// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 16.04.2007
K uzavření smíru v řízení podle páté části občanského soudního řádu
Schválení smíru nepřichází v úvahu ve věcech, které nenáležejí k projednávání a rozhodování jen soudům, nýbrž jiným orgánům (viz R 63/1966). V řízení podle páté části občanského soudního řádu je vyloučeno uzavření smíru mezi účastníky řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 301/2005, ze dne 13. 3. 2007
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. F. S., 2. G. P., 3. R. M., 4. R. S., 5. K. L., 6. R. R., 7. V. Ch., zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 31. 8. 2004, sp. zn. 56 Co 358/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 50/2003 (žalobců F. S., G. P., R. M., R. S., K. L., R. R. a V. Ch., zastoupených advokátem, a dalších účastníků řízení: A. S. n. p. a ch. o. Š., B. L. ČR, s. p., o. i., V. l. a s., s. p., o. z. H. p., a D. P. f. ČR, o vydání nemovitostí podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb.), t a k t o :
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení o žalobě žalobců podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
V řízení o žalobě žalobců, podané u soudu 14. 2. 2003, vydal Okresní soud v Klatovech usnesení z 21. 4. 2004, č. j. 7 C 50/2003-64, kterým neschválil smír, jenž uzavřeli žalobci se Správou národního parku a chráněné krajinné oblasti Š., kterým se do podílového spoluvlastnictví žalobců F. S., G. P., R. M., R. S., K. L. (každému z nich jednou ideální dvanáctinou) a žalobců R. R. a V. Ch. (každému z nich jednou ideální čtyřiadvacetinou) pozemky v katastrálním území K. (obec H.), okres K., a to parc. č. 3170/2, parc. č. 3170/10, parc. č. 3170/3, parc. č. 3170/4, parc. č. 3170/5, parc. č. 3174/2, parc. č. 3170/6, parc. č. 3170/9, parc. č. 3170/8, parc. č. 3174/4, parc. č. 3170/7 a parc. č. 3174/5.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně poukazoval na to, že žalobci ve své žalobě žádali, aby ve věci uplatněného restitučního nároku žalobců, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Klatovech ze 16. 12. 2002, č. j. PÚ 2799/92/5, rozhodl soud tak, že jsou vlastníky jimi uváděných nemovitostí, vesměs v obci D. V., v katastrálním území K.. a v katastrálním území K., okres K., s tím, že F. S., G. P., R. M., R. S. a K. L. jsou spoluvlastníky těchto nemovitostí, každý z nich v rozsahu jedné ideální dvanáctiny, a R. R. a V. Ch. jsou spoluvlastníky těchto nemovitostí každý z nich v rozsahu jedné ideální čtyřiadvacetiny. Soud prvního stupně dále uváděl, že tu jde o řízení, při kterém je třeba postupovat podle části páté občanského soudního řádu; z toho také dovozoval, že ustanovení obsažená v částech první až čtvrté občanského soudního řádu je vyloučeno použít v soudním řízení o věcech soukromého práva, o nichž bylo dříve pravomocně rozhodnuto správním orgánem, nejen tehdy, obsahuje-li část pátá občanského soudního řádu odlišnou úpravu, ale i v případech, že v části páté je výslovně vyloučeno použít některá ustanovení z částí první až čtvrté, nebo že použití těchto ustanovení je vyloučeno povahu daného řízení. „Část pátá občanského soudního řádu sice výslovně nevylučuje použití ustanovení § 99 občanského soudního řádu (upravujícího skončení soudního řízení smírem), nicméně, podle názoru soudu prvního stupně, s ohledem na ustanovení § 250j občanského soudního řádu (upravujícího rozhodování soudu, dospěje-li k závěru, že u sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán) lze dovodit odlišnou úpravu rozhodování o takových věcech, kdy je jako forma rozhodování ve věci samé zdůrazněn právě rozsudek. Proto soud prvního stupně neschválil smír uzavřený žalobci se Správou národního parku a chráněné oblasti Š.
O odvolání žalobců proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením z 31. 8. 2004, sp. zn. 56 Co 358/2004. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně o neschválení smíru potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě byla žaloba žalobců projednávána podle páté části občanského soudního řádu, nazvané „Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“; podle ustanovení této části občanského soudního řádu se lze domáhat ochrany práv i pokud jde o rozhodnutí o pozemkových restitucích (§ 9 odst. 3 a 4 a § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb.). Právní úprava obsažená v páté části občanského soudního řádu odlišuje případy, kdy soud žalobu ve věcech, o nichž už bylo rozhodnuto jiným orgánem, odmítne, kdy řízení o takové žalobě zastaví, jakož i kdy rozhodne ve věci samé rozsudkem, jímž se nahradí rozhodnutí správního orgánu buď zcela nebo zčásti. V řízení podle páté části občanského soudního řádu platí ustanovení částí první až čtvrté občanského soudního řádu jen přiměřeně (§ 245 občanského soudního řádu). O právu samotném musí soud v řízení podle páté části občanského soudního řádu vždy rozhodovat rozsudkem v případě závěru soudu, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán; rozsudek soudu tu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu, a to v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o neschválení smíru jako zákonu odpovídající ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 5. 10. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Klatovech dne 2. 11. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé jsou přesvědčeni o nesprávnosti názoru soudů obou stupňů, že v řízení podle páté části občanského soudního řádu je vyloučeno uzavření smíru mezi účastníky řízení. Dovolatelé mají za to, že „z požadavku na rozhodnutí ve věci samé rozsudkem a nikoli usnesením nelze vyvozovat, že ve věci nemůže být mezi účastníky řízení uzavřen smír, předpokládaný ustanovení § 99 občanského soudního řádu; nic také nebrání tomu, aby o schválení smíru bylo rozhodnuto nikoli usnesením, ale rozsudkem, když tak stanoví i zákon (srov. § 167 odst. 1, věta první, a § 250j odst. 1 občanského soudního řádu). V takovém případě se tedy užije § 167 odst. 1 občanského soudního řádu (srov. § 245 občanského soudního řádu) a v tomto smyslu bude v souladu se zákonem rozhodnuto o smíru rozsudkem a nikoli usnesením. Půjde tu také zároveň o přiměřené použití ustanovení § 99 občanského soudního řádu, neboť použití tohoto ustanovení není pro řízení podle části páté občanského soudního řádu vyloučeno (jako je tomu naproti tomu např. v řízení u dovolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu anebo jak je to stanoveno v § 250c odst. 3 ohledně ustanovení § 114b občanského soudního řádu).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo řeší-li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 50/2003 Okresního soudu v Klatovech), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém usnesení z 31. 8. 2004 (sp. zn. 56 Co 358/2004 Krajského soudu v Plzni) řešil právní otázku, která by byla rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém usnesení, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolání dovolatelů směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o neschválení smíru, uzavřeného v průběhu občanského soudního řízení (vedeného pod sp. zn. 7 C 50/2003 Okresního soudu v Klatovech) mezi žalobci a jedním z dalších čtyř účastníků řízení (srov. § 250a odst. 1 občanského soudního řádu) – Správou národního parku a chráněné krajinné oblasti Š.
