// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 22.03.2019

ÚS: Protizákonné vydání exekučního titulu exekutorem

V exekučním řízení se zásadně nepřezkoumává správnost exekučního titulu. Tato zásada ovšem neplatí bezvýjimečně. Důvody zastavení exekuce upravuje (ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu) ustanovení § 268 občanského soudního řádu, přičemž není pochyb, že důvody dle jeho odst. 1 pod písm. a) až g) na nyní posuzovanou věc nedopadají. Dle písm. h) se nicméně exekuce zastaví také tehdy, jestliže je exekuce nepřípustná, „protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat“. K tomu Ústavní soud již dříve konstatoval, že tento důvod pro zastavení exekuce je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu [nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503)].

Jako důvod k zastavení exekuce tak judikatura dovodila např. promlčení pohledávky (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3892/2010 ze dne 28. 11. 2012), docílení vydání exekučního titulu trestným činem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1367/2018 ze dne 20. 7. 2018), vedení exekuce za protiprávní jednání, kterého se povinný nikdy nemohl dopustit (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2357/16 ze dne 18. 4. 2017), příčí-li se vedení exekuce účelu exekučního řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14) či situace, kdy po vydání směnečného platebního rozkazu žalovaný provede úkon směřující ke zpětnému započtení své pohledávky proti pohledávce žalobce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 63/2006 ze dne 26. 7. 2007).

Dle názoru Ústavního soudu je pak nutno důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ, který lze k právě uvedeným příkladům spadajícím pod předmětné zákonné ustanovení připodobnit. Oprávněný se totiž exekucí domáhá výkonu exekučních titulů, které si v postavení orgánu veřejné moci [srov. bod 7 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)] sám vydal, ačkoli musel vědět, že postupuje v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Nelze přitom připustit vedení exekuce k vymožení pohledávky z exekučního titulu, který si oprávněný sám vědomě protizákonně vydal ve chvíli, kdy vystupoval jako orgán veřejné moci.

Na uvedeném nic nemění, že se stěžovatel proti samotným exekučním titulům nebránil, neboť aplikace § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není podmíněna vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení [nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281)], a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel (povinný) prošel oddlužením a oprávněně (v souladu s principem důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci) vycházel z rozhodnutí insolvenčního soudu, které stanovilo, že pohledávky zahrnuté do oddlužení, jakož i pohledávky věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, již platit nemusí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4274/18, ze dne 26. 2. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") sp. zn. 72 EXE 349/2018, vedlejší účastník vedl jako soudní exekutor proti stěžovateli jakožto povinnému exekuční řízení sp. zn. 067 EX 259312/10 a sp. zn. 067 EX 407705/12 (dále též "původní exekuční řízení"), přičemž ve věci stěžovatele bylo dne 9. 4. 2014 zahájeno insolvenční řízení u Městského soudu v Praze (dále také "městský soud"). Jelikož stěžovatel splnil oddlužení, byl usnesením městského soudu č. j. MSPH 78 INS 2223/2014-B-27 ze dne 17. 3. 2017 podle § 414 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, jakož i pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili.

3. Vedlejší účastník do insolvenčního řízení nepřihlásil náklady vedených exekucí, následně však z úřední povinnosti vydal usnesení o zastavení exekuce č. j. 067 EX 407705/12-30 ze dne 29. 3. 2017 a č. j. 067 EX 259312/10-64 ze dne 24. 7. 2017, kterými mimo jiné uložil stěžovateli povinnost náklady exekuce uhradit. Stěžovatel se ani proti jednomu usnesení neodvolal.

4. Dne 22. 2. 2018 Obvodní soud pro Prahu 4 pověřil jiného soudního exekutora k provedení exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (v tomto exekučním řízení v postavení oprávněného) dle exekučních titulů v podobě výše citovaných usnesení o zastavení původních exekučních řízení č. j. 067 EX 407705/12-30 a č. j. 067 EX 259312/10-64. Stěžovatel podal návrh na zastavení nového exekučního řízení s odůvodněním, že byl od placení pohledávek osvobozen rozhodnutím insolvenčního soudu. Tomuto návrhu soudní exekutor nevyhověl a postoupil jej obvodnímu soudu.

5. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud stěžovatelův návrh zamítl. Soud nezpochybnil, že vedlejší účastník měl svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, jak ovšem dodal, stěžovatel měl tuto obranu směřovat do odvolání proti exekučním titulům. Exekuční soud již údajně nemůže suplovat roli nadřízeného soudu, který by o odvolání proti exekučním titulům rozhodoval, a k námitkám obsaženým v návrhu na zastavení exekuce tak již nemůže přihlížet.

6. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud konstatoval, že skutečnosti namítané stěžovatelem nelze při rozhodování o zastavení exekučního řízení hodnotit, neboť je jimi namítána věcná nesprávnost exekučních titulů. Stěžovatel nevyužil opravné prostředky proti rozhodnutím o nákladech exekučních řízení, přičemž za řádnou obranu nelze považovat ani stěžovatelův přípis vedlejšímu účastníkovi, kterým reagoval na usnesení ze dne 7. 5. 2017. Nedostatečnou aktivitu stěžovatele nelze dle městského soudu odůvodnit ani tím, že jde o osobu práva neznalou, neboť oba exekuční tituly jsou srozumitelné, je z nich seznatelné, jaká povinnost byla stěžovateli uložena, a obsahují také poučení o možnosti uplatnění opravného prostředku.

7. Ani městský soud nezpochybnil, že náklady původních exekučních řízení měly v době vydání obou usnesení o zastavení exekuce charakter naturální obligace, avšak jejich výše byla určena v usnesení o zastavení exekuce, která se stala vykonatelnými a vymahatelnými.

8. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž tvrdí, že rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterými si přiznal náklady exekučních řízení, je zásadním porušením samotného smyslu a účelu insolvenčního řízení. Soudní exekutor dle stěžovatele určil náklady exekuce v usnesení o zastavení exekuce zcela účelově, přičemž po skončení insolvenčního řízení již nečinil žádné úkony, v souvislosti se kterými by mu jakékoli další náklady vznikaly.

9. Dále stěžovatel namítá, že po vydání exekučních titulů nebyl pasivní, nýbrž proti rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil podáním ze dne 7. 5. 2017. V něm soudnímu exekutorovi sdělil, že v jeho věci řádně proběhlo insolvenční řízení a že byl od hrazení dalších závazků osvobozen. Vedlejší účastník však na toto podání nereagoval a nadto dne 24. 7. 2017 vydal usnesení o zastavení řízení ve druhém jím vedeném exekučním řízení, kterým si opět náklady exekuce přiznal.

II.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

11. Třetí senát Ústavního soudu nesdílí názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3475/15 ze dne 29. 8. 2017, kterou byla za obdobné procesní situace ústavní stížnost povinného odmítnuta pro nepřípustnost. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím (kterými soudy zamítly návrh na zastavení exekuce, resp. potvrdily rozhodnutí, kterým byl návrh na zastavení zamítnut) ovšem povinný již žádný procesní prostředek ochrany práv k dispozici nemá (je-li dovolání nepřípustné).

12. Stěžovatel (povinný) nebrojí proti porušení svých práv samotným vydáním exekučních titulů, nýbrž proti tomu, že soudy odmítly zastavit exekuční řízení k vymožení povinnosti, kterou dané exekuční tituly ukládají. Jedinou možností ochrany proti případnému porušení ústavně zaručených práv tak zůstává ústavní stížnost; podmínky nepřípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tudíž naplněny nejsou. Skutečnost, že stěžovatel před vydáním napadených rozhodnutí zvolil či nezvolil určitý procesní postup (zde podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutím, která se stala exekučními tituly), může ovlivnit toliko ústavní konformitu napadených rozhodnutí, a tedy opodstatněnost ústavní stížnosti.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

14. Obvodní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že při rozhodování postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které exekuční soud není při rozhodování o zastavení exekuce oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, nýbrž pouze posuzuje, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je titul formálně a materiálně vykonatelný či zda jsou povinný a oprávněný věcně legitimováni.

15. Městský soud taktéž odkázal na své rozhodnutí s tím, že jako soud odvolací dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že věcnou nesprávnost exekučních titulů v exekučním řízení již přezkoumávat nelze. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016 (N 123/82 SbNU 25), na který stěžovatel poukazoval, nepovažoval městský soud za aplikovatelný s ohledem na odlišnou situaci, kdy stěžovatel brojil již proti tomu, že mu byla povinnost k náhradě nákladů exekuce vůbec uložena. V nyní posuzovaném případě se však uložení této povinnosti nebránil, bránil se až jejímu vymáhání. Městský soud tak vycházel ze závěrů Ústavního soudu vyslovených v usnesení sp. zn. II. ÚS 3475/15, v němž Ústavní soud v obdobné situaci vytkl stěžovateli předchozí pasivitu, v jejímž důsledku se nesprávnosti vymáhaného rozhodnutí již nemohl dovolávat.

