// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 14.02.2007
Ke lhůtě k podání žaloby dle § 244 o.s.ř., stanovené v § 46 odst. 2 s.ř.s.
I. Lhůta k podání žaloby uvedená v § 46 odst. 2 soudního řádu správního je lhůtou stanovenou pro uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem, u soudu, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu.
II. Jestliže v dané věci nabylo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003 o odmítnutí návrhu (které obsahovalo poučení o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení lze podat žalobu k okresnímu /obvodnímu/ soudu, přičemž místní příslušnost soudu se řídí § 250 o.s.ř.) právní moci dne 23. 1. 2003 a žalobci podali žalobu podle § 244 o. s. ř. a násl. dne 5. 3. 2003, je zřejmé, že se tak stalo po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty uvedené v ust. § 46 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Žaloba tak byla podána opožděně a bylo ji třeba odmítnout [§ 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani námitky o neúplnosti poučení o možnosti podání kasační stížnosti, o povaze zákona o půdě, délce řízení a o krátkosti času, který uplynul od účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. do dne 15.1.2003, kdy bylo vydáno usnesení Krajským soudem v Praze, neboť na ně není vázána lhůta k podání žaloby podle § 46 odst. 2 s.ř.s.
Jen pro úplnost třeba dodat, že platnost zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, nastala již dnem 17.4.2002, zatímco jeho účinnost nastala teprve ku dni 1.1.2003. Uplynula tak mimo jakoukoli pochybnost dostatečně dlouhá lhůta pro možnost objektivního seznámení se s obsahem tohoto zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2960/2005, ze dne 7.12.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) W. M., b) D. Ž., c) V. M., d) J. M., všech zastoupených advokátem, za účasti 1) Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu M. B. 2) P. f. ČR,
a 3) Města M. B., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 87/2003, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č. j. 33 Co 6/2009-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se žalobou ze dne 26.2.2003, doručenou soudu prvního stupně dne 5.3.2003, domáhali určení, že jsou vlastníky v žalobě označených nemovitostí v rozsahu ideálního spoluvlastnictví u každého z nich jednotlivě uvedeného.
Žalobě předcházelo rozhodnutí bývalého Okresního úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 16.9.2002, č.j. 7351 - RPÚ 660/91/Ze 2002, jímž bylo určeno, že žalobci nejsou vlastníky ve výroku označených nemovitostí (výrok I.), že žalobci jsou vlastníky ve výroku označených nemovitostí v rozsahu zde uvedeném (výrok II.) a rozhodnuto o vyznačení vlastnictví žalobců v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v M. B. podle předchozího výroku rozhodnutí (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci opravný prostředek, o němž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. ledna 2003, č. j. 44 Ca 234/2002-25, rozhodl tak, že návrh odmítl a vyslovil že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění uvedl, že o opravném prostředku žalobců proti označenému rozhodnutí bývalého Okresního úřadu v Mladé Boleslavi soud podle části páté hlavy třetí o.s.ř. ve znění platném k 31.12.2002 nerozhodl. Dne 1.12.2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s.ř.s.), který m.j. upravuje postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví. Podle § 2 cit. zákona poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem a za podmínek tímto zákonem stanovených a dále rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví zákon. Soudní ochrana proti rozhodování správních orgánů ve věcech, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, tj. v soukromoprávních věcech, je upravena odlišně, a to v ustanoveních části páté o.s.ř. ve znění novely provedené zákonem č. 151/2002 Sb., který nabyl účinnosti rovněž ke dni 1.1.2003.
Napadené rozhodnutí okresního pozemkového úřadu podle § 9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím o žádosti o restituci zemědělských nemovitostí. Restituční věci mají soukromoprávní povahu a nelze jim již poskytnout soudní ochranu ve správním soudnictví podle s.ř.s., ale jen v občanském soudním řízení, na základě žaloby podané podle § 246 a násl. o.s.ř.
Podle § 129 odst. 2 s.ř.s. v řízeních, zahájených přede dnem účinnosti tohoto zákona na základě opravných prostředků podaných ve věcech, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud postupuje podle § 68 písm. b) s.ř.s., podle něhož je žaloba nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Podle § 46 odst. 2 s.ř.s. soud návrh odmítne, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Soudu proto nezbylo, než návrh podle cit. ustanovení s.ř.s. odmítnout, neboť se jím žalobci domáhali přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v soukromoprávní věci, aniž by tím byla dotčena práva účastníků řízení vyplývající z práva hmotného. Účinky procesních úkonů učiněných v dosavadním řízení zůstávají zachovány (§ 129 odst. 2 s.ř.s.).
Usnesení obsahuje jednak poučení o možnosti podání kasační stížnosti, s tím, že jiné opravné prostředky nejsou přípustné, a dále tučným tiskem zvýrazněné poučení, že žalobci mohou do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žalobu podle § 246 o.s.ř. k okresnímu (obvodnímu) soudu, přičemž místní příslušnost soudu se řídí § 250 o.s.ř.