Podle ustanovení § 99 odst. 3, věta první, občanského soudního řádu má schválený smír účinky pravomocného rozsudku; z toho vyplývá, že usnesení o schválení smíru (které je podkladem i pro soudní výkon rozhodnutí), ale i usnesení o neschválení smíru má povahu rozhodnutí ve věci (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu).
Smír mezi žalobci a jedním z dalších účastníků řízení (srov. § 250a odst. 1 občanského soudního řádu) byl v daném případě uzavřen v občanském soudním řízení o žalobě podané ve věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem (srov. § 244 a násl. občanského soudního řádu), a to Okresním pozemkovým úřadem v Klatovech ze 16. 12. 2002, č. j. PÚ 2799/92/5, vydaným podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou (srov. § 4 téhož zákona) a povinnou osobou (srov. § 5 téhož zákona) o vydání nemovitostí (srov. § 6 téhož zákona), rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 123-124 /257-258/), že účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady, a v důsledku toho rozhodnout (jak stanoví § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. Zákon č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.) také v ustanovení § 8 odst. 1 a v § 16 odst. 6 uvádí, že tu jde o rozhodnutí o vydání nebo nevydání nemovitosti.
Věc projednávaná u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 50/2003, se netýkala rozhodnutí o schválení nebo neschválení dohody povinné osoby a oprávněné osoby (oprávněných osob) o vydání nemovitosti podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí o žalobě žalobců, podané podle ustanovení § 46 občanského soudního řádu v právní věci, v níž rozhodoval Okresní pozemkový úřad v Klatovech rozhodnutím ze 16. 12. 2002, č. j. PÚ 2799/92/5, dospěl k právnímu závěru, že v tomto soudním řízení není možné použít ustanovení § 99 občanského soudního řádu (o skončení řízení soudním smírem), a to s ohledem na ustanovení § 250j občanského soudního řádu, podle něhož dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci rozsudkem. Odvolací soud byl toho názoru, že „pokud soud prvního stupně (některými) účastníky řízení předložený smír neschválilo, pak odvolací soud potvrdil jeho rozhodnutí jako zákonu odpovídající“.
O schválení nebo neschválení smíru rozhoduje soud v občanském soudním řízení usnesením (viz § 99 odst. 2 a § 202 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu), nikoli rozsudkem.
Nešlo tu o rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitosti ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; nepřicházela tu tedy v úvahu možnost schválení takové dohody rozsudkem soudu.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 1998, II. ÚS 263/96 (uveřejněném pod. č. 30 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo jednak uvedeno, že v řízení podle části páté občanského soudního řádu soud rozhoduje rozsudkem a jednak byla tu konstatována nutnost „důslednějšího postupu v řízení podle části páté občanského soudního řádu“. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 11. 2001, II. ÚS 163/99 (uveřejněném pod č. 177 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že je třeba, aby soudy ustanovení o správním soudnictví interpretovaly a aplikovaly co nejcitlivěji“.
Již pod č. 63/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydané dříve Nejvyšším soudem) byl vysloven názor, že schválení smíru nepřichází v úvahu ve věcech, které nenáležejí k projednávání a rozhodování jen soudům, nýbrž jiným orgánům. Z toho vyplývá, podle názoru dovolacího soudu, upozornění i na rozdílnost občanského soudního řízení, které probíhá jen podle občanského soudního řádu, a naproti tomu rozhodování v řízení o právních věcech, o nichž už bylo rozhodnuto jiným orgánem (jak jsou nyní tato řízení upravena v ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, jmenovitě k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury, z nichž dovolací soud vychází i v této právní věci, nebylo možné přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatelů, že tu odvolací soud svým usnesením z 31. 8. 2004 (sp. zn. 56 Co 358/2004 Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní otázku, o niž by dosud nebylo vůbec rozhodováno Nejvyšším soudem (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), případně že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné o dovolání dovolatelů shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Protože tu šlo řešení otázky neschválení smíru a podle ustanovení § 99 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že neschválí-li soud smír, pokračuje v řízení po právní moci usnesení (k níž tu došlo potvrzením usnesení soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu, jež nebylo dotčeno ani rozhodnutím dovolacího soudu), bylo nutno věc v daném případě vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve smyslu ustanovení § 99 odst. 2 a § 244 a násl. občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení (srov. § 250a odst. 1 občanského soudního řádu) v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Autor: -pkr-