16. Vedlejší účastník se nejprve vyjádřil ke skutečnosti, že náklady exekuce nepřihlásil do insolvenčního řízení. Uvedl, že jelikož v době zahájení insolvenčního řízení nebylo v původně probíhající exekuci ničeho vymoženo, nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce a v souladu s tehdejší konstantní judikaturou a postupem insolvenčních správců, kteří pohledávky soudních exekutorů hromadně popírali, nemohly být náklady exekuce v zákonné lhůtě do insolvenčního řízení přihlášeny, jelikož fakticky ještě neexistovaly. Dále vedlejší účastník uvedl, že osvobození stěžovatele od placení pohledávek nelze vztáhnout na pohledávku vedlejšího účastníka, neboť o nákladech exekuce bylo rozhodnuto až usneseními o zastavení exekuce č. j. 067 EX 407705/12-30 a č. j. 067 EX 259312/10-64. Ta byla stěžovateli řádně doručena a nabyla právní moci, jelikož proti nim nebyl podán žádný opravný prostředek. Obě usnesení o zastavení exekuce se tak stala řádnými exekučními tituly.

17. Při rozhodování o nákladech exekuce vedlejší účastník dle svých slov vycházel z tehdejší soudní praxe, dle níž bylo rozhodnutí soudu potažmo soudního exekutora o konečných nákladech řízení rozhodnutím konstitutivním. Např. dle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 488/2009 ze dne 15. 6. 2011 měl nárok na náhradu nákladů řízení základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které mělo v tomto směru konstitutivní povahu. Při zastavení exekuce dle vedlejšího účastníka vznikal exekutorovi nárok na úhradu nákladů exekuce vůči tomu účastníkovi, který zavinil zastavení exekuce, s čímž údajně výslovně počítala i právní úprava.

18. Svou argumentaci vedlejší účastník uzavřel tím, že nelze opomenout časovou osu, která má být v tomto případě zcela klíčová: v průběhu exekučních řízení byl dne 9. 4. 2014 zjištěn úpadek povinného. Z prostého porovnání tohoto data se dnem 1. 7. 2016 jako dnem vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 je údajně vyloučena možnost soudního exekutora svou pohledávku na nákladech exekuce do probíhajícího insolvenčního řízení přihlásit, neboť dle tehdejší rozhodovací praxe neexistovala. Náklady soudního exekutora se ve světle tehdejší judikatury a interpretace platné právní úpravy ve skutečnosti staly vykonatelné až po právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.

19. Lucie Dardová se k ústavní stížnosti nevyjádřila, čímž se v souladu s poučením, kterého se jí dostalo, svého postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.

20. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli, který ve své replice odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, v důsledku kterého považuje usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3475/15 za překonané. Stěžovatel také zopakoval, že vedlejšího účastníka upozornil na to, že prošel oddlužením, ten to však ignoroval. Rozhodnutí o nákladech exekuce považuje stěžovatel za nicotné, zvláště když po skončení oddlužení exekutor už žádné úkony v řízení neprováděl. Závěrem repliky stěžovatel podotkl, že by posuzované ústavní stížnosti mělo být vyhověno navzdory bagatelnosti předmětu sporu, a to i s ohledem na to, že obecné soudy bezdůvodně nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu.

21. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.

IV.
Vlastní posouzení

22. Ústavní stížnost je důvodná.

23. Podstata nyní posuzované věci spočívá v tom, že usnesením insolvenčního soudu dle § 414 insolvenčního zákona bylo mimo jiné rozhodnuto o osvobození stěžovatele od placení pohledávek. Následně pověřený soudní exekutor (vedlejší účastník) zastavil jím vedená exekuční řízení a stěžovateli uložil povinnost uhradit vzniklé náklady. Stěžovatel byl poučen o možnosti podat odvolání, této možnosti ale nevyužil a bránil se až návrhem na zastavení exekuce, která je vedena pro vymožení těchto nákladů.

24. Skutkově i právně takřka identickou situací se přitom Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018. V něm s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14 potvrdil, že pohledávku spočívající v nákladech exekuce je exekutor povinen přihlásit jako věřitel do insolvenčního řízení (a nemůže naopak po jeho skončení uložit povinnému povinnost náklady uhradit). Dovodil přitom, že pokud tak exekutor přesto učiní, může povinný svou obranu (spočívající v tom, že byl od placení pohledávky již předtím osvobozen insolvenčním soudem) uplatnit i v následném exekučním řízení (vedeném pro vymožení nákladů) jako důvod pro jeho zastavení. Se závěry citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 502/17, byť nikoli nutně s celým jeho odůvodněním, se III. senát Ústavního soudu ztotožňuje, a neshledává tak důvody k postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

25. Je pravda - jak je v napadených rozhodnutích řečeno - že ze samotného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 nevyplývá povinnost soudů věcně přezkoumávat pravomocný a vykonatelný exekuční titul stvrzující pohledávku, od níž byl předtím dlužník údajně osvobozen usnesením dle § 414 insolvenčního zákona. Plyne z něj nicméně, že exekutor si po vydání tohoto usnesení náklady exekučního řízení přiznat nesmí. Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 14 Kse 1/2018-114 ze dne 30. 10. 2018 pak dokonce plyne, že v určitých případech může takový postup představovat kárné provinění exekutora.