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 24. srpna 2004, č. j. 9 C 87/2003-37, řízení ohledně prvých dvou žalovaných po zpětvzetí žaloby vůči nim zastavil (výrok I.), žalobu odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění poukázal na uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které nabylo právní moci dne 23.1.2003. Lhůta žalobců pro podání žaloby podle § 246 o.s.ř. k tomuto soudu začala proto běžet od 24.1.2003. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 5.3.2003, stalo se tak již po uplynutí lhůty jednoho měsíce od právní moci usnesení krajského soudu, takže jde o podání učiněné opožděně. Toho si žalobci ostatně byli vědomi, když požádali soud o prodloužení lhůty k podání žaloby. V dané věci jde o zákonnou lhůtu, jež nemůže být prodlužována. Žaloba byla tedy podána opožděně, a proto podle § 250g odst. 1 písm. a) o.s.ř. nezbylo, než ji odmítnout.
Proti výroku II. usnesení krajského soudu podali žalobci odvolání. Namítali, že za situace, kdy se domáhali zmírnění některých majetkových křivd v rámci řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a kdy byla po třinácti letech od zahájení řízení před správním orgánem aplikována novela o.s.ř., neobsahovalo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.1.2003 úplné poučení o možnosti uplatnění žaloby. Žalobci v něm postrádali poučení o tom, že kasační stížnost lze podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí. Dále odkazovali na § 169 o.s.ř. s tím, že nový s.ř.s. v době vydání usnesení krajského soudu nevešel v obecnou známost, a proto nemohl být bezchybně používán. Z uvedeného dovodili, že žaloba s ohledem na nesprávné poučení byla podána včas.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. května 2005, č. j. 33 Co 6/2005-47, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II. potvrdil. Nepřisvědčil názoru žalobců, že byli v usnesení krajského soudu nesprávně poučeni; dospěl naopak k závěru, že žalobci byli v předmětné věci poučeni dostatečně, vyčerpávajícím způsobem a v souladu se zákonem (§ 46 odst. 2, § 102, věta prvá, s.ř.s.). V souvislosti s námitkou žalobců, poukazující na to, že nový s.ř.s. v době vydání usnesení krajského soudu nevešel v obecnou známost, odvolací soud zdůraznil, že předchozí právní úprava v o.s.ř. (tj. úprava části páté, nazvané správní soudnictví, speciálně pak ustanovení § 250s odst. 1 o.s.ř. ve věcech opravného prostředku proti rozhodnutím správních orgánů, která se týkala i případů rozhodnutí pozemkového úřadu) byla obdobná jako nynější úprava s.ř.s., neboť rozhodnutí soudu nabylo právní moci doručením účastníkům řízení. Jestliže žalobci v odvolání namítali, že jejich zástupce vyčkával uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti a teprve poté začal počítat lhůtu k podání žaloby, nejsou tato tvrzení pro posouzení včasnosti podání žaloby právně významná. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu jako opožděnou odmítl.
Žalobci v dovolání, jež podávají z důvodu § 241a odst. 2 o.s.ř., opakují námitku o tom, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.1.2006 obsahuje neúplné poučení, postrádající poučení o tom, že kasační stížnost je možné podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí. To vedlo k tomu, že předchozí právní zástupce žalobců nepostupoval správně, když údajně vyčkával, až projde lhůta k podání kasační stížnosti a teprve poté podal žalobu podle § 246 o.s.ř. příslušnému okresnímu soudu. Poukazují na ustanovení § 169 o.s.ř. a dovozují, že je logické, že poučení o opravném prostředku musí být konkrétní a nesmí vést k tomu, aby účastníci byli poučením zmateni. Zdůrazňují, že zákon o půdě byl vydán ve snaze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Rovněž opakují, že je třeba přihlédnout k tomu, že se domáhají svých nároků již 13 let, a že zákon č. 150/2002 Sb. platil dne 15.1.2003 pouze 14 dnů a že ani s.ř.s. nevešel v takovou známost, aby mohl být bezchybně používán. Navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení, řádně zastoupeným advokátem a že je přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne návrh také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
Lhůta k podání žaloby uvedená v § 46 odst. 2 s. ř. s. je lhůtou stanovenou pro uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem, u soudu, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu.
Jestliže v dané věci nabylo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, č. j. 44 Ca 234/2002 - 24, právní moci dne 23. 1. 2003 a žalobci podali žalobu podle § 244 o. s. ř. a násl. dne 5. 3. 2003, je zřejmé, že se tak stalo po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty uvedené v ust. § 46 odst. 2 věta druhá s. ř. s.Je proto správný závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána opožděně a že z tohoto důvodu jí bylo třeba odmítnout [§ 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani námitky v dovolání o neúplnosti poučení o možnosti podání kasační stížnosti, o povaze zákona o půdě, délce řízení a o krátkosti času, který uplynul od účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. do dne 15.1.2003, kdy bylo vydáno usnesení Krajským soudem v Praze, neboť na ně není vázána lhůta k podání žaloby podle § 46 odst. 2 s.ř.s. Jen pro úplnost třeba dodat, že platnost zákona č. 150/2005 Sb., soudního řádu správního, nastala již dnem 17.4.2002, zatímco jeho účinnost nastala teprve ku dni 1.1.2003. Uplynula tak mimo jakoukoli pochybnost dostatečně dlouhá lhůta pro možnost objektivního seznámení se s obsahem tohoto zákona.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl. Ke shodným závěrům dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 20.9.2005, č.j. 30 Cdo 2093/2005-71.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 245, § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-