// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 28.06.2019

ÚS: Námitky v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí

Analytická právní věta

Nezabývá-li se obecný soud náležitě konkrétními námitkami účastníka řízení, dle nichž postup cizozemských orgánů nebyl souladný s takovými zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat, a nevypořádá-li se s těmito námitkami konkrétním - byť stručným - způsobem, představuje takový postup porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Soudy se musí zabývat konkrétními námitkami, dle kterých postup cizozemských orgánů nebyl souladný s takovými zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat. To neznamená, že je nutné, aby se soudy detailně vyjadřovaly ke každé takové námitce; pokud však soudu byly předloženy konkrétní argumenty, soud by se s nimi měl konkrétně vypořádat, byť stručně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3822/18, ze dne 22. 5. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") a napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny.

2. Stěžovatel byl v roce 2013, resp. 2015, odsouzen v Rumunsku za založení organizovaného zločinného spolčení a z prozrazení tajných služebních nebo neveřejných informací k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a osmi měsíců. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel dobrovolně nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, tak Městský soud v Bukurešti vydal evropský zatýkací rozkaz, o kterém Městský soud v Praze rozhodl v řízení se sp. zn. Nt 2051/2017 tak, že se stěžovatel nepředá, jelikož stěžovatel nesouhlasil s výkonem trestu v Rumunsku [srov. § 205 odst. 2 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále i "ZMJS")].

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byly předmětné rozsudky, resp. rozsudek, uznány a byl nařízen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že jednání stěžovatele by podle českého trestního práva mohlo být posouzeno jako přečin zneužití informace v obchodním styku podle § 255 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal; ve svém odvolání stěžovatel mimo jiné namítal, že se městský soud ve svém rozsudku nevypořádal s námitkami výhrady veřejného pořádku. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl, přičemž se detailněji věnoval otázce složení senátu. Ke zbývajícím námitkám se vrchní soud vyjádřil následovně: "Pokud byly důkazy, např. i odposlechy, shledány zákonně pořízenými, nemá zdejší soud důvod toto jakkoli zpochybnit. To platí i o dalších výhradách, jako jsou námitky proti překladu nebo o omezených možnostech obhajoby seznámit se se spisem, když rumunská úprava může se odlišovat od úpravy v tuzemsku, aniž by to ovšem narušilo zásady spravedlivého procesu. Odsouzený ostatně tyto výhrady, jejichž důvodnost nemá odvolací soud možnosti si prověřit, ani blíže nekonkretizoval."

4. Společně s napadeným usnesením vrchního soudu byla stěžovateli doručena výzva k nástupu trestu odnětí svobody. Stěžovatel však nemohl výkon trestu odnětí svobody nastoupit, jelikož byl v mezidobí zadržen v Itálii na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Městským soudem v Bukurešti; předběžným opatřením mu byla uložena povinnost zdržovat se v domácím vězení v Římě.

5. Po podání ústavní stížnosti Ústavní soud k návrhu stěžovatele odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť měl vážné pochybnosti o tom, zda nebyla v napadených řízeních porušena práva stěžovatele; Ústavní soud přikročil k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí i z toho důvodu, že nebyly nepřiměřeně ohroženy zájmy jiných osob a jelikož převažuje zájem stěžovatele na spravedlivý proces nad veřejným zájmem, aby stěžovatel případně nastoupil výkon trestu odnětí svobody. Odklad vykonatelnosti však neměl reálný dopad na postup orgánů činných v trestním řízení, jelikož stěžovatel v průběhu projednávání jeho ústavní stížnosti setrvával v domácím vězení v Římě.

II. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá zejména to, že trestní řízení v Rumunsku, v jehož důsledku byl odsouzen, vykazovalo vady, které jsou v přímém rozporu se zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat; v takových případech podle § 5 odst. 1 ZMJS nelze cizozemskému orgánu poskytnout mezinárodní justiční spolupráci, tedy ani uznat předmětný rozsudek. V této oblasti stěžovatel namítá takový rozpor na několika úrovních. Za prvé namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že jeho případ řešil ad hoc ustanovený senát, kterému byl přidělen jeho případ, přičemž nebyla respektována běžná pravidla náhodného přidělování věcí senátům. Za druhé stěžovatel namítá, že z personálního hlediska bylo složení senátů soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které stěžovatele shledaly vinným, částečně shodné, což stěžovatel vnímá jako rozpor se základní zásadou spravedlivého procesu. Za třetí stěžovatel zmiňuje, že probíhala utajená spolupráce rumunské informační služby s justičními složkami na základě tajně uzavřených protokolů, které byly nezákonné. Informační služby přitom dle stěžovatele hrály významnou roli v jeho odsouzení, když pořídily a přepsaly odposlechy, k čemuž dle stěžovatele neměly pravomoc. Za čtvrté pak poukazuje na to, že mu nebyl v průběhu celého trestního řízení poskytnut přístup ke zvukovým nahrávkám odposlechů a že tyto záznamy nebyly přehrány v průběhu řízení; soudy pouze spoléhaly na přepisy pořízené informační službou a neumožnily mu seznámit se s odposlechy jeho osoby.

7. Nad rámec zmíněného stěžovatel předložil mnohé listiny, které dle jeho názoru dokládají vysoce problematickou situaci justice v Rumunsku v období, kdy byl shledán vinným. Předkládá mimo jiné tajné protokoly o spolupráci mezi bezpečnostními složkami a justicí, které byly odtajněné v průběhu roku 2018, které dle stěžovatele nepodporují představu o demokratickém právním státě v Rumunsku.

8. Dále stěžovatel polemizuje se skutkem, ze kterého byl uznán vinným, a jeho právní kvalifikací v napadených rozhodnutích českých soudů. Zejména namítá, že nebyl uznán vinným ze skutku, kterým byl uznán vinným v Rumunsku, jelikož skutková věta byla mylně přeložena a byly do ní vloženy informace, které se v původním rozhodnutí nenacházely. Dále pak zmiňuje, že znaky skutkové podstaty trestných činů obsažených v rumunském a českém trestním zákoníku nejsou totožné.

9. Nakonec stěžovatel namítá, že vrchní soud rozhodl v neveřejném zasedání a neumožnil tak stěžovateli uplatnit jeho námitky; nebylo tak podle stěžovatele možné projednat podané odvolání s odpovídající mírou dokazování, které soud prvního stupně odmítl provést.

10. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní i Městský soud v Praze a Vrchní i Městské státní zastupitelství v Praze.

11. Vrchní soud se ve svém vyjádření zabývá jednotlivými námitkami stěžovatele, a to v širším rozsahu než je rozebral ve svém napadeném usnesení, přičemž dochází k závěru, že postup rumunské justice sice může být odlišný od toho českého, ale nutně nemusí vést k rozporům se zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat; zde vrchní soud zmiňuje, že tyto závěry se týkají zejména výhrad procesní povahy. Ve svém vyjádření vrchní soud také poukazuje na to, že z hlediska zákonných požadavků nebylo třeba nařídit veřejné zasedání, a poznamenává, že dokazování lze provést v menším rozsahu i v zasedání neveřejném. Z hlediska námitek týkajících se nemožnosti poslechnout si odposlechy vrchní soud zmiňuje, že stěžovateli byly některé odposlechy poskytnuty, přičemž "lze mít logicky za to, že mu nebyly dány ty, které se ho netýkaly". Ke složení senátu vrchní soud uvádí, že nelze usuzovat na nezákonné složení senátu primárně ze skutečnosti, že stěžovateli nebyly sděleny okolnosti o tom, jak měl být senát ustanoven. Vrchní soud se také detailně věnuje otázce politické povahy trestného činu, která dle něj nebyla dána. Své závěry pak shrnuje tak, že k některým pochybením v trestním řízení sice mohlo dojít, ale dle názoru vrchního soudu by i v takovém případě šlo o méně významná pochybení, která nemohla narušit podstatným způsobem zásady spravedlivého procesu a nedosahovala intenzity a významu, která by znamenala porušení zásad právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat.

12. Městský soud ve svém vyjádření plně odkázal na usnesení vrchního soudu a dodal, že stěžovatel uplatnil námitky týkající se odposlechů až v odvolacím řízení.

13. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření v návaznosti na judikaturu Soudního dvora Evropské unie zdůrazňuje, že členské státy Evropské unie mají vůči sobě vzájemnou důvěru a že je zřejmé, že cizozemské rozhodnutí nemusí zcela ve všem odpovídat procesním standardům vykonávajícího státu. Podle vrchního státního zastupitelství tedy není na orgánech činných v trestním řízení, aby posuzovaly, zda a jak měly být odposlechy přehrávány a v jakém stádiu měly být poskytnuty obhajobě. Vedle toho poukazuje na skutečnost, že Česká republika se zavázala uznat a vykonat odsuzující rozsudek rumunského soudu tím, že rozhodla o nepředání stěžovatele do Rumunska vzhledem k jeho nesouhlasu s výkonem trestu odnětí svobody v Rumunsku podle § 205 odst. 2 písm. b) ZMJS.

14. Městské státní zastupitelství uvedlo, že z rozsudků, které byly v rámci řízení doručeny, nevyplývá, že rozhodovali stejní soudci v rámci řízení před soudem první instance a v odvolacím řízení. Jak městský soud, tak městské státní zastupitelství se pak domnívají, že se vrchní soud dostatečně zabýval ustanovením § 5 ZMJS.