26. Vedlejší účastník v této souvislosti poznamenává, že před vydáním nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 praxe soudů znemožňovala, aby si svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil. Podstatné pro nynější věc ovšem je, že v době, kdy si náklady exekučního řízení vedlejší účastník přiznal, už byl předmětný nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14 vyhlášen, pročež vedlejší účastník už mohl a měl vědět, že si náklady přiznává v rozporu se zákonem (tím spíše si toho musel být vědom v době, kdy podal návrh na zahájení exekuce k vymožení jím nesprávně vydaných exekučních titulů). Pro účely této ústavní stížnosti nemůže být relevantním argumentem, že si tímto protizákonným postupem (přiznáním nákladů) vedlejší účastník na úkor stěžovatele kompenzoval ztrátu, která mu měla vzniknout v důsledku dřívější nejasné judikatury.

27. Při posouzení, zda za této situace může povinný nesprávnost rozhodnutí o nákladech namítat až v rámci nového exekučního řízení, pak Ústavní soud zohlednil následující.

28. Jak už soudy v napadených rozhodnutích uvedly, v exekučním řízení se zásadně nepřezkoumává správnost exekučního titulu. Tato zásada ovšem neplatí bezvýjimečně. Důvody zastavení exekuce upravuje (ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu) ustanovení § 268 občanského soudního řádu, přičemž není pochyb, že důvody dle jeho odst. 1 pod písm. a) až g) na nyní posuzovanou věc nedopadají. Dle písm. h) se nicméně exekuce zastaví také tehdy, jestliže je exekuce nepřípustná, "protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat". K tomu Ústavní soud již dříve konstatoval, že tento důvod pro zastavení exekuce je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu [nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503)].

29. Jako důvod k zastavení exekuce tak judikatura dovodila např. promlčení pohledávky (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3892/2010 ze dne 28. 11. 2012), docílení vydání exekučního titulu trestným činem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1367/2018 ze dne 20. 7. 2018), vedení exekuce za protiprávní jednání, kterého se povinný nikdy nemohl dopustit (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2357/16 ze dne 18. 4. 2017), příčí-li se vedení exekuce účelu exekučního řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14) či situace, kdy po vydání směnečného platebního rozkazu žalovaný provede úkon směřující ke zpětnému započtení své pohledávky proti pohledávce žalobce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 63/2006 ze dne 26. 7. 2007).

30. Dle názoru Ústavního soudu je pak nutno důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ, který lze k právě uvedeným příkladům spadajícím pod předmětné zákonné ustanovení připodobnit. Oprávněný se totiž exekucí domáhá výkonu exekučních titulů, které si v postavení orgánu veřejné moci [srov. bod 7 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)] sám vydal, ačkoli musel vědět, že postupuje v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Nelze přitom připustit vedení exekuce k vymožení pohledávky z exekučního titulu, který si oprávněný sám vědomě protizákonně vydal ve chvíli, kdy vystupoval jako orgán veřejné moci.

31. Na uvedeném nic nemění, že se stěžovatel proti samotným exekučním titulům nebránil, neboť aplikace § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není podmíněna vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení [nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281)], a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel (povinný) prošel oddlužením a oprávněně (v souladu s principem důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci) vycházel z rozhodnutí insolvenčního soudu, které stanovilo, že pohledávky zahrnuté do oddlužení, jakož i pohledávky věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, již platit nemusí.

32. Spíše pro doplnění je možno poznamenat, že tento závěr není ani v rozporu s požadavkem srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1508/98 ze dne 27. 9. 2000). Podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. Je tím reagováno na povahu rozsudku pro zmeškání, který je vydáván na základě předpokladu pravdivosti tvrzení obsažených v žalobě. Obdobná situace přitom nastává v případě, že si exekutor sám sobě přizná náklady řízení. V obou případech pak povinnému nejde procesní pasivita v průběhu původního řízení k tíži.

33. Lze tedy shrnout, že uložení povinnosti stěžovateli hradit náklady původních exekucí bylo v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. S ohledem na vše řečené v bodech 30-32 tohoto nálezu tím pak nastala situace, která spadá pod § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Jestliže se soudy odmítly stěžovatelovými námitkami zabývat, porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

V.
Závěr

34. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení zrušil. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou soudy v dalším průběhu řízení tímto nálezem vázány.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů