// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 05.04.2007
K příslušnosti ve věci žaloby proti rozhodnutí o rozpuštění občanského sdružení
Podle § 12 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, zjistí-li ministerstvo, že sdružení vyvíjí tam uvedenou činnost, neprodleně je na to upozorní a vyzve je, aby od takové činnosti upustilo. Jestliže sdružení v této činnosti pokračuje, ministerstvo je rozpustí. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu České republiky.
Zákon č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní) však nepřímo novelizoval zákon č. 83/1990 Sb.; mezi těmito dvěma zákony není tedy vztah zákona obecného (lex generalis) a zákona zvláštního (lex specialis), nýbrž zákona pozdějšího (lex posterior), který se použije namísto zákona dřívějšího (lex prior).
Jde tedy o věc podřaditelnou ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 odst. 1 s.ř.s. (žaloba proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné), k jejímuž projednání a rozhodnutí jsou příslušné soudy ve správním soudnictví a nikoli soudy v řízení občanskoprávním.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Nd 211/2006, ze dne 15.2.2007
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., rozhodl v právní věci žalobce K. s. m., o. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, oddělení volební a sdružování, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 12. 10. 2006, č. j. VS-6590/SDR/1-2006, takto:
I. Řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce podal dne 16. 11. 2006 u Nejvyššího soudu žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 12. 10. 2006, č. j. VS-6590/SDR/1-2006, o rozpuštění občanského sdružení s názvem K. s. m. Týž den podal – jak v žalobě upozornil – tutéž žalobu u Městského soudu v Praze. V žalobě mimo jiné uvedl, že citované rozhodnutí mu bylo doručeno dne 16. 10. 2006, že v poučení o opravném prostředku žalovaný uvedl, že proti rozhodnutí lze podat ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení žalobu k Městskému soudu v Praze, že však podle § 12 odst. 3 a 4 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, je v takovém případě možno podat opravný prostředek výlučně k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu (§ 247 odst. 1 občanského soudního řádu – dále též jen „o.s.ř.“). Podle přesvědčení žalobce se řízení vede podle občanského soudního řádu a nikoli podle soudního řádu správního (dále též jen „s.ř.s.“), neboť ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb. jako lex specialis má přednost před soudním řádem správním jako lex generalis. Žalobce proto namítá věcnou nepříslušnost Městského soudu v Praze, z opatrnosti zaslal žalobu oběma soudům ve třicetidenní lhůtě a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o své příslušnosti podle § 104a odst. 4 o.s.ř. nebo aby Městský soud v Praze sám rozhodl o své věcné nepříslušnosti a poté aby (příslušný) soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného (z důvodů v žalobě podrobně rozvedených).
Nejvyšší soud vyzval žalovaného, aby se k otázce věcné příslušnosti soudu k projednání žaloby vyjádřil, žalovaný však ve stanovené lhůtě svého práva na vyjádření nevyužil.
Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí této věci.
Žalobci je třeba přisvědčit, že podle § 12 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“) zjistí-li ministerstvo (Ministerstvo vnitra – viz § 7 odst. 1 cit. zák.), že sdružení vyvíjí činnost, a/ která je vyhrazena politickým stranám a politickým hnutím anebo organizacím sdružujícím občany k výdělečné činnosti nebo k vykonávání náboženství nebo víry v církvích a náboženských společnostech (§ 1 odst. 3); b/ která porušuje zásady uvedené v § 3 odst. 1 a 2; c/ která je v rozporu s § 4 nebo § 5; neprodleně je na to upozorní a vyzve je, aby od takové činnosti upustilo. Jestliže sdružení v této činnosti pokračuje, ministerstvo je rozpustí. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu České republiky. Podle odst. 4 téhož ustanovení při přezkoumání rozhodnutí podle § 11 odst. 2 a § 12 odst. 3 postupuje soud podle ustanovení občanského soudního řádu o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů. V poznámce pod čarou č. 3 k tomuto ustanovení je odkazováno na § 244 – § 250 o.s.ř.