15. Na výše vyjmenovaná vyjádření stěžovatel reagoval obecně nesouhlasnou replikou, ke které připojil vyjádření rumunských profesorů práva hodnotící rozhodovací praxi rumunských soudů.

III. Hodnocení Ústavního soudu

16. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření soudů a státních zastupitelství a spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, neboť obecné soudy se ve stěžovatelově případě řádně nevypořádaly s konkrétními námitkami stěžovatele týkajícími se tvrzených závažných vad rozhodnutí, která měla být uznána a vykonána, resp. řízení, ve kterém byla učiněna.

18. ZMJS v § 5 odst. 1 stanoví, že "mezinárodní justiční spolupráci nelze cizozemskému orgánu poskytnout, pokud by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat." Mezi tyto zásady, na nichž je třeba bez výhrady trvat, "patří především ty zásady, které zajišťují ochranu základních lidských práv a svobod." (KUBÍČEK, M. § 5 In KUBÍČEK, M. a POLÁK, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014). Jedná se o "obecný důvod pro odmítnutí spolupráce všech typů bez ohledu na to, zda je mezi důvody odmítnutí daného typu spolupráce uvedena" (tamtéž), nelze tedy přistoupit na argumentaci vrchního státního zastupitelství z vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele, že v současném řízení toto nelze zkoumat.

19. V minulosti pak Ústavní soud opakovaně judikoval, že v otázkách mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních "se nelze spokojit jen s povšechným odůvodněním [rozhodnutí], z nějž není dostatečně zřejmé, zda soud věc zkoumal pečlivě a ve všech souvislostech daného případu. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí koreluje s právem obviněného na náležitou přípravu obhajoby a s právem přednést soudu své návrhy a argumenty. Nemá-li mít řízení o opravném prostředku toliko formální charakter, je třeba, aby soud, který v takovém řízení rozhoduje, reagoval náležitým způsobem na námitky osoby, která opravný prostředek podala" [nález sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz].

20. Ústavní soud dříve, než meritorně zvážil námitky stěžovatele, posoudil, zda se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými námitkami; v opačném případě by totiž Ústavní soud nahrazoval činnost soudů obecných. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že při řízení u městského soudu stěžovatel poukázal na svoje vyjádření v rámci řízení o evropském zatýkacím rozkaze, ve kterém dle svých slov namítal všechny vady předchozího řízení v Rumunsku (jednalo se o dokument "Vyjádření k návrhu MSZ v Praze ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. KZM 1009/2015", který byl založen ve spise Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. Nt 2051/2017, týkající se řízení o evropském zatýkacím rozkazu, které bezprostředně předcházelo řízení, ve kterém byla učiněna napadená rozhodnutí). V tomto vyjádření stěžovatel mimo jiné namítal, že mu nebylo umožněno seznámit se s odposlechy, na kterých dle stěžovatelových slov byl založen odsuzující rozsudek (str. 10-11 vyjádření). Na toto vyjádření se stěžovatel odkazoval i ve svém odvolání proti napadenému rozsudku (bod 15 odvolání) v návaznosti na diskuzi o potřebnosti zohlednění § 5 ZMJS; uváděl, že v tomto dokumentu jsou uvedena všechna porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a poukazoval na to, že městský soud se vyjádřil pouze k jednomu z namítaných porušení.

21. Vrchní soud v napadeném usnesení správně rozhodl, že městský soud pochybil, když se nezabýval ustanovením § 5 ZMJS. V takové situaci se však vrchní soud měl zabývat všemi připomínkami, které stěžovatel v řízení vznášel - a měl přitom vycházet právě z výše zmíněného vyjádření, na které stěžovatel opakovaně odkazoval jak v řízení před městským soudem, tak ve svém odvolání vůči napadenému rozsudku městského soudu. Měl tak učinit i proto, že tato řízení byla velmi úzce provázána, na což mimo jiné poukázali i účastníci řízení ve svých vyjádřeních. Stěžovatel v takové situaci mohl považovat za dostatečné odkázat na své argumenty vznesené v bezprostředně přecházejícím řízení a nemusel vnímat jako nutné své argumenty opakovat v plné šíři.

22. Vrchní soud se však v napadeném usnesení detailně vyjádřil pouze k námitce stěžovatele týkající se obsazení senátu soudci, kteří rozhodovali o jeho případu; tedy k námitce, kterou řešil i městský soud v napadeném rozsudku. Ke zbytku se vrchní soud vyjádřil pouze velmi obecně: "Pokud byly důkazy, např. i odposlechy, shledány zákonně pořízenými, nemá zdejší soud důvod toto jakkoli zpochybnit. To platí i o dalších výhradách, jako jsou námitky proti překladu nebo o omezených možnostech obhajoby seznámit se se spisem, když rumunská úprava může se odlišovat od úpravy v tuzemsku, aniž by to ovšem narušilo zásady spravedlivého procesu. Odsouzený ostatně tyto výhrady, jejichž důvodnost nemá odvolací soud možnosti si prověřit, ani blíže nekonkretizoval."

