno v prakticky totožné věci, IV. senát dospěl k odlišnému závěru, jde-li o ústavněprávní dimenzi věci, z důvodů podrobně vyložených výše, přičemž vzhledem k tomu, že nešlo o právní názor vyslovený v nálezu, nebyl dán důvod postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu; s ohledem na výjimečné okolnosti posuzované věci neshledal ani důvod využít čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (Sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb.).
41. Uplatňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti další námitky (viz výše sub II), jde o opakování toho, co sice již vznesl v dovolání, nepostupoval však přitom procesně korektním způsobem, a tudíž se jimi Nejvyšší soud nemohl (kvazi)meritorně zabývat. Z tohoto důvodu je Ústavní soud považuje za nepřípustné podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by se jimi vzhledem k tomu, že věc se vrací zpět k odvolacímu soudu, mohl blíže zabývat, protože by tím zasahoval předčasně do budoucího řízení v dané věci. Proto Ústavní soud posuzoval pouze okolnosti ústavně konformního výkladu § 408 odst. 2 obchodního zákoníku a vzhledem k výjimečným okolnostem případu rozhodl tak, jak je ve výroku II uvedeno.
VI.
Závěr
42. Ústavní soud tak konstatuje, že porušení práva na soudní ochranu spočívá i v tom, že účastníku řízení je fakticky znemožněno domoci se svého práva tím, že jsou na něj kladeny požadavky, které nemají oporu v zákoně a jsou výsledkem ústavně nekonformního výkladu podústavního práva. V posuzované věci bylo podání exekučního návrhu spojeno s požadavkem na předložení exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti, avšak výklad ustanovení o době stanovené v § 408 odst. 2 obchodního zákoníku nezohlednil skutkové okolnosti, tedy skutečnost, kdy mohl věřitel fakticky tuto podmínku splnit a předložit kopii exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti podle § 38 odst. 2 exekučního řádu.
43. S ohledem na již uvedené Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud a krajský soud v záhlaví označenými rozhodnutími porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny. Z tohoto důvodu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona tato rozhodnutí zrušil.
Autor: US