Současně je však třeba vzít v úvahu změny, k nimž došlo s účinností od 1. 1. 2003 v souvislosti s tzv. reformou správního soudnictví a s přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Podle § 129 odst. 1 s.ř.s. ve věcech správního soudnictví, v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. prosinci 2002, lze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podat ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinak, žalobu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního (§ 65 – § 78) tohoto zákona, jsou-li splněny podmínky tam stanovené. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, má podání žaloby odkladný účinek. Citované ustanovení § 129 s.ř.s. spolu s čl. XXV bodu 1 zákona č. 151/2002 Sb. stanovilo, jak postupovat v případech, kdy zvláštní zákony nadále obsahují ustanovení zakládající právo podat proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek k soudu. Tato přechodná ustanovení nepřímou novelizací založila právo podat v takových věcech buď žalobu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s., nebo žalobu podle nové páté části o.s.ř.; dělícím kritériem je to, zda správní orgán rozhodoval o subjektivním veřejném právu nebo ve věci soukromoprávní (srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 29. 9. 2006, č.j. Konf 16/2006-37, uveřejněné v časopise Bulletin advokacie, ročník 2007, č. 1, str. 48).
Z uvedeného vyplývá, že zákon č. 150/2002 Sb. nepřímo novelizoval zákon č. 83/1990 Sb., a mezi těmito dvěma zákony není tedy vztah zákona obecného (lex generalis) a zákona zvláštního (lex specialis), nýbrž zákona pozdějšího (lex posterior), který se použije namísto zákona dřívějšího (lex prior).
Není pochyb o tom, že žalobou občanského sdružení proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o rozpuštění tohoto občanského sdružení, se zahajuje řízení, v němž se právní subjekt v podřízeném postavení brání vrchnostenskému aktu orgánu veřejné moci vydanému při výkonu jeho pravomoci v oblasti veřejné správy, jde tedy o věc podřaditelnou ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 odst. 1 s.ř.s. (žaloba proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné), k jejímuž projednání a rozhodnutí jsou příslušné soudy ve správním soudnictví a nikoli soudy v řízení občanskoprávním. K řízení o takové žalobě je věcně příslušný krajský soud (§ 7 odst. 1 s.ř.s.) a místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni (§ 7 odst. 2 s.ř.s.), v daném případě Městský soud v Praze, v jehož obvodu je sídlo Ministerstva vnitra.
O nepoužitelnosti ustanovení § 12 odst. 3 a 4 zákona č. 83/1990 Sb. svědčí i okolnost, že občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2003 neobsahuje v ustanovení části páté (§ 244 – § 250l) – ani jinde – ustanovení o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů, nýbrž pouze ustanovení o možnosti projednat znovu na návrh v občanském soudním řízení věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů a o níž pravomocně rozhodl správní orgán (srov. § 244 odst. 1 o.s.ř.); o takovou věc se však v daném případě nejedná.
Ustanovení § 104a o.s.ř., jehož se žalobce dovolává, na danou věc nedopadá, neboť v tomto ustanovení je upraven postup soudů v občanskoprávním řízení v situaci, kdy soud, u něhož bylo řízení zahájeno, se domnívá (anebo účastník řízení namítá), že není v dané věci věcně příslušný a že je (k projednání a rozhodnutí věci v občanskoprávním řízení) věcně příslušný jiný soud. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Je tudíž na místě postup podle § 104b odst. 1 o.s.ř., podle něhož náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona (s.ř.s.) věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
K naplnění požadavku formulovaného v druhé větě naposledy citovaného ustanovení Nejvyšší soud (s vědomím, že žalobce již žalobu u příslušného soudu rozhodujícího věci správního soudnictví rovněž podal) poučuje žalobce, že podá-li žalobu u věcně a místně příslušného soudu (tj. Městského soudu v Praze) ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení o zastavení řízení, platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení (§ 72 odst. 3 s.ř.s.).
Žalobce podáním žaloby u nepříslušného soudu z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, proto by podle § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. byl povinen nahradit žalovanému náklady řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-