23. V předmětném a stěžovatelem opakovaně citovaném vyjádření však stěžovatel tyto své výhrady konkretizoval - poukazoval např. na velmi omezený přístup obhajoby k nahrávkám odposlechů, které považoval za klíčové, či na nepřehrání těch odposlechů před soudem, o kterých stěžovatel prohlásil, že hrály roli "hlavního usvědčujícího důkazu". Pokud do této míry stěžovatel konkretizoval své námitky, bylo na soudu, aby se k nim konkrétně vyjádřil. Jednou z možností, kterou vrchní soud měl, bylo požádat stěžovatele o další upřesnění; pokud však vrchní soud rozhodl v neveřejném zasedání a stěžovatele nevyzval, aby např. detailněji doložil skutečnosti dokazující nepřehrání odposlechů, nemůže poukazovat na skutečnost, že neměl možnost si prověřit důvodnost stěžovatelových konkretizovaných námitek.

24. Ústavní soud nesdílí názor vrchního soudu, že není na místě jakkoli zpochybnit postup rumunské soudní soustavy, pokud stěžovatel předkládá konkrétní důvody, které tento postup zpochybňují. Naopak, soudy se musí zabývat konkrétními námitkami, dle kterých postup cizozemských orgánů nebyl souladný s takovými zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat. To neznamená, že je nutné, aby se soudy detailně vyjadřovaly ke každé takové námitce; pokud však soudu byly předloženy konkrétní argumenty, soud by se s nimi měl konkrétně vypořádat, byť stručně. Musí tak však učinit vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, nikoli skrze obecný výrok, kterým by pouze aprobovaly postupy orgánů cizího státu.

25. Pro příklad lze použít stěžovatelovu argumentaci týkající se odposlechů. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje princip kontradiktornosti, který je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. 1. 2019, body 20-21). Tento princip podle Evropského soudu pro lidská práva znamená, že strany řízení musí mít možnost seznámit se se stanovisky a důkazy, které byly předloženy soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, a vyjádřit se k nim (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, § 33; rozsudek ve věci Krčmář a další proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97, § 40). V případě důkazů provedeného odposlechem je tedy velmi podstatné, aby obviněný měl možnost se k těmto odposlechům v průběhu řízení vyjádřit. Nelze přitom požadavek kontradiktornosti plně naplnit pouhým předložením přepisů odposlechů, zejména pokud obviněný opakovaně namítá, že tvrzená vyjádření nevyslovil. Naopak v takovém případě je podstatné, aby obviněný měl možnost porovnat přepisy odposlechů se zvukovým záznamem odposlechů. Pokud by obviněný namítal, že se přepis odposlechů radikálně odlišuje od pořízeného odposlechu a soud by sice odposlechy označil za hlavní usvědčující důkaz, ale zároveň by neumožnil jejich přehrání v soudní síni nebo by je alespoň neposkytl obhajobě, tak by přicházelo v úvahu porušení práva obviněného na spravedlivý proces, což by mohlo představovat ve svém důsledku porušení zásady právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat. Aniž by Ústavní soud jakkoli hodnotil, zda k takovéto situaci skutečně došlo v případě stěžovatele, popřípadě aniž by jakkoli hodnotil míru a dopad takového porušení, považuje za podstatné ukázat na námitkách stěžovatele, že nelze bez dalšího akceptovat postup cizozemských orgánů, pokud jsou vůči nim vznášeny konkrétní námitky.

26. Vrchní soud se tedy měl vypořádat se všemi konkrétními argumenty stěžovatele, zejména s námitkami týkajícími se použití odposlechů a přístupů obhajoby k originálním nahrávkám z hlediska možného rozporu s takovými zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat (§ 5 odst. 1 ZMJS). Tím, že tak neučinil, vrchní soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

27. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rozhodnutí krajského a vrchního soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869); nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. Rozhodne-li Ústavní soud o nepřípustnosti části ústavní stížnosti z tohoto důvodu, jde o výsledek jeho uvážení, který nemá žádnou spojitost se skutečným vyčerpáním opravných prostředků stěžovatelem. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele postačuje zrušit napadené usnesení Vrchního soudu v Praze. V části směřující proti usnesení městského soudu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

28. Protože napadeným usnesením bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze. V novém řízení bude muset Vrchní soud v Praze nově rozhodnout o odvolání stěžovatele a posoudit - byť třeba jen stručně - všechny jeho konkrétní námitky, které by mohly způsobovat, že uznávané rozhodnutí by mohlo být v rozporu se zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů